Na setkání v roce 2010 dorazil přesně 2 001 člověk. Ač je finančně zvýhodněna internetová registrace a platba předem, mnoho lidí nakonec pravidelně přijíždí bez registrace a hlásí se až na místě. Nejen díky zmíněným dvěma faktorům je organizace této akce opravdu složitým podnikem.

Samotná příprava trvá neuvěřitelné 4 roky. Půl roku se pracuje na předběžném plánu, obvolávají se potenciální hotely a městské úřady, připraví se koncept, nakreslí se logo a podobně, načež se návrh přihlásí do soutěže (za výběr projektu zodpovídá rada Mensy). Ihned po vybrání projektu se rezervuje hotel – smlouvu o rezervaci většinou sepisují mensovní právníci a vyjednávání bývají složitá, protože mensovní setkání má mnoho specifik. Pokoje si členové rezervují sami prostřednictvím hotelu, nicméně Mensa sumárně rezervuje společné prostory, dohaduje jídlo a garantuje obsazenost.

Čtyřhvězdičkový hotel Hyatt Regency Deabron v Detroitu vybraný pro setkání v roce 2010 byl rezervován tři a půl roku dopředu. Díky tomu, že mezitím udeřila finanční krize, se pro hotel původně otravná mensovní akce stala slepicí snášející zlatá vejce a vedení začalo organizátorům vycházet vstříc. Ohromná půlkruhová stavba hotelu tyčící se v komerční zóně na okraji města nabízí kapacitu cca 1 100 lůžek v 772 pokojích a byla mensany z 90 % obsazena (i při rezervaci takto dopředu hotel odmítl slíbit všechny pokoje), a proto se nakonec bydlelo ještě ve dvou hotelech v okolí. Po celou dobu mezi nimi pendloval malý autobus. Stát a město, na které finanční krize dolehla s nebývalou tvrdostí, měly z akce velkou radost a nabídly organizátorům různé výhody a preferenční zacházení. Mensany měl přivítat sám guvernér (nakonec přišel jen viceguvernér) a uvítací plakát byl pověšen v příletové hale přímo na letišti.

Setkání organizovali, řešili a na chod dohlíželi dobrovolníci – hlavní organizační tým měl 40 lidí, 15 z nich byli klíčoví specialisté. Každý ze 40 hlavních organizátorů vedl až 20 dalších pomocníků, dohromady kolem 200 lidí. Na místě se pak, byť i jen na hodinku nebo dvě, přidali další, takže se celkem zapojilo asi 500 lidí. Členové v hlavním týmu vytrvali téměř všichni po celé 4 roky. Administrativu (přijímání registrací, výběr peněz, rozpočet a vyúčtování a odpovídání na banální dotazy) zajistil centrální mensovní sekretariát, který má celkem šestnáct placených zaměstnanců.

Hlavní tým měl pobyt na setkání zdarma (je však nutno dodat, že setkání si moc neužil, většina lidí byla v jednom kole). Řadoví dobrovolníci pracovali jen za šňůrku na krk nebo speciální tričko. Za zmínku stojí, že hlavní organizátorka bydlela v prezidentském apartmá s vířivkou a dalšími vymoženostmi – placené však nebylo z registračních poplatků, hotel jí je nabídl sám od sebe jako výraz vděčnosti a každý den jí tam nechal přinést dárek (kabelku, luxusní bonboniéru, ovoce nebo květiny) a minibar měla zcela zdarma.

Samostatnou kapitolou bylo stravování. Americké setkání zahrnuje 24/7 all-you-can-eat občerstvení, které většinou Mensa zajišťuje sama (registrace na celých pět dnů stojí kolem 100 $, což není mnoho, a zahrnuje vše, ne pouze jídlo). Většinu dne byl k dispozici jen omezený sortiment trvanlivých věcí (čokoláda – té se během setkání snědlo 200 kg, zmrzlina, lentilky, chipsy, tyčinky, ovoce a podobně), během časů hlavních jídel z kuchyně dorazilo něco „normálního“ jako bramborová kaše, zelenina, saláty, sýry, opečené maso, hamburgery, atd. Jen samotný dovoz jídla do hotelu znamenal solidní logistický problém, například pro koblihy na snídani (oblíbené „donuts“) bylo potřeba poslat dodávku, pro plechovky s pitím potom regulérní náklaďák. Celkem bylo přivezeno (a snědeno) kolem 20 tun jídla. Specialitkami, které mě nadchly, byly mrazák, z něhož se daly volně brát zmrzliny, a automaty na plechovky přeprogramované tak, aby z nich po zmáčknutí vypadla plechovka, aniž by chtěly minci.

Poměrně dost dobrovolníků mělo na starost „security“, tedy hlídat, aby někdo nelezl, kam nemá, radit, kde co je, a podobně. I v US Mense se najdou různé podivné existence – například jeden vyloučený mensan si rezervoval místnost ve stejném hotelu (na setkání se registrovat nesměl) a posedával celé dny v lobby, protože na mensovní program ho nepustili (stále ho někdo hlídal).

Už den před oficiálním zahájením bylo v hotelu rušno, doslova davy dobrovolníků připravovaly stoly, letáky, deskové hry, místnosti, výzdobu (plakáty s historickými fotkami a informacemi o Mense), jídlo a mnoho dalších drobností. Velkou halu dostal k dispozici obchod s mensovními předměty. Koridory a zasedačky se pak zaplnily podivnými mensovními tvory.

Pro úplnost dodávám, že program tvořilo mnoho přednáškových linií a další spojené akce, ať už to byly výlety nebo workshopy (výletů však nebylo mnoho). Většina přednášejících povídala ráda a zdarma, pouze pár skutečných celebrit dostalo za přednášku zaplaceno. Ze standardu vybočovaly speciální akce jako promenáda mensanů a mensanek v plavkách a dražba večeře s mensanem (tyto tradiční akce mají své vlastní organizátory, kteří je dělají dlouhodobě na každém setkání).

I přes bohatý program stejně většina lidí přijela, aby si popovídala s přáteli, oficiální program je spíše takovým záchytným bodem pro nováčky, pro většinu lidí je podstatná ta sociální část (nakonec v tomto je to velmi podobné českému setkání). I na americkém setkání se nechodí spát a někteří noci propijí – i alkohol spadal do all-you-can eat, respektive drink. Kupodivu, nikdy se nestalo, že by člověk u snídaně nacházel lidi spící pod stolem. Nevím, zda měli členové tolik soudnosti, nebo zda zafungovaly bílé klobouky čili security. Doplňuji, že v rámci programu se konalo několik sezení Alcoholics Anonymous (AA) pod krycím názvem „Friends of Bill W.“ (reference na jméno zakladatele AA).

Letošní setkání se konalo v Portlandu, který je přeci jenom trošku z ruky, nicméně v roce 2014 se bude konat v Bostonu, kam se z Evropy dostanete snadno a celkem levně, tak zvažte své plány.

Šestidenního výročního setkání Mensy USA a Mensy Kanada (původně byly založeny jako jedna Mensa, tento rok slaví 50 let od založení) v roce 2010 se zúčastnil přesně 2001 člen. Hlavním místem konání se stal hotel Hyatt Regency Dearborn na jednom z předměstí Detroitu. Tento impozantní 14patrový hotel s téměř 800 pokoji byl prakticky celý rezervován pouze pro mensany. Na první pohled se tedy americké setkání diametrálně lišilo od toho českého, pro které jsou téměř tradiční chatky, sprcha se studenou vodou a stávkující topení.

Samotné setkání však bylo atmosférou velice podobné tomu českému – drtivá většina lidí na něj přijela ze stejného důvodu, z jakého jezdí na naše. Stejně jako u nás je to bezvadná příležitost, jak se ve velmi uvolněné a maximálně přátelské atmosféře potkat se starými přáteli a seznámit se s novými.

Proč byl zvolen právě Detroit, město, kam se v současné době příliš nejezdí? Čistě z praktických důvodů: je snadno dostupný jak pro členy ze všech koutů USA, tak Kanady. Díky místní krizi byl navíc hotel ochotný mensanům nabídnout skutečně lukrativní ceny. Kromě toho se setkání stalo velmi významnou místní událostí a přitáhlo pozornost a podporu starosty i guvernéra státu. A nakonec – na okolí při americkém setkání až tak nezáleží, velká většina programu se totiž odehrávala uvnitř hotelu, a kdo nechtěl, nemusel vystrčit ani nos.

Aby se návštěvníci nenudili, bylo připraveno šest linií skutečně rozmanitého přednáškového programu – od fungování Mensy, historie světa i USA přes pletení, psy, kočky a teorii strun až po parapsychologii a americkou reformu zdravotnictví. A k tomu několik speciálních kuriózních akcí jako přehlídka mensanů a mensanek ve spodním prádle, soutěž Mr. Mensa (dobročinná dražba večeře s vybraným mensanem), Singles stew (setkání nezadaných v hotelovém bazénu) nebo sezení anonymních alkoholiků (skryté pod názvem „Friends of Bill W.“).

Většina účastníků však trávila čas především povídáním s ostatními, a tak byl nejrušnějším místem jednoznačně „hospitality room“ neboli ohromný sál s kulatými stoly, kde bylo možné v jakoukoliv denní i noční dobu uzmout tácek s jídlem (zdarma), přisednout ke stolu a začít konverzovat o čemkoliv. Oblibě se samozřejmě těšila také báječně vybavená místnost deskových her a puzzle místnost, kde mohl člověk vyzkoušet různá netradiční puzzle. Pokud jste si mysleli, že ještě nikoho nenapadlo vytvořit čistě jednobarevné puzzle, mýlili jste se.

Na pořádek dohlíželi dobrovolníci v bílých kloboucích a celkově by se dalo říci, že akce probíhala velice hladce. Přitom celé setkání připravili a řídili pouze dobrovolníci, hlavní přípravný výbor se skládal z 15 členů, přípravný tým z 50 lidí a ruku k dílu během setkání nějakým způsobem přiložilo kolem 500 dalších dobrovolníků!

Jako milou drobnost přeprogramovali organizátoři automaty na plechovky s limonádou v hotelu tak, aby nechtěly žádné mince. Stačilo zmáčknout tlačítko a vypadla plechovka. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že tak by věci fungovaly v ideálním světě. Avšak poté, co jsem se pod vlivem počátečního nadšení rozhodl ochutnat a porovnat všechny mně dosud neznámé značky limonád, jsem ztratil jak chuť k obědu, tak počáteční entuziasmus a nadále se zajímal spíše o vydavače chlazené čisté vody.

Jako u všech akcí Mensy i na této platilo, že Vám nebude nikdo nic vnucovat a dostanete jen to, co si sami vezmete. Kdo zůstane zamračeně sedět v koutě, tomu pečený holub do úst nevletí. Pokud se však nebudete bát a s úsměvem (americkým) vykročíte za ostatními, budete mít báječnou příležitost poznat nové lidi a dozvědět se něco o této zemi i o sobě. Stejně jako v české Mense i tady platí, že máte možnost potkat neuvěřitelně pestrou mozaiku lidí od kovbojů z Texasu, kteří přijdou na galavečer v koženém klobouku, přes distingované profesory věhlasných univerzit, hippies, běžné lidičky ze všech koutů až po české emigranty.

Na toto setkání jsem se dostal v rámci Leadership Exchange programu Mezinárodní Mensy. Ta mi také zaplatila letenku. Po jeho absolvování však mohu říci, že mě natolik nadchlo, že bych na ně jel, i kdybych si měl cestu uhradit sám, a určitě se v budoucnu vydám na některé z dalších amerických setkání.

Pro zájemce o tuto akci ještě doplním, že je třeba počítat se značným spánkovým deficitem, krásného pokoje v hotelu si totiž člověk skoro neužije. Po návratu domů jsem usnul a vzbudil se až o 15 hodin později.

Máte-li jakékoliv otázky, napište mi, rád odpovím.

Do Štrasburku přijíždíme kolem šesté hodiny ranní. V prostorách hlavního nádraží si dopřejeme zkrášlovací a „zkulturňovací“ přestávku. Již krásní a upravení se setkáváme s naší průvodkyní Kateřinou, od které dostáváme instruktáž, jak se po Štrasburku přepravovat s využitím městské hromadné dopravy. První část prohlídky města je jen zběžná,spěcháme na besedu a následnou diskusi s poslanci Evropského parlamentu, pány Vlasákem a Cabrnochem. Diskutuje se o všem možném – o společné zemědělské politice, o ekonomické krizi, o státní maturitě… Druhou část prohlídky Štrasburku absolvuje náš plzeňský tým samostatně. Chceme nasát atmosféru tohoto až neuvěřitelně klidného, čistého a zeleného města, prohlížíme si kvetoucí parky a historické i novodobé budovy a užíváme si odpolední slunečné atmosféry. Již lehce znaveni dorazíme na připravenou besedu o fungování Evropského soudu pro lidská práva spojenou opět s následnou diskusí. Počáteční obavy z nezáživné rozpravy se brzy rozplývají, beseda je skutečně zajímavá. Máme možnost vyslechnout si zajímavé povídání o tom, jak celý soud funguje, na jakých principech je vystavěn, co vlastně obnáší, být právníkem Evropského soudu pro lidská práva, a pro případné zájemce i informace o tom, jak se jím člověk může stát. Pravdou je, že někteří z nás vzdali boj s únavou a nechali padnout své hlavy do úklony, proto diskuse nebyla příliš živá. Budiž nám ale omluvou náročný program realizovaný již od brzkých ranních hodin.

Cestu do hotelu si krátíme vzájemným představováním se. Tuto aktivitu nenávidím už od dob střední školy, tudíž ji čistě náhodou po vzoru ostatních Plzeňáků zaspávám. Do hotelu dorážíme v pozdních večerních hodinách. Někteří účastníci jsou z vybraného F1 hotelu trochu v šoku, ostatní to neřeší. Pravda, není to žádný Ritz, ale na přespání bohatě stačí. Navíc jsme tak unaveni, že by si řada z nás ustlala v podstatě kdekoli.

Není nám dopřáno mnoho spánku, ale protože jsme teprve na začátku našeho putování Paříží a všichni ještě máme dostatečné zásoby jídla a pití, nevadí nám to. Páteční ráno začínáme stylově výletem na Eiffelovu věž. Při vstupu jsme drze předběhnuti jinou skupinkou turistů. V této chvíli se ale Tomáš projevuje jako skutečný náčelník a předbíhajícím zloduchům vysvětluje, že takhle by to, pánové, opravdu nešlo! Z Eiffelovy věže pozorujeme Paříž zahalenou do ranní mlhy a prozářenou prvními slunečními paprsky. Je nádherná, bez debat! Nechce se mi tísnit v přecpaném výtahu, a tak z druhého patra scházím dolů pěšky. O to víc si užívám výhled. Dole u východu se na nás sesype skupina černých prodejců malých kovových Eiffelovek, každý ji samozřejmě nabízí za tu nejvýhodnější cenu, a protože jsme to „my“, nabízí nám ještě extra slevu. Unikáme ze spárů těchto podnikavých prodejců a už se na nás vrhá zahalená žena. Ptá se, zda hovoříme anglicky, a podává papírek s anglicky psaným textem o tom, odkud pochází, že hledá svého ztraceného bratra … dál se neobtěžuji ani číst. Zanedlouho ale potkáváme další ženu se stejnou prosbou a stejným papírkem a jim podobných pak ještě během našeho pobytu celou řadu. Je s podivem, kolik lidí hledá v Paříži ztraceného bratra!

Máme před sebou ještě spoustu zastávek – Invalidovnu, úzce spjatou s francouzskou vojenskou historií, Museum Rodin, kde vzhledem ke krásnému slunečnému počasí řada z nás vzdává prohlídku interiéru a raději tráví vymezený čas procházkou v zahradě zaplněné sochami. Lucemburské zahrady jsou plné relaxujících lidí posedávajících na židlích i na trávě a vychutnávajících si prosluněné všední odpoledne a pohodu nadcházejícího víkendu. Cestou na Pantheon se skupina „bagetchtivých“, která nedodržela čtyřminutový rozchod před pekárnou, téměř ztrácí ve spletitých pařížských uličkách, které na pohled vypadají mnohdy téměř totožně. Navštívíme společně ještě Pantheon, v jehož podzemní kryptě jsou pochováni významní francouzští umělci, myslitelé a vědci. Dalším cílem je Notre Dame. Pak přichází chvíle, kdy se naše parta trhá na dvě části. Gurmánská se rozhoduje dát vale dalším památkám toho dne a dává přednost posezení a vybranému jídlu v nějaké příjemné restauraci. Cestovatelská skupina má v batozích ještě řízky z domova a touží se projít Latinskou čtvrtí a čtvrtí Les Halles. Přidávám se k cestovatelům. Zde je náčelníkem Tomášem vyhlášena první dílčí soutěž. Kdo objeví vhodné místo na rychlou večeři, získává malou Eiffelovku. V této chvíli, kdy sepisuji své pařížské postřehy, se na ni zrovna pyšně dívám, krásně se mi vyjímá na pracovním stole. Následuje další soutěž. Přívěsek na klíče ve tvaru věže získá ten, kdo vyběhne po schodech uvnitř fontány až na vrchol a zpět. Tato soutěž ovšem nejenže nemá svého vítěze, nemá ani žádné účastníky. Vzhledem k tomu, že se Tomášovi podařilo zakoupit velmi výhodně pět Eiffelovek za jedno euro, jsem zvědavá, jaká další soutěž nás ještě v průběhu naší cesty čeká.

Ani dnes nemá řada z nás sílu řešit útulnost a čistotu hotelu a upadáme do komatu, ze kterého jsme vytrženi v sobotu opět časně ráno, přičemž tentokrát už je vstávání náročnější.

Obchodní čtvrť La Défense nás vítá svými moderními stavbami a mrakodrapy. Na někoho působí uměle, futuristicky, ale musím říct, že v tom ranním tichu má své kouzlo. Dopoledne strávené ve Versailles je opět slunečné, zámek je na pohled skutečně půvabný, ale davy lidí proudících tam a nazpět nám lehce ubírají na zážitku a řada z nás dává přednost relaxaci v překrásných zahradách. Těším se na návštěvu La Villette, dřívějších jatek, která byla přetvořena v postmoderní centrum zábavy. Užívám si návštěvu ponorky a jsem při ní velmi vděčná za svoji drobnou tělesnou konstrukci; stísněné prostory nedávají příliš možností k pohybu. Procházíme kompletně celou expozici. Nejsem technický typ, ale baví mě, že si můžu řadu věcí osahat a vyzkoušet. V planetáriu nám promítli film. Hezký zážitek, kdyby si ze mě kolega po pravé ruce neudělal polštář a kolega po levé ruce mi dal svůj „translator“ dřív, než došel ke zjištění, že anglicky stejně nerozumí. Možná bych i věděla, o čem film byl. Oproti tomu podvečerní Montmartre je trochu adrenalinovější zážitek. Davy lidí proudících po ulicích hříšné čtvrti, spousta obchodníků snažících se člověka zatáhnout do svého krámku, pouliční prodejci s ryze značkovým zbožím od hodinek až po parfémy. Člověka mého vzrůstu to chvílemi až děsí a necítí se zde úplně nejbezpečněji. Pohled na Sacré Coeur za to však stojí. Stejně tak i toulka večerními uličkami přes náměstí malířů, kde se od naší cestovatelské party opět odděluje ta gurmánská. Perličkou na závěr dne je zastávka na Trocadéru a pohled na rozsvícenou Eiffelovku. Ani nevím, jestli se mi líbí víc ve dne nebo v noci. Asi v noci, když o tom tak přemýšlím, osvětlená je kouzelná (ale blikající už mi trochu evokuje kýčovitý vánoční stromeček, nemohu si pomoci).

Nedělní opět velmi brzké vstávání v kombinaci s balením zavazadel, a to vše bez teplé ranní kávy. To už je skutečně zkouška pevné vůle a sebezapření. Příjezd k Vítěznému oblouku je zpestřen očekáváním, zda po nás organizátoři nebudou chtít přebíhat šestiproudový kruhový objezd jako další soutěž o Eiffelovku pro toho, kdo přežije. V zájmu co nejmenších ztrát však dáváme přednost chvilkovému bloudění podchodem. Neděle mi ubíhala v trochu rozvláčném tempu, Alexandrův most se mi líbí, ale v Musée d´Orsay jsem zřejmě nedokázala docenit krásu moderního umění a – skutečně nevím, jak se to mohlo stát – zmožena náročným programem předchozích dní i já poklimbávám na vskutku nepohodlné lavičce. Omlouvá mě snad jen to, že v umělecké oblasti jsem svoji nadějně nastartovanou kariéru ukončila někdy okolo pátého roku věku spolu s odložením dětských omalovánek. Očekávala jsem, že Louvre ve mně vzkřísí padlého umělce. Nevzkřísil, ale neusnula jsem, přestože sedačky zde byly mnohem pohodlnější než v předchozím muzeu! Smířena s tím, že kulturní barbarství ve mně zvítězilo nad citem pro umění, jsem si užívala zbytek neděle s ostatními v Les Halles a před Centrem Pompidou sledováním pouličního představení. Řada z nás sice nerozuměla ani slovo, ale přesto se královsky bavila a obdivovala to, jak si francouzský umělec na základě improvizace (nebo možná ne tak úplně) dokáže získat publikum. Čekání na autobus je okořeněno trochou adrenalinu, když se protahuje téměř na hodinu. Naši řidiči nás ale prostřednictvím mobilní komunikace svými hesly „Jedeme!“ a „Jsme na cestě!“ udržují v naději, že se domů přece jen dostaneme. Příjezd autobusu je však jen prvním předpokladem cesty domů. Hlavní podmínkou bylo složení výstupního testu sestaveného organizátory Hankou a Tomášem. Sankcí za neabsolvování je výstup na hranicích. Nutno podotknout, že otázky byly záludné, někdy až zákeřné a odpovědi mnohdy neznali ani sami zadavatelé výstupního testu. Nicméně prošli jsme všichni a bez ztrát na životech, ve zdraví i psychické pohodě jsme se šťastně vrátili do naší vlasti.

Za všechny „účastníky zájezdu“ bych skutečně ráda vyjádřila obrovské díky a pochvalu Hance Kalusové a Tomáši Blumensteinovi, báječným organizátorům našeho výletu, za bezchybnou organizaci, skvělý program a báječnou atmosféru, která nás provázela po celou dobu zájezdu. Doufám, že se za rok zase sejdeme při nějaké další akci v obdobně skvělé sestavě!

Autor: Alena Oudová