Ačkoli o mechanismech inteligence a roli biologie zatím nevíme mnoho, nová studie poukazuje na významnou roli matky při formování našeho IQ. Podle výzkumu se inteligence dědí po matce. Studie uvádí, že inteligence je spojena s chromozomy X – a protože ženy mají tyto chromozomy dva, je dvakrát větší pravděpodobnost, že se inteligence dědí právě po matce. Navíc vědci věří, že otcovské geny odpovědné za kognitivní funkce mohou být automaticky deaktivovány.

Existuje kategorie genů známých jako „podmíněné geny“, které se při začlenění do DNA aktivují nebo deaktivují tak, aby se pro určité funkce používaly buď pouze mateřské, nebo pouze otcovské geny. Vysvětlím. Představte si, že vaše tělo dostane dvě sady instrukcí, jak růst – jednu od matky a jednu od otce. Většinou tělo čte obě, ale někdy si vybere jen jednu z nich – buď matčinu, nebo otcovu – a druhou úplně ignoruje. Tento jev se nazývá genomický imprinting.

Například gen zvaný IGF2 je zodpovědný za růst v dětství. Otcova verze tohoto genu růst podporuje, zatímco mateřská bývá deaktivovaná. Je to proto, že tělo matky si šetří energii na těhotenství, takže její geny jsou v otázce růstu opatrnější. Naopak otcovské geny podporují výrazný růst – a právě na ty tělo reaguje.

Laboratorní studie na myších ukázaly, že zvířata s vyšším podílem mateřských genů měla větší mozky, ale menší těla. Myši s převažujícími otcovskými geny měly naopak větší těla, ale menší mozky. Nyní víme, že inteligence patří mezi podmíněné geny pocházející od matky – což znamená, že tělo jim přikládá vyšší důležitost.

Studie také prokázaly, že mateřské a otcovské geny ovládají různé části mozku – a tedy i různé kognitivní funkce. Například buňky s otcovskými geny se hromadí v částech limbického systému, který se podílí na funkcích jako je sexuální chování, příjem potravy a agrese. Naopak v mozkové kůře, kde sídlí vyšší kognitivní funkce jako je logické uvažování, řešení problémů a jazyk, nebyly otcovské buňky nalezeny. Tyto poznatky z myší byly následně aplikovány na lidi.

Více než 12 000 mladých lidí se zúčastnilo rozhovorů, které potvrdily výsledky studií na myších – nejlepším ukazatelem inteligence dítěte je IQ jeho matky.

Předchozí výzkumy také prokázaly souvislost mezi inteligencí a vztahem mezi matkou a dítětem. Studie z Washingtonské univerzity ukázala, že bezpečná vazba mezi matkou a dítětem a mateřská láska jsou klíčové pro vývoj některých oblastí mozku.

Tato sedmiletá studie zjistila, že u dětí, které od svých matek získaly dostatečnou emocionální podporu, byl hipokampus (oblast mozku zodpovědná za paměť, učení a reakci na stres) ve 13 letech o 10 % větší než u dětí, jejichž matky byly citově odtažité.

Jako by pro nás naše matky už tak neobětovaly dost, teď víme, že nám navíc daly ještě něco, o čem jsme možná ani netušili. Je však důležité dodat, že pouze asi 40 až 60 % inteligence je dáno geneticky – zbytek závisí na prostředí. A právě tady se mohou zapojit otcové –a přispět k IQ svých dětí svou péčí.

Anglický vědec Francis Galton (1822 – 1911), bratranec Charlese Darwina, zahájil před více než stoletím debatu a spor o vlivu dědičnosti a prostředí, známý spíše pod názvem „nature versus nurture“ (přirozenost vs. výchova). Galton začal zkoumat dědičnost v r. 1865 především díky Darwinově knize O původu druhů. Galton tehdy soustředil svoje úsilí na studium lidské inteligence a jejích odchylek. Byl horlivým zastáncem dědičnosti a víry v to, že osobní úspěch je důsledkem vlastností, které potomkům předali rodiče prostřednictvím dědičnosti. Galton ve své době výrazným způsobem přispěl kromě jiných disciplín také genetice a psychologii. V debatě „nature vs. nurture“ byl zastáncem „nature“ (přirozenosti), v níž podporoval úlohu dědičnosti. Nakonec zavedl metodu studie dvojčat, která měla napomoci určení různých podílů přirozenosti a výchovy. Jeho velkolepé psychologické dílo se nazývá „Význační angličtí vědci: jejich přirozenost a výchova“.

Je tedy inteligence výsledkem dědičnosti, či prostředí? Lidskou inteligenci lze považovat za velmi zvláštní schopnost, která nám umožňuje myslet abstraktně, analyzovat, zdůvodňovat, plánovat a řešit problémy za použití zkušeností získaných v průběhu života. Inteligence tedy není pouze zvláštní schopností řešit problémy v IQ testu, je to především schopnost interpretovat a chápat jedinečné a složité prostředí, v němž žijeme. Naše inteligence nám podle příkazů našeho svědomí a mravního řádu, společenských hodnot (zvyků) a naší moudrosti říká, co bychom měli dělat a co ne.
Vzhledem k výše zmíněným vlastnostem, jež máme k dispozici, se můžeme sami sebe ptát: „Odkud to všechno pochází?“ Existují lidé, kteří věří, že genetika (přirozenost) tvoří 80 až 100 % naší všeobecné inteligence, zatímco jiní tvrdí, že podíl genetiky a prostředí (výchova) na výsledné determinaci našich mentálních schopností je stejný (či „téměř stejný“).
„I když mají geny dopad na naše chování, za rozdíly v chování mezi námi je zodpovědné prostředí.“ Je tato věta pravdivá, či je to politicky korektní kompromis vědeckého faktu?
Podívejme se na fakta: především v genech je shrnuta naše vývojová zkušenost. Proto lze interakci mezi genetikou a prostředím chápat jako interakci mezi naší minulou a současnou zkušeností z prostředí. To znamená, že jsme pevně (geneticky) zapojeni do interakce s naším prostředím. Navíc v procesu rozvoje přejímají naše geny přítomnost našeho prostředí. Znamená to tedy, že se přizpůsobujeme (naše geny) prostředí. V důsledku toho lidé reagují svým chováním pouze na věci, pro něž byli určeni, stejně jako výtah reaguje pohybem nahoru či dolů, je-li zmáčknut příslušný knoflík. Výtah obvykle nereaguje na lidský hlas nařizující pohyb nahoru či dolů (nebyl-li tak naprogramován). Diskuze, zda je inteligence z větší části dědičná, či daná prostředím, probíhá vášnivě více než dvě století. Přesto zůstává debata „přirozenost versus výchova“ stále bez jasného závěru. Oba tábory nicméně uvádějí důkladné a přesvědčivé argumenty a hypotézy.

Nature versus nurture

Kdo má pravdu? Pochopení lidského genomu jasně ukazuje, že mají v diskuzi částečně pravdu obě strany. Přirozenost (dědičnost, genetika) nám dává naše vrozené schopnosti a rysy, zatímco výchova (prostředí) bere naše geneticky dané schopnosti a formuje je v procesu učení a dozrávání. Nicméně kompromisem 50 na 50 debata nekončí. Vědci nejsou jednotní pokud jde o poměr, kolik lidské inteligence a dalších schopností je determinováno genetikou a kolik prostředím. Behavioristé věří, že i když existují genetické tendence, na genetice nezáleží a určité stránky našeho chování plynou pouze z prostředí naší výchovy, a tudíž je inteligence dána prostředím (nurtured). K slávě harvardského psychologa B. F. Skinnera, jakožto zastánce prostředí v debatě o vlivu nature versus nurture na inteligenci, přispěly jeho časné experimenty s holuby, kteří uměli tančit, dělat číslovku osm a hrát tenis.
Tábor zastánců výchovy se může ptát, zda v nás byl způsob, jak se chováme, zakotven ještě před naším narozením, či zda se rozvinul až časem v reakci na naše zkušenosti. Tábor zastánců přirozenosti odpovídá: „Samozřejmě, že naše reakce na podněty v nás byly pevně zakotveny ještě v děloze. A samozřejmě se naše chování rozvinulo časem v reakci na zkušenosti. Znamená to tedy, že jsme byli v našich rodových genech „naprogramováni“, abychom reagovali určitým způsobem na podněty prostředí a přizpůsobovali své chování podle požadavků současného prostředí. Naše geny zahrnují zkušenosti z naší vývojové minulosti. Tudíž geny vzájemně se ovlivňující s prostředím je nutné chápat jako minulé prostředí ovlivňující se s prostředím současným. Naše geny jsou konstruované tak, aby umožnily očekávat a předvídat určité faktory prostředí. Proto je možné variabilitu ve výsledcích chování vysvětlit ze 100 % scénářem, který se projevil v naší konstrukci (tj. v našich genech).“
Lidské chování je výsledkem interakce tisíce genů a prostředí. Zde je jednoduchý příklad tvrzení v debatě mezi přirozeností a výchovou, jak se vztahuje ke „genialitě“.
„Klíčovým faktorem odlišujícím genialitu od pouze vynikajícího není božská jiskra. Není to IQ. Je to cílený trénink. Veřejná diskuse je zasažena genetikou a tím, co jsme „naprogramováni“ dělat. Je pravda, že geny drží na uzdě naše schopnosti. Ale mozek je také neobyčejně plastický. Budujeme sami sebe prostřednictvím chování.“
To, co plyne z výše uvedeného citátu Davida Brookse, je poměrně zavádějící. Podle Brookse můžete vzít kohokoli z ulice a proměnit jej v génia. Vše, co je k tomu potřeba, je pouze pocit spřízněnosti, zoufalá touha po úspěchu a vůle udržet jej („ambice“).
Brooks ignoruje skutečnost, že naše zájmy jsou vrozené, pocházející z našich genů. Jsou spuštěny geneticky a poté se přizpůsobují prostředí.
Všichni se lišíme geneticky. Máme odlišné touhy, chutě a vášně. Motivace a vůle jsou vrozené (geneticky). Nejsou to kvality, které lze do někoho „nalít“. Jsou to vzácné kvality. Možná to je důvod, proč je genius během svého života buď vysoce ceněný či bolestivě opomíjený.

V hlavní roli genetika

Geny jsou zodpovědné za naši motivaci, osobnost, inteligenci, ambice, kriminalitu či vůdčí schopnosti a tyto rysy a schopnosti jsou součástí našeho genetického vybavení a nikoli naší výchovy. Přirozenost nás obdařuje těmito vrozenými schopnostmi a rysy. Výchova pak bere toto genetické dědictví a modeluje je tak, jak se učíme a dozráváme. Kdyby genetika nehrála hlavní roli ve formování našich schopností a rysů, pak by dvojvaječná dvojčata, vychovávaná ve stejných podmínkách, musela být podobná, bez ohledu na rozdíly v genech. Ačkoli studie ukázaly, že se podobají více než běžní sourozenci, vykazují také tytéž nápadné podobnosti, i když jsou vychováváni zvlášť, stejně jako tomu bylo v podobných studiích u jednovaječných („identických“) dvojčat. V srpnu 2011 byla na Science Daily publikována zpráva o první přímé vazbě na lidskou inteligenci. Byla to první studie, která nalezla při testování lidské DNA příspěvek genů pro genetické odchylky. Tým vědců studoval u více než 3 500 osob v severní Anglii a Skotsku dva typy inteligence. Výsledky naznačují, že 40 až 50 % rozdílů je možné připisovat genetickým rozdílům. Doktor Neil Pendleton z Centra pro integrovaný genetický výzkum v Manchesteru v Anglii, autor článku řešitelského týmu, říká: „Toto je první výzkumná zpráva, která testovala inteligenci starších zdravých lidí za použití komplexního šetření. Byli jsme schopni ukázat podstatný genetický příspěvek k naší schopnosti myslet. Nyní můžeme použít naše zjištění k lepšímu pochopení, jak se tyto geny ovlivňují navzájem a s prostředím. S našimi spolupracovníky budeme pokračovat ve výzkumu, abychom nalezli biologický mechanismus, který by mohl udržovat naše intelektuální schopnosti a pohodu do pozdního života.“
Studie potvrzuje předchozí závěry z výzkumu dvojčat, nicméně výzkum nebyl schopný identifikovat, které geny k našim kognitivním schopnostem přispívaly a které nikoli.
„Jak je uvedeno v připravovaném článku pro časopis Psychological Science, bylo zjištěno, že téměř v žádném případě se nepodařilo zopakovat předpokládanou genetickou dráhu. Jinými slovy, inteligenci nelze spojit se specifickými geny, které byly testovány.“
Závěrem jedno pozorování: Identifikace zvláštních genů inteligence může být ještě na hony daleko. Problémem se jeví zejména strategie a technologie: jak provést výzkum a s jakými nástroji. Moderní věda ještě nemá vhodné nástroje k tomu, aby tolik potřebný výzkum realizovala.

Převzato z Mensa International Journal, 8/2012, č. 560.