Druhou velkou příležitostí, jak dát lidem na vědomí, že Mensa existuje, je již zmíněný festival šachu a her Czech Open, který se koná vždy po 18 dní od druhého červencového čtvrtka. Již sedmým rokem jsem zde organizovala mankalový festival, zahrnující 3 + 1 turnaj v Toguz kumalaku – tři pro lidi, jeden pro počítače (můj program je třetí ze tří), dále turnaje v Oware a Bao. I přes blížící se mistrovství světa v Toguz kumalaku byla účast Kazachů a Kyrgyzů nečekaně hojná. Nové dušičky lákám k vyzkoušení těchto her prostřednictvím dvou velkých souprav. Před tou větší je několik čísel mensovního časopisu, kupka cukru, plakát Logické olympiády a informace o Dětské šifrovací lize a mé soutěži Deskohrátky, na opačné straně stolů opřený o mantinel mensovní roll-up. Sem tam nějaké číslo časopisu zmizí, sem tam ho někomu nabídnu, když vidím, jak v něm se zájmem listuje. Cukr mizí, každé ráno přidávám kupku. V turnaji se mi moc nedaří, v posledním kole blitzu odmítám remízu zachraňující mě od čistého skóre a radši hraju – každý trénink na MS dobrý. Hrát, organizovat, vysvětlovat pravidla v několika jazycích, lákat na simultánku, překládat pravidla, to se prostě špatně stíhá.

Nastává den D letošního festivalu. Den 17. červenec a náš pokus o rekord v multiherní simultánce. Protože se den nebo dva předtím dovídám, že valná část mankalové skupiny se nezúčastní, že už musí letět domů, vděčně přijímám nabídku organizátorů, že se simultánky zúčastní i někteří z pomocníků. Pro jistotu se ještě večer před akcí pokouším o inzerci brigády (naštěstí neúspěšně). Jsme v ČEZ Aréně krátce po osmé. Rozbaluji roll-up, umís?uji do blízkosti časopisy, cukr a další již jmenovaný propagační materiál (tento je pak bohužel pokryt ozvučovací mechanikou), přináším hry a rozkládám je po stolech. Přichází první zájemci, začínám zapisovat, kdo chce co hrát, a dostávám vynadáno – velmistr zkrátka potřebuje mít přehled, kdo si co bere, aby náhodou ti největší mistři nedostali něco moc jednoduchého, něco, v čem jsou větší mistři než on. Zaplnil se první papír jmény lidí i her a nabíráme otáčky. Účastníci dostávají speciální tričko, hry se začínají řadit na stolech tak, jak se lidé zapsali, honím velmistra, protože se hlásí další, chtějí hru, já ji třeba neumím a velmistr rozhoduje, vysvětluje pravidla, já zapisuji, vysvětluji pravidla, poskytuji rozhovor českému rozhlasu a postupně sleduji, jak už hrozně málo času zbývá do oficiálně oznámeného začátku. Ke konci už přiděluji hry, co mi přijde pod ruku. Je jedna hodina odpoledne, půl hodiny po začátku, všichni jsou usazení, zapsaní …

Startujeme! Za přítomnosti kameramanů a zpravodajců tří televizí je 45 účastníkům sděleno, že mají hrát svůj tah tehdy, až k nim velmistr přijde, že jsem k dispozici, kdyby něco potřebovali, atd. První tah na každé desce. Kameramani točí. Fo?ťáky cvakají jako o život… První kolo velmistr oběhne za pět minut, ale postupně se čas prodlužuje. Někdo pospíchá a partii vzdává. Postupně to balí Kazaši, Kyrgyzové, náhodní kolemjdoucí. Přichází první mistrova prohraná partie, dokonce se sedmiletým klukem, kterému jsme velkoryse přidělili hru, kterou jsme den předtím prolomili – začínající vyhraje ve třech tazích, když ví jak a hraje se jen ve dvou. Kluk začínal. Ve tři hodiny zbylým účastníkům podáváme občerstvení – pardubický perník. A zanedlouho je obdařím i mensovním cukrem a posílám je vybrat si za odměnu hru.

Dohráno je krátce po šesté hodině. Životní sen jedno člověka splněn. Velmistr je obdivován a komisařka z Agentury Dobrý den se ptá na Mensu, a protože byla na poslední mensovní konferenci, tak prohodíme i pár slov o školkách a NTC metodě učení. Dobalíme, odneseme hry a jedeme domů. Prý budeme ve zprávách na ČT. Bohužel, sportovní zpravodajství se nevysílá on-line, takže se budeme muset podívat někdy později. Na rozdíl od televizních diváků však známe výsledek: 31 vyhraná, 9 remízových a 5 prohraných partií. Vcelku slušný výkon. Letos mi to nevyšlo (chtěla jsem si to totiž taky zkusit), tedy třeba za rok to můžu zkusit překonat.

Autor: Hana Kotinová

Hrdinou našeho filmu byl mladý student práv Farid, který vyrazil z Francie do Alžírska na přání svého nemocného otce zachránit jeho rodný dům před demolicí. Od samého začátku ho potkávají ale všelijaké nesnáze. Od lehké jazykové bariéry přes neochotu tamních úředníků mu jakkoliv pomoci až po jeho tamního vypečeného bratrance, který mu ukradne veškeré doklady, aby mohl „legálně“ překročit hranice a dostat se do Francie. Jelikož Faridovi tamní policie ani ambasáda nejsou ochotni v jeho složité situaci pomoci, rozhodne se pro strastiplnou ilegální cestu v podpalubí lodi, která skončí jeho uvězněním na imigrační policii, naštěstí už ve Francii, kde ho najde jeho přítelkyně, která po něm pátrá, jelikož se jí několik dní neozval.

Pro všechny nové i neaktivní členy může být tento film a pozvánka na něj inspirujícím příkladem, jak se zapojit do dění Mensy. Nemusíte se hádat s úředníky ani chvíli pobýt zavření v kontejneru na nebezpečný odpad. Stačí sebrat kuráž a vyrazit na některou z pořádaných akcí nebo stejně jako Lenka uspořádat vlastní.

Děkujeme tímto Lence za příjemný večer a těšíme se na další nové členy, které ještě neznáme.

Autor: Pavla Pechová

Díky sympatické a velmi fundované organizátorce Magdaléně Tydrichové, která se hudbě věnuje profesionálně, máme včas informace o krásných kulturních akcích nejenom z oblasti vážné hudby – v září jsme například stihli zahajovací koncert festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu a nádherný koncert v chrámu sv. Víta v rámci téhož festivalu. Dále se možná povede sejít se společně a zahrát si na některé z pian, která se objevila v pražských ulicích, a určitě zaujme i pozvánka na další akci. V Jeruzalémské synagoze na nově opravené vzácné varhany zahraje pan Josef Kšica (který obvykle hraje např. v kostele sv. Mikuláše) a uslyšíme varhanní skladby od Gustava Mahlera i méně známých skladatelů – C. Francka a B. A. Wiedermanna.

Vstupenky na festivalové akce byly beznadějně vyprodané již dlouho předem – Magda naštěstí nepodcenila přípravu a zarezervovala je pro nás už na jaře. Ani deštivé počasí neodradilo hosty od dodržení předepsaného dress code na úvodním koncertu festivalu, takže jsme mohli o přestávce obdivovat nádherné večerní róby přítomných dam a mezi pozvanými VIP hosty jsme zahlédli i Jiřího Bartošku ve smokingu a s neodmyslitelnými brýlemi na čele. Prvořadá však byla samozřejmě hudba – a té nám symfonici z České filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem dopřáli pořádnou porci. Osobitně úžasný byl Koncert pro violoncello a orchestr h moll od Antonína Dvořáka, který patří nejen mezi nejznámější díla tohoto skladatele, ale i mezi nejvýznamnější skladby pro violoncello vůbec.

Dílo zaznělo ve společném podání České filharmonie a americké violoncellistky Alisy Weilerstein. Seděli jsme na balkoně, ale energie, kterou do mistrovského provedení mladá umělkyně vkládala, byla hmatatelně cítit v celém koncertním sále.

V chrámu sv. Víta na Pražském hradě se uskutečnil druhý koncert, který jsme v rámci festivalu Dvořákova Praha společně navštívili. V neděli večer opět pršelo, ale skupinka mensanů se sešla slavnostně naladěná a připravená poslechnout si Verdiho Requiem, zádušní mši pro sóla, sbor a orchestr v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a hvězdných sólistů R. Donose, M. Giordana a J. Martiníka. Dirigoval Maestro Fabio Luisi, hlavní dirigent MET v New Yorku.

Očekávali jsme vynikající akustiku, což se nám splnilo, ale ještě víc mne zaujala kombinace sluchových a krásných zrakových vjemů – lom večerního osvětlení přes mozaiky na oknech gotické katedrály.

Povídání o tom, jak jsem pak po celotýdenním běhání (na trase škola – práce – papírnictví – potraviny – vyzvednout děti, doma psát úkoly – vše korunované dětskou oslavou pro 12 účastníků ukončenou těsně před koncertem) usnula přímo v chrámu sv. Víta za zvuků burácející symfonie, nechám raději na jindy. Je vidět, že hudba má uklidňující účinky. Spaní v chrámu ale nedoporučuji, je tam docela zima. Pokud si chcete opravdu odpočinout, zkuste jakýkoliv pořad v planetáriu – „pod hvězdnou oblohou“ se spí mnohem lépe, může vás však pak bolet za krkem ze zablokované krční páteře. No, kulturní zážitky nejsou zadarmo, chce to sílu a odříkání!

Magdi, děkujeme za všechny povedené akce a moc se těšíme na další, ať Tě jejich organizování baví co nejdéle!

Pokud máte o akce SIG Hudba zájem a chcete dostávat informace o jejich konání, zaškrtněte si odebírání příslušné konference na intranetu.

Pokud nejste z Prahy, smutnit nemusíte, SIG Hudba má široký rozptyl – z minulých akcí připomenu např. exkurze do firem Amati v Kraslicích a do Strunalu v Lubích, které se pod záštitou SIG Hudba konaly (článek o nich vyšel v minulém čísle časopisu).

Autor: Zuzana Šimková

Temná kavárna je projektem obecně prospěšné společnosti Tyfloservis, jejímž cílem je názorně přiblížit veřejnosti podmínky, v jakých lidé bez zraku žijí, a zprostředkovat setkání s nevidomými a slabozrakými lidmi, kteří v kavárně obsluhují a zajišťují doprovodný program. Obecným cílem projektu je pak podpora integrace nevidomých a slabozrakých lidí do společnosti.

Před vstupem do prostor kavárny jsme měli možnost vyzkoušet různé typy brýlí zatemněných tak, aby simulovaly různé zrakové vady, a prohlédnout si pomůcky, které usnadňují nevidomým život. Pak už jsme byli se zakrytýma očima uvedeni do absolutní tmy. Sympatický Lukáš nás uvítal a předal nám nápojové lístky, ve kterých byly jednotlivé položky vyvedeny v Braillově písmu, plasticky v latince a v hmotné podobě (zrnko kávy, čajový sáček či etiketa od vína). Odvážnější z nás si objednali horkou kávu, ti opatrnější zvolili bílé víno. Zatímco náš nevidomý hostitel se kolem stolů pohyboval s naprostou grácií a i při servírování byla jeho ruka zcela jistá, my jsme pokládali sklenky na stůl velice opatrně a snažili se tak předejít případné nehodě. Na absolutní tmu si naše oči zvyknout nemohly, a tak jsme museli, nerušeni zrakovými vjemy, o to silněji zapojit ostatní smysly. Za hudebního doprovodu nám čas strávený v kavárně utekl jako voda a byl pro nás všechny velice zajímavým a nevšedním zážitkem.

Poté, co jsme vyšli opět na světlo, jsme zamířili na nádvoří nedaleké městské hudební síně na studentské představení Sonda do duše pubertálních dívek, které dokázalo patřičně provětrat naše bránice. Své zážitky z celého večera jsme následně rozebrali v nedaleké čajovně, kde jsme při pití brčálově zeleného nápoje z jarního ječmene konstatovali, že je občas možná lepší nevidět, co pijete.

Autor: Marta Heřmanová