Právě na pracovní zkušenosti mimořádně nadaných dospělých se zaměřila diplomová práce Bc. et Bc. Ivety Černé Specifika mimořádně nadaných jedinců v pracovním prostředí, obhájená na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autorka vedla rozhovory se čtrnácti lidmi s IQ nad 130. Většina z nich měla IQ měřené Mensou a deset respondentů je nebo dříve bylo členy Mensy.

Autorka zjišťovala, které salutory (faktory, které člověka podporují, pomáhají mu fungovat a rozvíjet se) a stresory (faktory, které ho vyčerpávají, brzdí nebo dostávají do konfliktu s okolím) jsou v pracovní zkušenosti nadaných přítomné.

Nejde přitom o reprezentativní průzkum všech nadaných lidí. Jde o kvalitativní sondu – tedy snahu porozumět zkušenostem konkrétních lidí do hloubky. A právě vlastní slova (anonymizovaných) respondentů jsou na celé práci nejzajímavější.

Když práce už nic nepřináší

Jedním z nejsilnějších motivů u respondentů byla potřeba učit se nové věci – a to jako základní podmínka dlouhodobé spokojenosti.

Jan, který pracuje ve výzkumu, to popisuje jednoduše: „Baví mě to, že zkouším objevovat nové věci. Snažím se přijít na nová řešení, která zatím neexistují.“

Adam svoji zkušenost popisuje následovně: „Já vždycky dělám nějakou práci, která mi něco dá. Po čase už mi ale nedává nic, protože je to pořád to samé, víc tam nevymyslím a nepotřebuju dál tam být.“

Natálie si proto vybírá prostředí, kde není nejchytřejší ani nejzkušenější osobou v místnosti: „V pracovním prostředí se vždycky snažím dostávat do kolektivu, kde já jsem ta, která toho ví a umí nejméně. Protože v momentě, kdy jsem v týmu, kde já jsem ta seniorní, tak mě to nebaví. Když už se nemám co a od koho učit. Takže tomu se cíleně vyhýbám.“

Vedle učení se v rozhovorech opakovaně objevovala také potřeba pestrosti. Různé projekty, různí lidé a různé typy problémů. Barbora například oceňovala kombinaci dvou pracovních úvazků: „Mě bavilo mít dvě práce najednou, protože každá mi přinášela něco úplně jiného – a je fakt, že by mě asi ani jedna z těch prací samostatně nebavila dlouhodobě.“

Někdy se však pestrost nehledá jen kvůli zábavě. Může být i způsobem, jak udržet pozornost. Cyril, který pracoval v účetnictví a auditu, popisuje rutinu nikoli jako odpočinek, ale jako situaci, v níž se mu myšlenky začnou rozbíhat jinam: „Já se snažím si z práce vybírat právě to, kde můžu nad něčím přemýšlet. Protože jakmile je to rutina, tak začnu přemýšlet o něčem jiném a najednou zjistím, že nevím, co dělám.“

Třetí potřebou spojenou s prací samotnou pak je smysl a viditelný výsledek. Marie nachází smysl v posunu žáků: „Mě strašně baví pracovat s žáky, u kterých vidím jejich posun. A u kterých mám pocit, že je rozvíjím, což by mělo být smyslem toho povolání.“

Lucie, která po zkušenosti s učitelstvím pracuje ve vlastní firmě, oceňovala bezprostřední zpětnou vazbu – něco, co při učení přichází mnohem pomaleji a méně jednoznačně: „Pro mě bylo odměňující to, že jsem bezprostředně viděla výsledek před sebou a věděla jsem, jestli je v pořádku, nebo ne. Případně jsem dostala hned zpětnou vazbu od klienta.“

Naopak Daniela popisovala frustraci z toho, když dělá zbytečnou práci: „Za dobu, co jsem tam pracovala, jsem zjistila, že plno věcí se vůbec nepoužívá, nebo se používá špatně. S tím já nic neudělám, ale prostě se na to nedokážu dívat.“

Smysl tedy pro respondenty neznamená jen abstraktní „dělat něco důležitého“. Může znamenat i úplně konkrétní potřebu vidět, že výsledek práce někam doputuje, někdo ho používá a nezůstane ležet ve firemním šuplíku.

Rychle hotovo ≠ bez potíží

Všichni respondenti uváděli jako svou hlavní výhodu logické a analytické uvažování. Mluvili o rychlém učení, schopnosti zachytávat vzorce, zorientovat se v novém systému, vidět souvislosti a vymýšlet řešení.

Daniela například popisuje, jak se dokáže rychle zorientovat v něčem, co předtím neznala: „Když je třeba nějaký nový systém, něco nového, tak se v tom docela rychle zorientuji. Byť je to něco, co jsem nikdy nedělala, tak to prostě prozkoumám a za chvilku vím, jak to funguje, a nemám s tím problém.“

Lucie podobnou schopnost spojuje s podnikáním: „Myslím si, že konkrétně v podnikání je klíčové to, že jsem schopná se doučit, co je potřeba.“ V praxi to pro ni znamená evidovat široké spektrum věcí, řešit administrativu, operativně reagovat na problémy u zakázek a vymýšlet nestandardní řešení.

Jenže vysoká efektivita není jen výhoda. Je to také zdroj zvláštních dilemat.

Daniela popisuje situaci, kdy sama měla pocit, že má málo práce, zatímco její nadřízený měl pocit opačný: „Tak jsem přišla na schůzku s myšlenkou, že toho mám málo, a on přišel s tím, že toho dělám nějak moc.“ Proto si začala říkat o další úkoly u kolegů: „A nikdo nechápe, proč to dělám. Ale mě nebaví prostě tam jen sedět a přišlo by mi nefér jít brzo domů.“

Eva řešila podobné dilema u práce na půl úvazku: „Nějaký čas jsem s tím měla chvilku i morální problém, že vlastně to, co mi má zabrat asi 20 hodin týdně, zvládám prostě za poloviční dobu.“ Nejdřív ji napadalo říct si o další práci, později ale došla k jinému postoji: „Já to vlastně dělat nemusím, můžu to prostě vnímat, jako že to je jenom nějaká moje práce, způsob obživy.“

Rychlý člověk v pomalém systému nemusí vypadat jako výkonný. Může vypadat jako někdo, kdo se nudí, vyrušuje, chce příliš mnoho nebo se neumí spokojit s tím, že má hotovo. A pokud okolí zjistí, že zvládne víc, může se rychlost obrátit proti němu.

Natálie popisuje, že když člověk několikrát vyřeší velký průšvih, začne podobné úkoly dostávat automaticky: „Takže někdy to může být i tak, že člověka zavalí prací a potom už za sebe musí začít kopat.“ Důležité je podle ní nastavit hranice a jasně říct, které úkoly mají prioritu: „Pokud si člověk nenastaví hranice, tak mu je nastaví někdo jiný. A to je hodně velké úskalí toho, když lidé ví, že od vás můžou očekávat hodně.“

Rychlost má ještě jednu méně lichotivou stránku: netrpělivost. Daniela k tomu říká: „Já chci dělat rychle a když mě někdo s něčím zdržuje, tak jsem z toho prostě nervózní a nemám úplně pochopení.“

Eva popisuje poradu, která se podle ní zbytečně točila v kruhu: „Přišlo mi, že ta diskuze prostě nikam nevedla, že každý říkal nějaké návrhy, ale že jsme se tak nějak točili v kruhu, nikdo to prostě nepřebral.“ Nakonec sama sklouzla do direktivní role: „Tak to bude takhle.“

Zajímavé ovšem je, že v diplomové práci není téma rychlosti zjednodušeno na „nadaní jsou rychlí“. Respondentka Barbora naopak uvádí, že má pomalejší psychomotorické tempo a rychlost druhých ji stresuje: „Já osobně se o sobě domnívám, že mám pomalé psychomotorické tempo, přestože jsem teda jako nadaná.“

I to je důležité připomenutí. Nadaní lidé nejsou jeden typ člověka. Rychlé myšlení neznamená automaticky rychlý pracovní styl ve všech situacích.

Perfekcionismus: Nechci se za svoji práci stydět

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovorů je perfekcionismus. Objevil se u třinácti respondentů ze čtrnácti. Ne vždy jako problém. Často jako motor.

Karel to formuluje následovně: „Chci, abych se nestyděl za žádnou práci, kterou někde dělám, odevzdávám nebo prezentuju. Abych si řekl, že jo, to je prostě ukázka toho, jak já pracuju nebo co dokážu udělat.“

Perfekcionismus tu není nutně snaha o dokonalost pro dokonalost samu. Často jde spíš o potřebu odevzdat něco, co člověk vnímá jako odpovídající vlastním schopnostem. Jenže právě v tom může být past. Pokud člověk ví, že „by to mohlo být ještě lepší“, může být těžké uznat, že výsledek už je dost dobrý.

Jan popisuje, že shazuje vlastní velmi dobré výsledky: „I přes to, že si vlastně uvědomuju, že jsou dobré, ale vím, že by teoreticky mohly být lepší. A pak to častokrát zastíní fakt, že ty výsledky jsou velice dobré.“ Zároveň ale dodává, že ho to spíš motivuje k lepším výkonům.

Eva zase popisuje, že měla tendenci vnímat chybu jako konec světa: „Když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem to brala hodně jako špatně. Ale potom za nějaký čas mi taky došlo, že se vlastně… nic nestalo.“

Perfekcionismus se navíc nemusí týkat jen vlastních výkonů. Může se přenášet i na očekávání vůči druhým.

Natálie otevřeně říká, že s tím aktivně pracuje: „Vysoké nároky na ostatní, tak to je pro mě často problém a často s tím bojuju.“ Dává si pozor, aby ostatním „nedávala sežrat“, že v něčem nejsou tak dobří jako ona. Dokonce má pocit, že už možná zachází do opačného extrému.

U více respondentů se ukazuje, že nejde ani tak o nárok na stejnou úroveň výkonu, ale na snahu. Františka říká: „Asi jediný nárok, co mám na ostatní, je, aby se snažili. A to je všechno. A když tam ta snaha není, tak to mě hrozně štve.“

Karel, který pracuje jako manažer, popisuje nutnost rozlišit mezi ideálním a funkčním výsledkem: „Ten člověk prostě nemusí být na tomhle levelu a uvědomit si, který je ten funkční level – tedy důležitej pro provoz a aby se úkol splnil. Ne dokonale, ale prostě splnil.“

A uzavírá to možná nejkratší větou celé kapitoly o perfekcionismu: „Nemít očekávání od sebe je těžší.“

Komunikace jako nezbytnost

Komunikační dovednosti se v práci objevují jako jeden z hlavních podpůrných faktorů. Z výpovědí respondentů vyplývá, že ke komunikaci často cíleně přistupují jako k nástroji, jímž předcházet konfliktům, převádět své myšlení do srozumitelné podoby a snažit se zajistit, aby spolu lidé vůbec dokázali pracovat.

Lucie to shrnuje takto: „Cesta do pekel je předpokládat, jakým způsobem funguje mozek toho druhého.“ Podle ní je klíčové komunikovat a ověřovat si, že lidé opravdu chápou, co se děje: „Prostě spolu komunikovat a nepředpokládat, že i když někdo má nějaké IQ, tak je nastavený komunikačně stejně.“

Karel popisuje, jak pečlivě formuluje zprávy, aby nepůsobily útočně: „Přepíšu tu zprávu pětkrát, aby tam nebyla pasivní agrese, aby to fakt nebylo jako útok.“ Vysvětluje své myšlenkové pochody a snaží se ukázat, že mu nejde o shození druhého člověka, ale o kvalitu výsledku.

To je jedna z třecích ploch, které z práce vyplývají: Nadaný člověk může problém vidět a řešit rychleji, ale pokud rovnou oznámí svůj závěr, ostatní často nevidí cestu, kterou se k němu dostal, a výsledkem není efektivita, ale odpor.

Eva připomíná ještě jiný aspekt komunikace: když člověk pracuje velmi samostatně a výkonně, může zapomenout informovat tým. „Já jsem byla velmi zodpovědná, všechno bylo hotové ještě dřív, než to mělo být, ale já jsem to pak zapomněla těm lidem dát vědět.“ A dodává: „Když je člověk hodně výkonný o samotě, tak nesmí zapomínat na to, že s někým spolupracuje.“

Být mezi svými

Zásadní přitom není jen obsah úkolů, ale i prostředí, ve kterém se pracuje.

Daniela popisovala svou frustraci z práce s nadřízeným bez technického vzdělání: „Nedokážeme se vůbec domluvit – on nechápe, když jsou v datech vyloženě chyby, že to je prostě problém.“ Karel podobně mluví o nedostatečné komunikaci v týmu: „Oni prostě spolu nekomunikují, nedají si to dohromady a často ty situace neumí vnímat tak komplexně.“

Eva popisuje situaci, kdy měla s kolegy dobré vztahy, ale některé názory si nechávala pro jiné prostředí: „Často jsem měla pocit, že nemůžu stoprocentně vyjádřit svůj názor z toho důvodu, že by to nebylo úplně pozitivně přijaté.“ Záleželo jí na dobrých vztazích, proto raději neprosazovala vše, co si myslela.

Naopak Jan popisuje svou pozitivní zkušenost s pracovištěm slovy: „Člověk se tam cítí, jako že je mezi svými. Nechováme se jako intelektuálové a nepijeme tam čaj o páté a nedumáme nad možnostmi vesmíru, to ne. Ale vlastně člověk tam cítí, že… tam jsou okolo něho lidé, kteří chápou jeho chápání.“ Nejde tak jen o sdílené zájmy. Jde o pocit, že člověk nemusí stále překládat svůj způsob uvažování do jiného tempa, jiné hloubky nebo jiné míry souvislostí.

Natálie pak popisuje tým, který funguje podpůrně a nikdo nemá potřebu „brousit lokty“ a vést „žabomyší války“: „Do práce chodíme, abychom udělali kus dobré práce, cítili se dobře, že těch 8 hodin strávíme něčím smysluplným, ale ve finále – pokud bychom ty peníze dostali bez práce, tak tam nikdo z nás nebude.“

Autorita, která není vzorem

Autority a hierarchie se jako stresor objevily u jedenácti respondentů – nejde přitom ale říct, že by měli problém obecně s autoritami. Mají problém s takovou autoritou, která podle nich nestojí na kompetenci, smysluplném rozhodování nebo schopnosti něco předat.

Gabriel říká: „Ve chvíli, kdy člověk spolupracuje se vzorem, tak od něho nasává veškeré informace a znalosti, které z něho jdou.“ Když ale člověk vzorem není, je podle něj mnohem složitější autoritu přijímat.

Lucie si představuje, že by v zaměstnanecké pozici mohla narážet na člověka, kterému by se měla podřizovat jen proto, že je v organizaci déle: „Myslím si, že kdybych teď měla od podnikání přejít do nějaké pozice s jasnou hierarchií a měla se klanět šéfovi jenom proto, že tam prostě je o 4 roky dýl a je to šéf, tak bych tam asi postupem času narazila.“

Daniela zmiňuje ztrátu respektu k nadřízenému, který podle ní neměl odborné kompetence: „Přijde mi, že takový by neměl vést datové oddělení, když tomu nerozumí.“

Karel popisuje postupný zlom ve vztahu k nadřízeným: na začátku se od nich učil a byli pro něj vzorem, později ale přišel okamžik, kdy měl pocit, že už mu nemají co předat. A právě tehdy začalo tření. „A pak je to o té komunikaci. Umět to vykomunikovat, uvědomit si svoji roli a citlivost té situace.“

Cyril popisuje podobnou zkušenost z druhé strany: „Málokterý vedoucí dokáže ocenit, že podřízený ho přečnívá, a využít ty jeho silné stránky. Naopak on začne toho svého podřízeného podkopávat.“

Irena pak zmiňuje, že rychle dosažené výsledky mohou vyvolávat žárlivost a větší kontrolu: „Opravdu ty nároky na mě byly o to větší.“

To ukazuje, jak snadno může v pracovním prostředí vzniknout napětí, pokud se vysoká schopnost rychle chápat, upozorňovat na chyby a hledat řešení potká s hierarchií, která se cítí ohrožená.

Ocenění neznamená jen pochvalu

Dalším silným tématem je ocenění a otevřenost vůči nápadům. Respondenti nemluvili jen o tom, že chtějí slyšet „dobrá práce“. Mluvili také o férovosti, možnosti diskutovat a pocitu, že jejich názor má váhu.

Cyril popisuje situaci, kdy samostatně vymyslel způsob zpracování určitého úkolu. Jeho šéf mu ale řekl, že to pro nadřízenou nebude srozumitelné: „Já jsem to bral jako plus, že jsem to vůbec takhle dokázal docela pěkně zpracovat, a on to bral vlastně jako mínus.“

Daniela by ocenila otevřenost k nápadům: „Diskuze, otevřenost k tomu, že když vidím nějaký nápad na změnu, nebo něco, co by se mělo řešit, tak aby k tomu bylo přihlíženo.“

Irena popisuje zkušenost, kdy upozorňovala na problém, ale reakce přišla až ve chvíli, kdy si ho všiml někdo jiný: „Častokrát jsem si všimla věcí, který opravdu ležely na stole týdny. Nikdo je neřešil. Potom přišel můj kolega, že si toho všimnul, jestli o tom něco nevím. Říkám: ‚Řešila jsem to týden zpátky.‘“

Naopak Eva mluvila pozitivně o týmu, kde se lidé oceňovali navzájem: „To bylo hodně fajn, že jsme se hodně jako chválili za věci a někdy mi lidi poděkovali, že jsem jim pomohla s nějakou věcí a tak, a pak jsme si tleskali.“

Adam zase nacházel ocenění u klientů: „A bylo o ně pečováno. Pečuju o ně doteďka. Tak oni tu péči oceňovali.“

Ocenění tedy v rozhovorech nemá jen emoční rozměr. Je to i potvrzení, že práce má dopad, že se člověk nemýlí v tom, co považuje za důležité, a že jeho snaha nezmizí v systému, který neumí rozpoznat její hodnotu.

Co si z toho vzít – jako zaměstnavatel i jako nadaný?

Čtrnáct rozhovorů sice nemůže říct, jak fungují všichni nadaní, určitá vodítka ale nabízí.

1. Nadaný člověk často potřebuje práci, ve které zůstává co objevovat. Nestačí mu, že úkol zvládá. Pokud ho zvládá příliš snadno a příliš dlouho, může se od práce mentálně odpojit.
2. Vysoká efektivita by neměla být automaticky trestána dalším a dalším přidáváním úkolů. Pokud někdo opakovaně zachraňuje průšvihy, je lákavé dávat mu všechny další. Z dlouhodobého hlediska to ale může vést k přetížení.
3. Perfekcionismus může být zdrojem kvality, ale také vyčerpání. Důležité je rozlišovat, kdy je vysoký standard přínosem, a kdy už brání dokončení práce nebo spolupráci s ostatními.
4. Komunikace není vedlejší měkká dovednost. V prostředí, kde lidé přemýšlejí rozdílnou rychlostí, do různé hloubky a s různou mírou abstrakce, je to klíčový nástroj spolupráce.
5. A konečně: autorita založená pouze na pozici nemusí stačit. V rozhovorech se opakovaně ukazovalo, že respekt vzniká snáz tam, kde nadřízený rozumí práci, umí diskutovat, není ohrožen schopnostmi podřízeného a dokáže nastavit jasné hranice bez zbytečné kontroly.

Diplomová práce Ivety Černé tak sice nepřináší převratný objev, ale shrnuje zkušenosti, které mohou být pro mnoho nadaných dospělých velmi známé – může být úlevné vidět, že nejde jen o osobní podivnost, lenost, přecitlivělost nebo neschopnost „normálně fungovat v práci“, ale že totéž řeší i ostatní. Ať už jde o potřebu mít o čem přemýšlet, frustraci z neefektivních porad, morální dilema z příliš rychle hotové práce, snahu nepůsobit povýšeně, únavu z překládání vlastních myšlenek do podoby, kterou ostatní přijmou, napětí kolem autorit, které nejsou vzorem – nebo naopak o radost, když člověk narazí na lidi, kteří „chápou jeho chápání“.

Současně je ale ze slov respondentů vidět, že mnoho potíží nevzniká jen proto, že okolí „nestíhá“. Někdy vznikají proto, že člověk ukáže výsledek, ale ne cestu. Vidí chybu, ale nesdělí ji způsobem, který druhý dokáže přijmout. Pracuje rychle, ale neinformuje tým. Vezme si všechno na sebe, protože je to méně bolestivé než čekat na ostatní. A i toho je potřeba si být vědom a naučit se s tím pracovat.

Citace účastníků výzkumu byly pro účely článku kráceny a stylisticky upraveny. Jejich původní znění najdete v diplomové práci: mensa.click/1ow.

Výzkumy napříč několika desetiletími ukazují, že inteligence ovlivňuje, koho si vybíráme za partnera, jak spolu komunikujeme, jak zvládáme konflikty, a dokonce i to, jak bezpečné naše vztahy jsou. Zároveň ale vyplývá, že její vliv se vždy prolíná s kulturním kontextem, genderovými normami i emocionálním vývojem.

Inteligence a partnerské preference

Jednu z prvních systematických studií zaměřených na vztah inteligence a výběru partnera provedl v polovině 50. let Hugo Beigel. V New Yorku se ptal 916 mladých lidí, jaké vlastnosti u partnera považují za důležité. Přibližně dvě třetiny respondentů zmínily inteligenci nebo vzdělání – a to častěji muži, kteří cíleně zmiňovali inteligenci žen.

V kontextu doby to není překvapivé. Muži ve studii uváděli, že je vysoce inteligentní ženy mohou ohrožovat a že by manželství s nimi mohlo snižovat jejich status či autoritu. Zajímavé ale je, že zatímco mnoho mužů preferovalo partnerky méně inteligentní než oni sami, ženy naopak většinou nechtěly být „chytřejší“ než jejich partneři a častěji dávaly přednost mužům stejně nebo více inteligentním. To odráží tradiční očekávání spojená s mužským vedením a úspěchem.

Beigel dospěl k závěru, že tyto preference nejsou dány jen přitažlivostí, ale souvisejí i se sebevědomím a genderovými rolemi. Nejistější muži tak častěji vyhledávali partnerky, které vnímali jako intelektuálně slabší.

O téměř šedesát let později se podobné závěry objevily i v moderním kontextu. Jeden komentář z roku 2014 upozorňuje, že vysoce inteligentní ženy zůstávají častěji single, protože jsou vnímány jako zastrašující, příliš vážné nebo „náročné“. Podle tohoto pohledu někteří muži preferují partnerky, které budou na první místo stavět vztah, místo aby se soustředily na kariéru či ambice.

Výzkumy i mediální reflexe naznačují, že zatímco inteligence u mužů je vnímána jako žádoucí, u žen může být problematizována. Rostoucí vzdělanost a profesní úspěch žen tak může paradoxně zužovat jejich výběr partnerů a zvyšovat tlak na to, aby „slevily“. Text kritizuje stereotypy, které inteligentní ženy vykreslují jako méně ženské nebo méně atraktivní, a upozorňuje, že tyto dvojí standardy přetrvávají.

Inteligence, chování a stabilita vztahů

Novější výzkumy se zaměřují nejen na výběr partnera, ale i na to, jak inteligence ovlivňuje chování ve vztahu. Studie z roku 2025 z Oakland University ukázala, že muži s vyšší obecnou inteligencí mají menší tendenci k manipulativnímu, nátlakovému či agresivnímu chování.

Chytřejší muži uváděli méně urážek, menší sexuální tlak i nižší potřebu kontroly. Zároveň vykazovali vyšší emoční investici a závazek vůči vztahu. To naznačuje, že kognitivní schopnosti mohou podporovat regulaci emocí, kontrolu impulzů i konstruktivní řešení konfliktů.

Autoři studie však upozorňují, že inteligence sama o sobě nezaručuje zralost ani laskavost. Výsledky jsou korelační a vycházejí ze sebehodnocení respondentů. Inteligence tedy spíše snižuje riziko problémového chování, než aby je zcela vylučovala, a vždy působí v kombinaci s osobností, hodnotami a sociálním kontextem.

Velké populační studie navíc ukazují, že inteligence souvisí i se stabilitou vztahů. Finská studie zahrnující téměř 200 000 mužů zjistila, že vyšší inteligence zvyšuje pravděpodobnost uzavření manželství i jeho udržení – a to i po zohlednění příjmu a sociálního statusu. Materiální faktory, jako vlastnictví novějšího auta, sice hrály roli, ale inteligence zůstala významným prediktorem. Vysvětlení může být jak evoluční, tak praktické: lidé s lepšími schopnostmi uvažování a komunikace mohou lépe vyjadřovat emoce, řešit konflikty a udržovat dlouhodobé vztahy. Inteligence tak funguje spíše jako každodenní „vztahový nástroj“ než jen statusový symbol.

Jsou vysoce inteligentní lidé v lásce méně šťastní?

Často se objevuje stereotyp, že inteligentnější lidé jsou méně spokojení a neklidnější – jak v životě, tak ve vztazích. Nizozemská studie z roku 2017 vedená Pieternel Dijkstra tuto představu testovala porovnáním členů Mensy s kontrolní skupinou.

Výzkum neodhalil žádný rozdíl v celkové spokojenosti ve vztazích mezi nadanými a nenadanými účastníky. Členové Mensy sice častěji volili vyhýbání se konfliktu místo kompromisu, ale kvalitu vztahu to neovlivňovalo – pravděpodobně proto, že si častěji vybírali partnery s podobnými hodnotami a zájmy.

Nadaní účastníci také vykazovali o něco vyšší míru nejisté vazby, zejména strachu z opuštění, to se však výrazně nepromítlo do celkové spokojenosti. Studie tak naznačuje, že vysoká inteligence sama o sobě nevede k nešťastným vztahům a její případné nevýhody mohou být vyváženy kompatibilitou partnerů.

Závěr

Napříč sedmdesáti lety výzkumu se objevuje několik konzistentních vzorců. Inteligence ovlivňuje, koho si vybíráme, jak ve vztazích funguje moc a status, jak zvládáme konflikty i jak stabilní naše vztahy jsou.

Vyšší kognitivní schopnosti mohou podporovat regulaci emocí, komunikaci i dlouhodobý závazek. Naopak nízké sebevědomí a rigidní genderové normy mohou zkreslovat, jak je inteligence vnímána a oceňována.

Zároveň ale platí, že inteligence sama o sobě nestačí. Stejně důležitou roli hrají emoční dovednosti, empatie, kulturní kontext i osobní zkušenosti. Od studií z poloviny 20. století přes současné debaty o inteligentních ženách až po moderní výzkum násilí, stability a spokojenosti se ukazuje komplexní obraz.

Inteligence může přispívat ke zdravějším, bezpečnějším a trvalejším vztahům – zejména díky lepší komunikaci a seberegulaci. Zároveň se ale může stát zdrojem napětí, pokud je filtrována skrze nejistoty, stereotypy nebo nepromyšlená očekávání.

Být chytrý poskytuje nástroje pro kvalitní vztahy. Nezaručuje však, že s nimi budeme zacházet dobře.

Převzato z Mensa World Journal, č. 159, 4/26.

Střevní mikrobiom je komplexní ekosystém mikroorganismů, které žijí v našich střevech. Patří sem bakterie, viry, houby i další mikroby, které mají podle všeho významný vliv na fungování mozku – včetně učení, paměti a schopnosti řešit problémy.

Pro někoho to nemusí být překvapivé. Vědecké studie upozorňují na význam střevního mikrobiomu už posledních 10–15 let a naznačují, že se podílí téměř na všech aspektech našeho zdraví. Ovlivňuje mnohem víc než jen trávení – například imunitu a zánětlivé procesy, tělesnou hmotnost a metabolismus, fungování trávicí soustavy, zdraví srdce a cév i duševní kondici.

Spojení mezi střevním mikrobiomem a inteligencí spočívá v jeho vlivu na mozek. Naše tělo disponuje obousměrným komunikačním systémem, který propojuje centrální nervovou soustavu s gastrointestinálním traktem. Vědci tento systém označují jako „osu střevo–mozek“. Střevo produkuje neurotransmitery ovlivňující mozkovou aktivitu, například serotonin a dopamin, které mají dopad na náladu i kognitivní funkce.

Jedna studie ukázala, že lidé s rozmanitějším střevním mikrobiomem dosahují lepších výsledků v paměťových testech a úlohách zaměřených na učení. Naopak nerovnováha mikrobiomu je spojena se zvýšeným rizikem kognitivních poruch a neurovývojových onemocnění. To naznačuje významný potenciál stravy ovlivňovat naše kognitivní schopnosti. Tento trend potvrzují i další výzkumy: studie z roku 2016 prokázala souvislost mezi bohatým mikrobiomem a kognicí, v roce 2021 vědci zjistili, že užívání perorálních probiotik poskytuje lepší ochranu paměti při stresu, a výzkum z roku 2019 ukázal, že přítomnost prospěšných střevních bakterií zvyšuje rychlost zpracování informací i mentální pohotovost.

Studie na zvířatech navíc naznačují příčinnou souvislost. V experimentech s myšmi vědci zjistili, že přenos střevního mikrobiomu od vysoce inteligentních jedinců zlepšil u příjemců schopnost učení i paměť.

Přestože jde o fascinující oblast výzkumu, stále zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Studie na lidech jsou výrazně složitější než experimenty na myších, protože výsledky ovlivňuje širší spektrum faktorů – například genetika, prostředí či životní styl.

Porozumění tomuto propojení může být obzvlášť zajímavé pro mensany – zejména pro ty, kteří usilují o maximalizaci svého kognitivního výkonu a celoživotní rozvoj. Nové poznatky mohou nabídnout praktické cesty ke zvyšování intelektuálního potenciálu nad rámec tradičních strategií, jako jsou studijní techniky či trénink mozku. Zohledněním faktorů, jako je strava, mikrobiální rozmanitost a životní návyky, mohou mensané zaujmout proaktivní přístup k podpoře své kognitivní odolnosti – a potenciálně tak posílit soustředění, kreativitu i celkovou mentální pružnost. Tento rozvíjející se výzkum naznačuje, že optimalizace propojení střeva a mozku může být stejně důležitá jako samotné „cvičení“ mozku.

Převzato z Mensa World Journal, č. 158, 3/26.

Existují vědecké důkazy?

Ale existují skutečné důkazy, že kognitivní nadání častěji souvisí s určitou zranitelností v oblasti duševního zdraví? Novější výzkumy naznačují, že ano — mezi vyšší inteligencí a predispozicí k duševním onemocněním může existovat evoluční souvislost.

Studie Centra pro neurogenomiku a kognitivní výzkum v Amsterdamu se zaměřila na genetická data související s lidskou evolucí. Vědci analyzovali genomové souvislosti a sledovali mutace spojené s vlastnostmi, jako jsou inteligence, tělesná výška či různá onemocnění.

Tým zkoumal evoluční původ 33 000 genetických variant a zjistil, že některé genové mutace souvisejí jak s vysokou inteligencí, tak se zvýšeným výskytem duševních poruch. Závěry studie naznačují existenci evolučního „kompromisu“ ve vývoji mozku: mutace, které v průběhu tisíciletí posílily lidské kognitivní schopnosti, zároveň učinily inteligentní mozky náchylnějšími k psychiatrickým obtížím. Inteligence a duševní poruchy tak v určitém smyslu sdílejí společný genetický základ.

Možné psychologické mechanismy

Existuje několik mozkových a psychologických mechanismů spojených s vysokou inteligencí, které mohou zvyšovat riziko duševních obtíží.

Některé studie naznačují, že nadaní lidé prožívají svět intenzivněji — zejména po emocionální, smyslové a intelektuální stránce. Tato zvýšená citlivost může podporovat vyšší kognitivní výkon, ale zároveň zvyšuje náchylnost k emočnímu přetížení, vyhoření či úzkostem.

Vysoce inteligentní lidé také často vykazují silný perfekcionismus. Snaha dosahovat mimořádně vysokých standardů může být ceněna v pracovním či akademickém prostředí, zároveň se však může stát přítěží a vést k chronickému stresu, úzkostem a vyhoření.

Dalším častým rysem je nadměrné přemýšlení. U některých jedinců může přerůst v tzv. existenční depresi, kdy se výjimečně bystré mysli intenzivně zabývají základními otázkami smyslu, existence a lidského bytí. Výzkumy ukazují, že lidé s vyššími intelektuálními schopnostmi tuto formu deprese zažívají častěji, často bez zjevného vnějšího spouštěče.

Co z toho plyne?

Jaký je tedy závěr? Vyšší inteligence s sebou přináší řadu výhod, ale může mít i dopad na duševní zdraví. Lidé s vysokým IQ často vykazují zvýšenou citlivost, hluboké emoční prožívání a pokročilé kognitivní zpracování. Tyto vlastnosti mohou být silnými stránkami v akademickém či profesním životě, zároveň však mohou zvyšovat zranitelnost vůči psychickým obtížím.

Důležité je zdůraznit, že vysoká inteligence nikoho neodsuzuje k duševnímu onemocnění. Mnoho nadaných lidí — s duševními obtížemi i bez nich — prospívá, zejména pokud jejich prostředí podporuje nejen jejich schopnosti, ale i emoční pohodu.

Porozumění vztahu mezi inteligencí a duševním zdravím by nemělo vést k patologizaci inteligence. Naopak by mělo pomoci rozpoznat jedinečné způsoby, jakými vysoce inteligentní lidé svět prožívají, a zajistit jim odpovídající podporu, aby mohli naplno rozkvést.

Důraz, který Mensa klade na intelektuální podněty a propojení s podobně smýšlejícími lidmi, může pomoci vyvažovat některé zranitelnější oblasti duševního zdraví. Nabízí totiž prostředí, kde je kognitivní intenzita považována za normální a kde jsou členové podporováni v hledání rovnováhy, budování podpůrných vztahů a vytváření prostředí, které akceptuje jak silné stránky, tak i tlak, jenž často vysokou inteligenci doprovází.

Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5096655/
https://www.nature.com/articles/ng.3869
https://www.michbar.org/journal/Details/The-dangers-of-perfectionism?ArticleID=4323
https://www.davidsongifted.org/gifted-blog/existential-depression-in-gifted-individuals/
https://www.mdpi.com/2673-9992/4/1/19
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8922370/

Převzato z Mensa World Journal č. 157, 2/2026.

Přestože je autismus neurovývojovou odlišností, nové výzkumy přinášejí jiný pohled na schopnosti lidí s autismem. Ukazují, že autismus může být i výhodou. Již od devíti měsíců věku bylo u osob s ASD prokázáno, že disponují výjimečnou inteligencí, kreativitou a schopností řešit problémy, což zpochybňuje tradiční představy o tom, co znamená být „chytrý“.

Od rozpoznávání vzorců a paměti až po inovativní myšlení a hluboké soustředění — autistický mozek často vykazuje silné stránky, které tradiční IQ testy i společenské předpoklady opomíjejí. Jako matka neurodivergentních dětí cítím potřebu tento výzkum dále zkoumat, abych pochopila, jak se autistická inteligence vymyká obecným očekáváním a jak dokážeme rozpoznat výjimečnost, která na spektru vždy existovala.

Nedávná studie ukazuje, že lidé diagnostikovaní s Aspergerovým syndromem, mírnější formou ASD, často vykazují nadprůměrnou inteligenci a vynikají zejména ve verbálních schopnostech. Více než 40 % lidí na autistickém spektru má nadprůměrné IQ (nad 115). Pro srovnání – v běžné populaci činí podíl osob s nadprůměrným IQ přibližně 15 %. Tato data ukazují, že významná část lidí s ASD má nadprůměrnou inteligenci, a to v mnohem vyšší míře než obecná populace.

Další studie navíc ukazují, že tento podíl se zvyšuje. Během posledních padesáti let se počet lidí s ASD a nadprůměrnou inteligencí výrazně zvýšil. Podle výzkumů je to důsledkem zásadních změn v chápání autismu a aktualizace diagnostických postupů.

Porozumění vztahu mezi autismem a inteligencí vyžaduje uznání jedinečných silných stránek a kognitivních profilů osob na spektru a ocenění rozmanitosti jejich schopností. Lidé s autismem často vykazují schopnosti jako kreativitu, mimořádný smysl pro detail a extrémní soustředění – tzv. hyperfokus.

Ačkoli může být hyperfokus vnímán jako negativní rys, jeho vhodné využití z něj může učinit „superschopnost“, která lidem s autismem umožňuje uspět v oblastech, jež je zajímají, a přinášet pozitiva.

Mnohé z největších myslí moderní doby jsou považovány za osoby s rysy autismu, včetně Alberta Einsteina, Charlese Darwina, Billa Gatese a Isaaca Newtona. Jedním z důvodů mohla být právě schopnost hlubokého soustředění. Autističtí lidé často disponují rozsáhlými znalostmi v oblastech svého zájmu a díky intenzivní koncentraci se stávají skutečnými odborníky.

Je zřejmé, že mnoho lidí v rámci komunity ASD má schopnosti, které mohou vést k mimořádným úspěchům v jejich specializovaných oblastech. Výzkum a psychometrické testování ukazují, že přibližně třetina dospělých s autismem má výjimečné dovednosti v určité oblasti.

Výzkum rovněž naznačuje genetickou souvislost mezi rizikem rozvoje autismu a intelektovými schopnostmi. Studie poukazují na to, že geny spojené s ASD se mohou překrývat s geny souvisejícími s vyšší inteligencí.

Jinými slovy existuje společný genetický základ, který ovlivňuje inteligenci i ASD bez ohledu na pohlaví. „Riziko“ autismu je tak do jisté míry součástí „rizika“ vysoké inteligence.

Také struktura mozku lidí na spektru vykazuje znaky související s inteligencí. Studie ukazují, že lidé s autismem mají větší objem mozku, vyšší počet neuronů a větší objem oblastí jako hipokampus.

U lidí s autismem byl rovněž prokázán rychlejší růst mozku, který vede ke zvýšeným smyslovým a vizuálně-prostorovým schopnostem, vyšší míře soustředění a promyšlenějšímu rozhodování. Všechny tyto charakteristiky mohou přispívat k inteligenci.

Je zřejmé, že autistický mozek je odlišný — tato odlišnost však může být jeho silnou stránkou. Neurodiverzita může posilovat vnímání, cit pro detail a schopnost vidět souvislosti, které ostatním unikají. Mnozí z nejvýznamnějších inovátorů, vědců a umělců v historii pravděpodobně vykazovali rysy odpovídající autismu, což naznačuje, že toto jedinečné kognitivní nastavení je dlouhodobě jedním z motorů lidského pokroku.

Autorka provází čtenáře světem nadání způsobem, který je přístupný i těm, kdo k psychologickým pojmům přistupují s jistou lehkou nedůvěrou. Nesnaží se ohromit teoriemi, ale především přiblížit to, co skutečné nadání znamená pro dítě, dospívajícího i jeho okolí. Kniha je prošpikovaná šedými rámečky s příklady ze života — takové malé „mikropříběhy“, které dokáží během pár řádků říct víc než celá definice v učebnici. Právě ty dávají textu rytmus a konkrétnost, díky nimž je kniha nejen poučná, ale také překvapivě příjemná na čtení.

Paní Stehlíková otevírá témata, která jindy ve školách či rodinách raději zůstávají nenápadně opřená v koutě: jak je to se skutečnou podporou nadaných ve školním prostředí? Mají mladí lidé možnost rozhodovat o svém životě, i když jim jejich nadání dává pověst těch, kteří „přece všechno zvládnou“? A jak moc spolu souvisí charakter, ctnosti a duševní rovnováha? Otázka, kterou si možná leckterý nadaný klade už v době, kdy jeho vrstevníci řeší spíš to, jestli stihnou úkol do přírodopisu.

Velká část textu se dotýká perfekcionismu a nízkého sebevědomí — kombinace, která u nadaných jedinců není ani trochu vzácná. Autorka vysvětluje, proč může být výjimečný intelekt paradoxně zdrojem stresu, úzkosti či sebeobviňování. Věnuje se také osamělosti, která často pramení z toho, že nadaní jdou více do hloubky, přemýšlejí jinak a někdy zkrátka nemají s kým sdílet své myšlenkové výpravy do abstraktních krajů.

Velmi trefný je i důraz na odlišení nadání a „šikovnosti“. Autorka jasně připomíná, že premiant třídy nemusí být nadaný — a stejně tak nadaný žák často nebývá premiant. A tahle myšlenka by si zasloužila mít své stálé místo na nástěnkách ve sborovnách.

„Osobní kniha o nadání“ tak není jen odborným textem. Je to průvodce, který propojuje psychologické poznatky s každodenní realitou, nabízí nadhled, pochopení a možnost konečně si některé věci pojmenovat. Ať už jste rodič, pedagog, nebo někdo, kdo se v charakteristikách nadaných tiše poznává, tahle kniha vám umožní nahlédnout na svět nadání bez předsudků a s velkou dávkou lidskosti.

Výzkum publikovaný v Harvard Business Review ukazuje, že to, co dělá tým chytřejším, lze zjednodušit na jeden faktor: více žen. Studie zkoumala kolektivní inteligenci skupin a IQ jejich členů a zjistila jen malou souvislost mezi těmito dvěma hodnotami – s jednou výjimkou: pokud skupina zahrnuje více žen, její kolektivní inteligence roste.

Studie pracovala s účastníky ve věku 18 až 60 let, kteří nejprve absolvovali inteligenční testy a poté byli náhodně rozděleni do týmů. Každý tým měl splnit několik úkolů, včetně brainstormingů, rozhodovacích úloh a vizuálních hlavolamů. Každý tým měl také vyřešit jeden komplexní problém. Na základě výkonu v těchto úkolech byla skupinám přiřazena inteligenční skóre.

Zajímavé je, že týmy s členy, kteří měli vyšší IQ, si nevedly o mnoho lépe v kolektivních výsledcích. Týmy s větším počtem žen však ano. Studie byla zopakována dvakrát a výsledky byly pokaždé stejné.

Zatímco faktory, u nichž bychom očekávali, že budou výkon skupiny předpovídat, nekorelovaly s kolektivní inteligencí, vyšší počet žen ve skupině ano. Studie ukázala, že inteligence skupiny není jednoduše součtem individuálních IQ, ale že čím více žen je ve skupině zahrnuto, tím vyšší je kolektivní inteligence.

Předchozí studie z Carnegie Mellon a Cornell University tato zjištění rovněž podporují: genderová diverzita zlepšuje výsledky týmů.

Jedním z hlavních faktorů těchto výsledků je pravděpodobně sociální citlivost a způsob, jakým ženy přispívají v rámci skupiny. V jiných studiích ženy získávají vyšší skóre v měřeních kolektivní inteligence. Není to nutně tím, že by měly vyšší IQ, ale souvisí to s jejich dovednostmi a chováním ve skupině.

Podle studie z Johns Hopkins University mají ženy často lepší schopnost naslouchat, spolupracovat a dbát na to, aby každý člen skupiny dostal prostor vyjádřit se. Taková vyváženější komunikace přináší ze skupiny to nejlepší a umožňuje jí pracovat tvořivěji a spolupracujícím způsobem.

Ženy také přinášejí odlišné perspektivy, formované jejich životními zkušenostmi. To jim pomáhá řešit problémy a hledat inovativní řešení. Studie také ukazují, že ženy jsou méně soutěživé a snaží se vyhýbat konfliktům, což vede k lepším týmovým výsledkům.

Výzkumy mluví jasně: napříč mnoha oblastmi dosahují týmy s větším zastoupením žen vyšší kolektivní inteligence, kreativity, kvality rozhodování a inovací. Přidávání více žen do týmů není otázkou tokenismu ani plnění kvót, ale uznáním výhod genderové diverzity a využitím jejího potenciálu naplno.

Ve světě, kde složité výzvy vyžadují inovativní řešení, jsou nejchytřejší týmy ty, které jsou inkluzivní a rozmanité. Přidání více žen není jen správní volba – je to chytrá volba.

Genderovou vyvážeností odemykáme plný potenciál kolektivní inteligence a zajišťujeme, že naše týmy budou připravené prosperovat v budoucnosti.

Porozumění lidské inteligenci

Lidská inteligence je složitou kombinací kognitivních schopností, které jednotlivcům umožňují učit se, chápat, uvažovat, řešit problémy, rozhodovat se a přizpůsobovat se novým situacím. Je ovlivňována řadou faktorů, včetně genetiky, prostředí, emočních zážitků a sociálních interakcí. Lidé disponují různými typy inteligence, například logicko-matematickou, jazykovou, prostorovou, hudební, tělesně-pohybovou, interpersonální a intrapersonální, jak popsal Howard Gardner ve své teorii mnohočetné inteligence.

Lidská inteligence přitom není jen o schopnosti myslet — je úzce spjata s emocemi a sociálními vazbami. Lidé prožívají emoce jako radost, smutek, strach či empatii, které hrají zásadní roli při rozhodování a v mezilidských vztazích. Tato emoční inteligence je klíčová pro pochopení kontextu, orientaci ve všech složitostech společenských vztahů a navazování vztahů s ostatními — což jsou schopnosti, které je pro AI stále obtížné napodobit.

Povaha umělé inteligence

Umělá inteligence je obor informatiky, který se zaměřuje na vytváření systémů schopných vykonávat úkoly, jež by za normálních okolností vyžadovaly lidskou inteligenci. Zahrnuje oblasti jako strojové učení, zpracování přirozeného jazyka a robotiku. Na rozdíl od lidí funguje AI na základě algoritmů a dat, bez subjektivních zkušeností či emocí. Její silné stránky spočívají v rozpoznávání vzorů, analýze dat a prediktivním modelování, často s výkonností přesahující lidské schopnosti.

AI systémy dokážou zpracovávat obrovské množství informací v reálném čase a rozhodovat se podle předem stanovených parametrů. Přestože ale v některých specifických úkolech podávají pozoruhodné výsledky, postrádají všeobecnou inteligenci – tedy schopnost chápat kontext a jemné nuance jako lidé. Například v šachu nebo analýze dat může AI člověka překonat, ale s pochopením humoru nebo jemných emocí si neporadí.

Kognitivní nedostatky a přednosti

Jedním z hlavních rozdílů mezi lidskou inteligencí a AI je kognitivní flexibilita. Lidé dokážou myslet abstraktně, čerpat ze svých minulých zkušeností a přizpůsobit se zcela novým situacím bez nutnosti rozsáhlého přeškolení. AI naproti tomu často vyžaduje velké množství vstupních dat a nové učení, aby své výstupy přizpůsobila nové situaci. Díky tomu je AI velmi výkonná ve vysoce specializovaných oblastech, ale jen obtížně aplikuje své znalosti bez zásadních úprav v různých kontextech.

Lidská inteligence navíc oceňuje kreativitu a intuici. Umělci a inovátoři dokážou spojovat zdánlivě nesouvisející myšlenky do něčeho zcela nového, poháněni inspirací a osobní zkušeností. AI sice dokáže generovat umělecké výstupy — jako hudbu nebo obrazy — ale tyto výtvory vycházejí z již existujících dat a vzorců, postrádají však opravdový emoční dotek a subjektivní prožitek, který je vlastní lidskému umění.

Výhled do budoucna

S tím, jak se naše porozumění lidské inteligenci a AI prohlubuje, vyvstávají i etické otázky. Mise Mensy „podporovat lidskou inteligenci“ zdůrazňuje význam samotného lidství a jeho rozvoje. AI sice skýtá obrovský potenciál pro řešení složitých problémů – od zdravotnictví přes klimatické změny až po efektivitu průmyslu – ale pokud AI dovolíme převzít rozhodovací role, které tradičně náležely lidem, existuje riziko podkopání lidské inteligence.

Existuje možnost, že AI nahradí pracovní místa, ovlivní rozhodovací procesy nebo povede k výsledkům, které nebudou mít za prioritu lidské blaho – a to od nás vyžaduje obezřetný přístup při jejím začleňování. Je nezbytné zajistit, aby AI lidskou inteligenci doplňovala, nikoliv ji nahrazovala – a abychom mohli ve prospěch společnosti využít silných stránek obou.

Při zkoumání schopností umělé inteligence bychom neměli zapomínat na původní smysl podpory lidské inteligence ve prospěch lidstva, jak jej zdůrazňuje Mensa. Tím, že budeme oslavovat jedinečné kvality lidského rozumu, můžeme lépe nasměrovat vývoj a integraci AI tak, aby skutečně sloužila lidem — a zajistit budoucnost, v níž budou lidé i technologie růst bok po boku.

Floreat Mensa!

Převzato z Mensa World Journal, č. 149, 6/25.

Alzheimerova choroba a příbuzné typy demence patří mezi hlavní příčiny invalidity a úmrtí u starších osob. Odhaduje se, že touto nemocí, která způsobuje poruchy paměti, jazyka a exekutivních funkcí, aktuálně trpí přibližně 35 milionů lidí.

Vyšší vzdělání pomáhá budovat tzv. kognitivní rezervy mozku, které mohou oddálit nástup příznaků demence – to je zdánlivě výhoda pro ty, kdo získali vyšší vzdělání. Tato výhoda však zároveň znamená, že nemoc zůstává déle skrytá a diagnostikována je až v pokročilejším stádiu. Výzkumy nyní ukazují, že u absolventů univerzit dochází po objevení prvních příznaků demence k rychlejšímu zhoršení stavu než u méně vzdělaných jedinců. Lidé s vyšší inteligencí tak fungují déle bez viditelných příznaků nemoci, ale v okamžiku stanovení diagnózy je nemoc již často v pokročilé fázi.

Tým vědců z Erasmus University Medical Centre v Rotterdamu zjistil, že délka života po diagnóze demence klesá úměrně ke každému roku dosaženého vzdělání. Každý další rok vzdělání snižuje očekávanou délku života po diagnóze v průměru o 2,5 měsíce. V průměru tedy lidé s bakalářským titulem žijí po diagnóze o rok méně než lidé, kteří vysokou školu nestudovali. Tato skutečnost se připisuje „paradigmatu kognitivní rezervy“, podle kterého jsou vzdělanější jedinci odolnější vůči poškození mozku. To však neznamená, že jsou méně náchylní k samotnému poškození – pouze dochází k oddálení doby mezi poškozením mozku a propadem kognitivních funkcí.

Mnoho předchozích studií již ukázalo, že intelektuálně stimulující životní styl zpomaluje pokles kognitivních schopností ve stáří a snižuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby a příbuzných demencí. Tato ochrana může ale být způsobena i inteligencí samotnou – inteligentnější lidé si totiž častěji volí intelektuálně stimulující prostředí.

Tato zjištění neznamenají, že inteligentnější lidé umírají dříve – pouze že nemoc u nich propuká později, a čas mezi diagnózou a smrtí je tedy kratší. Výzkumy rovněž ukazují, že více než polovina pacientů s diagnostikovanou demencí je do pěti let přesunuta do pečovatelského zařízení. U lidí s pozdější diagnózou může být tato doba kratší. Na tento poznatek lze však nahlížet pozitivně – vzdělanější lidé zůstávají déle soběstační a zkracuje se doba, kterou tráví v pečovatelských zařízeních.

Přes tyto nové poznatky se základní doporučení odborníků nemění: je důležité si po celý život udržovat kognitivní zdraví prostřednictvím intelektuálních aktivit. Studium, luštění křížovek a podobné činnosti jsou dobře známými prostředky k oddálení úbytku kognitivních funkcí. V tomto ohledu může mít svou pozitivní roli zapojení do mensovních aktivit.

Převzato z Mensa World Journal, č. 146, 3/2025.

Klub Rádia Junior: Matěj Líbal, finalista Logické olympiády | Český rozhlas

Základy podpory rozvoje kariéry by měl položit zákon o registrech vzdělávání, což je něco jako zdravotní karta u lékaře. Na rozdíl od ní ale bude obsahovat jiné informace: „Měly by tam být informace o tom, jak dítě vzdělávacím systémem putuje, a to od předškolního vzdělávání až po vysokou školu,“ říká Nikola Šrámková ze společnosti EDUin. „S dítětem se nepotkává v životě jen jeden člověk. Poznává různé učitele a ti si o něm/o ní předávají informace. Když je dítě v něčem výjimečné, ať už pozitivně, nebo negativně, ta informace s ním putuje. V souvislosti s odklady se mluví o tom, že chybí propojení informací z předškolního vzdělávání do základního. Učitelé tak musí znovu dítě poznávat a zjišťovat, jestli v něčem potřebuje specifickou podporu. Teď je v návrhu zákon o registrech ve vzdělávání, díky nimž by se měla vzdělávací dráha žáků a studentů sledovat.“

Zdroj: flowee.cz

Kariéra od dětství. Ve vzdělávacích registrech budeme mít záznamy už od předškolního věku, říká odbornice | flowee.cz

Senát PČR : Tisková zpráva: Školský výbor: Audit vzdělávacího systému za rok 2024 se věnuje víceletým gymnáziím nebo podpoře nadaných žáků | senat.cz

Paní učitelky ve Štěnovicích připravují nabídku aktivit, pomocí kterých mohou být osloveny „silné“ stránky každého dítěte. Dítě si samo vybírá hry, hračky a individualizované činnosti z různých typů inteligencí a může pracovat vlastním tempem na rozdílných nebo různě obtížných úkolech. Tímto způsobem se plánují a realizují činnosti v mateřské škole a propojují se v určitém časovém úseku jedním námětem nebo tématem. Video je natočeno v rámci tématu Listopad, listopad, lísteček mi na dlaň spad. Průvodkyní hrami a činnostmi a tvůrkyní prostředí pro děti v motivačním videu je paní učitelka Lenka Brožíková.

Zdroj: zapojmevsechny.cz

Mnohočetné inteligence ve školce – podívejte se, jak na to! | zapojmevsechny.cz

Hravě ke zdravým očím – metoda NTC v akci! | zapojmevsechny.cz

Proč v našich školách nevidíme nadané žáky? | eduin.cz

Vícesmyslové učení v domácí výuce | epochtimes.cz

Komentář: Domácí úkoly a umělá inteligence. Podvod, nebo budoucnost vzdělávání? | Seznam zprávy

„Na středních školách v Česku bychom se dnes už neměli zabývat vyhledáváním nadaných – ti by měli být už dávno ‚nalezení‘. To u nás ale neplatí. Dle zprávy České školní inspekce z roku 2022 bylo na SŠ identifikovaných 7 procent nadaných a 0,1 procenta mimořádně nadaných studentů, což je výrazně méně, než by se dalo očekávat,“ píše ve svém textu o nadaných studentech středních škol Barbora Postránecká. „ Střední škola by už měla podporovat žáka, který je mnohdy profilovaný a ví, co chce. Jenže takový student může narážet na zkostnatělý systém,“ dodává k tomu Dana Veselá, krajská koordinátorka podpory nadání v Jihomoravském kraji.

Zdroj: heroine.cz

Bazírování na dohledatelných informacích je ztráta času. Nadané děti mají mít na střední škole prostor k rozvoji | heroine.cz

Žáci obhajovali své oblíbené Ámose | MŠMT

Formovat lepší budoucnost: Představujeme přední osobnosti vzdělávání a mentoringu v Česku | vogue.cz

Mozek a inteligence

Průlom v porozumění lidskému mozku přinese umělá inteligence | Akademie věd ČR

26. ročník festivalu Týden mozku 10.–16. března 2025 | Akademie věd ČR

„Náš algoritmus vezme magnetickou rezonanci daného pacienta, což je anatomický sken mozku, a spojí ji s pozitronovou emisní tomografií, což je zase funkční sken mozku,“ popisuje se samozřejmostí sobě vlastní vědkyně Kamila Dvořák, zatímco usrkává z hrnku s cappuccinem. „A na tom pak probíhají matematické operace, kterými se snažíme najít beta-amyloid, který způsobuje Alzheimerovu chorobu,“ dodává.

Zdroj: Forbes

Mozek v algoritmech. Vědkyně Kamila Dvořák rozjíždí diagnostickou revoluci | Forbes

Vědci odhalili vážné hromadění plastů v lidském mozku | iDnes.cz

Vědci změřili rychlost lidského myšlení! Náš mozek zpracuje jen 10 bitů za sekundu | Smartmania

Lidský mozek reaguje na odměny. Toho využívají vývojáři mobilních aplikací a online platforem, upozorňuje psycholog | Český rozhlas

Musk chce propojit lidský mozek s počítačem, léčit slepotu nebo epilepsii | Echo24.cz

„Další výzkum, publikovaný v časopise Psychology of Music, se zaměřil na emocionální složku hudebního vnímání. Ukázalo se, že lidé s vyšším IQ nejenže preferují složitější hudební struktury, ale také mají větší potřebu objevovat nové zvuky a experimentovat s žánry. To může souviset s jejich otevřeností vůči novým podnětům, což je vlastnost typická pro kreativní a intelektuálně náročné profese.“

Zdroj: gamebot.cz

Co prozradí váš hudební vkus o vaší inteligenci? Věda odhaluje zajímavé souvislosti | gamebot.cz

„Moje dítě nikdy nebude chytřejší než umělá inteligence,“ řekl Sam Altman nedávno v podcastu. Jinými slovy, pro děti v ne až tak vzdálené budoucnosti bude zkušenost, že jsou chytřejší než počítač, nedostupná. Absurdní. Asi jako pro nás představa, že kůň by mohl běžet rychleji než auto. (…) Nebo abychom si to formalizovali: Většinu ne-fyzických úkonů, jež mají v dnešním světě ekonomickou hodnotu, zvládne umělá inteligence stejně dobře nebo lépe než ti nejlepší lidé.

Zdroj: seznamzpravy.cz

AI nástroje už jsou často chytřejší než lidé. Není to tragédie, ale past | seznamzpravy.cz

Hloubkový výzkum ChatGPT je zde. Může ale skutečně nahradit lidského experta? | svethuawei.eu

Jak umělá inteligence mění náborový proces a způsob získávání práce | burzovnisvet.cz

Například slavný psycholog Lewis Terman už v roce 1926 zahájil studii, ve které sledoval životní dráhu 1 500 dětí s IQ v rozmezí 140 až 170 bodů. Jaké byly výsledky? Termanova studie odhalila zajímavý paradox. Ačkoli nadané děti dosahovaly akademických úspěchů a měly vyšší průměrné příjmy, pouze menšina z nich skutečně zazářila v oborech jako věda, politika nebo byznys. Velká část jich sice vedla pohodlný život, ale nepřekonala hranici výjimečnosti, kterou by jejich vysoká inteligence mohla naznačovat.

Zdroj: zadnyspeky.cz

Chytří, ale nešťastní? Proč vysoké IQ může být překážkou k úspěchu | zadnyspeky.cz