Den první: Z Českých Budějovic jsem vyrážel až po jedné hodině v domnění, že za tři hodiny dorazím do Horní Vltavice, kde byl základní tábor. Bohužel jsem trošku podcenil terén šumavského podhůří a zdržel jsem se o další dvě hodiny. Další dva účastníci už byli na místě, ale dorazili chvilku přede mnou, takže jsem se vlastně vyhnul obavám a čekání, zda vůbec ještě někdo přijede. Počasí bylo totiž neklidné a po trvalém týdenním dešti se mu nedalo ani trochu věřit. Ubytovali jsme se v chatce u řeky a večer jsme strávili hledáním nějaké hospody, až jsme se nakonec usadili v restauraci místního penzionu, kde spali další tři účastníci. Chvilku jsme diskutovali o genetice, chvilku o školství a venku mezitím vydatně pršelo. To vydrželo až do rána.

Den druhý: Sraz byl v devět ráno, ale polovina výpravy zvolila samostatnou trasu kvůli obavám z náročnosti. Byly na místě. Usedli jsme do sedel a stoupali a stoupali. Začátek byl kolem 800 m n. m. a přes Knížecí Pláně (první zastávka na polévku) jsme vystoupali až na Bučinu – 1 285 m n. m. a pak ještě kousek výš. Po přibližně 20 kilometrech jsme dosáhli prvního cíle – pramenu Vltavy. Dlouho jsme se nezdrželi, protože začalo opět lehce pršet. Během pár minut jsme sjeli do Kvildy, kde jsme si dali oběd. Podle jedné dívky to byla béžovo-dřevěno-nějaká restaurace. Kdybyste někdy jeli na Kvildu, tak abyste ji našli. Odsud jsme vybočili z trasy a navštívili Jezerní slať, ze které jsme už jen sjížděli kolem Vltavy zpět do Horní Vltavice v doprovodu lehkého deštíku. Chalupskou slať už jsme vynechali z důvodu lehké únavy. Měřič kilometrů ukázal téměř 57. Večer jsme poseděli v penzionu a zalehli v chatkách. Celou noc opět vydatně pršelo.

Den třetí: Hodinky ukazovaly 4:44, když na chatku bušili policisté a oznámili nám, že se blíží povodňová vlna. Jeden z nás si šel rychle přeparkovat auto. Asi po hodině už jsme měli řeku před chatkou, a tak jsme se připravili na evakuaci. Další výlet jsme zamítli, protože stále pršelo. To, že máme téměř všechny věci promočené, jsme už moc neřešili. Člověk si zvykne. Kola a všechny věci jsme vytáhli do stráně za chatkou a kolem poledne jsme se rozdělili a vyrazili směr Volary. Od místních lidí jsme měli pár zkreslených informací o neprůjezdnosti mostů v okolí, ale touha vrátit se domů nás přesvědčila, že se to třeba zlepší. Ve Volarech poslední občerstvení a na Budějovice už jsem se vracel sám. Déšť se během cesty změnil v mrholení a nakonec to vlastně bylo příjemné.

Den čtvrtý: Bohužel se nekonal, ale tak nějak jsme se shodli, že příští rok už vůbec nebude pršet a proto den čtvrtý jistě bude.

Všem tato místa doporučuji. Ta příroda je prostě nepopsatelná, takže by to měl každý vidět sám.

Obě fotografie pocházejí od autora článku.

Autor: Milan Bubal