Ten se nazýval Samaine, případně Semaine, Samen, Semein či nějak podobně – protože se keltské písmo plně nedochovalo, pravopis psaní různých slov není zcela ustálen, kromě toho samotná keltština nebyla jednolitým jazykem, ale měla různá „nářečí“, mezi nimiž byl rozdíl kolikrát i mnohem větší než ten, který existuje mezi současnou češtinou a slovenštinou. Ať už se ovšem tento svátek budeme nazývat či psát jakkoli, podstatné je, že patřil k osmi hlavním svátkům roku, které mimo oba slunovraty a jarní a podzimní rovnodennost zahrnovaly ještě Imbolg (či Imbolc, případně lze nalézt a i další varianty tohoto jména), Belthaine (Belteine, Belthine apod.) a Lughanasad (Lugnasad aj).

Z Imbolgu se zachovaly dnes již nepříliš slavené církevní Hromnice a dle některých teorií by s tímto svátkem mohla mít něco společného i tradice slavení Valentýna jako svátku zamilovaných, která se v našich končinách v poslední době ujala určitě více než ty Hromnice, případně prý i únorové masopusty s maškarami. Belthaine je zase naše oblíbené „pálení čarodějnic“ a na ně navazující první máj, od nepaměti slavený jako lásky čas, případně svátek mládí (viz tradice studentských majálesů), byť ovšem za minulého režimu toto vše překrývaly povinné „radostné“ oslavy Svátku práce (čerti vědí, proč si to američtí dělnicí pro datum svých protestů zvolili právě den prastarého keltského svátku, esoterici a záhadologové mají tímto námět k přemýšlení). Nutno ovšem říct, že naprosto stejně, jako si náš původem keltsko-slovanský (a tedy jak poleno pohanský) lid přizpůsobil k obrazu svému různými zvyky svátky církevní (např. italští turisté jsou z našich velikonočních tradic dost paf, jelikož jim připadají ryze pohanské), velmi podobně naložil i s povinným svátkem komunistickým. Po odchodu z průvodu se lidé živelně pouštěli do líbání pod třešněmi (Pražané pak i do poutí k soše Karla Hanka Máchy) a bujarých pijatyk, některé skupinky dokonce do ještě divočejších orgií. Nejhůře nejspíš dopadl srpnový Lughanasad, jehož některé tradice převzaly v dobách dřívějších dožínky, které se však – jak se z našich zemí postupně stával stát spíš průmyslový než zemědělský – pomalu vytratily aniž by byly nahrazeny jiným svátkem a až v posledních letech se keltofilní nadšenci snaží oslavy Lughanasadu obnovit. Dle mého to není špatný nápad, málokterý den v roce mívá zpravidla lepší počasí využitelné pro oslavy pod širým nebem, takže by se to mohlo ujmout v našem národě milovníků piva, vína a všemožných opékaných dobrot, kde se též vyskytuje největší koncentrace majitelů k rekreaci určených nemovitostí na kilometr čtvereční.

Samaine lze ovšem považovat za svátek zcela mimořádný, protože jím dle Keltů začínal rok. Podle jejich mytologie se právě na přelomu starého a nového roku otevíraly brány mezi naším světem a světy jinými, včetně světa mrtvých, takže na čas zavítali na naši zem obyvatelé těchto světů, tedy i duše našich zesnulých příbuzných a předků – a aby nezabloudili a v pořádku se vrátili zpět tam, odkud přišli, bylo slušností jim na cestu posvítit (jo, zapalování svíček na hrobech má taky pohanský původ, jako ostatně skoro všechny lidové zvyky). Není tudíž divu, že všichni milovníci magie a temnoty v jakékoli podobě se vyžívají právě v Samainu více, než v jakémkoli jiném dávném svátku. Ono už samo „dušičkové“ počasí vybízí k pochmurné náladě, navíc tradice listopadu coby měsíce temnoty obecně, případně strašidel, duchů, záhrobí a podobných hororových rekvizit je vlastní mnoha národům světa od Egypťanů, Babyloňanů a starých dobrých Řeků s Římany (stačí se podívat na definici astrologického znamení Štíra) přes Číňany a Japonce až po třeba severoamerické Indiány.

Autor: Darth Zira

Keltové věřili, že nejdřív akt plození proběhne v zásvětí a teprve potom v našem světě.

Jistě sami cítíte tu podivnost, že si Lugh vzal vlastní chůvu. Ale světlo a země bylo pro Kelty natolik odlišné, že nepovažovali toto spojení za pravé manželství. Tailta je tedy označována chůvou světla.

Oslavuje se zázrak setby, klíčení a zrání, život sám. Symbolická pro tento svátek je pšenice, ječmen, oves, ovoce a chleba.

Mluvíme o předchůdci dožínek. Země se připravuje na zimu, stejně jako lidé jsou nuceni si vzpomenout, že léto není věčné. Je to vyvrcholení teplého období roku. Po svátku Beltine na 1. května, kdy se scházejí milenci, se 1. srpna konají svatby na zkoušku. V květnu je vše v rozpuku, v srpnu je třeba začít pamatovat nejen na život, ale i na smrt, zimu. Koloběh stále pokračuje.

V tento svátek se, jak už jsem zmínila, na zkoušku uzavírala manželství. Pokud spolu partneři nebyli spokojení, byl sňatek na jaře zrušen. Dostálo se však jisté věci: manželé se v zimě navzájem zahřívali a tudíž nemrzli.

Jako zajímavost stojí za to říct, že římský císař Augustus se nechával v Lugdunu (zde se konaly velkolepé oslavy Lughasadu) oslavovat jako sluneční božstvo. Byly mu také přinášeny obětiny jako Lugovi.

Dnes máme také možnost slavit Lugnasad, pokud v sobě cítíme keltskou krev. Jednou z možností je slavnost v Nasavrkách nebo na hradě Veveří, pořádaná c.k. Kudrnou.

Chodíme po zemi a nastavujeme tvář slunci a zapomínáme, jaké velké a vskutku symbolické události jsme právě svědkem.

Použitá literatura:

• Encyklopedie keltské mytologie (Jitka Havlíčková, Libri, Praha 2002)
• Keltská kniha mrtvých (Holger Kalweit, Eminent, Praha 2003)

Autor: Veronika Anor Partiková