mensanthropist [ men-san-thruh-pist ] noun
a person, who actively participates in fulfilling one of Mensa’s objectives by fostering and utilizing intelligence for the benefit of humanity

You know her. She is strange. Quiet. Unapproachable. Clearly disdainful of your plans, dreams, and personality. She has neither the desire nor the need to linger. She just wants to go home and take care of the household… She is not pleasant. She doesn’t care how you are… But suddenly, she’s gone. And people start to ask. Where did she go? What happened to her? And who was she anyway?

These are excerpts from the blurb that opens the new book by Irena Piloušková, a Mensa member originally from Sokolov, a master’s degree holder in sociology, now living in Prague, a loyal reader of our magazine, who has taken a liking to the term „mensanthropist“ and would like to inspire others towards some mensanthropism. And Irena certainly has something to inspire. Judge for yourself…

Irena, what does Mensa mean to you?

For me, it’s a kind of networking platform. I’m glad that I can meet people who work in different fields. In other social groups, I often felt strange, in Mensa, I don’t feel that way, and it’s nice. A few years ago, I participated in a Mensa bowling event, and it was nice how no one made a fuss when one colleague’s ball rolled so slowly that it started to roll back. Everyone took it very pleasantly, no one teased or laughed. The discussions that took place were very stimulating, but it wasn’t strange to stay silent, which in other groups is considered weird.

I also always feel great joy when I get an email saying that a Mensa member from abroad is visiting and doesn’t have anyone to talk to or a place to stay. I feel connected to the world in some way. When I’m abroad, I tell myself that if something goes wrong, there’s still another line I can reach out to. I don’t see Mensa as an elitist group of people who, based on a test, declare themselves the best in the world, as I often hear in criticism. I just like it.

Does this relate to the fact that you consider yourself a reformed introvert?

I am definitely a reformed introvert. I spent most of elementary and high school with just a few friends. To this day, I know that those eight years at the grammar school were not my best social performance. It wasn’t until university and work that I somehow realized that talking to people isn’t that painful. But my batteries run out very quickly, and after a day of chatting, I usually need a day or two or three alone at home with my projects and thoughts. I really enjoy being silent. It sounds weird, but it’s true.

Do you think it helped that at university, conversations typically started in professional communication and only then drifted elsewhere?

It was more like a fresh start. Eight years at the same school is just a terribly long period of development. When you’re twelve, you’re not the same person as when you’re eighteen, but the group still sees you the same way. At university, I suddenly had the feeling that I could start over and maybe a little less inconspicuously. So, I walked into class and talked to the first people I saw, and I found that they were actually pleasant. They didn’t have any prejudice from the eight years spent with the strange classmate I was, who preferred reading and staying quiet. And it started to feel good.

Then I started working in the media, where communication was necessary, and to this day, I still partly make a living by doing interviews with people. So, it had to develop somehow. But the main positive motivation was that I suddenly found that communicating doesn’t necessarily hurt. Approaching new people was easier for me than dealing with the old guard. That helped me retrain, and quite significantly. People from my grammar school days probably wouldn’t recognize me much.

How did you even come to take an IQ test?

We went to take the test with my former partner, and I took it as an experiential activity. Like when you buy a coupon for a scoop of ice cream on a discount site. After the test, everyone went into the „results“ room. When my boyfriend came out, he was happy to be above average. Finally, I went in too, and the tester said something like, „Well, that went well, so please sit down.“ And he continued, „You know, you made a mistake right at the beginning on something simple, but you got other, more challenging tasks right. Take a look at this.“ It dawned on me that I had just marked the wrong box. That the test could have turned out even better if I had been more careful. Then he congratulated me and asked if I wanted to be part of Mensa, which I enthusiastically accepted, and I went home in a good mood.

I was surprised that it was similar to aptitude tests. Those logical puzzles that I always had right, and it didn’t seem difficult to me. Suddenly, it made sense why others were always amazed at how easily I did them. Entering a group of girls always seemed much harder to me than finding the ninth picture in a series of eight. I almost considered those tests fun, like when someone gives you the chance to solve a crossword puzzle instead of studying. And now, suddenly, I understood that IQ is measured based on those pictures. And that was satisfying.

In your sociology studies, did you encounter that this could also be a handicap in integrating into society?

Undoubtedly. For example, with children. At school, I led clubs, and I often noticed that just as children who are slower are disadvantaged, often those who are quicker are similarly disadvantaged because they get bored.

It was quite noticeable when one of the children was „different,“ but there wasn’t the capacity to address it. It’s not that the teachers didn’t want to dedicate time to individual children and find their various talents. They simply can’t choose the most gifted child in a class of thirty and focus on them the most. Or find each child’s spark and help them develop it.

You wrote your first book when you were fifteen. What prompted you to do that?

Of course, that makes a person even stranger. [laughs] A classmate at grammar school published a fairy tale at that time, and I thought it was very nice. Moreover, I had already started writing my young adult story. I had been working on it since I was fifteen, and it was my little secret. I didn’t talk about it with anyone at all. Then a friend of mine, who was outside of school, came over, I showed it to her, and she said, „Try it! Let’s send it somewhere!“ So, we found a publisher, I sent the manuscript, and it actually got published!

I remember it was very strange. On the one hand, I was happy, it was a significant milestone in my life, something that opened doors for the activities I do now, but at that time, it was more like another sign of oddity.

In one interview, you revealed that the inspiration for your books comes not only from your studied sociology but also from your own life experiences. Does this apply to all three books?

I always try to write about something completely new, and then suddenly realize that I’m writing about something I know intimately. [laughs]

The first book was a novel about anorexia. It was at a time when I was fifteen, and besides being strange in my behavior, I was also the tallest, with the fairest skin, and quite thin. So, I somehow concluded that I could try modeling. There were a few fashion shows, but nothing significant happened. However, I did penetrate that community a little, and I think what I saw there inspired me.

Later, my second book came out, again a novel, this time a story about cyberbullying. Here, I was again somewhat inspired by the fact that my generation experienced the beginning of Facebook. I remember I created a profile because there was an event „Let’s raid McDonald’s,“ and everyone in my class was there. And I wanted to fit in. At that time, it wasn’t so cool to care about mental health and fight against bullying, it was a bit more of a jungle not only in the classrooms but also on the internet.

And now it’s about psychological domestic violence. I may not be the most resilient person, and even my best friend confirms that I can sometimes be destructively empathetic, and unfortunately, I tend to attract narcissistic personality types, and I wallow in it a bit before it hurts me enough to realize I need to get out. So, of course, there had to be some loose inspiration.

For whom is the book actually written? For potential victims of psychological violence, or for their surroundings to notice that something is happening and that they should help?

Actually, for both of these groups, because the hardest thing is to recognize the pattern, whether you are a victim or a witness. Sometimes it looks like a quarrel, reconciliation, peace, quarrel, reconciliation, peace. And you feel like maybe you’re just oversensitive, that nothing really happened. You can’t quite pinpoint what’s going on because you haven’t been slapped. So, is it violence? Is it not? When you imagine that you’re frustrated, sleep-deprived, and have no control over anything from your diet to your schedule, then logically, sometimes you’re not the most pleasant. That can easily confuse you. You can easily blame yourself for something that’s not your fault.

Moreover, abusers are often more charming than the victim at first glance because they can act very convincingly, they know how to manipulate. That’s why I’d like my book to open the eyes of not only potential victims but also witnesses, or even someone who feels they might be restricting someone, but doesn’t realize how much impact they could be leaving on that person.

I’m very happy that the book has reached far more people than I expected. I anticipated the typical target audience to be women aged 25 to 60. But paradoxically, some of the nicest reviews I’ve received have been from men. So, I guess it fulfilled its purpose. I don’t mean to suggest that only men commit violence. It’s just that my expectations of who would read it were exceeded. The target group of readers is ultimately much broader.

Could this be related to the fact that the book is directly promoted as a novel about psychological domestic violence?

Marketing is now heavily leaning in that direction. Given that I am a sociologist who focused on criminology, the book carries a bit of an informed insight and isn’t just pure fiction. But I’d like to reassure everyone who is afraid of that relatively thick volume that it will be too technical. It’s not. It’s really a story of a person. Of their life and the lives of those around them. And it’s up to each reader to decide which character they take the most from.

When a victim escapes from a toxic relationship, what happens next? Can they break free from the cycle and find someone better?

Domestic violence occurs in what could be called shrinking circles of tension building, explosions, apologies, and reassurances… That’s why it’s so important to educate yourself. If I don’t understand what’s happening to me, I have a much smaller chance of leaving because the feelings of guilt and shame are very strong. Only when I finally understand can I start thinking about what to do next. And there are nonprofit organizations here to help. They’re not just there for a desperate woman to ring the doorbell on a rainy evening with a bag of things and children in tow. That’s how we usually imagine it when we don’t know the system. Experts can help you develop a crisis plan, figure out what to do, how to prepare for it, how to leave, how to continue, to make it as safe as possible for you. Just the consultation work alone is incredibly important because the victim suddenly doesn’t feel so alone.

Specifically, my book is supported by ROSA – a women’s center in Prague and Magdalenium in Brno. Several readers have already reached out to me for help. While I can’t personally advise them from my „position,“ I can provide them with a contact for an organization. While I’m glad that readers contact me because my book touched them so personally that they’re willing to change what’s happening to them, I’m also saddened by how widespread domestic violence is. And often, the victims are people you wouldn’t expect.

What happens to the tyrant when the victim leaves? Don’t they just find someone else? What can be done about it?

It’s terrible, but there’s not much that can be done. How can you forbid people from secretly and unprovably treating each other badly and repeating it with partner after partner?

There is an intergenerational transmission. We simply perceive and adopt certain patterns at home. And it applies not only to abusers but also to victims. The only long-term solution is education so that we can break that intergenerational transmission a bit. And so that we can help those around us and ourselves. When young people start to realize what’s happening in their homes, they might be able to function more consciously in their relationships later on. But that’s a longer discussion. Declaring that every child from a family where domestic violence occurs will automatically become an abuser or a victim in the future makes, of course, no sense.

So, you’re actually helping to raise awareness by writing books that hopefully are also readable. In your latest book, you also touch on intergenerational transmission, right?

Yes, that’s an important part of my book. That’s why I followed the main character from early childhood, from first grade. In the end, readers get the reward of seeing all the little seeds I planted at the beginning gradually grow. The most important thing for me was to show where such little things start and how it happens that you don’t really realize what kind of mess you’re in. Until suddenly, when it’s too much, you might realize and think, „Damn it! How did I get here?“ I also wanted to point out that toxic relationships aren’t just about a partner. You can have a toxic relationship with a mother, a brother, a grandmother, a son…

In one interview, you pointed out that people tend to judge others without knowing enough about them. That reminds me of Amelie from Montmartre. Do you have a personal connection to this or any other iconic film?

I think of A Man Called Ove by Backman. We know it from the cinema as A Man Called Otto, but the book is even better. It’s about a grumpy old man who terrorizes the street with his rules, keeps track of who parks where, lets everyone know they can’t even take care of their own driveway, and scolds you when you greet him. His gentle side appears when the new neighbor simply doesn’t give up and wants to get to know him. That’s my kind of hero, someone who has been through a lot and actually has a good heart, it just isn’t visible at first glance.

My main character Dana is someone you don’t really want to talk to in late adulthood. She’s just a grumpy neighbor, an unpleasant woman in line. But for me, unsympathetic heroes are the most sympathetic because we might just not understand them.

Besides writing, I heard you also like to paint. How do you combine the two?

I really love to draw and paint; I even bought a graphic tablet and took a course in digital painting with illustrator Bára Balgová, who, by the way, illustrated the cover of my third book and became my close friend. I got so hooked that, of course, I immediately had to turn it into a job. I’ve already managed to, for example, illustrate a magazine cover. And as it picked up, I had so much drawing to do that I got back to writing. My creativity wants to fly in every direction, which, of course, you can’t do all day, and sometimes I have a tendency to overwhelm myself. But I’m looking forward to illustrating something again.

You also mentioned working in the media. I know you write scripts and work on some TV shows, but I couldn’t find much about this side of you. What exactly do you do on television?

In television, I’m often anonymous and in the background because some projects don’t have credits, they don’t mention the screenwriter or dramaturg. Others do, but you might not google them because they only appear at the end of the show and don’t get written anywhere else. Few people know that even interviews with real people need a screenwriter, someone who talks to them in advance, writes it out for the host, or for filming illustrative shots, etc. So, I’m behind a lot of these subtle activities where my name isn’t as prominent as it is here on the book cover. It might flash by at the end, where you’ve already gone to get a snack instead of watching the credits. But that doesn’t bother me at all. What’s important to me is that I enjoy it. And unlike the presenters who are in front of the camera, I can look terrible behind it when I’m having a bad day! [laughs]

Do you see this part more as a livelihood, or do you think you can have a deeper impact there too?

If someone pays attention to something that came out of my work, I believe it gave them something. Even if it was just a few minutes of rest and peace. I’ve never written anything I’d be ashamed of or that would twist my moral hands. I like showing things that can motivate, inspire, educate, or just entertain. That’s why I really enjoy interviews.

What I really appreciate is that I don’t go to work as a punishment. I love the projects I work on, also because I’ve met a lot of people there whom I wouldn’t have had the chance to know otherwise – like my friend and the godfather of my latest book, Honza Musil. When I was writing for television, I saw people like Jan Čenský, Dana Morávková, Libuše Švormová, and others performing in my scripts. I’ve written tons of pages where no one ever mentions my name, and I don’t mind. Then, once in a while, a nice project comes along where my name is included, and I’m grateful for that.

You’re also involved in some nonprofits. Is this something from another field, or is it related to what you write about?

I wouldn’t call filling a car with food for a shelter and delivering it an involvement. I’d like to believe that everyone is doing something for the world. I currently actively support nonprofits that focus on victims of domestic violence. Interesting organizations have been part of my activities since university because that’s when you probably have the most time and opportunities to look around the world. I still draw on those experiences. For example, I know how things work in a daycare center for people with disabilities, I tried riding with caregivers to clients, I had the opportunity to peek behind the curtain at a pedagogical-psychological counseling center. I also greatly appreciate the project on the quality of life of citizens in the Czech Republic, where I worked as a research assistant during my studies. I think that for a writer, editor, or anyone working in the media, it’s not so much about studying the media themselves, but about having as broad perspective as possible and knowing what I’m writing about. Because if I don’t know what I’m writing about, people will notice.

What do you do when the writing, painting, work is done, and it’s time for a bit of fun?

Even though I’ve been making a living from writing for about seven years, it’s still my biggest hobby. So, when I happen to have some free time and my brain isn’t completely drained from work, I go and write a new book because it relaxes me. I live in my own world, and suddenly I realize that five hours have passed, and I don’t even know how. And it’s really nice. Then, of course, there are the usual things like friends, movies, my two cats, drawing, and sometimes yoga for clumsy beginners like me. It would be nice to practice it more often because it helps both my body and my soul. But in this regard, I’m sometimes a terrible procrastinator.

What do you think people should do with intelligence?

I think the decision is a private matter for each person. If someone is beautiful, it’s not their obligation to become a model. But they also shouldn’t make themselves look bad to make others feel better. They can do what fulfills and entertains them. Personally, I must say that the world that somewhat got in my way as a child and isolated me is now enriching for me, as I understand myself a little better, and I enjoy delving into it. And if I can delve into it in a way that has some impact, then it simply makes me feel good.

Do you have any ambition to expand your impact even further? Perhaps getting your books translated into other languages?

That would be very nice. I don’t yet know how to do it. If we have any publicists or publishers abroad in Mensa, I would love to talk to them about it because I think this topic would paradoxically resonate even more with a foreign audience than a Czech one. The Czech audience sometimes still tends to look at things like going to a psychologist or mental hygiene with a bit of disdain. On the other hand, doing work where it is most needed is probably more important. But I’m honestly glad when I look to the east that we’re not doing too badly. And if my book were published in Poland, it would make me very happy…

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Znáte ji. Je zvláštní. Tichá. Nepřístupná. Zjevně pohrdá vašimi plány, sny a osobností. Nemá chuť ani potřebu se zdržovat. Chce jen jít domů a postarat se o domácnost… Není příjemná. Nezajímá ji, jak se máte… Ale najednou je pryč. A lidé se začínají ptát. Kam zmizela? Co se jí stalo? A kdo vůbec byla?

Toto jsou úryvky z anotace, kterou začíná nová kniha Ireny Pilouškové, mensanky původem ze Sokolova, magistry sociologie, nyní žijící v Praze, věrné čtenářky našeho časopisu, která si termín „mensantrop“ oblíbila a ráda by k nějakému mensantropství inspirovala i ostatní. A Irena rozhodně má čím inspirovat. Posuďte sami…

Ireno, co pro tebe znamená Mensa?

Pro mě je to taková networkingová platforma. Jsem ráda, že můžu poznat lidi, kteří dělají v různých oborech. V jiných sociálních skupinách jsem se často cítila zvláštně, v Mense se tak necítím a je to fajn. Před pár lety jsem se zúčastnila mensovního bowlingu a bylo hezké, jak tam nikdo neřešil, že jedné kolegyni jela koule tak pomalu, že se začala vracet. Všichni to brali ohromně příjemně, nikdo tam nikoho nehecoval a nesmál se. Diskuze, které tam probíhaly, byly hodně podnětné, ale nebylo ani divné mlčet, což v některých skupinách divné je.

Vždycky mám taky velkou radost, když třeba přijde do mailu, že přijede nějaký mensan ze zahraničí a nemá si tady s kým povídat nebo kde přespat. Cítím se tak nějak propojená se světem. Když jsem zase v zahraničí já, říkám si, že když se něco pokazí, ještě je tady nějaká další linka, které se dá ozvat. Mensu nevnímám jako nějaké elitářské uskupení lidí, kteří se na základě testu prohlašují za nejlepší na světě, jak to dost slyším v kritice. Mně se prostě líbí.

Souvisí to s tím, že se považuješ za přeučeného introverta?

Já jsem rozhodně přeučený introvert. Většinu základní a střední školy jsem prožila s pár kamarády. Doteď vím, že ten osmiletý gympl nebyl můj sociálně nejlepší výkon. Až na vysoké škole a v práci mi tak nějak došlo, že mluvit s lidmi vlastně tolik nebolí. Ale baterky se mi vybijí hodně brzo a většinou po prokecaném dni pak potřebuju den-dva-tři sama doma se svými projekty a myšlenkami. Hrozně ráda mlčím. Zní to divně, ale je to tak.

Myslíš, že ti na té vysoké pomohlo, že hovory typicky začínaly někde v odborné komunikaci a teprve pak se to stočilo někam jinam?

Spíš to byl nějaký nový start. Osm let stále na stejné škole je prostě strašně dlouhé období rozvoje. Když je ti dvanáct, tak nejsi stejný člověk, jako když je ti osmnáct, ale ten kolektiv tě vnímá stále stejně. Na vysoké jsem najednou měla pocit, že se dá začít znova a trošku jinak a možná trošku míň nenápadně. Tak jsem vešla do třídy a promluvila s prvními lidmi a zjistila jsem, že jsou vlastně příjemní. Že nemají žádný předsudek z těch osmi společně strávených let s tím zvláštním spolužákem, co si radši četl a mlčel. A začalo to být fajn.

Pak jsem začala pracovat v médiích, kde komunikace byla potřeba, a doteď se mimo jiné živím tím, že dělám i rozhovory s lidmi. Takže tam se to nějak rozvinout muselo. Ale hlavní pozitivní motivací bylo, že jsem najednou zjistila, že komunikovat nutně nebolí. Do nových lidí se mi vstupovalo líp než do té staré gardy. To mi pomohlo se přeučit, a docela zásadně. Lidi z doby gymnázia by mě asi moc nepoznávali.

Jak ses vůbec dostala k tomu, že jsi šla na IQ test?

Na test jsme šli s bývalým partnerem a brala jsem to jako takovou zážitkovou aktivitu. Podobně jako když si na Slevomatu koupíš slevu na kopeček zmrzliny. Po testu všichni chodili do „výsledkové“ místnosti. Když vylezl přítel, byl spokojený, že je nad průměrem. Nakonec jsem tam vešla i já a testující mi řekl něco jako: „Tedy, to dopadlo dobře, tak se posaďte.“ A pokračoval: „Víte, že vy tady máte chybu úplně na začátku v něčem jednoduchém, ale jiné, náročnější úlohy máte dobře. Podívejte se na to.“ Došlo mi, že jsem jenom napsala špatný křížek. Že by ten test mohl dopadnout ještě líp, kdybych byla pozornější. Pak mi pogratuloval a nabídl mi, jestli chci být součástí Mensy, což jsem nadšeně přijala a šla jsem domů s dobrou náladou.

Překvapilo mě, že to bylo podobné jako testy studijních předpokladů. Takové ty logické doplňovačky, které jsem vždycky měla správně a nepřišlo mi to náročné. Najednou mi začalo dávat smysl, proč se pokaždé ostatní divili, jak mi to jde. Vstoupení mezi partu holek mi vždycky přišlo zásadně těžší než najít devátý obrázek k osmi. Ty testy jsem měla pomalu za zábavu, jako když ti někdo dá místo učení možnost luštit si křížovku. A teď najednou jsem pochopila, že se na základě těchhle obrázků měří IQ. A to potěšilo.

Narazila jsi při studiu sociologie na to, že to může být i handicap při začleňování do společnosti?

Bezesporu. Třeba u dětí. Na škole jsem vedla kroužky a mnohokrát jsem si všimla, že podobně, jako jsou znevýhodněny děti, které jsou v něčem pomalejší, jsou kolikrát podobně znevýhodněny i ty rychlejší, protože se nudí.

Bylo dost znát, když bylo některé z děti „jinde“, ale zároveň na to nebyla kapacita. Ne že by se učitelky nechtěly jednotlivým dětem věnovat a hledat jejich všemožné talenty. Ony si prostě nemůžou ve třídě třiceti dětí vybrat to nejnadanější a věnovat se mu nejvíc. Nebo v každém najít jeho jiskru a v té ho zdokonalovat.

Ty jsi první knížku napsala už v patnácti. Co tě k tomu přimělo?

To samozřejmě člověka udělá ještě divnějším. [smích] Spolužačka na gymplu vydala tehdy pohádku a mně to přišlo moc pěkné. Navíc už jsem měla rozepsaný svůj young adult příběh. Pracovala jsem na něm od patnácti a bylo to takové moje malé tajemství. Nemluvila jsem o tom vůbec s nikým. Pak přišla kamarádka, kterou jsem měla mimo školu, té jsem to ukázala a ona mi tehdy řekla: „Zkus to! Někam to pošleme!“ Tak jsme našly nakladatelství, poslala jsem tam rukopis a ono to opravdu vyšlo!

Pamatuju si, že to bylo hrozně zvláštní. Na jednu stranu jsem z toho měla radost, byl to významný milník v mém životě, něco, co mi otevřelo dveře pro aktivity, které dělám teď, ale v té době to byla spíš další známka podivnosti.

V jednom rozhovoru jsi prozradila, že inspirací pro tvé knížky jsou kromě vystudované sociologie i zkušenosti z vlastního života. Týká se to všech tří knih?

Vždycky se snažím psát o něčem úplně novém a najednou zjistím, že píšu o něčem, co důvěrně znám. [smích]

První knížka byla beletrie o mentální anorexii. Bylo to v době, kdy mně právě bylo těch patnáct a kromě toho, že jsem byla divná projevem, jsem byla navíc nejvyšší, nejsvětlejší pleti a poměrně dost hubená. Tak jsem nějak došla k závěru, že bych mohla zkusit modeling. Pár přehlídek bylo, ale nic zásadního se nestalo. Do té komunity jsem ale trošku pronikla a myslím si, že to, co jsem tam viděla, mě inspirovalo.

Později mi vyšla druhá knížka, zase beletrie, tentokrát příběh o kyberšikaně. Tam jsem se zase trošku inspirovala tím, že moje generace zažila začátek Facebooku. Pamatuju, že já jsem si profil založila proto, že tam vznikla akce „Vyžereme Mekáč“ a byli tam všichni ze třídy. A já chtěla zapadnout.

Tehdy navíc ještě nebylo tak cool starat se o duševní zdraví a bojovat proti šikaně, byla to taková trošku větší džungle nejenom ve třídách, ale i na tom internetu.

No a teď je to psychické domácí násilí. Sama možná nejsem úplně nejodolnější člověk ze všech, a i nejlepší kamarádka mi potvrzuje, že jsem někdy až sebedestruktivně empatická, a bohužel tím pádem občas trošku přitahuju narcistické typy osobností, a ještě se v tom pěkně poválím, než mi to ublíží dostatečně na to, aby mi došlo, že z toho musím pryč. Takže samozřejmě nějaká volná inspirace tam proběhnout musela.

Pro koho je ta knížka vlastně psaná? Pro potenciální oběti psychického násilí, anebo pro jejich okolí, aby si všimlo, že se něco děje a že jim má pomoci?

Vlastně pro obě tyhle skupiny, protože nejhorší je rozeznat vzorec, ať už jsi oběť nebo svědek. Ono to někdy vypadá jako hádka, usmíření, pohoda, hádka, usmíření, pohoda. A máš pocit, že možná jsi jen přecitlivělý, že se vlastně nic moc nestalo. Neumíš úplně označit, co se děje, protože jsi nedostal pár facek. Je to teda násilí? Není? Když si představíš, že jsi frustrovaný, nevyspalý a nemáš pod kontrolou nic od vlastního jídelníčku po vlastní program, tak logicky se někdy stane, že se nechováš úplně nejpříjemněji. I to tě muže snadno zmást. Snadno si i dáš za vinu něco, za co nemůžeš.

Agresoři jsou navíc často na první pohled sympatičtější než oběť, protože to umí moc krásně zahrát, umí manipulovat. Proto bych byla ráda, kdyby má kniha otevřela oči nejenom potenciální oběti, ale i svědkům, případně i někomu, kdo tak trošku cítí, že třeba někoho omezuje, ale nedochází mu, jak obrovské stopy na tom člověku může zanechat.

Jsem moc ráda, že už tu knížku otevřelo mnohem víc lidí, než jsem čekala. Počítala jsem, že typická cílovka budou ženy 25 až 60 let. Ale paradoxně se stalo, že jedny z nejhezčích recenzí mám od mužů. Takže to asi splnilo účel. Tím vůbec nechci říct, že se násilí dopouštějí jenom muži. Spíš jen že to moje očekávání, kdo to bude číst, bylo překonáno. Cílová skupina čtenářů je nakonec mnohem košatější.

Může to souviset s tím, že je ta knížka přímo propagovaná jako román o psychickém domácím násilí?

Marketing teď hodně směřuje tímhle směrem. I tím, že jsem sociolog, který se zaměřoval na kriminologii, má ta knížka trošku punc informovaného vhledu a není to jen čistá fikce. Ale ráda bych uklidnila všechny, kteří se té poměrně tlusté bichle bojí, že bude příliš odborná. Ona není. Je to opravdu příběh člověka. Jeho života a života jeho blízkých. A je na každém, ze které postavy si toho vezme nejvíc.

Když oběť z toxického vztahu uteče pryč, co se děje dál?  Má šanci se z toho kruhu vymanit a najít si někoho lepšího?

Domácí násilí probíhá v jakýchsi zmenšujících se kruzích stupňování napětí, výbuchů, omluv a ujišťování… Proto je hrozně důležité se hlavně vzdělávat. Pokud nechápu, co se mi děje, tak mám mnohem menší šanci z toho odejít, protože ten pocit viny a studu je velmi silný. Teprve když to konečně pochopím, tak mám šanci se zamyslet nad tím, co dál. A k tomu jsou tady neziskové organizace, které člověku můžou pomoci. Neslouží „jen“ k tomu, že tam za deštivého večera zazvoní zoufalá žena s pytlíkem věcí a dětmi za ruku. Tak si to většinou představujeme, když ten systém neznáme. Odborníci ti mohou na základě telefonátů třeba pomoct vymyslet krizový plán, co udělat, jak se na to připravit, jak odejít, jak pokračovat, aby to pro tebe bylo co nejbezpečnější. Už jenom ta konzultační činnost je strašně důležitá, protože se v tom oběť najednou necítí tak opuštěně.

Jmenovitě mou knížku podporují pražské ROSA – centrum pro ženy a Magdalenium v Brně. Už se i mně se ozvalo několik čtenářek, které mě požádaly o pomoc. Já sama jim nemůžu ze své „pozice“ konkrétně poradit, ale můžu jim dát kontakt na organizaci. I když mám radost, že se mi ozvou čtenáři, které má kniha zasáhla natolik osobně, že jsou ochotní změnit, co se jim děje, tak mě zároveň mrzí, jak moc je domácí násilí rozšířené. A často jsou obětmi lidi, do kterých bys to neřekl.

Co se stane s tyranem, když od něj oběť odejde? Nenajde si pak další? Co se s tím dá dělat?

Je to hrozné, ale moc se dělat nedá. Jak zakážeš lidem, aby se k sobě tajně a neprokazatelně chovali ošklivě a opakovali to s dalšími a dalšími partnery?

Existuje mezigenerační přenos. Některé vzorce doma prostě vnímáme a převezmeme. A týká se to nejenom agresorů, ale i obětí. Jediné dlouhodobé řešení je edukace, abychom trošku ten mezigenerační přenos dokázali rozbít. A abychom dokázali pomoci svému okolí i sobě. Když si mladí lidé začnou uvědomovat, co se u nich doma děje, třeba dokážou později ve svých vztazích fungovat uvědoměleji. Ale to je na delší debatu. Prohlásit, že každé dítě z rodiny, kde se projevuje domácí násilí, bude automaticky tyranem nebo obětí v budoucnu, je samozřejmě nesmyslné.

Takže vlastně pomáháš s osvětou tím, že píšeš knížky, které snad jsou i čtivé. V té poslední knížce máš i ten mezigenerační přenos, viď?

Ano, to je důležitá část mojí knihy. Proto jsem s hlavní hrdinkou vyrůstala vlastně od úplného malička, od první třídy. Na konci pak čtenáři dostanou odměnu v tom, že všechna ta malá semínka, co jsem zasela na začátku, postupně vyrostou. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, kde takové drobnosti vznikají a jak se stane, že si vlastně neuvědomíš, v jaké bryndě jsi. Až najednou, když už je toho příliš, ti to možná dojde a říkáš si: „Doprčic! Jak jsem se sem dostal/a?“ Chtěla jsem také upozornit na to, že toxické vztahy nejsou jenom o tom partnerovi. Toxický vztah můžeš mít s matkou, s bratrem, s babičkou, se synem…

V jednom rozhovoru jsi poukázala na to, že lidi mají tendenci hodnotit druhé, aniž by o nich dost věděli. To mi připomnělo Amélii z Montmartru. Máš ty nějaký osobní vztah k tomuhle nebo jinému ikonickému filmu?

Napadá mě třeba Muž jménem Ove od Backmana. Z kina to známe jako Muž jménem Otto, ale kniha je ještě lepší. Je o nepříjemném staříkovi, který terorizuje ulici svými pravidly, píše si značky, kdo kde stojí, všem dává najevo, že se neumějí postarat ani o vlastní příjezdovou cestu, a ještě tě sprdne, když ho pozdravíš. Jeho jemná stránka se objeví v momentě, kdy to nová sousedka prostě nevzdá a chce ho poznat. To je takový můj hrdina, který toho hodně prožil a má vlastně dobré srdce, jenom to není na první pohled vidět.

Moje hlavní hrdinka Dana je v pozdní dospělosti člověk, se kterým se moc bavit nechceš. Je to prostě nevrlá sousedka, nepříjemná ženská z fronty. Pro mě jsou ale nesympatičtí hrdinové ti nejsympatičtější, protože je třeba jenom nechápeme.

Prý kromě psaní taky ráda maluješ. Jak to kombinuješ?

Moc ráda kreslím a maluju, koupila jsem si i grafický tablet a zúčastnila jsem se kurzu grafické malby s ilustrátorkou Bárou Balgovou, která mimochodem ilustrovala i obálku mojí třetí knížky a stala se i mojí blízkou kamarádkou. Chytilo mě to natolik, že jsem si z toho samozřejmě hned zase musela udělat job. Už se mi podařilo třeba ilustrovat obálku magazínu. A jak se mi to rozjelo, tak jsem měla kreslení až nad hlavu a zase jsem začala psát. Moje kreativita chce vylétávat každým směrem, což samozřejmě nejde dělat celý den a občas se mám tendenci zahltit. Ale těším se, až se mi povede zase něco ilustrovat.

Zmínila jsi také práci v médiích. Já vím, že píšeš scénáře a řešíš i nějaké seriály, ale nikde jsem o této tvé stránce nic nenašel. Co konkrétně v televizi děláš?

V televizi jsem často bezejmenná a vpovzdálí, protože některé projekty nemají titulky, nepíše se tam o scenáristovi či dramaturgovi. Jiné je mají, ale možná se jen nedogooglíš, protože zůstanou jen v tom závěru pořadu a dál se nikam nepropisují. Málokdo ví, že i rozhovory s reálnými lidmi potřebují scénáristu, někoho, kdo si s nimi dopředu popovídá, rozepíše to moderátorovi, nebo pro natáčení ilustračních záběrů apod. Takže stojím za spoustou takových nenápadných činností, kde moje jméno není tak výrazné jako tady na obálce knihy. Proběhne někde na konci, kde si už místo koukání na reklamy jdeš pro sváču. Ale to mi vůbec nevadí. Pro mě je důležité, že mě to baví. A na rozdíl třeba od moderátorek, které vidět jsou, mám aspoň možnost vypadat za kamerou hrozně, když mám špatný den! [smích]

Bereš tuhle část spíš jako práci na živobytí, nebo si myslíš, že i tam můžeš mít nějaký hlubší dopad?

Pokud někdo věnuje pozornost něčemu, co vzniklo z mé práce, věřím, že mu to něco dalo. I kdyby jen pár minut odpočinku a klidu. Nikdy jsem nenapsala nic, za co bych se styděla nebo co by mi kroutilo morálně ruce. Líbí se mi ukazovat věci, které mohou motivovat, inspirovat, edukovat nebo i jen pobavit. Proto mám moc ráda rozhovory.

Co si moc užívám, je, že nechodím do práce za trest. Projekty, které dělám, mám ráda, i proto, že jsem tam poznala hodně lidí, které bych jinak neměla šanci znát – například mého kamaráda a kmotra poslední knihy, Honzu Musila. Když jsem psala seriálovou tvorbu, viděla jsem, jak v mém scénáři hrají lidé jako Jan Čenský nebo Dana Morávková či Libuše Švormová a další. Napsala jsem kvanta papírů, kde nikdy nikdo nezmíní moje jméno, a nevadí mi to. Pak se jednou za čas objeví pěkný projekt, kde to jméno je, a jsem za to ráda.

Ty se také angažuješ v některých neziskovkách. Je to něco zase z jiného oboru, nebo to souvisí s tím, o čem píšeš?

Nenazvala bych angažovaností to, že jednou za čas naplním auto krmivem pro útulek a odvezu ho. Chci věřit, že něco pro svět snad dělá každý. Nyní aktivně podporuji neziskovky, které se věnují obětem domácího násilí. Zajímavé organizace byly součástí mých aktivit už na škole, protože tehdy má člověk asi nejvíc času a možností se rozhlédnout po světě. Doteď z těch zkušeností čerpám. Třeba vím, jak to chodí ve stacionáři pro hendikepované osoby, zkusila jsem jezdit s pečovateli po klientech, měla jsem možnost podívat se pod pokličku pedagogicko-psychologické poradně. Taky si moc vážím projektu o kvalitě života občanů v Česku, kde jsem při studiu dělala odbornou asistentku. Myslím, že pro spisovatele, redaktora nebo kohokoli, kdo dělá v médiích, není až tak podstatné vystudovat média jako taková, ale mít co nejširší rozhled a vědět, o čem píšu. Protože když nevím, o čem píšu, tak je to znát.

Co děláš, když skončí psaní, malování, práce a je čas trošku na zábavu?

Přestože se tím psaním živím už nějakých sedm let, pořád je to můj největší koníček. Takže když náhodou tu volnou chvíli mám a nemám úplně vymletý mozek z práce, tak jdu a píšu novou knížku, protože si u toho odpočinu. Žiju ve svém světě a najednou zjistím, že uteklo 5 hodin, ani nevím jak. A je to moc příjemné. Pak samozřejmě taková ta klasika jako kamarádi, kino, moje dvě kočky, kreslení a občas jóga pro nešikovné začátečníky jako jsem já. Tu by bylo fajn praktikovat častěji, protože mi pomáhá jak na těle, tak na duši. Ale jsem někdy v tomto ohledu strašný prokrastinátor.

Co si myslíš o tom, co by lidi měli dělat s inteligencí?

Myslím, že to rozhodnutí je každého soukromá věc. Když je někdo krásný, taky není jeho povinností stát se modelem. Ale ani se uměle zošklivovat, aby se ostatní necítili špatně. Může dělat to, co ho naplňuje a baví. Já osobně musím říct, že ten můj svět, který mi jako dítěti tak trošku překážel a izoloval mě, je pro mě teď, když se trošku líp chápu, obohacující a líbí se mi v něm šťourat. A když se v něm šťourám stylem, který navíc má nějaký dopad, tak mně osobně to prostě dělá dobře.

Máš ambici nějak ten svůj dopad ještě rozšířit? Třeba dosáhnout toho, aby se tvoje knížky překládaly do jiných jazyků?

To by bylo moc pěkné. Zatím nevím, jak to udělat. Jestli máme v Mense nějaký nějaké publicisty nebo nakladatele v zahraničí, tak si s nimi o tom velmi ráda popovídám, protože si myslím, že tohle téma by paradoxně zasáhlo zahraniční publikum ještě víc než to české. České publikum má někdy ještě pořád tendenci se dívat na věci jako třeba docházení k psychologovi či duševní hygienu trošku s despektem. Na druhou stranu dělat práci tam, kde je víc potřeba, je asi důležitější. Ale jsem upřímně ráda, když se podívám směrem na východ, že na tom nejsme ještě zas tak zle. A kdyby moje knížka vyšla třeba v Polsku, tak by mě to hodně zahřálo…