Autor: Michala Karásková

I na letošním podzimním setkání jsem pokračovala v trendu nastoleném na setkáních předchozích – ani jednou jsem se pro samou zábavu nedostala do postele před půlnocí a spánkový deficit jsem dospávala celý následující týden. A opět toho ani trochu nelituji.

Setkání mi přineslo spoustu báječných zážitků, na které budu vzpomínat ještě dlouho. Z hlavy určitě jen tak nedostanu uvítací seznamovací aktivitu, při níž se mě organizátoři snažili přesvědčit, že jsem současně Pavel Terber a Petr Čavojský; řízené noční klopýtání lesním podrostem, zpestřené motivačními cedulkami na stromech (s obsahem typu umrlec, krev, vlkodlak či úchylák), mě také do určité míry poznamenalo a rozhodně budu ještě dlouho vzpomínat na svůj úžasný světlebleděmodrý tým s proklatě nízkým věkovým průměrem a nepřekonatelným týmovým duchem – na to, jak jsme se snažili s šátkem přes oči a enormním entuziasmem stvořit z provazu na poli čtverec, jak jsme ze sebe zoufale potili všechny disciplíny desetiboje do sportovního kvízu a jak jsme si bez sebemenších znalostí o sňatcích slavných tenistů v témže kvízu hráli na dohazovače a stříleli jména od boku (bůhví, koho vlastně jsme nakonec s kým oženili)… A už teď se mi stýská po nocích strávených hromadným zahazováním karet pod stůl a po ochraptělém pění Přátel zeleného údolí v půl páté ráno.

Vzato kolem a kolem – nemám, co bych vytkla. Dokonce je toho tolik, co bych ještě ráda ocenila nebo aspoň zmínila, že se to sem snad ani nemůže vejít – již tradiční exkurze, různé přednášky, individuální soutěže (mezi jinými opět dopravní test – stává se z toho poněkud nepříjemná tradice, tady ten řidičák některým dokonce opravdu chtěli brát…), degustace medovin či snad dražba cen na závěr setkání – opět zábavná a vtipná, tentokrát však výrazně svižnější než na setkání jarním a snad proto i o poznání kladněji přijímaná.

Na závěr mi to přeci jen nedá a musím podotknout, že organizátoři dost možná vůbec netušili, jaké terno je penzion s několika houpačkami hned před vchodem – minimálně má duše dítěte nad nimi plesala většinu pobytu. Organizátorům patří můj dík (a to nejen za houpačky). Bylo poznat, že plánování a organizaci setkání věnovali spoustu času a energie – a stálo to za to.

Už teď se těším na setkání příští, jarní – snad se vydaří právě tak.

Autor: Zuzana Novotná

Druhou velkou příležitostí, jak dát lidem na vědomí, že Mensa existuje, je již zmíněný festival šachu a her Czech Open, který se koná vždy po 18 dní od druhého červencového čtvrtka. Již sedmým rokem jsem zde organizovala mankalový festival, zahrnující 3 + 1 turnaj v Toguz kumalaku – tři pro lidi, jeden pro počítače (můj program je třetí ze tří), dále turnaje v Oware a Bao. I přes blížící se mistrovství světa v Toguz kumalaku byla účast Kazachů a Kyrgyzů nečekaně hojná. Nové dušičky lákám k vyzkoušení těchto her prostřednictvím dvou velkých souprav. Před tou větší je několik čísel mensovního časopisu, kupka cukru, plakát Logické olympiády a informace o Dětské šifrovací lize a mé soutěži Deskohrátky, na opačné straně stolů opřený o mantinel mensovní roll-up. Sem tam nějaké číslo časopisu zmizí, sem tam ho někomu nabídnu, když vidím, jak v něm se zájmem listuje. Cukr mizí, každé ráno přidávám kupku. V turnaji se mi moc nedaří, v posledním kole blitzu odmítám remízu zachraňující mě od čistého skóre a radši hraju – každý trénink na MS dobrý. Hrát, organizovat, vysvětlovat pravidla v několika jazycích, lákat na simultánku, překládat pravidla, to se prostě špatně stíhá.

Nastává den D letošního festivalu. Den 17. červenec a náš pokus o rekord v multiherní simultánce. Protože se den nebo dva předtím dovídám, že valná část mankalové skupiny se nezúčastní, že už musí letět domů, vděčně přijímám nabídku organizátorů, že se simultánky zúčastní i někteří z pomocníků. Pro jistotu se ještě večer před akcí pokouším o inzerci brigády (naštěstí neúspěšně). Jsme v ČEZ Aréně krátce po osmé. Rozbaluji roll-up, umís?uji do blízkosti časopisy, cukr a další již jmenovaný propagační materiál (tento je pak bohužel pokryt ozvučovací mechanikou), přináším hry a rozkládám je po stolech. Přichází první zájemci, začínám zapisovat, kdo chce co hrát, a dostávám vynadáno – velmistr zkrátka potřebuje mít přehled, kdo si co bere, aby náhodou ti největší mistři nedostali něco moc jednoduchého, něco, v čem jsou větší mistři než on. Zaplnil se první papír jmény lidí i her a nabíráme otáčky. Účastníci dostávají speciální tričko, hry se začínají řadit na stolech tak, jak se lidé zapsali, honím velmistra, protože se hlásí další, chtějí hru, já ji třeba neumím a velmistr rozhoduje, vysvětluje pravidla, já zapisuji, vysvětluji pravidla, poskytuji rozhovor českému rozhlasu a postupně sleduji, jak už hrozně málo času zbývá do oficiálně oznámeného začátku. Ke konci už přiděluji hry, co mi přijde pod ruku. Je jedna hodina odpoledne, půl hodiny po začátku, všichni jsou usazení, zapsaní …

Startujeme! Za přítomnosti kameramanů a zpravodajců tří televizí je 45 účastníkům sděleno, že mají hrát svůj tah tehdy, až k nim velmistr přijde, že jsem k dispozici, kdyby něco potřebovali, atd. První tah na každé desce. Kameramani točí. Fo?ťáky cvakají jako o život… První kolo velmistr oběhne za pět minut, ale postupně se čas prodlužuje. Někdo pospíchá a partii vzdává. Postupně to balí Kazaši, Kyrgyzové, náhodní kolemjdoucí. Přichází první mistrova prohraná partie, dokonce se sedmiletým klukem, kterému jsme velkoryse přidělili hru, kterou jsme den předtím prolomili – začínající vyhraje ve třech tazích, když ví jak a hraje se jen ve dvou. Kluk začínal. Ve tři hodiny zbylým účastníkům podáváme občerstvení – pardubický perník. A zanedlouho je obdařím i mensovním cukrem a posílám je vybrat si za odměnu hru.

Dohráno je krátce po šesté hodině. Životní sen jedno člověka splněn. Velmistr je obdivován a komisařka z Agentury Dobrý den se ptá na Mensu, a protože byla na poslední mensovní konferenci, tak prohodíme i pár slov o školkách a NTC metodě učení. Dobalíme, odneseme hry a jedeme domů. Prý budeme ve zprávách na ČT. Bohužel, sportovní zpravodajství se nevysílá on-line, takže se budeme muset podívat někdy později. Na rozdíl od televizních diváků však známe výsledek: 31 vyhraná, 9 remízových a 5 prohraných partií. Vcelku slušný výkon. Letos mi to nevyšlo (chtěla jsem si to totiž taky zkusit), tedy třeba za rok to můžu zkusit překonat.

Autor: Hana Kotinová

Byla vybrána nekuřácká herna v Landek Parku, ve které mají dráhu pro děti s mantinely. Jako mimoostravský jsem se vydal tradičně vlakem a z nádraží svižnou čtyřkilometrovou poznávací procházkou, abych po příchodu na místo několik minut před smluveným termínem narazil na prázdný podnik, který se pro daný den obsluha chystala právě uzavřít. Rezervovalo se totiž několik měsíců předem z obavy, aby nebylo obsazeno. Ale protože se nikdo nepřipomenul pár dní předem, obsluha si to vyložila tak, že jsme na to asi zapomněli. Po krátké telefonické konzultaci jsem si ověřil, že termín platí a ostatní jsou již na cestě, a přesvědčil jsem tedy slečnu za barem, aby s námi ještě dvě hodiny vydržela.

Dorazila bezmála desítka dospělých a podobný počet omladiny; rozdělili jsme se tedy na dospělou, převážně mužskou část na normální dráze a převážně dětskou na dráze s mantinely. Nejmladší děti, které ještě neuzvednou ani nejlehčí kouli, pak testovaly další prázdnou dráhu vlastním plazením. Leč nestihly se ani přes opakované pokusy dostat až ke kuželkám a tedy nedosáhly na body, vždy byly předčasně odloveny rodiči, kteří neměli pochopení pro tuto bowlingovou strategii.

Samotná hra na „dospělé dráze“ probíhala v přátelském duchu, kdy výsledky nebyly až tak důležité a každá trefená desítka byla důvodem k radosti. Nevyskytl se mezi námi žádný profesionál, takže i já – naprostý amatér, který za posledních pět let odehrál dohromady asi deset kol – jsem druhé kolo k vlastnímu překvapení vyhrál.

Když se čas přehoupl přes osmou hodinu večerní, nastal opuštěním bowlingové herny poločas rozpadu naší skupiny. Znavenější část se vydala domů, polovina s lepší výdrží se přesunula do nedaleké restaurace. A i já, návštěvník z dalekých krajů, jsem se vydal na dalekou cestu k domovu.

Chtěl bych poděkovat organizátorkám Hance Kalusové i Hance Studenské.

Autor: Michal Blümel

Plzeňský D-klub se v sobotu 23. března 2013 proměnil v divoký západ. Třiadvacet hráčů se ve hře Bang! vystřídalo v rolích šerifů, banditů a odpadlíků. Každý z hráčů bodoval minimálně ve dvou hrách. Ve snaze připravit nepřítele o život měli výraznou převahu bandité – zvítězili v sedmnácti hrách ze čtyřiadvaceti. Šerifové a jejich pomocníci dokázali prosadit zákon v šesti hrách. Zvítězit v roli odpadlíka se podařilo jen jedinému hráči – zkušené pistolnici Daně Bělské. Tento úspěch jí zajistil třetí místo. Druhý skončil Lukáš Šperl, který v každé hře „přežil“, avšak ne vždy bodoval. Vítězem turnaje se stal Petr Čavojský, který naopak v každé hře bodoval, aniž by vždy „přežil“. Hráči na medailových pozicích obdrželi ceny věnované společností ALBI Česká republika, a. s., které tímto děkujeme. Poděkování patří také plzeňskému klubu deskových her Bedna, který se na organizaci turnaje podílel.

Pohledem účastníků

Asi měsíc před turnajem jsme dostali, jako členové sousední MS Karlovy Vary, osobní pozvání na turnaj v Bang! 

Nejdříve zavládla PANIKA, ale pak jsme se jako správní INDIÁNI rychle rozhodli a na turnaj vyrazili. Přestože máme v Horním Slavkově klub deskových her, Bang! zde nehrajeme. Cestou jsme si tedy v DOSTAVNÍKU zopakovali pravidla a těšili se na mensany z Plzně.

Po příchodu do sálu jsme si připadali jak pod palbou KULOMETU a zvažovali, zda raději nepůjdeme VEDLE. Všude profesionálové – klobouky, vestičky, na opasku VOLCANIC či REMINGTON. CARABINY a WINCHESTROVKY naštěstí nebyly do místního SALONU povoleny.

Nezalekli jsme se a zapojili se do DUELU. Z případného VĚZENÍ jsme se vždy dostali. Úspěšně jsme využívali BARELY a postupem hry se zdokonalovali. Rychlostí MUSTANGA jsme se prostříleli až ke zdárnému konci. Vítězství rodinného ŠERIFA zapůsobilo jako DYNAMIT. Ani zbytek rodiny se mezi ODPADLÍKY nezařadil.

I když se PIVO sice netočilo, milé členky a členové MS Plzeň, cena a pomlázka pro vítěze nás vážně potěšila. Příště zase rádi přijedeme. 

Autor: Věra Hellerová a rodina Čavojských

Go

• Na desce 9 x 9 průsečíků, dva hráči hlásí, na jaký průsečík dávají, třetí umísťuje pro kontrolu na desku. Hráč prohraje, pokud umístí kámen na pole, kde už kámen leží.
• Na desce 13 x 13 průsečíků, tzv. rengo. Každý hráč má před sebou svou desku, mezi deskami je zástěna. Vidoucí oznamuje, že soupeř zahrál a že hráč umístil kámen na obsazený průsečík.
• Na velké magnetické desce 9 x 9 průsečíků s hmatovou kontrolou. Tato deska ale není bežně k dispozici.
• Pravidla viz Česká asociace go, www.goweb.cz.

Othello

• Na desce standardní velikosti, hráči hlásí pole, kam umísťují kameny, třetí provádí tahy na desce. Hráč prohrává, jestliže umístí kámen na obsazené pole nebo na pole, kde nemůže otočit žádný soupeřův kámen. Rekord je 25 tahů podle pravidel.
• Lze hrát i s hmatovou kontrolou.
• Pravidla viz Česká asociace Othello, othello.hrejsi.cz.

Mankalové hry Minimancala, Oware, Toguz kumalak, Kalaha a jiné

• Tyto hry je možné hrát poslepu bez kontroly vidoucího a bez jakékoliv úpravy. Jsou to hry s důlky a kuličkami, počet kuliček v důlcích lze nahmatat, aniž by hrozilo poškození pozice.
• Pravidla viz Česká federace mankalových her, www.mankala.cz.

Další hry, které lze hrát s hmatovou kontrolou: většina her od firmy Gigamic (Quarto, Quads, Quoridor …), Batik, Fits, Blokus, Sputnik.

Autor: Hana Kotinová, hana.kotinova@mensa.cz, redakčně upraveno

Na naše první setkání pardubické Mensy (a že to nebylo jen tak obyčejné setkání, ale rovnou Mikulášská besídka) jsme se těšili, ale popravdě jsme se i trochu báli, že skončíme jako Penny v říši Sheldonů, protože jsme si vzpomněli na jeden z žertů z minulosti, že když hrají mensané Activity, mají zvláštní disciplínu Telepatie, aby si alespoň trochu zahráli, protože jinak všechno uhodnou ještě dřív, než napovídající hráč otevře ústa nebo propisovací tužku.

Díkybohu na nás místo šíleného Sheldona čekala jen milá předsedkyně pardubické Mensy Jana. Za dvě hodiny prosezené nad kavárnou Evropa jsme stihli sníst vše, co nám hostitelka přinesla (tímto jí znovu děkujeme) a zahrát si obdobu Scrabble – nám dosud neznámé Scramble. Naštěstí po nás telepatii nikdo nechtěl, takže jsme si jakožto správní milovníci her Mikulášskou besídku užili.

Jen při pohledu na opuštěnou hru Citadela ležící na stole nám pukala srdce – ve třech lidech se hrát nedá. Jana Citadelu neznala, takže jsme jí slíbili, že ji to někdy naučíme. Čímž vyzýváme všechny pardubické mensany, kteří se třeba v našem povídání poznali, aby se na další setkání dostavili v hojném počtu, protože je to neocenitelná příležitost, jak potkat nové lidi, kteří (a tady si dovolím trochu egoismu) za to určitě stojí.

(redakčně upraveno)

Autor: Míša Onuferová a Jan Došel

Jaké je Vaše povolání?

Matematik, ve skutečnosti spíše vedoucí. Vystudoval jsem matematiku na MatFyz, což bylo poplatné době, v 80. letech bylo pro mě snazší se dostat na matematiku než třeba na filosofickou fakultu. A kromě toho, matematiku mám rád.

V čem si myslíte, že pro Vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

Zvláštní otázka. Přínos to určitě je, oproti ostatním lidem, částečně i bariéra, protože člověk si klade zbytečně moc otázek. Rozumná míra inteligence překážkou není.

Jak jste se dozvěděl o Mense a kdy to bylo?

V roce 1988 od Hanky Drábkové, psycholožky. V Mladém světě byl článek o testech IQ a o možnosti si udělat skutečný mensovní test.

Přišel jste hned na první testování?

V rámci testování v Československu jsem se určitě zúčastnil jednoho z prvních testování, ale jestli to byl úplně první termín, to nevím. Byl jsem ale určitě v té první várce testovaných lidí. Co si z testování pamatuji do dneška, že jsem samozřejmě všechny otázky zodpověděl špatně, protože to, jak se výsledky mají zaznamenávat do políček, mi přišlo moc jednoduché a neuvědomil jsem si, že se nemají vyplňovat po řádcích, ale ve sloupcích. Takže jsem v rámci těch 40 min. věnoval asi 10 min. tomu, abych správně vyplnil odpovědi. Tím pádem už jsem ani nevěřil, že budu mít nějaké vysoké IQ, ale paní Drábková napsala, že mám. V návaznosti na to mě pozvala i k další spolupráci.

Překvapil Vás výsledek testu?

Deset let před mensovním testováním, když mi bylo 15, mi otec přinesl testy IQ a v nich jsem dosáhl 145, takže jsem věděl, že tu inteligenci mám. Proto mě překvapilo, že jsem neuměl ani správně vyplňovat odpovědi. Určitě jsem očekával dobrý výsledek, jinak bych tam ani nešel. A myslím si, že většina lidí, kteří tenkrát na testy šli, si mysleli, že uspějí a na základě toho, se nějak zlepší jejich situace, finanční stav nebo i něco dalšího. Myslím si, že na to první testování šli lidi, co si mysleli, že jsou hodně inteligentní nebo že jim to pomůže v kariéře.

Proč jste se rozhodl vstoupit do Mensy?

V Čechách nebyla, tak nebylo kam vstoupit – založili jsme ji – já byl jeden z deseti a reprezentoval jsem Pardubickou pobočku.

Účastnil jste se první valné hromady?

Ano, pak byla první valná hromada, kde vznikl výbor, který měl Mensu táhnout dál. A protože v té době nebylo moc co dělat, sešlo se hodně zajímavých, ale i zvláštních lidí.

Jak se dále vyvíjelo Vaše členství?

Tenkrát jsem bydlel v Pardubicích, takže jsem založil pardubickou místní skupinu a pak se dozvěděl o Mense víc tím, že jsem pomáhal u zakládání Mensy. Zkoušeli jsme několik let místní skupinu v Pardubicích, získávat další lidi, dělali jsme testování, hlavně na vysokých školách, přispíval jsem do časopisu a pomalu jsme budovali něco malinkého a v roce 1991 jsem přešel do Prahy. Tam jsem se dál podílel na práci v Mense, spolu s Janem Fikáčkem, byl jsem členem výboru, spíše v oblasti IQ testů a náboru nových členů, než organizace.

Byl jste členem Rady?

Ano, byl jsem členem Rady v době Jana Fikáčka a taky Jirky Bělohlávka. Moje oblast byla spíše testy, hlavolamy, hádanky.

Jak dlouho jste členem Mensy?

Střídavě od začátku její existence, když zaplatím členství.

Co Vám Mensa přináší?

Nadhled, ze začátku mnoho přátel a jazykovou průpravu, možnost podívat se do zahraničí, díky SIGHT kontaktu – cestoval jsem do Londýna a pár dalších míst jsem takhle navštívil. Účastnil jsem se na projektu gymnázia Buďánka, kde jsem ze začátku i učil, v té době, kdy ještě byla Buďánka Buďánka na Buďánce. Učil jsem matematiku, takovou tu nepovinnou a pochopil jsem, že nadané děti potřebují víc než normální učení, protože nikdy před tím jsem pedagogem nadaných dětí nebyl. Ale to byla také dobrá průprava do života, být mezi inteligentními lidmi a zjistit, že inteligence není pro mnoho lidí vstupní branou ke spokojenosti. Mensa je dobrá zkušenost, potkat zase jiný okruh lidí, nezůstat v takové té profesní slepotě. Mám stále takovou myšlenku, že by bylo zajímavé v rámci Mensy obnovit tradici dělání logických hlavolamů. Představoval bych si to jako kolektivní cíl, právě využít potenciál Mensy nejenom v kvalitě jednotlivých členů, ale v nějaké tvůrčí skupině, která by to dělala. A nevycházím ani z toho, co si myslím já, ale v Anglii existuje zájmová skupina Hlavolamy, která právě tyhle věci dělá.

Co jste od členství v Mense očekával a jak se tato očekávání naplnila?

Očekával jsem nové přátele a kontakty a to se splnilo.

Co Vás přivedlo k zájmu o hlavolamy a kdy to bylo?

Můj děda, jenž mi dal první hlavolamy, a pak přednášky v Národním Technickém Museu v Praze – Ing. Alena Šolcová za což ji děkuji. Člověk překvapivě zjišťuje, že existuje spousta hlavolamů, které hodně lidí nezná, takže jsem začal překládat, vyhledával, nejdříve v té slovní podobě, což je tak rok 1991 – 1993, a pak jsem navíc zjistil, že existují mechanické hlavolamy jako ježek v kleci, Rubikova kostka a když jsem je začal shánět, tak jsem objevil, že žádné neexistují, což znamenalo to, že je to správná podnikatelská příležitost. Celé to vlastně vzniklo tím, že když jsme měli přednášku v Technickém Museu, tak ke mně přišel podnikatel a ptal se mě, kde se takový hlavolam dá koupit. „Tak jestli chcete, tak si ho můžete koupit ode mě“ A on říkal: „Fajn. Tak mě do měsíce dodejte 50 kusů tohohle hlavolamu.“ Takže jsem musel během týdne najít člověka, který je vyrobí, protože jsem si byl jistý, že sám nechci hlavolamy vyrábět, ale jen distribuovat. Dnes už je to obchod, který má svůj vlastní web (www.hryahlavolamy.cz), máme nějakých deset lidí, kteří pomáhají předvádět, prodejny, které to prodávají, takže z hlediska podnikaní už je to docela zajímavá věc.

Kolik kusů má Vaše sbírka hlavolamů a jak dlouho je už sbíráte?

První hlavolamy jsem ve sbírce měl už od svého dědy, ale to jsem ještě nevěděl, že mám sbírku, teprve v roce 1992, když jsem se začal zabývat mechanickými hlavolamy a začal jsem nějaké sám vymýšlet, tak jsem zjistil, že ty, které jsem už vymyslel nebo jsem si je pamatoval nebo dal, tak už existují. Takže první dva roky byly o tom, že jsem se snažil vynalézt už vynalezené. Tak jsem se nad tím zamyslel a řekl jsem si, že nemá cenu jít tímto způsobem a začal jsem hlavolamy nejdříve sbírat a pak je také vynalézat. V roce 1996 jsem byl poprvé v cizině a tam jsem poprvé viděl sbírky ostatních lidí a pochopil jsem, že ještě mám co dohánět. Momentálně má sbírka přes 7000 kusů, ale některé druhy se opakují. Teď už jsem spokojený, protože vím, že většinu věcí, které existují, buď mám aspoň na obrázku, nebo ve fyzické podobě a stačí mi to k tomu, abych uměl ocenit nějaký nový nápad.

Jaké jsou druhy hlavolamů?

Hlavolamy můžeme třídit buď podle obtížnosti, od nejjednodušších po nejsložitější až k těm neřešitelným, to je asi 6 – 7 kategorií. Pak je lze dělit podle materiálu, ze kterého jsou vyrobeny – kovové, dřevěné, plastové. Nebo podle toho, jak se řeší, takže jsou hlavolamy, které jsou na jednoduché rozdělání, dva dílky od sebe, jsou prostorové hlavolamy, které jsou založeny na tom, že máte z nějakých chaotických dílků sestavit určitý tvar a mé neoblíbenější hlavolamy jsou takové, jako Rubikova kostka, což znamená hlavolam, kde máte objevit cestu, jak ho dostat z jedné pozice do druhé, ale přitom v každém kroku existuje spousta odboček. U Rubikovy kostky si žádným tahem nejste jisti, zda jste to napravili nebo jestli jste to pohoršili. Rubikova kostka je hlavolam s cestou a dodnes není známo to, jaká je nejvzdálenější pozice, to znamená, že když máte složenu Rubikovu kostku a všech šest stran je tak, jak mají být, tak která pozice jako by nejdál, od které bude trvat nejvíce tahů, jak kostku zpátky složit. Mělo by to být okolo 22 tahů, ale neví se to, ještě to nikdo nedokázal.

Které hlavolamy jsou v současnosti nejoblíbenější?

Rubiks revolution – je to Rubikova kostka, jež se neotáčí, ale svítí, jednak je určená na rychlost, jednak musíte uhádnout kódovou posloupnost a je to první „hlavolam“, jež se dá hrát ve více lidech – prostě COOL jak se tak říká.

Máte nějaké oblíbené hlavolamy?

Momentálně můj neoblíbenější hlavolam, ač se vůbec nevyrábí (ale my se o to snažíme) je ježek v kleci, protože je český a šroubovací. Do koule, která je uprostřed ježka, se dá schovat nějaké tajemství. Vymysleli jsme, jak ježka vyrábět průmyslově tak, aby rozumně stál, a teď sháníme výrobce, který by byl ochoten to vyrábět v nějaké rozumné ceně. Už jsme udělali první sérii, která se kupodivu vyprodala, takže plánujeme druhou sérii.

Hlavolam, který by se mně líbil, by byl takový, který by byl úplně skvělý, geniální a unikátní a hlavně z Čech, jen najít toho vynálezce. Miluji hlavolamy firmy HANAYAMA a neodolal jsem a dovezl LOOP a QUARTET – jednoduchý a složitý, krásné kovové věci.

Jaký by měl být člověk, aby byl úspěšný v luštění hlavolamů? Musí být člověk dobrý v matematice nebo mít prostorovou představivost?

Mezi lidmi, co mají rádi hlavolamy, nejsou ani tak matematici, protože to je příliš abstraktní, ale spíše konstruktéři, letečtí inženýři, kreativní lidé, to znamená takoví, co vidí hlavolam a jsou schopni z něho vydimenzovat něco úplně jiného, nové věci a nápady. Kupodivu velmi dobrým tvůrcem a také sběratelem hlavolamů tady v ČR je církevní funkcionář, kněz. Důležité při luštění je, aby se člověk nebál, když dostane něco do ruky, úplně neznámého, protože to je právě smysl hlavolamu. Když se nebojíte, musíte také využít svoje znalosti, to je druhá etapa, znát triky, které se používají. Pozitivní může být vliv školy nebo dobrého kamaráda, přítele, dědečka, babičky, někoho, kdo vám hlavolam do ruky dá a naučí vás s ním zacházet. Pak už to člověk začne vyhledávat sám a už mu to taky jde lépe. Právě na mensovním gymnáziu je myslím spousta lidí, kteří přijdou do kontaktu s hlavolamy.

Když já uveřejňuji každých 14 dní hlavolamy (v rozhlase a na webu Mensy), tak na to odpoví zhruba 200 lidí a z toho si myslím, že takových 100 – 150 se motá okolo Mensy, kde je prostě stejná cílová skupina. To není tím, že by prostě každý mensan měl rád hlavolamy, ale je to protože když šel na testy, tak taky nevěděl, co dostane a prožil a úspěšně vyřešil tento problém. Ale existuje spousta lidí, kteří nevidí žádný smysl v řešení hlavolamů, protože když hlavolam vyřešíte, nenásleduje většinou žádná odměna, nic nedostanete. Ale když třeba vypěstujete na zahrádce mrkev, tak jí potom sníte a to je ta odměna. Ale to je spíše o přístupu k životu, mnoho lidí ani nevidí důvod, proč by měli chodit pěšky nebo proč by měli trénovat tělo.

Jak postupovat u hlavolamů – slovních úloh? Začít počítat nebo se zamyslet, jestli to není nějaký chyták?

Existují vrcholné soutěže na řešení těchto věcí, pak soutěže v časopisech a pak ještě v hloupých časopisech, ale pokud najdete hádanku v mensovním časopise, tak je hodně pravděpodobné, že tam chyták bude. Když najdete úlohu v časopise Hádanka, křížovku nebo uslyšíte v rozhlasovém pořadu, který je pro všechny, tak tam si spíše člověk pokorně vyslechne zadání a potom ví, že tam moc velkých triků nebude. Hádanek s trikem je minimum. Takže ty, které najdete v mensovním časopise nebo jiných specializovaných časopisech, trik obsahují a je třeba se nejdříve zamyslet nebo využít prvního nápadu, protože ten bývá obvykle ten nejlepší.

Co říkáte na moderní hlavolamy typu Eternity?

Skvělé jak si dokázat na co máte a na co ne. Eternity II je prozatím nevyřešená, ale je jisté, že řešení existuje. A tvůrce se vlastně vsadil s celým lidstvem, že v jeho úvaze nenajdou chybu, ale ta chyba tam je. Při výpočtu možností je strašný počet číslic, protože nikdo neví, jak ta hádanka vypadá, ale ona není tak strašná. Je to čtverec, 16 x 16, ale má obrubu, takže už jen 14 x 14. Obruba je triviální, to složí skoro každý. Takže zbývá 14 x 14, jsou tam sice použity 4 barvy, ale spousta těch vzorů se opakuje, takže si myslím, že je to řešitelný v kombinaci chytrý algoritmus a dobrý nápad. Chytrý mensan a někdo, kdo ho bude kontrolovat, zda to sedí. Za takové dva až tři měsíce a věřím, že se to prolomí. Ale je otázka, zda tomu někdo ty dva až tři měsíce bude obětovat … Což na druhou stranu, vzhledem k tomu, že odměna je 2 milióny dolarů, se vyplatí někomu, kdo je superchytrý a vyřeší to do konce roku 2008.

Jaký je nejlepší způsob k vyřešení Eternity II?

Kombinace geniality a denní práce, na tři měsíce se zamknout, vymyslet myšlenku na úrovni doktoranda MatFyzu a zrealizovat ji. Naštve mě, pokud si tu hru u mě koupí někdo z Mensy a vyřeší ji „pouhým“ složením. To by byla docela pakárna.

Kam se má obrátit člověk, kterého hlavolamy zajímají? Existují nějaká setkání řešitelů nebo sběratelů hlavolamů?

Tady v Čechách organizujeme v září, kde se sejdou všichni vystavovatelé, výrobci, sběratelé hlavolamů, což je veřejně přístupná akce. Tuhle příležitost využívá okolo 3 000 lidí. A nejlepší je sobota, kdy se sejdou takoví ti opravdu skalní, skalní sběratelé. Nejlepší je podívat se na web www.hryahlavolamy.cz a tam je termín těch jednotlivých výstav. Potom, pokud ten člověk má nějakou větší sbírku, řekněme více než 500 kusů a chce se potkat s cizíma, tak existuje IPP, ale to už je určeno pro ty lepší sběratele, v ČR je tam 10 lidí a celosvětově okolo 500 lidí. Ale pokud někdo bude chtít, může mi napsat email a já mu doporučím, co dál.