Jak jsme již uvedli, velké množství géniů minulosti odmítalo aktuální nekonečno. Byl to třeba již zmíněný Aristoteles, nebo Euklid (své v „nekonečnu“ protínající se rovnoběžky měl definovány potenciálně). Zenon z Eleje svými známými paradoxy také zpochybňoval nekonečno, konkrétně nekonečné dělení prostoru nebo času. Dalšími odpůrci nekonečna byli Archimedes, Avicena, Galileo, Thomas Hobbes, John Locke, Newton, George Berkeley, David Hume, a matematici d’Alembert, Lagrange, Gauss, Cauchy, Poincaré a další. Dokonce samotný Cantor, který založil svou teorii množin na nekonečné množině přirozených čísel, zastával názor, že neexistují nekonečně malé veličiny, a že kalkulus pracuje pouze s limitami. To ale oslabuje i jeho pozici pro teorii množin, jak je mu vytýkáno, neboť jeden typ nekonečna uznává, jiný ne. Ještě k odpůrcům existence nekonečna přidejme žijícího génia Dorona Zeilbergera, což je matematik, kterého někteří řadí na úroveň Fieldsovy medaile (tato medaile je obdobou Nobelovy ceny, ale pro matematiku, a je vzácnější než Nobelovka, protože se uděluje jednou za 4 roky).

Vypadá to, že velká převaha názorů je na straně „odmítačů“ nekonečna. David Hilbert s jeho programem absolutní matematiky sice prohlásil: „Nikdo nás nebude moci vyhnat z ráje, který pro nás vytvořil Cantor.“, a myslel tím Cantorovu teorii množin založenou na nekonečnu, ale najdeme i jeho překvapivé prohlášení, že: „… nekonečno nikde nenajdeme; není přítomno v přírodě ani není přípustné jako základ našeho racionálního myšlení…“. Považoval je jen za fiktivní, nicméně užitečný koncept, ne za ontologickou, tedy existující entitu. I Kurt Gödel, asi nejčistší zastánce aktuálního nekonečna, považoval nekonečnou množinu přirozených čísel, tuto bránu, kterou kolem roku 1900 vtrhlo nekonečno do matematiky, za silnou idealizaci a dával taky šanci „nekonečnu“ potenciálnímu. Skoro to vypadá, že jediný čistý zastánce nekonečna byl Bolzano, v jehož Paradoxech nekonečna lze ale celkem snadno zjistit, že píše často spíše o nekonečnu potenciálním, pokládaje ho za aktuální.

Ale pravda nejde odhlasoval, a to ani génii, takže stojí-li logika proti všem géniům, vyhrává logika. Ostatně, kdyby dnes matematici hlasovali, obrovská většina by se nekonečna zastala. Ale co na věc tedy říká sama logika? I z pohledu logiky to vypadá na prohru nekonečna. Ono by mohla úplně stačit jazyková analýza pojmu nekonečna. Má to být něco, co nemá konec, ovšem dotažené až do konce. Nic už by nemělo jít přidat jako u potenciálního „nekonečna“. V angličtině je pro nekonečno dokonce běžný termín completed infinity. Jak říkal geniální matematik profesor Vopěnka, je to „vyčerpání všech nevyčerpatelných možností“. Už tato rozpornost tohoto pojmu by vlastně stačila, aby bylo jasné, že nekonečno neexistuje. Nebo si můžeme uvědomit, že nekonečnou řadu přirozených čísel nelze realizovat, protože „poslední“ člen té řady by měl nekonečně cifer, což nelze zapsat, tedy ani myslet v konkrétní podobě. Ovšem to zdaleka nejsou jediné argumenty nebo vlastně důkazy, jen jsou to ty nejjednodušší.

Galileo totiž podal důkaz spornosti nekonečné řady přirozených čísel (těch dveří, kterými se nekonečno dostalo do matematiky). A tento důkaz svou přesvědčivostí zabránil vstupu nekonečna do matematiky zhruba do roku 1900. Galileo to udělal tak, že vedle sebe postavil dvě řady. Jedna řada byla řada přirozených čísel, 1, 2, 3, 4, …, druhá pak řada jejích druhých mocnin. 1, 4, 9, 16… Samozřejmě každá mocnina patří ke svému základu, tedy by nekonečná řada přirozených čísel měla být stejně velká jako řada odpovídajících mocnin. Ovšem mezi mocninami jsou zase mezery, kam lze doplnit 2, 3, 5, 6, 7, 8 atd. Tedy řada mocnin má menší počet členů než řada přirozených čísel. Tyto dvě řady jsou překvapivě současně stejně i různě velké. Představa této nekonečné číselné řady je tedy sporná, pročež neexistuje stejně jako třeba trojúhelník s pěti vrcholy. Tento důkaz je dnes zastánci nekonečna, eufemisticky nazývaný jen jako paradox. Ovšem jakýkoliv rozpor v základě formálního systému znamená tzv. logickou explozi, tedy to, že cokoliv souvisí s rozporným pojmem, lze současně dokázat i vyvrátit. Je to tedy konec racionálního uvažování. Sporné pojmy proto ve vědecké abstrakci neexistují, jsou nevědecké.

To se ostatně v teorii množin jasně ukazuje na jejích „paradoxech“, jako třeba Cantorův paradox množiny všech množin, Burali-Fortiho paradox, Banach-Tarského paradox (to je ten, jak rozdělit jednu kouli na dvě, stejné jako ta původní). Dále jsou to do lingvistiky směřující paradoxy Berryho a Richardsův. Z rozporné představy nekonečna plynou neřešitelné problémy axiomu výběry a existence kontinua. Samozřejmě nejde v žádném případě o paradoxy, ale o rozpory, které ukazují na nesmyslnost, tedy neexistenci nekonečna. Když nekonečno odmítneme a přijmeme jen potenciální „nekonečno“, zmizí všechny neřešitelné problémy a všechny „paradoxy“, jako kouzelným proutkem. Zastánci nekonečna ale tyto problémy neumí vyřešit, nebo mají „řešení“, která jsou nesystematickými ad hoc záplatami, která nejsou ničím logicky podložena. Třeba, aby se nemohla množina všech množin vkládat pořád do sebe, čímž přestane být množinou všech množin, vymyslí se, že je to třida, které se zakáže vložit samu do sebe. Co ale zabrání tomu, aby se do sebe vložila? Nic. Není v tom žádná logika.

Krásně je vidět, jak veškerá tajemná paradoxnost, tedy nesmyslnost, zmizí použitím potenciálního nekonečna, třeba na paradoxu Hilbertova hotelu. Hotel to je nekonečný, plně obsazený, kam ale přijede autobus s nekonečnem nových hostů, a přesto se do hotelu všichni vejdou. Když na to jdeme potenciálním „nekonečnem“, je to průhledné. U hotelu máme stavební partu, která v mžiku dostaví kolik jen pokojů je třeba. Hotel je pochopitelně vždy konečný, jen je tedy „nafukovací“, neboli potenciálně „nekonečný“. Stejně počet nových hostů je jen potenciálně „nekonečný“, tedy vlastně vždy konečný.

Dále, jakákoliv teorie množin sice říká, že je postavena na nějakém nekonečnu, ale když ji prozkoumáme, zjistíme, že ve skutečnosti ho nikdy nepoužívá, tedy kromě hraničních úvah o „paradoxech“. Je to podobné, jako když měl Newton ve své fyzice nekonečnou rychlost, ale ta se nikdy v klasické fyzice nepoužívá, protože by vznikly nesmysly s ne validní výsledek. Teorie množin používá vždy jen konečný počet prvků množin, ale bez hranic, tedy jen potenciálně „nekonečně“ mnoho prvků. Ostatně velmi často používaný zápis nekonečné řady nekonečných čísel je 1, 2, 3 … , a to je na hony nekonečnu vzdálené. Mimochodem, obrana nekonečna ze strany matematiků se zakládá právě na tom omylu, že bez nekonečna není teorie množin možná.

Používat v matematice potenciální „nekonečno“ je mnohem složitější než užití nekonečna, protože má navíc oproti nekonečnu horizont, za kterým jsou hodnotu neznámé nebo neurčité. Jaké to fuj v božské matematice, že? (Že bychom zrušili i statistiku, protože je jen pravděpodobnostní?) Mnohem jednodušší je mít matematiku na základě tvrzení, že žádný horizont a neurčitost neexistují (což ale zase dává nekonečně se opakující nudu). Zjednodušení potenciálního „nekonečna“ na nekonečno je ale seriózní vědecký postup, jak řešit jednodušší verzi problému či teorie, když je plné řešení problému zatím velmi obtížné ba nemožné. Tak to udělal i zmíněný Newton ve své fyzice, který velkou leč konečnou rychlost světla nevědomě nahradil možností nekonečné rychlosti plynoucí z jeho absolutního prostoru a absolutního času. Kdyby omezil rychlosti rychlostí světla, musel by vybudovat speciální i obecnou teorii relativity, což bylo v jeho době zhola nemožné.

A i z tohoto newtonovského případu je zřejmé, že nekonečno je neexistující utopická idealizace. Fér by bylo vědomě deklarovat, že horizont potenciálního „nekonečna“ nebudeme zatím řešit a odložíme tento problém na později, a že stavíme pouze konečnou zjednodušenou teorii. Mimochodem, je tedy zřejmé, že nekonečno je defacto jednoduší a „menší“ než potenciální nekonečno, protože potenciální „nekonečno“ = nekonečno + horizont + svět za horizontem.

Samozřejmě důkazů neexistence nekonečna je více. Dalším je Skolemův „paradox“, který jasně ukazuje neurčitost nekonečna, konkrétně nemožnost realizovat nekonečnou řadu přirozených čísel. Úvaha je založena na tom, že si myslíme nějaké přirozené číslo M, větší než jakékoliv kdy realizované/myšlené největší přirozené číslo. Jeho hodnotu neznáme, ale můžeme vytvořit sčítáním či odčítáním kolem něj podmnožinu přirozených čísel, která se chová stejně jako obvyklá přirozená čísla, jen neznáme jejich hodnoty. Když tuto podmnožinu budeme rozšiřovat, může zasáhnout i do přirozených čísel, jejichž hodnoty už byly určeny, čímž vznikne schrödingerovská situace (znáte Schrödingerovu živo-mrtvou kočku, že?). Některá čísla mají a současné nemají známou hodnotu. Dokonce můžeme takovou podmnožinu (možná) protáhnout až do záporných čísel, takže některá čísla současně budou i nebudou přirozená. Takových podmnožin je možné udělat libovolný počet a budou se současně překrývat i nepřekrývat atd.

Hlavně se ale množina přirozených čísel roztrhla na libovolný počet neurčitě vzdálených podmnožin, protože takových čísel můžeme myslet libovolný počet, nejen M. Tato množina tedy není kompaktní, jak se klasicky předpokládá. Je i nesourodá co do charakteru. Standardní část je určitá, ostatní části ne. Množina všech nekonečně mnoha přirozených čísel tedy není aktualizována, není ani aktualizovatelná, pročež neexistuje. Dokonce je snadné si představit, že neurčitá část množiny přirozených čísel je mnohem větší než ta část určitá, a kdyby nekonečno skutečně existovalo, byla by ta neurčitá část nekonečně větší než ta určitá. Množina všech přirozených čísel by tak obsahovala přesně 0 % aktualizovaných přirozených čísel se známou hodnotou, tedy jako celek by byla tato množina zcela neurčitá. Neexistuje proto v té určité podobě, jak se obvykle má za to.

Skolemův důkaz je vlastně formálnější vyjádření faktu, že všechny entity (lidé, počítače, knihy…), které obsahují matematiku, mají všechny vlastnosti (paměť, rychlost operací atd.) konečné. Nekonečno proto provždy v nich nemůže existovat, a to ani v abstrakci. A naděje, že je nekonečno v platónské říší idejí, zhasne už otázkou, kde se tato říše nachází. U boha? To jsme ale už opustili vědu a skončili v náboženství.  (Mimochodem, realita nemá s nekonečnem celkem žádný problém, neboť fyzika tvrdí, že když se někde v rovnicích objeví nekonečno, znamená to, že dané teorie tam už neplatí. To je vlastně tvrzení, že nekonečno v realitě neexistuje, je to jen artefakt.)

A tady jsme u toho bodu, kudy se naivní a iracionální představa nekonečna dostala do matematiky. Nekonečnou paměť a nekonečnou rychlost uvažování potřebnou k realizaci všech nekonečně mnoha přirozených čísel (či jiného nekonečna), má jedině všemohoucí a vševědoucí bůh. Žádný člověk nebo jeho výtvor takové vlastnosti nemá. Proto když člověk uvažuje o jakémkoliv nekonečnu, rouhá se a namyšleně si představuje, že je roven bohu. Ale není, má k němu nekonečně daleko. A v lidském světě extrapolace ze známého do neznámého je tím méně spolehlivá, čím na větší vzdálenost se dělá. Zde se ale dělá extrapolace na nekonečnou vzdálenost, takže je jasné, že taková extrapolace je zcela chybná. Nekonečná množina všech přirozených čísel (pro nás, řečeno s Kantem) neexistuje, jak také ukazuje ve svém článku Neexistence množiny všech přirozených čísel geniální profesor Vopěnka. Existuje jen pro boha, který neexistuje. (Nic proti bohu, jako motivaci, viz třeba pyramidy, teorie množin nebo středověké umění. Ale do vědy jako argument bůh nepatří.)

Námitka, že omezit matematiku lidskými limity, znamená antropocentrismus, se odmítne snadno. I kdyby existovaly entity absolutně nedosažitelná našim uvažováním, my o nich nemůžeme říci, že existují, právě proto, že jsou pro nás zcela nedostupné. Takže tvrdit, že existují, je tvrzení zcela nepodložené a nedokazatelné. Princip falsifikace (Popper) určitě máme ve své intuici správně. Jde o princip, že každou konkrétní hranici našeho antropocentrického poznání můžeme posunout, překonat. Problém ale je, že když ji chceme posunout nekonečněkrát či do nekonečna, což je v podstatě totéž, vznikne logická smyčka. Je to jako kouzelnický trik tahání králíka z klobouku. Králík se prostě někam skrytě vloží, aby ho kouzelník následně „stvořil“. Stejný podvůdek se udělá i s nekonečnem, pokud se poctivě nepřizná, že pro něj není žádný důvod a zavede se jako rozporný axiom.

Chceme-li zkonstruovat třeba nekonečnou množinu přirozených čísel, musíme nekonečněkrát přidat číslo 1. To je ale konstruování nekonečna tak, že do úvahy nekonečno v jiné podobě vložíme předem. Je to tautologie nekonečna. A protože ani to „tajně“ vložené nekonečno (nekonečné přidávání jedničky) nelze získat bez jiného nekonečna (třeba nekonečného času), je jasné, že to „tajně“ vložené nekonečno potřebuje jiné, ještě více skrytě vložené nekonečno. A tak bychom mohli postupovat do „nekonečna“. Že by každé nekonečno potřebovalo ke své existenci „nekonečně“ mnoho jiných nekonečen? Krásný pohřeb nekonečna, že?

Nekonečno je evidentně iracionální nevědecký koncept, podoba boha v matematice, která nejenže není v matematice vůbec potřeba, ale vytváří v ní také neřešitelné rozpory. Že je nekonečno božský omyl můžeme zjistit i z historie. Jak píše Petr Vopěnka, znalec historie matematiky, jediný důvod pro nekonečno v matematice byl vždy bůh. To je zcela zřetelné i z Bolzanových Paradoxů nekonečna i z Cantorových prohlášení. Cantor třeba první nekonečné ordinální číslo nazval omegou, což připomíná biblické „já jsem alfa a omega“.

Všimněme si, že výše jsme v podstatě nepoužili žádný matematický argument. Je to logicky proto, že problém existence nekonečna ani není matematický problém. Jde v něm totiž o to, jestli existuje absolutní abstrakce. Ovšem matematika neřešení ani to, co je to abstrakce, ani to, co je to absolutní, a už vůbec ne, co to znamená existovat. Tyto termíny jen ve zjednodušení přijímá z obecnějších, nematematických úvah.

Ještě uveďme, že oproti statickému a údajně určitému nekonečnu má potenciální „nekonečno“ výhodu se své neurčitosti a dynamičnosti. Jak je výhodné začlenit neurčitost do matematiky nám ukázalo zavedení neznámé, bez které by se třeba rovnice řešily hodně obtížně. A zavedení proměnné umožnilo třeba vznik funkcí, bez kterých si nelze matematiku už vůbec představit.

A ještě filosofický závěr. I když jen metaforický. Kdyby bylo bývalo nekonečno existovalo, bylo by nekonečně rozmanité. Jednostranné nekonečno, což je každé nekonečno, o kterém se mluví, by byla skřípající směs absolutnosti nekonečna a relativnosti to, čeho to nekonečno je (třeba řady čísel).

P.S.: Kdyby někdo chtěl další argumenty a systematičtější výklad nekonečna, může si je přečíst v mé Ph.D. disertaci s názvem Filosofie nekonečna . Ale je ještě lepší si přečíst knihu Konec nekonečna, která je dalším rozšířením a zdokonalením disertace, zejména co se týče zdrojů a matematické části.

A protože Mensa připravuje systém mentoringu, tak už dopředu upozorňuji na mou nabídku mentoringu v oblasti „nelidské“ filosofie, např. v otázkách, co je to realita, co je základem světa apod. A také v oblasti filosofie fyziky (interpretace kvantové mechaniky a teorií relativity) a filosofických základů matematiky. Ostatně z obsahu výše uvedených prací je okruh otázek, ke kterým mám trochu co říci, patrný. Nebo se o nich můžete informovat v blogu či můžete zhlédnout video přednášky z celostátního setkání Mensy. Nabídka mentoringu platí zejména pro mladší. Vzpomínám, že jsem jako třináctiletý chodil na univerzitní kurz kvantové chemie a že mě to hodně nakoplo.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Myslím, že člověk se nestane mensantropem proto, aby se stal mensantropem. Prostě to nějak vyplyne z toho, jak žije a co považuje za své životní poslání. A jak účinněji pomoci lidstvu, než tím, že k tomu budeme inspirovat druhé? Proto jsem další díl svého seriálu věnoval člověku, který, byť je na světě teprve 32 let a mensanem jen chvilku, už stihl rozjet několik aktivit z velmi rozličných oblastí, ale všechny s cílem inspirovat.

David Ježek se narodil v roce 1992 a přesto, že se v dětství modlil za zrušení povinné vojenské služby, tak ve svých 25 letech vstoupil do armády, absolvoval misi v Afghánistánu, pěší pouť do Santiaga de Compostela, pobyt ve tmě, sportovní soutěž CZECHMAN, napsal knihu a publikoval podcast (nejen) o filozofii…

Davide, co jsi zač? Kde ses vzal? Jaký byl tvůj život od narození do teď?

Narodil jsem se v Praze, ale z rodinných důvodů jsme byli nuceni se přestěhovat do Tábora. Tam jsem vyrůstal od svých sedmi let a v osmnácti jsem se osamostatnil. Šel jsem studovat do Budějovic na Jihočeskou univerzitu obor tělesné výchovy a sportu a na navazující magisterské studium na jsem se vrátil do Prahy na FTVS Karlovy univerzity. Tam studuji i nyní, protože dělám ještě rigorózní řízení. K tomu ještě studuji VOŠ v Moravské Třebové, obor Ochrana obyvatelstva.

K armádě bych rád řekl nějaký srdceryvný příběh o tom, že můj táta, můj děda a táta mého dědy byli vojáci a všechno k tomu směřovalo, ale ve skutečnosti to je úplně naopak. Jako malý jsem se chodil i modlit do kostela, aby zrušili povinnou vojenskou službu. Spíš to byla shoda okolností, že se mě kamarád zeptal ve správnou chvíli, kdy jsem cítil, že potřebuji ve svém životě změnu.

Vstupem do armády se skutečně kompletně změnil můj život. Do té doby jsem byl pánem svého času. Trénoval jsem klienty, učil na škole a občas se šel na bazén opálit jako plavčík. Jako trenér jsem byl vlastně ten, co svým způsobem „buzeroval“ někoho a najednou se situace otočila. Lidé, kteří vůbec nevěděli, kdo jsem, na mě začali křičet, že mám špatně zapnutou blůzu, že jdu o minutu pozdě a tak. To byla velká změna.

Během vojenské kariéry jsem se začal věnovat i dalším projektům. Začal jsem psát knížku. Věnuji se snowboardingu jako rozhodčí na nejvyšší možné úrovni, podílím se na charitativních akcích a podstatnou část mého času bere i můj nový podcast.

Podcast jsem začal hlavně proto, že některá z témat, kterým se tam věnuji, jsou mé budoucí státnicové otázky. Tak jsem si řekl, že když si na to vypracuji scénář a začnu se učit o tom mluvit, tak to je v podstatě ta nejlepší možná příprava. A když to zajímá mě, protože já rád tyhle věci poslouchám třeba v autě, tak by to mohlo zajímat ještě někoho jiného. Neplatím si žádnou reklamu, aby se to proslavilo, je to spíš pro moje vlastní účely, a pokud to někoho zajímá, tak jenom dobře.

Říkáš, že k armádě tě dostala jedna jediná otázka. Co to bylo za magickou otázku?

Milníkem se stal pro mne v mých studentských letech film Yes Man s Jimem Carreym. V tu dobu jsem nikam moc nechodil, byl jsem takový spíš introvertní typ. Po shlédnutí toho filmu jsem ale začal být trošku víc otevřený. Začal jsem častěji na otázky a výzvy odpovídat ano. Tak když se mě kamarád zeptal: „Nechceš se mnou nastoupit do armády?,“ odpověděl jsem: „Tak jo.“

On tam šel ze stejného důvodu jako já. Potřeboval změnu. Byl to můj spolužák jak v Budějovicích, tak na navazujícím studiu v Praze. V knize ho popisuji jako Štěpánku a je to vlastně můj nejlepší kamarád. Šli jsme stejný turnus, spolu jsme absolvovali kurz základní přípravy i výběrové řízení k výsadkářům do Chrudimi. Vlastně i v misi jsme bydleli naproti sobě, takže od té doby jsme spolu byli prakticky každý den.

Co tě vedlo k potřebě změny?

Pracoval jsem jako trenér v pěti šesti různých fitness centrech, a vlastně celou dobu jsem si všechno řídil sám. Svým způsobem to bylo super, protože od rána do večera jsem sportoval. K tomu jsem ještě učil na škole a po nějaké době mě to začalo vysilovat. Uvědomil jsem si, že nemám prakticky žádné volno a už ani z toho sportu nemám takovou radost.

Co jsi dělal v dětství za sporty, které tě nejvíc bavily?

Pravidelně jsem chodil do Sokola. Asi každý sport, který existuje, jsem nějakým způsobem zkoušel. Byl to hokej, volejbal, basketbal, fotbal jsem hrál delší dobu i téměř na profesionální úrovni. Druhý takový dominantní sport byl florbal, ale myslím, že můj pohybový základ byl díky Sokolu prakticky v každém sportu. Ta všestrannost mi hodně pomohla zvládat tělocvikářskou školu lépe, než spolužáci, kteří třeba dělali jeden sport vrcholově, ale byli skvělí jen v jedné oblasti, kdežto na tuhle školu člověk potřebuje být zdatný ve všech oblastech.

Lákal tě někdy IRONMAN?

IRONMAN mě láká. Letos jsem absolvoval Czechmana. Dřív mě to nelákalo, ale teď jsem nějak začínal v sobě cítit, že bych si to měl zkusit. Že když se všude chlubím, že jsem všestranný sportovec, tak bych ho měl absolvovat. Tak jsem začal dvouměsíční přípravu a když jsem splnil, co jsem si vytyčil, tak jsem si řekl, že někdy v budoucnu bych měl asi absolvovat i Ironmana.

Jak do toho všeho zapadá Mensa? A co tě vedlo k tomu, že jsi šel na IQ test?

Určitě mě k tomu nikdy nikdo nevedl, ale ve školách mi vždycky tyhle typy testů vycházely dobře. IQ testy jsou i součástí přijímacích testů do armády. V Chrudimi, což je výběrový útvar, je to ještě trošku složitější než dostat se „jenom do armády“. Tak jsem usoudil, že by bylo fajn si udělat i oficiální test od Mensy, abych věděl, jak na tom jsem. Vždycky jsem si říkal, jestli jsem divný, anebo jestli jsem chytrý. A Mensa mi řekla, že možná jsem divný, ale i z hlediska IQ to nebude špatné… [smích]

Co tě přesvědčilo, aby ses stal členem Mensy? Nebo tě nic přesvědčovat nemuselo?

Nic mě přesvědčovat nemuselo. Já spoustu věcí činím z toho, že ke mně najednou začnou přicházet. Stalo se mi třeba, že během dvou tří měsíců mi nezávazně na sobě pět lidí, kteří se neznají, začalo říkat, ať zkusím testy do Mensy. Takhle to vlastně ke mně samo přišlo.

Jak to v reálu vypadá s volným časem v armádě? Někdo může mít pocit, že armáda mu nalinkuje sto procent toho, co dělá, ale na mě to působí, jako by se ti tím otevřely dveře k těm dalším aktivitám, protože jich neděláš zrovna málo. Kde na ně bereš prostor?

Rozhodně to není tak jednoduché, jak to vypadá. Jeden z milníků pro mne byl moment, kdy jsem začínal cítit, že v armádě hloupnu. Třeba jsem si chtěl s někým začít povídat a kolikrát jsem nevěděl, jak dokončit větu. Zejména ze začátku, kdy mi stačilo jen potvrzovat rozkazy.

Voják prostě dostane úkol a ten má splnit. Nemusí přemýšlet nad tím, proč ho má splnit. Najednou jsem začínal mít pocit, že skoro až koktám, když jsem chtěl něco někomu říct. Tak jsem se začal mnohem víc věnovat četbě a vrátil se ke studiu. Pak přišla příprava do Afghánistánu a já si řekl, že pokud se vrátím živý, tak kompletně změním svůj život a první, co udělám, bude, že dokončím magisterské studium.

Naštěstí jsem se vrátil, pustil se do příprav na státnice a zjistil jsem, že mě zase hrozně baví se učit. Tak jsem začal studovat další školu a věnovat se té spoustě projektů. Ale je to vykoupené tím, že nemám prakticky žádný volný čas. Neustále musím něco organizovat. Jsem například také předseda footbagové asociace, teď budeme chtít pořádat mistrovství světa v České republice za dva roky. Takže stále něco dělám, ale vzniklo to vlastně až poté, co jsem se vrátil z Afghánistánu.

Jaké jsi zažíval pocity ohledně odjezdu na misi?

Říká se, že voják s misí nepočítá, dokud tam reálně není. My jsme to měli nastavené tak, že dokud jsme neseděli v letadle, tak jsme počítali s tím, že se něco může změnit. Když už se to blížilo, byl týden do odjezdu, tak trošku zaúřadovala moje prokrastinace. Místo abych včas sepsal závěť, nakonec jsem jen pár hodin před odletem zapnul kameru a natočil rozlučková videa.

Emočně to bylo zvláštní období, svým způsobem jsem se těšil, ale samozřejmě jsem se i trochu bál, byl jsem plný očekávání a nevěděl jsem, jak se s někým rozloučit. Hlavu jsem měl stále nastavenou tak, že se nemůže nic stát, ale musel jsem brát v potaz i to, že už několik kolegů tam zahynulo, některé jsem i znal.

Měl jsem určitě zdravý respekt před tím, co mě čeká. Moje kniha začíná předmluvou, která je vlastně přepisem videa, kde jsem se loučil se životem, které jsem natočil pro případ, že bych se již nevrátil. Tohle video by pak dostala moje rodina a moji nejbližší. Při tom videu jsem uronil i nějakou tu slzu, bylo těžké představit si, že jsem zemřel.

Zmínil jsi, že studuješ tři školy najednou. Jedna je to magisterské studium FTVS, o čem jsou ty dvě další?

Jedna je to rigorózní řízení na Karlově univerzitě. To je zaměřené na filozofii. A pak elektromechanik v Chrudimi. V podstatě z každého šuplíku něco. Vlastně jednu střední školu, jednu vyšší odbornou a jednu vysokou. Snažím se být takový multitalentový.

Myslíš, že v dnešní době může ještě něco jako polyglot existovat, že na to lidská kapacita vůbec stačí?

Já se snažím dokázat, že to možné je, ale občas mám sám pocit, že ne. [smích] Pravdou je, že úroveň v mnoha oblastech je tak vysoká, že pokud člověk chce být v něčem nejlepší, tak se dané věci zřejmě musí věnovat naplno. Má variabilita činností vychází z toho, že vždycky říkám: Člověk by měl dělat to, co ho dělá šťastným.

Co všechno děláš za projekty a čeho se jimi snažíš dosáhnout? Kdyby tvůj život skončil, co bys zrovna teď považoval za svůj největší úspěch, kterým jsi naplnil jeho smysl?

Za svůj smysl života považuji to, že pohled zvenčí na můj život může inspirovat jiné lidi. Aby dejme tomu pracovali na svém osobním rozvoji, ať už z hlediska pohybové aktivity, ale i spirituální nebo intelektuální. Za důkaz toho, že to dělám správně, a důvod, proč tomu věřím a stále v tom pokračuji, považuji to, kolikrát už se mi stalo, aby mi někdo řekl, že kvůli mně změnil svůj život, že začal třeba studovat. Je vždycky moc hezké, když dostanu zpětnou vazbu, že jenom to, že já dělám, co mě baví, může ovlivnit někoho dalšího.

Těší mě pomáhat. Například celý zisk z mé kníhy jde do fondu solidarity. Podcasty nedělám proto, abych se proslavil, ale věnuji se tam nejen filozofickým tématům. ale rozebírám i životy filozofů tak, aby to bavilo a pomohlo to studentů ve školách. Nesnažím se ale říct, jak to je správně, spíš jen ukázat jiný úhel pohledu. Často zkouším do těch filozofických otázek zapojovat i další, aby mi napsali svůj názor. Je skvělý pocit, když kvůli mně někdo začne víc přemýšlet nad svým životem.

Když se učíš, tak ti to energii bere, přidává, nebo je to vyrovnané?

Zcela jistě mi to ze začátku energii bere, ale jakmile opravdu začnu, tak mi to energii dává.

Takže je to podcast, kniha, co dál?

Pak je to ten předseda footbagové asociace. To je sport, který se snažíme v Česku už nějakou dobu udržet. Má dvě odvětví – freestyle a footbag net. Freestyle se hraje s hacky-sakem, kdy si lidi kopou a dělají různé triky. Česká republika je v tomto sportu velmi úspěšná. Máme i mistry světa. Laicky to lze popsat tek, že s tímto malým míčkem si kopete přes badmintonovou síť, přičemž míček nesmí spadnout na zem.

Věnoval jsem se také chvilku skautskému oddílu Arditi, z toho jsem ale musel odejít, protože časově jsem to už nezvládal. Vedou ho vojáci z Chrudimi zase ve svém volnu, snaží se v podstatě děti vzít ven a učit je, jak se to dělalo dřív. Aby nekoukaly do mobilů a nehrály počítačové hry, tak je prostě odtáhnou někam do lesa, učí je rozdělávat ohně a tak.

A pak ten snowboarding. Když je sezóna, tak mi to bere prakticky každý víkend. Už když vezmu jenom tu samotnou přípravu, jako třeba teď mezinárodní školení ve Varšavě. Ten sport se neustále posouvá dále. Například, to co stačilo v roce 1998 na zlatou olympijskou medaili, by dnes možná nestačilo ani na kvalifikaci v juniorských kategoriích.

Kde se v tom vzala filozofie?

Mě dřív filozofie nebavila. Když jsme ji měli na škole, tak to vždycky přednášel nějaký starší pán, který mluvil monotónně. Při těch hodinách jsem často usínal. Pak jsem se k ní ale dostal sám na základě svých vnitřních pochodů. Začal jsem si o filozofii číst, koupil jsem si různé filozofické publikace a najednou jsem zjistil, že je velice krásná.

Je škoda, že je často předkládána studentům v nesrozumitelné formě, používají se složité cizí výrazy, kterým studenti nerozumí. Podstata filozofie je bádat, ale žák k tomu často ani nedojde, protože ho to přestane bavit, než tomu začne rozumět. Na školách je vyučována spíš historie filozofie. Jenom se učíme, jak to bylo, ale učitelé neučí žáky skutečně filozofovat.

Občas i v armádě nad vším přemýšlím. Snažím se věci vymyslet tak, aby se třeba dělaly smysluplněji, protože často se něco dělá jen proto, že se to tak dělalo vždycky.

Jaká je šance protlačit nějakou změnu, když vymyslíš lepší způsob?

Krásně to popisuje knížka Sám nejsi nic od Aleše Opaty. On tam vypráví, že když nastupoval do funkce náčelníka generálního štábu, tak měl několik projektů, které chtěl uskutečnit, aby se armáda někam posunula. Ale postupem času byl rád, když protlačil jeden nebo dva. Stejné je to i u mě. Nicméně mám pocit a věřím tomu, že se věci obracejí k lepšímu a své slovo dostávají vizionáři a lidé, kteří se snaží věci změnit k lepšímu.

Co máš právě rozečteného?

Teď zrovna tři knihy, ale asi nejvíc se věnuji filozofickému románu Hejno bez ptáků od Filipa Douška. Není to žádná oddechovka, ale koncept, jak Filip samotné dílo uchopil je fascinující. Další je od Aleny Mornštajnové Les v domě. A potom tam mám ještě na samotné epizody podcastu Aristotela.

Čteš i beletrii?

Samozřejmě, že ano. Mám ohromně rád historický román. Nikdy mě historie nebavila, ale třeba sága Rytíři z Vřesova od Františka Niedla je má velmi oblíbená. Mám rád i fantasy. Například Jméno větru od Patricka Rothfusse. Ale nemám vyloženě vyhraněný žánr, rád si přečtu cokoli.

Co se týče podcastů, chceš prozradit, na co se můžeme těšit v další sérii?

V polovině prosince 2024 bude končit druhá série podcastu. Po ukončení si udělám analýzu a sumarizaci toho o co byl největší zájem. Každopádně v další sérii se určitě budu věnovat olympijským hrám, jak Pierru de Coubertinovi, tak samotné olympijské myšlence. Mám připravené rozhovory se sportovci, ale hlavní vyvrcholení rozhovorů bude spojené kolem armády, filozofie, sociologie a víry. Aktuálně to ale ještě nechám zahalené pod rouškou tajemství.

K čemu bys chtěl inspirovat mensany? Co by mohli dělat, aby jejich život měl nějaký větší smysl?

Asi by to znovu navazovalo na to, jak já se snažím žít tak, abych někoho inspiroval, tak aby i oni inspirovali někoho dalšího. Když se někde zmíním o různých setkáních Mensy, nebo že jsem byl ve Švýcarsku, kde jsme navštívili CERN, tak si širší veřejnost často představí mensany jako takové podivíny, kteří nemají smysl pro humor. A to je velká škoda. Vždycky, když jsem se s někým z Mensy potkal, to byli zábavní lidé.

Jakých dalších akcí Mensy kromě výletu ses zúčastnil? Co by stálo za to víc zpropagovat?

Líbí se mi už jenom třeba tenhle náš rozhovor, i samotný časopis, jak je koncipovaný. Často se upozorňuje na zajímavé osobnosti a zajímavé lidi. Líbí se mi i soudržnost mensanů, že se pravidelně schází. Často je ku prospěchu, když tam člověk přitáhne i někoho dalšího, kdo není členem Mensy. Podle mne je skvělé, že to není nějaká uzavřená elita. Trochu mi osobně chybí nějaká aktivita, která by se zaměřovala čistě jenom na sport, těch tam tolik není.

Zvažoval jsi, že bys to sám vykopnul a něco zorganizoval?

Už jsem to měl několikrát i rozklikané, že udělám nějakou aktivitu, ale jak mám hodně projektů, je náročné to skloubit všechno dohromady. Je těžké naplánovat něco na měsíc dopředu, protože se může objevit nějaká vojenská akce, kam budu muset. Sám nemám rád, když někdo něco naplánuje nebo slíbí a pak to ruší na poslední chvíli. Ale věřím, že nějakou sportovní akci dříve nebo později uspořádám.

Co bys chtěl mensanům vzkázat na závěr?

Ať přemýšlí nad tím, co je skutečně dělá šťastnými. Jaký je smysl našeho života. Protože i jen přemýšlet nad takovými otázkami může náš život zkvalitnit.