Ovšem skutečně podstatná je volba, jakým typem rodiče se člověk chce stát. V Čechách jsme v tomto směru zřejmě sto let za opicemi (matky si tu své děti vzdorovitě vychovávají mimo definované kategorie), musela jsem tedy sáhnout do výrazně pestřejšího amerického sociokulturního kontextu. Naštěstí jsem o něm informovaná z hodnotných zdrojů jako YouTube, Instagram, Reddit a Facebook (jehož prostřednictvím jako správná třicátnice sleduji i přesdílená videa z TikToku), takže vím, z jakých základních druhů je na výběr.

Úvodem tu samozřejmě je základní rozdělení podle pracovního statusu na „working mom“ a „stay at home mom“ (zkracované na cool zkratku SAHM). Oba tábory přitom dokážou jít tomu druhému solidně po krku – optikou jednoho budete příšerná matka, která s vidinou mamonu, ukojení vlastního ega a kariérních tužeb zanedbává svoje děti, manžela a domácnosti, optikou druhého pak líná vyžírka, která nemá nic lepšího na práci než přesypávat cereálie do skleněných dóz, lepit dekorativní popisky na každou nádobu v domě nebo třídit dětem hračky podle barev. Nikdy tedy nebude vaše volba všeobecně uznávaná – pokud se ale toužíte skutečně plně ponořit do některého z dalších poddruhů matky, lepší výchozí pozici vám nabídne SAHM.

Dále totiž můžete být například „crunchy mom“ (jinak také „granola mom“) a na to se čas navíc hodí. Protože crunchy mom zásadně pěstuje domácí zeleninu bez pesticidů, vlastnoručně peče kváskový chleba a granolu, vyrábí kombuchu a uvažuje, že si pořídí krávu, aby měla pro výrobu domácího kefíru zcela netoxické mléko. Používá jedině látkové pleny z bio bavlny, děti nikdy nepouští k jakékoliv obrazovce, sladkosti jí nesmí přes práh, místo návštěvy lékaře využije bylinky ze zahrádky nebo doporučení svého homeopata, vzdělává děti doma a mezi hodinou matematiky a kroužkem keramiky je nakojí. Jejím opakem pro slabší kusy a working moms pak je „silky mom“, která si život zjednodušuje výdobytky moderní doby, jako jsou papírové pleny, kupované přesnídávky, hračky z plastu, televize nebo epidurální anestezie při porodu. Nerozhodné typy pak mohou volit zlatý střed a být nevyhraněná „scrunchy mom“.

Podle své estetiky pak máte v mateřství na výběr například ze „sad beige mom“ (pokud se snad ve vaší v domácnosti nedopatřením objeví jiné barvy než béžová, šedá a bílá, mělo by jít o barvy pastelové; pokud nejsou pastelové, je nutné daný objekt vyhodit nebo přetřít na béžovo), „maximalist mom“ (kde více je více) nebo „pinterest mom“ (k tomu budete potřebovat štítkovačku, průhledné dózy, proutěné košíky, bento boxy na svačiny pro děti, knížky v knihovničce otočené hřbetem dovnitř pro „čistší vzhled“ a nalepovací nápis nad kuchyňskou linku – ideálně obsahující nějakou kombinaci slov „laugh“, „home“, „love“ a „family“).

Pokud chcete, aby vaše děti nikdy neudělaly žádnou chybu, nezažily neúspěch a nemusely činit žádná rozhodnutí, ideální bude role „helicopter mom“, která svým neustálým dohledem a kroužením kolem dítěte žádaný úspěch zajistí, nebo drsnější „snowplow/bulldozer mom“, která sebemenší překážku z cestičky svého drahouška nekompromisně odstraní, ať už vyjednáním výjimky u učitele, zpracováním školního projektu místo dítěte nebo zahlazením jeho konfliktu s kamarádem, aniž by se samo dítě muselo na řešení podílet. Pokud je pak pro vás klíčové, aby vaše děti maximálně uspěly v akademické sféře (samé jedničky jsou základ, ne zvláštní výkon) a zároveň se naučily dokonale hrát na hudební nástroj, a to bez ohledu na jejich zájmy nebo preference, pak jste jasná budoucí „tiger mom“ (asijský původ výhodou).

Jestli je pro vás důležitější vzhled vašeho dítěte než jeho psychické či fyzické zdraví, vhodná volba je „almond mom“ – stačí dítěti místo svačiny nabídnout hrst mandlí, při každém jídle se ptát „To opravdu plánuješ sníst tohle všechno?“, nebo přihodit klasický citát „Nothing tastes as good as skinny feels.“.

Klasická „soccer mom“ pak svůj život redukovala na poskytování taxislužby svým dětem. Ty vozí na tréninky fotbalu, baletu, karate, klavíru… V mezičase utrácí peníze svého věčně nepřítomného manžela a okolí svého středostavovského domu na předměstí brázdí v SUV nebo minivanu. Typicky se po osamostatnění dětí vyvine v realitní agentku.

„PTA moms“ si svoji touhu po moci a statusu uspokojují prostřednictvím mikropolitických aktivit v parent-teacher association (americká variace na sdružení rodičů a přátel školy), kde mimo jiné rozhodují o školním dresscodu, kritizují přítomnost knih s homosexuální tematikou ve školní knihovně, protestují proti sexuální výchově ve školních osnovách a organizují školní akce (kde se dívají skrz prsty na working moms, které na školní benefiční prodejní akci pečených dobrot přinesou místo domácího koláče koupené sušenky).

Když už všechno selže, pořád je tu stará dobrá „wine mom“, která utápění žalu nad svým životem ve sklenici či lahvi vína komentuje humorným „Víno je levnější než terapeut.“ nebo „Jejda, omylem jsem místo mlíka koupila víno.“.

Každý typ se pak může vyvinout v „momfluencerku“, což skýtá skvělou příležitost veřejně prezentovat nerealistický obraz mateřství a prostřednictvím denních vlogů a sponzorů zpeněžit životy svých dětí.

Co z toho si vyberu já? Těžko říct. Dám vědět po stvoření dostatečného počtu dokonalých bento boxů, vylepení alespoň pěti inspirativních citátů na zeď a natočení jubilejního stého vlogu ze života mensovní matky…

Začalo to naprosto nevinně a obyčejně. DD se chystal jednoho deštivého dne večer umýt nádobí. Vodu na nádobí a na koupání nám po většinu roku ohřívá sluníčko. To je prima v tom, že to tak moc nestojí, a nepříjemné v tom, že v určitých obdobích nemá teplá voda standardních 60 stupňů, ale třeba jen 30. Takže občas přihříváme. Někdy stačí jedna dvě konvice vroucí vody, někdy se přidá i nějaký ten hrnec. Operace mytí nádobí samozřejmě zahrnuje nějaký čas, kdy člověk prostě čeká. Jenže DD čeká nerad. A tak začal napouštět vodu do dřezu, současně začal na přihřátí vařit vodu v konvici, a než to bude, usadil se ještě na chvíli k počítači.

Tekoucí voda způsobuje hluk a vařící se voda ještě větší, takže není sledovaný program dobře slyšet. Takže mírně navýšil hlasitost počítače a tekoucí vodu díky tomu přestal vnímat. A jen čekal, až se hluk sníží, což bude znamenat, že se dovařila voda v konvici, takže je možno ji přidat do dřezu a začít mýt. Jenže… voda do dřezu se napustí mnohem rychleji, než se stihne uvařit v konvici naplněné na max.

Výsledek? Když se DD otočí, voda původně tekoucí do dřezu zabírá asi čtvrtinu podlahy. Takže honem bere mop a vytírá. Snaží se vytvořit tenčí vrstvu, která rychleji uschne, jeho vytírací styl ovšem počítá s vysokou teplotou a průvanem – což ovšem úplně dobře nefunguje v půlce listopadu, kdy jsme ještě nezačali topit a v kuchyni je mezi 15 a 18 stupni. Zatímco já, praktik, se v takových případech postavím tak, abych viděla, kde voda leží, nasávám jí maximum mokrým mopem a ždímám do kyblíku, DD se postaví do středu kuchyně, přímo pod žárovku, díky čemuž skoro nemá šanci odlesky vody vidět, mocně se rozmachuje mopem a většinu vody rozetře po větší části kuchyně.

Fakt se modlím, aby si v příští hodině díky té mokré podlaze ještě nezlomil nohu. Nestalo se. A jeho hlášení „Podívej se, co jsem provedl, asi jsem vážně dyspraxik,“ se už jen směju.

Po delší době se k nám chystá návštěva. Když jsme se potkali poprvé, zavládlo nadšení na obou stranách. Teď přijdou podruhé. Těším se, jak si pěkně zahrajeme s velmi šikovnou holčičkou, a jak si její rodiče mezi tím pěkně popovídají s mým drahým dyspraktikem. (Aby to neznělo moc v tom špatném slova smyslu, budiž dále používáno označení DD.)
Začíná to krásně. Hrajeme Othello, snažím se ukázat kouzlo hry. Po dohrání partie ve mně sílí podezření, že se v kuchyni zbytečně svítí, a tak to jdu zkontrolovat. Naštěstí. Sporák zapnutý, ohřívané těstoviny pomalu černají, ze zbytku polévky se taky již vyvařila všechna voda a ta malá černá silně kouřící kostička v troubě… Okamžitě všechno vypínám, přilévám vodu, aby ty zbytky nevydávaly kouř, otevírám okno. Situace je o něco horší než obvykle. Obvykle se DD totiž nachází buď přímo v kuchyni, nebo jen o jednu místnost dál, takže ho to praští do nosu poměrně brzo, kouř nestačí proniknout do nejvzdálenější místnosti a pak opravdu stačí na 10 minut otevřít okno v kuchyni a můžeme zase bez problému dýchat.
Ač nechávám kouřící troubu zavřenou, aby toho kouře bylo co nejméně (zatímco DD by ji zcela jistě nejprve naplno otevřel), kouř pomalu probíhá celým bytem až k nosům návštěvy. DD si uvědomí, že možná něco vařil a je nyní totálně zmaten. Také cítí kouř, ale sporák je vypnutý. Kde se ten kouř vzal? Snad někde nehoří? U nás kromě kuchyně nemá kde. Že by u sousedů? Několikrát se vrátí do pokoje, neboť kouř je prevít a lehce nutí ke kašli a v zadním pokoji je ho přeci jen nejméně, pak zpátky do kuchyně, kde překontroluje, jestli je sporák opravdu vypnutý. Jeho zmatenost působí neblaze i na návštěvu. Můžu desetkrát říkat, že jsem tu před chvílí všechno vypnula, ale nikdo moje slova prostě nevnímá. Návštěva má trošku strach a předčasně odchází. Kouř mizí, v zadním pokoji lze zavřít okno po
10 minutách, ve vedlejším zavíráme po
15, kuchyň přestává vonět po 30, tady mocně pomohl větrák. Ale hlavně, že jsme se obešli bez hasičů.