Žena běžela. Krátké, hnědé vlasy s modrým melírem měla slepené potem a krví. Běžela. Do vytřeštěných očí jí z rozbité hlavy stékaly kapičky nachu. Zoufale se jich chtěla zbavit, ale bála se jen zvednout ruku, aby nezpomalila. Za sebou uslyšela výstřely. Vyděšeně zasténala, pootevřené rty pobledlé a žmolkovité hnisem. Zkusila ještě trochu zrychlit, zesláblé nohy uklouzly na dláždění. Zamávala rukama. Mokré kočičí hlavy jí zatančily před očima, z pouliční lampy se stala rozmazaná šmouha, měsíc několikrát změnil své místo, až skončil schovaný někde za domy. Ozvalo se křupnutí a pravou paží jí projela ostrá, bodavá bolest. Snad i na chvíli ztratila vědomí, možná jí jen na okamžik vypověděl zrak. Náhle prostě ležela rozvalená mezi igelitovými pytli s odpadky. Zraněná končetina se nepříjemně ozývala, ale to jí teď nepřipadalo důležité ani v nejmenším. Nad sebou totiž uslyšela tiché, kovové cvaknutí. Se sebezapřením zvedla víčka. Stihla ještě zahlédnout hlaveň pistole, přiloženou ke kořenu svého nosu.

***

Děvčátko vykřiklo. Výstřel se zdál být blízko, tak blízko, až mu zalehlo v uších. Vyděšeně zakňouralo a skoplo z postýlky peřinu. Mělo strach. Na chodbě se ozvaly kroky. Bílé dveře pokoje se rozletěly a dovnitř vstoupila mladá žena. Měla milý, ale jaksi pokřivený úsměv, který už sám o sobě zaručoval, že jí děti přinejmenším nebudou důvěřovat. Na sobě měla modro-bílý stejnokroj zdravotní sestry. Bez zájmu se rozhlédla a když uviděla odkopanou dívku, zavrtěla hlavou.

„Už zase, Martinko?“ Přistoupila k ní, zvedla přikrývku a položila ji zpátky na ni.

„Měla jsi zase ošklivé sny?“ Martina přikývla. Slečna si povzdechla. „Tak se neboj a hezky hajej. Zítra půjdeme k panu doktorovi.“ Zkroutila obličej do jakéhosi povzbudivého výrazu a zase odešla. Dívenka ztuhle ležela na zádech a zírala na zašedlý strop. V jejích očích se leskl děs – ale ten děs nepocházel ze spánku. Byla to bázeň z toho, co bude následovat ráno.

I tisíc nočních můr je lepší než jediná  návštěva u toho… toho… zlého pána.

Trvalo dlouho, než opět usnula.

***

„Tak copak se nám dneska zdálo?“ zeptal se vyrovnaným hlasem psychiatr, dobromyslně se usmál – tedy alespoň podle něj dobromyslně, Martině to spíš připadalo jako nějaký škleb – a nabídl jí plechovku s gumovými medvídky. Dívka si jednoho vzala, něco zamumlala a s očima zabodnutýma do země si ho strčila do pusy.

„Cože?“ blýskl zuby doktor. „Nerozuměl jsem.“ Martina semkla rty a zatvrzele mlčela. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Ošetřovatelka postoupila o kousek dopředu a šťouchla ji do zad. „Odpověz panu Holému, Martinko.“ Dívka znovu něco zabrblala, tentokrát však bylo rozumět konci: „– kuju.“ Doktor si povzdychl a naklonil se přes stůl.

Děvčátko plaše zvedlo zrak a pokusilo se trochu odsunout, žena za ní jí v tom však zabránila.

„No tak, proč se mě bojíš? Jsi přece hodná holčička a já ti nechci ublížit. Jen mi řekni, co se ti zdálo a budeš moct jít.“ Martina se s nadějí ohlédla ke dveřím. Pak se obrátila zpátky. Začala se mírně třást a pohupovat se na židli dopředu a dozadu.

„Tak jo. Zdálo se mi,“ špitla tiše a polkla, „že jsem někdo jiný. Že jsem – taková – taková v-vysoká a mám hnědé vlasy s modrými proužky. A že běžím. M-mám strach a běžím. A pak zakopnu a něco se mi stane s rukou a mě to moc a moc bolí a vím, že se něco špatného stane, chci utéct, ale nemůžu, protože když otevřu oči, tak ležím na zemi a pak – pak umřu a mě to strašně bolí, ale stejně vím, že to ještě neskončilo, že se probudím někde jinde, ale že Oni mě budou pořád pronásledovat, a že mě nikdy nebudou mít rádi, ale já za to přec nemůžu, já jim nic neudělala…“ Poslední slova už drmolila do dlaní. Pak se ozvalo tiché škytnutí a začala plakat. Žena ji chytila okolo ramen. Martina brečet přestala, ale s jakýmsi odporem se odtáhla na kraj židle. Ošetřovatelka bezradně pokrčila rameny.

Doktorův ztuhlý výraz vystřídalo nepřesvědčivé zavlnění v tváři, které mělo být zřejmě úsměvem. „A jak jsi v tom snu umřela, Martinko?“ Dívka vzhlédla a znovu škytla. Oči se jí zalily dalšími slzami.

„Zastřelili mě… Oni mě zastřelili…“

„Oni?“ zeptal se Holý nechápavě. „Jací oni?“ Zavrtěla hlavou a utřela si tváře do rukávů pyžamka.

„O Těch se nemluví. Oni nechtějí, aby se o Nich mluvilo.“ Psychiatr se shovívavě usmál a podal jí papírový kapesník, aby se mohla vysmrkat. Přijala ho s podezřívavým, nejistým pohledem. Dala si při tom záležet, aby se doktora nedotkla.

„Tak se neboj a pověz mi to. Já to nikomu neřeknu, neboj. A sestřička také ne. Že ne, sestři?“  Žena přikývla a s lehkým zájmem se na ni podívala. Dívka si povzdychla. Vypadala při tom gestu směšně, ale oba dospělé ani nenapadlo, aby se smáli. Upřeně na ni zírali. Martina se pod těmi hltavými pohledy necítila dobře.

„Já,“ šeptla nakonec, „já jim říkám Strašáci. Ale slyšela jsem, jak je oslovují ostatní. Něco jako… Šediv-vá, to – Šediváci. Ale… N-ne, teda, j-já nevím -“ Holý jakoby chápavě přikývl. „Nebo – nebo – “ dívka se náhle usmála, „vlastně vím, takhle: Podzimní. Určitě Podzimní, ano, tak je to.“ Doktorovi něco cuklo ve tváři a oči se mu za úzkými obroučkami brýlí stáhly. „Aha,“ řekl ledově a zaklonil se na židli zpátky. Martina sebou trhla, jako by ji udeřil.

„Takže žádné zlepšení, ano? V tom případě budeme muset zesílit dávkování, protože současné prášky zjevně nezabírají. A taky bychom měli omezit styk s ostatními dětmi, zdá se, že ji to pouze rozrušuje.“ Ošetřovatelka přikývla. Martina se roztřásla ještě víc, bledé čelo se jí orosilo potem.

„Můžete jít.“ Dívka se opět rozplakala.

***

Z trouby se nesla sladká vůně koláče. Dívka zvedla hlavu od úkolů a zvědavě pach nasála. Rozesmála se.

„Jablečný, mami?“ Žena se otočila od sporáku a s úsměvem přikývla. „Díky!“ Vyskočila, oběhla stůl a objala ji. „Mám tě ráda.“ Byla už stejně vysoká jako matka, ale podvědomě se krčila, aby se mohla v jejím náručí lépe schoulit. Žena ji pohladila po vlasech.„To víš, moje Holčičko, co bych pro tebe neudělala. Vždyť máš narozeniny!“ Dívka překvapeně vzhlédla. „Kolikáté vlastně, mami?“ „Přece patnácté, hlupáčku!“ Dívka se šťastně usmála a znovu se k ní přitiskla.„Když já to nepočítám! Hlavně že jsem s tebou a – “

„A?“ zeptala se tiše matka a začala se pohupovat. Dívce to připomnělo kolébku. „A se svými vílami, přece! Vy jediné mě neopustíte!“ Žena si někde nad ní povzdechla a dala jí pusu do vlasů. „Ale víly přece nejsou, maličká.“ Dívka se zachvěla a odtáhla se. Oči se jí zaleskly slzami.

Ale víly přece… „Ale víly – “ Ony přece jsou! Jsou všude, všude okolo, jen se správně dívat… „Ony jsou, mami, podívej!“ Žena zavrtěla hlavou a pohladila ji po tváři. „Ne, tohle už musíš vědět, Holčičko. Vždyť je ti dneska patnáct! Nejsou.“ Dívka tiše zasténala a chytila se židle, aby neupadla.

„Proč to říkáš, mami, proč to říkáš?! Ach mami… To bolí… To hrozně bolí…“ Hlava jí třeštila, jako by v ní měla nejméně stovku permoníků. Byla tak slabá…

Tohle není sen. Byl to cizí hlas, ale nevadil jí. Měla pocit, že k ní patří.

Vždyť já vím. Je to tak jasné! Proč jsem si toho nevšimla dřív? V duchu se rozesmála. TAK jasné… Já už nejsem Holčička…

„Martino? Drahoušku, co je ti?“ Nemohla odpovědět. Už ne. Omdlela.

***

Dveře pokoje se otevřely. Dovnitř nakoukla ošetřovatelka. Dneska měla na hlavě místo předepsané čepičky věneček z umělohmotného listí. Dívka vzhlédla. Téměř už slyšela její hlas. Dobré odpoledne, Martinko! Zamračila se.

„Dobré odpoledne, Martinko!“ zahlaholila žena. „Cože dneska tak smutně? Máš přece na-ro-ze-ni-ny!“ Dívka přikývla. „Já vím. Patnácté.“ Ošetřovatelka zamrkala. Kam se poděl hlas malé holčičky?

„Ano, Martinko, patnácté. To už jsi velká slečna,“ řekla opatrně. Dívka bez zájmu přikývla.

„Hm… Můžu dneska ještě jít do společenské místnosti?“ Ošetřovatelka pomalu kývla a přejela ji zkoumavým pohledem. „Ano, dneska ještě ano,“ zamumlala. „Tak pojď.“ Dívka vstala. Teprve teď si žena uvědomila, jak je vysoká. Převyšovala ji skoro o půl hlavy.

„Stalo se něco, Martino?“ zeptala se tiše ošetřovatelka. V údivu dokonce zapomněla na tu příšernou zdrobnělinu. Dívka zavrtěla hlavou. Její oči už ztratily ten dětsky vykulený výraz. Bylo tam něco jiného. Snad pýcha, možná i nenávist. Ale hlavně, hlavně tam bylo pohrdání.

***

„Stůj! Stůj, Martino, jdeš špatně. Řekla jsem ti, aby ses zastavila! Řekla jsem… – Aaaau!“ Ošetřovatelka se zhroutila k zemi. Tiše skučela a držela se za zlomený nos. Dívka si jí nevšímala. Šla dál.

Sestoupila do haly. Recepční za pultem na ni němě zazírala, ruka jí ztuhla v půli cestě k alarmu. Dívka proplula okolo ní a vyšla ven. Bylo větrno, po nebi se v šedobílých cárech hnaly mraky. Zastavila se na úhledném trávníku u betonového chodníčku. Stébla ji příjemně šimrala na chodidlech. Už si ani nepamatovala, kdy tohle cítila naposled… Rozesmála se a pozvedla ruce k obloze. Lidé na ulici se překvapeně zastavovali, z budovy za ní se ozvaly výkřiky dětí nalepených k oknu.

Její divoký smích se rozletěl po okolí jako hejno krákajících vran, přelétl uschlé stromy v parku a objal strohé stěny léčebny třpytivým hávem štěstí. Na okamžik zasvítily oči dětí radostí a budova se rozezněla dětským výskotem. Na nebi se zalesklo slunce. Jeho zlaté paprsky rozechvěly ledový vzduch svým teplem a zalily bledou tvář Dívky zlatým přísvitem. A pak vše náhle pohaslo a vrátilo se ke stejné, ubíjející netečnosti. Na blízké silnici hlasitě vrčela auta.

Z léčebny se supěním vyběhl pan Holý a rozzuřeně se rozhlédl. Jeho nevýrazné, vodově hnědé oči těkaly po okolí. Hledal ji. Hledal tu Dívku, která ještě před pár vteřinami stála u vchodu. Nemohla přece jen tak zmizet… Až když zabloudil pohledem k parku, pochopil. Bylo pozdě. V uschlé trávě leželo malé, dětské pyžamko.

***

Z hloubi pohádkového lesa zasvítily jasné, zelenožluté oči. Vlčice zavrtěla ocasem a zavětřila, uši s modrými proužky chlupů v hnědošedé srsti nastražené. Z dáli se ozývalo vlčí vytí. Smečka volala svou starou družku.

Autor: Ludmila Shaika Jarošová