Podél dálnice svítily lampy, na obloze zářily hvězdy, ale jestli byl úplněk, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne všechny měly balkon, blikaly modrým světlem, jako by v morseovce vedly dlouhé rozhovory, dokud večerní pořady nevystřídalo černobílé zrnění. Okraj Města se ponořil do Edisonova přítmí. Jediné okno zoufale vysílalo světelné signály. Nikoliv vysoko, jako věž majáku ani vprostřed, jak hrdý pupek domu, nýbrž vespod.

Uvnitř pracoval něčí mozek.

Na okenním parapetu souložili dva komáři. Za komáry stál stůl, křeslo a postel s plyšovým Kňourem. V křesle seděl hubený zadek a nad ním shrbený zátylek člověka, který často pospíchal, málokdy nacházel čas ohlédnout se zpět, za svá dvě tři prodýchaná desetiletí snědl málo sladkostí a vypil mnoho kávy.

Pan Hynek Šťastný, Okraj Města, Neználova ulice, přízemí. Spisovatel, Romanopisec, Génius, Celebrita, Milionář; Scifista.

Hynkovo Město spalo v monstrózních kinosálech, očumovalo na diskotékách štíhlé nohy, tančilo v supermarketech s tučnou nabídkou, utrácelo v předraženém fitnesku a potilo se v prosklených budovách lukrativních firem. Hynek dojížděl třináct stanic do práce. V metru měl za spolucestujícího Asimova, v pracovní kukani poslouchal kolegu Dicka, do kantýny ho doprovázel Bradbury; večer šel pít do kubánského baru s Hemingwayem. Není nad to, zakončit namáhavý den klasicky.

Sbohem,světe. Tak zní titulní strana. Možná ji přejmenuje, líbne-li ho múza, jíž není Markétka, která mu minulého měsíce – nebo léta – dala kvinde.

…a povrch zemský pokrýval škraloup žlutého slizu. Průsvitné chitiny mrtvých brouků zůstávaly tichými svědky. Propříště budou lidské kostry substrátem, jenž vyplní zem. Přišli, ovládli. Noví. Z těch jimž dovolili živořit udělají sluhy. Dým nad spáleništěm vítal hluboko v útrobách země vyvíjející se larvy. Z krve a popelazrodí se nová rasa.

Písk, bžž, píísk!

Dnes ne,zabiju tě zítra. Hynek je unaven. Balzakova káva stydne, Hemingwayův rum bude muset vypít Fitzgerald.

Písk…

Hynek se v posteli zavrtí. Náš hrdina má milenku!

Svědí ho na krku, bere z nočního stolku Asimova a vyráží zapojit svou polospící existenci do pracovního procesu. Firma Prospero na podobných vydělá majlant. Například taková Marta, to je stejný případ. Sedí v kanceláří jako buchta na pekáči a civí do blba.

Marta má depresi.

Marta má depresi věčně.

Nepomáhá ani VěčnáAmbra.

Zase si jí nevšiml. Zase nedocenil její rubensovské tvary, její barokní křivky, její… Kdyby se aspoň stavil na kus řeči, pozval ji do cukrárny…

Celé dopoledne na ni myslí. Ačkoliv si to nebere osobně, bude ji muset zabít. Pracovní nasazení na bodu nula. Z Dicka podložka pro myš, Bradbury ponechán své temné genialitě, Hemingway jde pít sám a Fitzgerald se zapomněl v kanclu, ačkoliv Něžnánoc spadla na Město.

Písk! Samička je jako moucha – napitá, sotva se potácí, ale v oku plyšáka Kňoura se ztratí. Sameček je ten tam, zaneprázdněný, naplněn velkými myšlenkami a malými činy jako všichni muži…

Když jsemtě nezabil včera, do zítra to počká.

Písk…

Svědí ho krční tepna, na dlani má pupínky, cucflek pod okem, kolem úst opuchliny. Nedá senic dělat, bude ji muset zabít. V práci je unaven a k ničemu, kdyby ho neplatili, nešel by nikam, jako většina lidí. Naštěstí s pány Asimovem a Dickem najde společné téma.

Marta je na sebevraždu.

Měla by navštívit kostel.

Právě dočetla Petraa Lucii. Neodpověděl jí ani na pozdrav! Jestli to tak půjde dál, sáhne po harlekýnech!

Po dálnici svištěly vozy, nebe křižovaly stíhačky, ale jestli řvaly sirény, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne všechny měly rozbitá okna, si hrály s oranžovým světlem, jako by v plamenech nacházely velkou zálibu, dokud neohlášený nálet neskončil. Okraj Města se stal Neronovým Římem. Z jediného okna vlály cípy začouzeného závěsu a navzdory hrůzám venku, hlásily plnou pohodu. Nikoliv vysoko, jako uražená anténa či zlámaný satelitní talíř, ani vprostřed, jako olbřímí díra po střepině, nýbrž vespod.

Uvnitř dřímal něčí mozek.

Na okenním parapetu hodovala kudlanka. Za kudlankou stál stolek, židle a lůžko s plyšovým Šklíbou. Za opěradly seděla široká záda, velké boky a tlusté hýždě člověka, který často odpočíval, málokdy hleděl do budoucna, za svá dvě tři prodýchaná desetiletí snědl mnoho sladkostí a vypil málo minerálky.

Slečna Marta Honorová, Okraj Města, Malenkova ulice, přízemí.

Martinu městu nedovolily nálety ani za bílého dne si vydechnout, na strážích se střídaly vojenské hlídky, po setmění nikdo nesměl vycházet, věci byly na přídělové lístky a jet do práce metrem hraničilo se samovraždou.

Martin svět. Jiný a přece týž jako Hynkův. Jedno však mají společné. Ta křídlatá věc s tykadly, pohybující se za špatnou stranou skla. Podlaží nad nimi v nichž se nikdo nehádá ani nekřičí pustnou. Ztichlé chodby obydlel sladkokyselý zápach.

Ty, jejichž těla nepoužijí jako vyživovací stanice pro své larvy, uspí navždy. Sirény vítají čerstvě se klubající jedince. Z armádních výzkumů, krve a plamenů přišel knám nový druh.

Požár je uhašen, Marta se bojí, že nedostane přídělové lístky, došlo jí Rafaelo, má strach, že nebude mít ani na Gejšu, a tak musí do metra. Sedí mezi Zolovou Nanou a Violettou Dumase mladšího. Vzduch čpí alkoholem a voní kaméliemi.

Její kancelář bomba minula a řady obálek čekají jako vojáci sešikovaní před poslední bitvou.

Hynek vypadá strašně. Vrátil se k Markétě??

Nevrátil. Markéta je mrtvá. Všichni jsou mrtví, ale Marta to neví.

Byl by z ní tenisák, kdyby po nárazu pálkou okamžitě nepukla. Hynek naštěstí nesportuje. Pila z jeho propadlého hrudníku. Zůstaly mu strupy. Nu což. Nemá mít v pyžamu díry.

Komár bobtná, je jako kotě. Ještě, že skříňová souprava nedovírá…

Na dálnici se pářili potemníci, v mračnech se třpytily broučí krovky, ale jestli byl mezi nimi komár, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne ve všech se rozkládala těla, byly naplněny denním světlem a už ničím jiným, jako by studené stěny měly tvorečků plné zuby, dokud lesklé krovky vysoko na obloze nevystřídala blanitá křídla. Okraj Města se ponořil do Čapkovy vize. Jediné dvě okna promluvila lidskými hlasy. Nikoliv vysoko, jako kusadla na hlavě brouka ani vprostřed, jak odulé břicho larvy, nýbrž vespod.

Probral ho bzučivý zvuk. Vstal jako robot. Byt se tvářil jako by v něm vybouchla atomová puma. To bylo v pořádku. Krajina za okny působila, jako by nedaleko vybouchla atomová puma. Také v pořádku. Firemní budova se tyčila jako poslední mohykán nad skleněným peklem. To byla smůla, ještě že tam nedohlédl. Namísto hádky v italském stylu se z patra nad ním linul hnilobný puch. To bylo štěstí. Tak sousedi už to mají za sebou.

Vyklonil se z okna. Z protější ulice mu mávala Marta. To byl zázrak. Než si uvědomil co dělá, poslal jí hubičku. Ta k ní ale nedolétla. Dálnice byla ucpaná tělem obřího komára. To byl průšvih. Hynek se zbláznil!

Komár se zvedl. Křídla, jimiž by mohl překrýt polovinu parkoviště, zavířila vzduchem. Hynek se zapotácel. Od chvíle, kdy z jeho šatníku vylezl upír, měl sucho v ústech a před očima se mu dělaly mžitky. Stojí za bačkoru.

Hmyzí hlava se dotkala skla. Konverzace proběhla na telepatické rovině:

Nechatvzorky, mozků nikdy dost. Ty a ona, písk!

Oknem je protlačena vřískající Marta. Kudlanka ji sebrala rovnou od siesty. V ruce drží Dámu s kaméliemi, v puse cucá studentskou pečeť. Freneticky ječí a plive čokoládová zrníčka – ne, jsou to rozinky, jako by na tom záleželo.

Hynek zapnul počítač a zmáčkl delete. Spisovatel, Romanopisec, Génius, Celebrita i Milionář zmizeli v éteru.

Scifista se položil vedle vzlykající pozemšťanky a doufal, že se ze svého snu probudí.

Neprobudil.

Autor: Hanina Veselá