Vzdělání

Stejně jako dnes by byl normativ v případě povinné školní docházky rozdílný pro první a druhý stupeň, pro střední školy by se lišil podle finanční náročnosti oboru. Ovšem pro zdravé normální děti by toto měl být jediný způsob financování, z jednoho zdroje. Nikoli jako dnes část od státu, část od kraje, obce, různé neprůhledné účelové dotace, granty a kdovíco. Normativ musí jít za žákem, ať si vybere jakoukoli školu. Obce a kraje si musí uvědomit, že „jejich“ peníze jsou penězi veřejnými, z vybraných daní a rozlišovat děti na ty, co navštěvují „naše“ školy a školy soukromé je nesmysl.

Jediná výjimka z normativního financování, o které se dá diskutovat, je případný vyšší normativ na ZŠ s počtem žáků pod určitý limit, pokud je jedinou školou v obci. Byl by to jakýsi způsob podpory udržení malých škol, které často v obci plní i jiné než vzdělávací funkce a také možnost, jak před dojížděním uchránit malé děti. Pravda je, že vývoj směřuje spíš k tomu, že děti z malých obcí stejně dojíždějí do větších škol a zdá se být účelnější, když obec zaplatí školní autobus, než když udržuje v provozu školu. Nicméně to by bylo na rozhodnutí obce. Nikdo by jí nediktoval, kolik musí mít nejméně žáků, pokud by chtěla udržovat malou školu, byla by to její věc. Obce by nemusely na své žáky, kteří chodí do školy jinde, nic doplácet – peníze by dostávala přímo škola.

U dětí se specifickými vzdělávacími potřebami a dětí postižených by byl normativ navýšen podle stupně postižení v závislosti na tom, jak se ten který druh postižení promítá do nákladů na vzdělání. Pode toho, jestli je třeba asistent jeden na dítě nebo stačí jeden na několik dětí, jaké jsou nutné speciální pomůcky, nároky na speciální kvalifikaci učitelů, maximální počet žáků ve třídě atd. Příplatek by dostala škola, do které dítě chodí. Speciální školy by byly financovány stejným způsobem – tedy žádné odlišné dotace. Na vyšší normativ by škola neměla nárok v případě, že dítěti zvláštní péči neposkytuje nebo poskytovat není schopna.

Stát by stanovil základní normativy a krajům přidělil finanční prostředky podle počtu žáků. Sám by žádnými prostředky na regionální školství nedisponoval. Kraj by mohl normativy navýšit, snížit nikoli. Kraj by měl k dispozici rezervu pro případy krizí (požár, povodeň), částku na investice u škol, jejichž je zřizovatelem a částku na investiční příspěvky obcím.

Obce by financovaly investice u škol a školských zařízení, jichž jsou zřizovateli – mohly by žádat o dotaci kraj – a případně, podle vlastního uvážení, by mohly ze svého rozpočtu podporovat školy na svém území, případně školy, do kterých chodí děti z obce.

Počet žáků v českých školách setrvale klesá – a bude klesat ještě několik let. Teď se pokles přesouvá na druhý stupeň ZŠ. Nezbytná „optimalizace“ – rozuměj slučování a rušení škol – by mohla být cestou, jak zvýšit kvalitu. Znamená totiž lepší vybavení, kvalitnější pedagogický sbor – pochopitelně pouze v případě, že se dělá rozumně a cílem je prospěch dětí. Při zachovaném objemu prostředků na regionální školství se normativy nutně musí zvyšovat. S přechodem na tvrdý normativ by mělo dojít také ke změně způsobu financování (z jednoho zdroje) a pravidel (nerozdělovat finance na mzdové a provozní). Škola by hospodařila podle rozpočtu navrženého ředitelem a schváleného zřizovatelem. To by ředitelům, kteří mají o svých školách největší přehled, umožnilo směrovat finance tam, kde jsou nejvíc potřeba. Mohli by konečně odpovídajícím způsobem zaplatit kvalitní učitele.

Mimoškolní činnost

Stát především financuje instituce – školská zařízení. Tedy družiny, školní kluby, domy dětí, ZUŠ. Formou dotací a grantů podporuje organizace dětí a organizace, které s dětmi pracují. Toto financování je příliš závislé na náhodném rozhodování a navíc setrvale nejisté. Stejným způsobem přispívají kraje a obce. Lidem, kteří se práci s dětmi věnují jako fyzické osoby (třeba soukromí učitelé hudby) stát nepřispívá vůbec.

Rozdělení peněz na mimoškolní činnost je ještě méně spravedlivé než financování škol. Většinu prostředků z veřejných rozpočtů využijí děti vzdělaných a bohatších rodičů, protože ti své děti k mimoškolním aktivitám vedou. Děti z rodin sociálně slabších se kromě kroužků ve škole příliš často takovýmto aktivitám nevěnují.

I tady by pomohlo financování konečného uživatele. A mohlo by proběhnout jednoduchým způsobem: Sečetly by se peníze, které jsou na tento druh podpor vynakládány (suma by byla každoročně součástí státního rozpočtu) vydělily počtem žáků základních a středních škol a takto stanovený normativ by mohlo použít každé dítě jako příspěvek na financování jakékoli mimoškolní činnosti podle vlastního výběru. Opět by platilo, že kraj může příspěvek zvýšit, nikoli snížit. Zásadou by bylo, že financovat příspěvkem lze maximálně 70 %, ostatní jsou rodiče povinni uhradit (mimo jiné jde o opatření proti černým duším). Pověřený obecní úřad by mohl zbývajících 30 % za děti z rodin, závislých na sociálních dávkách, uhradit v rámci naturálních příspěvků rodině. Stát by to nestálo ani korunu navíc a dětem pomohlo. Zmizelo by zcela financování školských zařízení prostřednictvím dotací, soukromá i státní, všechna by se musela uživit v konkurenčním prostředí. Neexistovaly by státní a krajské granty a dotace volnočasových aktivit. Bylo by konečně jasné, jaká je vlastně cena těchto služeb. Na ministerstvu školství by mohla zmizet polovina úředníků.

Kraje by, stejně jako u škol, financovaly investice u zařízení, jichž jsou zřizovateli a případně poskytovaly příspěvky na investice jiným zřizovatelům. Obce by, stejně jako u škol, mohly přispívat na aktivity na svém území, příp. na aktivity, kterých se účastní děti z obce.

Databáze žáků se dá snadno vytvořit – školy povinně odevzdávají seznam ÚIV, stačí vytvořit databázi poskytovatelů a propojit. Poskytovatel (Dům dětí, učitel hudby, sportovní oddíl atd.) by přihlášené dítě zapsal do databáze spolu s celkovou cenou služby a program sám už by spočítal maximální možný příspěvek – i podle toho, kolik už žák na příslušné pololetí vyčerpal jinde. Povinností poskytovatele by bylo řádné vyúčtování a evidence docházky. Při porušení pravidel by bylo vyplácení příspěvku pozastaveno, při závažném porušení by byl poskytovatel ze seznamu vyřazen. Databáze by spravoval ÚIV nebo MŠMT.

Jediný druh práce s dětmi a mládeží nelze tímto způsobem financovat, a to jsou tzv. nízkoprahová zařízení pro děti z ulice. Ta jsou v některých lokalitách (sídliště) dost důležitá, jinde naopak (vesnice) zcela nepotřebná. To je ale výslovně záležitost obcí, které by se prostě musely rozhodnout, jaké služby a od koho „nakoupí“ a financovat je z rozpočtu. Nikdy nebude k dispozici tolik peněz, aby uspokojily všechny žadatele o dotace. Obec musí být schopna stanovit priority a podle toho jednat. Financovat tento typ zařízení z ministerstva je nesmysl – zbytečně se penězi plýtvá na zbytečnosti. Nemluvě o tom, že z ministerstva je prakticky nemožné kontrolovat kvalitu dotované služby.

Vyšlo na Peníze.cz v dubnu 2005

Autor: Kateřina Havlíčková