Hrdinou našeho filmu byl mladý student práv Farid, který vyrazil z Francie do Alžírska na přání svého nemocného otce zachránit jeho rodný dům před demolicí. Od samého začátku ho potkávají ale všelijaké nesnáze. Od lehké jazykové bariéry přes neochotu tamních úředníků mu jakkoliv pomoci až po jeho tamního vypečeného bratrance, který mu ukradne veškeré doklady, aby mohl „legálně“ překročit hranice a dostat se do Francie. Jelikož Faridovi tamní policie ani ambasáda nejsou ochotni v jeho složité situaci pomoci, rozhodne se pro strastiplnou ilegální cestu v podpalubí lodi, která skončí jeho uvězněním na imigrační policii, naštěstí už ve Francii, kde ho najde jeho přítelkyně, která po něm pátrá, jelikož se jí několik dní neozval.

Pro všechny nové i neaktivní členy může být tento film a pozvánka na něj inspirujícím příkladem, jak se zapojit do dění Mensy. Nemusíte se hádat s úředníky ani chvíli pobýt zavření v kontejneru na nebezpečný odpad. Stačí sebrat kuráž a vyrazit na některou z pořádaných akcí nebo stejně jako Lenka uspořádat vlastní.

Děkujeme tímto Lence za příjemný večer a těšíme se na další nové členy, které ještě neznáme.

Autor: Pavla Pechová

Orléans nás přivítal památníkem Panny orleánské – nápis hovoří o tom, jak tam na ni všude vzpomínají a opravdu jsme se s připomínkou jejího hrdinství setkali na mnoha místech, Jeanne d’Arc najdete i na obraze v pařížském Pantheonu.

Putování po pohádkových zámcích na Loiře (řeka překvapivě příjemná i na osvěžení) jsme ukončili v Nantes – město jsme prohlíželi potmě, takže jsme mohli obdivovat zámek nasvícený i s okénky, zvenku na něj vrhaly reflektory nepravidelně červené pruhy a i strom měl díky reflektoru úplně umělecký stín.

V Carnacu jsme se dozvěděli, že menhiry si stále drží své tajemství, protože dosud není jisté, který výklad jejich účelu odpovídá skutečnosti. A víte, co v bretonštině vlastně znamená menhir? Dlouhý kámen.

V Bretani mne zaujalo také Concarneau, kde švitořili racci mořští, dokonce i v krabičce jako suvenýr, anebo jste si mohli koupit jejich vajíčka v cukrové podobě.

Pláž u Plovanu s pěknými oblázky měla moře s nebezpečnými vlnami. A prý opravdu nebyla k plavání vybraná kvůli svému jménu. Tedy plavat tam nešlo, jen skákat s vlnami – a bylo to vydatné cvičení.

Nejzápadnější cíp Francie střeží Sémaphore de la Pointe du Raz – maják využívaný vojensky, meteorologicky i telekomunikačně. Kromě útesů a cesty lemované kvetoucími janovci tam byl k vidění u obchodů ve vitríně čokoládový maják vysoký jako člověk a nápis hlásal, že ho vyráběli dva cukráři přes 300 hodin a váží kolem 100 kg.

Atmosféra Bretaně s kamennými domy a drsnými námořníky je znát i v Brestu: tam jsme prohlíželi zvláštní strohý kostel, který měl několik vchodů a byl bez ozdob, jen barevná okna většinou vysoko u stropu a na schodech růžové lístky, patrně ze slavnosti, kterou jsme ale nezastihli. A Brest je rodištěm herce Pierra Brice.

V Dinanu měli u budovy městské policie na záhonku vystříhaný letopočet 2011.

Kdysi největší přístav Francie Saint-Malo nám nabídl romantický pohled na mnoho lodiček, úžasný výběr zmrzlin a procházku po pevnosti a historických uličkách. A také tu stál kolotoč, ale na rozdíl od kolotočů, které jsme viděli jinde, byl upravený k obchodním účelům.

Jeden z divů Francie, klášter Mont Saint Michel, jsme opustili včas, aby nám moře neodplavilo auta, a ještě jsme stihli povečeřet v pizzerii v Avranches. Tam jsme viděli i restauraci připomínající pojmenováním blízkost muzea rukopisů z Mont Saint-Michel.

Další místo k zamyšlení byly pláže, kde proběhlo vylodění roku 1944 – perfektně zpracované v muzeu v Bayeux, kde měli přehledný film, portréty velitelů – ale také si člověk mohl všimnout drobností jako skleněné miny, kterou nešlo zjistit a i potom v ráně rentgenem těžko, anebo naopak podložky pod knoflíky, aby je mohli leštit a nezničili látku – usoudili jsme, že taková činnost přispívala k pořádku a také k uklidnění. Teď jsou na plážích i hlídaná místa na koupání – na jedné písčité pláži jsme toho využili a nasbírali si i mušle. Kromě hlavního památníku historických událostí – vysokého kříže – tam byly i menší pomníky kanadským a britským jednotkám.

Kanál La Manche vyvolal otázku po významu slova – označuje také rukáv, případně rukojeť, asi průliv opravdu ten tvar připomíná.

Čas v Paříži jsem rozdělila mezi EMAG a toulky po městě (na ty zbylo dost prostoru, protože některé přednášky odpadly).

Místo pro EMAG – v paláci UNESCO – bylo velmi reprezentativní; využila jsem i speciální známky UNESCO, které se daly použít jen při podání zásilky do schránky přímo v budově. Nechtěně jsem podrobila poštu testu – vynechala jsem omylem zemi určení, ale dopisy se dostaly většinou správně do ČR. Výstava na plotě areálu UNESCO nám připomněla nejrůznější zajímavé kouty Země. Poblíž paláce UNESCO stojí budova ministerstva ekologie, udržitelného rozvoje, dopravy a bydlení a zřejmě i proto tam byly k vidění stojany s označením pro elektromobily.

Mensané jsou všude hraví. Na záložkách, které byly k dispozici, měli otázky – odpovědi se dozvědí zájemci, až když přijdou do Mensy. Dvě z otázek: Narodil jsem se 14. července roku 10 př. Kr. Kdy oslavím 20 let? Kolikrát napíšu 5 na seznam celých čísel od 1 do 100?

Organizátoři EMAG měli plné ruce práce, protože byla doba dovolených a nebylo moc dobrovolníků. Ti, co se nám věnovali, se snažili – jednou mne nechtěli pustit strážní do brány budovy, když jsem si zapomněla visačku – náhodou se tam objevil francouzský mensan, který se za mne zaručil. A ještě jedna náhoda mi pomohla, když jsem hledala naši skupinu pro odchod na večeři – jedna z organizátorek mne pozvala, že mne tam doveze – zrovna pršelo, jen se lilo, tak jsem byla moc ráda. Cestou jsme probraly, jak je ráda, že si zopakuje na EMAG angličtinu, že pracuje na univerzitě v Lyonu, že to typicky proměnlivé počasí v Paříži je určitě odlišné od našeho českého vnitrozemského. Podle očekávání jsem se na EMAG setkala se zajímavými mensany; místo francouzštiny jsem si v Café Dernier Métro procvičila angličtinu s francouzským mensanem, který pracuje hodně v zahraničí. Musím se také aspoň stručně zmínit o inspirativní prohlídce pasáží – do té doby mne nenapadlo, že to jsou vlastně předchůdci obchodních domů.

V Paříži jsem šla také kolem památníku objevitelů chininu – pánové Pelletier a Caventou chinin extrahovali r. 1820 a dostali za to ocenění jako dobrodinci lidstva.

V Pantheonu mne kromě Francouzi často uctívaných velikánů zaujala Marie Curie a také cestovatel Bougainville – zahradníci už vědí, že podle něj jsou pojmenované krásně kvetoucí keře bougainvillie.

Place des Vosges je klidné místo, jak slibuje průvodce, s krásnými obchůdky, kde se můžete pokochat i vystavenými obrazy – třeba inspirativní zátiší s vinnými zátkami. Je tam také dům, kde bydlel Victor Hugo, a kavárna Hugo. Té jsem neodolala a dala jsem si tam víno. Číšníci tam byli veselí a tak hezky se mne zeptali, ne třeba „Co si dáte?“, ale: „Co by vám udělalo radost?“

K Pont des Arts se lidé díky zámkům určitě zase vrátí.

Při večerním poklusu Paříží jsme zhlédli i kousek filmu na plátně letního kina na Montmartru a u Moulin Rouge jsme viděli frontu na divadlo Dvou oslů.

Zaujalo mne, že i v Paříži, podobně jako v Praze, byla reklama J. C. Décaux jako nepřemožitelné firmy. Cestou v metru jsme jednou jeli ve špičce a přitom jsem zblízka pozorovala, jak jeden Francouz vyskakoval jako kohout, aby mu ten druhý nedržel ruku před nosem – ale ten se v té situaci taky musel držet a nebylo moc kde jinde, taky mu to řekl, že má právo se držet – byl jako hodně dalších tmavší pleti. Ovšem zas na tmavé dítě v kočárku, které si hrálo, jako že telefonuje, se všichni usmívali. A opravdové mobily klidně fungovaly i v metru a Francouzi toho pilně využívali.

Bydleli jsme v Gennevilliers, kde jsem vyfotila ohrádku pro venčení pejsků.

Ve Versailles jsem kromě moderních skulptur, které byly nápadné i na parkovišti před vchodem do zámku, tentokrát prohlížela krátce i městečko. Našla jsem tam pekárničku, kde mi zabalili zboží do papíru, na kterém měli uvedené zákony Antoina Augustina vypracované v 18. století A. A. Parmentierem, které si upravili na dnešní dobu. Prvý zákon byl např. o obilí, které dodává ovocnou chuť a při kuchařské úpravě nakonec dostane chléb chuť oříškovou, podle druhého zákona se dává soli „vždy tak právě podle potřeby“. A kousek od toho dobrého pekařství jsem se s těmi dobrotami posadila na lavičku v parčíku, který dal upravit jeden z versailleských starostů.

Po návštěvě památníku u Verdunu už vím, proč se říká – dopadli jako u Verdunu …

Kříže s keříky drobných růžiček byly nízké, takže když jste si chtěli přečíst jméno padlého vojáka, museli jste se poklonit. Zimostráz po stranách schodiště byl zastřižený do tvaru dělových koulí. Mezi velkými oddíly polí s kříži byla vedle tisů políčka chrp – byly modré jako oči těch mladých vojáků, kteří zde skončili své životy.

Závěrem ještě několik dalších dojmů. Co mne trochu zklamalo, nebo spíš překvapilo? Suvenýr – hrneček s nápisem I was in Paris, to by mne jako frankofila nepotěšilo. A v Bretani jsem si koupila pěkně typicky pruhovaný batůžek s bretaňským nápisem a pak jsem zjistila, že byl vyroben – kde myslíte? P.R.C.! Aspoň snad design nenechali na Číňanech.

K celkově příjemnému dojmu z výletu bych přidala takovou drobnost: vyvěšené oznámení o využívání obnovitelné energie v obchodě McDonald – jejich spolehlivou pohostinnost jsme jako obvykle využívali v přestávkách jízdy.

Přístup jednotlivých členů naší výpravy se dost lišil právě podle toho, jestli byli nebo nebyli obeznámeni s francouzštinou a francouzským přístupem – a podléhal zajímavému vývoji během cestování. Všichni se o místa, která jsme navštívili, živě zajímali, trochu taky o francouzštinu – i ti, co nejsou zrovna frankofilové, se dokázali několika slovy nakonec domluvit, z toho jsem měla velkou radost.

A poznala jsem zas o trošku víc Francii – některá další místa z jejího rozsáhlého repertoáru.

Ilustrační fotografie pocházejí z Wikimedia.

Autor: Jitka Nováková

Z dalších 120 zámků na Loiře v oblasti mezi Orléans a Angers jsme viděli Blois, Amboise, Chaumont, krásný vodní zámek s přístupovým mostem Chenonceau nad řekou Cher … Na jeho obloucích přímo nad vodou je nyní umístěna dvoupatrová galerie, kdysi využívaná jako oblíbené místo společenských setkání francouzské aristokracie. Po zámku ve Versailles je Chenonceau druhým nejnavštěvovanějším zámkem ve Francii. Řeka tekla klidně a byl horký letní den, takže jsme záviděli návštěvníkům, kteří oblouky ladně podplouvali na lodičkách. Přestávky na koupání jsme v náročném poznávacím programu ale také měli, hned druhý den na cestě podél jižního pobřeží Atlantiku jsme si krásně zaskákali ve vlnách. V kraji Bretaň jsme v městečku Vannes obdivovali středověké hrázděné stavby, v klidném zeleném Carnacu 3 000 menhirů v různých uskupeních, naproti tomu v rušném přístavu Concarneau jsme měli problém najít místo k parkování, ale povedlo se a naše snažení bylo odměněno krásným výhledem z městských hradeb a fantastickou zmrzlinou.

Na Pointe du Raz, nejzápadnějším výběžku pobřeží s vlnami dramaticky se tříštícími o útesy, majákem na dohled a sochou anděla ochraňujícího námořníky jsme se cítili jako na konci světa.

Další den našich toulek patřil severní Bretani a městu Dinan, pirátské pevnosti Saint-Malo, kde jsme poobědvali výborné crępes, francouzské palačinky, a asi nejsilnějším zážitkem byl klenot seznamu světového dědictví UNESCO – klášter na hoře Mont Saint Michel, ležící na přílivovém poloostrově, který je s pevninou spojený náspem. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m (nejvíce v Evropě), takže buď je hora obklopena tekutými písky, anebo „plave v moři“. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10 – 15 km od pobřeží (zdroj: Wikipedie). Na konci náspu u parkovišť pro auta a autobusy přivážející turisty je každý den napsané, dokdy je potřeba z parkoviště odjet s tím, že jinak auto poškodí voda. Brána opevnění i přístupová hráz se s přílivem uzavírá a nahoře na hoře zůstávají pouze návštěvníci ubytovaní v hotýlcích, kteří z kamenných teras opevnění pozorují moře všude kolem, diskutují, líbají se, prochází se křivolakými uličkami a jedí mušle až do dalšího odlivu a otevření brány. Pokud tam pojedete, dobře si tedy vyberte, s kým se (dobrovolně :-)) necháte na tomto romantickém místě zavřít!

Z příjemné dovolenkové nálady nás rázem vyvedlo muzeum vylodění v Normandii, obzvlášť po zhlédnutí autentického filmu a panelu věnovaného amputacím. Šokující byl i obsah vitríny s osobním majetkem vojáka – zubní kartáček, hřeben, krém na boty a nic víc … neexistovala jakákoliv individualita, válka potřela identitu jednotlivců, kteří šli do boje za svůj národ hnaní propagandistickými hesly, neustálá blízkost smrti … Studenou facku jsme dostali i na cestě zpátky, kdy jsme se zastavili u památníku ve Verdunu, sledovali dlouhé řady stejných bílých křížů a v jednom z bunkrů jsme viděli výstavu obrazů – byli na nich vojáci a vojačky, slepí, hluší, stařičcí lidé s válečnými zraněními, kteří drželi v rukou svoje fotografie z mládí, kdy nadšeně v uniformě bránili svoji vlast, popřípadě potomci drželi fotografie rodičů, kteří v bojích padli.

V druhé části našeho zájezdu měl být hlavním programem EMAG v Paříži, ale protože naši francouzští spolumensané pojali jeho organizaci velmi volně, oficiálních částí jsme se zúčastnili jen velmi málo a v podstatě jsme pokračovali ve vlastním programu. Organizátoři nám chystali různé zajímavé akce typu: „Chcete vidět ostatní účastníky? Místnost na setkávání nemáme.” „Zaplatili jste za eventy? Nejsou!” „Přednáška se koná?! Opravdu? Najděte si neoznačenou přednáškovou místnost.” „Chyťte si svého lektora.” „Donuťte ho, aby mluvil jinak než francouzsky, protože jinak mu stejně neporozumíte.” „Našli jste dokonce i tlumočníka? Vysvětlete ostatním účastníkům, že byste ho chtěli poslouchat a nebude znít pouze francouzština.” Na druhé straně tolik chvály na dobře zorganizovaný EMAG v minulém roce v Praze jsme již dávno neslyšeli, což potěšilo zejména členy organizačního týmu, kteří se letošní výpravy zúčastnili. Za všechny to shrnula Zuzka Poláková: „Minulý rok v Praze nás někdo chválil zhruba každých 8 minut, teď 8krát za minutu!!” No dobře, abychom nebyli až tak pesimističtí a vyznávali francouzské savoir le vivre (umění žít) – prostory UNESCO, z nichž část využívala konference, byly opravdu impozantní a výhled z kavárny, kde jsme obědvali, byl přímo na Eiffelovku vzdušnou čarou asi 500 metrů od ní … a s ostatními ztracenými mezinárodními účastníky jsme se nakonec shledali a pobavili také, srazy v hospodách vždycky někdo zorganizoval. Jeden německý mensan letošní ročník setkání charakterizoval jako historicky první „udělej si sám” EMAG. Ale opět abychom jenom nehanili, mimořádně zajímavá byla procházka krytými pasážemi v centru Paříže se šarmantním francouzským mensanem, který měl rozsáhlé znalosti historie a fakta skvěle zasazoval do souvislostí. Také přednáška o díle Auguste Rodina konaná v prostorech UNESCO byla vynikající! Podrobná, doprovázená množstvím obrazového materiálu a již zhruba v polovině se povedlo přesvědčit razantně protestující starší francouzskou dámu, že bude znít i anglický překlad, takže jsme i rozuměli. Slova lektorky jsem si potvrdila v muzeu Auguste Rodina, návštěvu kterého jsem si ale již v duchu výše zmíněného hesla zorganizovala sama. Další zajímavou částí programu, kterou jsme po vlastní ose v Paříži absolvovali, byla prohlídka moderní čtvrti La Defense s Grande Arche, která vzdušnou čarou tvoří pokračování Vítězného oblouku. Nahoře ve výšce 110 metrů je krásná vyhlídka s galerií, která byla společně s výtahy zvenčí budovy bohužel zavřená. A ještě k tomu strašně pršelo. Náladu jsme si s částí dámské části výpravy zlepšily hodnocením francouzské módy v přilehlém obchodním centru a pak ještě procházkou po Champs Elyseés, kde jsme původně chtěly zhlédnout SAMOZŘEJMĚ zejména Vítězný oblouk, ale nakonec jsme stejně skončily obdivováním výkladů světových módních značek.

A co Francie kulinářská? Tu jsme samozřejmě objevovali také! Vynikající mušle vařené v hovězím vývaru v Bretani, levandulová zmrzlina v městečku, kde je prý pochovaný Leonardo da Vinci, crępes a galettes – slané i sladké palačinky s různými náplněmi, croissanty a pain au chocolat v malých pekárnách – boulangeriích, obrovské zeleninové saláty s plátky opečených brambor v hospůdkách, křupavé bagety plněné kuřetem s čerstvou majonézou, flan – velký sladký koláč z listového těsta, pudingu a vaječných žloutků, kozí sýry a paštiky z husích jater v místní tržnici, kir royal – nápoj ze šampaňského a Crčme de Cassis, likéru z černého rybízu, malé silné espresso, ve kterém stojí lžička a postaví na nohy i skupinku poutníků celý den se trmácejících po zámcích na Loiře … :-), ale šneci, ti samozřejmě nejlépe chutnají v Paříži, přímo na Montmartre! Kavárnu vybral Tomáš Kubeš, takže jsme v setkání SIG Gurmánu plynule pokračovali i ve Francii. A ještě lépe, když po skvělém jídle následuje procházka noční Paříží – naše veselá skupinka stihla nejenom promítání starého francouzského filmu na velkém plátně přímo pod Sacre CSur, ale prohlédli jsme si i světelnou show na Eiffelovce, která byla z Montmartre krásně vidět, díla pouličních umělců a suvenýry od hlasitě v několika jazycích vyvolávajících prodavačů, seběhli jsme přes čtvrtě, které žijí skoro výhradně v noci, a skončili jsme velmi stylově – přímo před vyhlášeným kabaretem Moulin Rouge. Jediná Češka, která prošla přísným konkurzem a potom v tomto kabaretu tři roky tančila, si vzala Francouze a má v současnosti v Praze studio jógy.

V rámci výletů a výjezdů z Paříže jsme nemohli opomenout městečko a zámek Versailles se Zrcadlovým sálem, rozsáhlými zahradami, sochami bohů, zpívající fontánou …

Ale každá krásná dovolená raz končí. Cestou domů jsme se ještě zastavili v Reims (Remeš) a viděli jsme katedrálu s krásnými vitrážemi, sochami francouzských králů a zvláštní sochou smějícího se anděla.

Děkujeme Tomáši Blumensteinovi za (jako vždycky) vynikající organizaci mensovního zájezdu, přípravu cesty předem i provázení a výklady na místě. Děkuji všem spoluturistům, že jsme byli dobrá parta, a těším se na setkávání s vámi na dalších mensovních akcích.

Na cestu zpátky z Paříže se k nám připojila sympatická Christine Warlies, bývalá členka Mezinárodní rady a mezinárodní radní pro národní Mensy. Dověděli jsme se, že stála u zrodu prvního mezinárodního setkání EMAG v Kolíně, a řekla nám, že z pokračujících mensovních setkání má velkou radost, protože nabízí kromě setkávání mensanů i navazování nových přátelství, poznávání nových míst a měst těm, kteří chtějí dobrovolnicky pracovat a zkusit i něco jiného, než je jejich každodenní zaměstnání, organizační práci si vyzkoušet a dostat za to ocenění a poděkování ostatních. Těšíme se tedy na další ročníky EMAGu, příští rok ve Švédsku. Pořádající švédská Mensa již vyhlásila místo i termín konání, 8. – 12. srpna 2012 ve Stockholmu.

Autor: Zuzana Šimková