Chobotnice pobřežní mají mezi bezobratlými živočichy zdaleka největší mozky. Velikostí se dají srovnat s mozky papoušků, a to jsou tvorové, kteří se dokáží naučit až několik stovek lidských slov. Protože samotná velikost mozku ještě nemusí nic vypovídat o celkové inteligenci zvířete, pojďme si říci něco o počtu neuronů v jejich mozku. Chobotnice z tohoto pohledu vysoce převyšují ostatní bezobratlé živočichy a zahanbují hlodavce, žáby a mnohé další obratlovce. Když vědci měřili mozek chobotnic, zjistili, že mají asi 130 milionů neuronů (člověk jich má výrazně více, asi 100 miliard). Zajímavé však je to, že chobotnice mají většinu neuronů mimo mozek – v jejích osmi chapadlech. A to dokonce celých 65 %! Zbylých 35 % mozku tvoří „hlavní velení“, které má, pro člověka trochu netradičně, umístěno mezi očima. Naopak v místech, kde má mozek člověk, má chobotnice žaludek, játra, ledvinu a tři srdce.

Zatímco hlavní velení obstarává nejvyšší řídicí funkce mozku, jako jsou rozhodování, učení, zapamatování a koordinaci složitých pohybů, chapadla chobotnice jsou vybavená vzájemně propojenými řídicími centry neboli ganglii, která přenášejí informace do mozku a také nezávisle ovládají jejich jednodušší pohyby jako například natahování nebo kroucení. Samostatnost chapadel prokázalo několik pokusů. Když se chobotnici usekne chapadlo, pokusí se odplazit pryč. Když pak chapadlo narazí na potravu, pokouší se ji dopravit na místo, kde normálně mívá tlamu. Díky chytrému propojení mozku s chapadly a přísavkami, které je lemují, dokáží chobotnice až neuvěřitelné kousky. Umí šikovně využívat předměty ze svého podmořského okolí jako úkryt, štít a stejně tak i jako nástroje. A to i vícero současně. Postavíte-li před ni sklenici s potravou, která má zašroubované víko, prostě si ho odšroubuje.

Pro chobotnici není problém napodobit chování různých jiných živočichů podle své potřeby, a to i těch, kteří jsou svojí stavbou těla zcela odlišní. Zvládne se hravě ,,proměnit” třeba v kraba, hada, rejnoka nebo různé ryby, včetně placatého platýse či vějířovitého jedovatého perutýna. Přijde-li na to, změní se v list, řasu, korál, sasanku, podmořskou houbu nebo prostý kousek skály. Chobotnice umí napodobit nejen mimiku, pohyby a chování, ale i samotný vzhled. Funguje to tak, že její mozek vydá povel svalům, aby vztyčily bradavkovité papily, a tím změnily povrchovou strukturu z hladké kůže na drsnou. Ve stejné chvíli může pomocí rozsáhlé soustavy pigmentů (síti chromatoforů) změnit barvu těla tak, aby dokonale splynula s okolím. Pokud si říkáte, že toto dokáže chameleon taky, tak vězte, že chobotnice se takto umí maskovat i při rychlejším pohybu. To vše jí umožňuje právě její vyšší inteligence, kterou podle vědců získala k ochraně před predátory, když během evoluce ztratila svou původní ulitu.

Zdroje

• National Geographic Česko (listopad 2016)
• www.national-geographic.cz
• www.scienceworld.cz
• Chcete vidět inteligenci chobotnice v akci? Podívejte se na YouTube.

Závěr, že krásní lidé jsou inteligentnější, vychází z těchto předpokladů:

1. Inteligentnější muži mají větší šanci získat lepší společenské postavení než ti méně inteligentní.
2. Muži s lepším společenským postavením mají větší šanci u krásných žen než ti s horším postavením.
3. Inteligence je dědičná.
4. Krása je dědičná. [2]

Jestli se tyto příklady potvrdí zkušeností, lze logicky vyvodit, že krásní lidé jsou skutečně inteligentnější než jejich méně přitažliví kolegové. Tato úvaha vytváří teorii o souvztažnosti mezi krásou a inteligencí. Podporuje ji i fakt, že ženy obecně upřednostňují inteligentní muže s potenciálem pro větší výdělek a že muži obecně upřednostňují přitažlivé ženy. (Kritikové této teorie tvrdí, že např. mnohé mimořádně krásné ženy nejsou vůbec inteligentní podle původních předsudků, že např. dlouhé blonďaté vlasy jsou známkou mládí, nezkušenosti a naivity, která je vykládána jako nedostatek inteligence.)

Tato teorie taktéž prohlašuje, že je patrná mimořádná shoda v posouzení krásy při mezikulturních studiích. To se skutečně zdá pravdivým a ukazuje se, že západní média nemají vliv na vnímání lidské krásy. Jen pro příklad si uvědomme rasovou a etnickou rozdílnost posledních vítězek soutěží krásy jako Miss Universe a Miss World. Zdá se, že měřítka krásy jsou spíše vrozená než arbitrární, kulturou ovlivněná či příliš osobní.

Teorie tudíž předpokládá, že měřítka krásy jsou nedílnou součástí lidské podstaty. Existuje dokonce i počítačový program se schopností digitálně ohodnotit lidský obličej, který přiřazuje hodnoty fyzické přitažlivosti lidí. Výsledky tohoto programu jsou ve shodě s úsudkem lidských hodnotitelů. Krása je tedy, zdá se, objektivní a kvantitativní vlastností jedince stejně jako jeho výška či váha.

Podle Kanazawy a Kovara existuje spojitost mezi krásou a inteligencí i u další generace. Inteligentnější muž by měl být atraktivnější než méně inteligentní. Přitažlivější žena by měla být inteligentnější než méně přitažlivá. Jestliže krása a inteligence jsou zděděné po obou rodičích, souvztažnost mezi krásou a inteligencí bude u dětí ještě výraznější, než kdyby byla inteligence zděděná jen po otci a krása jen po matce.

Kanazawa a Kovar vysvětlují, že jejich teorie je čistě dedukce a ne popis celkové skutečnosti. Proto také nebere v potaz mnoho faktů. Autoři věří, že jejich teorie je čistě logická a vědecká a není návodem, jak se chovat k lidem nebo jak je soudit. Takovýto návod by byl příkladem naturalistického klamu (naturalistic fallacy). (Toto spojení bylo poprvé použito a popsáno britským filozofem G. E. Moorem v jeho knize Principia Ethica. Moore prohlašuje, že klamání se filozof dopouští, kdykoli se pokusí definovat a užívat slovo dobrý (či podobné) za pomoci přirozených reálných vlastností jako například příjemný, vyvinutý a podobně. „Dobrost“ podle něj nelze jednoduše rozložit a definovat pomocí běžných vlastností.)

Podle předpokladů této teorie by tedy držitelé titulu PhD. a další velmi vzdělaní lidé měli být naprosto úchvatní stejně jako většina Židů Aškenázů. To však nekoresponduje s praxí, jelikož zmíněné skupiny se přitažlivostí svých jedinců nijak neliší od zbytku společnosti.

Dr. Kevin Denny [3] věří, že předestřená teorie se svými pravidly o výběru partnerů, dědičnosti inteligence a dědičnosti krásy je logickým omylem a že celá teorie je diskutabilní. Dr. Denny poukazuje na změnu hodnocení úspěchu v čase. To, co připadalo přitažlivé nebo inteligentní neandrtálci, se určitě liší od toho, co vnímá jako přitažlivé nebo inteligentní jednadvacáté století. Totéž platí např. pro Goyovy a Rubensovy obrazy zachycující modely, které by dnes byly považovány za příliš tlusté a neatraktivní.

„Vztah mezi geny ovlivňujícími krásu a inteligenci může být obzvláště složitý, ovlivňují-li tyto geny více vnějších znaků [4].“ Krása se s časem mění a „zkrášlovací průmysl“ sází na to, že inteligentnější lidé spíše dovolí zákrok plastické chirurgie, jelikož jsou bohatší.

Je-li pravdou, že přitažliví lidé mají větší sebevědomí, může se to projevit i na jejich vyšších platech. To, jak lidé vnímají svou krásu, může být spojeno s jejich sebevědomím a může tak ovlivňovat výdělek i mínění ostatních o jejich inteligenci. V takovýchto případech se může jednat třeba o preference zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Závislost mezi přitažlivostí a inteligencí je kladná, nelineární, klesající v průměrných hodnotách inteligence a dále nerostoucí.

Judit Polgárová, třiatřicetiletá kráska židovsko-maďarského původu, dosáhla titulu šachové velmistryně v roce 1991 ve věku 15 let a čtyř měsíců. V té době byla nejmladší držitelkou tohoto titulu. Je považována za osmého nejlepšího šachistu světa a nejlepší šachistku historie. Judit Polgárová má IQ 170. Dorota Rabczewská, známá jako Doda Electoda, byla v roce 2007 zvolena druhou nejkrásnější ženou Polska. Zpěvačce, která po působení ve skupině Virgin nastoupila na sólovou dráhu, bylo změřeno IQ 156, když v roce 2004 vstoupila do Mensy.

Albert Einstein je typický zástupce člověka, který je v rozporu s předestřenou teorií. Ale i přes své dlouhé šedé rozcuchané vlasy a klaunovský zjev měl dostatek sebevědomí a inteligence, aby se stal jedním z největších géniů historie vědy. Je otázkou, zda jeho „nedostatek přitažlivosti“ je důvodem, proč bylo jeho IQ odhadnuto na relativně skromných 160. Další příběh vypráví o irském spisovateli Georgi Bernardu Shawovi, držiteli Nobelovy ceny za literaturu z roku 1925. Shawova milenka, tanečnice Isidora Duncanová, mu prý jednou řekla: „Jak skvělé budou naše děti, když budou mít tvůj mozek a mé tělo.“ „Ano,“ odpověděl Shaw, „ale co když budou mít mé tělo a tvůj mozek?“

Měření inteligence (a dalších parametrů jako krásy a podobně) je základním cílem studia jak sociálních, tak evolučních psychologů a dalších učenců a způsobuje mnoho kontroverzí.

Kanazawovo a Kovarovo prohlášení, že krásní lidé jsou inteligentnější, je podezřelé, protože není podloženo důkazy.

Zdroje

1. Satoshi Kanazawa a Jody L. Kovar, „Why beautiful people are more intelligent.” Dostupné na www.sciencedirect.com.
2. Viz další práce Dr. Satoshi Kanazawy:
   • Satoshi and Diane J. Reyniers. 2009. „The Role of Height in the Sex Difference in Intelligence.” American Journal of Psychology.
   • Kanazawa, Satoshi and Kaja Perina. 2009. „Why Night Owls Are More Intelligent.” Personality and Individual Differences.
   • Kanazawa, Satoshi. 2007. „Beautiful Parents Have More Daughters: A Further Implication of the Generalized Trivers-Willard Hypothesis (gTWH).” Journal of Theoretical Biology
   • Kanazawa, Satoshi. 2010. „Why Liberals and Atheists Are More Intelligent.” Social Psychology Quarterly. 73 (1): Forthcoming.
3. UCD School of Economics & Geary Institute, University College Dublin, Belfeld, Dublin 4, Republic of Island (Eire).
4. Dr. Kevin Denny, UCD Geary Institute Discussion Paper Series, „Beauty and Intelligence may or may not be related.”

Z originálu Are beautiful people more intelligent?, Thomas Hally; Mensa International Journal, prosinec 2009, číslo 531 přeložil Jiří Chmela.