V Římě jsme měli nejvíc času hned po příjezdu – noční cesta autobusem nebyl sice úplně dobrý start, ale i tak bylo krásné si Řím trochu prozkoumat. A to i přes omezení spojená s cestou nového papeže, která se křížila s naším úmyslem. Kolosální dojem z Kolosea jsme si určitě odnesli všichni. I s informací, proč bylo výhodné (a prací otroků možné) stavět z úzkých cihel.

Ubytování bylo zajištěné v klášterní budově, zajímavá zkušenost. Ostatně každé ubytování během naší cesty bylo vybrané pečlivě pro získání nejrůznějších dojmů. Jen škoda, že jsme se teprve cestou dozvěděli, že průběžné informace budou na WhatsAppu. Ten ze zásady nepoužívám. Ani data jsem neměla, tak jsem musela zjišťovat, kdo má aktuální informace, abych o něco nepřišla.

Druhý den jsem měla na programu po návštěvě chrámu sv. Petra především vatikánská muzea. Ještě před muzeem jsem poobědvala v příjemné pizzerii a ve frontě se pobavila s turistkou z Brazílie. Trochu mne zklamalo, že kvůli Sixtinské kapli jsem musela projít úplně všechny expozice včetně moderních exponátů, ovšem třeba gobelíny nebo fresky s mapami byly velmi zajímavé, stejně jako sochy.

Večer se měnilo místo srazu, to jsem si neuvědomila, ale autobus mne po domluvě nabral – byla jsem ráda, že jsem zas v pořádku s výpravou.

Nabídka dalšího programu, podívat se na Capri z lodičky, byla úžasná, moře zpěněné podél lodi se dalo hezky fotit. Vystoupili jsme a luxusně jsem poobědvala salát z mořských dobrot a potěšili mne i dobrou zmrzlinou. Jinak jsem se cestou živila hlavně báječnými pomeranči. Pro hosty prý byla i možnost koupání, ale nevěděli jsme to a stejně nebyl čas, většina spěchala zas na loď, tak si někteří zaplavali aspoň kolem loďky.

Po překvapeni na Capri následovalo další – návštěva Neapole, touláni po Vesuvu a prohlídka Pompejí. Večer vyzkoušení nejlepší pizzy, jakou dělají právě v Neapoli. Do hotelu jsme šli ve skupince, abychom nedráždili místní mafiány k nějaké nepředložené akci. Cestou jsme se ještě stavili v Galerii, která byla opravdu krásná, i se znameními zvěrokruhu na podlaze. Bydlení jsme měli v domě, kde jsme z první ruky slyšeli dlouhý večerní život (i dětí).

Ale i přes neustálé zdůrazňování nedostatků, které se daly v Neapoli najít, jsem si pobyt tam šťastně užívala – že si nemusím „…krásná je Neapol…“ jen zpívat, ale můžu přímo cítit celou tu krásnou atmosféru, kterou mám v písni Santa Lucia ráda – její tóny mám jako vyzváněcí ve svém mobilu.

Všudypřítomné oslavné plakáty a vlajky s Maradonou stále připomínaly, jak vděční jsou obyvatelé Neapole, že jim pomohl na výsluní. I jeden hrneček s touto tematikou máme teď doma. Vesuv jsme si užili s malou skupinkou, nechtěli jsme přímo ke kráteru a jen jsme brouzdali po svazích porostlých voňavou vegetací – úplný čichový ráj. Navíc jsme objevili příjemné posezení s občerstvením.

Pompeje jsem si prošla s myšlenkami na ty, kdo tu žili, a jak se ve svém městečku cítili, jaké tam měli bydlení. Nebylo tolik turistů, tak byl na rozjímání a nahlížení do příbytků a zahrádek docela prostor.

Noc na čtvrtek jsme strávili v agroturistickém ubytování, kde jsme přes počáteční potíže autobusu s vjezdem do areálu byli nadšení, mimo jiné večeří i moc příjemnou snídaní.

Kdo z nás věděl, že v Orvietu měl kdysi rezidenci papež? Krásný chrám to jen potvrzoval. Historické uličky tak úzké, že byl div, jak bravurně se jimi řidiči proplétali, mne také nadchly. Když jsem se jimi toulala v úplně letním oblečení, místní si chodili nakoupit ve svetříku. Bylo vidět, že kamenné domy krásně drží chládek.

San Gimignano, vybrané jako další místo i pro nocleh, nás nadchlo – a to nejen ty z nás, kteří ocenili dvě místní gelaterie soupeřící o přízvisko „nejlepší zmrzlina na světě“. Při večerním posezení jemně pískali rorýsi, úplně jako u nás doma.

Dalším zážitkem byla vyjížďka džípy k lomu carrarského mramoru. Odtamtud jsem si k mramorovému sloupu, který si koupil již dávno od sochaře v Praze můj dědeček, přivezla další, tentokrát menší, kousky. V muzeu, které bylo hned vedle obchodů, jsem našla srovnáni práce v lomu v minulosti s dnešním stavem i poznámku, že si lide nosili mramorové zbytky na stavby domů. Stály tam i sochy zvířat, která tahala náklad. Každou chvíli se uvolněný mramor sypal z kopce a naložené kusy pak jezdily na náklaďácích kolem nás. V jednom z tematických filmů, které jsme zhlédli cestou autobusem, bylo popsáno, jak pečlivě si přímo v lomu vybíral mramor Michelangelo.

Potom jsme se ponořili do města zázraků, fotili šikmou věž i další pamětihodnosti Pisy. Když jsem si ve věži prohlížela výstavu o její ochraně a o tom, jak ji technicky složitě malinko narovnali, bylo nejzajímavější, že opravdu bylo znát, že jde člověk do kopce – nebo z kopce, podle toho, na kterou stranu věže šel. Nocleh v lázeňském městečku byl osvěžující. To bylo třeba, protože další den jsme věnovali Florencii.

Galerie Uffizi je rozsáhlá, a když jsem vyhledávala určité obrazy, které jsem měla v plánu, dalo mi to dost práce. Ovšem dojem mám nádherný. I přes to, že v kavárně se mi roztrhla šňůrka carrarských korálků – naštěstí jsem všechny zachytila a posbírala. Prodávali tam i tamní lentilky. K večeru, kdy jsem se vydala na místo srazu, jsem si tu náladu složila i do veršíků:

„Po nábřeží řeky Arno vůbec není chodit marno, za námi jde slunce svit, cítíme i vůni lip.“

A ještě sklenku vína v parčíku na nábřeží a už tu byl autobus a odjezd domů.

Díky všem za tu kamarádskou atmosféru, vezeme si opravdu pěkné vzpomínky.

A jak jsme se dostali až do Itálie? V červnu jsme se s Filipem a Jáchymem, naším kamarádem z jiné školy, účastnili českého finálového kola, kde jsme se v naší kategorii umístili na 2. místě. Díky tomu jsme se nominovali na mezinárodní otevřený šampionát v italské Brescii. Přes prázdniny jsme pracovali na tom, abychom našeho robota pro toto finále vylepšili. Také jsme byli na letním soustředění, kde jsme se další týden věnovali zdokonalování robota.

Čekal nás ale problém. Cesta na takovou soutěž je poměrně drahá, a proto jsme potřebovali sehnat finanční prostředky. Hledali jsme tedy sponzory. Během léta se nám podařilo podepsat sponzorskou smlouvu s jednou firmou, ale to nám pokrylo jen asi třetinu rozpočtu. V září jsme si už mysleli, že soutěž nezvládneme, ale na poslední chvíli nám náš kouč napsal, že sehnal dalšího sponzora a do Itálie poletíme. Kromě toho jsme získali i nemalé prostředky z Nadačního fondu Matyáše Kosíka. A pak už nás čekala cesta do Itálie.

Ve středu 25. září v 5 hodin ráno jsme se všichni z týmu potkali na letišti v Praze a odletěli do Milána, odkud jsme jeli autobusem na místo soutěže. První den byl na trénink a přípravy. Dělali jsme úpravy programu i robota, aby fungoval dobře v nových podmínkách. Přestože to tak nemusí působit, dost velkou roli hraje např. osvětlení plátna nebo jak je kalibrovaný senzor na jeho otočení.

Další den byl připravený jiný program – prohlídka města. Dopoledne jsme se podívali na místní hrad a odpoledne jsme se rozdělili do skupin společně s týmy z dalších zemí. My jsme byli ve skupině s Japonskem, Polskem, Slovinskem, Německem a Mexikem. Organizátoři nás provedli po muzeu historie a potom jsme v antickém amfiteátru zkoušeli sehrát improvizovali scénku.

Pátek byl první soutěžní den. Měli jsme tři pokusy na to spustit robota a skórovat body, které jsou rozdělené časy na úpravy robota. Kromě toho první den ještě přidali úplně novou misi na plátno, takzvaný Suprise Rule. Díky ní jsme mohli získat více bodů, ale také to mohlo celou strategii zkomplikovat. Pro nás to byla spíš komplikace. V prvním kole se nám moc nedařilo, ale po několika úpravách bylo druhé a třetí kolo mnohem úspěšnější. První den jsme získali 52 bodů ze 145.

V sobotu byly další bodované jízdy, ale tentokrát fungovaly úplně jinak. Všechna původní pravidla se zrušila a zachovalo se jen plátno a postavené Lego modely misí a zadali nám nová pravidla, podle kterých jsme měli robota naprogramovat. Na to jsme dostali jen 2 hodiny. Strategii se nám povedlo vymyslet celkem rychle a brzo jsme už robota vypouštěli. První jízda se nám znovu zas až tak nepovedla, ale v druhé se naopak povedlo všechno, co jsme naprogramovali. Skórovali jsme 45 bodů.

Nakonec nás čekalo vyhlášení výsledků. Umístili jsme se na 23. místě z 39 týmů. Přestože jsme možná nedosáhli takových výsledků, jakých jsme mohli a chtěli, naučili jsme se spoustu nových věcí do příštích robotických soutěží a získali mnoho zkušeností a přátel.

Tobiáš Bednář, Filip Kohlík, studenti sexty

Bylo nebylo za dávných časů… jsem se vydal na dalekou cestu do … ale to uhodnete, kam vedou všechny cesty?… Správně do Říma. A ty, Pepíčku, dostaneš rákoskou.

1. den

Abych to neměl pro začátek tak jednoduché, v jeden den se sešlo školení v Praze, Rada Mensy v Praze, setkání s přáteli, ale to přece nevadí, autobus pojede přes Prahu. Jenže ouha, změna plánu cesty autobusu způsobila, že jsem z důvodu jistoty musel některé akce vynechat. Samozřejmě, že školení skončilo o hodiny dřív, ale to už jsem se na Radu dostavit nemohl. A samozřejmě, že v pátek bylo hledání nejbližšího volného autobusu Student Agency hrou na to, kdo rychleji klikne na poslední volné místo po zrušení rezervací. Což se projevilo tak, že jsem nevěděl, ve kterém autobusu přesně jedu, takže jsem přeběhl od jednoho k druhému, naštěstí k tomu správnému; sednout si na správné sedadlo vyšlo taky až na druhý pokus, takže jsem málem přišel o mobil… No prostě není nad dobře zaplněný den. V Brně jsem spěchal se převléct, vyměnit věci, nakoupit zásoby do autobusu a s dostatečnou rezervou čekám na autobus.

A je tu první jobovka, dálnice D1 je zaseklá, autobus má hodinu zpoždění. No tak prostě počkáme, co se dá dělat.

Další jobovka, jeden kolega, říkejme mu Petr, měl štěstí na brněnské chmatáky a přišel o celou hotovost na výlet. No tak co, jiný kolega se nabídl, že vybere koruny v Brně a eura v Itálii.

Cesta autobusem začala kvízovou otázkou: „co to pijem milí bratia?“ Autor kvízu se velice dobře bavil, protože to pro zúčastněné bylo kupodivu těžké a navíc jim to převelice chutnalo. Zábava však byla přerušena, protože expertka přes nápoje daný kvíz vyřešila na dálku(!), aniž by ochutnala.

V autobuse se pomalu smrákalo a začaly přípravy na noc, od hledání kapek počínaje, přes pouštění filmu „Prázdniny v Římě“, až po připoutání se dvojitě pásem, takže chudák kolega sedící vedle marně a dlouho hledal svůj pás.

Autobus spí, jen hluk pneumatik přerušovaný vzdáleným chrápáním se nese éterem. A tu náhle… PRÁSK…, no ono to bylo spíš prásk, takže to snad nikoho neprobudilo, ale za chvilku autobus zastavil, vlevo auta fičí kolem něj, že se i mírně houpe, vpravo betonová zeď. Divný pocit, když se autobus zvedá a pak už jen slyšíme celkem známý zvuk povolovaných šroubů. Ano, píchli jsme, další hodina zpoždění.

2. den (Pisa, Florencie)

Ráno jsme nesli následky nočního dobrodružství, v těsném a přesném naplánování by byla hodina znát, tak raději vypouštíme městečko Luccy a o něco málo prodloužíme návštěvu Pisy.

V Pise jsem se, jako jeden z mála, rozhodl zaplatit poměrně vysoký vstup 15 € na unikátní architekturu na celé Zemi. Rezervovali jsme si vstup tak tak, abychom stihli odjezd autobusu. Předtím jsme udělali pár klasických kýčovitých fotek, prohlédli okolí a vzhůru na šikmou věž. Mezi námi, postavit věž a neudělat správně její základy, to umějí jen v Pise… Výstup nahoru byl zajímavý, jít po schodech a občas nestoupat, zvon visící šikmo kolem zdi a hlavně ten nepříliš příjemný pocit být vysoko na věži už už padající…

Odjezd autobusu byl zdržen zbloudivším, jenž se zeptal na cestu místních, kteří ho omylem poslali na přesně opačnou stranu.

Další zastávkou je Florenc. Po běžných peripetiích jsme na hostelu. Získal jsem pokoj č. 5 a kupodivu výtah nereagoval na první patro, takže někteří to vzali pěšky… do druhého patra, páč první patro bylo soukromé pro majitele. Na hostel luxusní prostorné pokoje, k tomu společné sprchy, umyvárny. Škoda, že některé nápady zůstaly jen v doméně návrhů Klíč byl obzvlášť zajímavý, na co rýhy a zářezy? Tady stačila tyčka a kousek obdélníkového plíšku.

Někteří kolegové měli o dilema postaráno, večer byl fotbalový zápas, kupodivu však zvítězil kulturní program. A taky stál za to. Kromě mnoha typických uliček a domů jsme viděli dávný sirotčinec, plno visacích zámků všude, prý pro štěstí, zlatokopecké původně koželužské krámky na mostě, radnici ve formě skorohradu, plno soch včetně dvou Davidů, plno maleb a obrazů… Prostě dávné časy na nás dýchaly na každém kroku. Na náměstí kolem kopule byla položena tráva – takže náměstí vypadalo moc hezky.

Užili jsme si frontu, ale hlavně výstup na kopuli, během něhož jsme si současně prohlédli i vnitřek chrámu. Z kopule byl překrásný výhled na celou Florencii. Úzký vstup, který byl současně i výstupem mě osobně bavil tím, jak který člověk je (ne)zdvořilý a přitom sebe(ne)prosazující. Cestou dolů jsem byl otestován, jak dokážu udržet rovnováhu, uspěl jsem, takže ani já a ani za mnou jdoucí-klopýtající slečna jsme se nezřítili po strmém schodišti dolů.

Po takovém výkonu jsme si zasloužili večeři. Zde jsem vyzkoušel svou první italskou pizzu, aniž jsem to tehdy tušil, byl to jen jeden z mnoha pokusů. Malá, nic moc. Pizza měla být vlastní, ale proč tedy za chvíli přišel poslíček z pizzerie s další várkou pizz? Obsluha zmatená, nezdvořilá, no prostě jsme asi neměli moc štěstí. O čokoládě raději ani nemluvit. Cestou zpátky do hostelu jsme už jen nasávali atmosféru města, trhu a já (za chůze) i wifi.

3. Den – Orvieta (lanovka, studna), Řím

Po snídani, sbalení a lustraci jsme nasedli do autobusu směr Řím. Po cestě jsme navštívili jedno typické menší městečko Orvieta. Je usazené na kopci, takže asi jediný přístup je lanovkou. Jak kabinku lanovky, tak následný autobus jsme dokázali naplnit sami.  Kostel na kopci jsme si prohlédli během končící mše, pak nasávání atmosféry během sestupu úzkými uličkami směrem zpátky k lanovce. Ti odvážnější z nás si dali sestup a následný výstup do studny vyzděné ve skále asi ještě z doby Říma.

Krátká cesta a už jsme u hotelu, rychle vyložit kufry a vzhůru do města. Jednoruký bandita na lístky do metra mě sice připravil o tři eura (z 5€ bankovky vrátil dvě eurové mince a jeden lístek stojící euro). Na přestupní stanici Termini jsme čekali téměř hodinu na informace o Roma Passu, který se nakonec ukázal nevýhodným. Ale to prostě patří k výletům.

Ale už jsme na zastávce Spagna, prohlížíme španělské schody i kostel nad nimi a hurá do víru města. Já s malou skupinkou, páč ostatní jsem ztratil, se vydám hledat muzeum těstovin. To jsme sice nenašli, ale prošli jsme kus Říma okruhem a s předstihem dorazili na místo srazu: Fontana de Trevy. No tak jsme se vrátili do blízké slušné restaurace, já s úmyslem učinit druhý pokus o ochutnání pravé italské pizzy. Majitel si nás tak dlouho nevšímal, že jsme naznali, že pizzu nestihneme, a tak jsme odešli z restaurace celkem hladoví a naštvaní. Další zastávkou byl Pantheon, zde hladov jsem si dal pizzu v menším krámku – třetí pokus, jedním slovem hnus.

Na jednom náměstí malířů nám byl vykládán příběh o svaté Anežce. Svatá Anežka byla vězněm v jednom domě kurtizán, chtěli ji přinutit přestoupit k jiné víře. Proto ji svlékli, aby ji zahanbili a jí zázračně narostly vlasy a zakryly tak její nahotu. Nakonec ji umučili a zabili.

Další zastávkou byly schody, jedny jsme si vyšli cvičně. Ty se přitom měly vyjít klečmo. Na druhých jsme si udělali závody, jak nahoru, tak posléze i dolů. Už za tmy jsme pak hledali to správné místo s výhledem na Koloseum. Zpáteční cesta šalinou, busem, na který jsme dobíhali, a metrem byla taková zkouška nanečisto na poslední den. Lístek na to stačil tak tak.

4. den Řím, Vatikán (poslední pokus s pizzou)

Ráno velké dilema, bylo celkem teplo, ale v noci by mohlo být i chladno. Nakonec zvítězila jistota a do batohu putoval svetr i s bundou.

Dojeli jsme k Vatikánu a uviděli obrovitánskou frontu, která byla obletována osobami s nabídkami na pohlednice, restaurace v okolí, průvodce apod. Odolávali jsme, kecali a po nekonečných desítkách minut jsme se dostali i k pokladnám. Oficiální instrukce zněla nechat zde batohy, ale pak se nedala použít zakázaná zkratka ze Sixtinské kaple. Batoh jsem si vzal dál, vyplatilo se to.

Vatikánská muzea byla překrásná, i když víc než Sixtinská kaple se mi líbila chodba s mapami na stěnách a s přenádherným stropem. Nechápal jsem, proč se většina lidí  drala směrem k Sixtinské kapli a vůbec si nevšímala stropu. Sixtinská kaple mě vůbec nevzala a raději jsem se na druhý pokus včlenil do skupinky s průvodci, kteří měli to privilegium použít zkratku do kostela. Jinak se člověk musel vrátit, vyjít z Vatikánu, obejít ho a vystát si další předlouhou frontu.

To už jsme byli notně unaveni, ale najít místo k sezení je celkem neřešitelný úkol. Tisíce sedaček na dosah mimo Vatikán, ale člověk by pak musel stát tu předlouhou frontu. Na schodech je každý okamžitě vyhnán. Naštěstí jsem našel místo za vraty, kde jsou sedící poutníci tolerováni, páč nejsou na očích. Vystoupali jsme na kopuli, udělali pár fotografií, sestoupili až do podzemí a pak ztrativši kontakt s ostatními jsme vyšli z Vatikánu a já absolvoval čtvrtý pokus ochutnat pizzu. Byla dobrá… ale místy připálená. Na italskou pizzu jsem zanevřel. 

Pomalu jsme pak procházeli nočními uličkami Říma, cestou vykoupili Spar a došli podruhé k Pantheonu. To už se ochladilo, takže jsem bundu využil, půjčil ji zimomřivé slečně doufaje, že se s ní ještě shledám. Většina pak už jela na hotel, já s kolegou jsme se vydali hledat obchod. No obešli jsme blok, ale na další Spar jsme nenarazili. Tak jsme jeli na Termini a tam po delší námaze obchod našli. Ale to, co jsme nevěděli, bylo, že lístek je sice přestupní, ale jen na jeden vstup do metra. Já jsem bleskově zareagoval a prošel za jiným spěchajícím člověkem. Můj kolega takové štěstí neměl. Ale nakonec jsme se s mnoha krásnými zážitky dostali v pořádku na hotel.

5. den Řím (odhlášení, antické památky, setkání s Mensou Italy)

Ráno snídaně, rychlé sbalení, opětovné radostné setkání s půjčenou bundou, rychlé naložení zavazadel do autobusu a vzhůru (přesněji vdol) do metra. Tentokrát je zastávka Koloseum, před kterým jsme udělali skupinové foto a které jsme prošli skrz na skrz. Zmínil jsem se, že pršelo? No, co se dalo dělat!

Pak jsme plynule přešli na Kapitol a z něj na Forum Romanum. Víceméně jsme obdivovali více či méně zachované ruiny. Na mě zapůsobil především zbytek obrovského chrámu.

Pak jsme se rozešli a má skupinka si našla prázdnou a přitom dobře vypadající restauraci. No, taky kdo by šel do Argentinské restaurace, když je v Římě?! Ale ten argentinský steak byl vynikající… Další sraz jsme zmeškali, takže jsme měli spoustu času na prohlídku muzea. Opět jsme ho prošli skrz na skrz, dokonce i nahoru na něj jsme vyjeli výtahem. Relativně drahá jízdenka, ale ty výhledy stály za to. Takže jsem opět promeškal další možnost nakoupit.

Postupně původně drobný deštík přešel v liják. Maje svou outdoorovou bundu byl jsem netečný vůči počasí a jako jeden z mála jsem si užíval poslední chvíle v Římě, poslední památky. Nakonec jsme dorazili do restaurace, kde měli velmi úzký profil. Jeden společný záchod pro všechny…

Zde jsme si pokecali a prodiskutovali různorodá témata s místní mensankou (no, místní, byla původem ze Sicílie). Ale díky ní jsem přece jen znovu, popáté, vyzkoušel pizzu. A k tomu víno. Vše bylo výborné. Italská pizza přece jen není až tak špatná . Placení bylo trošku komplikované, na nás nezvyklé bylo, že si automaticky připočetli 10% tuzéra.

Pak dle plánu jsme vyšli z restaurace na zastávku šaliny. Před nosem nám ujely dvě. Takže jsme čekali a čekali a čekali. Nakonec se nám přece jen podařilo přesvědčit zbytek skupiny, abychom tu jednu zastávku ušli pěšky. A pak jsme čekali a čekali na autobus. Po hodně dlouhé době jsme se dočkali. Dojeli jsme ke stanici metra a před nosem nám ujelo. Takže jsme čekali a čekali. Na návrh předsedy Mensy ČR byl jeden z účastníků posazen na odpadkový koš. A pak jsme ještě hodně dlouho čekali. Nakonec jsme tak tak před koncem platnosti jízdenky dojeli, plán využít záchody na konečné nevyšel, byly zavřené…

Večer v autobuse jsme se dozvěděli, že vjezdné autobusu do Benátek stojí 4500€. Vzhledem k tomu, že jsme tam měli pobýt zhruba hodinku v brzkých ranních hodinách, kdy je vše zavřené, jsme si nakonec odhlasovali, že Benátky nenavštívíme. Místo toho jsme navštívili Graz v Rakousku, kde jsme si poslechli zvonkohru. Věřte, nestála za to. Rychlým průchodem jsme si prohlédli město, nakoupili pečené kaštany a honem zpátky do autobusu. Rychlé nalodění se tentokrát zvrtlo, protože zbloudivší kolega musel být nalezen přímo předsedou. Díky předsedo! Na zpáteční cestě jsme pak diskutovali další cíl možné výpravy, která se bude konat cca za rok a půl vzhledem k mnohem větší náročnosti i délce výletu. Výprava bude zhruba na 9 dní, vedena pobaltskými zeměmi s plánem navštívit i Petrohrad na doporučení člena, jenž usedl na odpadkový koš. Bohužel samotné vízum do Ruska stojí 2000Kč.  Takže výsledná odhadovaná cena je zhruba dvojnásobná.

Já jsem si Itálii víc než užil a navíc následky této výpravy mě ovlivňují doteď.

Jiný pohled na exkurzi naleznete v souvisejícím článku Itálie.

foto: Jaroslava Hnatiaková

Autor: Vladimír Kutálek

První zastávkou na naší cestě bylo městečko Pisa, které nechtěně proslavila zvonice, jež se stavitelům vymkla z vertikály a je známá jako „šikmá věž v Pise“. Na náměstí Zázraků v jejím stínu stojí společně s „rovnějším“ dómem a kruhovým baptisteriem. Po obhlídce náměstí a fotopodepřením věže jsme se vydali do uliček města a na první pravé italské kapučíno. Náš výlet pokračoval návštěvou města Lucca. Hezké a klidné město s nádherným kostelem na náměstí, tajemnými uličkami mezi starými domky a romanticky pomalou atmosférou, kde jsme si procházkou odpočinuli od úmorného sezení v autobuse.

Po poledni jsme dorazili do Florencie, kde nás čekal první „normální“ nocleh v postelích hostelu zbudovaného z bývalého kláštera. Ještě k večeru jsme si prohlédli město. Známou katedrálu, okolo které byl po více než 400 letech k vidění trávník. Ale mnohem více než trávník nás zaujala možnost vylézt si nahoru na kopuli. I přes několik set schodů byl tento nápad výborný a odměnou za námahu nám byl pohled na město v paprscích zapadajícího slunce. K vidění zde bylo i mnoho známých uměleckých děl, a to především soch, z nichž nejznámější byl zcela jistě David.

Po nedělní snídani jsme pokračovali do Říma, kde jsme strávili zbytek doby určené pro tento výlet. Po ubytování v hotelu na okraji Říma v odpoledních hodinách jsme neztráceli čas a vydali se do centra města, kam podle rčení míří všechny cesty. Naším cílem byla novější část města – Španělské schody, fontána di Trévi a další a další… Dnes už si nepamatuji všechny názvy pamětihodností, ale velice dobře si pamatuji chuť gnochi s rajčaty a mozzarelou a bílé víno. Večer, stejně jako každý na těchto výletech, jsme v hotelu už v polospánku stihli jen nutnou hygienu a zmoženi zážitky usnuli.

Pondělí bylo věnováno Vatikánu a vatikánským muzeím. Je až neuvěřitelné, co se vejde do těchto půdorysně malých prostor. Tisíce soch, nespočet obrazů, fresková výzdoba od umělců zvučných jmen, mezi nimi samozřejmě Michelangelova výzdoba stropu a zdí v Sixtinské kapli včetně výjevu podaných rukou a mnoho, mnoho dalšího. A to jsme si jisti, že očím návštěvníků je ukázán jen drobný zlomek církví nabytého bohatství. Nenechali jsme si opět ujít možnost vyjít po více než 500 schodech do kopule chrámu svatého Petra a prohlídnout si Vatikán a celý Řím z výšky. Území Vatikánu jsme procházkou opouštěli směrem k Andělskému hradu. Klidnou procházkou po nábřeží jsme se pomalu vydali k našemu nocovišti se zastávkou na pizzu a tiramisu.

Úterní den jsme začali návštěvou Kolosea. Bohužel nám trochu nepřálo počasí, ale ani pár kapek deště nemohlo narušit honosnou velikost stánku zábavy a rozmaru. Palatin byl místem našich dalších kroků a představ o zašlé slávě římských obyvatel a jejich obydlí. Ani Forum Romanum, což jsou zbytky všeho, co zde stálo kdysi dávno, kam ani paměť našich mudrců nesahá, neuniklo chtivosti našeho poznání historických krás. Ke konci dne a ke konci celého výletu jsem se už cítila snad starší než všechny zříceniny okolo nás. Zeleninový salát, těstoviny s lososem a citronový sorbet mi dodaly trochu síly k další procházce, kdy jsme viděli Trajánův sloup, budovu parlamentu a sídlo prezidenta. Ze zcela nepochopitelných důvodů vede ke každé budově spousta schodů, je to pořád nahoru a dolů. Na poslední večer před odjezdem bylo naplánováno v jedné restauraci setkání s italskými mensany. Probrali jsme spoustu „podstatných“ témat. Například proč nerespektují červenou na semaforech, jestli jim někdy sněží a zda jsou Italové skutečně věřící a taky jak správně jíst mořské plody, které si někteří z nás dali k večeři.

Závěrem bych chtěla říci, že i přes celé dny v pohybu, tisíce schodů a ne mnoho spánku jsem přibrala. Italská zmrzlina je vážně ze smetany a nedá se jí odolat. Vřele děkujeme organizátorům Hance, Renči a Tomášovi. A těšíme se na další podobné akce, kam, když nám zdraví a finance dovolí, se s vámi velice rádi vypravíme. Třeba avizovaný Petrohrad… 

Autor: Hana a Petr Studentští

Stále hledáme mensany, kteří jsou ochotni zapojit se do programu SIGHT a sejít se s mensany z jiných zemí cestujícími do České republiky. Turisté mají největší zájem o Prahu, ale cestují také do jiných měst. Teď aktuálně přijela jedna Američanka s vnukem do Plzně a Českého Krumlova. Bohužel ani v jednom městě se nenašel nikdo, kdo by se jí během pobytu věnoval. Velice rádi přivítáme mensany, kteří jsou ochotni turisty na pár dní ubytovat nebo s nimi projít město a ukázat jim pamětihodnosti. Turisté nejvíce ocení lidi, kteří mají čas s nimi zajít večer na pivko nebo večeři. Pokud máte chuť a čas seznámit se se zajímavými lidmi a procvičit si jazyk, prosím ozvěte se mi na e-mail sight@mensa.cz

Zpráva pro cestovatele do Velké Británie a Itálie

Rada britské Mensy odsouhlasila, že každý návštěvník jejich země dostane na pevně daný počet týdnů zdarma přístup do členské části webu. Cílem je umožnit všem přístup k informacím o akcích, které budou chtít navštívit.

Cestovatelé do Říma a centrální Itálie také dostanou přístup do členské části webu po dobu pobytu v zemi.

Samozřejmě i nadále budou informace o těchto akcích poskytovány prostřednictvím SIGHT koordinátora jako doposud.

Zkušenost se SIGHT

V Německém Ilmenau se konal sraz mládeže z celého světa, kterého se chtěli zúčastnit i mí přátelé z cizích krajů. Rozhodla jsem se, že se do Ilmenau vydám také, ať se s nimi po delším čase vidím. Největším problémem v mých plánech bylo ubytování. Ceny hostelů a mládežnických ubytoven se mi zdály přemrštěné. Vzpomněla jsem si, že v časopise Mensy jsem četla o SIGHTu. Napsat první email plný dotazů bylo otázkou chvilky. Odpověď od Zuzky Polákové obsahovala mimo jiné i dotazník ohledně mých cestovních plánů. Pak už stačilo jen čekat. Během dvou dní jsem měla ubytování domluvené a zajištěné. A mohla jsem vyrazit na cestu.

Letošní IBD se konalo 100 km severně od Říma a bylo spojeno s 25. výročním setkáním Mensy Italia. Ačkoliv jsme byly varovány, že jednání IBD bývají zdlouhavá a pro nezasvěcené občas i nudná (občas prý dokonce i pro zasvěcené, máme to ověřeno z několika zdrojů), místo konání a příležitost poznat italské mensany nás zlákaly k účasti. A tak jsme vyrazili na cestu ve složení Tomáš Blumenstein (pilot), Jana Hesová (co-pilot) a Alena Novotná (rádio).

Naše trasa do San Martina al Cimino, místa konání, vedla přes noční Mnichov – vzhledem k právě končícímu Oktoberfestu skvělá příležitost shlédnout nejnovější módní trendy v pumpky fashion – a Carraru, kde se těží věhlasně bílý mramor. Obrovské bloky kamene, chlapíci bílí od hlavy až k patě a všude mazlavá šedá hmota a taky úplně obyčejné záchody na parkovišti obložené mramorem. A tak jsme neodolali a udělali z našeho kočáru na jedno dopoledne off-road.

Večer jsme dorazili do hotelu a Tom hned vyrazil na tradiční ice-breaker. Toho jsme se nezúčastnily, ale v následujících dnech jsme s Janičkou prolamovaly ledy úspěšně i tak. Člověka uvyklého nabitému programu českých setkání překvapí, že jedinou oficiální příležitostí k setkání s ostatními účastníky jsou snídaně a večeře. Nejdřív mi to připadalo trošku smutné, ale mé obavy se záhy rozptýlily díky Janičce, která se už zdravila s Haroldem a Christinou, dvěma známými ze srpnového EMAGu.

Program pro hosty setkání vlastně sestával jen z celodenních výletů do Říma či do okolí (ty do Říma byly zvlášť vypečené, protože cesta tam a zpět trvala dohromady 4 hodiny!) a sobotní galavečeře.

Zato večery se nesly v duchu poznávání nových kultur a brzo jsme se seznámily nejen s okolními trattoriemi a horkými termálními prameny, ale i s většinou účastníků. I díky Tomovi, který nám trpělivě vysvětloval, jak se to s IBD má, a vůbec se o nás všemožně staral. Ale my jsme se o něj taky staraly, hlavně Janička se projevila jako skvělý servisní tým!

Bylo zajímavé poznávat členy jiných Mens a dozvídat se, jak rozdílně národní Mensy fungují, co se kde daří a s čím se naopak potýkají. Tom nás varoval, že česká Mensa je co do věkového složení atypická a věkový průměr v ostatních Mensách je (několikanásobně) vyšší. Je to pravda, ale ukázalo se, že zajímavých a zábavných lidí je mezi nimi stejně jako u nás. A když přijel Mirek Jindřišek, který českou Mensu na IBD dlouhá léta zastupoval, byl náš český tým úplně dokonalý. Janička nás díky své perfektní italštině seznámila se spoustou italských kolegů, jejichž angličtina je pohříchu na pováženou, ale i tak jsem za chvíli měla pocit, jako bych byla na setkání v Čechách, jen změť jazyků byla o něco nepřehlednější. Nakonec bylo loučení s IBD docela smutné, a tak je dobře, že pořádající zemí pro příští rok je Švédsko. A to nejen proto, že předseda tamní Mensy si umí dát nohy za krk. Bály jsme se, že IBD budou dlouhé čtyři dny bez konce vyplněné nudnými rozpravami o něčem a ničem, ale ukázalo se, že jsou to i večery s přáteli a vynikající příležitost, jak poznat mensany z ostatních zemí.

Na závěr se patří poděkovat, a proto velký dík Tomovi, že nás s sebou na výpravu vzal!

Počáteční den – tzv. training day – sestával z několika přednášek (o SIGHTu, o ochraně jména a loga Mensy, o pravidlech jednání IBD, o procesní struktuře MI, o Americké Mense na Facebooku a další) a dále následoval řízený brainstorming na témata: Co jste kdy udělali pro zvýšení počtu členů a jak to účinkovalo? Co byste očekávali jako servis od Mensy International? V čem jsou silné stránky vaší národní Mensy (NM) a co můžete poskytnout ostatním? Čím má MI pomoci k vzniku a rozvoji dalších NM? Jedním z nejčastějších požadavků národních Mens o pomoc byla oblast IT (konkrétně intranet s možností kontaktovat členy, rozesílání mailů, diskuse, kalendáře akcí) a zde bych chtěl poděkovat Romanovi Brzuskovi a jeho týmu, jejichž několikaletou práci jsem mohl hrdě prezentovat jako námět pro ostatní Mensy. Další oblastí, ve které jsme napřed před ostatními NM, je program pro nadané děti. Druhé mé poděkování za možnost dobré prezentace Mensy ČR patří zakladatelům mensovního gymnázia a týmu okolo Václava Fořtíka, který se po léta zabývá prací s nadanými dětmi a podpoře škol. Ze všech těchto diskusí vzniklo poměrně dost písemných materiálů, které si sesbíralo vedení MI, a já doufám, že je bude dále zpracovávat.

Následující dny již probíhalo oficiální jednání IBD. U stolu byl připraven zasedací pořádek, který zajistil, že nejaktivnější diskutéři z loňska neseděli poblíže předsednického stolu, ale byli rovnoměrně rozprostřeni mezi ostatními (drobná, leč velmi užitečná změna). Další (ještě užitečnější) změna bylo předřazení diskusních bodů programu před „návrhy“. Diskutovalo se o transferu členů mezi NM, pozici britského a amerického předsedy ve vedení MI, o on-line prostředí pro členy, testování cizinců, potvrzování členství a další. Zajímavé byly informace o projektu Mensa Process (www.mensaprocess.com), který působí i v evropských zemích. Dále byla řešena podoba a četnost bulletinu Mensa International Journal (a zde další poděkování za dobrou reprezentaci Mensy ČR – na místě bylo prezentováno zrovna číslo MIJ, na jehož titulní straně jsou články o SIGHTu od Zuzany Polákové, Tomáše Kubeše a Aleny Kudlákové). Velká část druhého dne jednání byla věnována jmenování do různých funkcí MI (jako šéfredaktor MIJ, ombudsman, archivář, úředník pro přezkum stanov, SIGHT koordinátor a další) a pak také jmenování či obnovování členství v mnoha komisích. Jako úspěch považuji, že se podařilo navolit Jitku Fořtíkovou do Komise MI pro nadané děti, což by nám mělo pomoci posílit mezinárodní vazby a také získat informace, jak to dělají jinde. Já jsem byl zvolen do Komise Mensa OnLine. Celkem měl třídenní program přes padesát bodů k jednání a mnoho z nich tu nestojí za zmínku, ale závěrem bych ještě uvedl EMAG (Evropské mensovní výroční setkání), které se s velkým úspěchem konalo letos v Německu (Kolín nad Rýnem), v příštím roce bude v Nizozemí (Utrecht), o EMAG 2010 soutěží Mensa ČR (zatím proti Francii) – rozhodovat se bude na jaře příštího roku. Soutěž o IBD v roce 2009 vyhrála Mensa Švédsko a bude v Goteborgu.

IBD není ale jen o průběhu oficiálního jednání. V neděli odpoledne jsme měli 2 h. (slovy: dvě hodiny) poznávací program v Římě. Ale především je velmi významný čas při snídaních, obědech a večeřích, kdy máte možnost diskutovat s ostatními předsedy, vedením MI i dalšími účastníky o spoustě věcí, které ve svých NM realizují. Je tu cítit koncentrované nadšení pro mensovní aktivity, projekty a rozvoj Mensy po celém světě. Poslední mé poděkování patří třem dalším účastníkům, členům RM, kteří právě po večerech šířili dobré jméno Mensy ČR mezi ostatními při nezávazných rozpravách.

Naši členové doposud ne úplně využívají mezinárodní rozměr Mensy (pokud se tedy nepřestěhuji do zahraničí). Doufejme, že do budoucna nejen prostřednictvím SIGHTu, ale třeba právě organizováním EMAGu či zapojením do mezinárodních projektů dokážeme tento potenciál Mensy více využít.