Nakonec přišli téměř všichni. Staří, mladí, tlustí, hubení, burani i inteligenti. Nepočítal s tím, proto byl příjemně překvapen. Ale na druhou stranu,  jen hlupák by nevyužil takové lákavé nabídky. Nestává se často, aby člověk ve schránce našel poukaz na celodenní zájezd do nevšedních míst s příslibem chutného oběda,  nezapomenutelných zážitků  a dárkem pro každého a to vše ani za obvyklých 139 Kč či 99 Kč, nýbrž zcela zdarma.

Pobaveně pozoroval, jak v rukou žmoulají své poukazy, jakoby se báli, že je to všechno jen žert a zadarmo nic nedostanou. Srdečně se s nimi vítal a ukazoval jim vyhrazená místa v  autobuse. Když si v seznamu odškrtl poslední jméno a všichni se konečně usadili na svá místa, vzal si mikrofon a s thymolinovým úsměvem se obrátil k účastníkům zájezdu: „Dobrý den, dámy a pánové, jménem společnosti Inferno vás všechny vítám na palubě našeho zánovního autobusu, v němž se vydáte vstříc nezapomenutelným zážitkům. Jmenuji se Dagon a  mým úkolem je starat o vás po dobu zájezdu. Pokud to bude v mých silách, budu se snažit vyhovět všem vašim přáním.“  Ozval se nesmělý potlesk i dívčí chichotání.

„Dovolte, abych vám ještě představil šoféra pana Goga.“  Zraky všech spočinuly na řidiči, který se jim pokynul hlavou. Řidič i delegát  měli zelené obleky se zlatým prýmkováním a čepice s nápisem Inferno. Většina přítomných žen hleděla na oba se zalíbením, neboť to byli pohlední třicátníci s římskými nosy a  uhrančivým pohledem.

„Myslím, že formality už máme za sebou a můžeme tedy vyrazit za dobrodružstvím,“ řekl Dagon. Červený autobus se zlatavým nápisem Inferno se podobně jako desítky dalších červených autobusů v jiných městech pomalu rozjel a odvážel cestující, jak se psalo v poukaze, za hranice všedních dnů.

Sotva si pasažéři uvědomili, že slibovaný zájezd právě  začal a skutečně nemusí zaplatit ani korunu, zahrnuli Dagona přívalem otázek.

„Kam to vlastně jedeme, pane Dagone?“  vyzvídala odbarvená blondýna na šestém sedadle.

„Co tak úžasnýho nám chcete ukázat? Abyste věděl, tak já vám tady přede všema oznamuju, že já nic kupovat nebudu,“ vykřikovala korpulentní důchodkyně  v růžové hučce sedící hned za řidičem. Dagon se nadechoval k odpovědi, ale nestačil říct ani slovo.

„Kdy bude nějaký to občerstvení a zábava? Posledně nás bavil Goťák s Bohdalkou a dostali jsme vepřovej řízek. Tak doufám, že to dneska bude ještě lepší,“ dělil se o své zážitky postarší obrýlený mužík. Vzápětí mezi několika matrónami  propukl spor o to, kdo je lepší, jestli Kája, Helena nebo Hanička. Dagon se raději postavil do uličky a pohybem ruky sílící hádku umlčel.

„Dámy a pánové, cílem našeho zájezdu je prohlídka nově otevřeného zábavného parku I-landu. Vy všichni máte tu čest být jeho prvními návštěvníky a vyzkoušet na vlastní kůži jeho atrakce. O vaše rozptýlení se postarají okostýmovaní zaměstnanci I-landu. Už teď vám můžu slíbit naprosto jedinečné zážitky. Dostane se vám exkluzivního servisu,“ sliboval. Potom  se odmlčel a zadíval se ven z okna: „Vidím, že už se blížíme k cíli naší cesty. Dámy a pánové, připoutejte se prosím, budeme přistávat,“ zavtipkoval.

Někteří cestující se snažili zahlédnout z oken ono slibované místo, jiní se dívali na hodinky a nevěřícně kroutili hlavami, neboť od chvíle, kdy autobus opustil nástupní místo, uplynulo sotva patnáct minut. Všichni okolí města dobře znali, a proto je zaráželo, že by jim stavba velkého zábavného parku téměř za humny zůstala naprosto utajena. To prostě nebylo možné.

„Tak už jsme téměř na místě,“ oznámil Dagon. Údiv se ještě zvýšil, jelikož se právě  nacházeli na serpentinách nad městem. Všichni delegáta upřeně sledovali a většina ho začala považovat za blázna, protože široko daleko byly jen lesy a kopce. Dagon jejich úšklebky ignoroval. Obrátil se k řidiči a poklepáním na rameno mu dal znamení. Gog znenadání strhl volant doprava. Autobus prorazil svodidla. Vzápětí opustil za vyděšeného řevu cestujících vozovku a řítil se ze srázu dolů do údolí, kde po smrtonosném pádu zůstal  ležet na boku. Z výšky  připomínal červenou krabičku pohozenou v trávě.

* * *

Vyděšení a zmatení cestující  nejistě vystupovali ze dveří autobusu, zaparkovaného před bránou ve tvaru zvířecí tlamy, nad níž hořel nápis Vítejte v I-landu!  Dagon, za jehož zády se brána pomalu otevírala, se na ně usmíval: „Dámy a pánové, račte vstoupit do našeho parku, jehož veškeré atrakce a služby vám jsou plně k dispozici.“

Když cestující zjistili, že jsou fyzicky zcela v pořádku a že i karosérie autobusu nenese sebemenší stopy po hrůzostrašném pádu, považovali vše jen za nějaký davový přelud. Brzy se ze šoku vzpamatovali a první zvědavci, vybaveni kamerami a fotoaparáty, prošli bránou do parku. Jakmile dovnitř vstoupil poslední z Dagonových klientů, brána se opět zavřela.

Areál I-landu byl velmi rozsáhlý a tvořil ho komplex několika vzájemně propojených údolí. O každé z nich pečovalo několik průvodců, oblečených do poněkud extravagantních kostýmů. Byli zahaleni do chlupatých kožek, někteří z nich měli i ocasy a netopýří křídla a hlavy všech zdobily dva rohy. Návštěvníci ocenili jejich úbory potleskem a mnozí z nich zatoužili po společné fotografii.

„Přijde mi to poněkud dětinské, co myslíš, René?“ žádala o vyjádření svou drahou polovičku vysoká kostnatá žena v kostkovaném kostýmku.

„Ano, drahá. Nemáš tušení, kde je nějaká restaurace? Už bych si dal pivko,“ reagoval její pupkatý oplešatělý manžel. Tento pár uzavíral zástup, který právě vcházel do prvního údolí.

Jeho hlavní atrakci tvořila obrovská ledová hora, v jejímž ledu vězely lidské figuríny (alespoň návštěvníci o tom byli přesvědčeni). Některé v něm stály po paty, jiné po kolena či prsa, některé byly v ledu uvězněny celé.  Bylo zde chladno, proto návštěvníci raději přešli do dalšího údolí, kde na ně čekaly železné schody, doruda rozžhavené a sršící jiskry, po nichž chodily nahoru a dolů další figuríny. Ačkoliv občas některá spadla do nádoby plné vroucího oleje, postavené pod schody, a začala se v ní škvařit, schody byly stále plné jako eskalátory v metru v době ranní špičky.

Dlouhovlasý chlápek v rozdrbaných džínách dával najevo svou nespokojenost: „To jsem viděl v Terminátoru dvojce. Arnie se teda rozpouštěl mnohem líp. Kam se na něj hrabete.“

Ani zde se kvůli strašnému vedru příliš nezdrželi. Přicházeli k propasti, která vypadala jako studna. Na dně ležel nepředstavitelně veliký červ, u jehož tlamy poletoval roj jakýchsi bílých balónků. Když červ vdechl, všechny je najednou pohltil a při vydechnutí je chrlil ven žhavé jako jiskry. Tato atrakce také moc obdivu nezískala. Návštěvníci svorně dospěli k názoru, že prohlídka parku trvá už příliš dlouho a že je nejvyšší čas na slibovaný chutný oběd.

Dagon je tedy zavedl do jiného údolí, v němž hořelo několik desítek ohňů, nad nimiž na železných konstrukcích visely obrovské kotle. Z davu se začaly ozývat nespokojené výkřiky: „Tomu říkáte chutný oběd?“

„Ňákej blbej guláš! To jsme měli před volbama!“

„ Paní, koukejte, jak jsou ty kotle zasviněný!“

„Viděl vůbec tuhle vaši vývařovnu hygienik?!

„Z těch kotlů jde ale puch, já snad omdlím!“

Znechucení návštěvníci hrozili Dagonovi pěstmi a chtěli vrátit peníze, ale pak si vzpomněli, že vlastně nic neplatili, proto mu alespoň z plných plic nadávali. Vytvořili kolem něj kruh, který jako oprátku na odsouzencově krku pomalu zmenšovali.

Náhle se ozvala ohlušující rána provázená oslepujícím zábleskem. Lidé si v panice zakrývali oči a zacpávali uši, nevšimli si tedy, že se na ně seshora řítí stovka okřídlených, rohatých příšer. Když prohlédli, bylo už na útěk pozdě, nohy jim zcepeněly hrůzou. Na každého se vrhly dvě příšery, popadly ho v podpaždí a v okamžiku s ním odlétaly pryč. 

Osaměvši Dagon si setřel z čela krůpěje potu a nasupeně pozoroval odlétající podřízené.  „To jste si dali na čas, zatracení flákači, to si s vámi ještě vyřídím!“ pronášel na jejich adresu. Zlost ho však záhy přešla, neboť  vše až na pár drobností vyšlo přesně podle plánu.

„Good bye, hříšné duše! Užijte si to tady!“ loučil se se svými prvními klienty, kteří byli podle svých „zásluh“ roznášeni do jednotlivých údolí. Blondýně, která mu v autobuse nadbíhala, poslal na rozloučenou vzdušný polibek.

Právě se chystal zamáčknout nostalgicky slzu v oku, když zazvonil mobil. Podle displeje volal samotný šéf.

„Dagon, slyším,“ ohlásil se.

„Jak to u vás vypadá, Dagone?“ chtěl vědět šéf.

„Vše proběhlo podle plánu. První zásilka se právě třídí. Pouze bych zkrátil dobu exkurze. Jedno údolí bude, šéfe, bohatě stačit,“ oznamoval Dagon.

„Váš projekt modernizace se zatím jeví jako zdařilý. Když si vzpomenu, jak jsme dřív museli každý přírůstek dopravovat jednotlivě a k tomu ještě na vlastních zádech, ještě teď mě bolí v kříži. Váš nápad s autobusovými zájezdy nám ušetří personální zdroje a také nám zvýší i produktivitu práce. Prémie a povýšení vás určitě neminou,“ sliboval šéf.

„Děkuji vám, pane, za důvěru. I nadále budu pracovat na rozvoji a modernizaci Inferna,“ ujistil šéfa a odešel svému osobnímu poradci v sekci podnikatelů a manažerů přihodit za odměnu pod kotel další polínko.

Pozn. Při líčení pekelných muk jsem vycházela z Vidění mnicha Alberika, který žil v první polovině 12.století  v montecassinském klášteře.

Autor: Jana Beranová