Národní muzeum bylo během rekonstrukce dlouhé roky ukryté pod plachtou a lešením. Změn a novinek doznala nejen fasáda a veřejné prostranství okolo, ale také vnitřní prostory budovy. Kromě přípravy zcela nových expozic se jednalo i o přípravy nové aplikace pro mobilní zařízení. Ta návštěvníky provede expozicemi pomocí audioprůvodce nebo je dokáže navigovat na zvolené místo, k vybranému exponátu i do kavárny. „Slíbili jsme veřejnosti, že po stavební rekonstrukci Národního muzea budeme pokračovat v rekonstrukci digitální, komunikovat s návštěvníky za pomoci nejmodernějších technologií, rozšiřovat zážitky z návštěvy expozic a zlepšovat orientaci po našich budovách,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Unikátní bylo propojení státní instituce a dvou technologických firem, které na aplikaci spolupracovaly. Aplikaci Národní muzeum v kapse vyvinula technologická firma Futured společně s firmou More.is.More, která připravila modul plejtváka myšoka v rozšířené realitě. Samotná příprava veřejné zakázky trvala téměř rok. Celou aplikaci jsem měl projektově na starosti, vznikala přes 24 měsíců a podílel se na ní tým 40 odborníků – kurátoři, produkční, vzdělávací oddělení, obsahový tým a technický tým – kterým bych chtěl touto cestou všem poděkovat. Stejně tak bych rád poděkoval řediteli Odboru digitalizace a informačních systémů Martinu Součkovi za důvěru a možnost vést takto komplexní projekt.

Z technologického hlediska je aplikace vyvíjena nativně, tedy pro každou platformu zvlášť. Pro Android je psána v Kotlinu, pro iOS v Objective-C. Počítali jsme s tím, že chceme být schopni obsah spravovat sami, neboť se neustále připravují nové výstavy. Z toho důvodu máme i redakční systém (CMS), ve kterém můžeme libovolně přidávat nové výstavy, exponáty a k nim audiostopy. Ten je napsaný na front-endu v Reactu a datová vrstva běží na GraphQL. Celý redakční systém je pak napojený skrze API rozhraní na Aruba Meridian, díky čemuž jsme schopni přidávat jednotlivá místa na mapu a nastavovat trasy. Oříškem byl hosting. Vzhledem ke kolísající návštěvnosti a špičkám o víkendu musí být jednoduše škálovatelný – a ideálně automaticky. Z toho důvodu jsme zvolili hostování na službě Amazon Web Services (AWS). Jako problematické se ale ukázalo placení, neboť Amazon přijímá pouze platby kartou, což pro státní instituci není vůbec jednoduché zajistit. Trvalo nám několik měsíců, než jsme byli schopni získat přístup k platební kartě a platby zajistit.

Aplikace nabízí čtyři hlavní způsoby, jak uživatelům návštěvu Národního muzea usnadnit. Nejprve již zmíněná navigace, která funguje na technologii Bluetooth. Díky tzv. Bluetooth Beaconům jsou zmapované všechny chodby, zákoutí i místnosti v budově, a návštěvníka tak aplikace dovede k šatně, konkrétní expozici, kavárně či mimo budovu na nejbližší tramvaj nebo metro. Beacony si lze představit jako Tic Tac krabičky, které fungují na principu triangulace. Vysílají signál do prostoru a aplikace na základě intenzity signálu z jednotlivých směrů v kombinaci s API rozhraním Aruba Meridian posílá do mobilu aktuální polohu. Navigace mimo budovu již funguje pomocí GPS a výchozích map v mobilním telefonu.

Druhou přidanou hodnotou jsou připravené komentované prohlídky pro každou z nových expozic a výstav, které si návštěvník může pustit dle svého tempa, nebo si je v klidu poslechnout v prostředí domova. To vše je připraveno ve třech jazycích – češtině, angličtině a nově i ukrajinštině.

Třetí funkcionalitou je nákup vstupenek v předstihu nebo přímo v budově. Národní Muzeum je jedno z nejnavštěvovanějších míst v Praze, a proto se tvoří na kasách fronty – obzvlášť o víkendech, kdy je mnohdy až trojnásobná návštěvnost oproti pracovním dnům. Nově stačí skrze aplikaci provést platbu, se získaným QR kódem zamířit rovnou k turniketu, a předběhnout tak čekající frontu…

Ovšem to nejdůležitější, čím se mobilní aplikace odlišuje od ostatních aplikací, je AR (z anglického „Augmented Reality“ neboli rozšířená realita). Firma More.is.More, ve spolupráci s firmou Futured, stvořila realistický 3D model namapovaný na slavnou kostru plejtváka myšoka, kterým Národní muzeum disponuje již 200 let. Nyní se tak návštěvníci mohou podívat na to, jak kytovec vypadal v době, kdy žil, jak se plavil v moři či jak obrovský vlastně doopravdy byl.

Návštěvník jednoduše namíří na kostru mobilní telefon se spuštěnou aplikací a uvidí kytovce plavat v moři pod fotorealistickou hladinou. Vše je postaveno na tzv. technologii SLAM (Simultaneous Localization and Mapping), která je unikátní v tom, že pro správné namapování 3D modelu do místnosti nevyžaduje žádný viditelný marker (jako QR kód nebo specifikovaný obrazec), ale stačí pouze otevřít rozšířenou realitu, podívat se na kostru a plejtvák ožije. Tato technologie od společnosti Google je na produkci lehce přes půl roku a jsme první instituce minimálně ve střední Evropě, která ji v takovémto rozsahu nasadila.

Pokud vás zajímají hlavně čísla, tak od spuštění 1. dubna 2022:
• zaznamenala aplikace přes 55 tisíc stažení – pro zajímavost je poměr Android vs. iOS přibližně jedna ku jedné,
• na App Store ji z celkových 665 hodnocení ohodnotilo pěti hvězdičkami 603 recenzentů s průměrným hodnocením 4,8 z 5,
• na Google Play z celkových 231 hodnocení je 185 pětihvězdičkových s průměrným hodnocením 4,5,
• přes 40 tisíc návštěvníků si v ní spustilo nějakou z připravených komentovaných prohlídek jednotlivých expozicí,
• plejtváka v rozšířené realitě si spustil přibližně každý druhý návštěvník (přes 27 tisíc spuštění),
• okolo 80 tisíc lidí otevřelo detail exponátu na mapě a pustilo si audiovýklad,
• 10 000 lidí si již koupilo přes aplikaci vstupenku a vyhnulo se tak čekání na pokladně.

Zároveň máme z aplikace velkou radost – jako jedni z prvních v České republice jsme v oblasti kultury získali prestižní ocenění Red Dot Winner 2022 (mensa.click/vt), 1. místo v kategorii Mobilní aplikace a inovace v soutěži Zlatý středník 2022
(mensa.click/vu) a v listopadu 2022 jsme vyhráli 2. místo v kategorii Mobilní aplikace a Hlavní cenu Grand Prix celé soutěže Internet Effectivness Awards (IEA 2022, mensa.click/vv).

Aplikace Národní muzeum v kapse je dostupná zdarma pro všechny návštěvníky a je volně ke stažení pro platformy Android a iOS. Lze ji rovněž spustit doma bez nutnosti být fyzicky v budově a poslechnout si audiostopy ve formě komentovaných prohlídek podobně jako podcasty.

1. sběr a vyhodnocení uživatelských požadavků,
2. výběr vhodné architektury,
3. implementace.

První 2 etapy bychom rádi zvládli během roku 2023 a samotnou implementaci pak v letech 2023 a 2024.

Při sběru požadavků bychom chtěli začít na čistém papíře (bez zatížení tím, na co jsme zvyklí) a následně vyhodnotit, jaká uživatelská funkcionalita intranetu je pro chod Mensy nejdůležitější.

Dalším krokem by mělo být posouzení, zdali některou z požadovaných funkcí nelze spolehlivě a dlouhodobě zajistit pomocí softwaru třetích stran, který máme nebo který můžeme koupit.

Jako příklad mohu uvést e-mailové skupiny, které používáme k rozesílání zpráv, komunikaci místních skupin a komunikaci SIGů. Jedná se o jednu z klíčových funkcí, na které současný život Mensy ČR stojí. Na druhou stranu v podstatě identickou funkcionalitu nabízí Google Groups, které máme k dispozici v rámci Mensovního Google Workspace. S ohledem na to, že rozesílání mailů je problematická komponenta vyžadující neustálou údržbu, může být spolehlivějším a dlouhodobějším řešením postavit vlastní uživatelské rozhraní nad Google Groups, které umožní snadnou správu a přihlášení se do skupin přímo z intranetu i lidem bez mensovního e-mailu, a technické řešení rozesílání nechat odborníkům z Googlu.

Nový intranet proto může být kombinací více systémů, které budou z uživatelského hlediska sjednocené. Historie napříč Mensami ukazuje, že údržba vlastních rozsáhlých řešení je složitá a dlouhodobě téměř neudržitelná. I když řešení složené z více systémů nemusí být uživatelsky ideální, z dlouhodobého hlediska je pro uživatele mnohem výhodnější mít více systémů, které se vyvíjejí a jsou aktuální a moderní, než jeden konzistentní monolitický systém, který nedokáže držet krok s dobou.

Jak se zapojit?

• Prosím, zamyslete se, jaká funkčnost intranetu by pro vás byla nejdůležitější. Své náměty můžete napsat do SIGu Rozvoj intranetu (sig-intranet@mensa.cz, pozor je třeba se do konference nejprve přihlásit) a nebo diskutovat na některém z tematických workshopů, které by se měly během roku 2023 objevit v rámci celostátního setkání, valné hromady a jiných akcí.
• Zapojit se do večerů programátorů jako dobrovolník, který může s implementací pomoci. Přihlaste se do konference SIGu Rozvoj intranetu sig-intranet@mensa.cz, do které posíláme pravidelné pozvánky, nebo napište na intranet@mensa.cz.

mensanthropist [ men-san-thruh-pist ] noun
a person, who actively participates in fulfilling one of Mensa’s objectives by fostering and utilizing intelligence for the benefit of humanity

Unfortunately, I did not manage to personally interview the mensanthropist this article is about. He died less than a year ago. But his legacy will remain with us for a long time, and his life was such an accurate embodiment of the above definition that I simply couldn’t leave him out of my series.

Perhaps not many people outside the UK know that he was chairman of British Mensa for 17 years, specifically from 1980-1997. But you’d be hard pressed to find a man in the whole of Europe who grew up in the 1980s and doesn’t connect the name Sinclair with a small personal computer that used a cassette recorder as a recording medium and a TV set as a monitor. It was his ZX80 that made personal computers affordable to ordinary British families on average incomes in the 1980s. Its successors, the ZX81 and ZX Spectrum, then quickly spread the phenomenon not just across Europe but around the world, partially thanks to local companies starting to produce clones in large numbers, such as the Slovakian Didaktik Gama.

But the small computer was not the first of his creations to change the world. He began to have a significant impact on the lives of his and following generations of people long before that…

Passion for miniaturization

Sir Clive Sinclair was born on 30 July 1940 and a war intervened in his life virtually immediately after his birth. He and his mother escaped from it to his aunt in Devon. It turned out as lucky, because soon their home was hit by German bombing. It’s hard to find out for sure where Clive Sinclair was born. Some sources say Ealing, others Richmond. But Ealing, which is mentioned in one of the published interviews, seems more likely. Richmond is probably mentioned as the place of birth because Clive lived there after the war and went to school there, specifically Tiffin Boys‘ School.

As a twentieth-century inventor, Clive Sinclair could not have timed his arrival in the world better. His greatest passion was miniaturization. He was convinced that for technological advances to benefit the masses, they had to be small and cheap. The two inventions that helped miniaturization perhaps the most were the transistor and the integrated circuit. The first working germanium transistor was made by John Bardeen and Walter Brattain at AT&T’s Bell Laboratories in December 1947, when little Clive was seven years old. Yet just 12 years later, Sinclair published his first two books, one on transistor receivers, the other on stereo audio systems, including schematics and instructions for building the necessary electronic circuits.

At school, Clive excelled in maths, but he was not interested in sport at all and most other subjects were not fun. As a child, he much preferred to spend his free time with adults who could teach him something, rather than with his peers. He reportedly started secondary school at the age of 10, a year earlier than usual in the British education system. By the age of 12, Clive had built a single-seater submarine from a petrol tank. Due to his father’s financial difficulties, he had to change secondary school several times, so he took his general (O-level) exams at Highgate and his specialist exams in physics, mathematics and applied mathematics at St George’s College, Weybridge.

At seventeen, he decided not to continue his studies at college. He rather wanted to go into business and start implementing his ideas. However, he lacked funding, so he first joined Practical Wireless magazine as an assistant editor, where he had been contributing technical articles for some time. He also earned money by mowing grass and washing dishes in a café. A year later, Jack Kilby demonstrated the world’s first working integrated circuit…

Radios and calculators

Clive started his business in 1961 by founding Sinclair Radionics. By then, TTL integrated circuits were a reality already and subsequently dominated the electronic world in the 1970s and 1980s.

Sinclair initially sold transistor radio kits, which he made in the evenings at home and mailed to customers. The company’s first products were mainly radio receivers and hi-fi amplifiers, mostly offered in the form of self-assembly parts kits. Although Sinclair later began selling his products assembled, most were still available as kits at a lower price as well.

All of Sinclair’s products at the time had one thing in common. They were smaller and cheaper than what the competition was offering. In 1964, he launched the world’s smallest radio named Micro-6 which fit in a matchbox. With the advent of integrated circuits, its miniaturization began to gain momentum. In 1966, he created the first pocket TV. But this invention had to wait ten years for commercial production due to the high manufacturing cost. In 1972, he launched the Sinclair Executive pocket calculator, which was less than 1 cm thin while the thinnest competing product (the Japanese Busicom LE-120A „HANDY“ calculator) was more than twice (23 millimetres) as thick.

Pocket calculators were Sinclair’s main source of income in the 1970s. Yet he managed to drive the company nearly to bankruptcy in 1975 with another product, the Black Watch, a digital timepiece. This was because it was unreliable, inaccurate, had to be pressed to display the time, and lasted only ten days on the battery instead of the advertised one year. In addition, the company was not keeping up with the orders it received. Not that it didn’t remind me of my Apple Watch…

But more than its failure, the watch was interesting for the way it spoke about Clive’s priorities and approach to invention. Financial gain was clearly never his priority. His main goal was to move people into the future and he saw education as one of his main means. Although he did not seek it in the traditional school, he himself was eager for new knowledge and wanted to offer the same to others. That’s why he offered most of his products in the form of a kit, and the digital wristwatch was no exception. Its failure stemmed, among other things, from the fact that Sinclair probably did not fully address the fact that the requirements for successful assembly of such a kit were already too high.

ZX comes to the scene

The same goal motivated Sinclair to buy out and start a second company, which gradually changed its name from Ablesdeal to Westminster Mail Order, Sinclair Instrument, Science of Cambridge, Sinclair Computers (from 1979) to Sinclair Research. It was this company that came up with the Sinclair ZX80 computer (named after the year it was introduced) in 1980. In fact, a year earlier, after the launch of the £700 Commodore PET, The Financial Times had forecast that the price of similar personal computers could fall to £100 in five years, which at the time was about a fifth of the average monthly salary in Britain. Sinclar decided to accelerate development and offered its computer fully functional for £99.95 in 1980, and even £20 cheaper as a kit again.

He hoped that young people would learn to program on the computer. That’s why it also came with the BASIC programming language included. It was a bit of a disappointment to Clive that „Sinclairs“ then spread to homes all over the world mainly through games and only a fraction of users learned to program on them.

The ZX80, ZX81 and ZX Spectrum computers were Sinclair’s greatest commercial success, earning him millions of pounds, a knighthood, honorary doctorates from the University of Bath, the University of Warwick and the University of Heriot-Watt, an honorary fellowship of Imperial College and an honorary fellowship of the Manchester Institute of Science and Technology. In 1999, he also received the Computer Entrepreneur Award from the IEEE Computer Society „for his spirit of innovation and entrepreneurship, which has been a source of inspiration and guidance to the computer industry worldwide.“ Bill Gates, Paul Allen, Steve Jobs and Steve Wozniak had received the same award a year earlier, and Michael Dell a year later.

Unfortunately, as with Sinclair Radionics, the success didn’t last long. The next product was to be Sinclair QL, aimed at freelancers and small businesses. Launching on January 12, 1984, 12 days before Apple introduced the Macintosh, Sinclair hit the right timing, but didn’t manage to get the computer into a fully usable state. By the time he could fix all the flaws, it was too late to save the product. In 1985, he tried to raise money to restructure the company, but failed, and eventually sold all the rights to the computer product line to Amstrad a year later. He retained Sinclair Research for research projects and gradually downsized the company until he was left alone in 1997.

Electric cars and bikes

Another area that Clive Sinclair began to pursue alongside computers was transportation equipment. In 1983 he founded Sinclair Vehicles, which was joined as a director by Barrie Wills, formerly of the DeLorean Motor Company. Its first and only product was the Sinclair C5 single-seater electric car, launched in 1985. However, it did not get a positive response from the public and media and the company closed later that year.

But this, along with other projects in the field of transportation that later reappeared under the Sinclair Research banner, such as the A-Bike folding bicycle, the Zike lightweight electric bicycle, the ZETA universal electric bicycle drive, the ZA20 wheelchair power unit, the X-1 two-wheeled pedal electric car and the electric version of the A-Bike, subtly suggest something of what kind of inventor Clive Sinclair was. That he wasn’t so much concerned about commercial success as about the real benefit to humanity.

The A-Bike Electric project website (http://a-bike.co.uk), when it still existed, presented Sinclair’s quote: „The idea is if you had a bicycle which was seriously lighter and more compact than anything existing at the moment, it would change the way in which people saw bikes.“ His C5 e-bike may not have been a success in its day, but it may just have been ahead of its time.

Don’t give up

In an interview with Richard Sharp in February 2019, when asked what advice he would give to young people looking to enter the world of IT or start a business, he replied, „Don’t give up. Stick at it.“ In the same interview, he said: „What I’ve done well, if I may say so, is to see the future. Forty years ago I gave a talk to Joint Committee of Congress on the future. And I projected a lot of thins then which came to pass, including driverless cars. I remember saying, you enjoy driving, do it while you can because one day you won’t be allowed to.“

He often claimed that there was no point in asking people if they would want his invention because they couldn’t imagine it. When he got an idea of what he wanted certain thing to look like in the future, he didn’t let anyone talk him out of it and just went ahead and tried it, regardless of whether it took off. Sometimes he just came up with it too early. But in doing so, he had a knack for pulling even more out of the available technologies than they were built for. For example, he extended the battery life of his pocket calculator, the Executive, before LCD displays later achieved that. He simply noticed that the LEDs would stay lit for a while after the electric current stopped flowing through them – so instead of keeping the calculator’s display on all the time, he made it blink.

According to his daughter Belinda, he was a wonderful person and was interested in everything. He wanted to make things small and cheap so that people could easily access them. In 1985, in a television interview, in response to a question about an upcoming portable computer model, he said he was convinced that one day all devices would be portable.

Poker, poetry and the universe

In contrast to all this, Sinclair did not use his own inventions. Instead of a calculator, he carried a slide rule everywhere, and in all his interviews he said he didn’t use a computer or the internet. He was even worried that artificial intelligence beyond the human one would threaten our survival. According to Janet Goodenough, the Mensan I had the opportunity to talk to about Clive Sinclair, he never read or sent a single email. „It was basic old fashioned phone calls and snail mail on ordinary paper with a pen. I’ve got cards he sent. We talked a lot via phone.“

Janet met Sir Clive at a „Midsummer Madness“ party he was hosting for Mensans at his penthouse near Kings Cross, and they became close platonic friends for the rest of Clive’s life. Clive is said to have found the publicity hard to take, especially after his divorce from his first wife and the C5 electric car debacle, after which the press picked on him a lot in a negative way.

In addition to the inventions he lived for, Clive Sinclair was very fond of poetry, literature and poker. „If he had a subject he enjoyed, he researched it thoroughly. So he had a very strong grounding, comprehensively across literature. He was a polymath, but towards the scientific side more than the literary artistic side.“

„He was a really good poker player. In his latter years, he moved from Kings Cross to a place that was being renovated up into apartments, having been a big Lloyds Bank on Trafalgar Square. He bought two apartments there and had them fitted out to his requirements, one for himself, and another for his mother, who he cared for in her dying days. When her time came, it was leased by an American who also loved playing poker. He and Clive became friends and they’d just play poker together as a hobby. And that gave him pleasure in his final years. Poker, for Clive, was nothing to do with gambling. It was an intellectual pursuit, testing his brain and keeping it in mathematical trim. He could remember card packs and calculate odds with acute precision. He played internationally in Las Vegas. At a national tournament, run by Victoria Coren Mitchell in Cardiff, he won €20.000 and insisted on having it paid in cash. He took the suitcase of money back to London on the train. Typical Clive!“

But he was also interested in space research. „He really wanted us to move off the planet and have a Planet B. He was full of visions. He at one point imagined us all driving around in airborne cars to reduce traffic. He was really worried about the traffic situation, having he lived in Cambridge for a long time. Cambridge is a very ancient city, not made for cars. It grew up as a village and an academic center and was made for horses rather than anything modern and electronic. You can put the development of the Sinclair C5 down to a very practical solution to gridlock in Cambridge. If everyone was riding around in little C fives, there would be no gridlock. And then the idea of the flying car. It just made sense again. Totally practical. If only it were possible. He was just driven by a vision.“

Part of Mensa

Clive Sinclair became a member of Mensa in 1959 with an IQ of 159. Although in Mensa circles the specific measured IQ of members is not usually mentioned, and is even considered rude, this figure is mentioned by many sources, perhaps because of how nice it looks next to the year it was measured. He took the helm of British Mensa as its chairman in 1980, when it was experiencing an unprecedented rise in reputation thanks to people like Madsen Pirie, Brian J Ford, Victor Serebriakoff and David Schulman. Under Clive’s leadership, the success then continued, the membership base grew to nearly 40,000 members and the Mensa name got literally domesticated in the UK.

Even after he was knighted, Sir Clive insisted that he should still be addressed by his first name, Clive, by other members. To Czechs who, after 40 years of totalitarianism, don’t much care for titles of nobility, this may not seem that significant, but in Britain it meant that he put the Mensans on the same level as immediate family.

Brian Page, the current editor-in-chief of the British Mensa magazine, remembers Clive as very shy and quiet. „But he loved Mensa gatherings immensely and felt very much at home in Mensa company. He particularly liked the wilder/more eccentric members who he said made him laugh out loud. He would quite often be in boisterous company where much drink was taken but he rarely drank much himself. I do remember once chairing a ‚question and answer‘ session with members. Clive and I were on the stage with a bottle of whisky between us. It wasn’t touched during the meeting – but was soon polished off afterwards.
Clive had no time for the more pompous aspects of the society and very much believed it was a social club where people who didn’t always fit in felt at home. He was also famously quoted as saying that Mensa was a place where intelligent people went to get laid (have sex). He didn’t do many interviews but we did a couple together over the years and he was always hugely self-effacing and modest. My favourite answer to an interview question… I asked what he would most liked to have invented – to which he replied the ballpoint pen…“

Sylvia Herbert, a former councillor of both British Mensa and Mensa International, met Clive Sinclair at a Mensa weekend in 1994: „I hadn’t been very active until attending this weekend. I found a few members happily chatting in the reception/bar area. They made room for me and I sat down and was happily chatting to the man next to me for about half an hour before I discovered it was Sir Clive! There were only about 45 members at that weekend but it actually ‚sold‘ me on Mensa.“

A few years later, at a Mensa gathering in the seaside resort of Blackpool, she got to know another side of Clive’s personality: „He searched the room for people he knew and came over to join us. I guess my son, who works in IT, was impressed! I think it was because Sir Clive was basically a shy person and I was someone he recognised best. During the evening, the entertainment included recitations by members. After one had recited three stories at length, Sir Clive muttered ‚Not another one! When is he going to finish!!?‘ It was clearly not his favourite style of entertainment!“

But shyness has sometimes been replaced by eccentricity: „I recall two PR events with Sir Clive that are somewhat connected. A photo opportunity featuring Sir Clive was organised to take place in the London Science Museum and press releases went out to the major newspapers. On the night, we arrived at a side entrance and had to walk through the lower galleries to get to the top floor where the photo opportunity was to be held. On the way through, Sir Clive kept darting off to look in cabinets, pointing to watches, calculators and small computers exclaiming excitedly ‚That’s one of mine!‘ ‚That’s another of mine‘. The press didn’t turn out, apart from one national, so he was disappointed and decided Mensa should look less stuffy. So a trip was organised to the London club Stringfellows for dinner. After a great dinner there one of the hostesses climbed on the table and tried to get a photo of him looking up her legs. I knew those headlines wouldn’t be the best, but he actually wouldn’t have minded…“

Clive’s legacy

Sir Clive Sinclair was not only very clever but also very generous. He gave Christmas presents to all employees, regardless of their position in the company. He threw big parties. He gave the man who mowed his lawn a ZX Spectrum for his kids. He made money on some of his creations, lost money on others, but he gave us all something. Some of his inventions affect our lives to this day, other ideas were so ahead of their time that they have yet to come in some form. Pocket TVs and calculators are now part of a smart phone, digital watches are small computers, electric cars are gradually replacing petrol ones, automatic driving is already being tested in real traffic, we are trying to solve the traffic situation in cities with shared cars, bikes and scooters, children are starting to learn programming in primary schools.

Do you, like Sir Clive, have a vision of a better future? An idea that would improve things? Then stick at it. Even if you don’t get it right the first time, your efforts may pay off one day.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

S mensantropem, o kterém je tento článek, jsem bohužel nestihl udělat osobní rozhovor. Zemřel totiž před necelým rokem. Jeho odkaz s námi ale zůstane dlouho a jeho život byl natolik přesným ztělesněním výše uvedené definice, že jsem ho ze svého seriálu prostě nemohl vynechat.

Možná moc lidí mimo Velkou Británii neví, že byl 17 let předsedou britské Mensy, konkrétně v letech 1980–1997. V celé Evropě byste ale asi těžko našli muže, který vyrostl v osmdesátých letech minulého století a pod jménem Sinclair se mu nevybaví malý osobní počítač s kazeťákem jako záznamovým médiem a televizorem místo monitoru. Byl to totiž jeho ZX80, který v roce 1980 učinil osobní počítače dostupnými obyčejným britským rodinám s průměrným příjmem. Jeho nástupci ZX81 a ZX Spectrum pak rychle rozšířili tento fenomén nejen po Evropě, ale do celého světa, mimo jiné i díky tomu, že místní firmy začaly ve velkém vyrábět jejich klony, jako byl například slovenský Didaktik Gama.

Malý počítač ale nebyl prvním z jeho výtvorů, který změnil svět. Životy jeho i následujích několika generací začal významně ovlivňovat už mnohem dříve…

Vášeň pro miniaturizaci

Sir Clive Sinclair se narodil 30. července 1940 a prakticky hned po narození mu do života zasáhla válka. Před tou se s matkou uchýlili k tetě v Devonu a udělali dobře, protože brzy jejich domov zasáhlo německé bombardování. Je těžké s jistotou zjisti, kde se Clive Sinclair narodil. Některé zdroje uvádějí Ealing, jiné Richmond. Ale jako pravděpodobnější se jeví Ealing, který je zmíněn i v jednom ze zveřejněných rozhovorů. Richmond je nejspíš jako místo narození zmiňován proto, že tam Clive bydlel po válce a chodil do školy, konkrétně do Tiffin Boys‘ School.

Jako vynálezce ve dvacátém století si Clive Sinclair svůj příchod na svět asi nemohl načasovat lépe. Jeho největší vášní byla miniaturizace. Byl přesvědčen, že aby technické vymoženosti přinášely užitek masám lidí, musejí být malé a levné. Dva vynálezy, které miniaturizaci pomohly asi nejvíce, byly tranzistor a integrovaný obvod. První funkční germaniový tranzistor vyrobili John Bardeen and Walter Brattain v Bellových laboratořích společnosti AT&T v prosinci roku 1947, když bylo malému Clivovi sedm let. Přesto už o 12 let později Sinclair vydal své dvě první knihy, jednu o tranzistorových přijímačích, druhou o stereo audio systémech, včetně schémat a návodů pro stavbu potřebných elektronických obvodů.

Ve škole Clive vynikal v matematice, zato ho vůbec nepřitahoval sport a většina ostatních předmětů ho nebavila. Volný čas trávil jako dítě mnohem raději ve společnosti dospělých, kteří ho mohli něco naučit, než se svými vrstevníky. Na střední školu nastoupil podle dostupných zdrojů ve svých 10 letech, což je v britském vzdělávacím systému o rok dříve, než je obvyklé, a ve svých dvanácti si sestrojil z benzínové nádrže jednomístnou ponorku. Kvůli finančním potížím svého otce musel střední školu několikrát změnit, takže obecné (O-level) závěrečné zkoušky složil na škole Highgate, specializované zkoušky z fyziky, matematiky a aplikované matematiky pak na škole St George’s College ve Weybridge.

V sedmnácti se rozhodl, že nebude pokračovat ve studiu na vysoké škole. Raději se chtěl pustit do podnikání a začít realizovat své nápady. Chyběly mu ale finance, proto nejprve nastoupil jako asistent vydavatele do časopisu Practical Wireless, kam už nějakou dobu přispíval odbornými články. Přivydělával si také sekáním trávy a mytím nádobí v kavárně. O rok později Jack Kilby předvedl světu první funkční integrovaný obvod…

Rádia a kalkulačky

S podnikáním Clive začal v roce 1961 založením firmy Sinclair Radionics. To už byly na světě integrované obvody TTL, které následně elektronickému světu dominovaly v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Sinclair zpočátku prodával stavebnice tranzistorových rádií, které vyráběl po večerech doma a posílal zákazníkům poštou. Prvními produkty firmy byly převážně rozhlasové přijímače a hi-fi zesilovače, většinou nabízené v podobě stavebnice. I když poději začal Sinclair své výrobky prodávat i sestavené, většina byla stále k dostání i jako stavebnice za nižší cenu.

Všechny Sinclairovy výrobky v té době měly jedno společné. Byly menší a levnější, než co v té době nabízela konkurence. V roce 1964 uvedl pod názvem Micro-6 nejmenší rádio na světě – vešlo se do krabičky od zápalek. S nástupem integrovaných obvodů pak začala jeho miniaturizace nabírat na obrátkách. V roce 1966 vytvořil první kapesní televizor. Tento vynález si ale kvůli vysokým výrobním nákladům musel na komerční produkci ještě deset let počkat. V roce 1972 Sinclair uvedl na trh kapesní kalkulačku Sinclair Executive tenčí než 1 cm, když nejtenčí konkurenční produkt (japonský kalkulátor Busicom LE-120A „HANDY“) byl tlustý 23 milimetrů.

Kapesní kalkulačky byly Sinclairovým hlavním zdrojem příjmů v sedmdesátých letech. Přesto dokázal firmu v roce 1975 přivést téměř ke krachu dalším produktem, kterým byly digitální hodinky Black Watch. Byly totiž nespolehlivé, nepřesné, pro zobrazení času je bylo potřeba stisknout a na baterii vydržely pouhých deset dní místo inzerovaného roku. Firma navíc nestíhala plnit přijaté objednávky. Ne, že by mi to nepřipomínalo mé Apple Watch…

Hodinky byly ale víc než svým neúspěchem zajímavé tím, jak vypovídaly o Clivových prioritách i přístupu k vynálezům. Je zřejmě, že jeho prioritou nikdy nebyl finanční zisk. Jeho hlavním cílem bylo lidi posouvat do budoucnosti a jako jeden z hlavních prostředků viděl vzdělávání. Přestože ho nehledal v tradiční škole, sám byl dychtivý po nových poznatcích a to samé chtěl nabízet druhým. Proto většinu produktů nabízel v podobě stavebnice a výjimkou nebyly právě ani náramkové digitální hodinky. Jejich neúspěch mimo jiné pramenil z toho, že Sinclair asi úplně neřešil to, že nároky na úspěšné sestavení takové stavebnice už byly příliš vysoké.

ZX přichází na scénu

Stejný cíl Sinclaira motivoval k odkoupení a rozjetí druhé firmy, která postupně měnila název z Ablesdeal přes Westminster Mail Order, Sinclair Instrument, Science of Cambridge, Sinclair Computers (od roku 1979) až na Sinclair Research. Právě tato firma v roce 1980 přišla s počítačem Sinclair ZX80 (pojmenovaným podle roku uvedení). O rok dříve, po uvedení počítače Commodore PET za zmíněných 700 liber, uvedly noviny The Financial Times prognózu, že cena podobných osobních počítačů by mohla za 5 let klesnout na 100 liber, což v té době byla v Británii přibližně pětina průměrného měsíčního platu. Sinclar se rozhodl vývoj urychlit a svůj počítač v roce 1980 nabídl za 99,95 liber plně funkční – a ještě o 20 liber levněji opět jako stavebnici.

Od počítače si sliboval, že se na něm mladí lidé budou učit programovat. Proto s ním také v základní výbavě dodával programovací jazyk BASIC. To, že se pak „Sinclairy“ rozšířily do domácností celého světa hlavně díky hrám a programovat se na nich učil jen zlomek uživatelů, bylo pro Cliva trochu zklamáním.

Počítače ZX80, ZX81 a ZX Spectrum byly Sinclairovým největším komerčním úspěchem, který mu přinesl miliony liber, rytířský titul, čestné doktoráty University of Bath, University od Warwick a University of Heriot-Watt, čestné členství na Imperial College a čestné členství v Manchester Institute of Science and Technology. V roce 1999 také získal ocenění Computer Entrepreneur Award od IEEE Computer Society „za jeho inovačního a podnikatelského ducha, který byl zdrojem inspirace a návodem pro počítačový průmysl po celém světě.“ Stejné ocenění obdrželi o rok dříve Bill Gates, Paul Allen, Steve Jobs a Steve Wozniak a o rok později Michael Dell.

Stejně jako dříve v Sinclair Radionics bohužel ani nyní úspěch dlouho nevydržel. Dalším produktem měl být Sinclair QL cílený na živnostníky a malé firmy – uvedený 12. ledna 1984 (tedy 12 dní před tím, než Apple uvedl Macintosh). Sinclair sice trefil správné načasování, ale nestihl počítač dostat do zcela použitelného stavu צ a než stihl všechny nedostatky odstranit, už bylo na záchranu produktu pozdě. V roce 1985 se pokusil získat peníze na restrukturalizaci firmy, ale to se nepovedlo, až nakonec o rok později prodal všechna práva na počítačovou řadu produktů firmě Amstrad. Firmu Sinclair Research si ponechal pro výzkumné projekty a postupně ji redukoval, až v ní od roku 1997 zůstal sám.

Elektromobily a kola

Další oblastí, které se Clive Sinclair začal věnovat současně s počítači, byly dopravní prostředky. V roce 1983 založil firmu Sinclair Vehicles, do které jako ředitel nastoupil Barrie Wills, původně z DeLorean Motor Company. Jejím prvním a jediným produktem byl jednomístný elektromobil Sinclair C5, uvedený v roce 1985. Ten se však nesetkal s pozitivním ohlasem veřejnosti a médií a firma ještě téhož roku skončila.

Spolu s dalšími projekty na poli dopravních prostředků, které se později objevily opět pod hlavičkou Sinclair Research (jako skládací kolo A-Bike, lehké elektrokolo Zike, univerzální elektropohon pro jízdní kola ZETA, pohonná jednotka pro invalidní vozíky ZA20, dvoukolový pedálový elektromobil X-1 nebo elektrická verze kola A-Bike), ale i tento počin nenápadně napovídá něco o tom, jaký Clive Sinclair jako vynálezce byl. Že mu nešlo ani tolik o komerční úspěch jako o skutečný prospěch lidstva.

Na webu projektu A-Bike Electric (a-bike.co.uk) je uveden jeho citát: „Myšlenka je, že pokud máte kolo, které je výrazně lehčí a kompaktnější, změní to způsob, jakým lidé jízdní kola vnímají.“ Jeho elektromobil C5 sice ve své době neuspěl, ale možná jen předběhl dobu.

Don’t give up

V rozhovoru s Richardem Sharpem v únoru 2019 Sinclair na otázku, co by poradil mladým lidem, kteří chtějí vstoupit do světa IT nebo začít podnikat, odpověděl: „Don’t give up. Stick at it.“ (Nevzdávejte se, zůstaňte u toho.) Ve stejném rozhovoru řekl: „Co jsem dělal dobře, pokud to tak mohu říci, bylo, že jsem viděl budoucnost. Před čtyřiceti lety jsem přednesl před Společným výborem Kongresu přednášku o budoucnosti. Tehdy jsem předpověděl spoustu věcí, které se staly skutečností, včetně aut bez řidiče. Vzpomínám si, že jsem řekl: Baví vás řídit, dělejte to, dokud můžete, protože jednoho dne vám to nebude dovoleno.“

Často tvrdil, že nemá smysl se ptát lidí, jestli jeho vynález budou chtít, protože si ho nedokážou představit. Když dostal nápad, jak by určitá věc měla v budoucnu vypadat, nedal si ho vymluvit a prostě to šel zkusit – bez ohledu na to, jestli se to ujalo. Jen s tím prostě jen někdy přišel moc brzy. Měl při tom ale talent vytáhnout z dostupných technologií ještě více, než na co byly stavěné. Například své kapesní kalkulačce Executive prodloužil životnost baterie ještě předtím, než toho později dosáhly LCD displeje. Prostě si všiml, že svítivé diody svítí ještě chvíli poté, co jimi přestane proudit proud – takže místo toho, aby kalkulačce svítil displej stále, ho nechal blikat.

Podle jeho dcery Belindy byl úžasnou osobností a zajímalo ho úplně všechno. Chtěl prý dělat věci malé a levné, aby k nim lidé měli snadný přístup. V roce 1985 v televizním rozhovoru v odpovědi na dotaz ohledně chystaného přenosného modelu počítače uvedl, že je přesvědčen, že jednou budou všechna zařízení přenosná.

Poker, poezie a vesmír

V kontrastu s tím vším ale Sinclair nepoužíval vlastní vynálezy. Místo kalkulačky všude nosil logaritmické pravítko a ve všech rozhovorech uváděl, že nepoužívá počítač ani internet. Měl dokonce obavu, že umělá inteligence přesahující tu lidskou ohrozí naše přežití. Podle Janet Goodenough, mensanky, se kterou jsem měl příležitost si o Clivu Sinclarovi popovídat, si nikdy nepřečetl ani neposlal jediný e-mail. „Byly to jen staromódní telefonáty a šnečí pošta na obyčejném papíře s perem. Mám pohlednice, které posílal. Hodně jsme spolu mluvili po telefonu.“

Janet Sira Cliva poznala na večírku s názvem „Midsummer Madness“, který pořádal pro mensany ve svém bytě poblíž Kings Cross, a stali se z nich na zbytek Clivova života blízcí platoničtí přátelé. Clive prý těžce snášel publicitu, zvlášť po rozvodu s první ženou a neúspěchu s elektromobilem C5, po kterém si ho média opravdu vychutnávala.

Kromě vynálezů, pro které žil, měl Clive Sinclair velice rád poezii, literaturu a poker. „Pokud měl nějaké téma, které ho bavilo, důkladně ho prozkoumal. Takže měl velmi silné základy, komplexně napříč literaturou. Byl polyhistor, ale spíš po vědecké stránce než po té literárně umělecké.“

„Byl to opravdu dobrý hráč pokeru. Ve svých posledních letech se přestěhoval z Kings Cross do bývalé Lloyds Bank na Trafalgar Square přestavěné na bytový dům. Koupil si tam dva byty a nechal si je vybavit podle svých požadavků, jeden pro sebe a druhý pro svou matku, o kterou se staral v jejích posledních dnech. Když přišel její čas, byt si pronajal jeden Američan, který také rád hrál poker. S Clivem se spřátelili a strávili spolu nad pokerem mnoho času. Nebyl gambler. Poker byl pro Clivea intelektuální záležitostí, která prověřovala jeho mozek a udržovala ho v matematické kondici. Dokázal si zapamatovat balíčky karet a s naprostou přesností vypočítat pravděpodobnosti. Hrál i na mezinárodním turnaji v Las Vegas. Na národním turnaji v Cardiffu, který vedla Victoria Coren Mitchellová, vyhrál 20 tisíc liber a trval na tom, aby mu je vyplatili v hotovosti. Kufr s penězi si odvezl zpět do Londýna vlakem. Typický Clive!“

Zajímal se ale i o výzkum vesmíru. „Opravdu chtěl, abychom se odstěhovali z planety a měli planetu B. Byl plný vizí. V jednu chvíli si představoval, že budeme všichni jezdit v létajících autech, abychom omezili dopravní zácpy. Opravdu ho trápila dopravní situace, protože žil dlouho v Cambridgi. Cambridge je velmi starobylé město, není stvořené pro auta. Vyrostlo jako vesnice a akademické centrum a bylo stvořeno spíše pro koně než pro cokoli moderního a elektronického. Vývoj Sinclairu C5 měl vést k velmi praktickému řešení dopravní zácpy. Kdyby všichni jezdili v malých pětkách, žádné zácpy by nebyly. A pak přišel nápad s létajícím autem. Prostě to zase dávalo smysl. Naprosto praktické. Kdyby to šlo. On byl prostě poháněn vizí.“

Součást Mensy

Členem Mensy se stal Clive Sinclair roce 1959 s naměřeným IQ 159. Přestože se v kruzích Mensy obvykle konkrétní změřené IQ členů neuvádí a bývá to i považováno za neslušné, tento údaj zmiňuje hodně zdrojů, možná i proto, jak hezky vypadá vedle roku, kdy byl změřen. Do čela britské Mensy se jako její předseda Sinclair postavil v roce 1980, kdy zažívala díky lidem jako Madsen Pirie, Brian J. Ford, Victor Serebriakoff a David Schulman nebývalý nárůst reputace. Pod Clivovým vedením pak úspěch pokračoval, členská základna vyrostla na téměř 40 tisíc členů a jméno Mensa ve Velké Británii doslova zdomácnělo.

I po získání rytířského titulu sir Clive trval na tom, aby ho ostatní členové stále oslovovali jen křestním jménem Clive. Nám Čechům, kteří si po 40 letech totality na šlechtické tituly moc nepotrpíme, to nemusí připadat až tak významné, řekli bychom si, že to je totéž, jako když nám někdo nabídne tykání, ale v Británii to znamená, že mensany stavěl na stejnou úroveň jako nejbližší rodinu.

Brian Page, současný šéfredaktor časopisu britské Mensy, si Cliva pamatuje jako velmi plachého a tichého. „Setkání Mensy měl ale nesmírně rád a ve společnosti mensanů se cítil jako doma. Obzvláště se mu líbili divočejší/excentričtější členové, kteří ho podle jeho slov rozesmávali. Často se vyskytoval v bujaré společnosti, kde se hodně pilo, ale on sám pil jen zřídka. Vzpomínám si, jak jednou vedl sezení s členy, kde se kladly otázky a odpovědi. Clive a já jsme stáli na pódiu s lahví whisky mezi sebou. Během schůze jsme se jí ani nedotkli, ale poté zmizela velmi rychle. Clive neměl čas na pompéznější aspekty společnosti a velmi věřil, že je to společenský klub, kde se lidé, kteří ne vždy zapadají, cítí jako doma. Proslul také výrokem, že Mensa je místo, kam inteligentní lidé chodí za sexem. Neposkytoval mnoho rozhovorů, ale za ta léta jsme jich spolu pár udělali a vždy byl nesmírně skromný a sebevědomý. Moje oblíbená je jeho odpověď na otázku, co by nejraději vynalezl –odpověděl, že kuličkové pero…“

Sylvia Herbert, bývalá radní jak britské Mensy, tak Mensy International, poznala Cliva Sinclaira na mensovním víkendu v roce 1994: „Až do tohoto víkendu jsem v Mense nebyla moc aktivní. V hotelovém baru jsem našla několik členů, kteří si spokojeně povídali. Uvolnili mi místo a já jsem si sedla a asi půl hodiny jsem si spokojeně povídala s mužem vedle sebe, než jsem zjistila, že je to sir Clive! Na tom víkendu bylo jen asi 45 členů, ale tohle mě pro Mensu nadchlo.“

O pár let později na mensovním setkání v přímořském letovisku Blackpool poznala i další stránku Clivovy osobnosti: „Hledal v místnosti známé a přisedl si k našemu stolu. Můj syn, který pracuje v IT, byl asi ohromen! Myslím, že to bylo tím, že sir Clive byl v podstatě plachý člověk a mě tam poznal nejlépe. Večer se mensané bavili recitací. Poté, co jeden z nich zarecitoval tři dlouhé příběhy, sir Clive zamumlal: ‚Už ani jeden! Kdy už skončí?!‘ Zjevně to nebyl jeho oblíbený styl zábavy.“

Plachost prý ale někdy vystřídala i výstřednost: „Vzpomínám si na dvě PR akce se sirem Clivem, které spolu souvisejí. V londýnském muzeu vědy s ním bylo zorganizováno focení pro noviny. Cestou od bočního vchodu do patra, kde se focení mělo konat, jsme museli projít spodními galeriemi. Clive neustále odbíhal nahlížet do skříní, ukazoval na hodinky, kalkulačky a malé počítače a vzrušeně vykřikoval: ‚To je jeden z mých! To je další z mých!‘ Ke Clivově zklamání se ale tisk kromě jednoho národního plátku nedostavil, a tak prohlásil, že Mensa by měla vypadat méně dusně, a uspořádal výlet do londýnského klubu Stringfellows. Po večeři tam jedna z hostesek vylezla na stůl a snažila se ho vyfotit, jak jí zespoda kouká na nohy. Věděla jsem, že ty titulky by nebyly nejlepší, ale jemu by to zřejmě bývalo nevadilo…“

Clivův odkaz

Sir Clive Sinclair byl nejen velice chytrý, ale také štědrý. Všem zaměstnancům bez ohledu na pozici ve firmě dával vánoční dárky. Pořádal velké večírky. Člověku, který mu sekal trávník, dal ZX Spectrum pro jeho děti. Na některých svých výtvorech vydělal, na jiných prodělal, ale všemi nám něco dal. Některé jeho vynálezy ovlivňují náš život dodnes, s jinými nápady předběhl dobu natolik, že teprve v nějaké podobě přijdou. Kapesní televize i kalkulačka jsou dnes součástí chytrého telefonu, digitální hodinky jsou malý počítač, elektrická auta postupně nahrazují ta benzínová, automatické řízení už se zkouší v reálném provozu, dopravní situaci ve městech se snažíme řešit sdílenými auty, koly a koloběžkami, děti se začínají učit programovat už na základní škole.

Máte také jako sir Clive vizi lepší budoucnosti? Nápad, který by něco zlepšil? Tak se ho držte. I kdybyste s ním neuspěli hned napoprvé, vaše snaha se může jednou vyplatit.

Martine, jaké jsou tvé zájmy a koníčky?

Je jich mnoho, tak alespoň ty nejdůležitější v chronologickém pořadí: četba, sběratelství, hádanky a hlavolamy, matematika, jízda na kole, technologie, fyzika, vesmír, české filmy, binární počítače, algoritmy a Mensa.

Máš nějaký nesplněný sen? Který to je? Chystáš se si ho splnit?

Zhlédnout všechny české filmy, které byly natočeny. Plním si ho intenzivně, i když vím, že se mi to nikdy nepovede.

Čím se v současné době zabýváš profesně?

Aktuálně se živím jako IT architekt, to je vlastně situace, kdy nahlížím na celý svět počítačů a vybírám pro zákazníky to, co potřebují. Málokdy je to ovšem tak krásné, jak bych si to představoval, většinou to narazí na rozpočet, schopnosti nebo rychlost rozvoje technologií.

Že se budu zabývat počítači mi bylo jasné asi tak v roce 1982, když v časopise Logika v kostce vyšel papírový počítač, který byl mimochodem mým první osobním počítačem. Pak, ať už jsem dělal cokoliv, vždy to směřovalo více či méně k počítačům.

Podle citátu od G. B. Shawa „Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí.“ jsem od 90. let školil v oblasti IT cokoliv, o co byl zájem, a tak to v dnešní době mohu celkem snadno používat ve své současné práci.

Který kus hardware máš nejraději a proč zrovna 3D tiskárny?

Je pravda, že 3D tiskárny jsou zrovna na výsluní mého zájmu, ale pokud bych to kvantifikoval, tak by určitě zvítězil binární procesor. 3D tiskárny, které jsem si postavil nebo i navrhnul a zkonstruoval, jsou vlastně CNC stroje, s kterými jsem si hrál už na fakultě (FSI ČVUT). Je to spojení několika mých koníčků (technologie, počítače, algoritmy, matematika, fyzika). Když se k tomu přidá i cenová dostupnost konstrukčních dílů, není co dodat. V první fázi mne zaujala technologie tisku samotná, později jsem k tomu přidal i nějaké to praktické využití, teď to mám spíš jako nástroj pro tvorbu pomůcek, hraček a nástrojů. Tuším v této oblasti velký potenciál, ale technologie CNC (FDM) asi i nadále zůstane spíš v oblasti hobby a domácího příležitostného používání.

Jednou jsi mi povídal historku o tom, jak ses v první třídě naučil slabikovat při čtení, i když jsi sám už četl plynule,
abys udělal radost paní učitelce, která slabikování vyžadovala… Měl jsi někdy se svojí inteligencí problém, nebo jsi měl štěstí spíš na podobné úsměvné zkušenosti?

Už v první třídě jsem celkem záhy pochopil, že ostatním (až na výjimky) vše trvá déle, a dokázal jsem se zabavit sám. Postupem času byla moje zábava často odměněna poznámkou, ale naštěstí to nikdy netrápilo ani mne ani mé rodiče. Jen je mi s odstupem času líto, že jsem často do svých zábav zapojil svého tehdy nejlepšího kamaráda, kterému čas trávený mimovýukovou aktivitou chyběl pro získání dobrých známek.

Většinou mi to nijak nepřekáželo, při předmětech, kde se dalo logické uvažování použít, jsem ho úspěšně aplikoval a v ostatních předmětech, zvlášť tam, kde se muselo memorovat, jsem to uhrával na slušný průměr. Mimo školu jsem se spíš snažil nevyčnívat a používal jsem své výhody jako tajné zbraně. Bylo to dané dobou (rok 1989 jsem prožil ve třetím ročníku na ČVUT), jakékoliv vybočení ze standardu nebylo žádoucí.

Do jaké míry jste ovlivňovali směřování vlastních dětí při výběru školy?

Snažili jsme se, aby si něco našli sami, a jen jsme jim poskytli potřebné informace pro rozhodování. Jediné, na čem jsme trvali, byla maturita – dnešní společnost je nastavena tak, že bez ní je člověk tak trochu odstaven na vedlejší kolej.

Poslední rok jsi zapojený do projektu Future, který se zaměřuje na školení ředitelů základních škol v problematice nadaných dětí a jejich specifických potřeb. V čem ty osobně vidíš jeho největší možný přínos pro nadané děti na základních školách?

Důvod, proč jsem se zapojil, byla vzpomínka na má školní léta a na spolužáka, který byl asi také nadaný, ale na rozdíl ode mě ve škole trpěl. Vidím hlavní přínos v tom, že projekt může takovým dětem pomoct.

A kdyby ses měl popsat jedinou větou – jaká by to byla?

Neumím zjednodušovat, ale naučil jsem se to skrývat.

Máš pocit, že tě zvolení do funkce předsedy už teď nějak ovlivnilo?

Určitě, musel jsem se smířit s tím, že už nebudu dělat jen to, co mě v Mense baví, ale hlavně to, co je potřeba.

Co tě vlastně přimělo nechat se otestovat a vstoupit do Mensy?

První testy do Mensy jsem dělal kdysi na nějaké IT konferenci v roce 1994 (tuším že to bylo ve Frankfurtu), kde byly jako doprovodný program, výsledek si pamatuji, ale na papíře jsem ho nedostal. Pak jsem nějak neměl potřebu to řešit znovu – až do doby, kdy se mi kolega svěřil, že by ho zajímalo, jaké má IQ, a tak jsme vyrazili spolu – já jako morální podpora. Prošli jsme oba a vstoupili do Mensy. To bylo před 11 lety.

Byl jsi aktivní hned od začátku svého členství, nebo jsi měl nějaké „mrtvé období“?

Nebyl jsem aktivní, zpočátku jsem navštěvoval jen valné hromady, poprvé v roce 2007, aktivně jsem se začal zapojovat až od roku 2013. Proč? Asi proto, že až na celostátním setkání na Rusavě mi došlo, jak úžasné společenství lidí Mensa je. Díky Ivo (Berčíková), že jsi mě jet na Rusavu přesvědčila.

Jaký byl tvůj první aktivní kontakt s Mensou?

Moje první zapojení v Mense je úsměvné, bylo to na valné hromadě a pomáhal jsem tam kopírovat nějaké papíry k volbám do MI a pak je třídil. Myslím, že to bylo v roce 2008 ještě na Buďánce, ale jistý si tím nejsem. První mensovní exkurze, které jsem se účastnil byla do JE Temelín v roce 2010 a organizoval ji Tomáš Kubeš.

Proč ses začal zapojovat jako dobrovolník?

Je přeci samozřejmé, když pro tebe někdo něco udělá zcela dobrovolně a nezištně, že pak uděláš to samé. A navíc dobrovolnická práce na akcích Mensy má z mého pohledu smysl.

Která mensovní akce ti ulpěla nejvíc?

Mám silné zážitky z většiny akcí, ale nejvíc na mne zapůsobila exkurze do CERNu (2013, Iva Berčíková, Tomáš Kubeš), kam jsem se vždy chtěl podívat, ale až mensovní akce mi ukázala, jak je to v Mense vlastně snadné.

Co máš na Mense ty osobně nejradši?

Nejlepší je potkávat se s lidmi, kteří jsou tak různorodí, a získávat inspiraci. Skvělou příležitostí jsou celostátní setkání, kde člověk potká tolik lidí a vlastně skoro s každým si má co říct.

Jediným objektivním jednotícím prvkem mensanů je inteligence. Pozoruješ ale i nějakou jinou vlastnost, kterou mají všichni společnou?

Řekl bych, že je to tolerance, nikde jinde ve větších skupinách jsem ji v takové míře nepozoroval.

Na co může podle tebe být česká Mensa hrdá?

Určitě na to, jak se daří pořádat tak velké množství různorodých akcí. Díky tomu jsou zapojeny všechny věkové kategorie, což ve zbytku světa není vždy samozřejmost.

Kde vidíš prostor pro zlepšení jejího fungování?

Zarazilo mne, jak často se při přípravě akcí pracuje neefektivně a jak často se rutinní věci provádějí ručně a namáhavě. Rád bych tyto procesy zefektivnil nebo i zautomatizoval, případně přenesl na administrativu. Doufám, že to přinese i více času a volnosti organizátorům akcí, který se pak projeví na kvalitě i kvantitě. Tento přístup už jsem částečně aplikoval na provoz organizace Logické olympiády a domnívám se, že to přináší očekávaný efekt.

Další oblastí je například organizace celostátních setkání, kde by změny mohly přinést pozitivní efekt a kde je i zájem tato zlepšení použít.

A stále máme velké procento „spících“ členů, rád bych je probudil a dal jim prostor se zapojit.

Vidíš už nějakou cestu, jak je probudit?

Zatím jediný způsob, na který jsem přišel, je ten, který fungoval na mne. Nalákat na zajímavé téma, ukázat, že zapojit se je snadné, a vytvořit prostor pro aktivní zapojení. V tuhle chvíli se již snažím o přípravu několika témat z oblasti nových technologií a určitě rád uvítám další nápady i z jiných oblastí.

S množstvím neaktivních členů pravděpodobně souvisí i nízká volební účast…

Celkem chápu, že volí jen aktivní členové, jen bych rád, kdyby příští volební období byla účast dvojnásobná a průměrný věk Rady nebyl o dva roky větší než letos.

Jako oficiální cíl Mensy je stanovené „využití inteligence ve prospěch lidstva“. Jak si myslíš, že by ho česká Mensa měla naplňovat?

Mensa se již hodně angažuje v oblasti práce s nadanými dětmi, což je činnost, která se zúročí v dlouhodobém horizontu. Osobně se domnívám, že by se mensané měli více zapojit i do krátkodobějších projektů a více ovlivňovat život v tomto státě. Je to ale citlivé téma a najít vhodnou apolitickou formu nebude snadné.

Děkuji za rozhovor a přeji, aby tvé příští dva roky ve funkci předsedy byly co nejúspěšnější.

Ve 40. letech 20. století byla Vídeň proslulá svými psychiatry, kteří současně čelili hrozbě, že brzy ztratí své pacienty díky nacistické politice vymýcení všeho odlišného nebo „vadného“. I v této atmosféře však přinejmenším jeden lékař dovedl odchylnost ocenit.

Dětský lékař Hans Asperger si všiml, že někteří jeho pacienti vykazují mnoho společných znaků. Byli často vysoce inteligentní, ale společensky neohrabaní. Měli sklon aktivně se zajímat o určitou oblast (například o zkameněliny nebo vlaky) a dokázali mu o ní zasvěceně dopodrobna vykládat takovým způsobem, že jim začal říkat „malí profesoři“. Správně předpokládal, že mnozí z nich dosáhnou skvělých studijních výsledků.

Projevy Aspergerova syndromu zahrnují: sklon pojímat vše z hlediska logiky, schopnost dlouhého a úzce zaměřeného soustředění, upřímnost hraničící s bezohledností, obtíže s vedením společenské konverzace, nepříjemné pocity v nové sociální situaci, nezájem o módu nebo atraktivní oblékání, omezený oční kontakt, upřednostňování rutinních činností, schopnost řešení problémů, neobvyklá a novátorská řešení, problémy se zvládáním několika úkolů současně, zlost při vyrušení z přemýšlení. Inteligence je popisována spíše jako „dynamická“ než „vytříbená“, se sklonem nalézat řešení spíše na základě prvotních zákonitostí než podle známého vzorce.

Takový soubor zjevných typických rysů, které se vyskytují zároveň, se nazývá „syndrom“. Nemusí se nutně jednat o vadu, ale jde o odchylku od „obvyklého“. Některé věci jsou pak pro člověka složitější, to však bývá vynahrazeno jinými schopnostmi.

V roce 2001 zveřejnil časopis „Wired“ článek nazvaný „Syndrom ajťáka“ („The Geek Syndrome“), v němž se zaměřil na podobnost mezi Aspergerovým syndromem a ustálenou představou o lidech pracujících ve vysoce technických oborech. Článek se také zabýval nezvykle četným výskytem Aspergerova syndromu a jemu podobných projevů u dětí žijících v Sillicon Valley [pozn. překladatele: oblast v severní Kalifornii v USA, v níž se soustředí společnosti z oboru počítačových technologií]. Totožné souvislosti byly zaznamenány v roce 2011 v závažnější vědecké práci zaměřené na Eindhoven, nizozemské město a technologické centrum, kde je zvýšená pravděpodobnost, že techničtí pracovníci budou spolu zakládat rodiny a mít děti s ještě výraznějšími typickými projevy.

Sám Dr. Asperger nevnímal syndrom jako vlastnost, kterou člověk buď má, anebo nemá, ale spíš jako určitý typ osobnosti, který se projevuje ve škále od nepatrného po extrémní. Stejný náhled zaujímá i filozofie „neurodiverzity“, podle níž bychom se měli oprostit od zastaralých pojmů „normální“ a „nenormální“ a spíše vnímat každou osobnost jako jedinečnou a svým způsobem užitečnou pro společnost.

Význam jedinců s Aspergerovým syndromem pro vědu, technologie a civilizaci je nezměrný. Objevily se dokonce úvahy, že tento syndrom může stát za výstřednostmi některých velkých myslitelů, například Newtona a Einsteina, a je jasně rozpoznatelný u mnoha jiných, třeba u Diraca a Turinga [pozn. překladatele: Paul Dirac (1902–1984) byl britský teoretický fyzik, zabývající se kvantovou teorií, obecnou teorií relativity a kosmologií; Alan Turing (1912–1954) byl britský matematik, logik, kryptoanalytik a zakladatel moderní informatiky]. Mnozí ze zakladatelů dnešních technologických gigantů také vykazují zřejmé projevy Aspergerova syndromu, jsou však významnými nositeli pokroku.

Osobnost s vysokým IQ a současně vysokým AQ (Asperger Quotient) je často přitahována prací v technickém oboru, má sklon u ní setrvat a dosáhnout dobrých výsledků. Jsem vedoucím skupiny projektových pracovníků ve společnosti IBM a v různých technických profesích pracuji už třicet let. Poznal jsem v oboru informačních technologií několik lidí, jimž byl diagnostikován Aspergerův syndrom, a mnoho dalších, kteří přiznávali, že vykazují rysy typické pro tento syndrom, ale nechtějí se zařadit do nějaké škatulky. Asi tak u poloviny lidí, s nimiž jsem pracoval, byly projevy syndromu natolik silné, že se rozhodně vyplatila snaha o pochopení, jak je motivovat. Proto jsem napsal příručku Asperger Awareness: A Key to Success for IT and Technical Managers.

Pokud máte zájem, můžete si na internetu udělat rychlý test na AQ (Asperger Quotient). Někteří Stephenovi spolupracovníci test vyzkoušeli a většina z nich dosáhla více než 30 bodů (nejnižší výsledek byl 22 bodů). Průměrný výsledek „typického“ jedince činí okolo 17 bodů, maximálně lze dosáhnout 50 bodů. Test najdete na adrese: www.piepalace.ca/blog/asperger-test-aq-test/

Z originálu „Asperger syndrome and the technical workplace“, Mensa International Journal Extra, prosinec 2012, přeložila Hana Erbsová.

Autor: Přeložila Hana Erbsová

Neustále je poptávka po všech IT oborech, auditorech, obchodnících a technických pozicích. Tyto mají i budoucnost a je dobře se zaměřit na studium relevantní pro tyto obory. Nadále nelze očekávat žádné výrazně změny, již druhým rokem po sobě je pokles nezaměstnanosti minimální (0,3 % oproti předchozímu roku) a je patrný velký tlak na zvyšování efektivity s cílem převést většinu aktivit do technologických řešení, která ušetří lidskou sílu.

Autor: Josef Sysel, josef@syslovi.cz

O účast, jejímiž podmínkami jsou víceméně znalost angličtiny nebo francouzštiny a studium oboru kolem informačních technologií, lze zažádat každý rok do konce března zasláním e-mailu se životopisem, doporučením z univerzity a notickou, v jaké oblasti by měl člověk zájem pracovat. Poté vám za měsíc a něco od uzávěrky přijde odpověď, zda vaše žádost byla úspěšná; pokud ano, ozve se vám i vedoucí ohledně přiděleného projektu, máte-li o něj zájem.

Co se týče samotných projektů, ačkoliv se všechny točí kolem IT, už dle řečených oblastí můžete čekat širokou škálu úkolů – od čistého programování přes administrátorskou práci a psaní skriptů po takřka manažerské úkony (jeden student například vypomáhal s organizací CERN School of Computing v Londýně).

Asi odhadnete, že i náročnost jednotlivých projektů se liší. V zásadě se vás ale budou vedoucí snažit využít co nejvíce, takže i kdybyste svůj projekt dokončili o něco dříve, volného času se vám pravděpodobně příliš nenaskytne a budou vám přiděleny další povinnosti. Speciálně pro letní studenty z Openlabu zorganizovali osm tematických přednášek kolem výpočetních technologií, prohlídku Ženevské observatoře a CERNu. Na závěr vás čeká napsání závěrečné zprávy, po jejímž odevzdání dostanete diplom o absolvování tohoto letního programu.

Na co však nezapomenete, co budete moci jednou vyprávět vnoučatům a co vám budou ostatní stážisté buďto závidět, nebo vás budou upřímně litovat, je unikátní nabídka ubytování. Kvůli problematické situaci v létě, kdy CERNský hostel je zarezervovaný pro oficiální letní studenty a výhodný podnájem na dva měsíce nikdo nenabízí, bylo dohodnuto s místní správou Meyrinu, městské části nejblíže CERNu, že studenti budou moci přespávat v prostorách komunálního protijaderného krytu pro řídící struktury. Je na vás, zdali této možnosti využijete. V každém případě levnější přístřeší už nabídne jedině most. Tento bunkr vás totiž vyjde na méně jak polovinu toho, co stojí ubytování v CERNském hostelu. Kromě faktu, že se nachází pod zemí a je tedy bez oken, skýtá pár dalších nepříjemností. Asi největší z nich je nepřítomnost praček, což lze řešit buďto ručním praním či zapůjčením speciální karty od kamarádů a využitím prádelny v CERNu. Dále se musíte spolehnout na kuchyni skládající se z elektrického ohřívače, mikrovlnné trouby a lednice. Nakonec vás čeká bydlení s více jak 10 dalšími studenty, s nimiž se budete muset dohodnout, jak přežít, počínaje tím, že na celý bunkr připadají pouze dva bezpečností klíče, které nelze nijak zkopírovat, konče službami na úklid. Pokud bych měl popsat své zážitky z ubytování, vystačilo by to na samostatný článek.

LHC Computing GRID

Celosvětová kolaborační infrastruktura na vybudování decentralizované výpočetní sítě pro distribuci, ukládání a analyzování dat z LHC (okolo 15 milionů GB ročně). V současnosti je do ní zapojeno 130 výpočetních center ve 34 zemích, což čítá dohromady více než 100 000 procesorů, které slouží více jak 8 000 fyzikům z celé planety.

Odkazy

• Fotografie bunkru naleznete například zde: http://picasaweb.google.com/102604524089774844957/Shelter#
• Více informací o Openlabu a o tomto letním programu lze nalézt na této adrese: https://www.cern.ch/openlab-mu-internal/