geocaching – Magazín Mensa

Za tajemstvím lesa

Redakce — Tue, 20 Aug 2013 21:35:42 +0000

Event znamená setkání s osobami podobně postiženými, tzn. s kačery. Společně si můžeme vyměnit CWG, GC, TB a jiné předměty (které jsou námi kačery velice ceněné, i když nezasvěceným tyto pojmy asi nic neříkají), tím nejdůležitějším je ale sdílení zážitků z lovu a podělení se o zkušenosti.
Na Monaku se letos konal event již poněkolikáté, a protože jsou jeho organizátoři známí svými skvělými nápady, byl o akci z naší strany velký zájem, proto jsme nakonec „postavili“ dvě družstva. A o co tedy konkrétně šlo? V desetiminutových intervalech jsme se postupně družstvo po družstvu vydali do místních lesů, které jsme měli poznávat. Čekalo nás několik stanovišť, která jsme nalezli podle GPS souřadnic, a na nichž jsme měli vždy odpovědět na nějakou otázku. Každé stanoviště se věnovalo jinému patru, postupně jsme se tak z korun stromů přes keře a byliny dostali až mezi mravence a nakonec i pod zem, vyluštili jsme tajenku a vydali se vstříc závěrečnému pokladu, kde na nás kromě památečního CWG čekala i sladká odměna – lízátko (věřím, že tento pojem již není neznámý ani nezasvěceným).
Nešlo ale ani tak o poklad, ale hlavně o možnost strávit krásné chvíle v krásném prostředí se spoustou fajn lidí. No řekněte, kdy jindy vás napadne vyrazit s přáteli na pěknou procházku do lesů? A o tom vlastně celý geocaching je! Jsem proto ráda, že tu existuje SIG Geocaching a těším se na další jeho akce.

Autor: Magdalena Tydrichová

www.quantumcaching.com

Redakce — Sun, 29 Jan 2012 21:57:45 +0000

V místnosti byla hromada překoceného a rozbitého nábytku, pět postav a přístroj mysteriózně pomrkávající baterií kontrolek. Většina postav se vůbec nehýbala; štíhlý mladík klečel na zemi u přístroje opřený o jeho ovládací pult. Robustně vyhlížející muž stál u okna se založenýma rukama a upřeně pozoroval cosi venku. Elegantně oblečený Asiat zamračeně klouzal očima po nepořádku v místnosti a drobná dívka sledovala posledního člena společnosti, který napjatě rázoval přes pokoj, až připomínal šelmu v kleci.

Tom přestal s přecházením, jen aby mohl silně kopnout do židle: „Někde tady přece musí být!“ vykřikl. „Museli jsme to v něčem přehlédnout. Co jsme nerozebrali?“

Jack se unaveně ozval ze země: „Nech toho, prostě jsme to nenašli. A musíme se odsud už dostat zpátky. Jsme tu docela dlouho a funkce je čím dál tím nestabilnější.“

Ukázal na přístroj červenající se varovnými světly: „Synchronizace už selhává a pohromadě nás drží jen zázrak. Proto taky on venku vidí zelenou oblohu,“ kývl směrem k Bergerovi.

Berger s falešným klidem pořád zíral oknem ven: „Však tam taky je zelená obloha. To vy to vidíte špatně.“

V hotelovém pokoji se rozhostilo nepříjemné ticho.

Felixa se zavrtěla a s pohledem upřeným na zem pronesla: „Zkoušeli jste někdo kostky? Myslím … myslím, jestli jsme všichni na stejné úrovni pravděpodobnosti?“

Pohlédla na ostatní: „Jestli je koherence jen částečná, tak můžeme být vlastně všichni někde jinde.“

„Já teda jsem určitě někde jinde,“ odtušil od okna Berger.

Tom chytaje se stébla horečně sáhl do kapsy a doslova z ní vyrval tři těžké kostky. Všechny tři patřily k nejdokonalejším hracím kostkám, co kdy byly vyrobeny; ze superpevné otěruvzdorné slitiny, vyvážené s mikrogramovou přesností. Tom jimi třikrát za sebou zatřásl v ruce a hodil. Vyšlo mu osm šestek a jedna dvojka.

Felixa udělala totéž se svojí trojicí kostek a padlo jí osm jedniček a čtyřka. Ostatní měli všichni čisté devítice různých čísel.

Tom úplně změnil držení těla a náhle vypadal jako rytíř před bitvou: „Já a Felixa můžeme ještě výš,“ skoro křičel. „Pošli nás na vyšší úroveň nepravděpodobnosti a my to můžeme pořád ještě najít první!“

Jack se na něj stejně hlasitě utrhl: „Už zbývá jen necelých šest minut – za tu dobu nemáš šanci cokoli najít!“

„Budu na tak vysoké úrovni, že buď to uvidím hned, nebo to neuvidím nikdy. Pošli mě tam,“ dostalo se mu rázné odpovědi.

Jack rezignoval, se zatnutými zuby vrtěl hlavou a rychle nastavil přístroj: „Přesně za pět minut spustím kolaps! Jestli nebudeš připraven, máš smůlu.“

Tom kývl a vzal za ruku Felixu. Jack se na ně naposledy podíval a položil prst na jeden z ovládacích prvků přístroje. Pak stiskl tlačítko a stal se bohem.

Autor: Jan Vučka

Z Pardubic: Poprvé geocacherkou

Redakce — Mon, 06 Jun 2011 06:47:49 +0000

Tak dneska to vypukne. Je sobotní dopoledne a já nemohla ani dospat. Na poslední schůzce naší pardubické skupiny bylo odhlasováno, že příští (tedy ta dnešní) schůzka proběhne netradičně v sobotu a tentokráte (pro některé z nás včetně mě poprvé) mimo klubovnu. Budeme se věnovat geocachingu – slovo pro mne zcela cizí. Ještě že se našlo dost odborníků, kteří mi během měsíce vysvětlili, o co se vlastně jedná. Dostali jsme za úkol vyřešit několik míst výskytu – moc se mi to nedařilo, ale alespoň byla snaha materiály vytisknout a vzít s sebou.

A je to tu: Je 13:00 a my se začínáme scházet na náměstí. Nakonec je nás tu docela dost: Jana, Zdena, Lukáš, Honza, také Marta a Vítek z Hradce a já. Zjišťuji, že v tom nejsem sama – Honza je na lovu také dneska poprvé. Jdeme na to – první cache je na dosah, ale je tu problém. Cache je umístěna na náměstí a lidí tu chodí více než dost. Nakonec se vše povede tak, jak má – super. Jdeme dál, po chvilce se nám cache množí a množí. Zlom nastává až u jedné (to už lovíme asi 90 minut) – jedná se o „pohodovou popracovní“ a má být umístěna někde uprostřed jednoho z pardubických mostů. Celá naše skupina hledá a hledá, ale nikde nic. Už se pomalu chystáme odejít bez úlovku, a vtom to přijde. Poodejdu kousek stranou od středu a najednou to zahlédnu … je to ono? Ano, můj první magnetický proužek se souřadnicemi a následně má první cache.

Nakonec si ti nejlepší připsali do sbírky až 8 úlovků. Vzhledem k náročnosti lovu byl závěr schůzky předem znám – občerstvení v restauraci stálo za to. Už je domluven další odchyt – tentokrát pojedeme do Hradce … tak už zbývá jen říci „Lovu zdar“.

Autor: Eva vavřinová