DIP dle zákona je možné sjednat od 1. 1. 2024. Stručně je to možnost investovat nebo jen spořit na důchod po dobu min. 10 let s využitím daňových odpočtů. Nově sjednocený limit pro doplňkové penzijní spoření (DPS), životní pojištění (ŽP) a DIP je nově ve výši 48 000 Kč ročně pro účastníka a 50 000 Kč pro zaměstnavatele.

Co dává smysl udělat hned? Snížit příspěvek na DPS na 1000 Kč (ve většině případů stačí změnit trvalý příkaz, nemusíte podstupovat byrokracii, pokud nemáte přeplatek) a od července naopak můžete navýšit na 1 700 Kč. Šetřete si daňový odpočet pro DIP – vždy v prosinci budete mít případně možnost ho přece jen využít na DPS. Podobně můžete postupovat u ŽP, ale zde to může být komplikovanější – proberte s poradcem.

V realitě se teprve nyní objevují první vlaštovky. Nicméně není kam spěchat. Zatím můžete investovat v klasických produktech a DIP si uzavřít klidně až ke konci roku a využít daňový odpočet až třeba v prosinci. Dává mi smysl vyčkat se založením DIP, než se objeví pokud možno všechny nabídky od společností, i od těch pomalejších. Pokud vás zajímá víc, odkážu vás na můj článek: mensa.click/148.

Druhé téma letošního roku je povinné ručení elektrostojek (někdo jim říká elektrokoloběžka, ale toto označení na rozdíl od neelektrické varianty nedává smysl), jednokolek, dvoukolek, segway apod. Původně mělo být od 23. 12. 2023, nyní to spíše vypadá od 1. 3. 2024 nebo později. Velmi komplikované téma. Stručně: paradoxně pro nikoho se toho moc nezmění.

Pokud máte legální elektrostojku apod. schválenou pro provoz na pozemních komunikací v ČR (tedy max. 25 km/h, max 250 W), chce si to zjistit, jestli je těžší než 25 kg. Pokud ano, není kam spěchat, dává smysl uzavřít povinné ručení, až schválí zákon. Pak si za nějakých 300 Kč ročně od 1. 3. 2024 sjednejte povinné ručení a užívejte si vyšších limitů povinného ručení, než nyní máte přes pojištění občanské odpovědnosti. Pokud máte max. 14 km/h nemusíte nadále mít povinné ručení. Bohužel opět to vypadá, že buď budete mít povinnost si uzavřít povinné ručení, nebo naopak si nebudete moci uzavřít povinné ručení a budete se muset spokojit s pojištěním občanské odpovědnosti a jeho celkovým limitem 50 mil. Kč u jedné pojišťovny, který vám lehce nemusí stačit, pokud vážně zraníte více osob najednou.

Pokud máte elektrostojku a podobné stroje překračující 250W a 25km/h jsou dvě možnosti. Buď už dávno musíte mít povinné ručení (a i jiné povinnosti), protože se vaše vozidlo řadí oficiálně do jiné kategorie (moped, motorka – viz zákon č. 56/2001 Sb., který se následně odvolává na Nařízení EU č. 168/2013 – mensa.click/149). Nebo s ní nesmíte na pozemní komunikaci. A to se po přijetí zákona nemění. Pokud vám nějaká pojišťovna takovou elektrostojku pojistila přes pojištění občanské odpovědnosti, s vysokou pravděpodobností od účinnosti nového zákona už nebude plnit: „Pojištění se nevztahuje na odpovědnost za újmu způsobenou v souvislosti s činností, vztahem nebo postavením pojištěného, u nichž: a) obecně závazný právní předpis ukládá povinnost uzavřít pojistnou smlouvu a sjednat pojištění odpovědnosti (povinné pojištění).“

Doporučuji se výkonných elektrostojek zbavit. Pokud budete po účinnosti riskovat, doporučuji si povinné ručení sjednat, škodu za vás poškozeným zaplatí a vždy je tu šance, že ji nebudou plně regresovat od vás, podobně jako ji ne vždy regresuje po řidičích aut, které nemají technickou nebo byly neoficiálně upraveny. Ale na rovinu, není to nulová šance, ale ani ne moc velká. Samozřejmě můžete sázet na chaos v zákonech a pokud neporušujete limity příliš (např. elektrostojka 1000 W a 25 km/h), máte větší šanci než někdo s elektrostojkou, která jezdí vyšší rychlostí než 45 kmh nebo má vyšší výkon než 11000 W (zde už nestačí běžné řidičáky AM, B, ale potřebujete řidičák skupiny A2, přičemž řízení bez řidičského oprávnění je trestný čin, hrozí až roční trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti od jednoho do deseti let nebo peněžitý trest, který se obvykle pohybuje v desetitisícových částkách). Sjednání povinného ručení vás nezprostí dalších povinností a z toho plynoucích sankcí – kurýr v Ostravě takhle přišel na 6 měsíců o řidičák na náklaďák kvůli elektrostojce. Podrobný článek na toto téma připravuji v lednu na mesec.cz.

Srovnání OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) a zaměstnance už je hodně. Více tabulkové porovnání naleznete zde:
mensa.click/xz. V článku se zaměříme v prvé řadě na to, co ve výše zmíněném tabulkovém srovnání nenaleznete, i když zopakujeme ty nejdůležitější rozdíly.

Upozornění: Pro tento článek nerozlišuji mzdu a plat, a i mnoho termínů z důvodu srovnání překládám (např. „pojištění“, které se neplatí dle rizika dobrovolně, ale dle příjmu a povinně, označuji výstižnějším termínem daň). Zákony jsou plné výjimek a výjimek z výjimek. Úmyslně mnoho výjimek nezmiňuji, aby článek příliš neodváděl pozornost stranou.

Je OSVČ zaměstnavatelem sám sebe?

Někdy bývá spor, jestli je OSVČ sám sobě zaměstnavatelem.

Pokud OSVČ není sám sobě zaměstnavatelem, jak to, že platí daně jako zaměstnavatel? Pak by tu měla být úplně jiná debata a to, jak snížit daňové sazby i minimální odvody na úroveň zaměstnance.

Pokud je svým zaměstnavatelem, pak je v pořádku, že platí daně i jako zaměstnavatel. Nicméně zaměstnavatel má celou škálu způsobů, jak některé finanční a nefinanční odměny předat zaměstnanci výhodněji. Uvedu dvě nejdůležitější z nich:

Až 50 000 Kč ročně (4 166 Kč měsíčně) jako příspěvek na DPS/ŽP (dobrovolné penzijní spoření – novější penzijní připojištění/životní pojištění) bez všech tří daní.
Až 99 Kč denně (cca 2 000 Kč měsíčně) stravenkový paušál bez všech tří daní.

Ale OSVČ nemá možnost si vyplácet nedaněné peníze ve formě stravenkového paušálu, ani na DPS.

Povinnost živnostenského oprávnění

O čem vlastně vypovídá pokles či vzrůst počtu lidí s živnostenským oprávněním? O tom, jak je výhodné zdanění OSVČ oproti zaměstnancům? Myslíte? Mít živnostenské oprávnění je povinnost pro každého, kdo soustavně a za účelem zisku dělá téměř cokoliv, jinak se dopouštíte nelegálního podnikání. A hranice, kdy ještě nepotřebujete živnostenské oprávnění, je velmi nízko.

Když si chcete být jisti, tak hned pro druhý prodej byste měli mít raději příslušné živnostenské oprávnění.
Rozhodnete se někoho doučovat a doučování vyžaduje několik setkání? Potřebujete živnostenské oprávnění. Prodáváte své věci a několikrát se stane, že je prodáte za víc, než jste je koupili? Potřebujete živnostenské oprávnění. Máte na svých webovkách reklamu? Musíte na to mít živnosťák, viz mensa.click/wd. Šijete, občas po vás nějaký známý, nebo jen příbuzný chce něco ušít a vy mu to nebudete šít zadarmo? Potřebujete živnosťák.

Myslíte si, že když vám místo peněz druhá strana něco udělá, dá na výměnu, že tím pádem nepotřebujete živnosťák? Omyl. Myslíte si, že když nakoupíte a prodáte za stejnou reálnou cenu (navýšíte cenu o inflaci), že negenerujete zisk a tedy nepodnikáte? Omyl. Pokud berete inflaci jako do značné míry skrytou formu daně, kterou ze zákona ČNB zajišťuje nenulovou, ano, platíte daně z daně.

Ano, máte pravdu, že mnozí živnosťák nemají. Ano, dohledatelnost je nízká, ale zvyšuje se.

Rozdělení na hlavní a vedlejší OSVČ

Rozdělení není dle časové náročnosti nebo dle příjmu, ale dle toho, jestli kromě OSVČ jste i „něčím jiným“ (víceméně role, co za vás platí sociální a zdravotní daň).

Je jasné, že být hlavní OSVČ a platit min. odvody sociální a zdravotní daně do značné míry odradí vůbec něco málo dělat, přesněji legálně. Ale kupodivu jsou stále lidi, co si raději vydělávají než být na podpoře, i když jim značnou (nadprůměrnou) část výdělku sebere stát na odvodech. Ale ubývají.

Do kategorie OSVČ hlavních spadnou samozřejmě i ti, co se starají o dítě starší 7 let nebo o dvě děti starší 15 let. Dále i ti, co si vydělávají nájmem nebo investováním nebo psaním článků, knih a dalších „problematických činností“, kdy pak využití zbytku času podnikáním znamená minimální odvody OSVČ hlavních. Přitom např. nájem může být téměř bezpracný (nájem zemědělské půdy někomu, kdo se stará dobře, nebo pokud vás to nezajímá), ale také může zabrat v součtu mnoho týdnů v roce.

Může se stát, a často tomu tak i je, že OSVČ dle sociální daně je brána jako OSVČ hlavní a dle zdravotní daně je brána jako vedlejší – takto schizofrenně ze zákona to mají nejen samoživitelé.

Možnosti zaměstnanců versus OSVČ

Zaměstnanec je víceméně najatá pracovní síla, s omezenou zodpovědností, s omezeným vlivem. Regulace z něj, ať už chce, nebo nechce, dělají slabší stranu, která má omezené možnosti projevit své priority, mnoho dohod mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je prohlášených za nelegální a v těchto otázkách je na zaměstnance pohlíženo jako na částečně nesvéprávného (např. nemůžete nárok na dovolené vyměnit za něco jiného, ani čerpat dovolenou v pozdějších letech, ani pracovat za nižší než zaručenou mzdu, i kdybyste stokrát viděli i jiné než finanční přínosy práce).

OSVČ je stále do značné míry svým pánem, ručí celým svým majetkem, má velkou volnost si domluvit dobré, horší i hloupé věci. Svobodný, co se týká času, doby a náplně práce, kdy se bude starat o své klienty, jinak nesvobodný jako zaměstnanec, co se týká státu. Je zde plno lidí, kteří pracují pod minimální mzdou, ze srdce (víc než mezi zaměstnanci, přece jen větší svoboda, co dělat a kdy dělat, dělá své) dělají věci, které jim dávají smysl, i když ekonomicky to nemusí být žádná hitparáda. Ať už je důvodem takového malého vydělávaní příprava, rozjezd svého podnikání nebo seberozvoj, naplnění svých snů, naplnění potřeby dělat něco smysluplného, má to těžko viditelný a spočitatelný vliv na chod celé ekonomiky. Bohužel, jak novináři zjistili před pár lety, i minimální odvody OSVČ vedlejších jsou často započítávány do průměru OSVČ a tím přiživují dojem, jak málo OSVČ zdánlivě odvádějí daní. A to nemluvím o tom, že se výstupy lidí zjednodušují na pohled, kolik z nich máme daní…

Když z těchto všech čísel (pro mě jsou to lidi, ale přizpůsobuji se vnímání politiků) uděláme průměrné odvody, vyjdou nízké v porovnání se zaměstnanci. A podprůměrné vyjdou, i kdybychom udělali průměr jen z OSVČ hlavních. Ano, vše lze navýšit tím, že zvedneme sazbu, minimální odvody. Ale nesrovnáváme jablka a hrušky? OSVČ často slouží aspoň k nějakému přivýdělku lidí, kteří kvůli péči o děti (nebo i o rodiče) potřebují pracovat v době, kdy jejich závislá osoba usne nebo jinak krátkodobě nepotřebuje péči. Nebo je to způsob práce pro lidi, kteří z nějakého důvodu nejsou vhodní pro zaměstnanecký poměr – mají zdravotní problémy a mají, ale i nemají invalidní důchod. Fakt stát čeká zvýšení odvodů, když zvedne odvody? A už vůbec nebude vidět snížení sebevzdělání lidí, kteří místo minipodnikání nebudou pravděpodobně dělat nic.

Zaměstnanec versus zaměstnanecká role OSVČ

Sazby daně, základ daně, minimální odvody. Zaměstnanec platí daň z příjmu ve výši 15 % ze své hrubé mzdy a zdravotní a sociální daň v celkové výši 11 % opět ze své hrubé mzdy, kterou má víceméně jistou každý měsíc s výpovědní dobou, odstupným a nějakou garancí od státu při krachu zaměstnavatele.

Pokud mzda (např. z důvodu menšího úvazku) je taková, že by nezaplatil ani zdravotní daň v minimální výši, strhne se mu zdravotní daň v minimální výši. U sociální daně toto pravidlo neplatí.
OSVČ platí daň z příjmu ve výši 15 % ze zisku a zdravotní a sociální daň v celkové výši 11 % z minimálně poloviny svého zisku.

Pokud by se z jeho zisku nezaplatily ani minimální odvody, musí zaplatit zdravotní i sociální daň v minimální výši (vyjma vedlejších OSVČ). Žádné odstupné, žádná výpovědní doba. Mimochodem ještě existují minimální odvody OBZP (osob bez zdanitelných příjmů, např. pronajímatelé, autoři, starší studenti), pokud si myslíte, že minimální odvody OBZP, zaměstnanců, podnikatelů definuje jediná hodnota, mýlíte se.

U zaměstnavatelské části OSVČ a zaměst­navatele je situace obdobná, sazby stejné, základ jiný.

Procentuálně platí zaměstnanec a OSVČ stejně. Nicméně ta procenta jsou z různého základu. Zaměstnanec platí všechny tři daně ze své hrubé mzdy, OSVČ ze zisku. U daně z příjmu z celého zisku, u zdravotní a sociální daně z poloviny zisku. K tomu zisku přijde buď odečtením skutečných nákladů od příjmů, popř. může využít výdajové paušály (popř. existuje ještě paušální daň). Ale pozor, hodně OSVČ platí procentuálně více procent ze zisku než zaměstnanec, protože platí minimální odvody, které jsou bez ohledu na výši zisku. Zaměstnanec má svou mzdu jistou od prvního dne nástupu (a zaměstnavatel má možnost vyrovnávat zátěž mezi zaměstnance). Navíc je možné vzít částečný úvazek, kde se platí jen minimální zdravotní daň. Nebo zde máme další možnosti ve formě DPP a DPČ.

OSVČ má od prvního dne jisté minimální odvody na zdravotní a sociální daň (v součtu 5 666 Kč měsíčně), vyjma výjimek je vždy OSVČ hlavní (žádný částečný úvazek si nemůže zvolit). Zvláště pro začínajícího OSVČ, kdy musí plno věcí nastudovat (studování zákonů i znalostí, certifikací), navázat spoustu spolupráce (s účetní, daňovým poradcem, zákazníky) a tedy místo času zákazníkům se musí věnovat režii, je to značně odrazující. Nebo pro toho, kdo chce pár hodin doučovat nebo šít ke svému hlavnímu příjmu, který není důvodem k vedlejší OSVČ (nájem, investice).

Mzdu máte dost jistou. Zisk máte proměnlivý. A pokud začínáte, často je zisk záporný, přesto musíte platit minimální odvody zdravotní i sociální daně. K tomu žádné úspory z rozsahu, jaké má průměrný zaměstnavatel. Vlastně jedinou praktickou možností by bylo začít podnikat při zaměstnání, jenže to má často negativní vliv na partnerské vztahy a zdraví, věnovat čas zaměstnání a pak další hodiny podnikání.

A když už existují minimální odvody, nebylo by rozumné, aby alespoň to, co člověk zaplatí v jednom roce nad své zisky, si mohl v dalších letech odečíst, když se dostane nad minimální odvody?

Nemocenská. Zaměstnanec si nemocenskou musí platit a pak má nárok od 1. dne nemoci. OSVČ si může platit, ale má nárok od 15. dne. Procentní sazba je přesto stejná.

Odečet odborových příspěvků. Zaměstnanec, který je členem odborové organizace, si může odečíst členské příspěvky až 3 000 Kč ročně zaplacené této organizaci. OSVČ tuto možnost nemá. Zní vám odbory u OSVČ jako nesmysl? Přesto podnikatelské odbory existují, jen jejich smysl, motivace a cíle jsou jiné: podb.cz. Možná se 3 000 Kč může zdát jako drobnost, nicméně v součtu jsou to velké částky, které se pak odrážejí i v tom, jaký obraz tu máme. A zde vidím i zdroj návrhů na „spravedlivé“ daně OSVČ, na pověst OSVČ. A sám jsem zvědav, jestli by se postupně ukotvilo i právo na stávky podnikatelů. Možná by stávka účetních a daňových poradců v době podávání daňových přiznání byla pro některé návrháře zákonů srozumitelnější než věcné vysvětlování.

Navýšit sazby? Ale pak…

Pokud tedy někdo chce zvýšit odvody OSVČ (předpokládám, že to bude formou zrušení možnosti platit zdravotní a sociální daň z 50 % zisku), měl by ale také zrušit minimální odvod ze sociálního pojištění (jako je tomu u zaměstnanců s částečným úvazkem), měl by umožnit nedaněné peníze ve formě příspěvku na DPS a stravenkový paušál, měl by umožnit cestovní náhrady za stejných podmínek jako u zaměstnanců a ideálně mít i nemocenskou od prvního dne.

Problém nevidím ani tak u sazby daní (je podobně šílená jako u zaměstnanců), ale u minimálních odvodů na ně. Protože minimální odvody vytvářejí zábranu v tom, aby všichni ti, kdo prodávají opakovaně něco na bazarech nebo občas někoho něco doučí za finanční odměnu, tuto činnost dělali legálně přes živnosťák. Aby si kdokoliv, kdo má trochu času „navíc“, mohl trochu připodnikat. Aby prakticky každý měl živnosťák (protože vlastně téměř každý, kdo něco dělá opakovaně pro výdělek, by měl mít živnostenský list dle zákona, měl by být OSVČ), ale aby odváděl daně ze zisku (protože téměř každý takový musí podávat daňové přiznání, stačí překročit příjem – obrat – pár tisíc korun ročně) a ne daně vyšší než zisk kvůli minimálním odvodům.

Jestli to bude znamenat, že se roční odvody na sociální daň nižší než „minimální“ odvody budou započítávat do odpracované doby pro státní důchod jen jako tolik měsíců, kolikrát v součtu ty minimální měsíční odvody dosáhnou, bude to stále lepší než povinné minimální sociální odvody každý měsíc.

Dále by se mělo zohlednit to, že OSVČ méně zatěžují zdravotnictví, minimálně v tom, že nezdržují lékaře vystavováním různých potvrzení pro zaměstnavatele, především o pracovní neschopnosti. Nebo své rýmičky řeší bez výdajů ze zdravotního pojištění, protože mohou pracovat na půl plynu. Zaměstnanec buď musí, nebo nesmí, legálně nic mezi tím.

Zapomíná se na druhou možnost srovnání sazeb – a to místo zvýšení sazeb OSVČ snížit sazby zaměstnancům.
Pokud je třeba za každou cenu šetřit státní rozpočet, můžeme „vyrovnat“ sazby i tím, že se zruší nedaňové příjmy ve formě příspěvku na DPS/ŽP a stravenkového paušálu. Nicméně pokud se nezruší, měly by na ně mít nárok i OSVČ. Nebo v čem se liší stravování obchodníka cestujícího jako zaměstnanec od většiny OSVČ s něčím obchodujících? Nebo v čem se liší potřeba podporovat penzi zaměstnance od potřeby podporovat penzi OSVČ?

Ideální daně zaměstnance a OSVČ

Tyto dvě role, OSVČ a zaměstnanec, mají naprosto jiné úlohy, smysl, riziko. Myslím si, že práce (ať už v zaměstnání nebo OSVČ) by neměla být trestána daní. A tím by se skutečně pomohlo ekologii, viz mensa.click/we. Jsem sice proti daním obecně, ale pokud bych si měl vybrat, tak i z důvodu ekologie bych přesunul daňovou zátěž z práce (daň z příjmu) jinam, především na spotřebu (DPH, spotřební daně). Ideálně včetně zdravotní a sociální daně, protože to by nejen snížilo finanční odvody, ale i byrokratickou zátěž. A zvláště by to pomohlo začínajícím OSVČ (i zaměstnancům) do výše limitu příjmu pro povinné plátce DPH, protože by kvůli státu vůbec nemuseli vést daňovou evidenci. Mohli, ale nemuseli by si vést už jen svou evidenci, příjmů a nákladů, bez přemýšlení, jestli tento výdaj, který potřebují k podnikání, je daňově uznatelný a jak.

Nebo alespoň snížit minimální odvody zdravotní daně, nejen OSVČ, nejlépe možností zvolit nižší pojistné krytí, vyšší spoluúčast, přiblížit zdravotní daň skutečnému pojištění.

Co tedy udělat s odvody?

Narovnat odvody by se měly, nicméně směr vidím opačný. Umožnit OSVČ odpočty, které mají zaměstnavatelé (příspěvky na DPS a stravenkový paušál), nebo jim snížit daňové sazby na úroveň zaměstnance. V každém případě umožnit odečítat členské příspěvky na odbory. Co se týká sazeb sociální a zdravotní daně, pokládám 50 % zisku za adekvátní. Nicméně pokud zrušit tuto kompenzaci OSVČ, měla by se aspoň zrušit minimální sociální daň, jak to mají zaměstnanci. A možnost nižší minimální zdravotní daně, blíž ke skutečnému zdravotnímu pojištění, pro všechny. A plno dalších drobných nespravedlností narovnat.

A samozřejmě jakákoliv nová legislativa by už neměla být diskriminační, ale rovnou by se měla vztahovat i na OSVČ. Např. nový paušál za každou hodinu práce doma zaměstnancům by měl být automaticky i pro OSVČ, i kdyby v nějaké zjednodušené měsíční formě.

Myslím si, že takové úpravy odvodů sníží množství lidí, kteří automaticky přerušují nebo ruší své živnosti, jakmile přijdou o zaměstnání, status osoby pečující o dítě apod. Tedy kteří jsou (de)motivováni si aspoň nějak přivydělávat a raději nedělají nic. Současné návrhy politiků by naopak tuto automatiku posílily.

Investování do startupu se v angličtině nazývá Venture Capital a do češtiny se překládá jako „rizikový kapitál“. Riziko tam totiž je – a ne zrovna malé. Dle Investopedie (mensa.click/vp) zanikne 20 % všech startupů ve svém prvním roce života, 50 % do pěti let a 65 % do deseti let – a do toho jako investor dáváte své peníze. A nejsou to malé částky, běžná počáteční investice do českého startupu (v andělském kole) byla 214 150 EUR od tří až pěti investorů, takže odhadem 53 000 EUR (1 283 821 Kč k 28. 12. 2022) na jednoho investora.

Čeští rekordmani

Nejvyšším exitem české firmy je prodej antivirového AVASTu v srpnu 2021 za celkových 7 560 000 000 EUR. Ohromující částka. Rohlík.cz Tomáše Čupra zase získal z českých startupů od investorů nejvíce peněz – 677 798 712 EUR v osmi investičních kolech. Za zmínku stojí také ShipMonk Honzy Bednáře s 325 894 300 EUR ve třech investičních kolech. Mezi nejaktivnější české venture kapitálové fondy patří Credo Ventures (56 investic ke konci roku 2022), StartupYard (50 investic), Miton (39 investic), Reflex Capital (37 investic) nebo Lighthouse Ventures (34 investic).

Pokud vás toto téma zaujalo a rádi byste viděli jednotlivá investorská kola a výše částek přehledně na jednom místě, doporučuji se začíst do excelového dokumentu Funding, Failures and Exits of Czech Tech Startups (mensa.click/vn), který připravil Adam Kurzok společně s naší iniciativou Czech Founders. Jsou zde sesbírána veškerá dostupná data o investicích, exitech i zánicích českých startupů od února 2006 do současnosti.

Možná si říkáte, proč startupy potřebují na rozjezd takový balík peněz. V dnešní době se startupem nazývá kdejaký projekt či firma, ovšem Investopedie (mensa.click/vq) vidí jako startup firmu, která roste o 5–7 % každý týden. Paul Graham (mensa.click/vr) z jednoho z nejlepších světových startup akcelerátorů Y Combintator vidí jako startup firmy, které jsou schopné růst až o 10 % každý týden.

Na druhou stranu je třeba uvést a zdůraznit, že startupy a firmy založené na rychlém růstu (a tedy závislé na externích penězích) není třeba glorifikovat. Budování „jen“ běžné firmy sice nemusí přilákat velké investice ani články v médiích, ale mnohdy se jedná o zdravější způsob podnikání, kdy utratíte jen to, co sami vyděláte. Již od začátku tedy ověřujete, že o váš produkt/službu je opravdový zájem.

Hledání investora – rychle nebo dobře

Pro potřeby článku zůstaňme u předpokladu, že budujete startup a plánujete oslovit investora s žádostí o finanční injekci. Jak takový proces probíhá?

Začněme tím, že ve svém okolí nemáte nikoho, kdo by do firem investoval, je tedy třeba oslovit někoho mimo vaši sociální bublinu. Téměř každý venture capital fond má webové stránky s kontaktní osobou či formulářem k vyplnění základních údajů o vašem podnikání. Formulář bývá delší a jeho vyplnění několik minut zabere – bude po vás chtít informace o odvětví, ve kterém podnikáte, počet členů týmu, vaše zkušenosti s produktem/službou, PDF prezentaci o vás, kde geograficky podnikáte, kdo je vaším cílovým zákazníkem a jak ho hodláte oslovit a přesvědčit, nebo také výši samotné poptávané investice.

Stejně jako když při hledání práce posíláte „na míru“ sestavený životopis a motivační dopis každé pracovní nabídce, tak i u hledání investora je dobré udělat si v předstihu rešerši jednotlivých fondů (klidně z jejich webu), zjistit, do kterých odvětví investují, jakou mají průměrnou výši investice nebo zda má někdo z jejich týmu s vaším produktem/službou zkušenost. Ušetří to čas oběma stranám, hlavně ale vám.

Většina fondů disponuje týmem analytiků, kteří všechny přijaté zprávy procházejí a rozhodují, kterým dále věnovat čas, a kterým nikoliv. Pokud váš projekt tímto sítem projde, proběhne následné seznámení nejen s vámi, ale hlavně s vaším týmem a projektem. Záměrně píši i týmem, protože v počátcích startupu bývá tým jedním z nejdůležitějších kritérií při rozhodování

Stejně jako u vaší důslednosti při „proklepávání“ investorských fondů, i zde záleží na důslednosti jednotlivých investorů. Někde totiž lze investici získat do pár dní od prvotního setkání, jinde celý proces zabere několik měsíců. Obojí má svá pro a proti. U rychlé investice máte peníze brzy na bankovním účtu a můžete se plně soustředit na vývoj svého produktu/služby. Na stranu druhou zcela nevíte, s kým jste si „plácli“, jak dotyční fungují pod tlakem, jaké s vámi mají dlouhodobé plány, na kolik se plánují zapojit do chodu vašeho startupu či jak se zachovají, když se vám nějaký čas nebude dařit dle předpokladů. Ne nadarmo se říká, že získání investice je jako manželství, pokud to nevyjde, pokazí to nemálo věcí a těžko se z toho vystupuje/rozvádí.

Ze zkušenosti preferuji investory a fondy, kteří si dávají záležet na proklepnutí startupu, což na jednu stranu vyvíjí tlak mimo jiné na doložení podkladů a finančních plánů a mnoho hodin setkávání, zároveň ale víte, s kým zaléháte do zákopů, a je zde šance, že se můžete spolehnout na pomoc od svých investorů i nad rámec samotné investice. Jedná se o velice oblíbený pojem „Smart Money“ (mensa.click/vs), kdy nad rámec poskytnutých peněz investor také pomáhá s tím, co je potřeba – například s budováním komunity, hledáním klientů, nabíráním zaměstnanců, konzultacemi nad marketingem, prodejem, účetnictvím a podobně. Proč na něco přicházet sama či sám, když se mohu poučit od těch, kteří už tím prošli a určitě se u toho i spálili?

A na závěr – co mi „dává právo“ o tom psát? Starám se o jednu z největších středoevropských vzdělávacích platforem pro startupy Disraptors, jsem investičním analytikem ve venture capital fondu Air Ventures, pomáhám budovat startup komunitu v uskupení Czech Founders a sám mám za sebou podnikání. Toto vše mi umožnilo nahlédnout pod pokličku největších investic do středoevropských startupů, ale také jsem se mohl třeba setkat se Stevem Wozniakem, spoluzakladatelem Apple, s Tomem Cwikem, odpovědným za přípravu vozítka Perseverance na Marsu, se sestrou Elona Muska Toscou Musk, která podniká ve streamovacích službách, nebo díky našim akcím s dalšími úspěšnými lidmi ze Stanfordu, NASA, Evropské vesmírné agentury, Revolutu nebo třeba i českého AVASTu.

Stát opět mění podmínky dlouhodobých smluv za chodu – nedávno byla schválena další úprava doplňkového penzijního spoření (mensa.click/u6), příspěvky se změní, v zásadě sníží.

Pokud si někdo spořil 300 Kč měsíčně a spoléhal na státní podporu 90 Kč, asi měl nějaký důvod. Co má teď dělat? Má se nechat přinutit vkládat víc? Právě teď, kdy většina domácností hledá, odkud by přesměrovaly prostředky na platby za energie? Nebo by snad měl spořit i bez státního příspěvku? Aspoň už by tam nemusel dávat 300 Kč a stačilo by 100 Kč – kde je ale kompenzace za sníženou likviditu oproti odpovídajícímu fondu?

Sice mohu i ze smlouvy o doplňkovém penzijním spoření odejít, nicméně ochrana klienta/spotřebitele se vztahuje jen směrem k penzijní společnosti, která na rozdíl od státu nemůže nevyplatit výnosy za celou dobu trvání smlouvy (jako to stát může udělat se státními příspěvky), ani „jen“ za 10 let (jako to stát dělá v oblasti dodaňování částek odečtených z daní). Aneb podívejme se do zákona o doplňkovém penzijním spoření (mensa.click/u7) a posuzujme ho, jako by byl textem smlouvy se soukromou společností. Dopustili bychom v takovém případě podobnou jednostrannou změnu pravidel?

Bezprecedentní jednostranné změny

Stále se zapomíná, že mnohé smlouvy nejsou dvoustranné, ale trojstranné. Když uzavíráte smlouvu o doplňkovém penzijním pojištění, penzijní společnost se zavazuje investovat vaše peníze a vyplatit je a stát zase slibuje vyplácet státní příspěvky a možnost odečítat si z daní.

Změny podmínek smlouvy za chodu můžeme sice formálně obhajovat jakkoliv (velkou invenci prokázali právníci například při obhajování prvního snížení státního příspěvku u stavebního spoření), realita vnímání spotřebitelů je ale jasná. Nemorální monopolní chování státu se bohužel stalo další realitou. Už vícekrát se aplikovalo u stavebního spoření a DPS, aplikovalo se u dotací na fotovoltaiku, aplikuje se často na změny manželství (a to i zpětně, např. ve vztahu k exekutorům). Například i změna minimální mzdy je nevítaná jednostranná změna ze strany státu, aniž bychom dali slabší straně (v tomto případě zaměstnavateli) možnost reagovat na změnu podmínek zrušením pracovní smlouvy. Samozřejmě také s tím, že by závazky např. ve formě odstupného měly dopadnout na tu stranu, která odstoupení zaměstnavatele z pracovního vztahu způsobila – tedy stát.

Inspirace ze soukromého sektoru

Jakákoliv jednostranná změna podmínek nikdy není ideální, ale chápu, že někdy je nutná. Nicméně stát by se měl inspirovat u soukromého sektoru.

Např. u pojišťoven je normální, že změní pojistné podmínky pro nové smlouvy, popřípadě jim nikdo nebrání měnit v jednoznačný prospěch klientů i smlouvy stávající. Starší pojistky, a to i mnoho let staré, jsou stále platné. Udržovat mnoho různých pojistných produktů je pochopitelně drahé, takže pojišťovny přesvědčují klienty, aby na nové podmínky přešli – ať už za pomoci lepších (vysvětlování výhod nového produktu, slevy na nové produkty), nebo horších metod (nadstandardní provize pro zprostředkovatele za přechod smluv, znemožnění jakýchkoliv technických změn na staré smlouvě, jako např. dopojištění nového rizika, věci apod.). I horšími metodami jsme tu ovšem stále morálně na vyšší úrovni než u jednorázových změn u státu.

Jako další příklad si vezměte záruční podmínky nebo prodlouženou záruku – dovedete si představit, že by nějaký výrobce mohl změnit záruční podmínky za běhu záruky? Nebo že by dokonce při nesouhlasu s novými podmínkami musel člověk firmě zpětně proplatit dosud vyplacené peníze na již realizované záruční opravy? Proč nám přijde něco podobného u státu normální?

Jak by tedy měly vypadat podmínky jednostranných změn?

Ať si stát dle libosti změní výši státních příspěvků u doplňkového penzijního pojištění – pokud je to ale směrem dolů, byť jen u jedné konkrétní výše příspěvku, ať umožní spotřebiteli odstoupit od smlouvy bez jakékoliv sankce, jako je naprosto normální u smluv se soukromými firmami. Změní firma cenu? Dobře, mohu odejít a nedodržet dobu určitou k datu změny ceny. Změní podmínky? Mohu se změnou podmínek nesouhlasit a odejít.

Nejlepší variantou by samozřejmě bylo mít možnost odmítnout změny jako celek a ve smlouvě pokračovat ve stávající podobě – jako je to normální u pojištění.

Výzva pro zákonodárce

„Ochranu“ před soukromými společnostmi nepotřebuji, často je navíc kontraproduktivní. Víc mě trápí „ochrana“ spotřebitele v kombinaci s džunglí zákonů, kde je někde v hloubce předefinované slovo, které se uplatní i pro soukromoprávní vztahy.
A především potřebuji ochranu před samotným státem, monopolně postavenou organizací, která zneužívá svého postavení téměř každým dnem, prosazuje a upevňuje monopoly soukromých, státních či polostátních společností (OSA, Česká pošta), což vše nedobrovolně platím. Schválení změny podmínek doplňkového penzijního spoření je toho dalším příkladem.

Rozšiřme zákon o ochraně spotřebitele o pasáže chránící ho před jednostrannými změnami ze strany státu – alespoň na takové úrovni, jako ho „chráníme“ před konkurujícími si soukromými společnostmi…

Mnohá řešení byla už v různých zdrojích popsána, ale obvykle tam chybí praktické odpovědi a jasný postup, jak vše propojit, aby celek dával smysl a jeho části si navzájem neodporovaly. Co dělat, když chci zajistit oprávněný přístup, znemožnit neoprávněný přístup a mít možnost reagovat i na násilí? Řešení bude víc, jsou různé situace, různé rodiny, různé důvěry. Pokud čekáte obecnou radu, pak mám jedinou: Buďte paranoidní…

Jediné správné řešení neexistuje i z důvodu, že máme různé, i protichůdné požadavky. Bývalý alkoholik bude chtít, aby jeho důvěryhodní blízcí měli možnost mu odstřihnout přístup k bitcoinu, když u něj uvidí relaps. Homosexuál, kterého rodiče kvůli jeho sexuální orientaci vyhnali na ulici, jim takové možnosti nedá, ačkoliv možná stále bude chtít, aby po něm případně i přesto dědili – i kdyby jen v době, kdy kolem sebe nebude mít nikoho vhodnějšího.

Pokud se netrefím do vaší situace, nezbývá, než si přečíst druhý díl (který vyšel v únorovém čísle časopisu), kde jsou zmíněny jednotlivé metody i rizika, a pokusit se vymyslet si řešení vlastní.

Obecné požadavky

Shrňme si nejprve, co vše by mělo řešení splňovat, bez ohledu na individuální specifika:

– minimální počet slov pro obnovu by neměl být na jednom místě (a to ani ve vašem bytě, a když už, tak aspoň ne pohromadě)
– ke slovům byste měli mít přístup, i když bude celý váš byt zničen i s geograficky či topologicky blízkým okolím,
– vaši příbuzní by se za vašeho života k celé sadě slov neměli dostat,
– po vaší smrti nebo během vaší dočasné indispozice by se příbuzní k celé sadě slov naopak dostat měli,
– i vy po ztrátě paměti byste měli být schopni zjistit, kde, co a jak spojit (a přitom náhodný zloděj ne),
– měli byste mít, podobně jako ještěrka, možnost obětovat část peněz a uspokojit tak útočníka při vydírání,
– řešení by mělo být co nejjednodušší, aby šlo co nejsnáze udržovat aktuální.

Potřebujete zdravou obezřetnost a pečlivost, kterou postupně všemožnými státními regulacemi ztrácíme. Proto existují hardwarové peněženky, které vám vřele doporučuji. Některé postupy vám nástroje neumožní udělat pohodlně elektronicky, ale nutí vás např. do ručního opisování slov. Proto Shamir slova. Proto masivní používání QR kódů adres, aby nedocházelo k obdobným častým omylům jako při opisování bankovních účtů. Proto skryté peněženky v Trezoru T.

Držení a zabezpečení bitcoinů

Na internetu je plno návodů, zde je můj stručný návod, jak začít: Kupte si hardwarový trezor, dává mi smysl český Trezor model T. Zvláště pokud chcete vyřešit celou rodinu pomocí skrytých peněženek nebo chcete využívat Shamir seed (bez kterého se nicméně lze obejít).

Přes služby typu Coinbase jen nakupujte bitcoiny, držte tam jen menší množství bitcoinů a optimalizujte tak poplatky. Nicméně větší množství bitcoinů přesouvejte k sobě do peněženky. Tam jsou skutečně vaše, podobně jako je zlato skutečně vaše, až když k němu máte fyzický přístup.

Pro rodinu mi dává smysl založit jednu společnou peněženku, klidně s obyčejnými slovy. A ta slova mít zálohována na více místech tak, aby k nim měla přístup celá rodina. Za mě stačí dvě sady/části slov. Jednu mít třeba v hrnku vzadu v kuchyni. Druhou mít třeba v nějaké knize. (Silně doporučuji nepoužívat naprosto stejný způsob, jaký uvedu kdekoliv v článku, jen se inspirujte.) Zálohu obou (všech) sad umístěte třeba do vaší chaty, nebo ještě lépe jednu sadu umístěte do domu rodičů z jedné strany a druhou sadu do domu rodičů z druhé strany, pokud jsou geograficky dostatečně vzdáleny a současně pokud jsou vzdáleny topograficky (v jiném údolí, vzdálenější kopec apod.). Současně bych se nebál říct oběma rodinám, jak slova spojit, aby se po vaší smrti k penězům dostali. Pro případ rizika společné smrti s vašimi rodiči, pokud např. jezdíte na společné dovolené, zvažte další/jiné osoby, kterým danou sadu slov předáte (bratranci, sestřenice z dané strany). Jednu kopii bych uschoval, třeba zakopal, pro případ zničení bytu.

Jako jednu z prvních věcí po úmrtí jakékoliv důvěryhodné osoby předejte slova někomu jinému. Protože je ale toto společensky nepříjemné, raději mějte víc kopií, aby to nebylo třeba řešit okamžitě po tom, co se dozvíte, že někdo zemřel.

Je partner sirotek nebo nedůvěřujete jeho rodině opilců? Hledejte mezi přáteli nebo použijte notáře.

Rozdělení prostředků

Ve společné peněžence mějte společné peníze, doporučuji spíše menší část na běžné nakupování, popř. částku, kterou obětujete při vydírání nebo pro zloděje, který nalezne slova.  I tuto společnou peněženku chraňte PINem, který budete znát vy a váš partner. 

Kromě společné peněženky založte pro každého člena rodiny jeho vlastní skrytou peněženku, ke které bude mít přístup jen on, a to na základě společných slov a hesla, které bude jen jeho vlastní. V těchto tajných peněženkách bych umístil hlavní částky. Paranoici mohou vytvořit ještě jednu skrytou peněženku pro případ znalých vydíračů, kteří by se nespokojili s neskrytou peněženkou. Nicméně čím víc skrytých peněženek, tím víc hesel, které budete muset zálohovat a současně chránit proti útokům. Tato hesla zálohujte i rozdělte podobně jako slova k hlavní společné peněžence. A naučte své děti, aby si je také zálohovaly a rozdělily.

Pro běžné nákupy doporučuji mimo jiné kvůli poplatkům založit Lightning Network. Bohužel Trezor nepodporuje Lightning network a ani se k tomu nechystají. Zbývá používat jedině softwarovou peněženku, zkuste třeba open source Blue Wallet (bluewallet.io). Oproti návodům na internetu doporučuji zachovat vyšší obezřetnost i v případě peněženky Lightning network, neukládal bych privátní klíč do mobilu (ani ve formě QR kódu, ani řetězce znaků), ale raději doporučuji pracně opsat řetězec znaků ručně, popř. vytisknout QR kód přímo na tiskárně. Paranoici si samozřejmě pohlídají vše kolem, ukládání na tiskárnu, zvláště pokud tisknou nepřímo přes wifi. V každém případě softwarová peněženka bude vždy rizikovější než hardwarová peněženka, takže opatření s mírou. Opět zálohovat, rozdělit (i QR kód lze rozstřihnout), zalisovat, předat na vhodná místa.

Ztráta paměti vs. zloději

Riziko ztráty paměti a riziko náhodného zloděje jsou dost proti sobě. Nemá to podle mě bezpečné řešení. Proti náhodnému zloději se lze bránit tím, že budete potřebovat nějaký údaj, ke kterému se dostanete i po ztrátě paměti – například rodné číslo, datum narození nebo počet dětí (ale to je příliš málo kombinací proti útoku hrubou silou). Asi nejlepší řešení je tetování na nejméně odhalovaném místě (ale někde musí být kopie pro případ vaší smrti spojené s destrukcí vašeho těla a co pak, když bude údaj kompromitován, vaše tělo pojme jen omezený počet změn tetování).

Za mě nejjednodušším řešením je závěť s přílohou, kde bude seznam všeho, co máte. A pravidelně aktualizovat, nejen kvůli bitcoinu, ale i kvůli dalším věcem, které by notáři nezjistili – více také „Nouzový přístup k vašim záležitostem pro příbuzné“ na mensa.click/lp. Neuchovával bych tu slova, jen bych zde udržoval seznam míst, kde či u koho se jednotlivé sady slov nacházejí. Pokud vaše blízké instruujete, abyste si při ztrátě paměti zašli pro závěť a její přílohu (nejlépe, pokud notář bude současně vaším známým), riziko ztráty paměti tím vyřešíte.

Na závěr vás varuji před bitcoinem, žádnou nedbalost neodpouští. Současně vás varuji před investováním do něj, zaprvé jsem legislativou nepřímo nucen to dělat, za druhé bitcoin není pro běžného občana, který je zvyklý na různé ochrany a kdykoliv se něco „negativního“ stane, čeká, že někdo (stát, zákonodárci) učiní opatření, aby se to už nikdy stát nemohlo. Nicméně pokud se už do něj investovat rozhodnete, nezapomeňte na to, jak odlišný je bitcoin od státních peněz, a vzpomeňte se si na ty Švédy ve výtahu v Indii.

Dá se říct, že máme tři typy rizik spojených s Bitcoinem. Ty přitom mají svým způsobem navzájem částečně protichůdné požadavky pro prevenci.

Rizika oprávněného přístupu

Existuje řada rizik, která budou mít za následek, že se k bitcoinu nedostane ten, kdo se k němu dostat má (tedy především vy nebo pro případ vaší dočasné či trvalé neschopnosti vaši blízcí) – například nedbalé načmárání slov, zničení nebo ztráta, koma, ztráta paměti nebo úmrtí.

Pro riziko ztráty paměti nebo úmrtí je vhodné mít co nejvíce záloh, o kterých příbuzní vědí. Nicméně abyste předešli okradení, současně potřebujete, aby se k zálohám nikdo nedostal bez vás, nebo alespoň ne dříve než po vaší smrti.

Samotnou hardwarovou či softwarovou peněženku nicméně není třeba proti těmto rizikům příliš chránit, koupíte či nainstalujete novou, a pokud máte slova, vše obnovíte. Nemusíte příliš chránit ani heslo k peněžence, po obnově si můžete nastavit nové.

Po zapsání slov, k čemuž vás přímo donutí hardwarová i softwarová peněženka, si v prvé řadě vyzkoušejte obnovu z těchto slov – mimo jiné proto, že tím vyzkoušíte jejich čitelnost. Mnozí z nás už ručně moc nepíšou, jejich ručně psané písmo není z nejčitelnějších a psací stroj doma nemají… Pokud se vám obnova nepodaří (u Shamir slov vyzkoušejte všechny části!), prostě si založte novou peněženku a zapište si nová slova čitelněji (a znovu vyzkoušejte). Stejně tak pokud používáte skryté peněženky, ověřte čitelnost zapsaného hesla. Pozor, pro případ vašeho úmrtí je třeba, aby vše bylo jasně čitelné nejen vámi, ale dědici. Pokud opravdu škrábete, zvažte zapůjčení psacího stroje. Některé šicí stroje umožňují vyšít písmena – jen bych se obával vypárání (raději každé písmeno zvlášť zapošijte).

Zajistěte, aby se váš dědic či dědicové o vašich bitcoinech dozvěděli, věděli, co s nimi dělat, dostali se k nim a mohli je použít či prodat. Jak? To už je obtížnější otázka. Někdo slova i s pokyny svěří závěti. Někdo je dá k jiným cennostem do trezoru. Podobná opatření jsou potřebná i pro nepravděpodobný případ, že utrpíte např. úraz hlavy kvůli kterému ztratíte paměť. Budete schopni zjistit, že máte bitcoiny, kde je máte, jak se k nim dostanete? Nebo podobně jako nepoučení pozůstalí při úklidu vyhodíte lísteček s pár anglickými slovy?

Zajistěte také, abyste se ke svým bitcoinům dostali, i když vám živel zničí celý váš byt (tedy včetně notebooku, hardwarové peněženky a slov; musíte počítat i s variantou, že přijdete o mobil, který obvykle máte vždy u sebe). Obecně se u zálohování doporučuje „pravidlo 321“ – tedy mít minimálně 3 zálohy, na minimálně 2 různých místech a na minimálně 1 geograficky vzdálené lokaci. Nicméně je potřeba, aby ta nejvzdálenější záloha byla dostatečně daleko od vašeho bytu – riziko, že když povodeň, nebo tornádo zničí váš byt, zničí i okolí, je značné. Proto je potřeba zálohu dát k dostatečně geograficky i topograficky vzdáleným, a přitom důvěryhodným známým, popř. je někde dostatečně daleko zakopat, skrýt (lépe kilometr přes kopec než dvacet kilometrů po proudu řeky).

Někteří důvěřují relativně dražším kovovým destičkám, kam slova vyryjí (pozor na čitelnost). Ano, jsou odolnější, takové destičky by měly přečkat i požár, nicméně i kovovou destičku vám povodeň odnese, tornádo odfoukne. Mně se zdá levnější a lepší mít prostě víc záloh, které ale budou odolné proti běžným věcem jako je vlhkost nebo myši. Prostě použijte papír a kvalitně zalisujte alespoň do plastu.

Současně myslete na to, že by se k vašim bitcoinům měli blízcí být schopní dostat se i dočasně nebo k části peněz – pro případ, že upadnete do kómatu nebo se stanete vlivem duševní choroby či úrazu dočasně nesvéprávným (a to třeba z důvodu alkoholismu nebo gamblerství).

Nicméně tyto zálohy pomohou jen pro případ zničení nebo ztráty, kdy je nikdo nenalezne. U dalších rizik musíme zálohy chránit výrazně složitěji.

Rizika neoprávněného přístupu

Druhým typem jsou rizika, že se k bitcoinu dostane někdo, kdo se k němu dostat nemá. Což jsou v prvé řadě náhodní nálezci nebo zloději, v druhé řadě zloději, kteří jdou cíleně po vás. V tom horším případě i vaši blízcí, bývalí partneři nebo obchodní partneři – někdo z vašich důvěrníků se může dát na pití, drogy nebo propadnout jiné závislosti. A zblbnutí kvůli hormonům (např. zamilovanost) se taky počítá.

Oproti návodům na internetu mi nedává smysl pouhé zapsání všech slov na jedno místo, protože případný náhodný nálezce nebo zloděj po chvilce googlení pochopí, o co jde – trochu mi to připomíná klasické heslo do počítače napsané na monitoru. Ano, proti útočníkovi z internetu je to účinné, proti fyzickým útočníkům jsou to otevřené dveře s pozváním dovnitř. Shamir slova jsou bezpečnější, ale stále v sobě implicitně zahrnují informaci pro nálezce či útočníka, že se jedná o Shamir slova – odlišují se nejen viditelným počtem slov (20 nebo 33 slov). Na druhou stranu takto zapsaná slova pomáhají případným pozůstalým (nebo vám po ztrátě paměti) pochopit, o co se jedná a jak je použít.

Pokud tedy máte jedno geniálně bezpečné místo, kam se pozůstalí dostanou vždy jen po vaší smrti nebo i vy po ztrátě paměti kdykoliv (a současně se nějak dozvíte, kde to místo je), stačí to. Nicméně já takové místo neznám. Pro některé může být řešením notář a uložení závěti u něj, pokud mu důvěřujete a důvěřujete i systému, že notáře nepřinutí vydat údaje i někomu jinému (např. až se stane prezidentem Hitler 2.0). A současně musíte věřit, že notář učinil všechna možná opatření jak proti požáru, povodni nebo tornádu, tak proti prozrazení. Někdo použije trezor odolný proti ohni, nicméně bude mít nový problém, jak trezor ochránit, a přitom k němu mít přístup. Pokud znáte řešení, napište mi ho, prosím.

Já vím jedině to, jak toto riziko snížit – a to diverzifikací rizik, tedy rozdělením slov na více částí. Rozdělení na více částí (až 16) je úkolem Shamir slov. Můžete si vybrat, kolik částí z kolika bude potřeba k přístupu. Je to jednoduché a blbuvzdorné, protože části můžete zadat v libovolném pořadí. Toto podporuje jen hardwarová peněženka Trezor model T. Pokud ji nemáte, můžete i tak slova jediné sady ručně rozdělit – nicméně vždy budete potřebovat všechny části ve správném pořadí. Jak si pomůžete oproti důvěře v notáře? Diverzifikujete rizika, zabráníte, aby jeden člověk sám porušil slovo, bude potřebovat minimálně dalšího člověka (dle vašeho nastavení), aby vám bitcoiny ukradli společně. Bude ho (případně je) nucen pokoušet, pod hrozbou násilí přinutit. Což mimo jiné znamená, že se pravděpodobně dozvíte, kdo to byl – a pokušitel vždy riskuje, že ten druhý vše nahlásí.

Co se například doporučuje? Konfigurace 3 ze 6 při použití Shamir slov. Tři sady slov budete mít vy, jednu sadu notář, po jedné sadě dáte svým blízkým, dědicům. Tak prý zajistíte, že se k bitcoinu za života dostanete jen vy a po smrti se k nim dostanou dědicové jen spolu. Podobné řešení vytvoříte i bez Shamir backupu tím, že svá slova rozdělíte na tři části, vy budete mít všechny, jednu část dáte notáři, a dalšími částmi podělíte své příbuzné. Jen musíte na tyto části umístit i pořadí (nebo prostě pozůstalí vyzkouší všechny možné kombinace, je jich jen šest). Tohle řešení má stále zradu v tom, že pokud ČR podobně jako Čína zakáže veškeré transakce kryptoměn, bál bych se, že notář pak po vaší smrti příslušnou část nevydá. Jak moc je to pravděpodobné, nechám na vašem odhadu, já jen na toto riziko upozorňuji. A s advokátem si možná taky nepomůžete, protože snahy prolomit advokátní tajemství tu jsou také. Na druhou stranu uchovat něco u advokáta, aniž by věděl, co uchovává, lze.

Pokud svým blízkým důvěřujete víc než notáři, resp. státu, možností je rozdělit části jen mezi vaše příbuzné (popř. místa).
Nespoléhejte prosím na to, že se vaši pozůstalí dostanou k vaší kopii ve vašem bytě. Má to jeden nepravděpodobný, ale možný háček – pokud např. z důvodu úniku plynu vybuchne váš byt včetně vás, bitcoiny budou ztraceny.

Riziko násilí

Třetím typem rizik jsou rizika, že jste donuceni dát k bitcoinu přístup, a to ať už jste vydírání předem (peníze nebo život), nebo ex-post (jestli chcete vidět svá nyní námi zašifrovaná data, pošlete bitcoiny na adresu…).

Zde vidím jen řešení, které jsem popsal výše. Mít trezor a v něm mnoho peněženek. Jedna viditelná s nějakou almužnou pro toho, kdo váš přinutí vydat slova či PIN k hardwarové peněžence i samotnou peněženku. Paranoici budou mít pro tyto účely další tajné peněženky, které vydají, když nátlak bude příliš velký, a které budou s to uspokojit i znalého vyděrače.

Samozřejmě stejně, ne-li více, bude důležitá prevence vydírání. Zde víceméně pomohou stejná opatření jako u státních měn. Pokud navenek nebudete dávat veřejně najevo, že jste dědic Kellnera, je pravděpodobnější, že po vás nebudou chtít částku jako po Kellnerovi. Pokud na běžné denní platby za kafe budete používat Lightning Network (mensa.click/mo), na běžné nákupy budete používat softwarovou peněženku a jen na obří nákupy sáhnete na hardwarovou peněženku, omezíte mnohá rizika, především ta častá rizika z nepozornosti, nedbalosti a omylu.

Problém je, že každá skrytá peněženka znamená další heslo, které je třeba chránit. A to je, opět protichůdně, potřeba současně 1) co nejvíc zálohovat pro případ zničení a co nejvíc tajit, aby nálezce heslo nemohl použít, 2) zajistit, aby ho v případě potřeby byli dědici schopni použít.

Tento článek vám měl dát obecný návod, na co vše si dávat pozor a jaké metody lze použít. Nicméně stvořit celý systém je na vás. V posledním díle vám představím relativně jednoduchý systém opatření pro nejčastější případ na příkladu páru, kdy oba mají své příbuzné a své zázemí.

Nezbytně stručný a rychlý úvod do bitcoinu

Bitcoin není méně bezpečný než státní měna, pro některé situace je dokonce bezpečnější, vyžaduje ale jiný přístup. Kryptoměny mají obrovskou výhodu např. v tom, že jsou čistě elektronické, založené na složité matematice asymetrické kryptografie a dalších nástaveb na kryptografii postavených. Stačí si tak třeba zapamatovat (nedoporučuji), vytetovat, vyšít, napsat nebo v knize vyznačit 12 anglických slov v daném pořadí a vždy, kdykoliv a kdekoliv se ke své kryptoměně dostanete. Těch 12 slov jakožto mnemotechnická fráze pro obnovu dat kryptopeněženky (v angličtině recovery seed) odpovídá 128bitovému klíči – a paranoici mohou používat i vyšší počet slov (18, 24). Díky těmto slovům si vaše peněženka najde vaše privátní klíče, k nim si najde veřejné klíče, adresy, kam vám lidé mohou kryptoměnu posílat a přes které uvidí historii transakcí.

Stačí 12 slov. Jak je zabezpečit a uchovat, je tedy doslova klíčová záležitost.

Budu mluvit o bitcoinu, nicméně většina věcí se týká snad všech kryptoměn. Pokud si ale myslíte, že budete diverzifikovat riziko tím, že budete investovat do vícero kryptoměn, raději to nedělejte. Kvalitativní rozdíl mezi bitcoinem a ostatními kryptoměnami, zvlášť těmi, které vznikly v posledních letech, je propastný: v důvěře, „stabilitě“ i celkové kapitalizaci, která souvisí s volatilitou.

Co u bitcoinu řešit víc než u státních měn

Chyby z nedbalosti. Když si heslo naškrábete na papírek a pak ho po sobě nepřečtete, papírek ztratíte, sežere vám ho kočka nebo rozstříhá dítě – u státních peněz žádný problém, stává se často, necháte si poslat heslo nové. U bitcoinu? Prostě musíte vyzkoušet všechny možnosti, co by ta vaše škrábanice mohla být, žádná jiná možnost není. Pokud je kombinací příliš mnoho a předem jste si nevytvořili zálohu, právě jste přišli o bitcoiny. Ano, tak je to snadné.

Přirovnal bych to k příběhu z knihy Faktomluva, kdy Švédové přijedou do Indie a jeden strčí nohu do zavírajících se dveří výtahu, aby kolegovi výtah neujel. Díky rychlé reakci Inda, který zmáčkne nouzové tlačítko, se nic vážného nestane, jinak by výtah nohu možná i usekl. Ind se diví, že Švédové tak moc spoléhají na (nouzové) bezpečnostní opatření svých výtahů, Švédové se diví, že Indové běžně jezdí v tak „nebezpečném“ výtahu. Pozor na to, u bitcoinu jste v situaci Švéda, co jede výtahem v Indii.

Úmrtí. I když je vám 14 nebo 20 let, smrt je sice méně pravděpodobná než v 80 letech, nicméně stále možná a měli byste na ni být nachystáni. Když se jedná o státní měnu na bankovním účtu, po vaší smrti notář osloví banky a vaši dědici budou mít k vašim penězům automatický přístup. I když nemáte závěť či ji zákon nerespektuje, dědicové jsou určeni zákonem. V případě bitcoinu se k němu bez vaší přípravy pozůstalí nikdy nedostanou, i kdyby věděli, že jste ho měli a na kterých adresách. A když o bitcoinu nebudou nic vědět a mezi vašimi věcmi najdou nějaký papírek/destičku s anglickými slovy, pravděpodobně je v klidu vyhodí, aniž by tušili, co znamenají. Na druhou stranu – když se třeba ve 14 letech dobře postaráte o to, že vaše bitcoiny dostane po vaší smrti vaše přítelkyně, tak to tak bude, na rozdíl od státních peněz, kde by v tomhle věku byla vaše závěť neplatná.

Kóma, nesvéprávnost. Když upadnete do kómatu nebo se stanete dočasně nesvéprávnými z důvodu nemoci nebo úrazu, existují státní metody, jak se vaši blízcí stanou vašimi opatrovníky a po dodržení jistých procesů se dostanou i k vašim penězům. Pokud vlastníte bitcoin a nepamatujete na tohle předem, opět máte smůlu.

Požár, tornádo, povodeň. Pro případ, že vám nějaký živel zničí byt, se obvykle pojistíte, takže do určitého limitu vám pojišťovna nahradí dokonce i hotovost. Téměř ve všech případech se postupně dostanete k rodnému listu, občanskému průkazu, a nakonec i k účtům. Ale pokud se jedná o bitcoin? Máte problém, vše je na vás. Pokud jste si náhradní způsob nenachystali, tak prostě neexistuje.

Omyl, podvod. Když omylem pošlete státní peníze na špatný účet, není obvykle vše ztraceno. Lze vypátrat majitele účtu, banka ho osloví a vaším jménem ho požádá o vrácení peněz. To také většina majitelů účtů udělá, mimo jiné proto, že v rámci České republiky jim jinak hrozí postih. V některých případech dokonce dostanete peníze částečně zpět, i když je z vás někdo vyláká podvodem. U bitcoinu zapomeňte. Ztroskotáte hned na prvním kroku. Nevíte, koho oslovit, neznáte identitu vlastníka adresy, kam jste peníze poslali. Můžete jen spoléhat na to, že peníze pošle zpět sám od sebe – jenže i když bude čestný, nemusí si ani všimnout, že mu peníze přišly. A v případě podvodu jste prakticky bez šance. Nepočítejte s tím.

Ztráta, krádež, ztráta důvěry. Když ztratíte platební kartu, zablokujete ji. A i když ne, můžete být předem na toto riziko pojištěni. Banka má navíc mnohdy ze zákona částečnou odpovědnost. Když ztratíte přístupové údaje k účtu, prostě je zablokujete – a vždy existuje cesta, jak se ke svým penězům opět dostat. Když se rozvedete nebo někdo z vašich blízkých ztratí vaši důvěru, situaci vyřešíte obdobně. U bitcoinu? Bez šance. Neexistuje ani cesta, jak zablokovat přístupové údaje. Jedině převést všechny bitcoiny na jinou adresu – dřív, než to udělá zhrzená milenka.

Loupež, vydírání. Bohužel existují případy, kdy vám někdo hrozí násilím nebo má rukojmí, např. zašifrovaná data, a vydírá vás. (Pozor, v některých zemích je nelegální vyděrači zaplatit, více např. starší čísla časopisu Security World). Zaplatíte muži, co stojí před vámi se zbraní v ruce? Když máte v případě státních peněz opravdu velké štěstí, útočníka najdou a má z čeho platit, tak ho přinutí vám peníze vrátit. Jedná se spíše o nepravděpodobný scénář, u bitcoinů jsou ale šance prakticky nulové.
Obávám se, že mnoho lidí na bitcoin zanevře, jakmile se s jednou z výše uvedených situací potká a nevratně kvůli ní o peníze přijde.

Pokud jsem vás vystrašil a budete bezpečnost i rizika kryptoměn brát mnohem vážněji než se státní měnou, článek splnil svůj účel. V příštím díle se pokusím nastínit některá možná dílčí řešení jednotlivých rizik.

Autor: Vlad Ender

Co je to Short-squeeze: I shortové jsou jenom lidé, a jestliže je jejich pozice příliš ztrátová, uzavřou ji. Pokud se cena aktiva v jejich pozici pohne radikálně směrem nahoru, pozici uzavřou nákupem aktiva – a to posune cenu ještě více nahoru, což způsobí ztráty dalším shortům. A tak dále. A tak dále… Pokud by se role vyměnily a nahradili bychom shorty běžnými long pozicemi, je ekvivalentní událostí krach aktiva.

• Zakoupit tranši equity, která platila celkem velký úrok.
• Úrok z této tranše použít na shortování tranše mezzanine, tedy BBB, která vypadala jako nejvíc ohrožená.
• Sedět a čekat, až bublina praskne.

Autor: Vlad Ender

Autor: Vlad Ender