Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Dvacet čtyřka je pro mne číslo se zvláštním významem, a tak jsem se rozhodl dvacáté čtvrté pokračování tohoto seriálu věnovat člověku, který je vlastně nepřímo odpovědný za jeho samotnou existenci. Victor Serebriakoff je znám jako člověk, který zachránil Mensu před zánikem, vybudoval ji do podoby, jakou známe dnes, a prosadil do jejích stanov dnešní první cíl – ten, který mě inspiroval k názvu Mensantrop.

Kde se vzal Victor Serebriakoff?

O většině toho, co Serebriakoff dělal v Mense a pro Mensu, a že toho bylo požehnaně, se dá sehnat poměrně dost informací. Částečně i díky tomu, že o tom sám napsal hned dvě knihy. První vyšla v lednu 1966, druhá nejprve v lednu 1985 ve Velké Británii s předmluvou od sira Cliva Sinclaira, druhá o rok později ve Spojených státech s předmluvou od Isaaca Asimova.

O Victorově životě mimo Mensu už se informace zjišťují hůře, proto jsem rád, že se mi podařilo popovídat nebo napsat si s několika lidmi, kteří ho poznali osobně. Významným zdrojem pro mě byly i webové stránky o historii rodiny (serebriakoff.net), které sepsal a udržuje Victorův syn Mark.

Victorův otec Vladimir byl synem ruského mariňáka, který emigroval v roce 1888. Narodil se v Ženevě, vyrostl částečně v Paříži a částečně v Londýně, kde se pak i v roce 1912 oženil s Ethel Graham. Ve stejném roce se jim narodil syn Victor. Victor měl ještě 6 mladších sourozenců, Katherine, Mavis, Dorothy, Johna, Doru a Barbaru.

Z Victorova dětství jsou k nalezení i různé fámy a smyšlenky, např. jeden korejský autor prý ve své knize píše, jak matka vzala Victora k doktorovi, protože je hloupý a nic nedokáže – a on, aby dokázal, že hloupý není, za pár vteřin složil Rubikovu kostku. Přitom Ernő Rubik svůj hlavolam vytvořil až v roce 1974, když bylo Victorovi 62 let. Ve skutečnosti byl Victor svými spolužáky považován spíš za šprta. V rozhovoru pro Chicago Tribune v roce 1986 řekl: „Každý den mě vyháněli ze školy, protože jsem byl tím typem dítěte, které na každou otázku zvedlo ruku. Učitelé mě měli rádi, ale ostatní děti ne.“

Od dělníka k divadlu, od divadla k armádě

Ze školy Viktor odešel a nastoupil nejprve jako obchodní příručí v dřevařské firmě. Během krize několikrát vystřídal manuální práci s nezaměstnaností a začal se zajímat o politiku. Vstoupil do Labouristické strany a v továrně, kde zrovna pracoval, se přidal ke skupině, která se snažila založit odbory. Z levicových názorů ho pak prý za války nadobro vyléčilo oznámení paktu mezi Sověty a nacisty.

Když pracoval jako dělník v továrně na kabely, začal přicházet se zlepšovacími návrhy, ale narážel na neochotu nadřízených měnit zavedené postupy. V deníku, který si psal od prosince 1935 do května 1936, je historka, jak mu „předák dal za úkol nařezat klíny a on se za půl dne vrátil a měl hotovo. Předák nechápal, jak to mohl udělat tak rychle. Když mu Victor prozradil, že našel lepší způsob, jak klíny nařezat, předák odpověděl, ať to příště udělá správně.“

Možná i proto se ve volném čase začal věnovat amatérskému divadlu. Kreativita prostě chtěla ven. Nejprve organizoval ochotnická představení pro kolegy v továrně, postupně se přidal k několika divadelním souborům, psal i vlastní hry. Sám o sobě napsal, že „četl Freuda, Junga a Adlera a rozhodl se, že už nechce být introvert,“ a že se „změnil v jednoho z nejskotačivějších extrovertů na světě.“

Když začala válka, jeho práce byla považována za nezbytnou, a proto nebyl povolán. Říkal o sobě, že „dělal při řezání dřeva všední rutinní práci, která by nudila i retardovanou opici.“ Byl tak zapálen do divadla, že se v roce 1945 připojil k ENSA (Asociace zábavy národní služby), která organizovala zábavu pro britské vojáky. Tím se dostal z rezervovaného povolání a 13. března 1945 byl povolán k národní službě. Právě při vstupu do armády byl poprvé podroben testu inteligence s překvapivým zjištěním, že jeho IQ je nadprůměrné. Do armády nastoupil na samém konci druhé světové války, jeho výcvik skončil akorát včas na oslavy vítězství.

Po skončení služby v roce 1947 dostal na výběr kariéru herce, univerzitní studium pro vysloužilé vojáky nebo „neurčitou manažerskou pozici“ v nově založené dřevařské firmě. Vybral si dřevo a během jediného roku už celou firmu vedl.

Otec dvou dětí, otčím Mensy

Krátce po začátku úspěšné kariéry ředitele pily se Serebriakoff oženil, koupil dům a v roce 1949 se mu narodil syn Mark. Ve stejném roce ho žena Mary upozornila na inzerát v novinách propagující společnost pro vysoce inteligentní lidi s názvem Mensa. „Dělala to hlavně proto, aby ho dostala z domu, aby se jí nepletl pod nohy,“ míní Mark. Victor to zprvu považoval za podvod, ale nechal se přesvědčit a na inzerát odpověděl dopisem. Jak to pokračovalo, píše ve své knize:

„Rychlá odpověď Rolanda Berrilla na můj dopis přinesla ‚předběžný‘ domácí IQ test. Pokud bych v něm dopadl dostatečně dobře, měl jsem být předvolán k dalšímu vyšetření. Test jsem vyplnil a poslal zpět. Berrill mi ve své autokratické odpovědi důrazně oznámil, že jsem ‚překonal laťku, kterou jsme stanovili, s dostatečnou rezervou, takže vás můžeme bez dalších okolků přijmout pouze na základě předběžného testu‘.“

Mensu založil o tři roky dříve právě Berrill, k čemuž mu nápad údajně jednou ve vlaku vnuknul Dr. Lancelot Lionel Ware. Ten je nyní oficiálně uváděn jako spoluzakladatel. Berrill chtěl vybudovat elitní organizaci v aristokratickém stylu s max. 600 členy, která by radila vládním představitelům.

Victor své první osobní setkání s Mensou zažil o rok později: „První skutečně opojnou injekci drogy Mensy jsem dostal až o mnoho měsíců později, když jsem si přečetl podivně přesvědčivé autokratické instrukce v jednom z pozdějších vydání časopisu Mensa Quarterly. V sobotu 4. listopadu 1950 jsme měli všichni spát pod jednou střechou v hotelu Charing Cross. Má přítomnost byla vyžadována. Odolat nešlo.“

To bylo ani ne měsíc po narození dcery Judith. Nápad Mary, jak Victora dostat z domu, začal fungovat. Jeho první dojem ze setkání nebyl málo podobný tomu, co už zažilo mnoho mensanů:

„Poprvé v životě jsem byl schopen mluvit zcela bez zábran: hádky, diskuse, spory, napadání, vše probíhalo slušně a civilizovaně.“

Bohužel krátce nato Mary diagnostikovali rakovinu, na kterou v roce 1952 zemřela. A zatímco umírala Mary, od desíti k pěti šla i Mensa. Roland Berrill jako zakladatel se nemohl shodnout s rekrutovanými členy na tom, kam by organizace měla směřovat. Nemocnice čerstvě ovdovělému Victorovi doporučila pomoc sociální pracovnice. Tou se ukázala být Winifred Rouse, kterou shodou okolností Victor už znal ze setkání Mensy. V tehdejší aristokratické verzi organizace dokonce zastávala funkci „Corps d‘Esprit“, což byla jakási formální královna, jeden z Berrillových nápadů… Victor a Win se sblížili a brzy vzali.

Mark a Judith žili od smrti Mary až do roku 1957 u babičky, Maryiny matky, a s otcem se skoro nevídali. „Myslím, že jsme ho viděli jednou nebo dvakrát do roka, ne víc,“ vzpomíná Mark. Díky tomu měl Victor kromě své práce spoustu prostoru věnovat se Mense. Mary zachránit nemohl, tak zachránil Mensu.

Ray Ward mi řekl: „Je mu přisuzována zásluha na záchraně Mensy, když se fakticky rozpadla na čtyři členy… Jaký byl skutečný počet členů Mensy v té době, na počátku 50. let, nikdo neví, protože záznamy o členství jsou ztraceny. [Podle Victorovy knihy to bylo 120] Jedinou pravidelnou akcí Mensy však v té době byla večeře v restauraci v Soho, které se účastnil tajemník Joe Wilson, jeho bratr-dvojče George a Victor s manželkou Win. A několik měsíců po sobě byli jedinými účastníky. Joe Wilson říkal, že tohle vlastně není organizace, klub ani spolek. Jsme jen čtyři přátelé, kteří spolu rádi stolují. A Victor řekl: To je škoda. Oficiálně se stal tajemníkem spolu s Joem Wilsonem, ale ve skutečnosti téměř od té chvíle Joe Wilson odpadl a na Victorovi zůstalo celé vedení Mensy, kterého se ujal s velkým nadšením a obrovskou energií.“

Snad díky tomu, že byly Markovi teprve 3 roky, když se se sestrou odstěhoval k prarodičům, rodiče mu nescházeli: „Jako dítěti mi to připadalo normální. Jen jsem nechápal význam toho, co se stalo. Babička a dědeček zastali roli rodičů.“ Victor ale nepolevil v práci, ani když si po pěti letech vzali s Win děti k sobě.

„Mě a mou sestru vychovávala hlavně Win. Mensa byla jako starší bratr, který nás se sestrou obíral o stále víc času. Mensa byla něco, co ho opravdu dost zaměstnávalo. Hodně se věnoval obchodu, pak přišel domů a dělal věci kolem Mensy a pak psal knihy. Já jsem to prostě bral jako normální věc, protože jsem to neměl s čím srovnat,“ vypráví Mark.

To však neznamená, že by se Victor doma zavřel a děti ho neviděly: „Velkým přínosem pro nás jako děti bylo, že k němu na večeři chodili nejrůznější lidé. Když si pozval hosty jako Clive Sinclair nebo Christopher Frost, vedly se u stolu docela intenzivní rozhovory. To bylo velice přínosné, vidět všechny ty inteligentní lidi a slyšet jejich rozhovory, ne každý má tu čest něco takového slyšet.“

Budování Mensy

Když Serebriakoff převzal starost o Mensu od Wilsona, jeho hlavním cílem, který zůstal měřítkem úspěchu Mensy dodnes, byl růst členské základny. Nesdílel Berrillovu představu o tom, že by měla být zastropována číslem 600, ani že by měla zůstat jen lokální britskou organizací. Jak píše Therese Moodie-Bloom v Mensa World Journal ze září 2013: „Victor Serebriakoff mluvil o své zlaté vizi Mensy jako globální vesnice.“

Jednou z překážek růstu Mensy byl nesoulad názorů jejích členů. Podle Marka „Věděl, že když dáte dohromady dva členy Mensy, dostanete tři názory.“ Sám Victor píše ve své knize o Mense: „Mensa je živoucím důkazem toho, že v rozporu s příslovím velké mozky (nebo alespoň bystré mozky) myslí různě. Výsledkem použití inteligence na neřešený nebo kontroverzní problém je pravý opak. Různých názorů přibývá, nikoli ubývá, shody ubývá, nikoli přibývá.“

Victor to vyřešil pravidlem, že Mensa jako taková nemá žádný názor: „Upustil jsem od všech zmínek o možnosti, že by se jednalo o think tank, který by radil úřadům, a při vzpomínce na Berrillovu chybu, kdy na veřejnosti zaměňoval svůj vlastní názor a názor Mensy, jsem zdůraznil, že Mensa je nestranná, neangažovaná a nezaujatá. Mensa měla být agora, fórum pro zkoumání názorů, nikoli nátlaková skupina s vlastními názory nebo kolektivními cíli. Tohle pak zůstalo po celá léta naší skrytou silnou stránkou.“

Přišel také s novým způsobem propagace. Místo aby propagoval Mensu jako takovou, prostřednictvím inzerátů v serióznějších novinách nabízel lidem možnost otestovat si svou inteligenci, bez bližšího upřesnění proč. „Vzpomněl jsem si na svou vlastní motivaci k přihlášce a hádal jsem, že lidé budou zvědaví na své IQ.“ Později se mu ještě více osvědčilo publikovat přímo zjednodušené IQ testy nebo různé hlavolamy.

Doma v Londýně začal pořádat diskusní večery označované jako „Think-Ins“, které se těšily velké oblibě. Formát setkání spočíval v tom, že „uznávaný řečník přednesl projev na nějaké spekulativní nebo kontroverzní téma a po něm následovala hodina a půl diskuse, do které se mohl zapojit každý. Ty nejlepší z nich byly úžasné a obsahovaly spoustu vtipu a chytrého žertování, stejně jako vážné a promyšlené rozhovory. Ani ty nejhorší nebyly špatné.“

Na ročním setkání v roce 1956 byla zavedena demokracie a Victor byl zvolen prvním předsedou. V šedesátých letech byla oficiálně založena Mensa International a Victor na svých pracovních cestách po celém světě začal podporovat zakládání lokálních národních Mens. Jednou z prvních byla Americká Mensa, kde absolvoval několik sérií rozhovorů pro noviny i televizní stanice.

V roce 1967 se Victor ve Švýcarsku setkal s drobným knězem, „jedním ze dvou nebo tří členů, které tehdy měla Mensa International na Sicílii.“ Toto osobní setkání významně ovlivnilo jak Victora, tak Mensu. Fabio Marcedone, který se s knězem mnohokrát osobně setkal, píše: „Don Calogero řekl panu Serebriakoffovi, že Mensa by měla nejen shromažďovat a spojovat inteligentní členy, ale také podporovat nadání k obecnému prospěchu lidstva. Proč by Mensa nemohla vychovávat své vlastní žáky? Jako ukázku toho, co by se dalo dělat, vybudoval a provozoval speciální ‚vesnici‘ pro nadané děti.“

Na Victora tato myšlenka udělala takový dojem, že nechal Dona Calogera osobně ji představit na nejbližším jednání IGC (mezinárodního generálního výboru) v Luganu, kde byla velkou většinou hlasů přijata jako třetí, nyní první cíl Mensy. Do té doby uváděly první stanovy Mensy z roku 1964 pouze dva cíle: výzkum inteligence v oblasti psychologie a společenských věd a možnost sociálních kontaktů mezi členy. Tento nový cíl zahájil novou kapitolu Mensy, se silným zaměřením na dostatečně brzkou identifikaci inteligence, aby mohla být co nejvíce rozvíjena.

Po zbytek svého života byl Victor Mense a jejímu poslání zcela oddán. Nikdy se nevzdával, ani když mu házeli klacky pod nohy. Dobrým příkladem Victorovy zarputilosti je i následující vzpomínka Isaaca Asimova:

„Postupem času jsem se v roce 1970 přestěhoval do New Yorku. V roce 1972 mě navštívil Victor Serebriakoff, který se se mnou chtěl setkat z nějakého zákeřného důvodu. (Nikdy v životě neměl nezákeřný důvod.) Proti neúprosnému předvolání jsem byl bezbranný. Zíral jsem tam na toho jedenapůlmetrového chlapíka s charismatem dvouapůlmetrové postavy. ‚Proč,‘ dožadoval se, ‚jsi nechal své členství v Mense vypršet?‘ Snažil jsem se mu to vysvětlit. Vysvětlení odmítl netrpělivým ‚Tčá!‘ (což možná rusky znamená ‚Strč si to za klobouk‘, ale nejsem si jistý). Pak řekl: ‚Prostě si obnov členství. Odmítl jsem (následovala další řeč o Mense).

‚To bys taky mohl,‘ řekl se serebriakovským chraplákem, ‚protože když to neuděláš, zaplatím příspěvky za tebe a stejně tě vrátíme na seznam členů.‘“

Dřevařské inovace

V dřevařství se Victor brzy proslavil jako inovátor technologií pro zpracování dřeva. Vymyslel například stroj na automatické třídění dřeva podle pevnosti. Mark na rodinném webu píše: „Jeho hlavní inovací bylo automatické třídění dřeva podle pevnosti, které umožnilo efektivnější konstrukční využití dřeva. Jeho stroje na třídění podle napětí se prodávaly po celém světě. Ke konci svého podnikání pracoval na vizuálním třídiči dřeva. Vyvinul také metody prstového spojování konstrukčního dřeva a speciální tvar kotoučové pily, která při řezání dřeva rovnou zanechávala hladký hoblovaný povrch. V šedesátých letech vedl britskou delegaci do Ruska, kde se konala konference o procesu metrizace obchodu se dřevem.“

Victor napsal o dřevařství dvě knihy. První s názvem „British Sawmilling Practice“ (Britská pilařská praxe) vyšla v roce 1963, druhou, propagující zavedení metrické soustavy, pak vydal v roce 1970. Knihy vydal pod jménem Victor Serry, protože se obával, že v poválečném obchodním a odborném světě by jeho „německy znějící“ příjmení mohlo ohrozit důvěru čtenářů.

Victor jako autor

Mimo dřevařství napsal Victor i spoustu dalších knih, včetně dvou o Mense, čtyř o inteligenci a fungování lidského mozku, nevynechal ani poezii. Knižně celkem pravidelně vydával i IQ testy pro svépomocné otestování vlastní inteligence nebo inteligence dětí, a také různé hádanky a logické úlohy.

Své knihy nepsal v ruce nebo na stroji. „Diktoval je na diktafon a zapisovali je jiní lidé. Vzpomínám si, že jedna mladá dáma, která čekala na studium na univerzitě, za něj v jednu chvíli přepsala spoustu textů. Dělala to o letních prázdninách. Ale platil i profesionální písařky,“ vzpomíná Mark. „Když se začaly používat osobní počítače, hodně toho napsal i sám, ale také experimentoval s některými z prvních systémů hlasového diktování.“

Kromě toho, že měl o čem psát, měl Victor ohromné vyjadřovací schopnosti. Když jsem začal číst jeho knihu „Mensa: The Society for the Higly Intelligent“ (společnost pro vysoce inteligentní), byl jsem ohromen a zároveň zahanben jeho slovní zásobou a neobvyklými slovními obraty. Zpočátku mi čtení dalo zabrat, ale jak jsem se do toho začal dostávat, čím dál více jsem si ho užíval a i něco tak zdánlivě nudného jako historii nějaké neziskové organizace jsem začal hltat jako napínavý příběh.

Podobný pocit měl jihoafrický autor recenze jiné jeho knihy, Russell Swanborough: „Zesnulý autor sci-fi Isaac Asimov kdysi popsal Viktora Serebriakova jako člověka s ‚monstrózní inteligencí‘. To neznamená, že čtenář na tom musí být stejně, i když na jeho angličtinu je třeba si trochu zvyknout. Autor totiž dokáže do jedné věty vtěsnat více významů než většina spisovatelů do jednoho odstavce.“

Ray Ward dokládá, jak hlubokou měl Victor znalost jazyka a jak si vážil kvalitní výměny názorů: „Vyjádřil lítost nad tím, jak se pojmy jako elita a eugenika staly hanlivými. Vzpomínám si, že říkával, že když Mensu někdo obviní z elitářství, řekne: ‚Děkuji za kompliment.‘ Pak dodá: ‚Znáte definici elity z Oxfordského slovníku angličtiny? Vybraná část nebo výkvět společnosti nebo osoby či skupiny osob.‘ Jak říkal, kdykoli někdo řekne eugenika, dříve nebo později někdo řekne Hitler a veškerá naděje na racionální diskusi jde do háje.“

Mark vzpomíná, že „dílo, u něhož měl největší pocit úspěchu, je jeho kniha nazvaná ‚Brain‘ (Mozek). V této knize předkládá teorii fungování mozku pomocí polyhierarchického systému uzlů, které se učí vzorcům tím, že upravují svou citlivost na různé vstupní vzorce. V knize je uvedeno, jak by se polyhierarchický systém dal využít v organizacích, kde těmi uzly budou lidé nebo jednotky. Bylo mi řečeno, že myšlenky obsažené v knize předběhly svou dobu a že mnoho z nich je dnes přijímáno odborníky na tuto oblast.“

Zmíněný jihoafrický čtenář knihu hodnotí jako „pětihvězdičkové čtení pro každého, kdo se vážně zajímá o téma informací a o to, jak je mozek (jakýkoli mozek) zpracovává. Tuto knihu jsem četl dvakrát, ne proto, že bych si z ní napoprvé mnoho neodnesl, ale protože jsem nemohl uvěřit, o kolik víc jsem si z ní mohl vzít podruhé. Musím si ji přečíst potřetí…“

Revizi knihy Brain dokončil těsně před svou smrtí.

Victor ale netvořil jen knihy. Ve své knize o Mense píše: „S pomocí své rodiny a se svolením svého přítele, autora Raye Cattella, jsem napsal program, který uchazeče podrobí testu Cattell IIA, standardním způsobem na něj dohlédne a test patřičně vyhodnotí s ohledem na věk.“

Chris Leek mi také prozradil, že „v roce 1987 vytvořil novou deskovou hru s názvem Cashword, křížence mezi hrami Monopoly a Scrabble.“

Victor jako člověk

Každý, s kým jsem o Victorovi mluvil nebo kdo o něm psal, ho popisuje jako někoho, s kým stálo za to trávit čas. Jeho plán stát se extrovertem tedy zřejmě vyšel.

Ray Ward popisuje, že byl „poměrně malý, ale patřil k těm typům postav, které mají tendenci vyniknout v každé skupině. Ale stejně v ní nedominoval. Vždycky mu záleželo na tom, aby každý, kdo chce mluvit, mohl svobodně vystoupit. Někdy byl kritizován, někdy dost urážlivě, ale vždy zůstal klidný a zdvořilý.“

Chris Leek o něm řekl: „Viktor byl velice bystrý. Byl velmi důrazný. Měl spoustu nápadů a snažil se je uskutečnit. Byl poměrně malý, vousatý, ale působil impozantně a zajímal se o spoustu různých témat.

Byl prý skvělý vypravěč a měl smysl pro humor. Nezřídka si dělal legraci sám ze sebe. V pozdějším věku například rád vyprávěl historku, jak se „jednoho dne chystal odvézt své auto na opravu. Řekli mu, ať přijde za půl hodiny. Rozhodl se tedy, že než se s autem vrátí do servisu, zajede s ním do myčky. Když vjel do myčky, najednou si, celý mokrý, uvědomil, že důvodem, proč potřeboval servis, je, že se mu zaseklo otevřené boční okénko a on ho nemůže zavřít.“

Na otázku, jestli se jeho otec vůbec někdy rozčílil, Mark odpověděl: „Win i Victor byli silné povahy a měli mezi sebou někdy docela ostré hádky. Ale on byl spíš člověk, který se pohádá a pak se z toho oklepe a je zase normální. Nemůžu ale říct, že bych ho kdy viděl naštvaného jinde než doma.“

Victor Serebriakoff zemřel po deseti letech boje s rakovinou prostaty v sobotu 1. ledna 2000. „Nemohu si pomoci, ale cítím, že jedním z důvodů bylo to, že si dal za cíl dožít se přelomu století.“ řekl Chris.

V období mé volby Miss Mensa (1993) se Mensa jako taková dosti personálně měnila. Začala v té době být zajímavější spíše pro lidi již profesně ukotvené. Nenabízela se taková podpora mladým lidem, jako je tomu dnes, řešily se hojně hlavolamy. Já jsem docházela do pražské klubovny – kde ale v té době podnětné prostředí příliš nevznikalo, nebyly zde žádné velké vůdčí osobnosti, které by daly setkáním z mého pohledu smysl a řád, nekonaly se akce SIGů v dnešním slova smyslu nebo konkrétní přednášky se zajímavými hosty jako nyní.

A jak vidím Mensu dnes? Skutečně mnoho se změnilo, velkou předností Mensy současnosti je informovanost členů prostřednictvím kvalitního časopisu a intranetu. Bohužel z důvodu časové vytíženosti nemám příliš možnost účastnit se akcí Mensy, ale pokud se na nějaké ocitnu, oceňuji velmi přátelskou atmosféru, která zde vždy vládne, a ochotu přítomných k diskusi, byť i z diametrálně odlišných oborů a zájmů. Mnoho se dělá pro děti, a to nejen studenty, ale i pro ty nejmenší – nečleny. Velký posun v činnosti Mensy je i dílem jejího předsedy, který díky své vlastní zkušenosti má na každého člena čas a dokáže podpořit nadšení pro věc.

A co pro mne Mensa znamená či jak mne ovlivňuje? Uvědomuji si, že každý má možnost něco zajímavého svému okolí nabídnout a není třeba se přitom obávat komunikace třeba s uznávanými vysokoškoláky a odborníky, kteří kolem sebe někdy, byť nevědomě, vytvářejí auru nedostižitelnosti, ale naopak těžit z jejich nadšení a zkušeností pro danou věc.

Autor: Veronika Černá

V dalším roce už bylo čísel více a taky měly více stránek. Začínají se zde objevovat náznaky i jiných příspěvků než jen čistě informačních mensovních. Na konci roku se redakce ujal Jan Fikáček, nenechejte se ovšem zmást tím, že je občas podepsaný jako JaF Redakce nebo Jan Ggill. Např. v zářijovém vydání je na předposlední straně stručně shrnut obsah jeho přednášek – Technologie výroby Boha (také str. 19, č. 3/93) a Naučte svého psa kvantovou mechaniku. Z původních spíše upoutávek na přednášky J. Fikáčka se postupně přešlo na diskusi o vědě a k polemice o „věčném“ perpetuum mobile (to až na konci roku 1993). V roce 1991 také vznikla soutěž Miss Czechoslovak Mensa, organizátorem byl opět Fikáček.

Ale dost už bylo Fikáčka (stejnojmenný článek viz č. 1-2/92). Pokud vás zajímá historie založení Mensy International (popsaná možná trochu poutavěji a určitě stručněji než na webu), nalistujte první stranu téhož čísla. Uvnitř tohoto čísla (číslování stránek se ještě nevedlo) zjistíte, že se uvažovalo o novém názvu časopisu (kromě IQ a Dimenze se objevily i docela originální návrhy jako Mumák nebo Mňam). Podívejte se také na anketu uprostřed tohoto čísla. Její výsledky pak byly zveřejněny v č. 5-6/92 a rozhodně stojí za povšimnutí. Např. na otázku, co by se mělo v časopise změnit, zněla odpověď: ,,Šéfredaktor!‘‘ Tak se také stalo ke konci roku 1992. Jinak docházelo k častým změnám stylu a designu celého časopisu, ale MCM, IQ liga Jaroslava Flejberka a rubrika D byly tehdejší stálice.

V dalším č. 3-4/92 najdete rozhovor s MUDr. Miroslavem Mackem a informace o KKK (Kafe, kecy, keksy neboli Káva, koláček, konverzace), kdysi velmi populárním pravidelném setkávání. Dokonce až tak populárním, že došlo na KKKK, konkurenci KKK. Určitě se podívejte do čísel 7- 8/92, 6/92, 3/93 včetně následujících a uvidíte, kolik práce a času stálo založení OGB. Všechno toto úsilí patřilo Kateřině Havlíčkové a Evě Vondrákové.

V č. 5/93 se poprvé objevuje nový fenomén – seznam kandidátů do Rady Mensy a jejich proslovy. Navrženo bylo 19 lidí, 11 poslalo svůj souhlas s kandidaturou a tím se v podstatě volby uzavřely (tehdy bylo podle stanov 11 radních). Celá věc zabrala asi třetinu stránky! Naprosto kouzelný příspěvek je v č. 2/93 na str. 13 – Česká přísloví přeložená do vědecké češtiny. Doporučuji!

A ještě něco chybí, ale to je smutná historie. Po rozdělení federace 1. ledna 1993 hlasovala většina členů Mensy v referendu pro zachování společné československé Mensy, ale i tak došlo k jejímu rozdělení. Jak se to mohlo stát? Podívejte se do časopisů č. 5/93 na str. 8, 6/93 na str. 3 a 7/93 na str. 3. Najdete v nich vysvětlení, ale jestli budete kroutit hlavou a říkat si, proč ti chytří lidé jenom dělají takové hlouposti, přečtěte si článek na str. 3 časopisu 8-9/93 a zapřemýšlejte. To samé, ale stručně a věcně viz č. 10/93 na str. 4 a 5.

Hledání mensovní sekretářky nebylo vůbec snadné, všimnout si toho můžete v sérii mnohdy až zoufale znějících článků v časopisech 11/91 na str. 4, 1/92 na str. 13, 3/92 na str. 7 a 1/93 (leden) na str. 5.

Nakonec si třeba zkuste jen tak cvičně udělat test ze str. 17 v č. 3/93.

Všechny staré časopisy naleznete v elektronické podobě na intranetu Mensy: https://intranet.mensa.cz/index.php?men=men14.1.0.0, konečně bylo také opraveno jejich řazení a vyhledávání je tedy snadné. Staré časopisy naskenovali Hana Kalusová a Tomáš Kubeš.

Novější čísla časopisu (od poloviny roku 1998) jsou na intranetu dostupná v elektronické verzi vytvořené z elektronické tiskové předlohy. Pro starší časopisy předlohy neexistují a je potřeba je ručně scanovat z papírových originálů. Vzhledem ke kolísavé kvalitě tisku není čitelnost některých čísel dokonalá avšak pokud Vás historie Mensy zajímá, své si určitě nejdete.