Na začátku letošního roku jsem potkal Davida Procházku, bývalého kolegu z impro týmu K.O.P.R. a domluvili jsme se, že založíme vlastní tým. Napadlo mne, že to je aktivita, která by mohla zajímat mnohé Mensany. Oslovil jsme pražskou místní skupinu a zájem předčil očekávání. A tak jsme zorganizovali první vzorový trénink, a pozvali na něj Míšu, jako trenérku.

Na prvním tréninku jsme také založili SIG improvizace (http://www.mensa.cz/volny-cas/zajmove-skupiny/improvizace/). Tréninky máme na Praze 6 zpravidla v liché pondělky a sudé čtvrtky (lichá/sudá podle čísla týdne v roce), vždy od 18:30 do 21:30. Toto neobvyklé rozložení termínů (Po a Čt) jsme zvolili proto, abychom sladili různorodé časové možnosti zájemců. Tréninky vedeme střídavě s Davidem. David cílí na rozvoj improvizačních dovedností a spolupráci v týmu, já se zaměřuju na základní techniky vystupování na jevišti a dril toho, co se účastníci naučí s Davidem.

Pokud si myslíte, že by vás improvizace mohla zajímat, neváhejte a přijďte si na kterýkoli trénink zahrát. Nevadí, že jste úplní začátečníci nebo že jste na tréninky nedocházeli od začátku. Naopak. Bude to o to zajímavější jak pro vás, tak pro stávající hráče.

Ale dost se suchopárným popisem. Abyste si mohli udělat hlubší představu o tom, co to improvizace je, co není a čím pro vás může být zajímavá, připravili jsme pro vás dva rozhovory. Ten první se odehrál mezi Davidem a jeho ženou Janou, ten druhý mezi Míšou a mnou.

Jana & David

Jana Wisingerová
Architektka, matka a zvědavá osoba. Vycvičená psychoanalytická psychoterapeutka, vystudovaná teoložka i amatérská divadelnice. V improvizaci našla propojení dosavadních zájmů a hlavně velkou inspiraci pro život.

David Procházka
Divadelní pedagog, inženýr ekonomie a hrdý otec. Své zkušenosti získal jako herec, režisér, organizátor a vedoucí v rámci projektů pořádaných spolkem A BASTA! o. s., jako člen Čojč Land Ansámblu a jako člen divadelních improvizačních skupin O.T.I.S.K. a K.O.P.R.

David: Co se ti líbí na improvizaci?

Jana: Nejvíc se mi líbí, jak je improvizace provázaná s normálním životem. Že ty samé principy platí v obojím. Že přináší výsledky, když myšlenku druhého rozvíjíš, a ne ji utneš (princip “ano a”), že chyba je brána jako něco vítaného, jako inspirace.

David: Ano, improvizátor je člověk, který reaguje na to, co se děje tady a teď a bere zpátky do hry vše, co se už stalo. Nesmí se věnovat budoucnosti. Je v tom spontánnost a živost. To zajímavé se vytváří interakcí, nemusíš si sama lámat hlavu s tím, co vznikne, protože “jen” reaguješ na nápady od spoluhráčů.

David: Mně se taky líbí princip v improvizaci, že když něco zvládneš zahrát jednou, tak to máš zkusit znovu a jinak. Ne lépe, protože to v tu chvíli lépe nejde, ale jinak. To mi přijde, že tě posouvá. Vede to k tomu, že nemáš strach udělat chybu a riskuješ. A navíc, ty si hraješ a přitom můžeš rozvíjet role, které ti v běžném životě nejdou nebo jsou pro tebe třeba stresující.

Jana: Další věc, která mi sedí: Improvizace není o silných osobnostech. Nejde o to, aby jeden byl super talentovaný a ostatní mu nahrávali, ale o souhru, souznění všech zúčastněných. Není to všechno jenom na tobě, ale „to super“ vzniká souhrou. Nikdo to nemůže sám zařídit. Učí tě to vnímat okolí.

David: A co Johnstone? (Keith Johnstone – zakladatel moderního improvizačního divadla) To je silná osobnost a trenér.

Jana: Pamatuješ, jak Johnstone v tom videu na YouTubu (Don’t do your best) říká, že do svého divadla nechce herecké hvězdy, protože nechce, aby tam někdo zářil? Ale jo, silná osobnost jo, ale ne silný ego. Silná osobnost ve smyslu, že je dost sebevědomý, aby nemusel hrát na sebe.

David: Víš, co Johnstone taky někde říká? Že je to jako v životě, hraješ buď submisivní nebo dominantní roli, ale on tomu říká statusy, protože podle jeho slov BDSM není jeho svět.

Jana: A v improvizaci fungují statusy tedy jak?

David: Status se dá vysvětlit na hře kočky a myši. Myš má nízký status a kočka vysoký. Na jeviště přicházím s nějakým statusem, abych dal ostatním impuls, jak se mnou mají zacházet. A druzí hráči si pak vyberou, jestli budou hrát s nižším nebo vyšším statusem. A když se daří, tak se ty statusy můžou proměňovat, vzniká jakási houpačka, která rozvíjí hru, dává jí dynamiku a baví diváky.

Jana: Jo, a zas mi přijde super, že si ty statusové hry můžeš díky improvizaci uvědomit a vyzkoušet, protože stejně tak se dá se statusem zacházet v normálním životě. Můžeš se pohybovat volně s různým statusem, když tě někdo tlačí do nějaké pozice, tak si můžeš dovolit si s tím pohrát, přejít do jiné polohy, nezůstávat v pozici, která ti není příjemná. Improvizace dává svobodu.

David: Johnstone tomu říká statusová houpačka. Proměnou statusu, jeho snižováním nebo zvyšováním, vzniká napětí. Dokud k té výměně dochází, hra pokračuje. Když přestane být jasné, kdo má jaký status, tak se hra stává nepřehlednou a končí. Může být zajímavé hrát vysoké nebo naopak nízké statusy, ale to nakonec vede buď ke křiku nebo k mlčení. Aby napětí vydrželo co nejdéle (a taky aby vzniklo “flow”), tak by improvizátoři měli zkoušet přijímat nabídky od spoluhráčů a reagovat na ně s co možná nejmenšími postupnými změnami statusu.

Jana: No ale to, že hra hezky plyne, nevzniká jen z proměny statusu, ne?

David: To určitě ne. Je to jeden z nástrojů. Zásadní je schopnost vyladit se se spoluhráči. Flow vzniká vytvořením si vztahů se spoluhráči.

Jana: To ale nakonec potvrzuje tu potřebu sbližování statusů. Snažíš se k tomu druhému přiblížit.

David: To naladění se na sebe navzájem vychází z nabídky a z čitelnosti, z toho, že se nechováš jako egoista, že se primárně nesnažíš být originální, že netlačíš příběh někam, kam chceš jen ty. Že nabízíš ostatním podněty, které oni mohou využít (necháváš je zářit), ale ty podněty nejsou vyumělkované. Vaříš z toho, co je kolem tebe.

Jana: Ještě jedna věc se mi děsně líbí. Vyzkoušela jsem si v impru, že když jsem vůbec nevěděla jak dál, nic mě nenapadalo atd., tak jsem v tom musela vydržet, v té nejistotě a nevědění, a ono se to za nějakou chvíli pohnulo.

David: Ano, nebát se a neblokovat se tím, že nevíš kudy dál, nebo že bys třeba mohla udělat chybu.

Jana: Já si uvědomila, že nemusím nic tlačit, že to nějak přijde a že na to nejsem sama.

David: No právě, když nevíš, kam dál, tak je tam parťák, který tě nechá zářit a nahraje ti. Prostě stačí vnímat jeho nabídku – ať už verbální, tělesnou, gestem či náznakem prostředí.

Jana: Já jsem kolikrát v životě utekla ze situace, kdy jsem měla pocit, že mi to nejde, že nevím, jak dál, jak to dopadne, co mám říct… A tohle byl pro mě úplně transformační zážitek. Že mám počkat, vydržet a mít odvahu nechat se tou situací zavést někam, kam bych se sama nepodívala.

David: Ty musíš pracovat s přítomností, s tím, co je a co bylo, ale nesmíš předjímat, co bude dál. A nesmíš se bát chyb. Improvizace obnáší vysoký risk, ale přináší pro život zisk.

Míša & Mirek

Míša Puchalková

Zakladatelka první improvizační skupiny PRA.L.I.NY, trenérka improvizace & aplikované improvizace, lektorka a průvodce osobním rozvojem a sebepoznáním, koučka a terapeutka. Vede pravidelné sobotní kurzy „Rodiče & děti improvizují“ a od září otevírá první a poslední pondělky v měsíci improvizační tréninky pro dospělé
inspirované knihou Visual Improv Guide. www.impromia.com

Mirek Charvát
Konstruktér, IT vývojář, designer – muž mnoha zájmů a dovedností. Bývalý instruktor Prázdninové školy Lipnice, bývalý člen improvizačních skupin Kopřivy a K.O.P.R., příležitostný divadelník a koordinátor SIGu improvizace.

Mirek: Míšo, vyprávěla jsi mi, že s divadelní improvizací jsi přišla poprvé do styku ve Francii.

Míša: Ano. Chodila jsem v Marseille rok na tréninky. Byla jsem tenkrát naprostý začátečník. Po návratu do Čech jsem pak chtěla naskočit do nějaké místní impro skupiny. Jenže u nás v té době nic takového neexistovalo. Tak jsem se rozhodla improvizační tým založit. Oslovila jsem spolužáky z peďáku a založili jsme tým PRA.L.I.NY (PRA.žská L.iga v I.mprovizaci NY.ní) Začali jsme v září 2000 a hned v prosinci jsme uspořádali první impro zápas v Čechách.

Mirek: To je přímo raketový start…

Míša: Bylo to hodně rychlé – proti všem zásadám, které jsem se učila ve Francii. Ale byli jsme velmi nadšení, moc jsme chtěli hrát a ukázat ostatním, oč v “improvizačních zápasech” vlastně jde. Ono je to i natočené. A je to něco strašného. Na to se nedá dívat. My jsme přitom na jevišti měli tak luxusní pocity a diváci, co to viděli poprvé, vlastně taky… ale byl to děs, když to vidím teď, vůbec jsme se neposlouchali :)))

Mirek: Naštěstí to nikoho neodradilo. Takže tehdy jste založili Improligu?

Míša: Víš co, ty říkáš improliga, ale to jsme tak pojmenovali až dodatečně. Vlastně proto, že ve Francii se tomu říká liga (La Ligue d’Improvisation). A ta frankofonní větev, quebecká, kanadská, jejich nápad jsem přinesla do Čech. Třeba v USA nebo Anglii to tak postavené není – myslím jako liga. U nás se často každé improvizaci říká improliga, ale je to mylné. „Improliga“ (improliga.cz) sdružuje improvizátory, kteří primárně zakládají impro týmy nebo hrají a trénují improvizaci, aby si pak mohli s kolegy zahrát tzv. zápas/match (improliga.cz/zapas-v-divadelni-improvizaci). Improliga taky pořádá worshopy a každoroční úžasný festival Improtřesk (improtresk.cz).
Pečuje o osvětu a kulturu improvizace.

Mirek: Co vlastně improvizace představuje pro Tebe osobně, Míšo?

Míša: Improvizace je moje láska. Je to můj život. Věřím jí. Je to napojení. Absolutní přijetí. To, když se podaří dobrá improvizace, což vůbec neznamená jenom vlastní příběh, ale když celá skupina jede na společné vlně, je nepojmenovatelné. Když si spolu dobře zahrajeme, už nebudeme mít nikdy stejný vztah, jako před tím. Náš vztah se změní. Zažili jsme hluboké souznění.

Mirek: Dobře, ale jaký rozdíl je třeba proti tomu, když se lidé sejdou kolem táboráku a zazpívají si spolu? To je přeci také souznění – a nejen v melodii.

Míša: To je dobrá otázka. Ale ten zážitek není tak hluboký, jako u impra. U táboráku se nevystavujeme žádnému riziku. Tam jsme sice spolu, naladíme se na sebe navzájem. Ale kdo nezpívá, ten nezpívá, kdo se nezapojí, ten se nezapojí. Můžeš jen pozorovat. V impru, když se nezapojíš, tak to prostě nefunguje. V impru to funguje tak, že já spoléhám na tebe, ty se spoléháš na mě a jdeme spolu do rizika, že se nám to nepovede, to napojení. Není tu žádná předem daná písnička. Ani ty, ani já, nevíme dopředu o čem to bude. A aby se nám to povedlo, je nutné, aby mezi námi byla vzájemná důvěra. U táboráku nepotřebuješ mít takovou důvěru k lidem, se kterými si zazpíváš.

Mirek: Takže při improvizaci člověk prostě musí jít se svou kůží na trh a spolehnout se na své spoluhráče, že ho v tom nenechají samotného. Míšo, dá se to souznění zažít i na trénincích improvizace? Nebo se to dá zažít jen při veřejném vystoupení na jevišti?

Míša: Jestli se to dá zažít i na tréninku? Rozhodně. Hned na prvním. Vůbec není nutné vystupovat na jevišti. Mimochodem, podle mě je dobré, když hráči trénují nějakou dobu, než je to koukatelné pro diváky. Já si dokonce myslím, že vystupování na veřejnosti není pro každého. Ale ty tréninky, ty jsou pro každého určitě.

Mirek: No, ale jak se díváš na věkové omezení hráčů impra? Mensa má, podle mého skvělou zásadu, že vše musí být přístupné všem. Nikdo nemá právo bránit komukoli v účasti. Přesto pro účast na tréniku uvádím doporučený věk 18+, aby zájemcům bylo předem jasné, že to není koncipované pro děti, nebo rodiče s dětmi.

Míša: Mám zkušenost, že skupina zvládne 1-2 účastníky, kteří jsou v jiné věkové kategorii (příklad 30+ a jeden dva teenageři). Když je mix větší, svádí to k vedení po povrchu, a ani jedna věková kategorie nedostane, co potřebuje. Hodně je to vidět na dětech, které také trénuji. Sama vedu jednou měsíčně skupiny Rodičů a dětí a rozdělili jsme to na dvě skupiny: 6-10 let a 10-15+. Mám pocit, že od 15 let nahoru už to není až tak výrazný rozdíl. Takže 18+ vnímám jako rozumné doporučení, které bych nebrala úplně striktně. Jde jen o to, jak se v tom budou cítit sami účastníci.

Mirek: A jak dlouho by podle Tebe měl trénink před prvním veřejným vystoupením trvat?

Míša: Minimálně rok. Impro – divadlo je komplexní věc. A my jsme amatéři. Na to nezpomínejme. Než jde hráč na jeviště, potřebuje se kromě zásad improvizace naučit alespoň základní principy vystupování na jevišti. Mám na mysli jak být slyšet a vidět. Vědomá práce s tělem, hlasem, příběhem, statusové hry. To vše odčerpává pozornost od spoluhráčů a to je pro začátečníky samozřejmě těžké si to vše najednou uhlídat. I pro zkušené improvizátory!

Mirek: To chápu. Dodnes si ze svých začátků pamatuju, jak jsi na mne přes celou louku křičela: “Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!” A zásadně to změnilo můj pohled na všechno, co jsem potom dělal. Nehrát, ale být. Dobře, takže i improvizace má nějaké zásady, nějaká pravidla? Pamatuju se, že když jsem v impru začínal, převládal názor, že improvizace musí jít úplně od srdce, bez jakékoli domluvy, mantinelů a podobně.

Míša: To v podstatě ano. Přesto musím říci, ze zpětného pohledu, že jsme to tenkrát nevzali za ideální konec. Především jsme se totiž učili tzv. kategorie (pozn.: disciplíny – formy krátkých improvizačních her pro jeviště, pro zápas v improvizaci – každý tým je zná stejně a díky tomu si můžeme společně zahrát s různými týmy po celém světě v podstatě – princip impro zápasů) například: western, sci-fi, prskavka, dabbing, radio, toaster… Týmy tady tak vznikaly rychle a rychle šly taky na jeviště. Někdy neznali do hloubky ani základní principy, teorii, neměli natrénováno.

Mirek: A to se už se naštěstí změnilo, že?

Míša se natáhla pro tašku a vytáhla z ní knihu “The Visual Improv Guide“ (visualimprovguide.com).

Míša: To je jedna z mnoha publikací, které mají a měli improvizátoři v zahraničí k dispozici (i když tahle vyšla letos :). My bohužel ne – tenkrát. Dnes už máme. Tady třeba připravili 50 tipů pro lepší impro scénu, například: “Neptej se, řekni to, co vidíš/cítíš”, “Přilévej do ohně, dovol vědomě situaci, aby gradovala (statusy)”, “Je lepší, když se postavy už znají a my můžeme navázat na jejich vztah”, “Vybuduj co nejdřív platformu: Kdo jsme/Kde jsme/Jaký je mezi námi vztah”, “Nech druhého zazářit”.

Mirek: Hm, tak přesně tohle jsem před lety potřeboval. Už tenkrát jsme nějaké takové zásady trénovali, ale bylo jich podstatně méně. Nanejvýš pět. Ve zbytku jsme dělali skoro pravý opak, jak to tak vidím.

Míša: No, ona jde řada zásad proti přirozenosti. V normálním světě se snažímě věci spíš nehrotit, nesouhlasíme s každou ptákovinou, co o nás druhý řekne a podobně. V impru to naopak vezmeš do hry a rozvíjíš. Tenkrát jsme si to sice uvědomovali také, ale konkrétní způsoby jsme teprve hledali.

Mirek: Také jsme pořád kladli důraz na vymýšlení příběhu. A podle mého jsme mezi sebou zbytečně soutěžili, kdo přijde s lepším nápadem, kdo vymyslí lepší gag.

Míša: To je, podle mě, zásadní chyba. Jsem přesvědčená, že impro vůbec není o vymýšlení. Snažit se vymýšlet, to je průšvih. Máš tam parťáka, tak na něj reaguj. A slovesa impra jsou: napoj se, všímej si, vem to do hry, rozvíjej.

Mirek: Hm, tak to je celkem kontroverzní téma pro Mensany, když se mají snažit nemyslet.

Míša: Ne ne, myšlení je báječná věc. Potřebujeme myslet. Ale ne “vymýšlet”. Když něco sám začneš vymýšlet, tak se chtě nechtě odpojíš od ostatních a následně jim své nápady začneš nutit. V impru jde o pravý opak. Tam je potřeba, aby se lidé na sebe co nejvíc napojili. Učí se hledat inspiraci jeden v druhém a v situaci, která jim vzniká pod rukama. A ve výsledku je to pak vlastně svým způsobem úlevné. Odpovědnost za příběh neleží jen na mně. Nemusím nic vymýšlet, mohu si odpočinout a jen reagovat na druhého. Jsme na to dva. A příběh už tam vlastně je. Jde jen o to si ho všimnout.

Přijíždějící účastník dostal u vchodu obálku s informacemi a pomůckami pro seznamovací hru a téměř okamžitě byl obklopen dalšími účastníky s dotazem: „Nemáš náhodou kostičku ve tvaru T nebo H?“ A pokud měl, byl donucen vyzradit své jméno, počet účastí na setkáních a na co se v Berouně těší. (Věřím, že statistické vyhodnocení pomůže organizátorům dalších setkání při přípravě programu na míru.) Po večeři následovalo několik soutěží – opravdu zdařilý byl test z matematiky pro 2. a 3. třídu, který snad ani vítěz nevyplnil celý. K dobru nám budiž připsáno, že jsme jinak zřejmě celohodinovou písemku museli splnit za 10 minut.

Čtvrtek a pátek byl jako vždy plný exkurzí a výletů. Ve čtvrtek večer nám pak přednášel RNDr. Jiří Grygar, CSc., o petabytové astronomii, v pátek měla proběhnout přednáška o neuronových sítích, leč přednášejícího sežraly zombie, a tak se program změnil v noční týmovou bojovku. Byli jsme vysláni do knihovny v Králově Dvoře, kde jsme čelili útokům dalších zombií a přitom hledali návod na něco, co je zneškodní. Naše úsilí bylo kromě bodů za zodpovězené otázky oceněno marcipánovým mozkem, který nás měl před dalšími nemrtvými ochránit.

Sobotní šifrovací výlet ze Srbska do Berouna se také vydařil – minimálně počasí vyšlo perfektně. I večerní přednáška byla zajímavá – týkala se budování strategie a šílených nápadů, které se povedlo uskutečnit a které úplně změnily svět, ve kterém žijeme. Nedělní vyhlašování bylo opět spojené s dražbou. Draženy byly i pomůcky (kříž s UV lampou a svíčky z knihovny, letadélko vyrobené 3D tiskem ze sobotního výletu) a byl o ně samozřejmě velký zájem. Domů jsme se rozjížděli ve výborné náladě a těšíme se na další setkání.

Foto: Pavel Terber

Autor: Hana Kotinová

V pátek po prohlídce štol v lomu Amerika letíme na Karlštejn. Snad nikomu nebude vadit, že jsme trochu jako prasata. V kapli sv. Kříže máme oči upřené k obrazům, je dobré dostat se na chvíli do „nebe“. Na špinavé nohy nám nikdo nekouká. Večer s výkladem a ochutnávkou medoviny si moc užijeme. Dcera je také spokojená, našla spoluhráče Dominionu, spát jdeme všichni pozdě.

Sobota je ve znamení bojovky, její předzvěst proběhla předchozí večer v knihovně, kde to vypadalo, že v blikajícím světle nedáme dohromady zhola nic. Obavy ztrácíme po úspěšném vyřešení první zastávky. Tým je sestavený ze super lidí v čele se zkušeným Pavlem, nikam se neženeme, řešíme vše dohromady, radíme se. Chceme si to užít a díky Pavlovi, který bezpečně zná Morseovu abecedu a má encyklopedické znalosti, máme pocit, že se nám bojovka daří. Slunečné počasí a příjemná cesta jen podtrhují dobrou náladu.

Neděle přináší vyhlášení výsledků, aukci a dárky pro výherce. Něco ukořistí i naše rodina, děti mají radost, s tím jsme fakt nepočítali.

Na zpáteční cestě se nemůžeme dohodnout, co vlastně bylo z celého víkendu nejlepší. Pro mě asi výlety, pro syna přednášky (z bitcoinů byl zcela nadšený), pro dceru společenské hry.

Za mě ohromný respekt organizátorům, vůbec nedovedu domyslet, kolik času, schůzek, nočních hodin to určitě stálo celý tým, abychom si my ostatní jen užívali akci. Velký dík.

Foto: Pavel Terber

Autor: Petra Jelínková

Teď! Na tento pokyn se naše pětičlenné komando bleskurychle rozmístilo za nejbližší překážky na paintballovém hřišti. Ještě jsme se ani nepřikrčili a kulky už létaly vzduchem. Pustili jsme se do palebné akce a plíživě se sunuli kupředu, blíž k nepřátelům. Přes celé hřiště ke mně dolétlo hejno žlutých kuliček. Bylo to o fous, ale už mě bezpečně kryla dřevěná krabice. Co teď? Přes střelce, který mě má na mušce, se dál nedostanu, nezbývá než palbu oplatit. Trošku se vykláním, asi tak na jedno očko, a hned mi prosviští kulka kolem masky. Rychle mačkám spoušť a střílím téměř naslepo na útočníka. Dřevěný úkryt protihráče se postupně zbarvuje dožluta. Přestřelka se začíná protahovat, když najednou vidím onoho protivníka odcházet z bojiště – „zneškodněn“. Je mi jasné, že mi pomohl někdo od nás. Díky. Povzbuzena úspěchem se zvesela rozhlížím po dalších nepřátelích, neboť jsem byla tak zaujatá jedním protivníkem, že teď nemám ani tušení, kde jsou ostatní. Vykouknu z úkrytu a PLESK! Další protivník se schovával nedaleko a právě mi stihl žlutě označkovat rukavici. Tím pro mne hra končí. Mávám rukama nad hlavou a klidím se z bojiště.

Hana Studenská

V neděli 18. dubna jsme se vydali do Vyškova na paintball. Nikdy jsem to nehrála, ale nemohla jsem si nechat ujít příležitost „beztrestně si střelit svého přítele“.

Sešlo se nás celkem 16 bojovníků. Majitel střelnice nám rozdal oblečení, nutné přilby, krytí rukou, pro něžnější střelkyně taky chrániče trupu. Pak už jen trička rozlišující týmy a konečně nejvíce očekávané pistolky se žlutými náboji.

Seznámili jsme se s pravidly hry – jak se hraje, co už se považuje za zásah a kdy je hráč ještě „živý“ a samozřejmě také nutné informace o bezpečnosti a pár rad k taktice.

Rozdělili jsme se do tří družstev, dvě po pěti hráčích a jedno se šesti. Nakonec se šest hráčů ukázalo jako velká přesila; vyhráli nad oběma pětičlennými družstvy.

V první hře jsem se ještě ani nerozkoukala a už jsem byla „střelená“. Také ostatní, kteří hráli poprvé, na tom byli podobně. Pouze ti, kteří již paintball hráli někdy dříve, měli mírnou výhodu, ale ta se během hry trochu srovnala. Po každých pěti hrách jsme si udělali přestávku na občerstvení a v další hře se družstva prostřídala.

Jako druhou variantu jsme se rozhodli zkusit si i jinou taktiku, a to hru „o vlajku“. Tentokrát bylo cílem (kromě postřílení protivníků) ukořistit vlajku, která byla uprostřed hřiště, donést ji na svůj start a nebýt při tom zasažen.

Hráči postupně odpadávali únavou, ale také nedostatkem kuliček, takže se počty na obou stranách snižovaly, až jsme kolem 17. hodiny skončili úplně a vydali se k domovu.

Bylo to zajímavé sportovní odpoledne. Děkuji Heleně Fejfarové za jeho zorganizování a těším se na další.

PS: Pro nezúčastněné: Modřiny po kuličkách mají trvanlivost minimálně 14 dnů.

Autor: Helena Fejfarová, Hana Studenská

Nemylte se, nejtěžší nebylo nalézt a porazit draka. Nejtvrdším oříškem bylo vydělat dost peněz, aby si člověk mohl pořídit pomůcky nezbytné k přežití: boty proti mrazu, plášť proti ohni nebo meč na boj s drakem. Často jsme se také museli léčit z bojů s příšerami, zlaté české poplatky u lékaře, směšných 30 Kč, tady vás jedna léčba stála celé dva zlaté! Takový je však život, půjčky od města to jistily. Když bylo nejhůř, dalo se zajít na lov zvěře nebo prodat něco kořalky duchovi hraběte Igora.

Parta kouzelnic z Králového Hradce jako první přišla na kloub celé záhadě: starosta se před časem upsal čertu a nyní vypršela jeho lhůta. Drak přilétl do města proto, aby starostu odnesl do pekla.

Na starostu si musím postěžovat ještě v jedné věci: Nechal ve svém obvodu vzkvétat obchod s bílým masem. Já a můj kumpán jsme odvedli manželku jakéhosi podivína z divočiny a prodali jsme ji alchymistovi z opuštěného hradu a jakýsi bojovník Bonifác unesl v koberci dokonce elfí princeznu a prodal ji do hospody, kde musela hrát na klavír.

Konečně došlo na korunní bitvu s drakem. Já, lovkyně, jsem spojila síly s dalším lovcem a společně jsme se důkladně vyzbrojili na boj. Kompletní dvě bojové výstroje, včetně ledové smršti a léčivých lektvarů na hojení ran přímo v bitvě – naše šance jsme stavěli hodně vysoko. Přišli jsme pod horu, kde se drak usadil. Těsně nás předběhla skupinka kouzelnic. Aby nás nepředešly v poražení draka, svedli jsme s nimi tvrdou bitvu. Kouzelnice se však pod silou našeho útoku vydaly na ústup a nám uvolnily cestu. Vystoupili jsme na dračí horu – a co nevidíme. Drak nikde. Místo draka tam leželo bezhlavé tělo starosty. Pracovník úřadu Gilda nám vysvětlil, že jedna tlupa čarodějnic místo popravy draka přivedla starostu drakovi. Drak vzal starostovi duši a odletěl s ní do pekel. Starostovu hlavu si odnesly čarodějky jako trofej a bezostyšně se s ní chlubily po širém okolí.

Zklamáni jsme sestoupili z hory, kde jsme potkali Bonifáce také dokonale vybaveného k boji. Nemaje očekávaného soupeře a byvše natěšeni na boj, pustili jsme se do sebe: dva lovci proti Bonifácovi. Nechtěl se vzdát, a tak padl místo draka. Dlužno dodat, že se bránil hrdinně.

Příště tě, draku, dostaneme!

Autor: Jana Axman Vlková