improvizace – Magazín Mensa

Ten příběh tam už je. Jen si ho všimnout (2)

Tomáš Nováček — Sun, 10 Feb 2019 12:40:16 +0000

Chyby jsou skvělé, chyby jsou důležité

Je nanejvýš důležité, aby se hráči na jevišti cítili dobře a uvolněně. Chyby se proto zásadně berou do hry. Ostatně, kdyby nebylo chyb, diváci by ani nemuseli věřit, že představení vzniká právě tady a teď. Chyby jsou též důležitá zpětná vazba pro spoluhráče. Ti se z chyby dozvědí minimálně to, že si člověk něco vyložil úplně jinak, než by asi měl. I s tím je nutné počítat a dál stavět na tom, co se opravdu děje, a ne na tom, co bychom chtěli, aby se dělo.

Na to, aby vznikl příběh, vůbec není nutný scénář.

Pro to, aby vznikl na scéně nějaký příběh, stačí, když se hráči na začátku scénky soustředí na budování postav a vykreslování prostředí. Přitom vnesou do hry nevyhnutelně informace o tom, v jaké situaci se jejich postavy nachází, a též naznačí, jaký je jejich vzájemný vztah. Příběh potom vznikne tak, že hráči během pokračování scénky najdou důvod, proč se jejich postavy právě v takové situaci ocitly, a dokreslí jejich vztahy. Na závěr scénky pak hráči najdou nějaké řešení rozporů, které se v průběhu scénky objevily.

Postavy je výhodné budovat vzájemně

V improvizaci je důležité, aby hráči byli na sebe navzájem neustále napojeni a vnímali signály, které jim druzí dávají, a brali tyto signály do hry. Jakmile začne hráč sám vymýšlet, jakou postavu hraje, nevyhnutelně se odpoutá od ostatních. Problém nastane i ve chvíli, kdy musí svou postavu ostatním představit, a to tak, aby ji správně pochopili. Vyžaduje to čas a pozornost navíc. Proto se v impru osvědčuje postup, kdy necháte na svých spoluhráčích, aby řekli, jakou postavu ve vás vidí a vymezili její charakteristiky.

Přitom na straně toho, kdo postavu druhého pojmenovává, je nutné dbát dvou zásad:

Musíte se orientovat podle toho, co ze spoluhráče opravdu vycítíte, podle řeči jeho těla, tónu hlasu, rytmu řeči a vůbec celkového dojmu, který ve vás vyvolává. Nepřidávat k tomu něco, co ve spoluhráčovi není.

Nesmíte o tom, co z druhého vnímáte, přemýšlet, ale musíte se spolehnout prostě na to, co vám přinese slina na jazyk, a věřit tomu.

A na straně nositele postavy je pak nutné to vše hned promítnout do řeči těla a zahrnout do svých projevů. Také bez přemýšlení a na první dobrou. Musíte se naučit spolehnout na to, jakou zpětnou vazbu vám dává vaše tělo. Nic lepšího sami stejně nevymyslíte.

Poslouchejte (své) tělo

Pokud se se svou postavou identifikujete tělesně, velmi rychle přijdete na to, co je pro vás snadné hrát, a kde vás to naopak blokuje. Tělesným ztvárněním postavy zároveň dáváte spoluhráčům zřetelně najevo, jak jste je pochopili. A zpětně jim dáváte nové nabídky, na které oni opět mohou reagovat a nechat se vést asociacemi, které v nich vaše řeč těla vyvolává. Velmi rychle se tak dá dosáhnout stavu, že všichni dobře rozumí, kdo je kdo a jaký je. Nic není potřeba klopotně vymýšlet, vysvětlovat a potýkat se s nepochopením.

Zpátky na vesmírnou stanici

S ohledem na to, co jsme si dnes vysvětlili, by úvodní část modelové scénky mohla proběhnout například takto:

1. hráč: „Ihned vyrazte do zadní sekce a zastavte vadný reaktor!“

2. hráč (možná palubní inženýr, mechanik, nebo kadet): „Rozkaz, poručíku!“ … začne se nemotorně pohybovat ve stavu beztíže

1. hráč (definován jako poručík – nikoli kapitán): „Co to zas děláte, inženýre?! To jste zase opilý?!“

2. hráč (definován jako palubní inženýr, alkoholik) přijme nabídku a začne se chovat a mluvit jako opilec: „eee … bleee … vy jste na mne zas hrubý, poručíku. Vy mne nemáte rád. Vy tu nikoho nemáte rád. Jooo, kdyby tu byl kapitán, ten by si se mnou přiťuknul.“

(Kosmická stanice má určitě kapitána. Zatím neobsazená postava kapitána je už vykreslená – tolerantní velitel, má asi rád svou posádku, a patrně se též rád napije – důležitá informace pro zbývající spoluhráče – a mimochodem i jeden z důvodů, proč jsou patrně v dané situaci).

1. hráč (definován jako neoblíbený, netolerantní, nespolečenský poručík, který nemá nikoho na stanici rád): „Ještě že i v té opilosti dovedete leccos opravit.“ (musí opravit nechtěnou blokaci postavy inženýra – byla to chyba, hned druhou větou ho totiž zneschopnil provést příkaz) „Tak pospěšte člověče!“ (to už patří ke statusové houpačce, o které jsme mluvili minule).

2. hráč (definován jako opilý, leč stále akce schopný palubní inženýr): „To si pište, že dovedu … škyt … buďte klidnej, veliteli, mně taky na stanici záleží“ (proti výše zmíněnému doporučení vložil do postavy poručíka potenciální rozpor: poručíkovi záleží na osudu stanice, je zodpovědný atd. – je to buď chyba, nebo nahrávka na to, aby se poručík stal hlavní postavou).

Každý příběh by měl mít hlavní postavu. Ale o tom, co hlavní postavu dělá hlavní postavou si řekneme až příště. Mezitím se zastavte na tréninku SIGu Improvizace, a vyzkoušejte si na vlastní kůži vše, co jste se dnes dočetli.

web: goo.gl/whkSSG

facebook: goo.gl/hTTJpt

Ten příběh tam už je. Jen si ho všimnout

Tomáš Nováček — Mon, 13 Aug 2018 09:07:34 +0000

Zápletka jako základ příběhu?

Improvizační hra na jevišti, před publikem, začíná obvykle zadáním tématu, většinou dvouslovného (např. „ztracené klíče“). V případě soutěže týmů se zadává také kategorie hry (např. „à la sci-fi“). U volné improvizace se určuje spíše prostředí (např. „vesmírná stanice“). Ostatní je pak na hráčích. Během asi desetivteřinové přípravy si navzájem nahazují asociace a pak mají dvě až čtyři minuty na to, aby rozehráli smysluplný příběh, který bude diváky bavit.

Ztracené klíče na vesmírné stanici… Napadla vás hned nějaká zápletka? Pokud ne, vězte, že dobrá polovina hráčů je na tom podobně, třeba proto, že je sci-fi nebaví a kosmonautika nezajímá. Jsou ale i tací, jako třeba já, pro něž je takové zadání tématem snů. Na sci-fi jsem vyrostl, a tak v mžiku VYMYSLÍM (!) příběh od začátku až do konce: Kosmonaut si zabouchne dveře od kosmické lodi a klíče samozřejmě zapomene uvnitř. Hned na to zjistí, že mu dochází kyslík. Po chvíli marných pokusů otevřít dveře ho zachrání posádka kosmické stanice, která náhodou letí kolem a má náhradní klíče. Geniální? Ne tak docela, jak se brzy ukáže.

Není nutné vymýšlet, co budeme hrát

Jsme na jevišti celkem čtyři. Dva spoluhráči vypadají mírně vyděšeně, třetí se nadechuje a chce něco říci. Jak ho znám, bude to pěkná ptákovina. Musím spěchat, než se naše představení místo promyšleného příběhu začne sunout do pekel… Následuje několik minut plných utrpení a pocitů zmaru jak u diváků, tak u improvizátorů. Na jevišti se totiž místo čtyř improvizátorů střetnou dva „režiséři“ a křoví jim k tomu budou dělat dva zmatení kamarádi, kteří se nejspíš až v šatně dozvědí, co že to vlastně hráli.

Zní to nelogicky, ale ani jeden z aktérů nenese odpovědnost za příběh, který budou společně hrát. Příběh totiž už na jevišti je. Úkolem improvizátorů je tento příběh objevit, nikoliv vymyslet. Jak je to možné?

Aktéři zkrátka reagují jeden na druhého; stačí tedy, když jsou na jevišti alespoň dva. Sledují navzájem svá gesta, mimiku, tón hlasu, slovo, postoj – a na tomto základě rozvíjejí příběh. Není potřeba psát scénář, vymýšlet zápletku. Stačí jednoduše „být“ a reagovat na druhé. Vše ostatní vzniká přímo na místě samo od sebe. Dobří improvizátoři to vědí a umí toho využít.

Vodítkem je vzájemný kontakt

Není nutné koukat se spoluhráči neustále do očí, ale musíme jej nepřetržitě sledovat. Potřebujeme si všímat signálů, které k nám vysílá, a včas na ně reagovat. Musíme sledovat řeč těla. Pomůže nám také hlas a dotek, zejména ve chvíli, kdy se potřebujeme od spoluhráče otočit. Jakmile totiž kontakt se spoluhráčem ztratíme, jsme odkázáni jen sami na sebe.

Stojíte-li na scéně čtyři, máte každý své představy o tom, co se může udát na vesmírné stanici. Všichni víte, že se během scénky musí ztratit klíče. Případně se mohou ztracené klíče objevit, nebo jen (někomu) chybí. A jsou to vlastně klíče od dveří? Nejsou to třeba šifrovací klíče, nebo nářadí? Možností je mnoho. Jak zařídit, aby improvizované divadlo přesto dávalo smysl?

Musíte spolu začít komunikovat. Nejprve se zaměřte na to, kým, případně čím na jevišti jste. Nic víc řešit nemusíte, i tak budete mít dost práce. Musíte totiž nejen vplout do své role, ale také dát ostatním na vědomí její rámec, vlastnosti, a to vše do takové míry, aby spoluhráči věděli, jaký způsob interakce dává smysl, a jaký ne. A jsou to právě oni, kteří vám pomohou, když vám bude zrovna scházet inspirace. Což platí samozřejmě i naopak.

Vnímejte kontext, rozvíjejte nápady

Spoluhráč může například začít tím, že se na vás obrátí a řekne velitelským hlasem: „Ihned vyrazte do zadní sekce a zastavte vadný reaktor!“ A vy hned víte, že on je nejspíš velitel a vy nějaký palubní inženýr nebo mechanik. Dozvěděli jste se také, že stanice má více sekcí a že má porouchaný reaktor a že asi hrozí bezprostřední nebezpečí – možná výbuchu, ozáření a kdo ví čeho ještě. To se později vyjasní.

V tuto chvíli musíte zapomenout na svůj vlastní nápad, že jste chtěli být roztržitým kosmonautem, který si zabouchne dveře, a nikoliv palubním inženýrem – zachráncem stanice. Pokud byste se v tuto chvíli snažili dostat své představy do hry, budete děj blokovat. A tím byste hned na začátku nejspíš vše pokazili – nebo alespoň zbytečně zdrželi. I kdybyste v danou chvíli měli lepší nápad, rukavice už byla hozena. A základní pravidlo improvizace je spolupráce. Berete tedy do hry to, s čím přichází váš spoluhráč, a jeho nápad dál rozvíjíte. Uplatní se tak minimálně dva improvizační principy najednou: „Ano a…“ (místo zažitého „Ano, ale…“) a „Nech partnera zazářit“.

V ideálním případě byste neměli moc přemýšlet nad tím, JAK budete reagovat. Aniž si to v této chvíli uvědomujete, dostali jste spoustu signálů, které ve vás „něco“ vyvolaly. Stačí tomu jen dát průchod. Kdyby to bylo například na mně, zkušenost z vojny by mi asi vložila do úst slova: „Rozkaz, poručíku!“ Spoluhráč by se tím dozvěděl, že asi nemá na stanici tu nejvyšší hodnost. Možná, že chtěl být kapitánem. I on však musí svou původní představu zahodit. A pozor, dalším dvěma hráčům se tím naskytla možnost si kapitána zahrát – tedy pokud se mezitím situace nestočí úplně jinam.

Uvědomte si, jakou hru spolu hrajete

Dvě věty a už je v tolika věcech jasno i bez předchozí domluvy. Kdo jsme, kde jsme, co právě děláme a jaký máme vztah. A je také zřejmé, že my dva budeme v příběhu hlavními postavami. Další dva spoluhráči nyní vědí, že jejich úlohou je doplňovat naše role a nahrávat nám (o tom více dále). Jakou formou to udělají, záleží na nich.

Hra tedy pokračuje. Potvrdit úvodní rozkaz samozřejmě nestačí. Princip „Ano a…“ znamená, že nahrávku ještě rozvedete. Napadne vás například zahrát si na nešikovného palubního inženýra, který má problém už s tím, jak se po stanici pohybovat. Pokusíte se splnit první část rozkazu, a to přesunout se na záď. Svým nemotorným pohybem rozhodnete o tom, že na stanici vládne stav beztíže. Tím jste významně posunuli situaci a dokreslili prostředí. Ostatní hráči to opět pravděpodobně vezmou do hry a rozvinou.

V tuto chvíli není podstatné, že hrajeme sci-fi. Důležité je to, co se odehrává mezi postavami. Jde o tzv. „hru statusů“. Spoluhráč vám už v první větě přidělil nižší status a pro sebe vybral vyšší. Oba teď můžete s tímto vzájemným postavením scénku pořádně rozehrát.

Váš nápad hrát nešikovného je nabídkou pro spoluhráče. Ten může reagovat různě. V ideálním případě by mohl hned „přilévat do ohně“. Situace si totiž přímo říká o to, aby ho vaše nešikovnost přiváděla k šílenství.

Jen vyhubovat však nestačí. Mnohem lépe bude, když vám jako správný nadřízený začne radit a opravovat vás. Tím vás – vzdělaného, jen nešikovného inženýra – začne také přivádět k šílenství. Napětí mezi vámi se zvyšuje a takzvaná statusová houpačka se dává do pohybu. Pokud si jí všimnete, máte oba vyhráno. Pochopili jste, jakou právě spolu hrajete hru. Dál nemusíte nic vymýšlet, jen využíváte nabídek druhého, rozvíjíte je, necháte druhého zazářit a zvyšujete vzájemné napětí.

Rozhoupejte statusovou houpačku

Stupňovat napětí můžete různými způsoby. Jedním z nich je tzv. „refrén“. Poručík bude například při každé replice opakovat „Tak už konečně jděte vypnout ten reaktor!“ a vy jako palubní inženýr budete odpovídat: „Promiňte, ale netrefím se do dveří!“

Opakovat tyto věty pořád dokola asi na první pohled nedává smysl. Ke všemu vznikly tak, že jste je oba v jisté fázi prostě vyhrkli. Ale věřte nebo ne, je to bezpečná technika, jak statusovou houpačku rozhoupat opravdu pořádně. Můžete totiž pracovat s tónem hlasu i doprovodnými pohyby. Hrát si můžete i se slovy refrénu – pozor, nikoli se smyslem. Můžete si oba prostě hrát a nechat se vzájemně inspirovat. Refrény vám poskytnou bezpečnou osu, ke které se můžete vracet, aby vaše hra neztratila šmrnc a aby se nestočila nežádoucím směrem.

Jinou dobrou technikou je opakování toho, co řekl spoluhráč, včetně napodobování jeho pohybů. Využitelná je zejména na začátku hry, kdy ještě zpravidla refrény nemáte a kdy nejsou úplně jasné ani „mantinely“. Opakování vám totiž pomůže lépe si uvědomit a přijmout to, co vám nabídl spoluhráč. A jelikož vy po svém přeříkáte jeho slova a zopakujete jeho pohyby, dáte mu i najevo, jakým způsobem jeho repliky chápete – jaké signály jste postřehli. Obojí je důležité pro zpětnou vazbu, usnadní vám to napojení se na sebe. (Mimochodem, vyzkoušejte si techniku opakování v běžném rozhovoru s někým, na kom vám záleží. Uvidíte, jak báječně to funguje.)

A co dál?

Scénka však teprve začíná. Na stanici jsou ještě dva další hráči, kteří zatím do hry nevstoupili. A někde jsou, nebo možná budou, ztracené klíče. Jak lze scénku dále rozvíjet? Jak se pracuje s chybami? To vše si vysvětlíme ve druhé části článku, na kterou se můžete těšit příště. Mezitím se zastavte na tréninku SIGu improvizace a vyzkoušejte si na vlastní kůži vše, co jste se dnes dočetli. Rádi vás uvidíme!

www.mensa.cz/volny-cas/zajmove-skupiny/improvizace

www.facebook.com/groups/415237515619317

Děkuji Míše Puchalkové za trefné připomínky, korekce i doplnění k tomuto textu.

Autor: Mirek Charvát

Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!

Tomáš Nováček — Mon, 18 Jun 2018 13:02:47 +0000

S divadelní improvizací jsem se jako hráč setkal poprvé v roce 2005. Bylo to na víkendovém workshopu, který vedla Míša Puchalková, zakladatelka první improvizační skupiny, která začala pořádat zápasy v improvizaci. Míša mne pro improvizaci doslova nadchla. Začal jsem pak pravidelně docházet na její tréninky, posléze se stal členem týmu K.O.P.R a zahrál si v několika improvizačních vystoupeních i zápasech Improligy.

Na začátku letošního roku jsem potkal Davida Procházku, bývalého kolegu z impro týmu K.O.P.R. a domluvili jsme se, že založíme vlastní tým. Napadlo mne, že to je aktivita, která by mohla zajímat mnohé Mensany. Oslovil jsme pražskou místní skupinu a zájem předčil očekávání. A tak jsme zorganizovali první vzorový trénink, a pozvali na něj Míšu, jako trenérku.

Na prvním tréninku jsme také založili SIG improvizace (http://www.mensa.cz/volny-cas/zajmove-skupiny/improvizace/). Tréninky máme na Praze 6 zpravidla v liché pondělky a sudé čtvrtky (lichá/sudá podle čísla týdne v roce), vždy od 18:30 do 21:30. Toto neobvyklé rozložení termínů (Po a Čt) jsme zvolili proto, abychom sladili různorodé časové možnosti zájemců. Tréninky vedeme střídavě s Davidem. David cílí na rozvoj improvizačních dovedností a spolupráci v týmu, já se zaměřuju na základní techniky vystupování na jevišti a dril toho, co se účastníci naučí s Davidem.

Pokud si myslíte, že by vás improvizace mohla zajímat, neváhejte a přijďte si na kterýkoli trénink zahrát. Nevadí, že jste úplní začátečníci nebo že jste na tréninky nedocházeli od začátku. Naopak. Bude to o to zajímavější jak pro vás, tak pro stávající hráče.

Ale dost se suchopárným popisem. Abyste si mohli udělat hlubší představu o tom, co to improvizace je, co není a čím pro vás může být zajímavá, připravili jsme pro vás dva rozhovory. Ten první se odehrál mezi Davidem a jeho ženou Janou, ten druhý mezi Míšou a mnou.

Jana & David

Jana Wisingerová
Architektka, matka a zvědavá osoba. Vycvičená psychoanalytická psychoterapeutka, vystudovaná teoložka i amatérská divadelnice. V improvizaci našla propojení dosavadních zájmů a hlavně velkou inspiraci pro život.

David Procházka
Divadelní pedagog, inženýr ekonomie a hrdý otec. Své zkušenosti získal jako herec, režisér, organizátor a vedoucí v rámci projektů pořádaných spolkem A BASTA! o. s., jako člen Čojč Land Ansámblu a jako člen divadelních improvizačních skupin O.T.I.S.K. a K.O.P.R.

David: Co se ti líbí na improvizaci?

Jana: Nejvíc se mi líbí, jak je improvizace provázaná s normálním životem. Že ty samé principy platí v obojím. Že přináší výsledky, když myšlenku druhého rozvíjíš, a ne ji utneš (princip “ano a”), že chyba je brána jako něco vítaného, jako inspirace.

David: Ano, improvizátor je člověk, který reaguje na to, co se děje tady a teď a bere zpátky do hry vše, co se už stalo. Nesmí se věnovat budoucnosti. Je v tom spontánnost a živost. To zajímavé se vytváří interakcí, nemusíš si sama lámat hlavu s tím, co vznikne, protože “jen” reaguješ na nápady od spoluhráčů.

David: Mně se taky líbí princip v improvizaci, že když něco zvládneš zahrát jednou, tak to máš zkusit znovu a jinak. Ne lépe, protože to v tu chvíli lépe nejde, ale jinak. To mi přijde, že tě posouvá. Vede to k tomu, že nemáš strach udělat chybu a riskuješ. A navíc, ty si hraješ a přitom můžeš rozvíjet role, které ti v běžném životě nejdou nebo jsou pro tebe třeba stresující.

Jana: Další věc, která mi sedí: Improvizace není o silných osobnostech. Nejde o to, aby jeden byl super talentovaný a ostatní mu nahrávali, ale o souhru, souznění všech zúčastněných. Není to všechno jenom na tobě, ale „to super“ vzniká souhrou. Nikdo to nemůže sám zařídit. Učí tě to vnímat okolí.

David: A co Johnstone? (Keith Johnstone – zakladatel moderního improvizačního divadla) To je silná osobnost a trenér.

Jana: Pamatuješ, jak Johnstone v tom videu na YouTubu (Don’t do your best) říká, že do svého divadla nechce herecké hvězdy, protože nechce, aby tam někdo zářil? Ale jo, silná osobnost jo, ale ne silný ego. Silná osobnost ve smyslu, že je dost sebevědomý, aby nemusel hrát na sebe.

David: Víš, co Johnstone taky někde říká? Že je to jako v životě, hraješ buď submisivní nebo dominantní roli, ale on tomu říká statusy, protože podle jeho slov BDSM není jeho svět.

Jana: A v improvizaci fungují statusy tedy jak?

David: Status se dá vysvětlit na hře kočky a myši. Myš má nízký status a kočka vysoký. Na jeviště přicházím s nějakým statusem, abych dal ostatním impuls, jak se mnou mají zacházet. A druzí hráči si pak vyberou, jestli budou hrát s nižším nebo vyšším statusem. A když se daří, tak se ty statusy můžou proměňovat, vzniká jakási houpačka, která rozvíjí hru, dává jí dynamiku a baví diváky.

Jana: Jo, a zas mi přijde super, že si ty statusové hry můžeš díky improvizaci uvědomit a vyzkoušet, protože stejně tak se dá se statusem zacházet v normálním životě. Můžeš se pohybovat volně s různým statusem, když tě někdo tlačí do nějaké pozice, tak si můžeš dovolit si s tím pohrát, přejít do jiné polohy, nezůstávat v pozici, která ti není příjemná. Improvizace dává svobodu.

David: Johnstone tomu říká statusová houpačka. Proměnou statusu, jeho snižováním nebo zvyšováním, vzniká napětí. Dokud k té výměně dochází, hra pokračuje. Když přestane být jasné, kdo má jaký status, tak se hra stává nepřehlednou a končí. Může být zajímavé hrát vysoké nebo naopak nízké statusy, ale to nakonec vede buď ke křiku nebo k mlčení. Aby napětí vydrželo co nejdéle (a taky aby vzniklo “flow”), tak by improvizátoři měli zkoušet přijímat nabídky od spoluhráčů a reagovat na ně s co možná nejmenšími postupnými změnami statusu.

Jana: No ale to, že hra hezky plyne, nevzniká jen z proměny statusu, ne?

David: To určitě ne. Je to jeden z nástrojů. Zásadní je schopnost vyladit se se spoluhráči. Flow vzniká vytvořením si vztahů se spoluhráči.

Jana: To ale nakonec potvrzuje tu potřebu sbližování statusů. Snažíš se k tomu druhému přiblížit.

David: To naladění se na sebe navzájem vychází z nabídky a z čitelnosti, z toho, že se nechováš jako egoista, že se primárně nesnažíš být originální, že netlačíš příběh někam, kam chceš jen ty. Že nabízíš ostatním podněty, které oni mohou využít (necháváš je zářit), ale ty podněty nejsou vyumělkované. Vaříš z toho, co je kolem tebe.

Jana: Ještě jedna věc se mi děsně líbí. Vyzkoušela jsem si v impru, že když jsem vůbec nevěděla jak dál, nic mě nenapadalo atd., tak jsem v tom musela vydržet, v té nejistotě a nevědění, a ono se to za nějakou chvíli pohnulo.

David: Ano, nebát se a neblokovat se tím, že nevíš kudy dál, nebo že bys třeba mohla udělat chybu.

Jana: Já si uvědomila, že nemusím nic tlačit, že to nějak přijde a že na to nejsem sama.

David: No právě, když nevíš, kam dál, tak je tam parťák, který tě nechá zářit a nahraje ti. Prostě stačí vnímat jeho nabídku – ať už verbální, tělesnou, gestem či náznakem prostředí.

Jana: Já jsem kolikrát v životě utekla ze situace, kdy jsem měla pocit, že mi to nejde, že nevím, jak dál, jak to dopadne, co mám říct… A tohle byl pro mě úplně transformační zážitek. Že mám počkat, vydržet a mít odvahu nechat se tou situací zavést někam, kam bych se sama nepodívala.

David: Ty musíš pracovat s přítomností, s tím, co je a co bylo, ale nesmíš předjímat, co bude dál. A nesmíš se bát chyb. Improvizace obnáší vysoký risk, ale přináší pro život zisk.

Míša & Mirek

Míša Puchalková

Zakladatelka první improvizační skupiny PRA.L.I.NY, trenérka improvizace & aplikované improvizace, lektorka a průvodce osobním rozvojem a sebepoznáním, koučka a terapeutka. Vede pravidelné sobotní kurzy „Rodiče & děti improvizují“ a od září otevírá první a poslední pondělky v měsíci improvizační tréninky pro dospělé
inspirované knihou Visual Improv Guide. www.impromia.com

Mirek Charvát
Konstruktér, IT vývojář, designer – muž mnoha zájmů a dovedností. Bývalý instruktor Prázdninové školy Lipnice, bývalý člen improvizačních skupin Kopřivy a K.O.P.R., příležitostný divadelník a koordinátor SIGu improvizace.

Mirek: Míšo, vyprávěla jsi mi, že s divadelní improvizací jsi přišla poprvé do styku ve Francii.

Míša: Ano. Chodila jsem v Marseille rok na tréninky. Byla jsem tenkrát naprostý začátečník. Po návratu do Čech jsem pak chtěla naskočit do nějaké místní impro skupiny. Jenže u nás v té době nic takového neexistovalo. Tak jsem se rozhodla improvizační tým založit. Oslovila jsem spolužáky z peďáku a založili jsme tým PRA.L.I.NY (PRA.žská L.iga v I.mprovizaci NY.ní) Začali jsme v září 2000 a hned v prosinci jsme uspořádali první impro zápas v Čechách.

Mirek: To je přímo raketový start…

Míša: Bylo to hodně rychlé – proti všem zásadám, které jsem se učila ve Francii. Ale byli jsme velmi nadšení, moc jsme chtěli hrát a ukázat ostatním, oč v “improvizačních zápasech” vlastně jde. Ono je to i natočené. A je to něco strašného. Na to se nedá dívat. My jsme přitom na jevišti měli tak luxusní pocity a diváci, co to viděli poprvé, vlastně taky… ale byl to děs, když to vidím teď, vůbec jsme se neposlouchali :)))

Mirek: Naštěstí to nikoho neodradilo. Takže tehdy jste založili Improligu?

Míša: Víš co, ty říkáš improliga, ale to jsme tak pojmenovali až dodatečně. Vlastně proto, že ve Francii se tomu říká liga (La Ligue d’Improvisation). A ta frankofonní větev, quebecká, kanadská, jejich nápad jsem přinesla do Čech. Třeba v USA nebo Anglii to tak postavené není – myslím jako liga. U nás se často každé improvizaci říká improliga, ale je to mylné. „Improliga“ (improliga.cz) sdružuje improvizátory, kteří primárně zakládají impro týmy nebo hrají a trénují improvizaci, aby si pak mohli s kolegy zahrát tzv. zápas/match (improliga.cz/zapas-v-divadelni-improvizaci). Improliga taky pořádá worshopy a každoroční úžasný festival Improtřesk (improtresk.cz).
Pečuje o osvětu a kulturu improvizace.

Mirek: Co vlastně improvizace představuje pro Tebe osobně, Míšo?

Míša: Improvizace je moje láska. Je to můj život. Věřím jí. Je to napojení. Absolutní přijetí. To, když se podaří dobrá improvizace, což vůbec neznamená jenom vlastní příběh, ale když celá skupina jede na společné vlně, je nepojmenovatelné. Když si spolu dobře zahrajeme, už nebudeme mít nikdy stejný vztah, jako před tím. Náš vztah se změní. Zažili jsme hluboké souznění.

Mirek: Dobře, ale jaký rozdíl je třeba proti tomu, když se lidé sejdou kolem táboráku a zazpívají si spolu? To je přeci také souznění – a nejen v melodii.

Míša: To je dobrá otázka. Ale ten zážitek není tak hluboký, jako u impra. U táboráku se nevystavujeme žádnému riziku. Tam jsme sice spolu, naladíme se na sebe navzájem. Ale kdo nezpívá, ten nezpívá, kdo se nezapojí, ten se nezapojí. Můžeš jen pozorovat. V impru, když se nezapojíš, tak to prostě nefunguje. V impru to funguje tak, že já spoléhám na tebe, ty se spoléháš na mě a jdeme spolu do rizika, že se nám to nepovede, to napojení. Není tu žádná předem daná písnička. Ani ty, ani já, nevíme dopředu o čem to bude. A aby se nám to povedlo, je nutné, aby mezi námi byla vzájemná důvěra. U táboráku nepotřebuješ mít takovou důvěru k lidem, se kterými si zazpíváš.

Mirek: Takže při improvizaci člověk prostě musí jít se svou kůží na trh a spolehnout se na své spoluhráče, že ho v tom nenechají samotného. Míšo, dá se to souznění zažít i na trénincích improvizace? Nebo se to dá zažít jen při veřejném vystoupení na jevišti?

Míša: Jestli se to dá zažít i na tréninku? Rozhodně. Hned na prvním. Vůbec není nutné vystupovat na jevišti. Mimochodem, podle mě je dobré, když hráči trénují nějakou dobu, než je to koukatelné pro diváky. Já si dokonce myslím, že vystupování na veřejnosti není pro každého. Ale ty tréninky, ty jsou pro každého určitě.

Mirek: No, ale jak se díváš na věkové omezení hráčů impra? Mensa má, podle mého skvělou zásadu, že vše musí být přístupné všem. Nikdo nemá právo bránit komukoli v účasti. Přesto pro účast na tréniku uvádím doporučený věk 18+, aby zájemcům bylo předem jasné, že to není koncipované pro děti, nebo rodiče s dětmi.

Míša: Mám zkušenost, že skupina zvládne 1-2 účastníky, kteří jsou v jiné věkové kategorii (příklad 30+ a jeden dva teenageři). Když je mix větší, svádí to k vedení po povrchu, a ani jedna věková kategorie nedostane, co potřebuje. Hodně je to vidět na dětech, které také trénuji. Sama vedu jednou měsíčně skupiny Rodičů a dětí a rozdělili jsme to na dvě skupiny: 6-10 let a 10-15+. Mám pocit, že od 15 let nahoru už to není až tak výrazný rozdíl. Takže 18+ vnímám jako rozumné doporučení, které bych nebrala úplně striktně. Jde jen o to, jak se v tom budou cítit sami účastníci.

Mirek: A jak dlouho by podle Tebe měl trénink před prvním veřejným vystoupením trvat?

Míša: Minimálně rok. Impro – divadlo je komplexní věc. A my jsme amatéři. Na to nezpomínejme. Než jde hráč na jeviště, potřebuje se kromě zásad improvizace naučit alespoň základní principy vystupování na jevišti. Mám na mysli jak být slyšet a vidět. Vědomá práce s tělem, hlasem, příběhem, statusové hry. To vše odčerpává pozornost od spoluhráčů a to je pro začátečníky samozřejmě těžké si to vše najednou uhlídat. I pro zkušené improvizátory!

Mirek: To chápu. Dodnes si ze svých začátků pamatuju, jak jsi na mne přes celou louku křičela: “Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!” A zásadně to změnilo můj pohled na všechno, co jsem potom dělal. Nehrát, ale být. Dobře, takže i improvizace má nějaké zásady, nějaká pravidla? Pamatuju se, že když jsem v impru začínal, převládal názor, že improvizace musí jít úplně od srdce, bez jakékoli domluvy, mantinelů a podobně.

Míša: To v podstatě ano. Přesto musím říci, ze zpětného pohledu, že jsme to tenkrát nevzali za ideální konec. Především jsme se totiž učili tzv. kategorie (pozn.: disciplíny – formy krátkých improvizačních her pro jeviště, pro zápas v improvizaci – každý tým je zná stejně a díky tomu si můžeme společně zahrát s různými týmy po celém světě v podstatě – princip impro zápasů) například: western, sci-fi, prskavka, dabbing, radio, toaster… Týmy tady tak vznikaly rychle a rychle šly taky na jeviště. Někdy neznali do hloubky ani základní principy, teorii, neměli natrénováno.

Mirek: A to se už se naštěstí změnilo, že?

Míša se natáhla pro tašku a vytáhla z ní knihu “The Visual Improv Guide“ (visualimprovguide.com).

Míša: To je jedna z mnoha publikací, které mají a měli improvizátoři v zahraničí k dispozici (i když tahle vyšla letos :). My bohužel ne – tenkrát. Dnes už máme. Tady třeba připravili 50 tipů pro lepší impro scénu, například: “Neptej se, řekni to, co vidíš/cítíš”, “Přilévej do ohně, dovol vědomě situaci, aby gradovala (statusy)”, “Je lepší, když se postavy už znají a my můžeme navázat na jejich vztah”, “Vybuduj co nejdřív platformu: Kdo jsme/Kde jsme/Jaký je mezi námi vztah”, “Nech druhého zazářit”.

Mirek: Hm, tak přesně tohle jsem před lety potřeboval. Už tenkrát jsme nějaké takové zásady trénovali, ale bylo jich podstatně méně. Nanejvýš pět. Ve zbytku jsme dělali skoro pravý opak, jak to tak vidím.

Míša: No, ona jde řada zásad proti přirozenosti. V normálním světě se snažímě věci spíš nehrotit, nesouhlasíme s každou ptákovinou, co o nás druhý řekne a podobně. V impru to naopak vezmeš do hry a rozvíjíš. Tenkrát jsme si to sice uvědomovali také, ale konkrétní způsoby jsme teprve hledali.

Mirek: Také jsme pořád kladli důraz na vymýšlení příběhu. A podle mého jsme mezi sebou zbytečně soutěžili, kdo přijde s lepším nápadem, kdo vymyslí lepší gag.

Míša: To je, podle mě, zásadní chyba. Jsem přesvědčená, že impro vůbec není o vymýšlení. Snažit se vymýšlet, to je průšvih. Máš tam parťáka, tak na něj reaguj. A slovesa impra jsou: napoj se, všímej si, vem to do hry, rozvíjej.

Mirek: Hm, tak to je celkem kontroverzní téma pro Mensany, když se mají snažit nemyslet.

Míša: Ne ne, myšlení je báječná věc. Potřebujeme myslet. Ale ne “vymýšlet”. Když něco sám začneš vymýšlet, tak se chtě nechtě odpojíš od ostatních a následně jim své nápady začneš nutit. V impru jde o pravý opak. Tam je potřeba, aby se lidé na sebe co nejvíc napojili. Učí se hledat inspiraci jeden v druhém a v situaci, která jim vzniká pod rukama. A ve výsledku je to pak vlastně svým způsobem úlevné. Odpovědnost za příběh neleží jen na mně. Nemusím nic vymýšlet, mohu si odpočinout a jen reagovat na druhého. Jsme na to dva. A příběh už tam vlastně je. Jde jen o to si ho všimnout.

Švédované potopení Titaniku v Hradci

Redakce — Sat, 11 Aug 2012 21:45:07 +0000

Tentokrát naše volba padla na představení s názvem pro některé diváky jasným, pro jiné záhadným – Švédované filmy. Skupina studentů vystupující pod názvem Umskup slibovala předvést a na ruční kameru natočit jakýkoli film dle přání diváků. Po bouřlivém hlasování byl k „ošvédování“ zvolen světoznámý Titanic. Tvůrci k úkolu přistoupili opravdu zodpovědně a s nadšením na pódiu postavili improvizovanou loď z pivních lavic, během půlhodiny přehráli všechny zásadní scény a nakonec nás dohnali k slzám (smíchu) nad tragickým koncem příběhu.

Po představení jsme se vydali do vinného sklípku U Královny Elišky, kde jsme zamáčkli slzu podruhé. Vinárna, kde léta probíhala setkání královéhradecké místní skupiny, končí svůj provoz a bylo to tedy naposledy, kdy jsme zde mohli rozebírat proběhlé a plánovat budoucí akce.

Během prázdnin navážeme na úspěch loňského gurmánského turné a navštívíme druhou z místních indických restaurací, od září však budeme hledat nové útočiště. Sledujte proto pravidelně stránky MS Hradec Králové, na kterých vás budeme informovat o novém místě našich pravidelných schůzek.

Autor: Marta Heřmanová