Nachází se v Sýrii, poblíž hranice s Libanonem. Mimochodem kousek odtud ve Středozemním moři poblíž přístavu Tortosa je ostrov Ruad (taky nazývaný Arwad), poslední pevnost rytířů Řádu Templářů ve Svaté zemi, která padla až roku 1302.

Tato oblast je dodnes obývána kromě muslimů také katolickými maronity, kteří v 12. – 13. století byli oporou křižáckých států. Místní obyvatelstvo nese dodnes znaky křížení s křižáky (evropský vzhled a místy blond vlasy a modré oči).

Hrad je jednou z největších a nejvíce zachovaných památek na křižácké výpravy do Svaté země. Jeho rozloha činní 3 ha. Tvoří ho vnitřní hrad, který je oklopen vnějším, obraným prstencem. Pro porovnání, náš největší hrad Rabí má 1 ha. Hrad Krak de Chevaliers mohl pojmout až 4.000 mužů, byl dostatečně zásoben pro dobu obléhání a byl jedním z hlavních pilířů křižáků ve Svaté zemi. Hrad je vystaven v románském a gotickém stylu.

Roku 1099 získali pevnost hunských emírů, kde dnes stojí hrad Krak de Chevaliers, křižáci, po čase ji opustili, aby ji definitivně získal hrabě z Tripolisu Bertrand de Saint Gilles roku 1110 a stala se součástí jeho státu (Tripoliské hrabství). Hrabě z Tripolisu zde na ochranu svého státu založil a začal budovat pravě tento mohutný hrad.

V roce 1142 hrad Raimund II. hrabě z Tripolisu postoupil rytířskému Řádu Johanitů. Řád Johanitů byl založen roku 1099 Raymundem de Puy. Úkolem rytířů byla obrana těchto oblastí.

Pro zajímavost, Řád Johanitů existuje dodnes a je znám pod svým oficiálním označením Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a z Malty, zkráceně Maltézský řád se sídlem v Římě. Řád Johanitů (viz http://www.orderofmalta.org ) má v současnosti postavení nezávislého státu bez vlastního výsostného území, přesto udržuje s 97 státy diplomatické styky, včetně České republiky, a má status pozorovatele v OSN.

V současnosti má Řád Johanitů jen dvě velmi malá exteritoriální území (mimo sídla v Římě pak pevnost St. Angelo na Maltě), vydává vlastní poštovní známky a má vlastní značku aut. Řád má od roku 1961 svoji měnu, pouze ve formě mincí a to scudo, které se dělí na 12 tarů či na 240 granů.

Vrátíme-li se ke Krak de Chevaliers, je pro nás zajímavé následující: V roce 1169 byl Krak de Chevaliers zničen zemětřesením, ale byl opraven mimo jiné finanční podporou českého krále Vladislava II., který měl velmi přátelské vztahy s Řádem Johanitů, které do Českého státu pozval již roku 1158, poté vznikla jejich první komenda u nás, a to v Praze u chrámu Panny Marie pod řetězem (dnes je zde jejich velvyslanectví a české velkopřevorství).

Hrad Krak de Chevaliers byl po této přestavbě dostaven víceméně do dnešní impozantní podoby. Počátkem 13.století byl hrad znovu upravován. V letech 1110 – 1271 celkem 11x odolal pokusům muslimů o jeho dobytí. Teprve až dne 8. 4. 1271 ho získali mameluci pod vedením sultána Baibarse (tehdejšího muslimského vládce Egypta a Sýrie) výměnou za záruku o bezpečný odchodu Johanitů a ostatních křižáků z donjonu hradu. Stalo se tak po necelém dvouměsíčním obléhání, které začalo dne 21. 2. 1271, kdy nejdříve dne 4. 3. 1271 dobyli předhradí. Dne 31. 3. 1271 prorazili mameluci jihozápadní věž opevnění, následně se zbytky křižáků stáhli do donjonu hradu a pak se rozšířila nepravdivá fáma, že celé Tripoliské hrabství bylo dobyto, proto obránci hradu přistoupili na kapitulaci.

Jedna z pozitivních věcí na vztahu Vladislava II. (kníže v letech 1140 – 1158 a druhý český král v letech 1158 – 1172) k Svaté zemi bylo i to, že se sám účastnil 2. křížové výpravy do Svaté země v letech 1147 – 1148. Během této výpravy v roce 1147 byl v Cařihradě přijat byzantským císařem Manuelem I. (vládl v letech 1143 – 1180). Zde byla uzavřena dohoda, že všechno co by dobyl nebo jinak získal Vladislav II. na východě, je jeho država.

Na zpáteční cestě na jaře 1148 v Kyjevě navázal přátelské styky s velkoknížetem Kyjevské Rusi Izjaslavem II. Mstislavičem (vládl 1146 – 1154). Zde vznikaly pozdější tři monarchistické ideové cílové principy Ruska:

a) silná státní moc (kde dokonce platí že místní právní předpisy mají vyšší účinnost než mezinárodní závazky),
b) opírat se jedině o svůj národ, který musí populačně růst a
c) oddanost a výchova poslušnosti k bohu (dnes bychom řekli výchova obyvatelstva k slušnosti).

Autor: Vilém Vácha