Slavný a bohatý

Když jsme ve spacím vlaku indické páté (tj. nejnižší) třídy řešili naše budoucí plány, jeden z party vyslovil v lehké nadsázce přání „být slavný a bohatý“. A v tomhle je Indie dokonalá: stalo se to téměř okamžitě. Slavný jste kvůli barvě pleti a bohatý díky rupiím a místním cenám. Protože ty ceny!? Měli jsme smlouvat, ale často mi to bylo až hanba. Chcete trs banánů za pětikorunu, no to ne, oni chtějí, ať to usmlouváte na čtyři! Ani jsem si nechtěla vozit oblečení, ale nakonec jsem ráda, že mám na památku nádhernou sukni, kterou mě prodávající donutili koupit ne za 500 ale za 120 Kč. A ještě se s vámi vyfotí.

Jestli si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být v kůži slavné hollywoodské hvězdy, doporučuji vyrazit právě sem. Každý bude mít zážitek z toho, že vás potkal. A mějme si korektnost, kde chceme, bylo to jen protože jsme byli bílí. My jsme konkurovali i hvězdám Bollywoodu – publikum otáčelo mobily a pozornost střídavě z podia na nás v publiku a zase zpět. A fotit se s námi chtěli nakonec jak diváci, tak herci a zpěváci. Takže teď na indických sítích už čtvrt roku kolují tisíce fotek s námi. Jedna z nich je teenagera, který se jel poprvé podívat na Taj Mahal, ale což o to… Vyfotil se tam s bílou 45 letou paní! Doufám, že má hodně lajků. Smajlík.

Laskavost tisíce tváří

Věřím, že to nebylo jen barvou pleti. Ale asi to mělo největší zásluhu. Respektive je to zaujalo. A pak stačilo málo: usmát se. Nejkrásnější a nejrychlejší komunikační styl. A v Indii i nejčastější, protože lidí kolem byly… no zhruba miliony. S některými jsme se i zastavili, s některými jsme i mluvili, někteří nám chtěli podat ruku, někteří nám mávali a další přidávali k mávání „helóu“, mnozí se odhodlali si říct o společnou fotku, ještě víc si jich nás fotilo aspoň tajně. Ale úsměv, ten vyloudil téměř každý. Úsměvy a barevnost oblečení mi také uložily do srdce nejsilnější pocit z téhle země.

Laskaví na mě ale byli i moji spolucestující. A doufám, že to nebylo jen proto, že jsem drobná. To totiž znamená, že jsem byla na cestách i v ubytováních dobře skladná, hodící se jako spolucestující do vlaků, autobusů i tuk-tuků. O mém minibatohu o váze 8 kg ani nemluvě, ten byl při letištních transferech velmi oblíbený! Je až zázračné, že jste schopni vstoupit do jiné hromadné bubliny s tím, že natolik souzníte, že s ní nemáte problém téměř okamžitě splynout.

Jazyková ne/dostatečnost

Taxikáři se ptali, jestli se domluvíme bengálsky. Joj, tenhle cizí jazyk jsme zrovna v nabídce předmětů neměli, a to jsem chodila na jazykové gymnázium. Indové však mají v nabídce v rámci své miliardy obyvatel na 200 místních jazyků… Na letišti tak nějak očekáváte, že se domluvíte. Musím říct, že otázku „Juendifetaj?“ jsem pochopila (nebo spíš odhadla) až napotřetí. Na ulici to bylo ještě horší, ale potkávali jsme i zcestovalé Indy s vhodnou jazykovou vybaveností a dobře umělo i mnoho žen – především prodejkyň. Přineslo nám to spoustu informací, ale většinou i smutných a bezútěšných lidských příběhů. Běžná vybavenost u vzdělaných (setkali jsme se s indickými členy Mensy) čítá čtyři jazyky. Angličtina, hindština a další dva „místní“. Jasně, že jsem si jako vždycky před cestováním mimo svou zem natrénovala aspoň to základní v dané řeči, ale… ve výsledku to bylo snadné: Namasté!

Namasté

Vlastně všechno, co je pro mě důležité, dokáže Indie ukrýt, respektive ukázat v jediném gestu. Namasté. Klaním se ti. Božství ve mně zdraví božství v tobě. Dlaně sepnuté u hrudníku – u srdce – reprezentují pokoru, lásku, respekt a rovnost. Také poděkování, projev úcty, sounáležitosti. Odkládáme své ego a zdůrazňujeme, že jsme v jádru všichni stejní. Kéž by! Můj další sen, ale asi trochu větší a složitější, než „jen“ vidět tygra nebo být (aspoň dočasně) slavný a bohatý! Ale co by to bylo za život, kdybychom už neměli další sny… Sláva snům! A sláva a díky hlavně Tomášovi za zajištění autentických zážitků z Indie, tohle se vážně povedlo, důvěra byla zcela na místě!

P.S. Kdo si až sem láme hlavu nad letištním dotazem v místní angličtině, nebudu vás trápit bez pointy, celník se ptal, zda jsem poprvé v Indii…

Jsme pár dní doma a musím říct, že jsem moc ráda, že jsme s mužem a nejstarším synem vyrazili. Zážitků je opravdu mnoho, a protože se organizátorům Tomášovi a Mie povedlo, abychom zažili Indii co nejautentičtěji, jsou silné. 

Pojmu zážitky tentokrát jako mozaiku. Od doby, co s dětmi probíráme mozaikovité vidění u hmyzu, je totiž to slovo u mě dost populární. 

You from? 

Případně i správně „Where are you from?“ nebo v jiných podobách jsme tuto větu všichni za těch 14 dní slyšeli tisíckrát. Odkud že to tedy jsme? Na odpověď Česká republika nebo Česko ne každý zareagoval, nejjistější pro pochopení našeho zeměpisného původu bylo tedy odpovídat „Evropa“. Většinou následovalo nadšené pokyvování hlavami a rozzářené oči tazatelů. A pak prosba o focení. Aspoň jsme si byli kvit, protože ve foťácích a mobilech jsme si i my odvezli spousty fotek místních. Nešlo odolat, jsou tak fotogeničtí!

Ukliďme Indii 

Tak tato akce se v Indii zcela jistě nepořádá, a že by to celá země potřebovala jako sůl! První dny byl pořádný šok vidět všude špínu a hromady odpadků. My, zvyklí třídit, a když ne třídit, tak aspoň určitě vyhazovat odpadky spořádaně do odpadkových košů, jsme byli zoufalí se slupkami od banánů v rukou. Kam s nimi, přece je nevyhodíme NA ZEM? Veselo však bylo, když syn dostal vynadáno od místního borce právě ve chvíli, kdy cosi vyhazoval k ostatnímu nepořádku všude kolem: „To se nestydíš? U vás doma to asi neděláš, co?“ Co na to říct?

Mami, kup mi pejska! 

To slýchávají maminky u nás. Kdyby vyjely s dětmi do Indie, slyšely by: „Mami, vezmeme si ho domů?“ Psů jsme potkali nepočítaně. Vypadali dost podobně, často vychrtlí, někteří se záněty v očích nebo na kůži a určitě všichni hladoví. Jen výjimečně jste mohli zahlédnout někoho se psem na vodítku. Mně se to stalo všeho všudy třikrát.

Nelze zachránit všechny, ale našly se mezi námi dobré duše, které sbíraly kosti od večeře a šly je rozdat psům a psíkům, což ocenili i místní (díky Jarko), nebo se podělily o své jerky schovávané na dobu nouze (díky Martino). A to ani nevím o všech dalších.

Po návratu domů nám to nedalo a našemu drahému psovi jsme vysvětlovali, že jsme ho sice na dva týdny opustili, ale že se má opravdu královsky. Tak uvidíme, zda dokáže být odteď stále veselý díky vědomí své skvělé situace s pravidelným žvancem, teplým pelíškem a hlavně mnoha rukama stále poblíž ochotnýma podrbat a pohladit.

Západ slunce po indicku 

Na závěr cesty jsme měli jako za odměnu dva dny u moře. To byla lahoda. Ale rozhodně nelze říct, že je moře jako moře. To, že jste u moře právě v Indii, poznáte bezpečně. Kde jinde se můžete o západ slunce na pláži dělit s krávami než právě tady. A řeknu vám, byl to zážitek. Pozorovat telátko radující se a poskakující v ohnivém západu. Měla jsem sto chutí se k němu přidat. Jen nevím, jestli ho tak rozradostnila ta zapadající ohnivá koule nebo to, že zrovna udělalo bobek, do kterého někdo nechtěně šlápnul.

Karma zdarma 

Tolikrát jsme měli možnost si navýšit kredit své karmy! Když si u mě nakoupíte to a to, vaše karma bude lepší. Když přispějete na to a to, vaše karma bude lepší jakbysmet. Myslím, že každý z nás má z Indie karmu obrovskou, dobrou, a dokonce zářící.

Ale popravdě to po pár dnech začne člověka dost štvát. Sice by rád pomohl, ale nejde zachránit každého.

Otřesný zážitek jsme měli v hlavním městě u takzvané Páteční mešity, neboli Jama Masjid of Delhi, postavené mezi lety 1644 a 1656 císařem Mughalským Šáh Džahánem. Je to největší mešita v Indii. Sice ji v průvodcích chválí, že je krásná, ale z naší skupinky do ní kromě Ivana nikdo nešel (byli jsme chvíli předtím v jiné poblíž). Ale kdybychom šli, utekli bychom možná mladé slečně s malými dětmi. Vypadala jako jejich sestra, ale těžko vlastně říct, zda aspoň někomu z dětí nebyla maminkou. Ukazovala nám, že mají hlad, a my měli s sebou v batohu placky. Tak jsme jí je dali. Nadšeně ale vůbec nekoukala. Byla spíš naštvaná, protože jí nešlo o jídlo ale o peníze. Ale aby nás úplně neodradila, dala nejmenšímu dítěti, které držela v náručí, placku do ruky. To aspoň nadšené bylo a začalo placku i ukusovat. Leč slečna měla stále vidinu, že z nás ještě něco kápne. A tak pořád chodila kolem nás, sledovala nás a natahovala ruce. Pak ji někdo viděl, jak dítě zřejmě štípala do ucha, aby brečelo, vzbudilo v nás větší soucit a donutilo nás konečně otevřít ty zatracené peněženky. Když nic a my už odcházeli, dostalo dítě ještě pár facek a vynadáno. Nehrálo divadlo dostatečně dobře.

Pomóc, ona mi ukradla banány! 

Takové veselé scény jsme pozorovali například v Hampi každou chvíli. A co kdyby jen pozorovali, i u muže byla opice do tří vteřin od zakoupení sladkých plodů. Neohroženým křikem a zastrašením jsme je ubránili. Začali jsme ale prodavače banánů podezřívat, že mají s opicemi uzavřenou nějakou tajnou domluvu a ve skutečnosti tam jsou pro opice, a ne pro zákazníky. 

Co všechno opice dokáží, si nejvíc zakusil Pavel, když znaven odpočíval na pokoji a vtom mu do něj vtrhlo opičí komando. Nadělalo v pokoji nepořádek a poškodilo televizi.

Opice jsou krásné a roztomilé, ale není radno si s nimi zahrávat. Pokud bychom měli být v příštím životě prodavačem banánů v Indii, určitě bychom měli ve vybavení klacek na zastrašování.

Výhled snů 

Funíme do kopce. Původně jsme tudy vůbec jít neměli, ale vedoucí výpravy vyslyšel v žertu vyslovené přání, že tamten chrám nahoře by stál za návštěvu. No, před Tomášem je potřeba si rozmyslet, jaké vznášíte požadavky. Minuli jsme tedy banánové pole, naleziště hadí svlečky, chatrný mostek přes vodu (nikdo do vody nespadnul!) a už to začalo stoupat. Pro některé to byl nečekaný zádrhel, ale všichni to zvládli. Na tomto místě musím poděkovat Ivanovi, že nenechal Jarku na holičkách, tedy vlastně na smekavých a vysokých kamenech. Ten výhled nahoře však za všechnu tu námahu stál. Představte si malinký chrám, v němž kralují opice číhající zase na svoji kořist, a všude kam dohlédnete, krajinu úplně jinou než u nás. Nádherné staré chrámy a památky, klikatící se řeka, přes kterou vedou pilíře bývalého mostu, palmy a banánovníky a velké balvany roztodivných tvarů. Takový výhled by se mi líbilo zažívat často.

Na dotek smrti 

Kouř. Psi rvoucí se o kost nějakého nebožtíka. Zbytky bílých (pro muže) a oranžových (pro ženy) látek a nosítek. Neuhasínající oheň, neustálý mumraj.

Vítejte u pohřebních hranic na břehu posvátné řeky Gangy ve Váránasí.

Někteří z nás se přiblížili k hranicím až moc blízko, jiní dokonce fotili. Bylo to prostě tak neobvyklé a přitahovalo nás to, ale neměla jsem z toho dobrý pocit – a taky nás všechny za chvíli vyhnal muž, který nám ale nabídl, že nás krematoriem provede a vysvětlí nám, jak funguje.

Pohřeb žehem je v Indii dost drahá věc. Dřevo stojí nemalé peníze, chudší lidé si ho často nemohou dovolit. Náš průvodce nám však říkal, že chudé pohřbívají zdarma. A zase jsme byli u naší karmy. Mohli jsme si ji vylepšit příspěvkem na dřevo pro chudé zemřelé. Někde jsem ale četla, že některé kastovní komunity se uchylují k zahrabávání těl chudých do země nebo je někde pohodí. Například přímo do řeky Gangy.

Pokud jde o bohatší rodinu, mohou si dovolit tvrdší a kvalitnější dřevo, které hoří déle a lépe. Na jedno tělo připadne až 200 kg dřeva.

Popel spálených musí být vhozen do řeky, která má nejméně dva další přítoky. Ganga je posvátná (Hinduisté tvrdí, že pramení u Šivových nohou) a přijímá mnoho přítoků z Himalájí. Vhazuje se do ní zhruba 90 % zpopelněných hinduistů. Vhazování popela do řeky provádí tzv. nedotknutelný, příslušník nízké kasty, starající se o průběh kremace.

Hinduisté nespalují malé děti, pouze je pohřbívají do země nebo je přivážou ke kameni a kousek od břehu je spustí do vody. Děti mají totiž čisté duše, a proto už nepotřebují očistu plameny. Někteří hinduisté ze stejných důvodů nespalují ani těhotné ženy či svaté muže.

Průvodce nám říkal, že ale nespalují například ani ty, co byli uštknuti jedovatým hadem.

Omlazující koupel

Kousek po proudu od krematoria se koupou děti, ženy perou prádlo, mladík vysypává odpadky a pár mužů bez ostychu provádí svou potřebu. Taky prý není zvláštností, že v řece plave nafouklá uhynulá kráva (já ji naštěstí neviděla).

Asi je Ganga opravdu posvátná a má samočisticí schopnosti, protože hinduisté se s radostí pro očistu z řeky napijí a provádí v ní koupelové rituály s ponořením celého těla do vody.

No, atmosféra byla u Gangy magická. Táhlo mě to do ní aspoň po nohy. Víc jsem ale  nedala. Tomáš s mým synem Honzou to ale vzali se vším všudy, jak se říká od podlahy, no prostě si potopili i hlavu.

Ty jo, on tam fakt nikdy nebyl?

Kamarádka má za manžela Inda a v Indii byla už několikrát. Když slyšela, že zájezd naplánoval Tomáš s Miou jen z ČR, bez jakékoliv pomoci někoho místního, na koho by mohl být alespoň nějaký spoleh, byla v úžasu. „To já bych si nikdy netroufla a to už to tam trochu znám.“ Možná, že právě neznalost zachránila Tomáše a Miu od počátečních obav? Ale určitě postupně také vyplouvaly na povrch. Čím se zájezd blížil víc a víc, tím byly zajímavější zprávy k cestě. Když už bylo opravdu pár dní do odjezdu, četla jsem tyto informace od pořadatele:

Při domlouvání ubytování, přepravy a atrakcí narážíme na kulturní rozdíly mezi naším a jejich vnímáním zodpovědnosti, přístupu a spolehlivosti. Upřímně nevěříme, že všechny hotely, které jsme objednali, skutečně stojí, nebo že dané dopravní společnosti vlastní nějaké autobusy. Budeme rádi, když všechny čtyři vnitrostátní přelety odletí (i přistanou). Připravte se proto prosím na jistou míru improvizace během celého výletu. Neočekávejte žádný komfort ani odpočinek, zato se všichni můžeme těšit na intenzivní zážitky i setkání s indickou realitou.

To víte, že ne všechno klaplo. Ale naši průvodci to skvěle vyřešili, takříkajíc za pochodu.

Takže Tomáši, Mio, klobouk dolů!

Když všichni táhnou za jeden provaz

Ještě nikdy jsem na dovolené nebo na zájezdu nezažila tak báječnou partu. Vážně. Byli jste všichni skvělí. Člověk se nemusel bát, že byste ho nechali ve srabu. A srandy byl kopec. DÍKY, parto!

Mozaika by mohla zabírat další a další stránky, například o obědě s předsedou Mensa Indie, o švábech ve vlaku a rozdílu mezi třetí a pátou cenovou skupinou vlakových jízdenek, o posvátné atmosféře ve Zlatém chrámu v Amritsaru, o tygrech v národním parku Sundanbarns nebo slonech v Hampi, ale nechci, aby bylo čtenářstvo čtením vyčerpáno stejně jako my prožíváním.

Ale pokud byste to chtěli také zažít, Víťa už se ptal, zda by někdo vyrazil znovu… 

Through the Tribal Mensa initiative, we sincerely hope to be able to impact the lives of many of our country’s most able young people. We hope to be able to offer them recognition, resources, and opportunities which will play an important role in their overall development.

We understand that these gifted children need to be nurtured, supported, and challenged in order for them to reach the heights that they are capable of. We hope to be a stepping stone for these children to advance, excel and flourish. The Tribal Mensa Giftedness Identification Program conducts tests to screen tribal school children in order to identify those who are gifted.

Once identified these children are nurtured through a series of activities designed to ensure maximum learning and development of the child’s mind and body. Our team members make two trips a month to each school that we work with and conduct nurturing activities based on the ‘Pancha Kosha’ Model of Human Development which is derived from ancient Indian texts.

Each student receives a “Nurturing Kit” which contains activity books and games that challenge the child’s intelligence. The Bal Yogesh Project provides the gifted students with training in basic yoga and philosophy. The Bal Mitra Upasak Project guides the student’s development through physical, mental and spiritual exercise. Not only are the subjects made challenging and enjoyable to these gifted children, but special care is taken to nurture their curious minds.

To ensure that every child receives the nurturing they deserve, we provide individual counselling and conduct teacher training programs and workshops at regular intervals to enhance the quality of education. Once the child completes school, our team provides scholarships to those students who wish to study further and improve their chances for a brighter future. Through this initiative, we strive to create future leaders among these tribal youth. We hope with time that these individuals will be able to empower their communities and our society. With the help and support of our donors, we have since the inception of this program screened more than 50 schools spread across Maharashtra, Karnataka, Arunachal Pradesh, Jammu and Kashmir and Assam and have identified over 2,500 high IQ (gifted) children. These children are now undergoing skill development programs and are in different stages of intellectual nourishment. I am sure that if we work together, we can help and support these young people who represent our nation’s future leaders, educators, and professionals.

Reprinted from www.tribalmensa.org.