„Ta elektrárna vyrobí dostatek elektřiny i pro největší město v kraji,“ zívl znuděně Martelis a vyhlédl z okna. Projížděli jsme venkovem, kupé vozu se příjemně pohupovalo a stromořadí kolem cesty ubíhalo nebývalou rychlostí.

 „Slyšel jsem, že má výšku čtyřicet metrů, je to pravda? Tomu se mi nechce věřit,“ přiznal jsem.

„Ale je to tak,“ odpověděl Martelis. „Pracujeme na tom s USA. Používáme nejmodernější technologie a výrobní postupy, už jsme téměř u konce.“

„Aha,“ zamumlal jsem a poznačil si pár řádek do pageru. Pak jsem se pohodlně opřel o polstrované opěradlo. Celý interiér vozu byl vyrobený z tmavého dřeva, Martelis, průmyslník z hlavního města a jeden z nejbohatších mužů v zemi, seděl proti mně a i při jízdě se opíral o svou hůl s pozlacenou rukojetí.

„Tohle kupé muselo stát majlant,“ začal jsem znovu rozhovor. Martelis mi stále dlužil vysvětlení, proč mě vzal s sebou. Jsem jenom řadový inženýr jedné malé firmy zaměřené na stavbu osvětlení. Nevěděl jsem, jestli mi chce nabídnout práci nebo se jen pochlubit svým novým vynálezem. Ale to druhé nedávalo žádný smysl…

Průmyslník si prohrábl šedivou bradku, jeho černé oči nebyly o nic přívětivější než dřív. „To ano,“ řekl. „Stálo mě balík akcií, pane Severasi. Ale takové pohodlí nemá nikdo. Ani tolik koní.“

Měl pravdu, krajina za oknem přímo letěla. Už se před námi otvíral výhled na kopec, důl zakousnutý do jeho paty a něco zvláštního na jeho vrcholu…

Martelis zvedl hůl v pravici směrem, kterým jsem se díval, a s pýchou v hlase oznámil:  „To je má elektrárna!“

Vystoupil jsem z vozu do kaluže, v níž plavalo podzimní listí. Obloha se zatáhla těžkými mraky a hladinu louže zčeřila první kapka.

Martelis vystoupil na druhé straně a nejprve ukázal dolů do lomu. Stáli jsem na vrcholu dvacetimetrového srázu a pod námi se v blátě pachtily při práci s dřevem stovky dělníků v povědomých červených montérkách s nápisem United Slave Administration property na zádech.

Skoro mi klesla čelist.

„Najal jsem si na tu práci čtyři sta otroků, pane Severasi,“ řekl Martelis.

Otroci se na širokém prostranství hemžili jako mravenci, neustále něco přenášeli a někteří z nich řezali kmeny podivnými zubatými stroji poháněnými vodou. „Stavějí největší elektrárnu, jakou kdy spatřil svět,“ dokončil magnát a nadmul se pýchou. „Mou elektrárnu…“

Z lomu vedla klikatá cesta až na vrchol kopce, kam proud dělníků skládal dřevěné trámy a stavěl z nich vysokou věž zakončenou čtyřmi obrovskými listy.

Než jsem se stačil zeptat na účel těch vrtulí, zafrkal za mnou kůň a celé dvanáctispřežení i s Martelisovým vozem odfrčelo pryč. V životě jsem neviděl více koní pohromadě, ani vůz opatřený pogumovanými koly, tajemstvím naší hladké jízdy…

Vytáhl jsem z kapsy pager, otočil v něm stránku a začal do něj tužkou obkreslovat stavbu na kopci.

„Už tušíte, jaký je její princip, pane Severasi?“ zeptal se Martelis téměř rozmarně.

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. Napadlo mě to už ve chvíli, kdy se k dešti přidal studený vichr. „Chcete využít energie větru.“

Můj průvodce se poprvé usmál. „Říkali mi, že jste nejchytřejší člověk v oboru, pane Severasi…“

Jako na pokyn se listy elektrárny začaly zvolna otáčet. Přitom srazily k zemi několik otroků, ale jejich výkřikům nevěnoval Martelis žádnou pozornost. Mrtvoly uklidí dozorci a USA dodá novou pracovní sílu. „Následujte mě, prosím,“ řekl jen a pokynul mi směrem k cestě obcházející kopec.

Ze zatáčky se před námi vynořila nížina s největším městem oblasti. Stmívalo se a stovka zděných domků na široké ulici se nořila do tmy, kterou se marně snažilo prozářit několik petrolejových lamp, patentů naší firmy.

„Žijeme v sedmadvacátém století, pane Severasi,“ řekl zvolna Martelis a opřel se o svou hůl. „A pokrok se nedá zastavit. Toto století se stane věkem elektřiny! Vím to, protože ji sám vyrobím. A vy mi v tom pomůžete. Vymyslíte způsob, jak dovést elektřinu z elektrárny do města.“

Srdce se mi rozbušilo. Už jsem o tom kdysi přemýšlel, a dokonce nalezl jisté řešení. Jenže…

„Budu potřebovat kovy, pane,“ řekl jsem tiše. „Železo. Nebo měď.“

Martelisův výraz se poprvé změnil. „Na Zemi nejsou žádné kovy, to byste měl vědět, pane Severasi!“ řekl popuzeně. „Já sám jsem jednou viděl celý kilogram železa, v Akademii věd! Hlídala ho armáda ! Najděte nějaký jiný materiál. Dřevo. Nebo něco jiného. Zkrátka cokoli!“

„Dřevo nevede elektrický proud,“ namítl jsem. „Ani jiný nekovový materiál. Naše laboratoř neobjevila za dvacet let ani jednu látku, která by byla vodivá a přitom nebyla kovem.“

„Nesmysl! Nehledali jste dost důkladně!“ 

„Jako dítě jsem četl knihu, pane,“ nedal jsem se. „A v ní se to kovy jenom hemžilo…“

Martelis jen máchl paží do vzduchu. „To musel být jeden z těch blábolů, utopistických vědecko-fantastických románů dvacátého století! Jenom si vymýšleli! Kovy prostě nejsou, pane Severasi. To ví každé malé dítě!“

Horlivě jsem přikývl s očima přilepenýma k jeho pravé dlani. Už se úplně setmělo a spustil se liják. Martelis se otočil k návratu, když jsem ho gestem zastavil.

„Věděl bych o jednom řešení,“ řekl jsem a ukázal prstem na hůl. Poslední paprsek dne sklouzl po zlaté rukojeti a nastala tma…

A v té tmě se na mě upřelo pronikavé bělmo, nic než tma a dvě obrovské oči…

„ Zlato,“ zašeptal jsem.

Oči zhasly, jak mrkly překvapením. A pak ještě jednou. Vzápětí tmou dorazil i hlas: „Zopakujte to. Zdálo se mi, že jsem se přeslechl…“

„Věřím tomu, že kdysi byla Země plná kovů. Nevím, proč nebo kam zmizely. Ale jeden z nich tu zůstal: zlato. Mohl bych postavit vedení ze zlata…“

Oči se rozšířily. „Vy jste se zbláznil! Víte, co ode mě žádáte, pane Severasi?!“

„To si nežádám já, ale váš pokrok, pane,“ řekl jsem tiše.

A pak nastalo dlouhé ticho, rušené jen skřípěním listů větrné elektrárny a pleskáním kapek deště o asfalt. Nevím, co se mu v té chvíli honilo hlavou. Já cítil jen mokro za krkem a lezavý mráz po těle. Nic jsem si nepřál víc než vrátit se domů, k teplu vyhřátých kamen a jasnému světlu petrolejky. Stejně jsem už věděl, co mi odpoví…

Martelisovy boty zaskřípaly.

Chtěl jsem vykřiknout, že věda si žádá oběti. Nebo jiný podobný nesmysl. Ale Martelis už odcházel. „Pokrok tedy bude muset počkat, pane Severasi,“ nesl se ke mně jeho slábnoucí hlas. „A i vy mě počkáte. V pondělí v mé kanceláři. Myslím, že vás přece jen zaměstnám…“

  Možná řekl ještě něco, ale to už jsem neslyšel, protože nebe proťal blesk a vzápětí hlasitě zahřmělo. Zvedl jsem límec kabátu až k bradě a utíkal tmou k lomu a k Martelisovu vozu.

A někde vysoko nade mnou se naprázdno točila větrná elektrárna a divoce sršely blesky…

Autor: Jiří Mazurek

(páč dneska notně mrzne a on určitě nevychází z baráku, tak aby se nenudil, na téma: „Co jde od srdce, pronikne až k srdci“ aneb „ať nám to tepe rychleji“)

Žil byl v jednom neznámém městě kluk.

Jeden z mnoha, ale tohle nebyl jen tak ledajaký kluk, nýbrž zvláštní a pozoruhodné stvoření matky přírody.

Černá očka mu šibalsky svítila na jemné bílé tváři jako dva uhlíky a pozorně sledovala vše, co se kde mihlo.

Pln myšlenek, jež se v jeho hlavě pod havraními kudrnami rodily jiskříce nejrůznějšími bláznivinami, se vrhal do každého dobrodružství.

S lidmi mluvil zpříma, někdy tak zpříma až to mnohým nebylo po chuti. Neposedné rtíky se neúnavně mihotaly pod přísunem slov a slovíček, neostýchajíc se nelítostně zaříznout do kdejaké lidské slabosti a ješitnosti jako nejostřejší žiletky. Někdy pomohly a uvolnily z rány hnis malomyslnosti, jindy se pod jejich ostřím stala jizva tvrdohlavě tužší a pevnější. Snad jen milosrdný spánek nebo bezvědomí dokázali zkrotit toto „verbální tornádo“ a dopřát tak nebohým bližním chvilku klidu.

Přestože i on nebyl bez chyby, neoplýval přílišným soucitem, jen malou špetkou lítosti, jež by se za nehet vešla. Možná to bylo tím, že doposud poznal jen pramálo lásky, nikdo jej neučil odpouštět sobě ani ostatním.

Jednoho letního dne, když tak posmutněle osamělý bloumal ulicemi, všiml si rozpustilého blonďatého děvčátka, které si opodál hrálo s panenkou. „To by byla panečku kamarádka, podívejme jak se hezky směje“, pomyslil si a zamířil tím směrem.

Když se skamarádili, pochválil ji slovy: „jsi moc krásná, máš bezva vlasy a pleť, jen tady pod nosem vidím pěkně velkou a ošklivou pihu“.

„Pihu a ošklivou?“, uleklo se děvčátko: „nikdo mě na ni nikdy předtím neupozornil, jak to?“. „Tatínek mi vždycky říká, že jsem jeho milované děvčátko s heboučkou tvářičkou.“

„No, to je možné, ale nemá ten tvůj tatínek náhodou problémy se zrakem?“, drze pošťuchuje kluk.

„To ne, můj tatínek má svěží milé modré oči a brýle nikdy nenosil.“

„Tak to by možná měl co nejdřív začít ne?“, pokrčil kluk rameny. „Hmm, tumáš, tak si tu hrůzu aspoň zakryj náplastí, ať se na ni nemusím koukat, kazí ti image.“

Děvčátko sklesle přilíplo fášek na pihu, ale vesele si hrálo si dál: „Pojď, chceš si se mnou zahrát na tatínka a maminku?“, ukazujíc na panenku. „Mohli bychom se spolu starat o miminko.“

„No, nevím, takovou hru neznám, ta určitě není pro chlapy.“, na to kluk tvrďácky. „Ale co, můžeme to aspoň zkusit.“

Nakonec se jim to oběma moc líbilo a tak jim den utekl, ani nevěděli jak. Teprve, když se začalo stmívat si „malý táta“ uvědomil, že se již nestihne vrátit domů tak, aby v potemnělých uličkách nezabloudil.

Děvčátko navrhlo: „Tak pojď přečkat noc k nám, tatínek se nebude zlobit, rád ti pomůže…a ráno moudřejší večera, slunko prosvítí město a cestu najdeš mnohem lehčeji“.

Po chvíli chůze se ze tmy vynořila malá chaloupka, okénka na ní svítila jako lucerničky. Téměř na okraji města si na kopci seděla jako hříbek. Bylo tu příjemně tichounko.

Když se malý poutník otočil, užasl nad krásným výhledem. Tisíce světélek poblikávalo v teplém večerním vzduchu. „Tady je tak hezky“, prohodil. „Tam dole, u nás, je jen nepříjemný hluk a spousta štiplavého smradu.“

Dveře se otevřely, za nimi stál starý muž s prošedivělým vousem, vlídnýma vrásčitýma očima a přátelsky kynul na dvojici.

„To je můj tatínek“, představovalo děvčátko starce.

„Dobrý večer“, pípl nesměle kluk.

„Říkala jsi přece, že tvůj tatínek má svěží modré oči a tady ten plesnivej děda…“

„Nemluv o něm tak, pro mě jsou jeho oči nejkrásnější“, oponovalo děvčátko.

„No teda, tady jsou všichni nějací pomatení“, pomyslel si kluk. „Kam jsem se to propána dostal?“

Po skromné, ale chutné večeři je stařík oba uložil ke spánku a sedíc u jejich lůžka, klidným tichým hlasem vypravuje poutavý pohádkový příběh. Když se dětem ztěžklá víčka zavřela, pohladil je po vlasech, děvčátku sundal ušmudlaný fášek z tváře a něžně políbil ošklivou pihu, která pod zapařenou náplastí akorát pořádně zčervenala.

Ráno děvčátko čile vyskočilo z postele a běžíc ke dveřím, smíchem probudilo i malého spáče s vrabčím hnízdem na kebuli. Jak otevřelo dveře, do síně začal proudit osvěžující chladný vánek spolu s hřejivými slunečními paprsky.

Proti nim si kluk všimnul čiperných bílých nožek vykukujících z krátké noční košilky. „Hezké“, pomyslel si a už, už chtěl jejich majitelku pochválit. „Ale co to?“, když se pootočila. „Vždyť jsou křivé jak paragraf!“ A žiletky začaly opět nemilosrdně létat vzduchem. Děvčátko sklopilo hlavu, sedlo na bobek a velké slzy se mu kutálely po tvářích. Odkudsi přispěchal stařík, vzal holčičku něžně do náručí a když se trochu uklidnila, upřel vyčítavě zrak na kluka, který se stále ještě líně vyvaloval v peřinách a překvapeně zíral na stojícího vousáče.

„Jak je to možné, že si všimneš třísky v oku svého přítele, ale trám v oku vlastním stále znovu ignoruješ ?“, pronesl s bolestí v hlase stařec.

Kluk nic, jeho vyjevené tmavé oči stále sledovaly dvojici, poprvé v životě se styděl. Přesto se na něj děvčátko plaše usmálo a odběhlo ven.

Stařec  vlídně pokynul na kluka: „Pojď za mnou, něco ti ukážu“.

Vešli do malé tmavé místnosti. Nikde žádný nábytek, jen uprostřed velké stříbrné zrcadlo. Kluk udiveně vzhlédl.

„Tohle není obyčejné zrcadlo“, vysvětluje stařec. „Chceš-li, sundej z něj přehoz a uvidíš“.

Kluk, třesoucí se rukou strhnul nedočkavě dečku. Nic.

„Děláš si ze mě šoufky dědo?“ „Tohle si můžu pořídit v každým levným vetešnictví…“

„Ne, dotkni se jej“, na to stařec trpělivě.

Upocené prstíky zakvílely o sklo. Zrcadlo se zavlnilo.

„Co, co, co to je?“, zděšeně ječel kluk. „Tam je nějaký škaredý skřet a čumí přímo na mě!“ „Řekni mu ať jde pryč, bojím se ho!“

„To je tvoje duše, žádný skřet.“ „Sám sis ji zošklivil tím, cos říkal a dělal ostatním lidem.“, citlivě vysvětluje stařec.

„To, to, to přece nejsem já, to nemůžu být já!“, vzlykal kluk a zabořil ubrečený obličej do starcova pláště.

„A ty starče, ehm“, zpozorněl. „Vždyť ty jsi v tom zrcadle mladší a krásnější než kdokoli jiný!“

Stařec vzal chlapcovu dlaň a položil si ji na prsa: „Cítíš? Tady mám srdce.“

„No…ano, cítím jak tluče…“

„A teď ty, najdeš to své?“

Kluk si chvíli šmátral po hrudníku, pak nadějně prohlásil: „Tady něco nesměle ťuká“.

Stařec se usmál: „Výborně!“ „Mám tě rád chlapče!“ „Také ty miluj lidi, jedině láska a odpuštění dokáží tvé srdce nastartovat do těch nejrychlejších obrátek, jedině tak ono může opravdu žít!“ „I když tě to bude často bolet, miluj a odpouštěj, protože láska je bumerang, vrátí se ti zářivější a košatější, někdy již brzy, někdy za dlouhou dobu nebo až se zas setkáme“. „Běž chlapče, držím ti pěsti, budu vždy s tebou!“ „Neopustím tě, to mi věř.“

Kluk vyběhl z chalupy a skákal radostí: „Tak láska přece existuje, lidé nejsou tak špatní, jak jsem je viděl, musím utíkat a povědět jim to, všem!“

Ještě letmo zahlédl svou blonďatou kamarádku, jak se na něj zubí a mává bílou ručkou: „Mám tě ráda příteli, přijď se na nás zase někdy podívat, budeš vítán!“ A zlaté vlasy jí vlály v poledním slunci.

„Vždyť…jak je možné, že jsem si toho dřív nevšimnul?, chlapci se stáhlo hrdlo a těžce polknul…

“Když ona je anděl, kdo byl potom ten

…STAŘEC???

Autor: Lucie Trnavská

Postupovala kupředu pomalými nejistými krůčky a opatrně při každém z nich zkoumala hrbolatou skálu pod svýma nohama. Kdekoli se mohla otevírat hluboká jáma nebo dokonce mohla prozatím vcelku rovná chodba vyústit ve strmý komín, na jehož dně by skončila s přelámanými kostmi, odsouzená k pomalé a bolestivé smrti. Jenže ona neměla jinou možnost. Chtěla-li si tedy zachovat aspoň jakous naději na záchranu života. Kamenný vchod se před ní spásně otevřel v té příslovečné minutě dvanácté.

Jenže ani zdaleka neměla vyhráno. Mohla se spolehnout jen na to, že ji nezklame její instinkt, protože neviděla už ani na špičky svých prstů když je držela přímo před očima. Jak postupovala hlouběji do nitra skály, ta trocha denního světla, pronikající dovnitř úzkým vstupem, pozvolna slábla, až se nakonec proměnila v černočernou tmu.

Neměla u sebe žádnou svíci, louč ba dokonce ani křesadlo. Jejím jediným majetkem zůstalo to, co měla na sobě. Sukně, kterou si v rychlosti přehodila přes noční košili, a boty, do kterých stihla vklouznout těsně před tím, než vyskočila ven oknem. Víc nic. Nedali jí šanci, aby se na útěk mohla jakkoli připravit. Jen málo chybělo, aby ji za úsvitu vyvlekli rovnou z postele na hranici, která by pod ní zaplála možná dříve, než by se pořádně probrala.

Měla však štěstí. Poslední dobou ji ustavičně pronásledovalo jakési velmi nepříjemné tušení. Měj se na pozoru, buď pořád ve střehu, snaží se tě zničit a nebudou mít žádné slitování… rezonovalo několikrát denně v její hlavě bez toho, zda na něco podobné vůbec pomyslela. Snad to byl její vnitřní hlas, snad nějaký dobrý strážný duch, ale něco jí stále  říkalo, aby byla opatrná mnohem více, než kdy jindy. Ať šla kamkoli, ustavičně se kolem sebe obezřetně rozhlížela, a v noci spala „jen na jedno oko“ jako se to traduje o zajících.

Díky tomu jim teď unikla. Přinejmenším prozatím…

Ačkoli několik posledních dní už sama sobě vyčítala, že zbytečně panikaří. Zdánlivě totiž nebylo pro podobné obavy žádného důvodu. Lidé z vesnice se k ní sice nechovali nijak hezky, ale vcelku o nic hůře, než před měsícem, rokem, lety dvěma, pěti… Dávno si zvykla na někdy více jindy méně utajované strach, nepřátelství či dokonce nenávist ze strany všech okolo. Báli se jí a ošklivili si ji možná od okamžiku, co se narodila. Nebo přinejlepším kam až její paměť sahala. Už jako malé jí mnoho matek bránilo v tom, aby si hrála s jejich dětmi.

Jak rostla, bylo to stále horší a horší. I samotní její vrstevníci ji zaháněli sprškou kamení v okamžiku, kdy se k nim chtěla přidat. Tak si postupem času zvykla na samotu a lidem se spíše vyhýbala. Ovšem i to bylo podle mnohých špatně.

„Jen se na ni podívejte, na bosorku! Celé dny a noci po lesích běhá, že jí hanba není!“ zněly stížnosti.

„Měla ji matka dát do kláštera dokud byl čas,“ rozumovali někteří.

„Kdepak, to by nepomohlo. Taková divoženka by i stánek boží obrátila na ruby.“

„Právě. Vždyť i tady u nás na vsi než by byla pohromadě s bohabojnými lidmi, raději do hor utíká a tam si s divou zvěří povídá,“ pohoršovali se.

„Kdyby jen to! Obyčejná hovada jsou jí milejší, než dobří křesťané. Prý bychom se k nim měli lépe chovat,“ kroutili hlavou sedláci.

„A taky škodnou prý nezbíjet. To by tak hrálo!“ vztekali se vášniví lovci.

„Hady, štíry a vlky má asi za bratry,“ posmívali se.

„Však není divu, sama je vlčí dítě,“ přisazovali si další.

„Měla toho parchanta raději bába hned pohodit do rokle.“

***

Asi jsem dlouho spala a snila. Možná uplynula celá staletí. Netuším. Nestarám se o to. Tohle přece není mým úkolem. A nikdy nebylo. Jiné síly řídí střídání věků tam nahoře. Lidských věků.

Zde plyne čas jinak. Mně je lhostejné, jestli od mého příchodu sem uplynul den, rok nebo třeba několik tisíc let. Nemá to pro mne významu. Hodina jako století.

Toho času, který potřebuji pro splnění svého poslání, mám a vždycky budu mít dostatek. Tak proč by mne zajímal nějaký jiný?

Ano, pro lidi tam nahoře je důležitý. Myslí na něj neustále, věnují mu pozornosti více, než by vlastně bylo zdrávo. Nechávají se jím ovládat, mnohdy i zotročit.

Nade mnou však lidský čas moci nemá. Již ne…

***

Roztřásla se. Částečně nejspíš chladem, protože její lehké oblečení a nízké střevíce naboso byly na pozdní podzim opravdu nedostatečné. Krom toho ty šaty byly celé rozedrané od hustých větví a pichlavého trní, kterými se lesem prodírala v zoufalé snaze uniknout svým pronásledovatelům. Dokud běžela, co jí jen síly stačily, studený vítr dušičkové noci, profukující ji až na kost, příliš nevnímala. Ale teď se pohybovala tak pomalu, že měla dostatek času si uvědomit, jak strašná je jí vlastně zima.

Kromě toho ji nejspíš silně rozechvíval i strach. Neprostupná tma ji obklopovala jako mrazivý černý závoj. V té temnotě před ní se mohlo skrývat prakticky cokoli. Třeba ty nejděsivější nestvůry z hrůzostrašných vyprávění, třeba ztělesnění všech možných nočních můr…

Navíc nebyla zvyklá na tak neproniknutelnou černotu. Její oči se za celé ty roky dívaly jen do zeleně stromů, peřejí potůčků a temné modře hlubokých horských ples. Louky, lesy a v nich žijící zvěř, ptáci a ryby byli jejími jedinými přáteli. Ano, milovala sice jak den tak noc. Ovšem sebe tmavší noční obloha byla jasným světlem ve srovnání s tím děsivě nepřirozeným příkrovem tmy, který ji nyní svíral.

A k tomu ta strašidelná absolutní nepřítomnost jakéhokoli zvuku. Ležela na ní jako těžký balvan. Jediný její dech dával tušit, že se ještě nachází na tomto světě a ne někde, kde smyslové vjemy neexistují. Děs jí ovšem svíral hrdlo natolik, že dýchala velmi slabounce a takřka neslyšně. Na okamžik se jí proto samotné zazdálo, že dýchat snad už úplně přestala. Ve snaze porušit to tíživé ticho lehce zakašlala.

Vzápětí ji polilo horko nad nepatřičností podobného konání. Její kašel se dutě odrazil od stěny a zanikl kdesi v hlubině. Jako v hrobě, napadlo ji.

A co když… co když vážně JSEM v hrobě? Zamrazilo ji pojednou. Co když jsem mrtvá? A celý ten útěk se mi jen zdál? Ve skutečnosti jsem skončila na hranici a teď jsem… V pekle! Vyděsila se ještě víc.

***

Doběhli ke skále, ve které se ve výšce několik stop nad zemí černal otvor. Skupinka se na moment zarazila. Bylo zřejmé, že štvaná kořist jim zmizela uvnitř hory, ale do tmavé jeskyně se nikomu moc nechtělo. Tak tam stáli jako zpráskaní psi. Koukali mlčky střídavě na tu díru nad sebou, pak jeden na druhého, potom zase na vchod do jeskyně… Každý čekal, jestli se přece jen nenajde někdo, kdo by se trochu osmělil.

„Nu což, sousedi,“ vzal si nakonec slovo jeden muž středního věku. „Ať si tu bosorku rarach odnese sám. Přece se za ní nebudeme plahočit čerti vědí kam.“

„Moje řeč, moje řeč,“ přidal se jiný. „Půjdeme raději domů. Stejně jsme se za ní hnali úplně zbytečně.“

„Já jsem vám to hned od začátku říkal…“ zavrčel dýchavičný tlusťoch, „…že to nebyl chytrý nápad. A vůbec!“ zašermoval pěstí proti neviditelnému protivníku. „Mně nic neudělala, vlastně mi moc nevadila, tak nechápu, proč se za ní štvát o zlomkrk někam ke všem satanášům.“

„Že vám hanba není!“ vykřikl nesouhlasně jiný. „Celé vesnici škodila, rosu z luk kradla, krávy očarovala a loni zrovna o žních bouřku i s krupobitím přivolala. Copak jste už zapomněli?“

„Správně! Dávno jsme ji měli upálit a byl by svatý pokoj.“

„Jenže teď už pozdě bycha honit,“ pokrčil rameny ten, který promluvil jako první.

„Jaképak pozdě?!“ ozval se jeden z těch nejhorkokrevnějších pronásledovatelů. „Tahle jeskyně nemá jiný východ. Tak přineste pochodně a chytíme ji. Nemá nám jak uniknout!“

„Jenže…“ zrozpačitěla většina a s bázlivými výrazy se dívali jeden na druhého.

„Co jenže?“

„V té… jeskyni… žijí démoni,“ špitl tlusťoch.

„Kdepak!“ oponoval kdosi. „Říkala moje bába, že jí to povídala její prabába, že ta jeskyně vede rovnou do pekla.“

„Tak tím líp, aspoň nám čerti ušetří práci,“ vydechla většina s ulehčením a měla se k odchodu.

I těm nejbojovněji naladěným bylo v ten moment jasné, že žádná moc na světě nepřinutí kteréhokoli z jejich sousedů, aby se šel osobně přesvědčit, co je pravdy na tvrzení prabáby něčí báby. 

***

Téměř omdlévala strachy. Ze všeho nejvíc z představy, že je v pekle. Tedy na místě, o kterém věděla, že je zlé. Velice zlé…

Na to, aby si tohle bolestně uvědomovala, nemusela být věřící. Do kostela totiž příliš nechodila. Ani jako dítě a v dospělosti teprve ne. Nezdálo se jí, že by ji tam někdo postrádal. A ona zase nijak nepostrádala kostel. Divila se, co ostatní lidi na podobná místa tolik láká. Nechápala to. Ona si pouze ráda někdy zašla na hřbitov. Jen tak, líbil se jí ten klid. Navíc tam mohla být sama se svými myšlenkami jako v lese, ale rozjímáním na tomto místě nevyvolávala u ostatních nevoli, že se chová DIVNĚ. Jako by vnímání krás přírody bylo něco podivné nebo dokonce hříšné.

Otce nikdy nepoznala a matku pochovala, když byla ještě sotva odrostlé dítě. Takže všem připadalo vcelku přirozené, že poměrně často zajde na matčin hrob a vysedává nad ním celé hodiny. Některé měkkosrdcaté tetky ji v těchto chvílích dokonce litovaly. O žádný soucit se  však za celý život neprosila. Nikoho – a těchhle pokryteckých ženských už vůbec ne. A stejně neměla ráda, když ji na hřbitově kdokoli příchozí vytrhl z přemýšlení. Než aby ji vyrušili, raději se snažila před jejich příchodem nepozorovaně zmizet. Čas od času ale přelézt zeď a zmizet za humny nestihla, tak se raději  skryla někde v křoví, v koruně stromu nebo dokonce v trámoví místního kostelíka. Proto se tu a tam stalo, že neúmyslně vyposlechla cizí rozhovor nebo část bohoslužby.

A že o ďáblovi a jeho nekalých rejdech, stejně jako o hrozných trestech, které po zásluze čekají na všechny jeho pomahače, místní velebníček vyprávěl obzvláště rád! Zejména pokud věděl nebo tušil, že by mohla být někde na blízku. Zbytek vesnice jeho slova ustavičně papouškoval – a v její přítomnosti to, zdálo se, jednomu každému dělalo obzvláštní rozkoš.

Tak dlouho jí všichni kolem vyhrožovali peklem, až na ně přestala úplně věřit. Jenže teď, tváří v tvář  té beznadějné prázdnotě, byla její nevíra v trest za hříchy silně zviklána.

Ale já jsem přece… nikdy nikomu… neublížila , chytila se příslovečného stébla naděje. Nedělala jsem přece nic špatné. To oni… oni se vůbec nechovali podle toho, co hlásali. Prý láska k bližnímu! Pěkná láska! Faleš, závist, lakomství, krutost… to byly jejich křesťanské ctnosti. Tak proč bych měla být v pekle zrovna já?

A vůbec , začala rozumovat, kdybych byla v pekle, musely by tu být plameny, kotle, pach síry… a čerti s vidlemi… a samotný Lucifer na trůně… skládala k sobě střípky vyposlechnutých řečí.

Takže , rozhodla kategoricky, toto není žádný hrob ani peklo, ale docela obyčejná jeskyně. Jenom je hodně hluboká, tak proto je tady taková velká tma a nedoléhají sem seshora žádné zvuky. Na tom není nic nadpřirozeného…

 Ale vzduch není zatuchlý, takže někam to vede, někde musí nakonec ústit. Tak co se dá dělat, musím zkrátka dál.

Přidržela se jednou rukou stěny a udělala další opatrný krok kupředu. 

***

Ano, i mně čas tam nahoře také kdysi vládl. Jak už je to dávno?! Těžko bych to počítala. Není snadné si vzpomenout. Tím spíš když se mi ani příliš nechce vyvolávat z paměti cokoli z těch dob. Ten život tehdy… na lidském světě… nebyl nijak krásný. To je vlastně slabé slovo, velmi přikrášlené vyjádření skutečností. Ale proč lhát sama sobě?

K sobě bych měla být upřímná. Můj lidský život byl odporný, ubohý a zlý. Všichni kolem mi dělali jen to nehorší. Opláceli špatným to málo dobrého, které jsem pro ně dokázala dělat… ach ano… tehdy jsem neznala skoro nic…

Byla jsem jako slepá a hluchá. Stromy, keře, květiny, ptáci i zvířata ke mně mluvili… a já… já je neslyšela. Nerozuměla jsem téměř ničemu.

Snad cosi málo mi občas poradil nějaký instinkt… či co to bylo. Směšné… nebo spíš smutné, jak žalostně málo jsem tenkrát znala a uměla.

Přesto to bylo neporovnatelně více, než věděli ti ostatní.

A proto… mě málem zničili.

***

Jednou rukou se přidržovala stěny jeskyně a druhou nemotorně tápala před sebou. Šouravě se pomalu sunula kupředu.

Před očima se jí objevily různobarevné mžitky, které se postupně slévaly ve vlnovky, kruhy a další obrazce, stále složitější. Geometrické tvary, skládající se ze stylizovaných rostlin, se jí zčista jasna objevovaly před obličejem a stejně nečekaně mizely, aby byly vystřídány novými.

Také se jí zdálo, že slyší různé zvuky. Kapky deště, šumění listí ve větru, zurčení potůčku… a hlasy, mnoho lidských hlasů. Šeptaly jeden přes druhý, takže nebyla schopná zaznamenat, o čem hovoří.

Měla pocit, že všichni mluví najednou k ní. Že jí chtějí říct něco důležitého. Životně důležitého. Snažila se zaposlouchat znovu. Maximálně se soustředila, ale všechno bylo marné.

„Dost!!! Tak už dost!“ zakřičela zoufale.

Ucpala si uši dlaněmi a rozběhla se. Bylo jí jedno, že může spadnout do nějaké jámy nebo boční šachty a srazit si vaz. Už nepřemýšlela, chovala se pudově. Jako zvíře, chycené do pasti. Jediné, co chtěla, bylo dostat se odsud pryč.

Kamkoli.

***

Byl mi dán velký dar. Dar úplně nového života. A taky vědění. Tak ohromného vědění, že jsem si něco podobného nedovedla představit ani ve svých nejbujnějších snech. Vše, po čem jsem kdy toužila, se mi splnilo.

Ale od počátku jsem věděla, že tento dluh budu muset jednou splatit. To, co mi bylo dáno, musím předat dál. Až nadejde pravý okamžik.

Tak tomu je od počátku věků. Ta která učila mne, tím splnila svůj závazek. Nyní povinnost leží na mně.

Nemohu si vybírat, kdy a jak ji splním. To bylo rozhodnuto dávno před tím, než jsem sem přišla. Ale jedno vím jistě. Až se doba naplní, poznám to. Vím to. Vycítím to tak jasně, že je nemožné, abych se zmýlila. 

Dlouho jsem se učila. A ještě déle odpočívala. V polospánku mezi světlem a tmou, mezi dnem a nocí. Teď se však budím.

To může znamenat jen jedno jediné. Nadchází můj čas…

***

Ležela na zemi, pravou nohu nepřirozeně zkroucenou pod sebou. Byla to právě bodavá bolest v kotníku, která ji vrátila do reality.

Měla pocit, že to byl všechno nějaký divný sen. V první moment doufala, že jak otevře oči, zjistí, že se právě probudila a leží doma ve své posteli.

Mýlila se však. Jejímu domku se to, co viděla kolem sebe, nepodobalo ani náhodou. Spojitost se strašidelnou temnou jeskyní, kterou – jak si matně vzpomínala – zběsile utíkala, zde ovšem také příliš velká nebyla.

Černočerná tma byla ta tam. Kolem ní panovalo sice vcelku šero, ale cosi zářivého podél zdí prostor osvětlovalo mírně narudlým světlem, více než dostatečným na to, aby snadno rozeznávala vše podstatné. Po složitých geometrických vzorech samozřejmě taky nebylo nikde ani stopy.

Ležela na podlaze z šedého mramoru v jakémsi rozlehlém a především velmi vysokém sále. Skoro nedohlédla na klenutý strop, který podpíraly desítky štíhlých malovaných sloupů.

Stejně tak zběsilý a zároveň nezřetelný šepot stovek hlasů se už nikde neozýval. Vůkol panovalo naprosté ticho. Bylo však něčím radikálně odlišné. Nebyla to ta předchozí naprosto nepřirozená absence jakéhokoli zvuku, toto ticho připomínalo ze všeho nejvíc klid lesního palouku nebo břehu lidmi opuštěné říčky.

Pomalu se zvedala a zvědavě se rozhlížela kolem. Vypadalo to, že je úplně sama v celé té ohromné síni, jejíž účel nechápe, a navíc ať dělá co dělá, není schopná přijít na to, jak se zde vlastně ocitla.

Pak si však všimla vysokého křesla přímo naproti sobě až na druhém konci. Spíš to byl nějaký trůn, protože se nad ním vznášel velký baldachýn. Zdál se být na první pohled z nějakého stříbrem vyšívaného brokátu.

Osvětlení zde nebylo příliš dobré, takže na tu dálku postavu pod ním sedící příliš zřetelně nerozeznávala. Jen jedno jí bylo jasné – na tom trůně seděla žena. Nevěděla, proč si je tím tak jistá, ale vsadila by klidně svou hlavu na to, že postava na druhé straně sloupového sálu je stejného pohlaví jako ona.

„Jen přistup blíž,“ oslovila ji pojednou silným hlasem, který ještě zesíleněji rezonoval pod klenbou.

„Já?“ rozpačitě se rozhlédla kolem sebe.

„A kdo jiný?“ ozval se zvonivý smích.

Pokusila se došlápnout na zraněnou nohu. Přenést na ni plnou váhu nebylo možné, ale lehce se o ni opírat mohla.

Sláva bohu a všem svatým, zlomené to nebude, jen podvrtnuté nebo obražené , blesklo jí hlavou.

Zvolna kulhala směrem k trůnu.

„Řekla jsem ti pojď sem ke mně,“ ozvala se postava na něm sedící trošičku netrpělivým tónem.

„Odpusťte, vzácná paní, já rychleji nemůžu. Mám něco s nohou,“ vysvětlovala.

„Proč jsi to neřekla hned?“ podivila se a potom máchla oběma rukama. „Tak teď pojď.“

„No, neboj se, jen klidně jdi,“ vyzvala ji, když viděla, že se k tomu moc nemá.

Bolest v kotníku náhle ustala, takže mohla svižně pokračovat v chůzi. Najednou se v půli kroku prudce zarazila. Příčinou však nebyla zraněná noha, ale to, čeho si všimla.

Předmět, co zpočátku mylně považovala za nějaká brokátová nebesa nad trůnem, byla ve skutečnosti obrovitá složená křídla. Podobně kožovitá, jako mají netopýři, a barvy zašlého stříbra. Pod nimi sedící postava, které zjevně vyrůstaly ze zad, vypadala napůl jako lidská bytost a napůl jako ještěr. Tvář jednoznačně patřila člověku, nadpozemsky krásné dívce, ovšem jasně žluté oči s pouhými štěrbinami zorniček již příliš jako člověčí nevypadaly. Kolem obličeje jí poletovaly silné prameny zvlněných vlasů temně smaragdové barvy, přecházející až do černa, které připomínaly stovky malých hádků. Tělo zřetelně ženských tvarů pak měla celé pokryté nazelenalými šupinami s kovovým leskem, navíc někde pod pasem přecházelo v hadí ocas. I prsty na rukou připomínaly spíše dravčí pařáty – byly stejně zelenkavé a nadto opatřené dlouhými stříbřitými drápy.

Zůstala stát jako opařená. Bez hlesu zírala na stvoření před sebou.

„Co je to s tebou?“ nenechalo ji dlouho přemýšlet.

„Jjá… já… vy… vy jste Lucifer?“ vykoktala ze sebe nakonec.

„Lucifer? Lucifer…“ zamyslela se oslovená. „Ach ano, Lúciferos. Ten, který přináší světlo. Sice dávám přednost jménu Dragonia, ale také mi tak kdysi říkali.“

„Takže tohle je peklo,“ rezignovaně si povzdechla.

„Peklo?“ jakoby rozpačitě se pousmála. „Nevím, co má být „peklo“. Jestli ale tohle slovo znamená něco odlišného od světa lidí tam nahoře, pak je tady nejspíš peklo.“

„Vy…“ zadívala se na ni se strachem v očích. „Vy trestáte hříchy?“

„Co je to „hřích“? Ten pojem jsem už někdy někde slyšela. Je to přece jenom dost dávno, ale nemýlím-li se, značí to něco jako minutí cíle. Ty si myslíš, že jsi minula svůj cíl?“

„Já… nevím,“ znejistěla.

„Jak jen můžeš něco takového nevědět?!“ zabodla do ní Dragonia své úzké kočičí zorničky.

Pak se znovu zasmála: „Když jsi právě teď zrovna zde, znamená to, že ty jsi svůj cíl určitě neminula.“

Vážnějším tónem ještě dodala: „Jsi součástí věčného koloběhu. Přišla jsi, abych tě mohla naučit to, co nemá být zapomenuto.“  

Autor: Darth Zira

Popukaná vrstva asfaltu pretínala les od západu na východ, ako nezahojená jazva na zelenej tvári prírody. Posledné polia s lánmi obilia končili v údolí, ďaleko na západe. Pár kilometrov pred okrajom lesa ich vystriedali pastviny. Za nimi, na úpätí hôr sa týčila hradba z ihličnanov. Storočné smreky vystierali vetvy nad zvyšky cesty a trsy horských tráv sa zahrýzali do puklín na jej mrazmi rozdrásanom povrchu.

V tieni rastlinných velikánov, v mieste, kde stúpajúca stužka cesty dosiahla najvyšší bod, stála budova. Bývalý gazdovský dom, premenený na pevnosť. Obďaleč vrývala do machu oceľové nohy strážna veža. Budovu prevyšovala natoľko, že sa z nej dal kontrolovať každý pohyb v blízkosti. Kamenný múr, ktorý obklopoval pevnosť, bol spestrený otvormi strieľní. V jeho rohoch čneli do výšky hlavne troch tankov.

Pred bránou pevnosti sa zhovárali dvaja muži. Vyšší a starší z nich bol samopalom ozbrojený vojak v maskovacej uniforme. S obsahom prejavu svojho spoločníka sa zrejme nestotožňoval, pretože podchvíľou nesúhlasne krútil vyholenou hlavou a občas prerušil prúd slov poznámkou. V opálenej, ostro rezanej tvári profesionála sa neodzrkadľovali žiadne emócie. Roky služby ho naučili, že sebaovládanie je v armáde výhodou. Bol to muž zvyknutý vydávať rozkazy.

Druhý muž, územčistý mladý civil, bol odlišný typ. Strapaté vlasy mu padali až na plecia. Mozole na dlaniach dokazovali, že si na živobytie zarába fyzickou prácou. Červeň v jeho rozpálenej tvári naznačovala, že sa nemieni podriadiť autorite uniformy. Zdalo sa, že v debate vášnivo obhajuje svoju pravdu a nemá v úmysle ustúpiť.

„Nemôžem vás pustiť ďalej! Je to nebezpečné,“ tvrdil práve atleticky stavaný ozbrojenec. „Z tých, čo tam prešli v posledných rokochg, sa nevrátil nikto.“

„Ja tam ale ísť musím! Mám povolenie od veliteľa okruhu,“ šermoval mládenec dokrkvaným kusom papiera. „Pochopte ma poručík! Uniesli mi snúbenicu!  V noci vnikli do dediny, vykradli zopár dvorov, podpálili susedov dom a v zmätku, ktorý nastal, ju odvliekli so sebou. Musím ju zachrániť!“

Pohľad dôstojníka trochu zmäkol: „Páči sa mi vaša obetavosť chlapče, ale dajte si povedať! Vy nemáte ani potuchy o tom, ako to na druhej strane vyzerá. Po civilizácii tam neostala ani stopa. Všetko zničili. Mestá a dediny vyrabovali a teraz sú opustené. Kto mohol, ten ušiel. Nie sú tam úrady, obchody, krčmy, ba ani kostoly. Neexistuje armáda, ani polícia, neplatia zákony. Nie je tam nič, iba divočina. Prales a tlupy kočovných barbarov. Máte vôbec zbrane? Viete kde máte dievča hľadať? Táto cesta sa končí za najbližšou zákrutou…“

V dobrosrdečnej tvári mladého muža sa zjavil výraz odhodlania. Majetnícky potľapkal puzdro so zálesáckym nožom, ktoré mu viselo na opasku: „Nemusíte mať obavy! Mám nôž a batoh potravín. Aj staré mapy. Určite sa nestratím. A čo sa týka cesty, vlastne ju ani nepotrebujem. Môj kôň je na ťažký terén zvyknutý!“ kývol hlavou k hnedákovi, ktorý obďaleč usilovne spásal trávu.

Poručík rezignovane pokrčil plecami: „Nemôžem vás zadržať násilím. Ozbrojený sprievod vám však neposkytnem. Moja rota ledva stačí na hliadkovanie po priľahlom úseku hranice. A ani to nie je účinné. Divosi vedia, kde sú hliadky a jednoducho ich obídu. Nevieme im v tom zabrániť. Ale to vy už viete. Tak vám želám šťastnú cestu!“

Pery mládenca sa stiahli do náznaku úsmevu. Keď sa otočil a vykročil k hnedákovi, dôstojník za ním ešte zavolal: „A dajte si pozor! Hovorí sa, že divosi vraždia nielen cudzincov, ale aj vlastných. Hlavne kvôli jedlu!

* * *

O chvíľu neskôr zoskočil osamelý jazdec zo sedla a pátravo sa poobzeral. Musel pripustiť, že poručík neklamal. Za zákrutou bola cesta prehradená barikádou vyhorených vrakov nákladných áut. Tu kedysi, v časoch keď na západe verili v dobré riešenia, predčasne skončila púť mnohých konvojov humanitárnej pomoci. A to, čo bolo za barikádou, sa už cestou ani nedalo nazvať. Bolo lepšie pokračovať cez les. Odbočil a vošiel pod koruny stromov.

Nebola to prechádzka. Porast bol hustý, takže musel zosadnúť a viesť koňa za uzdu. Pôda, zmäknutá po daždi, sa poddávala, kopytá zvieraťa sa do nej hlboko zabárali. Na podstielke z opadaného ihličia sa roky hromadili vetrom olámané konáre a muž s koňom musel obchádzať hnijúce kmene stromov, vyvrátených víchricami. Keď po dlhej dobe vyšiel na malú čistinku, uľahčene si vydýchol.

Napojil koňa v potoku, tečúcom okrajom čistiny a unavene sa zvalil do trávy. Vytiahol z batohu krajec chleba s hrudkou syra a rozprestrel pred sebou dokrkvanú mapu. Pomaly prežúval, snažiac sa vtlačiť podobu vyblednutého nákresu do pamäte. Potreboval sa lepšie zorientovať. Keď dojedol podišiel k urastenému smreku a bez námahy, s rutinou vidieckeho chlapca, naň vyliezol. Pevne sa usadil na konári pod vetrom rozkývaným vrcholcom a zvesil z krku ďalekohľad.

Na sever pozrel iba letmo. Terén tým smerom stúpal a hroty zasnežených končiarov sa na pozadí belasej oblohy oslepujúco jagali v záplave slnečných lúčov. Panorámu veľhôr však nemal čas obdivovať.

Juhu venoval viac pozornosti. Tým smerom les klesal do údolia k rieke. Za stužkou vody uvidel nezreteľné obrysy ruín bývalého okresného mesta, ponorené v riedkom hmle. Známky života nezazrel.

Potom zamieril ďalekohľad na východ a po chvíli konečne našiel to, čo hľadal.Zhruba kilometer ďaleko sa trblietala striebristá hladina morského oka. Na brehu jazierka stúpal k oblohe pásik dymu z táborového ohňa.  Zliezol dolu a zanechajúc koňa na čistine vykročil. Chcel sa nebadane priblížiť k ohňu a zistiť, kto pri ňom táborí. Bol presvedčený, že postupuje opatrne. Mýlil sa.

Nervózne zaerdžanie hnedáka prišlo príliš neskoro. Kameň z praku zasvišťal vzduchom a trafil presne. Bezvládne sa zrútil. Z krovia vystúpili  otrhané postavy…

* * *

Zdali sa mu horúčkovité sny. Temné vidiny, v ktorých ho prenasledovali prízračné postavy. Unikal s vypätím posledných síl. Keď prízraky zmizli v hmle, ktorá ho odrazu obklopila, nahradili ich iné hrôzy. Tetované tváre barbarov tancovali v rytme neviditeľných tam-tamov a veľavravne cerili opilované rezáky…

Prebral sa až po západe slnka. Najprv začul húkanie sovy a fŕkanie koní, potom jeho nozdry nasali štipľavý pach dymu. Napokon s námahou roztvoril okraje viečok.

Bol neskorý večer. Lesklý tanier mesiaca pripomínal obrovské oko, ktorého striebristý svit zjemnil vládu temnoty.

Ležal vo vlhkej tráve. V hlave mu hučalo a na čele cítil bolestný tlak hrče. Chcel vstať, ale vzápätí zistil, že nemôže pohnúť končatinami. Bol zviazaný.

Napol svaly, aby sa putá uvoľnili. Povraz držal pevne. Po chvíli to vzdal a s námahou sa otočil na bok. Vzápätí vytreštil oči. Výjav, ktorý sa pred ním odohrával, bol nezvyklý a cudzí.

Táborový oheň horel obďaleč. Tancujúce jazyky plameňov šľahali dovysoka a osvetľovali blízke okolie. Šesť maringotiek bolo rozostavených okolo ohňa. V tieni za nimi sa popásalo stádo koní. Na protiľahlej strane táboráku sa lesk plameňov odrážal od vodnej hladiny.

 Priestor medzi lesom a vodou kypel životom. Počerné ženy v pestrofarebných sukniach, ovešané záplavou šperkov, chodili po tábore zdanlivo chaoticky. Znášali drevo na kúrenie a varili polievku v kotlíkoch, zavesených nad menšími ohníkmi pri maringotkách. Na tráve šantili ufúľané deti, ktoré hlučne džavotali neznámou rečou. Pár mužov sedelo okolo táboráku. Poťahovali z fajok a opekali si mäso nastoknuté na prútoch.  Mlčky si podávali demižón a tuhý pach alkoholu dorazil až k väzňovi.

Zajatec cítil, ako mu po chrbte prebehli roje zimomriavok. Na um mu prišlo poručíkovo varovanie a príbehy, ktoré kolovali po dedine. Nepríjemné povedačky. Ľudia vraveli, že barbari sú nielen zlodeji a podpaľači, ale aj ľudožrúti!

Potlačil poverčivý strach. Taký nezmysel! Hlúposť! Barbari boli iba iní. Mali radi voľnosť a nechceli dodržiavať pravidlá, diktované civilizovanými ľuďmi. Neprispôsobili sa cudzím zvykom a zákonom. Jednoducho nechceli. Preto vláda bola nútená vyčleniť im toto územie. Aby mohli žiť podľa vlastných zvykov. Bez dozoru…

Zajatcove úvahy prerušil vekom ohnutý starec, ktorý sa zdvihol od táborového ohňa. Opierajúc sa o hrčovitú palicu dokrivkal k väzňovi. Ten hľadel na prichádzajúceho s neskrývanou zmesou obáv a zvedavosti.

Kmeť bol už iba tieňom niekdajšieho silného muža, z jeho výzoru však vyžarovala dôstojnosť. V očiach mu, napriek veku, pretrval onen zvláštny výraz, pomocou ktorého silní ovládajú slabých. V brázdami vrások poznačenej tvári, vytváral odlesk plameňov hlboké tiene.

„Načo si sem prišiel?“ drsne sa spýtal zajatca v jazyku, ktorému mladík rozumel. V tóne starcovho hlasu bolo cítiť zjavnú nechuť.

Zajatec stavil na úprimnosť: „Hľadám svoju snúbenicu. Je vysoká, štíhla, plavovlasá. Predvčerom v noci ju uniesli. Muži, ktorí nám podpálili dedinu. Nepočuli ste o nej náhodou? Zaplatím za ňu vysoké výkupné!“

Starý muž chvíľu mlčky uvažoval. Keď prehovoril, slová boli ostré ako nabrúsená britva: „Požiar vo vašej dedine musel vzniknúť náhodou. My nemáme vo zvyku podpaľovať domy. Len si občas berieme to, čoho máte vy dosť a my nie. Musíme. Inak by mnohí z nás umreli hladom. Zavreli ste nás do tejto rezervácie, aby ste nás nemuseli nasýtiť. Vraj preto, aby sme si vládli sami! Ale tu sa nedá uživiť. Tu niet ničoho. Iba studené hory a vlhké lesy, takmer bez zveri. Mnohí z nás už dávno predtým opúšťali túto biednu krajinu. Nevyhovovalo vám to. Zle sa to vysvetľovalo bohatým cudzincom zo západu. Niektorí sme ostali. A ani to vám nevyhovuje…“

Starec sa odmlčal. Zdalo sa, že potrebuje ovládnuť svoj hnev. Keď sa opäť ozval, emócie z jeho hlasu vymizli: „Dievča, ktoré si opísal, je tu.“

Zviazaný mladík trhol putami. Hlas sa mu chvel oživenou nádejou: „Môžem ju vidieť? Môžem ju vykúpiť?“

„Uvidíš ju“, znela strohá odpoveď. „Vykúpiť ju nemôžeš, lebo sa má stať ženou môjho najmladšieho syna. Dovolíme ti však o ňu bojovať. Taký je náš zvyk.“

Zajatec nezaváhal: „Budem bojovať! A ihneď! Rozviažte ma!“

Starec uznanlivo kývol: „Tak je to správne. Zrejme ti odvaha nechýba. A my si odvahu ceníme aj u cudzinca. Dostaneš možnosť ju preukázať v boji. Na nože!“

Kmeť sa prekvapujúco svižne zvrtol a vrátil sa k táboráku. Nasledovala hlučná, pre zajatca nezrozumiteľná výmena názorov. Potom pribehol k zajatcovi jeden z chlapcov a prerezal mu putá.

* * *

Stál pri veľkom ohni, uprostred kruhu, ktorý vytvorilo zhruba päťdesiat  kočovníkov. Neskrotní muži s divým pohľadom, ich územčisté ženy, chudí výrastkovia, ba aj najmenšie deti.

Páľava z plameňov sa mu opierala do tváre. Snažil sa sústrediť. V pravej ruke kŕčovito zvieral lovecký nôž, ktorý mu pred chvíľou vtisli do spotenej dlane. Niekoľkokrát zamával stuhnutými končatinami, aby sa v nich obnovil krvný obeh. Zbieral odvahu. Bol rozhodnutý nepredať svoju kožu lacno.

Naproti nehybne stál mladý barbar. Jeho polonahé telo sa lesklo v žiari ohňa. Kožu na hrudi a rukách mu brázdilo tetovanie. Čierne vlasy mal na čele previazané hodvábnou šatkou. V tmavej tvári hrozivo iskril pár prenikavých očí, ktorými akoby hypnotizoval svojho soka. Z dravčej bytosti divocha vyžaroval dojem živelnej sily.

Preletel pohľadom po kruhu zhromaždených, dúfajúc, že medzi nimi je aj tá, kvôli ktorej riskoval život. Márne. Nachádzal  iba cudzie tváre, ktoré horeli nadšením pred očakávaným napínavým divadlom. Tí ľudia chceli vidieť krv! Jeho krv!

Vzrušený hovor vystriedalo ticho. Do stredu priestranstva vstúpil starec: „Počúvajte  všetci! Títo muži budú bojovať. Víťazovi bude patriť plavovlasé dievča. Zbraňou je nôž a bude to súboj na život a na smrť. Ste pripravení?“

Po súhlasných kývnutiach sokov nasledoval stručný pokyn: „Môžete začať!“

Diváci ožili. Hlasnými pokrikmi povzbudzovali súkmeňovca. Šuhaj uprel pohľad do čiernych očí divocha. Ten neváhal. Prikrčil sa ako šelma a dvomi skokmi prekonal vzdialenosť, ktorá ho delila od vyčkávajúceho soka. Tenkú dýku držal v pravej rukej nad hlavou. Jeho pohyby boli také rýchle, že protivník ledva stačil uskočiť z dosahu švihu. Zbraň o vlások netrafila cieľ.

Bodnutie do prázdna rozkolísalo útočníka. Mladík využil zlomok sekundy, v ktorej divoch hľadal stratenú stabilitu. Pohotovo pohybom zamieril zbraňou na prsia protivníka. Barbar stočil telo. Hrot zálesáckeho noža minul jeho odhalenú hruď a vykreslil krvavú brázdu na svalnatom predlaktí ľavačky.

Divoch bolestne stiahol pery. Zdalo sa, že je ranou zaskočený. V nasledujúcom okamihu však opäť naznačil bodnutie a v momente keď súper sledoval úskočný pohyb dýky, ukročil opačným smerom. Nečakaným kopnutím podrazil nohy mladého muža a o sekundu neskôr mu už sedel na hrudi. Tisnúc kolenom ruku s nožom k zemi, priložil hrot dýky pod bradu bezmocného protivníka. Zálesácky nôž vykĺzol z prstov zdolaného muža. Tlupa kočovníkov radostne ryčala.

„Prehral si!“ zasyčal víťaz. Porazený ležal nehybne, na čelo mu vystúpili kropaje studeného potu.

Divoch odtiahol dýku od krku protivníka a vstal. Vzrušenie v jeho očiach pohaslo. Silným hlasom prehlušil jasot davu: „Vstaň! Bojoval si dobre. Darujem ti život!

Mladý muž pomaly vstal a s neskrývanou úľavou vystrel pravačku k sokovi: „Ďakujem. Zvíťazil si v čestnom boji. Dievča je tvoje.“

Barbar hrdo prijal ponúkanú ruku: „Dokážem ti, že aj my sa vyrovnáme Vám, bielym. Ak dievča bude chcieť, môže ísť s tebou.“

Mladík užasnuto hľadel do vážnej tváre. Bol ohúrený. Nedokázal pochopiť divochovu šľachetnosť.

Kruh divákov sa rozostúpil, aby vpustil mladú krásavicu. Bola odetá ako iné ženy v tábore. V plátenej košeli a v pestrej sukni, siahajúcej pod kolená. Neobvyklý odev zvýrazňoval príťažlivé krivky pružnej postavy. Záplava plavých vlasov jej padala na plecia, na zápästiach a opálených členkoch bosých nôh štrngali masívne zlaté krúžky.

Mládenec ju pritisol k sebe: „Počula si to? Oni nás pustia! Môžeme ísť domov!“

Jemne sa vymanila z objatia: „Aj ja som rada, že ťa vidím. Nikdy nezabudnem nato, že si o mňa bojoval. Ale domov s tebou nepôjdem!“

S pocitom, akoby ho udreli po hlave nechápavo vytreštil oči.

Prečo?“ podarilo sa mu vykoktať zmätene.

Sklopila zrak. Potom preniesla zasnený pohľad na švárneho divocha, stojaceho obďaleč: „Nemôžem! Mám ho rada!“

* * *

Keď nudu popoludňajšej siesty prerušil dupot kopýt blížiaci sa od východu, stráž vo veži stisla červené tlačidlo. Siréna zakvílila a pohotovostné družstvo vybehlo pred múry pevnosti. Muži skočili do zákopov a s namierenými zbraňami očakávali príchod jazdcov. Keď sa spoza zákruty vynoril osamelý hnedák nesúci na chrbte muža v košeli a džínsoch, napätie opadlo. Hlavne samopalov klesli a vojaci vyliezli zo zákopu.

Jazdec pricválal k pevnosti a trhnutím uzdy zastavil zviera pred poručíkom.

„Som rád, že ste sa vrátili,“ vítal úprimne poručík prišelca. „Vidím, že ste ju nenašli.“

„Práve naopak. Najprv som ju našiel a potom stratil,“ odvetil smutne mladý muž.

„Rozumiem,“ zachmúril sa dôstojník. „Oni ju zabili.“

Jazdcove pery sa stiahli v náznaku smutného úsmevu. Jeho zádumčivý pohľad kĺzal popri múre pevnosti: „Nie, nezabili! Sú to predsa tiež ľudia…“

Poručík neporozumel. Nechápavo sledoval smer jazdcovho pohľadu až k hrdzavejúcej tabuľke, pripevnenej na kovovej tyči pri múre. Bolo na nej možné rozoznať zvyšky nápisu: „HRANIČNÝ PRECHOD – RÓMSKA AUTONÓMNA OBLASŤ TATRY.“

Autor: Imrich Hollósy

Lienite

Tohle je pro Lienite, která se rozhodla odstěhovat z Lotyšska někam do vnitrozemí, kde nehrozilo, že se někdo, koho má ráda, utopí v moři. Nebyl to důvod, který si moc připouštěla. Raději o něm moc nepřemýšlela. Ale skrýval se na jejím osobní žebříčku důvodů někde za láskou, rodinou a přece jen víc penězi. Občas v noci, když ji probudila noční můra, nebo když zaslechla nějakou obzvlášť dojemnou písničku, slaná voda ten utajený, skrytý důvod vytlačila na první příčku. V takový okamžik si připadala jako lidský vodoměr. To svinstvo se jí tlačilo slznými kanálky ven, ale pak si řekla, že ten song je prvoplánový kýč nebo, že jí kolem pasu leží teplá paže a dech ji hřeje na krku a že to není zas tak hrozné. Opravdu. Časem se to zlepší.

Petr sehnal dům kus od města. Lienite připadá, že ho budou splácet celý život. Petr ho bude splácet, protože ona práci zatím nemá. Nikdo se tu s ní moc nebaví. Ale zatím to nevadí. Rok vdaná. Láska a vášeň v pustině – vymyslela si tajný erotický román. Protože jí tehdy zrovna koupil pár románků v češtině. Dokonce je zvládla se slovníkem přečíst. Ale neobohatilo jí to slovní zásobu tak, aby mohla nabyté vědomosti využít v každodenní konverzaci.

Lienite vylila vodu z kýblu a vydala se do obýváku. Sedla si do křesla a konečně se natáhla. Nohy si položila na stoličku a hověla si. Pak si poposedla a prohnula trochu záda. Jestli nebude moct vypadnout z domu a dělat něco jiného, něco co zahrnuje mluvení s lidmi, když zrovna nemá k dispozici Petra, stane se z ní smýčící maniak.

Když otevřela oči, škubla sebou. Bylo šero. Malátně se zvedla a šla se podívat, kolik je hodin. Kuchyň trochu smrděla po čistícím přípravku. 4:30. Po kratší prohlídce domu zjistila, že Petr ještě není doma. Vrátila se do kuchyně, která jí mezitím pachem začala trochu připomínat nemocnici. Posadila se k operačnímu stolu a opřela se lokty o bílý ubrus. Bříza za oknem dramaticky vlála ve větru. Ale Lienite věděla, že břízy mají sklon přehánět. Stoupla na kousek chleba. Zvedla ho a hodila do koše. Stejně jako ostatní drobky, které se táhly v řadě vedle prkýnka s chlebem.

Jenže Petr nebyl doma, ani když na okno narazily kapky deště. Lienite vyběhla ven na dvůr pořád ještě rozespalá a rozbolavělá a začala strhávat prádlo ze šňůry. Povlečení si hrálo na plachty. Najednou jí dělalo potíž zvednout ruku. Nikdy nebylo tak těžké se pohnout. Hrklo v ní. Ale bylo. Obrátila se ke dveřím. „Už tu měl být.“ Kolíčky vyskočily obloukem a spadly do kopřiv.

Nosil jí různé věci, aby jí nebylo smutno. Ve dveřích ji políbil (po četbě romantické literatury začala rozeznávat různé typy této aktivity s různými slovesy) a podal jí knížku nebo cédéčko. „Nebudu tě urážet slabikářem,“ prohlásil slavnostně. „A čím?“ zajímala se. „Hádej, vrabčáku!“ Netušila, proč má být zrovna vrabčák. Holubička by byla tradičnější. A papoušek by byl na pár facek. Schovával tu věc za zády. Zkusila ho oblafnout a nakouknout. Nedal se. Pak pod vlivem románků použila takový ten trik s objímáním kolem pasu. A chňapla po dárku. „Chtivá. Lačná,“ smál se jí. „Krvelačná,“ odpověděla a zkusila ho kousnout, protože tou dobou přešli na horory. Byla pyšná na svou první slovní hříčku, i když byla krkolomná, a napadlo ji, že jestli má každý opravdu anděla strážného, tak ti šmíráci potřebují v jednom kuse psychiatra. Nebo mají permanentní škytavku. Dal jí pohádky. Většinu znala a tak podváděla a moc se nesnažila rozumět slovům. Měla jen takové ty okamžiky: aha tak je to teda u nich.

Obloha se zatáhla. Lienite s sebou domů přinesla ledový vítr, který se jí uhnízdil na zádech. Zapnula topení a snažila se přesvědčit, že ještě není nutné panikařit. Mohl se zdržet. Autobus se zastavil na každé křižovatce a na přejezdech a pět kilometrů od domu mu praskla pneumatika. Ale strach už snad mít mohla. Byla to v rámci vztahu milá pozornost. Podívala se na mobil a přemýšlela, jestli bude tím typem, co volá, když je člen rodiny v autobuse, aby na ni mohl přes hluk motoru hulákat, že už jede a za deset minut bude doma.

Byla ten typ. Ale až po obzvlášť efektním blesku a zahřmění. Poslouchala vyzváněcí tón a snažila se vzpomenout si na klidnější větu než je „Nenechávej mě tu samotnou!“ To, že to nebral, nemuselo nic znamenat. Jenže touhle dobou už její představivost pracovala naplno a její soukromé moře také. Vítr skláněl větve stromů a v šest byla půlnoční tma prošpikovaná blesky. Mobil mu někdo mohl ukrást. Třeba to v tom (už třetím) autobuse neslyšel. Mohlo to mít stovku příčin, ale je jedna se neodbytně prosazovala. „Tak už se proboha vrať,“ zachraptěla a naštvaně položila mobil. Žaludek jí ztěžknul a cítila, že bude zvracet. Nosem.

Pak s rezolutním lupnutím vypadl proud.

V okně se zatřepetalo světlo. Lienite postavila lampu na římsu. Plynovku si spolu koupili na bleším trhu. Měla dodat jejich domovu starosvětskou atmosféru. To se jí teď nejspíš podařilo, protože se zdálo, že se dům zmenšil. Stáhl se kolem plamínku a všechno kolem poskakovalo spolu s ním. Lienite se nepřidala. Zkoušela venku zahlédnout uhánějící zmoklou shrbenou postavu s bundou přehozenou přes hlavu. Při další blesku se objevila cesta z oblázků, splašené stromy a černočerné domy. Déšť narazil do okna tak prudce, že se sklo rozvibrovalo a odraz světla se rozvibroval. Její tvář se mihotala na skle. Dívala se skrz sebe a setmělé rozpité obrysy.

Po sedmém volání si sedla ke stolu a zavolala policii. Někoho tam přízvukem vyděsila natolik, že na ni začal po telefonu gestikulovat. Ale žádnou pohromu neměli hlášenou. Nakonec si pro jistotu vzali její číslo. Po osmém pokusu s mobilem se schoulila na židli, jako to jen šlo. Probudila se s pocitem, že není v domě sama. Mráz jí znovu přejel po zádech a vyzkoušel si i žebra. Za dveřmi se ozval šramot. S nesmírnou úlevou se otočila. Právě včas na to, aby zahlédla, jak jde klika dolů. Ve skulině dveří se objevily dva… prsty. Mohly to klidně být i haluze. Lienite vyskočila a plnou vahou narazila na dveře.

Tentokrát se probudila doopravdy. Ztuhlá hrůzou se dívala na skutečné dveře a úzkostlivě čekala, že tam ty prsty a jejich majitel opravdu budou. Pak popadla mobil. Deváté volání a nic. Popadla lampu z okna a vyběhla z domu. Déšť a vítr se do ní celou silou opřely. Nad kopcem se zablesklo. Proběhla na konec ulice. Triko a kalhoty přilepené ke ztuhlému tělu. Lampa zaprskala, ale plamen se držel. Zvedla ruku nad skleněnou trubici. „Prosím tě, pojď ke mně! Pojď ke mně!“ A někde za tím mladší hlas zakňoural Mami! Tati! Češtinu zapomněla. Zastávka byla prázdná. Ulice byla prázdná. Pomrkávala, protože měla plné oči deště. Šlápla na uvolněnou dlaždici a sprška bláta jí dopadla na nohy. Schlíple se vrátila. Drkotala zimou a obličej měla mokrý, ať ho utírala, jak chtěla. Její soukromé moře se v jednom kuse tlačilo ven, z koutků očí na řasy. Když se dostala na chodbu, popadla bundu z věšáku. Posmrkovala a tiskla si rukáv na jedno oko, pak na druhé. Padal jí až na kotníky prstů. Zachumlala se do bundy a všechno kolem bylo tak rozpité, že nejdřív to číslo prošvihnutého hovoru ani pořádně neviděla.

Přihnala se bouře a přinesla si s sebou standardní výbavu – blesky, hromobití, výboje, náboje, výpadky. Rozkopla hromady dříví v parku. Zabouchala na všechna okna a dveře. Zakousla se do kůry stromů s takovou vervou, že jí míza vyhrkla mezi zuby a nalomila letokruhy. A roztrhla si černé silonky o roztřesené větve. Vlály tam jako její soukromé prapory. To ji dost naštvalo a tak si zahrával bowling u silnice s několika barevnými konzervami. Zrovna obdivovala svá elektrická křídla, hladový hrom v žaludku a déšť z pórů. Zlepšovala se jí nálada. Když byla v nejlepším vyběhla tam dole z baráku promočená postavička a hystericky se na ni rozeřvala. „Urazila jsem tě moc? Sebralas mi mámu, tátu a teď chceš ještě mýho muže?“ Pak to upadlo, potom to vstalo a nakonec to bez dalších dramatických výlevů odvrávoralo domů. Bouřku to zaujalo.

Lienite seděla v předsíni s pusou dokořán a nemohla se nadechnout. Klátila se sem tam. Kdyby byl konec příběhu, vyplývalo by z něj nějaké depresivní poučení o tom, že člověk neujde osudu a když před ním utíká, osud ho stejně nakonec dostane. Ale rána, která dopadla na dveře blížící se konec příběhu včas utnula.

Lienite se lekla. Vstala a musela se opřít o zeď, aby v té rozmazané tmě našla dveře. Nohy se jí třásly. Otevřela dveře. Déšť ji uvítal další sprškou. Nikdo tam nebyl. Svezla se podél trámu dveří dolů. Matně zaregistrovala černý hadr na rohožce. Když k němu natáhla ruku, ucítila, že to dýchá, že to má zobák a nohy. Bouřka s sebou přinesla havrana. Opatrně tu opeřenou hromadu zvedla a položila si ji na klín. Zpitoměle si ji prohlížela. Havran jí pohled oplatil a otevřel zobák, jako by chtěl svou návštěvu objasnit. Jenže najednou ke své hrůze zjistil, že zobák nemá. Zato dostal sadu zubů. Křídla, peří, drápy byly ty tam a vyděšeně kolem sebe mával bílými klacky. Byla mu hrozná zima a z deště se stala příšerná záležitost. Byl oškubaný a z hrdla se mu draly děsivé zvuky, když chtěl říct: „Pomoc! Hoří mi krk a mrzne mi zbytek. Jo, zvlášť tady. Sakra, co to je? Poslala mě bouřka.“ Pak se zarazil a zaskřehotal: „Já asi umřu. Jsi moc krásná. Máš moc dobré slzy.“ Dala mu bundu, co měla na sobě a pomohla mu dovnitř. Podle černých vlasů, trochu dlouhého nosu, dlouhých nohou s trochu legračními koleny a dalších měl na bundu i dům nárok. Jenom jeho oči si ponechaly výraz někoho, kdo je zvyklý pozorovat svět z výšky a kašlat na hranice.

„Hotovo?“ zajímal se. Stál v koutě a naštvaně si mě prohlížel. Vážně měl zdivočelé oči. „Jo,“ řekla jsem mu spokojeně. „Mohla bys tam ještě napsat – můžeš to vrazit třeba do těch očí – že je v nich ten nepopsatelný pocit, který má havran, co ztratil schopnost letu. Ten trapný moment střetu kultur, když se pták začleňuje do lidské společnosti. Nebo žal muže, kterého jeho žena miluje jen pro jeho podobu.“ „To bych mohla,“ pokrčila jsem rameny. Nic jsem neslibovala. Beze slova zamířil k oknu, pak se zarazil otočil se a odešel dveřmi. Kdybych tu měla nějakou drahocennost: vázu, sochu, bustu, určitě by se o ni ležérně opřel a ze msty ji shodil na zem. Havran mě nenávidí.

Do usínání

V městě Hameln měli krysy. A buďme upřímní, bylo jich tam moc. Nesnesitelně moc. Nepředstavitelně moc. K tomu ještě připočítejte pětkrát tolik a dostanete přibližný počet krys v městě Hameln. Chodníky vypadaly spíš jako notně ošoupaný oživlý koberec. Lidé se už báli vymáčknout si zubní pastu na kartáček, aby se nějaká krysa nevysoukala z tuby ven. Byly prostě všude. Městská rada se to rozhodla řešit situaci tím způsobem, že ji někdo vyřeší za ni a tak povolala Krysaře.

Krysař našel město po čichu. Sjednal s radou podmínky a rada zahnala lidi domů. Krysař se mohl dát do práce. Sotva se Krysařovy ruce roztančily po těle flétny a zazněly první podivné tóny, všechno kolem ožilo. Ke Krysaři se hnala řeka šedivých kožíšků. Všechny čenichy se obrátily jediným směrem – za Krysařovou flétnou. Krysař zvolna kráčel městem a ozvěna drápkatých tlapek se hnala za ním. Krysař prošel městskou bránou a zamířil k louce. Krysy uhranuté hudbou šly s ním. Najednou se před nimi objevil potok s malou lávkou. Ta byla tak úzká, že Krysař raději potok přeskočil. Krysy ovšem musely přejít po lávce, ale pěkně jedna po druhé. A tak přešla první krysa. Za ní druhá. Třetí. Čtvrtá…

Moje první láska a jiné horory

Takže tohle bylo to, co se psalo s velkým L. V šestnácti jsem se zamilovala. Byl vysoký, štíhlý, černovlasý a měl hluboké černé oči, které jako by mě odhadovaly celou dobu, když jsme se poprvé spolu bavili v zapadlém koutě knihovny. Scházeli jsme se tam každý týden hodinu před zavřením. Dřív přijít nemohl. Po čase jsem si začala všímat maličkostí, které jiným unikaly: jak má bílou pokožku – na jeho zápěstí jsem mohla sledovat modré cesty žil; jak se pousměje, když ho něco (já!) pobaví. Jen jemně zvedne koutky úst, ne jako ostatní kluci, co vyrážejí hlasité skřeky s hubou dokořán. Mluvil tiše, ale byla bych schopná ho jasně zaslechnout, i kdyby byl kolem nás dav lidí . Zkrátka byl výjimečný, a tak jsem si připadala i já, když jsem byla s ním. Určitě si dokážete p ředstavit mé nadšení, když mě pozval na oslavu narozenin.

V určený den jsem přesně ve čtyři stála před jeho domem . Nervózně jsem váhala, jestli zazvonit, nebo se dát na ústup. Nebo dál podupávat po sešlapaném sněhu. Samozřejmě, že jsem zazvonila. Už proto, že jsem začínala lehce mrznout. V obličeji jsem musela být hrozně rudá. Otevřel mi bratr mého přítele a přátelsky mě zval dál. Zamkl za námi dveře a vedl mě dlouhou tmavou chodbou ozařovanou jen malými zašlými lampami. Má nervozita ještě vzrostla a uhnízdila se mi v žaludku jako balvan. Přítelův bratr se na mě povzbudivě usmál. Úplně stejné tajuplné pozvednutí koutků. Asi to mají v genech. Ale než jsem se rozhodla, jestli je to dobře, nebo špatně, objevil se můj přítel. Pozdravil mě a vyměnil si s bratrem významný pohled. Vzal mě za ruku. Měl ji úplně stejně zledovatělou jako já. Šli jsem bok po boku a jeho bratr se táhl za námi. Minuli jsem několik dveří, než se můj přítel zastavil a jedny otevřel.

Vešla jsem do svíčkami osvětlené místnosti. Jeho bratr za námi znovu zamkl, než jsem se nad tím stihla pozastavit, naskytl se mi pohled, na který do smrti nezapomenu. Příbuzní mého přítele na mě upřeli zraky a věnovali mi široký úsměv, který mi vyrazil dech. Ne tak svou vřelostí jako párem ostrých špičáků, kterým byli všichni vybaveni. Proto ta bledá pokožka, černý vlas a trpný smích! Bratr mého přítele mi přátelsky vysvětlil, že se tu skutečně slaví narozeniny a já že se stanu dortem pro oslavence. Zbledla jsem tak, že bych mezi ně jednoznačně zapadla. Nohy mě zradily. Skončila jsem na podlaze. Sakra! Rozechvělým hlasem jsem prosila o slitování. Upíři s rozzářenýma očima povzneseně zavrtěli hlavami. Zdálo se, že se už těší na svůj díl. Obrátila jsem se zoufale ke svému příteli a sepjala jsem ruce v prosebném gestu. Podíval se na bratra a pokrčil rameny. To byl konec. Skoro bez dechu jsem vykoktala své poslední přání. Chci naposledy vidět západ slunce. Upíři se chvíli radili a pak na přímluvu mého ex-přítele odtemnili okno na západ. Poklekla jsem před ním a zvedla ruce k modlitbě. Upíři se začali vášnivě dohadovat, kdo dostane kolik decek.

Obloha se propadala do zimní černi. Poslední rudý paprsek sklouzl po holých tělech stromů a zmizel v nenávratnu. Zpoza mraků se zlověstně zjevil sinalý měsíc. V místnosti se rozhostilo ticho. Můj ex-přítel ke mně přistoupil a s provinilým výrazem ve tváři hlesl: „Je mi to líto.“ Naposledy jsem se zahleděla do jeho hlubokých očí a odpověděla jsem: „Mně taky.“ Proměnila jsem se ve vlka a roztrhala je na kusy.

Bojovník

V jeho očích se zrcadlí úsvit. Kráčí však vstříc všepojímající temnotě. Právě nyní prochází ranním městem. První lidé v ulicích mu uhýbají z cesty. Zná už jejich pohledy.

Oni vědí, co je zač. Vycítí to. Kolikrát již pohlédl vstříc osudu v podobný jasný den. Kolikrát jej onen zářný obraz světa živých provázel na jeho zdánlivě bludné pouti. Musí opět sestoupit. Nekonečnost, jež ho chtivě očekává, nezná slitování, nezná prohru, jen oddálení. A vědomí její přítomnosti…   Pokaždé si přiznává slabý záchvěv nejistoty, kterou si nesmí dovolit. Však kov, ten chladný kov, který svírá v dlani stále pevněji, mu opět dodává sílu. Ne, neohlíží se po lidech. On má svůj cíl. Ó, kdyby jen tušili!… On, vyvolený, on, vyslaný, jehož jméno nemůže být vysloveno. Čeká ho boj. Jedinou jeho chybu by tito lidé, tak nádherně nevědomí, zabraní do svých malých světů, krutě zaplatili. Jen jediný muž je schopen vzdorovat síle hlubin. Jeho krok je jistý. Bude však stejně jistý, až sestoupí do útrob Nitra, kde nelze víc spoléhat na Nebe? Srdce a víra v sebe sama musí vést jeho zbraň. Co když selžou? Teď nebo kdykoliv jindy.

Bude vyvržen a obnažen ponechán rozkladu ve střevech podsvětí. Utrpení duše ale přetrvá zánik těla… NE! On byl zrozen, aby naplnil poslání. Musí zahubit počáteční slabost.

Zde je vchod. Jeho nos zaznamenal známý zápach Temnoty, která naplňuje prostor

pod branou. Kolem nohou se mu ovíjí opar-dech hlubin. Se slovy odvahy na rtech Tonda odsunuje poklop kanálu a spouští se dolů za svým denním chlebem

Čtvrté patro

Vykročil k domovu a nechal ho za zády s tím nejsměšnějším výrazem, jaký v poslední době viděl. Koutky úst mu cukaly. Snažil se ze všech sil nevyprsknout, aspoň dokud je mu na očích. Svět jako by se mu chtěl zavděčit (to by mu teď taky radil), byl celý rozzářený. Dokonce i v kalužích se třpytilo odpolední slunce, až musel přimhouřit oči. Vítr se mu opřel do zad. Do té chvíle si neuvědomil, jak byl zpocený. Teď už je ale po všem. Je to za ním. A tentokrát se rozesmál od ucha k uchu. Namířil si to domů po suchém pruhu na chodníku. Kolem podrážek mu pobíhaly bílé a narůžovělé lupeny. A celá ulice, celé město, všechny ty povykující děcka poskakující po hřišti, všichni ti kosáci poskakující v křoví, všechny pohlednicově bílé mraky se dali dohromady pro tenhle okamžik, kdy se lesknou dokonce i popelnice. Stín za jeho zády zlehka klouzal po dlaždicích. Splýval se spárami a zamotával se v šedých větvích. U přechodu zaváhal a pak se za ním na zelenou pustil. Nic nejelo. Zkoušel smazat vítězný idiotský úsměv. Místo toho začal hvízdat. Občas mu to pořádně ujelo a z d-dur přešel do chechotu. Stín se zatím prodíral keřem a vrabci rychle nechávali sex sexem a rozčileně vystřelovali všemi směry. Stín se třepil na ostrých větvích a protahoval se jako černá kočka. Nejdřív drápy, vychrtlé tělo, dlouhé a zadní nohy s ocasem.

„Blbeček,“ ucedil a zalovil v kapse, když došel ke dveřím. Teď za sebou konečně zabouchne dveře bytu a bude se moct smát, až ho bude bolet břicho. A pak, pak si dá třeba … víno, jo, víno a pořádně se opije. Vstoupil do setmělého přízemí. A chystal se přivolat výtah, když si všiml cedule visící na skle. Musel párkrát zamrkat, než rozeznal jednotlivá písmena. Oči měl ještě plné dne tam venku. Bodlo ho za očními důlky. Mimo provoz. Sakra. Sakra. Sakra! Představa zdolávání schodů mu ale nedokázala zkazit triumf, a tak se vydal nahoru po svých. Kolem dveří, na kterých bylo jedno špatné jméno. Šeď vystřídalo světlo, pronikající skrz matné okno. Za ním byli kosi a vrabci a bílé mraky a pohlednicově modrá obloha. Prošel kolem čísla dvě a jeho dvou stejných bytů. „Vypadnu odtud,“ ujišťoval sám sebe. „Adiós, drazí spoluobčané!“ Chodba podivně páchla. Nikdy to nedokázal určit. Byl to nenápadný puch, který zalézal do nosních dírek a podle něj i do mozku, až se tam zahnízdil a všechno ním nasáklo. Trojka. A stále stejné dveře na stále stejné chodbě. Jedny v šeru za výtahem, jedny osvětlené. Stejná béžová barva. Jenom tmavé skvrny byly na různých místech. Jenom blbý rohožky byly jiný. Pokud byly. Čtverka. Tam se zarazil. Na stěně mezi byty visely hodiny. 12:25. Ten, kdo je sem pověsil, musel být hodně naivní. „Dávám ti dva dny,“ pomyslel si, když je míjel. „Než je někdo šlohne.“ Prošel proudem světla valícího se z okna. Částečky prachu se v něm rozvířily. Už jenom dvě patra. Jenom. Mysli na červené víno. Mysli na toho debílka. A s tímto povzbuzením šel dál. Krok za krokem. Dokud se nezastavil před hodinami ukazujícími 12:25. Podíval se na svoje hodinky. 12:25. Zavrtěl hlavou. „Už budu doma. A tam se z toho vyspím. Potom, co se střískám jak doga.“ Ale na u něj na patře ho přivítaly ty samé hodiny s tím samým časem. Ta samá chodba. Otočil se. Na dveřích výtahu ta samá poškrábaná čtyřka jako před dvěma poschodími. Vyběhl nahoru. Už od okna za výtahem viděl hodiny s ciferníkem na 12:25. Výtah. Patro čtyři. Zavřel oči. Vzpamatuj se. Vzpamatuj se! Otevřel oči a hodiny a čtyřka byly na svém místě. Zaklel a vrhl se zpátky po schodech dolů. A pak po dalších. A dalších. Hodiny. Patro. Čtyři. Čtyři hodiny. Patro. 12:25. Pach musel zesílit. Prach musel být všude kolem. Protože se teď on točil ve víru jeho částeček. Zastavil se. Opřel se čelem o stěnu vedle hodin. Snažil se pořádně nadechnout. Žádný zvuk. Žádný tikot. Jen vytrvalých 12:25. A tep v jeho krku a ve spáncích. Pak zazvonil. Ta megera, co si na něj v jednom kuse stěžovala, by mu teď přišla vhod. Zvuk k němu doléhal z jakési dálky. Pak zabušil na dveře naproti. Ještě jsou v práci. Promiňte, zasekl jsem se vám v patře. Dělejte s tím něco. Nechal ruku klesnout a pomalu se obrátil. Je to sen. A bylo to jako sen. Noční můra. Na tohle bylo všechno, co zažil krátké. Díval se na dveře výtahu s poškrábanou rudou čtverkou. Stala se z ní klíčová dírka. A oplácela mu krvavý pohled. Kdyby se mohla šklebit, dělala by to. S gustem. Zvedl ruku k tlačítku. Třásla se. Stiskl tlačítko a opřel se do něj. Nic. Zkusil otevřít dveře. Pak do nich udeřil. „Já se odtud musím dostat!“ zařval. A znovu si proběhl pár čtvrtých pater. Nahoru a dolů. Sedl si na schody a dal si ruce do dlaní. „Halucinace.“ Pak si namluvil, že už je opilý a má … cokoliv. Ale pak se probudí. Jenže pohled na hodinky na zápěstí a na hodiny ho vrátil do béžové chodby. Znovu zavřel oči a udělal nejistě krok, pak druhý. A zjistil, že stojí s nosem skoro na hodinách. Opatrně je vzal do rukou a zadíval se na ně: „Třeba jsem mrtvý.“

„Taky vysvětlení. Ale naprosto špatné,“ ozve se za ním. Ve stínu u výtahu stojí on. A najednou je všechno jednoduché. „Pomoz mi!“ Už by mu málem začal vysvětlovat, že se zasekl v patře. Ten druhý se začne smát. Poprvé, co ho zná, to není vědoucí pohrdavý úsměšek. Ale smích. Upřímný a strašný. Popadá dech a přitom říká: „Ty sis vážně myslel, že na tebe nemám? Vy lidi, vám už nestačí Markétka a standardní výbava. Věčné mládí a věčný život, to mě podrž.“ Pak se uklidní a postoupí pár kroků k němu. Sleduje ho svrchu a jeho teatrální černý plášť se jim vzdouvá kolem nohou. „Měl jsi být můj po smrti a, fajn, měl jsi přání, které jsem ti musel splnit. Nic moc originálního mezi námi. Ale ten tvůj pokus mě inspiroval. Dojal.“ Napřímil se a znovu se usmál. „Nadchnul.“ Rozpřáhnul ruce a vysekl mu ironickou poklonu: „Takže, užij si svou věčnost. Gratuluji k nesmrtelnosti.“ A jeho smích zmizel až chvíli po něm. „Okamžiku, postůj, jsi tak krátký… “

Hodiny se rozbily na kusy.

„Mám strach, Honzo,“ řekla Mařenka a stiskla svůj Walter 45.

„Z čeho?“ zeptal jsem se. Ksicht jsem měl pomalovaný černozeleným sajrajtem, na hlavě starou esesáckou helmu a v dlaních nabitý kalašnikov. Prodírali jsme se lesem a podle busoly mířili ke kótě 286.

„Je tma, nic nevidím,“ zafňukala ségra. „Měl bys vylézt na strom a rozhlédnout se, jestli neuvidíš nějaké světýlko!“

Řeknu vám: nikdy s sebou neberte ženskou, a to ani když jdete vraždit a loupit!

„Na strom nepolezu, neumím šplhat!“ zabručel jsem a nasadil si noktovizor. Tma se rázem proměnila v den. A v dálce zasvítily povědomé obrysy…

Laserovým dalekohledem jsem změřil jejich vzdálenost. „Už jen pět set čtyřicet metrů, ségra! A pozor, ať nešlápneš na toho hada, co máš před sebou!“

Mařka vyjekla hrůzou a musel jsem jí dát na pusu roubík. Alespoň prozatím. Hadovi jsem podřízl krk a vrhl se na břicho. „Na zem, ségra!“ zavelel jsem. „K cíli se doplazíme! Slyšel jsem, že tam má kulometné hnízdo!“

Až do vzdálenosti tří set metrů to šlo jako po másle. A pak se ozvalo hlasité: „Ratatatata!“ doprovázené padáním větví.

Mařka si strhla roubík. „Brácha, to bude ten kulomet,“ zašeptala.

Moje ségra má prostě obdivuhodný postřeh…

Přesnou dávkou ze samopalu jsem kulomet umlčel. „Plazíme se dál!“ poručil jsem. „Bacha na miny a ostnatý drát!“

Jo, dobývat střežený objekt je pořádná fuška. Zvlášť, když tím objektem je Perníková chaloupka…

* * *

Než jsme se do téhle akce pustili, pečlivě jsme prostudovali všechny možné zdroje: archívy CIA, akta FBI, satelitní snímky špionážních družic, záznamy sicilské Cosa Nostry a kreslené pohádky. Všechny se shodovaly v jednom: je tam perník. Spousta perníku. A ceny cukrovinek na světovém trhu stoupají přinejmenším stejně strmě jako cena ropy. Perník o hmotnosti domu má cenu luxusního Rolls-Roycu. Prostě zlatá žíla pro schopné jedince, kteří se nebojí trochy riskantního byznysu…

Přeštípl jsem kleštěmi ostnáč na prvním zátarasu. „Babka to tu má docela dobře ošetřený, co?“ zamumlal jsem a druhou rukou zneškodnil nášlapnou minu.

„Nezdá, se, mrcha!“ přikývla Mařka a granáty na jejím štíhlém pasu zacinkaly. „Až budeme blíž, můžeme jí pustit do kuchyně trochu nervového plynu.“

„Raději ne,“ řekl jsem. „Pečivo by se mohlo znehodnotit. A ne abys použila plamenomet na něco jiného než na tu babiznu!“

„Si myslíš, že jsem praštěná, ne?“ zašklebila se a plácla se dlaní do čela. A zasténala bolestí. Zapomněla, že v ní má Waltera…

„Si nemožná, ségra! I Večerníček by to zvládl líp!“

Její modré oči by mě mohly zavraždit… Jenže prachy jsou prachy a já jsem ten, kdo je získá, Jeníček z Brigády Rychlého Nasazení, kurva.

* * *

Sto metrů před cílem jsem vypustil Očko. Jeho let jsme sledovali na ségřině monitoru. Vypadalo to, že venku nás už žádné nástrahy nečekají. Očko nakouklo oknem dovnitř. Byl tam dřevěný stůl, pec, dvě židle a stará almara. Baba seděla u stolu.

„Co tam dělá?“ zašeptala ségra.

Babka se nad něčím skláněla a občas do toho psala.

„Luští křížovky,“ řekl jsem. „Obvyklá činnost důchodců. Stimuluje mozkové funkce a posiluje imunitní systém. Papoušek na tři je ara a přímý úder sot. Babka bude tvrdý protivník,“ řekl jsem rozvážně.

„Seš vůl,“ řekla ségra.

„Býk, když už,“ opravil jsem ji. „Jak ji odstraníme? A kdo to udělá?“

„Nech mě ji,“ zaprosila Mařka. „Vypadá tak mile. Potřebovala bych nějaké nové recepty. A pak ji zlomím vaz.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Ale znásilňovat ji nebudeme, že ne? Nedáme si před akcí jedno číslo, ty a já, hm?“ navrhl jsem s neodolatelným usměvem.

Praštila mě kolenem do břicha. No, možná o něco níž…

„Aú,“ vypískl jsem tenkým hláskem.

„Jsi vůl,“ zopakovala vesele. Tentokrát jsem nic nenamítal…

* * *

Proplížili jsme se k baráku a pak už jsem slyšel sám sebe, jak řvu to idiotské: „Naval perník, pohádka skončila!“

Vrhl jsem dovnitř několik slzáků, v plynové masce proskočil oknem a dopadl na dřevěnou podlahu. Mařka zároveň se mnou vykopla dveře a parakotoulem zacílila na babku.

Babizna odložila křížovky a spokojeně si zamnula dlaně. Plyn jí, zdá se, ani trochu nevadil. Krákoravým hlasem řekla: „Čekala jsem na vás celou věčnost, děti moje!“ Načež tasila obě Beretty a přitom na mě převrátila stůl.

Uši mi zaplnil svist kulek…

* * *

Ukázalo se, že babka má na sobě neprůstřelnou vestu! To jsou mi dneska důchodci… Prý nemají ani na činži! Náboje došly a začal boj muže proti muži, tedy vlastně stařence…

A dostal jsem na budku! Babka mě bleskově svázala do kozelce, a pak si to vyřídila se ségrou. I když ségra dělá judo a karate, neměla šanci. Ocitla se postupně na kolenou, na lopatkách a v poutech vedle mě.

„Ses teda vyznamenala!“ vyčetl jsem ji. „Nechat se složit senilní babiznou!“

„Použila nedovolený chvaty!“ prskala Mařka a její dlouhé hnědé vlasy jí padly do očí. Určitě se co nevidět rozbulí…

„Co teď budem dělat, brácha!? Fňuk, fňuk…“

Už je to tady…

Babka kulhavou chůzí, „Ach, ta artróza, děti…“ došla k peci a otevřela dvířka. No spíš vrata. Vyšlehl na nás žár, jakoby netopila uhlím, ale uranem. A v tom žáru uvnitř se pekly nějaké kosti, jestli jsem dobře viděl… I přes horko v místnosti mě zamrazilo.

„Musíme něco vymyslet, a rychle!“ zašeptal jsem. „Nebo si s námi zvýší výhřevnost!“

Babka pohrabáčem udělala v peci místo a pak si nás změřila tím svým křivým pohledem. „Tak, holomci, kdo půjde první?“ zaskřípala. „Jeníček nebo Mařenka?“

* * *

„Mařka půjde první!“ prohlásil jsem rozhodně. „Má ráda teplo. Minulý rok byla u Rudého moře!“

Něco mě dloublo pod žebra a nenávistně zasyčelo…

„Ále, dětičky moje, v Egyptě?“ zasípala ta ježibaba. „Tříhvězdičkový hotel?“

„Ano, paní,“ odpověděla slušně ségra. „All inclusiv.“

„Nepovídej, děvenko,“ děla stařenka a tlačila ségru k peci. Ta začala křičet, jako by ji snad chtěli zaživa zpopelnit, nebo co… Babka ji umlčela ranou pohrabáčem do spánku, strčila ji do pece a přirazila za ní dvířka.

Úlevou jsem si oddechl. Odhadl jsem totiž, že dva lidé se dovnitř nevlezou. Jenže ďábelská babizna mě vypekla! Počkala, až Mařka dohoří, a pak jen vymetla popel a rázem bylo v peci místo i pro mě!

Stiskl jsem rty. Budu si představovat, že jsem na Sibiři, a mráz mě kouše do prstů, umínil jsem si, zatímco mě babizna kopanci posouvala k výhni.

„A kde je dědoušek?“ zkoušel jsem zdržovat.

„Nahoře na almaře,“ zachechtala se babka.

Na almaře stála šedivá urna…

Oheň se mi opřel do tváře, sežehl mi obočí a pak jsem se zašprajcoval o dvířka. Přece jen jsem trochu robustnější než Mařka a v kozelci mě dovnitř nedostane…

„Jejdanánku,“ posteskla si ta milá babička. „Jak tam dostanu tebe? Budu tě asi muset nakrájet, synáčku,“ zahuhlala a šla si pro obrovský nůž zavěšený nad dveřmi.

Začal jsem sebou zmítat, ale pouta se ještě víc utáhla.

„Mám poslední přání!“ vykřikl jsem. „Mám ve vestě doutník! Rád bych si ještě před smrtí zapálil!“

Babička spráskla ruce dojetím. „Ale jistě, můj milý spratečku. A která kapsička to je?“

„Ta nejspodnější vlevo, babičko!“

Babka tam ponořila své vychrtlé pazoury a vytáhla doutník. Přivoněla k němu a sedla si za stůl. „Ten nedostaneš, chlapečku,“ zaskřípala. „Ten si zakouřím já!“

Škrtla sirkou a …

* * *

…a já jako zázrakem přežil!

Přece jen, jednak už byla babka stará, a jednak byla té roličce semtexu mnohem blíž než já. Ale je to smutné, takhle umírat na klidné penzi, to vám povím… Kdybych jí tím řeznickým nožem nevykuchal hrudník, snad by ta mrcha ani nechcípla!

Nastalo ráno a trochu se ochladilo, tak jsem babiznu přiložil do pece. Hned mě zahřálo vědomí, že se o perník nemusím s nikým dělit. Vdechl jsem sladkou vůni marcipánu. Všechno dobře dopadlo…

A jak se říká u nás v armádě: Bez práce nejsou koláče!

Autor: Jiří Mazurek

Šílenství ho úplně pohltí. Nepochopí, že jí už nikdy duši vrátit nemůže. Bude z ní jen loutka ovládaná jeho vůlí.

Válka, meče, oheň… Živí nemají šanci proti jeho vojskům. Věčný klid bude pryč. Nenechá nikoho v posledním odpočinku. Hrobka jeho otců se vyprázdní. Pomstí se jim, pomstí se všem, nikdo ho neporazí…Vyplení zemi, vyplení vše, ale až potom zjistí, že to nemělo smysl. Protože to nikdy to nenajde.

A to jen kvůli nejkrásnějšímu lidskému citu.

Zastav to.

* * *

Lesem se stále rozléhal dusot kopyt. Prach pomalu, neochotně dosedával zpátky na zem. Ozvalo se hlasité zaržaní.

V sedle koně seděl urostlý rytíř v plné bitevní zbroji, na které se skvěl znak černé orlice se lvíma nohama, po několikadenní cestě už ne tak zářivé jako dřív. Záda mu zahaloval plášť z tmavě fialového sametu; látky, kterou tento les ještě nikdy nespatřil. Na hlavě měl nasazenou helmu s úzkými průzory, z pod které se ozývalo hlasité oddechování. Obezřetně se rozhlédl po okolí a zaposlouchal se do zvuků lesa. Jen zpěv ptáků a šumění korun staletých stromů, ve kterých si vánek hrál na schovávanou mu zněly v odpověď. Podíval se znovu vpřed na prašnou stezku, bez konce a bez začátku, vinoucí se stále vpřed. Energicky pobídl znaveného koně a ujížděl zase dál. Za ním jen vlál fialový plášť vlnící se v rozčísnutém vzduchu. Netrvalo dlouho a zmizel za hustou clonou zvířeného prachu.

Někde hluboko v lese zazpívala kukačka.

* * *

Královské jablko leželo daleko od trůnu, kříž se třemi drahokamy ohnutý. Vedle něj se válel pergamen, zpráva od králových zvědů se smutným obsahem.

Vladař měl hlavu skrytou v dlani levé ruky, pravou křečovitě svíral žezlo. Koruna ležela na mramorové podlaze vedle trůnu.

„Králi,“ přerušil dlouhé, mrtvolné ticho pevný hlas patřící muži, který až doposud trpělivě čekal, až mu vladař dá slovo. „Dovol konečně vyjet i mně. Už dost rytířů padlo, aby ji pro mě zachránili.“

Mezi rozevřenými prsty se zalesklo bělmo králova oka. Ze sevřených rtů zaznělo v odpověď: „Pokoušelo se o to mnoho udatných rytířů, nejlepších šermířů a nejodvážnějších bojovníků. Pokusil se o to i můj syn-“ Na chvíli se odmlčel, aby získal roztřesený hlas opět pod kontrolu. „Mám ještě další dvě dcery, proč si nevybereš jednu z nich?“

„Ale já ji miluji. Od prvního dne, co se to stalo, jsem ji chtěl hledat, ale ty s mým otcem jste rozhodli, že můj život je příliš drahý a znamená velmi mnoho pro obě naše království. Ale tentokrát už čekat nehodlám. Dej mi armádu, legii žoldnéřů, aby toho draka zabili. Já ji povedu, a princeznu vysvobodím.“

„Ne, sám víš, že to nejde,“zaznělo chraplavě zpoza popraskaných rtů, které voda nebo víno už dlouho nesvlažily. „Víš, kolik já a tvůj otec vedeme válek. Nyní nemůžu uvolnit nikoho. Království je důležitější než princezna. Bohužel nemám jinou možnost. Pochop to, princi.“

Na tváři následníka trůnu se na okamžik objevil výraz zoufalství, hned vystřídaný zarputilou odhodlaností. „Jak myslíš. Doufám, že se tvoje spojenectví s mým otcem nerozpadne,“ odvětil ostře princ a rázně vykročil z trůnního sálu. Král se ho ani nesnažil zastavit. Místo toho mrštil s žezlem na podlahu. S průzračným cinknutím zazvonilo o královské jablko.

* * *

Vztek už mladého prince dávno opustil. Nyní si jel pro svou milovanou, a ani drak mu v tom nezabrání. Snad. Prohlédl si svoji výzbroj, se kterou ho hodlá zabít. Jen meč. Žádná zbroj, nic co by ho mohlo ochránit před ohněm. Znervózněl. Myšlenky se ale automaticky vracely k ní. Zahnaly všechen strach a dodaly sebejistotu. Láska hory přenáší…

Najednou se před ním vztyčily hradby lesa. Vůbec si ho nevšiml, až do té doby, kdy vrcholky nejvyšších stromů zahalily sluneční kotouč. Pobídl koně vpřed, do hustého hvozdu. Cestička neomylně směřovala do jeho srdce.

Hned, jak se ocitl mezi prvními stromy, někde v dálce zazněl zpěv kukačky.

* * *

Během posledních týdnů mu v jeskyni přibylo až příliš mnoho zdobených zbrojí. Chtěl jen klid a pokoj pro dlouhý spánek. A pak přišli bandité s tou mrtvou, sotva patnáctiletou dívenkou – v původně asi bílých – zašpiněných a roztrhaných šatech. Zjevně ji znásilnili. Kůži měla na mnoha místech, hlavně na pravé ruce ohořelou. Ti bandité to vymysleli chytře. Dají ji sem a rozhlásí, že ji má drak ve své moci. A přesto to byli hlupáci. Zachtělo se jim pokladu, na kterém ležel. A tak ho probudili. Jen jeden unikl, bohužel tím se tu zprávu dozvěděli všichni. A další hlupáci, ti z magické univerzity ji ještě potvrdili. Zahnívající maso tu nechtěl, tak ji spálil dechem. Nyní její kostra spočívala opřená o skálu.

Koster začalo rychle přibývat, jak se v království objevovali hrdinové a odvážlivci. A každý byl tak hloupý, že ho chtěl zabít. Ti, co s sebou neměli magické ochrany umírali rychle, ti co je měli, umírali dlouho a ve strašných bolestech. Ten poslední nejdéle. Jen brnění a kosti vždy zůstaly.

* * *

Ten známý pach… zase další člověk. Nebylo jich snad dost? Mohli by už dostat rozum…

„Kde je princezna, nestvůro?!“ zakřičel princ od vchodu do jeskyně, meč tasený.

Drak pomalu vzhlédl. Ještě se mu nestalo, že by se s ním někdo snažil komunikovat. Ten rytíř si snad byl vědom své šance proti plamenům.

„Nikdy jsi ji nemohl zachránit,“promluvil, opět po tak dlouhé době obyčejnou, lidskou řečí.

Ani na dvacet metrů nemohl přehlédnout, jak se tomu člověku zúžily zorničky a zrychlil dech. Měl příliš dokonalý zrak i sluch.

„Lžeš! Kde je, cos jí provedl?!“ obořil se na něj, tvář, plnou zoufalství se ani nesnažil skrýt.

„Vaši mágové nedokážou ani rozeznat živého od mrtvého,“ odpověděl drak nepřímo. Podíval se na kostru princezny. Ozvalo se zařinčení meče o zem, jak vypadl princi z ruky. Rozběhl se k ní. Ve tváři se mu leskly slzy. Poklekl ke kostře a políbil ji tam, kde dřív mívala tvář. Musel jsi ji mít moc rád, jinak bys ji nepoznal.

Zastav to.

Celou jeskyni prozářilo oslnivé světlo, způsobené mocným plamenem, který zaplavil stěnu jeskyně od stropu až na zem.

Zastavil jsem.

U skalní stěny se k sobě tiskly dvě kostry, lebkami u sebe, v nekonečném polibku.

Vítr již rozfoukal všechnu mlhu, zametl zledovatělý prach na silnicích a volných prostranstvích. Nyní mlčel. Řetěz naposledy, s hlubokým zařinčením narazil do zábradlí, a rozhostilo se ticho a –

Ne klid. Bylo to jakési prázdno. Najednou se zdálo, že jediní obyvatelé tohoto kousku města jsou duchové. Auta stála nehybně po krajích silnic a na parkovišti, čekající na své majitele. Marně. Trolejbusová vozovna, moderní prosklená budova ve tvaru lodi, vypadala, jako by ji nikdo nikdy nepoužíval. Vozy v jejích útrobách stály vyrovnané v řadě, po jediném řidiči ani stopa. Tunel, ze kterého obvykle vyjížděly, byl vyplněný neprostupnou temnotou. Tmavě šedá, holá lanka trolejí zavěšená nad silnicemi, visela bez sebemenšího pohnutí, a spolu se sloupy tvořily dojem dlouhé chodby, oddělené od okolí železnou klecí. Na nedaleké zastávce čekaly pouze oloupané, popsané lavičky, a nepřijíždějící tramvaj vyhlížel odpadkový koš a vedle stojící sloupek označující místo, kde by měla zastavit. Nikde v dohledu se nic nehýbalo, po člověku ani památky.

Ale možná…

Z šedé oblohy se spustilo hejno černých ptáků. Vrány. Zakroužily v širokém oblouku nad plochými střechami budov školního areálu, proletěly okolo komínů a zamířily níž, k zastaralým oprýskaným oknům ve vrchních patrech. Vzduch prořízlo ostré zakrákání, nesoucí se až doposud zmraženým tichem k nejbližším sklům. Ale ne až za ně…

Je tam.

* * *

Ze zastaralého amplionu se šuměním prodralo několikanásobné gong, záhy se ztrácející v náhlém nárůstu hluku.

Ještě jednou se podíval po třídě, jak se mu relativně udržovaný klid v hodině mění v naprostý, ale pro školy tak typický, chaos přestávek. Dnes mu to však nevadilo. Oči se zastavily u žáka v poslední lavici u okna, který snad jako jediný ještě seděl na svém místě. Rychlými tahy tužkou dokončoval nějaký obrázek v sešitě, ale i na dálku bylo poznat, že se nejedná o paralelní zapojení rezistorů, které bylo na tabuli. Nepříliš užitečný výsledek hodiny základů elektrotechniky.

Ale ani to mu nevadilo. Dnes rozhodně ne. Po tváři mu přelétl zvláštní úsměv. Zapadlé oči však zůstávaly stejné. Směs šedé a modré, tvrdé jako ocel, zaštiťující černou uprostřed, která nedávala sebemenší šanci komukoliv nahlédnout dál, ani těm, kteří byli obdařeni tím zvláštním talentem.

Na okamžik se střetly s pohledem toho chlapce, ten však okamžitě sklopil zrak zpátky k sešitu, a po podpisu obrázku ho narychlo zavřel.

Takže zasněžená krajina… Ještě se uvidí, co se z tebe vyklube, prolétlo vyučujícímu při odchodu hlavou.

Tentokrát nezvolil tradiční cestu do svého kabinetu, ale přesně opačnou.

* * *

Ten učitel Tomášovi den ode dne naháněl větší hrůzu. Ne, že by k němu byl nepříjemný, to ani zdaleka, ale vždy, když na sobě ucítil jeho pohled, přeběhl mu mráz po zádech. A navíc v jeho očích bylo něco… divného. Nedokázal to popsat, ale na rozdíl od ostatních z něj necítil žádné emoce, nebo náladu. Všechno bylo skryto za čímsi podobným bariéře.

Osobně proti němu nic neměl, ale instinktivně ano. A nejvíc právě uplynulou hodinu. Vlastně se nic nestalo, byla to hodina jako každá jiná, ale i přes to, že učiteli nevěnoval pozornost, jeho mysl uchvacoval iracionální strach právě z něj. Tomášovi se stále ještě třásly ruce. To nebyla paranoia. Určitě ne.

* * *

Kancelář se halila do tichého, klidného šera. Přes žaluzie se dostalo jen pár paprsků světla, dopadajících na knihovnu z leštěného dubového masivu, táhnoucí se podél celé pravé stěny místnosti.

Ředitel se za stolem, patrně stejné výroby jako ostatní nábytek, skláněl nad svazkem papírů, když ho vyrušilo tlumené zaklepání.

„Dále,“ odpověděl automaticky.

Po krátkém klapnutí dveří do místnosti nahlédl postarší učitel s plnovousem a ještě větší pleší, než jakou měl ředitel sám. Ale ne o mnoho. Výraz v jeho obličeji naznačoval dobré zprávy.

„Neruším?“ zeptal se. Pozdrav si odbyl už minulou přestávku.

„Ale jistě že ne. Pojďte dál, pane Klásek,“ zaznělo mu v odpověď ještě vstřícněji než obvykle.

Už to poznal. Ať to bylo cokoli, věděl, že jakýkoli jiný výraz, než obvyklá kamenná tvář, znamená něco důležitého. Učitel přešel po místnosti a usadil se do jednoho z křesel po levé straně stolu.

„Mám pro vás dobrou zprávu, pane Řího.“

Já vím, si ředitel nechal pro sebe. „Ano?“

„Žádná výjimka se v tomto roce nestala.“

Daleko lepší zpráva, než jakou očekával. „Opravdu? Ale jak je možné, že jsme ho neodhalili dřív? Nebo je to ona?“

„Je to chlapec. Zdá se, že něco málo zná, ale necítím z něj žádnou sílu. Umí jen pozorovat a taky se maskovat.“

„Opravdu? Neříkejte… A jakým způsobem?“ zeptal se ředitel s rychle narůstajícím zájmem.

„Jde o ukrývání aury, takže je pak velmi snadno přehlédnutelný, hlavně když u něj je někdo další. Dá se tak pozorovat pouze vizuálně. Bylo by nebezpečné, kdyby se vmíchal do davu. Tak by se nám mohl velmi snadno ztratit.“

„To bude snadné vyřešit,“ mávl nad tím ředitel rukou a otevřel jednu ze zásuvek stolu. Byla plná dokumentů. „Jak že se jmenuje?“

„Tomáš Skalický,“ zaznělo v odpověď.

Ředitel položil ruku na hřbety složek a pak, bez jediného zaváhání vytáhl právě tu, kterou potřeboval. Obálka byla téměř prázdná, až na pravý horní roh, kde stálo jméno a šesticiferný kód. Otevřel ji a zběžně prolistoval. U papíru hned za kopií vysvědčení z deváté třídy se zastavil a důkladně si ho přečetl. S náznakem zklamání se obrátil zpět na kantora.

„Víte, kolego, že jich bylo ještě před padesáti lety daleko méně?“ zeptal se. Nechal Kláska, aby naznačil zápornou odpověď a pokračoval: „Zrovna jsem dočetl jeden ze spisů dávných mistrů našeho řemesla, a dozvěděl se, že je tehdy bylo velmi obtížné najít. Naši předchůdci proto často jezdívali s cirkusy a dalšími kočovnými společnostmi, a protože se na jejich vystupování šel podívat kdekdo, objevil se i některý z nich.

Po druhé světové válce je zaznamenán jejich velký nárůst, a to nejen v Evropě. A za padesát let nebylo zjištěno proč.“

Probral se zbytkem papírů, zavřel složku a ještě jednou pohlédl na jméno.

„Informujte ostatní zaměstnance,“ vyzval ho po chvíli, slovo školy však vypustil, „ať se ke mně dostaví po obědě na poradu.“

Po chvilce ticha, která naznačovala, že může jít, se Klásek zvedl k odchodu. Ještě než za sebou zavřel dveře, ozvalo se za ním s náznakem škodolibého pobavení: „A nezapomeňte informovat pana Navrátila.“

Dveře potichu klaply. Opět klid. Jen složka Tomáše Skalického v tichém šelestu přistála v jiném šuplíku na dva další, velmi podobné dokumenty.

Říha se porozhlédl po místnosti a zadíval se na část knihovny, kde byly vystaveny největší cennosti. Tři knihy, všechny v černé kožené vazbě, vykazující okázalé stáří, ale i dobré zacházení, vedle nich tři podivná kovová těžítka s dobře zřetelnými rytinami, největší cenností však byla nádherná, stříbrem zdobená replika turecké šavle ze 17. století.

Ředitel se otočil v křesle, odhrnul žaluzie a zadíval se ven na vrány, jak přelétávají po školních pozemcích. Zaposlouchal se do jejich krákání.

* * *

Ruka nepříjemně pálila. Nebyla to jediná část těla, která si stěžovala, ale byla na tom nejhůř. Unaveně se pohybovala sem a tam, a jehlovým pilníkem, který držela, rozšiřovala otvor v malé kovové destičce upevněné ve svěráku.

Tomáš se narovnal, aby ulevil zádům, rozhlédl se, aby zjistil, jak jsou na tom nejbližší spolužáci, a s potlačovaným zívnutím se protáhl. Byla to nekonečná práce. Železné piliny se zažíraly hluboko do kůže a neustále jich přibývalo. Měl dojem, že ostatním to nevadí tak, jako jemu, alespoň si při reptání na téma „co je to za hroznou výuku“ ničeho takového nevšiml.

Zlaté dřevo, říkal si. Když si tehdy u vyřezávání mumlal, jak to jde pomalu, nevěděl, co ho čeká. Jenže teď už bylo pozdě. To věčné pilování byla první – a podle jeho názoru naprosto zbytečná – část praktického vyučování. Ještě, že je měli jen dva dny ze dvou týdnů. Zbývala hodina a půl.

„Podej mi rýsovací jehlu,“ promluvil chraplavý hlas z nepříjemně krátké vzdálenosti. Tomáš nemusel ani otočit hlavou, aby se ujistil, kdo to je. Neměl tohoto učitele rád, a velmi brzy poté, co ho poprvé uviděl, nabyl dojmu, že to je vzájemné. Trochu opožděně se pokusil zakrýt svoje leknutí, konečně odtrhl pohled od okna, a začal se přehrabovat v zásuvce stolu, ze které musel vzápětí vytáhnout i kladivo a dorazovou měrku.

Promnul si ruce, chopil se svého nástroje a pustil se zpátky do práce. Upřel zrak znovu ven. Výhled kazily staré rezavé mříže, stejné, jako v jejich třídě. Nejlepší ochrana proti zlodějům. Ve škole bylo mnoho věcí, které se daly ukrást a dobře zpeněžit, i když, jak se porozhlédl po dílně, tady to neplatilo.

Obloha se zdála být jedním velkým mrakem, dostatečně šedivým na to, aby bylo jasné, že bude pršet. Slunce za ním zářilo příliš slabě, než aby udělalo den hezčím. Tráva se sice zbavila jinovatky, ale svoji barvu už ztratila. Ztmavla a už se nezdála tak živá.

Učitel se vracel zpět. Jeho kroky byly od otevřených dveří do kabinetu zřetelně slyšet. Nejvyšší čas, aby se zase otočil k práci a předstíral, že ho plně vytěžuje. Stihl to.

„Tady to máš zpátky,“ utrousil. Jeho hlas byl měkký, snad kdysi zvučný a příjemný, ale neblaze se na něm podepsal alkohol a častý křik. Stal se suchým stejně, jako cigarety, které z něj byly také občas cítit. Učitel podal Tomášovi kladivo a dorazovou měrku. Tomáš je uložil zpátky na svoje místo, natáhl ruku, aby vzal poslední předmět, ale…

Au! Zasyknutí zastavily pevně sevřené rty. Dlaň se srazila s hrotem rýsovací jehly, když ji chtěl dát učitel do stolu sám.

„Nestalo se ti nic?“ zeptal se učitel rychle. Jeho hlas se stal na okamžik vlídnějším, jako by o svého žáka měl starost. Jako kdyby mu nebyl lhostejný.

„Ne, nic,“ zamumlal Tomáš, hledaje místo, kam ho hrot zasáhl. Bod, odkud odeznívala bolest, zůstal neporušený. Žádná krev, snad jen drobná oděrka. Skrz kůži se nedostal.

„Vážně?“ ujišťoval se kantor. Tady v dílně se dalo dojít k infekci snadno.

„Nic s tím není,“ odvětil a ukázal mu dlaň. Učitel si ji pozorně prohlédl, a když neshledal nic, co by ošetřit potřebovalo, odešel zkontrolovat a případně zhoršit známku některým příliš hlasitým žákům. Ale až k nim nedošel. Zastavilo ho zazvonění telefonu.

„Ano? Á, to jsi ty, Vláďo. Jak to jde?“ vybavoval se lehkým, nenuceným konverzačním tónem, usmíval se a hrál si se zakroucenou telefonní šňůrou. „Já? Už jsem to zkoušel, ale nevyšlo to,“ pokračoval. Během krátké odmlky přejel pohledem dílnu a pak přikývl, jako by to ten na druhé straně mohl postřehnout. Anebo jen nebylo slyšet souhlasné mhmm. „Dobře, budu tam. Jo, jo, ty taky. Tak se měj.“

Sluchátko s klapnutím dosedlo na původní místo.

O čem si tak mohli povídat… Měl dojem, že to nebyl jen tak obyčejný rozhovor o ničem, kterých si učitelé praktického vyučování telefonovali denně spousty. Poslední dobou měl podezřívavých dojmů až nad –

Tok myšlenek najednou zastavil hlasitý zvuk. Nezněl zvenčí, ale v jeho hlavě. Dlouhý, zoufalý výkřik… Sevřelo se mu srdce, jako by ze sebe chtělo dostat všechnu krev, vzduch uvázl v uzavřených plicích.

…umlčený ztrátou vědomí.

A to věděl jak? Nevěděl. Ty myšlenky se nabízely samy, vtíravě, neodbytně, tvářily se jako jediné a nevyvratitelné řešení.

Poněkud pozdě si uvědomil, že sebou trhl, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. Rozhlédl se, jestli to někdo nespatřil, a vzápětí skryl hlavu do dlaní.

Dnes měl hodně špatný den.

* * *

Pod proudem vody se rudá barva rychle vytratila. Čepel ostřená zvlášť pro tuto příležitost, ztratila poslední zbytky tekutiny, se kterou se tak ráda mazlila. Naštěstí jí nemusel prolévat mnoho, šlo to jako po másle. A tělocvikáře, pana Žďárského, vlastně také nepotřeboval. I když, každá pomocná ruka se hodí. Spousta takových, jako ona, se v podobných situacích dokázalo chovat dost nevyzpytatelně. A někdy se na jejich zvládnutí hodil i hasící přístroj, nebo některé ze schopností, které už musel tolikrát, i když většinou rád, použít.

Dnes ho hřál pouze pocit poctivě vykonané práce, která jistě v některých kruzích pomůže k udržení výborné prestiže a statisticky bez několika desetin stoprocentní úspěšnosti. Ach ano. Jediná černá ovce se od roku 1949, kdy byla tato škola založena, objevila na zdejších pozemcích. Ale to ještě nebyl ředitelem.

„Řekněte někomu, aby vám s ní pomohl na ošetřovnu,“ rozkázal, když jeho pohled opět spočinul na dívce ležící v koutě místnosti. „Tak za půl hodiny by se měla probudit. Můžete ji pak propustit domů.“

Ocel se několikrát zaleskla v ručníku, a pak se rychlým pohybem vrátila do pochvy, upevněné k opasku. Přes třicet let nacvičovaný pohyb.

Oblékl si sako a pohlédl na Žďárského. „Kolik je hodin?“

Tělocvikář se opíral o stěnu a hrál si s baseballovým míčkem. Podíval se na stopky, ještě s píšťalkou pověšené na šňůrce kolem krku. Párkrát stiskl jedno z tlačítek na boku. „Čtrnáct hodin, tři minuty.“

„Nejvyšší čas,“ zamumlal si pro sebe Říha.

„Koho na tu práci budete chtít? Mám s sebou téměř vše, co budu potřebovat, a myslím, že by bylo nejlepší zastihnout ho těsně po skončení vyučování.“ Vydal se směrem ke dveřím. „A kterého jste měl vlastně vybraného?“

„Oba,“ usmál se svým obvyklým, zvláštně pobaveným způsobem. „A proto chci všechny naše lidi, abychom je mohli chytit, a nenastaly žádné vážnější problémy.“

* * *

Očima se vrátil ke svému odrazu v poškrábaném zrcadle.

Zdál se být stejný, a přece si připadal jako někdo jiný než ten, koho viděl ráno. Zmatek a strach ještě nevyprchaly docela. Voda je, stejně jako železné piliny na rukou, nedokázala smýt úplně. Ale do podzimních prázdnin zbýval už jen jeden den. Myšlenka dodávající sílu a posilující vůli.

Mokrýma rukama si přejel po tváři kolem nosu k čelu, a konečky prstů zajel do vlasů. Chvíli je tam nechal. Kdyby tak mohl zůstat jen v tom temném prostoru před očima, bez všeho spěchu, myšlení na včerejšek, plánování zítřka…

Nešlo to. Jednou je otevřít musel.

Zamířil k šatnám. Prošel dveřmi, na kterých byl vidět tmavší obrys ještě nedávno visící cedulky, hlásající umývárna, a vykročil chodbou.

Potemněla. Po její celé délce byly pouze tři prosklené části; nouzové východy naproti dveřím ke schodištím, které nedokázaly osvětlit koridor ani za poleního slunce, natož teď. Mraky stále těžkly a vzduch pod nimi nepříjemně houstl.

„Ahoj,“ ozvalo se mu za zády, sotva ušel dvacet metrů. Stačil si všimnout jen toho, že hlas patří dívce.

Zastavil. Už bylo dost těch překvapení, zvláště když nebylo ani jedno z nich příjemné. Právě naopak.

Pomalu se otočil. Uviděl před sebou drobnější dívku s dlouhými, rovnými vlasy černé barvy. Zdálo se, že byla také její nejoblíbenější, protože oční stíny, řasenka i oblečení lehce gothického ražení – přiléhavá blůzka a kalhoty odhalující křivky boků – byly sladěny právě do černé.

Už ji někde viděl. Jistě že ji už viděl! Jednou na obědě, když zrovna nepředbíhal ve frontě, měl možnost si ji prohlédnout. O moc hezčí obrázek než to, co pak dostal na talíř.

„Čau,“ opětoval pozdrav, neskrývaje překvapení.

„Potřebuju si o něčem promluvit,“ začala poněkud nervózně.

O čem? Vždyť se vůbec neznáme, prolétlo mu hlavou. V mysli se mu ale začala formovat velmi příjemná teorie.

„Prvně bych se chtěla zeptat…“ pokračovala ještě nervózněji než předtím, ale tentokrát s určitou naléhavostí. Tomáš se na ni povzbudivě usmál. Ohlédla se přes rameno, a pak skoro najednou vychrlila tři slova: „Byl jsi tam?“

V duchu se proklel za to, co si myslel.

„Kde?“ zeptal se, přemýšleje o tom, jestli se nepřeslechl.

„To je škoda. Na vysvětlování nemám moc času. Až zjistí, kde jsem, bude možná pozdě,“ řekla rychle. Zklamání v jejích očích nebylo poznat, asi na ně nebyl čas. Pohrávala si se stříbrným prstýnkem, na němž byl vyobrazen nějaký symbol, ten však nebyl vidět, protože ho vždy zakrýval jeden z prstů. Nehty měla taky nalakované černě. „Budeš mi muset důvěřovat. Nejlepší by bylo, kdybych tě tam vzala, ale tady to nejde. Mají to zařízené v celém areálu tak, aby se zde nedal udělat průchod.“

„Průchod?“

„Na tom teď nezáleží. Pokud toho víš tak málo, tak zatím nemá ani smysl o tom mluvit.“

Tomáš měl pocit, že ho černovláska považuje za batole, které se ještě ani nenaučilo chodit. „Počkej,“ zastavil rychlý příval slov, a pomalu, přehnaně artikulovaně pokračoval: „O co se tady jedná?!“

„Je těžké to vysvětlit. Ale pokud mi nebudeš věřit, tak to vůbec nemá cenu.“

„Zkusím to.“

„Dobře. Čím bych tak začala…“

Na chvíli se odmlčela. Zdálo se, že rozvažuje, co by mohla říct. Bylo vidět, že nemá času nazbyt, a rozhoduje se, zda půjde více přímo, než by chtěla, nebo podle původního záměru. Zdálo se, že zvolila první možnost.

„Myslím, že bys to měl cítit i ty. Jde o učitele. Nemáš z některých z nich takový divný pocit?“

Nemusel ani uvažovat, aby mu v hlavě vyvstala kladná odpověď.

„Popiš ho,“ vyzvala ho, když si prohlédla jeho oči. Četla si v nich jako v otevřené knize.

„Je to takový pocit stísněnosti, když se na tebe dívají,“ přemýšlel Tomáš nahlas, snaže si co nejpřesněji vybavit nedávné zážitky. „Je z nich cítit chlad a… nenávist. Ale nenávist směrovaná k někomu jinému, ne přímo k tobě samotnému, není osobní…“

„Ano… Ve tvém případě máš pravdu,“ řekla dívka váhavě.

Odvrátila od Tomáše zrak a překontrolovala potemnělou chodbu.

První kapky deště dopadly na okenní sklo. S ním pomalu odplouvaly všechny jeho pochybnosti, a na jejich místě se nesměle usazovala důvěra. Zdálo se to šílené, na lež až příliš.

Odněkud z podvědomí vybublávaly vzpomínky, pocity, byly však příliš daleko, než aby je dokázal rozpoznat.

„A dnes pořádají něco jako lov,“ dodala jakoby mimochodem.

„Tak proč tady ještě stojíme?“

„Teď hlídají východ, musíme počkat.“

„A jste si jistá, že všichni?,“ zeptal se ředitel. Jeho postava se napůl vyloupla ze dveří umýváren. Dívka se rychle otočila, Tomášovi stačilo jen pozvednout pohled.

Všechno slyšel. On všechno slyšel! Už se mu nezdál, jako ten usměvavý, společenský, milý člověk, který měl první den proslov k novým studentům, poté co jim pustil hymnu. Nyní ho vnímal jako nepřítele. Takže jí opravdu věřil.

Pomalu mu docházelo, jak se ke dveřím dostal. Tomáš je nechal otevřené, když opouštěl umývárny, a tak mohly ředitele po celou cestu krýt. Ale jak mohl přeslechnout jeho kroky?

„Překvapená, že?“ pohlédl na černovlásku. „Schopnosti zradily?“

„Však vy víte, že ne,“ odvětila.

„Ale na tuto možnost jsi měla být připravená, Petro. A na mnoho dalších. Zpráva ze základní školy o tobě hovořila velmi… hmm, kladně. Už v osmé třídě chtěli zakročit.“

„To mě těší,“ ušklíbla se černovláska ironicky a rozhlédla kolem sebe. Nejspíš si rozmýšlela cestu úniku. Byly dvě. Buď po schodech do patra, nebo rovně k hlavnímu východu.

„Nemáš kam utéct. Slyšíš je, že ano?“

Roztáhl rty do svého úsměvu, oči zůstávaly nepříjemně chladné. Úsměv sadisty.

Tomáš nastražil uši, ale neslyšel nic. Zato Petra nejspíš ano. Poplašeně těkala očima po vzdálenějším konci chodby.

„Jak to, že jsi ji nedokázala zachránit? Jak to, že jsi včas nezjistila, kdo jsme?“ pokračoval ironicky obviňujícím tónem.

Ji? Nás tu bylo víc? proběhlo Tomášovi hlavou.

„Nedokázala jsi zachránit ji, ani tady svého kamaráda. A nezachráníš ani sebe.“

„To se ještě uvidí,“ procedila Petra nenávistně skrz zaťaté zuby.

„Jen tak se odtud nedostaneš,“ odsekl pohrdavě ředitel.

Nastala chvíle ticha, do kterého se po chvilce vmísil zvuk klapání tvrdých podrážek několika párů společenských bot. Petra ustoupila dozadu a pošeptala Tomášovi do ucha s pomalu se stupňující naléhavostí:

„Jsou to sice většinou padesátníci, ale dokážou nemile překvapit. Pokud si alespoň trochu nevzpomeneš, tak odtud neunikneš. Se svými schopnostmi tě dokážou zastavit velice jednoduše.“

„No výborně slečno! Pokračujte, nenechte se rušit. Nemusíte být stručná, nechám vás domluvit.“

„To je jedna z nich,“ řekla a ztlumila hlas ještě víc, že ji ani Tomáš skoro neslyšel. „Část tvého já má nadpřirozený původ. Umožňuje ti to cestovat mezi dvěma světy. V tomto světě jsi člověk, a v tom druhém máš podobu magického tvora, který se v tobě skrývá. A ten teď spí. Ale pokud si vzpomeneš, co jsi zač, začneš objevovat jeho schopnosti a budeš je umět používat i v tomto světě. I teď dokážeš využít některé z nich, i když o tom asi nevíš, ale pokud se probudíš, můžeš se s jejich pomocí odtud dostat.“

Ředitel je nehnutě sledoval. Tomáš nevěděl, jestli je slyší i teď.

„Jak mám zjistit, co jsem?“ zeptal se.

„Víš,“ na chvíli se zadrhla, rozvažujíc, co mu může říct, „magických tvorů je víc, než si asi teď myslíš. Jednorožec, fénix či drak, ale i džin nebo hydra. A jsou mezi námi i zvířata, která se vyskytují na tomto světě, třeba vlci. Zkus si vzpomenout, které tě třeba nejvíc fascinovalo. Je to jedna z možných cest, jak to zjistit, když se nemůžeš dostat tam.“

„Bez tohoto vědění je to nejlepší, Tomáši. Věř mi, že když to nevíš, o nic nepřicházíš. Zato my ti ulehčíme spoustu problémů, jaké bys měl, kdybys věděl, co v tobě je. Je to něco jako nemoc, a my tu jsme od toho, abychom tě vyléčili,“ řekl ředitel otcovsky. Příliš mu ten tón neseděl, jako by se připravoval o zábavu, povyražení, které zbavovalo jeho život monotónnosti. Ale stále je slyšel!

„Skončeme to tedy,“ rozhodl. „Už jsi mluvila dost. Nějaké poslední přání?“

Chvíle rozhodnutí. Zavládlo napjaté ticho, nikdo ani nedýchal. Čekalo se už jen na pohyb toho, kdo to celé začne.

Vzadu v chodbě budou aspoň dva. Na schodišti další. Chodbu vepředu blokoval ředitel, stále napůl stojící za dveřmi. Možná se i tam skrývá někdo další. Zdálo se, že poslední přání zůstane nevyřčeno.

Petra ještě jednou pohlédla Tomášovi do očí. Měla hezký krk, když musela zvednout bradu. Oči taky. Zelené, jasné, lesklé jako dva smaragdy, každý s černou perlou uprostřed. Zvláštní pohled. Zdálo se mu, jako by přes něj mohli spolu komunikovat. Věděl, co udělá.

Otočila se zpět, ještě jednou pohrdavě pohlédla na muže, který jí stál v cestě, a vyrazila kupředu. Patnáct metrů, které je od sebe dělilo, se neuvěřitelně rychle zkrátilo na deset, pět, tři… Přikrčila se ke skoku…

Vzduch protnulo ostré zasvištění oceli, a najednou se celý obraz zastavil. Petra stále s pokrčenýma nohama, trupem nachýleným dopředu, jen hlava byla tak vzadu, jak to jen krk dovoloval. Těsně před jejím nosem se nacházela čepel šavle. A na ředitelově tváři stále stejný úsměv, snad ještě s nádechem triumfu. Skoro ji dostal do kolen. Hleděl na ni přes tenký list čepele, vyžívaje se v jejím překvapení. Vyčkával. Čas měl povinnou přestávku.

Pak se opět, bez varování rozeběhl v původní rychlosti. Čepel se sklopila, opsala oblouk a ťala na rameno. Do prázdna. Tupý náraz. Černá bota prolétla nebezpečně blízko stříbřitého odlesku. Šavle volným letem zakončeným zařinčením narazila do dřevěného obložení zdi. Petra dokončila přemet a vyšvihla se na nohy. Šavle dopadla na podlahu. Ředitel se pro ni sehnul, ale Petra už dál nečekala. Rozběhla se na druhou stranu chodby, ale hned jak se otočila, objevilo se v její tváři další překvapení. Doběhla k Tomášovi, ale pak se zastavila. Na druhé straně chodby stáli tři učitelé. Fyzikář, pan Hrdlička, jeden z mála zdejších kantorů, kterému ještě nezačaly ustupovat vlasy, vedle něj hlavní učitel praktického vyučování, a nalevo tělocvikář, hrající si s kovovou baseballovou holí.

Zlaté dřevo.

Pomalu, obezřetně postupovali, aby zablokovali i poslední únikovou cestu, schodiště.

„Můžeme to vyřešit i bez násilí. Vzdejte se, nemáte kam uniknout,“ ozval se zezadu známý hlas. Přibližoval se.

„Teď nebo nikdy,“ zašeptala Petra, ohlédla se dozadu, jak daleko ředitel je, a vyrazila ke schodišti. Tomáš se s ní snažil udržet krok, ale jí pomáhaly nadlidské síly.

Dva učitelé zůstali na místě, aby chránili chodbu, třetí přiběhl ke dveřím, chytil pálku oběma rukama a napřáhl se. Ona na to nedbala, snad ještě zrychlila, a zamířila, místo ke dveřím od schodiště, na něj. Rozmáchl se. Hůl mířila přesně, ale pročísla už jen černé vlasy, a vzápětí padala dozadu, vedena křečovitě sevřenou rukou. Ozval se dutý náraz a zavřené křídlo dveří se zatřáslo. Kolem se prosmýkly dva stíny.

Na schodech čekal učitel praktického vyučování, kterého Tomáš dnes celý den měl. V dlani skrýval nějaký přístroj, který i přes svoji malou velikost okamžitě upoutával pozornost. Petra ale neváhala. Přeskakovala schody po třech nebo čtyřech, a najednou byla u něj. Vyrazil rukou přímo proti ní, přístroj se Tomášovi ztratil z očí. Zespoda nebylo vidět, co se stalo, v příštím okamžiku ale padal kantor na zem. Na jeho tváři se začaly rýsovat čtyři dlouhé šrámy plnící se krví.

* * *

Klapavé zvuky dvou párů bot byly již skoro neslyšitelné. Tedy pro obyčejného člověka. On však stále vše vnímal, jak stoupají po schodech, a otevírají dveře ve čtvrtém patře. Někdy byla tato schopnost prokletím, ale pro chvíle jako tato se nesmírně hodila. Dobrá informovanost, to byl jeden ze základů úspěchu.

A dobře fungující tým druhý. Pohlédl na Žďárského, jak se za pomoci fyzikáře, stále ještě otřesený, zvedá z podlahy, druhou rukou se přidržoval dveří.

„Jak mě taková malá holka dokázala povalit?“ divil se tělocvikář.

„Nezapomeňte, pohybová energie závisí na druhé mocnině rychlosti a polovině hmotnosti,“ poznamenal Hrdlička.

Ředitel si několikrát zkusmo potěžkal zbraň. Ruka už byla zase v pořádku. Ta dívka umí překvapit. Nejlepší způsob jak ji porazit, bude zjištění, co přesně je zač.

Říkal si, jestli jeho kolega za dveřmi přijde. Postával tam dost dlouho. Nebyl to jeho oblíbený podřízený, protože mu jako jediný tykal, a navíc snad ani neznal jeho křestní jméno. To mu ale ani v nejmenším nečinilo problémy, protože si ho vymyslel sám. Většinou se spolu bavili po telefonu, což nebylo tak hrozné, ale na akce jako tato ho bohužel potřeboval.

Už se chtěl jít podívat, co tam dělá, když konečně vešel. Přes ruku zakrývající levou polovinu obličeje mu prosakovala krev.

„Ukažte,“ přivítal ho s očividným zájmem Říha.

Učitel neochotně odkryl tvář. Okraje čtyř hlubokých ran, které se dostaly až k lícní kosti a spodní čelisti, byly docela hladké.

„Takže kočkovitá šelma. Která si navíc ještě ostří drápy,“ zamumlal a očima důkladně prozkoumal poranění. „Však se jí ještě podíváme na zoubek…“

Mávl rukou, ať si s tím nechá něco udělat, zatímco v hlavě pomalu vyvíjel plán. Měl ještě někoho v záloze.

* * *

V tomto patře už snad ani nikdo nebyl, až na věčnou temnotu hrající si se stíny. Bílé stěny se staly tmavě šedými, a strop, tvořený děrovanými plechovými příčkami stejné barvy, mezi kterými bylo vypnuté osvětlení, se vlivem tmy zdál být nebezpečně nízko. Celý koridor chodby tvořil dojem tísně a nepříjemného sevření.

„Slyšíš to?“ zeptala se Petra.

Všechny zvuky uvnitř budovy lehce vyplouvaly na hladinu slyšitelnosti, kterou neblaze ovlivňovalo počasí venku. Teď ale nebylo slyšet nic jiného než déšť.

„Co?“ nechápal Tomáš.

„Právě že nic. Nic…“

Zadumaně se podívala do dvou nejbližších učeben. Už bylo dost divné to, že vůbec zůstaly odemčené, když v nich nikdo nebyl. Výuka vyšších ročníků končila ve tři a později, zatímco hodiny teď ukazovaly 14:23.

„Vyklidili bitevní pole,“ přemýšlela nahlas. „To znamená, že komplikace čekali.“

„Dobře, ale kudy teď?“

„Je tu moc budov a chodeb, než abych se tu stihla za čtvrt roku, co tu jsem, zorientovat. Tím nad námi mají výhodu. Řekla bych, že v tomto patře se nikam nedostaneme. Musíme to zkusit jinudy.“

Druhé patro bylo, stejně jako obě podlaží nad ním, prázdné. A přesto se zdálo něčím podivným naplněné. Číhal z něj strach. Instinkty se vzpíraly otěžím vůle, ale ty nepovolily. Petra se občas bleskurychle otočila, ale mlčící koridor zel vždy pouze prázdnotu. Postupovali pomalu a obezřetně. Museli tu někde být. Spojovací chodba už naštěstí nebyla daleko. Zbývalo k ní ani ne deset metrů.

Déšť narážel v prudkých poryvech masivními kapkami do skla. I vzduch uvnitř byl prosycený jeho vlhkým pachem, poháněný občasným závanem větru. Někde muselo zůstat otevřené okno.

Vtom se Petra s trhnutím zastavila. Tomáš vepředu nespatřil nic, ale ona, zdálo se, viděla ve tmě dobře.

„Jsou zavřené…“ špitla roztřeseným hlasem. Začala strnule ustupovat zpátky.

Vrznutí. Nepříjemně ostré zaskřípění pantů vykřiklo temnotou. Za okamžik ji rozjasnily dva úzké pruhy nejasné šedivého světla, pomalu se rozšiřující  do obdélníků. Ještě chvíli rostly, až se navzájem dotkly a vytvořily jeden.

Pak je něco zastínilo. Dvě siluety propíjející se navzájem.

Tomáš se už chtěl dát na útěk, když si všiml Petry, jak strnule stojí na místě, a dívá se na ně. Její prázdné oči, strnulé rysy obličeje a pootevřená ústa vykazovaly, že není při smyslech.

Chtěl k ní přistoupit, ale zrak se najednou začal mlžit a vlnit. Zvuky deště se staly arytmickou symfonií chaosu, jejíž hlasitost se přelévala z dutého ticha do ohlušujícího hluku ve vodě točící se pod vodopádem. Propadal se do ní stále hlouběji, a její tlak zesiloval.

Najednou v hlavě cítil přítomnost někoho jiného. Sálal z něj příjemný pocit vykonaného dobrého skutku na pozadí fanatické nenávisti.

Chvíli vyčkával a prohlížel si mysl. Když nic nenacházel, začala mu docházet trpělivost. Příjemný pocit vyprchával a nahrazovala ho sžírající posedlost něco najít.

Tlak se stále zvyšoval. Snažil se prolomit pevně odolávající bariéry myšlení. Stával se neúnosným, až se najednou celý uvolnil. Vetřelec propátrával vzpomínky a zanechal po sobě otvor mezi nimi a zbytkem vědomí. Přelétával v nich a narážel i na ty nejintimnější. Odhazoval je a nechával v nich odporné stopy své přítomnosti, ničící je navždy.

Odněkud zvenčí se ozval slaboučký zvuk. Byl příliš daleko, než aby se na něj dalo zareagovat.

Tomáš se pokoušel vetřelci vzepřít, ale ten byl příliš silný. Začal tlačit na hranici mezi vědomím a nevědomím. Tomáš měl dojem, že jeho mysl roztrhá, ale stěna jen pomaličku slábla.

Vtom se z těch míst něco uvolnilo. Z neurčitých průhledných tvarů se cosi začalo formovat a bíle zářit. Jako oslňující blesk se to prohnalo myslí a zmizelo. Tomáš začal cítit, jak získává sílu a může vetřelci vzdorovat. Bolest začala ustupovat. Najednou byl vetřelec pryč.

Tomáš se vracel stejnou cestou do přítomnosti. Před očima se opět objevil vlnící se obraz chodby, v uších zněla zase ta podivná melodie.

Jediné, na co myslel, byl útěk. Rozběhl se za šedivým světlem. Muselo to být okno naproti dveřím od schodiště. Podlaha se nebezpečně vlnila, ale rovnováhu udržet dokázal. Záře dodávala naději a sílu. Ale i za ní někdo byl!

Tomáš se už neotáčel. Dveře byly jen několik kroků. Rychle se to přibližovalo, pak spatřil kovový odlesk šavle.

Náraz do otevřeného křídla dveří Tomášovi skoro vyrazil dech. Ale stihl to.

Jak běžel dolů, mysl se začínala postupně rozjasňovat, stopy po vetřelci však zůstávaly palčivě jasné. Ale začal pociťovat, že v něm je něco víc, něco, co dosud přebývalo v podvědomí. Některé vjemy a pocity, které dřív měl, se staly daleko intenzivnějšími a jasnějšími.

Srdce však stále bušilo jako splašené, jako by chtělo vyskočit ven, jen aby se dostalo co nejdál, ale on jeho tempu stačil. Neposlouchal, co se děje tam nahoře, byl teď a tady všemi smysly. A přece… nebyl to výkřik? Ne, teď se musí postarat o sebe. Krev ve spáncích hlasitě vřela, plíce opět znásobily svoji obvykle línou frekvenci.

Dostal se ke dveřím únikového východu. Sáhl po klice. Zamčeno.

To mě mohlo napadnout, pomyslel si trpce.

Podíval se přes mříže na zmáčený trávník. Už aby byl venku. Zkusí to jinudy.

Nahlédl do třídy. I přes vybledlé, kdysi snad zelené žaluzie byly rezavějící mříže vidět taky. Zkusil jinou třídu. To stejné. Záchody. I to malé okénko téměř u stropu, kterým by se snad ještě prosoukal, ale určitě se k němu nedostal, bylo chráněno týmž způsobem.

Moc pěkně promyšlené, skvělá ochrana proti zlodějům, ale ti nejsou ten hlavní důvod, že.

Zbývala tedy jediná cesta. Přes hlavní vchod.

Zaslechl za sebou zvuky, přesně ty, které slyšet nechtěl. Na Petru příliš hlasité.

Na Petru? Kam vlastně zmizela? Několikrát v duchu zaklel.

Stejně se dokáže o sebe postarat líp, naznal, když opouštěl toalety. Učitelé byli ještě na schodech. Třeba ho nedoženou. Rozběhl se chodbou dál. Tentokrát už věděl, kam.

Vstupní hala se zdála být opuštěná. Automaty na kávu a čokoládové tyčinky si bzučely, aniž by se tím snažily vzbudit pozornost. Zasklené nástěnky se chlubily nejrůznějšími nic neříkajícími diplomy. Šatny vedle svědčily o tom, že je někdo ve spěchu vyklidil.

Všechny byly otevřené a prázdné, až na pár pantoflí, igelitek, odpadků a jedné vylité horké čokolády, kolem které se shlukovali mravenci.

Ale přesto tu někdo byl. Musel být. Cítil jeho přítomnost.

Pomalu, neslyšně postupoval k východu, rozhlížeje se na všechny strany. Věděl, že na sluch se nemůže spolehnout. Krůček po krůčku se přibližoval svému vysvobození. Toužil ucítit na tváři studený vítr, ochutnat dešťové kapky. Jediné, co ještě bránilo, byl prosklený východ, vzdálenost, která ho od něj dělila a…

Najednou cítil přítomnost té osoby zřetelněji. Skrývala se za rohem vrátnice. Ne, za ním!

Se sehnutím se otočil, skoro tak rychle, jak to uměla Petra. Rána směřovaná na týl minula. Nezajímalo ho, jaký předmět to byl, najednou před sebou viděl trup postavy v hnědém kabátě, na kterém visela cedulka. Tomášova pěst vystřelila instinktivně dopředu, a prudce narazila do žeber.

Vtom si uvědomil, že jsou dva. Jednoho z nich má za zády. Další otočení však už nestihl. Na okamžik ucítil, že se ho dotkl něčí prst a vzápětí se z toho místa začal rozšiřovat pocit, jako by se krev, nervy a pak celá tkáň proměnily v krystalky. V křeči pohlcující celé tělo zůstal zírat na cedulku.

Stanislav Navrá… Zbytek už nestihl dočíst. Tma byla rychlejší.

* * *

Tma za víčky již nebyla tak hezká jako předtím. Bál se, co uvidí, když je otevře. Mělký dech dodával zoufale málo vzduchu.

„Nějak dlouho jim to trvá,“ ozvalo se zprava.

„Jen trpělivost, pane Navrátile,“ zaznělo z opačné strany. Tento hlas poznával, nemohl si ho splést s jiným. Chtěl, aby jej už nikdy neuslyšel. Další z mnoha nesplněných přání.

I poslední jiskřička naděje pohasla.

„Zvládl jste to výborně,“ pokračoval, „ale dávejte si pozor na bezpečnost. Nechci mít problémy okolo vysvětlování toho, co se stalo. Policie nám sice pomůže, a mnoho dalších státních orgánů taky, ale rodina to nepochopí nikdy. Přesvědčit je o tom, že to byla opravdu jen nehoda, je obtížné. Už jsem něco takového musel řešit. Dvakrát. Věřte, že mi to docela stačilo. A taky věřte, že nemám rád poznámky stylu ‘do třetice všeho dobrého’.“

„Proč jste mi přikázal, abych ho neosvobozoval, když jste to zatím neudělal sám?“ zeptal se vrátný.

„Studium, pane Navrátile… Studium. Zaprvé, potřebujeme je zkoumat a mapovat jejich druhy, zadruhé, chci znát reakce ostatních, když je jeden z nich osvobozen. A to uděláme, až tu dívenku přivedou.“

Tomáš nevěděl přesně, co tím myslí, ale měl dojem, že to ani vědět nechce. Pokusil se pohnout. Nebylo to tak těžké, jak se obával, ale každý pohyb stál štědrou dávku bolesti.

Otevřel oči. Přivítaly ho bílé stěny podlouhlé místnosti, napravo bylo několik oken. Začal vnímat klasický zápach ordinací. Už tu jednou byl. Ano, musela to být školní ošetřovna.

„Co jste vůbec zač?“ zeptal se hned, jak se zmohl na slovo.

„Tak ty to nevíš?“ podivil se ředitel. Po krátkém nahlédnutí na displej hodinek se rozhodl pokračovat. „Říkají nám různě. Naše původní jméno jsme dávno ztratili, ale takoví jako ty nám říkali vždy podzimní.“

Na chvíli se odmlčel, aby si vychutnal Tomášův nechápavý výraz a opět pokračoval: „A víš proč?“ To nebyla otázka. „Prý proto, že na podzim začíná školní rok, a tím i naše působení. Je to náš čas. Podzim z vás nepřežije nikdo.“

Dlouze se nadechl, sedl si na židli a pokračoval: „Vznikli jsme jako odvětví inkvizice, ale nejvíc naše řemeslo oživil Sovětský svaz. Oni se zajímali nejen o vývoj vodíkových bomb a jaderných ponorek, ale i o paranormální jevy a nadpřirozeno. A tak narazili na vaši existenci. Je možné, že někdo sověty předběhl už ve třicátých, čtyřicátých letech, ale to je nepodstatné. Soudruzi se usnesli, že jste nebezpeční sami sobě a taky celé společnosti. Za těch nádherných padesát let vytlačili z většiny lidí v komunistických zemích víru v jakékoli nadpřirozeno. Je to zhouba lidstva. V tom překáželo i křesťanství a víra v další bohy. Dnešní výsledky mluví za vše.

A jak se zbavit vás? Naše řemeslo zasadili do prostředí škol. Střední školy k tomu byly ideální, do prvního ročníku se vaše zhouba probudí téměř u všech, a je nejlepší čas ji vymítit. Je to téměř bezbolestná procedura, v mnohém ti uleví. Není třeba se bát.“

Křivky rtů ředitele, snažící se o milý úsměv, působily jako řeč sestřičky nápravného zařízení s jehlou v ruce. Odněkud vytáhl podivné černé těžítko, nejspíš z nějakého železu podobnému kovu, uchopil Tomášovu pravou ruku a vtiskl mu ho do dlaně dřív, než stačil jakkoliv zareagovat.

Ano bylo to železo, uvědomil si Tomáš s návalem palčivé bolesti. Upustil ho, a podíval se, co mu udělalo. Nic. Stejně jako ta rýsovací jehla před dvěma hodinami.

Ředitel těžítko zvedl a pečlivě jej prozkoumal. Pak jej pevně prsty stiskl, zavřel oči, a pomalu, táhle se nadechl. Krátce se otřásl. Nakonec povolil sevření a spokojeně se zatvářil.

„Zajímavé… velice zajímavé. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co jsi zač ty. Zvířat je opravdu mnoho, a v takové fázi probuzení nejde utvářet závěry pouze z pozorování. Ale nakonec-“

Jeho řeč přerušil zvuk tříštěného skla. Vrátný vyhlédl ven a hlasitě zaklel. Říha se nejspíš ani dívat nemusel.

Zdálo se, že má na jazyku mnoho nadávek, kterými by počastoval své podřízené. Rty však byly semknuté dostatečně pevně. Místo nadávání sáhl do náprsní kapsy, ujistil se, že tam má to, co potřebuje, a nepatrně se uvolnil.

Tomášovi svitla naděje. Po chvilce ji uviděl i on. Petra běžela nejbližší cestou k plotu, který dělil areál od zbytku světa. Oblečení měla na mnoha místech potrhané, a na ruce byla poznat krev.

„Je odtud třeba vymítit veškeré nadpřirozeno,“ pokračoval ředitel, předstírající, jako by se nic nestalo. „My nepoužíváme magii, a schopnosti z vašeho světa. Naše dovednosti jsou založeny na technice a paranormálních – ne nadpřirozených schopnostech. Zdá se, že v tom nejsou žádné rozdíly, ale nadpřirozené jevy nejsou odtud, zatímco paranormálno je. Teď máš možnost poznat část našeho umění,“ vysvětlil ředitel tentokrát už neskrývaje svůj hněv. V jeho hlase ale nezněl ani náznak uspokojení pomstou. Musela to být ubohá náhražka původního cíle.

Oblohou začaly křižovat vrány, postupně se snášející dolů, k jedinému možnému cíli. Ale Petra je nevnímala. I na dálku bylo vidět, že je se silami u konce.

Pak zaútočily.

Černovláska se stihla včas otočit k nim čelem, ale už ne vyhnout se první. Opožděně se skrčila a máchla rukou po druhé vráně. Mezi rozseknutými perutěmi se zaleskly téměř neviditelné drápy. Hned nato se odkutálela stranou, a zopakovala stejný pohyb, tentokrát oběma rukama.

„Nikdo mimo areál toto divadlo neuvidí,“ poznamenal ředitel, sledující marný boj.

Vrány nalétávaly s prudkostí bouře, ale stále nedokázaly docílit požadovaného úspěchu. Petra se jim nadlidskou rychlostí a obratností dokázala vyhýbat, a země pod ní se začala plnit peřím.

Vtom všechny odletěly, a seskupily se do kroužícího hejna.

„Takže ani tento lék nezabírá,“ promluvil ředitel a poodešel od okna. „Tak zkusím ještě poslední možnost.“

Najednou se v jeho ruce objevil nůž. Nádherný kousek kovářského a hlavně šperkařského umu. Přistoupil s ním k lůžku a chytil Tomášovu ruku. Ten se snažil bránit, ale nebylo to nic platné. Čepel snadno pronikla kůží a vytvořila mělkou ránu. Ale i to stačilo.

Tomáš přejel pohledem k Petře. Vycítila to také. Otočila k němu hlavu a pohlédla na něj pohledem plným bolesti a lítosti, omluvy za svoje selhání.

Svět se začal v bolestivé agónii propadat do ztracena. Vrány začaly opět nalétávat, ona na to nedbala. Stále hleděla stejným směrem.

Jak se na ni Tomáš díval, barvy se vytrácely, tráva šedla, a obloha začínala tmavnout. Jako unavené slunce už dávno zapadlé za obzorem, nastávalo šero pokračující do tmy, které s sebou odneslo všechny pocity, zvuky i pachy, a svět se bořil do studeného bezhmotného spánku, doprovázeného, jako jedinou neslábnoucí, bolestí někde v jeho nitru.

Zvuky se začínají odněkud vracet. S nimi i pocity a vjemy. Všechny jsou matné, ale začínájí se zostřovat. Jen vidět není nic.

Ze tmy se vynořují pravidelné zvuky vlaku, drncajícího po kolejích. Zepředu je slyšet supění lokomotivy. Horká pára se nedá dýchat. Střecha vagónu se nebezpečně pohupuje ze strany na stranu, vysrážená voda jí činí kluzkou. Jedou moc rychle.

Třesknutí pušky. Už nejsou daleko. Musí se dostat dál.

Další výstřel. Jsou dva.

Někde tady vagón končí. Vepředu je už jen lokomotiva. Zpět cesta nevede, jen dopředu.

Slézá ze střechy dolů. Třeba pod ním něco je. Nohy se ničeho nedotknou. Zpátky, musí zpět na střechu!

Vlak najíždí do zatáčky, ruce po mokrém kovu kloužou pryč.

Musí se udržet, musí se udržet!

Najednou prsty svírají jen vzduch.

Světlo! Jasné sluneční světlo. Ne, už neoslňuje.

Vůně louky ukolébává ke spánku. Šeříky kvetoucí po celý rok, mateřídouška, fialky a konvalinky, všechny vůně se snoubí v jednu jedinou.

Směje se. Rozpustile si hraje s okvětními lístky planých růží. Vznášejí se vysoko nad nimi, pak kolébavě padají zpátky. Pozvedá ruku a má je opět ve své moci. Krouží ve spirálách okolo obou a přidávají se k nim další lístky. Růžové, modré, bílé, žluté, fialové – mísí se mezi sebou, a pomalu stoupají nahoru.

Natahuje dlaň k nebi. Padají do ní dešťové kapky. Po chvilce je plná průzračné tekutiny.

Dotkne se rty hladiny, a pomalu upíjí. Nabízí nápoj jemu. Když zlehka zakroutí hlavou, se smíchem mu přistane na obličeji sprška vody.

Pak její úsměv, mezi padajícími lístky, mizí.

Přibližuje se k němu, lehce nakloní hlavu, a zavře oči.

Přišel příliš pozdě. Ale to už věděl tehdy, když se to stalo. Udělal těch několik obtížných kroků, které se zdály těžší než všechny, které za svoje putování urazil dohromady a podklesl v kolenou. Všichni tři byli mrtví.

Dryáda. Ta dokázala povzbudit každého. Nejlepší přítelkyně v těžkých chvílích. Teď tu ležela s pevně zavřenými víčky, s rozhozenýma rukama a probodnutým srdcem.

Medvídě. Nikdy si s ním nerozuměl, ale teď ho litoval. Musel se bít ze všech nejvíc. Na jeho těle to bylo dobře poznat.

Fénix. Nestačil se ani bránit. Šíp v jeho břiše svědčil o všem. Sečná rána končící v krku jen dokonala zbytek.

Oni je mohli nechat žít. Alespoň jejich lidskou část. Toto nebylo vymítání, to byla vražda. Je zabít nemohli, to museli vědět. Museli vědět, že se v jiném těle jednou vrátí, tak proč?

Sněhové vločky pomalu klesají k zemi. Šeptající vánek si s nimi pohrává v tanci plném piruet a zanáší je mezi korunami stromů k bílé pokrývce půdy. Ještě chvíli je načechrává, ale za hranicemi lesa jeho moc mizí. Vločky ladně dosedají do čerstvé zvířecí stopy.

Je to stopa šelmy. Pokračuje mezi smrky dál, ke kraji lesa. Ostrý třpyt všudypřítomného sněhu se je snaží schovat. Je někde blízko, pach ze štiplavého vzduchu ještě nevyprchal.

Tam. Přes kousek nezasněžené půdy pod smrkem se mihne bílá silueta malého, čtyřnohého tvora. Běží. Mezery mezi stopami se rozšiřují, jsou nepatrně hlubší. Kličkují mezi stromy řídnoucího lesa. Najednou jsou z něj venku.

Oslnivé zimní slunce ozařuje zasněžený svah táhnoucí se k zamrzlé říčce. Peláší po něm rychlými skoky končícími hluboko ve sněhu polární liška.

Probudil se. Chvíli trvalo, než zjistil, že leží. Když nabyl představy o prostoru a čase, prudce se posadil. Loktem něco shodil. V okamžiku zjistil, že to je jeho taška. Vysypal se z ní sešit, pouzdro a jeho blok, tužka v něm založená se odkutálela pryč. Ale jeho zaujal obrázek, který v tom bloku byl. Nevěděl, že by mu tam někdo něco nakreslil… Sehnul se pro něj, aby si ho prohlédl, když v pravém dolním rohu spatřil svůj podpis. Skutečně ho nakreslil on? Nepamatoval se…

Liják stále skrápěl střechy, trávníky na školních pozemcích, i nedalekou vozovnu trolejbusů. Skrápěl i střechy dvou ne příliš dobře zaparkovaných policejních aut, i jejich svítící majáčky, které modře poblikávaly i do oken ošetřovny.

Zítřkem začínaly podzimní prázdniny.

Tohle mi nebude nikdo věřit. Stěží mohu věřit sama sobě. Jak jsem mohla? Jak? Otázka se volně vznáší nad šumící řekou. Ozářena světlicemi pomerančových kloboučků omůřených lamp, nikdy se nedočká odpovědi. Já nenacházím odpověď, tím méně ospravedlnění; pro své počiny. Nečiny.

H-a-v-r-a-n. Hlásá oprýskaná vývěska. Žárovka vprostřed kola šedivého stropu se líně kymácí. Cigaretový dým prosakuje až do prvního patra, kde bydlí důchodkyně Sněhová se svým sedmerem trpasličích králíčků. Nonstop v přízemí kamenného domu je poloprázdný. Už i počuraní dědouškové bezdomovci odtáhli na hodokvas v Nádražním zámku. Okny je cítit syrový vzduch blížícího se podzimu. Vítr od řeky proniká skulinami ve špatném těsnění. Papíroví draci dávno nekřižují oblohu nad hnědými peřejemi.

Chmurník sklíčené říjnové nálady dopadá daleko, sem do vyuzeného Nonstopu však jeho rozplizlé pařátky nedosáhnou. Číše cinkají o sebe, v Bakchově zpěvohře se ztrácejí akordy všedních dnů. Tady ti do hrdla nalijí možná i osmdesátiprocentní absint, a pak můžeš jít do ráje. Anebo na disco.

Nerozumím modernu ani jeho hudbě. Po letech, zvykla jsem si na jejich oblečení, oblečení, jehož střihy obměňují jejich návrháři rychleji, než dokáží jejich králové zohavit tvář vlastní Matky. Jsem zahořklá? Ano, docela dost.

Všichni v Nonstopu jsou zahořklí, a všichni něco hledají. Tak například ten stařík v samém rohu, co páchne po psích hovnech. Je to kouzelník a hledá svoji duši nebo aspoň toho démona, jemuž ji kdysi prodal. Dušička na prodej! Kurvička za barovým pultem byla kdysi nejkrásnější ze všech žen, jednou kvůli ní rozpoutali Héroové válku; dnes po ní neplivne impotent. A můžete hádat, kdo se schovává pod škraboškou nesmrtelného bezzubého žebráka v děravém černém plášti? Kdysi aristokrat, dneska hovno. Ostatní jsou lidi. Zkrachovalci nebo mládež. Doma je nuda.

Taky mám pár známých. Přece si nemyslíte, že bych tu trčela sama – jako oni? Kdepak, jsem flexibilní. Jako ďáblova nevěstka, jako komunistická ústava. Jednou jsem byla tvrdohlavá a teď se přizpůsobím každé situaci, každé facce páně osudu! Ze všeho vytěžit svůj dílek, urvat sice ne tučné ale přece ještě sousto. A koláč se tenčí. Jen má léta tloustnou.

V kruhu svých přátel jsem smířena. Až do dneška.

V-r-a-n. Z nečitelné vývěsky liják smyl první písmena. Žárovka vprostřed kola šedivého stropu se zběsile kymácí. Cigaretový dým prosakuje až do druhého patra, kde bydlí důchodce Karkula se svým nenažraným vlčákem. Nonstop v přízemí kamenného domu praská ve švech. Už dorazily i ježibaby bezdomovkyně. Okny je cítit svěží vzduch blížícího se podzimu. Větřík od řeky proniká skulinami v pootevřené ventilaci. Dřevěné kostry papírových draků proplouvají pod mosty.

Halasím se smečkou svých přátel, kouzelník bez duše platí další rundu. Plujeme na obláčcích kouře jako sáhibové. Jenom vodní dýmku nahradil nikotin. Kdy naposled vrzly dveře jako brána Dantova pekla, nikdo v Nonstopu to nezaznamenal. Nově příchozí se posadil za jediný volný stolek, kulatý jako v Kamelotu u krále Artuše, zato prťavý jako umakart, u něhož skřeti pouští duchy.

Byl vyšší než většina lidí. Nápadný svým vzhledem dokonce i tady. Chlapec, co utekl z plakátu? Žádná vyumělkovanost! Ve vybledlém manšestru a obnošené vlně. Postava z pohádky. Šedivý myšák se zlatými vlasy prince. Kolik mu mohlo být let? Tisíce! Jeho tvář, pohyby, vystupování, všechno zapadalo.

Venku kralovala fujavice a myší princ neměl ani plášť. Jeho rozevlátá vizáž odolala dešti i větru. Pozoruhodné.

Zachytil můj pohled, ale protože jsem seděla v hloučku bavících se lidí, věděla jsem, že se neodváží ke mně přiblížit. Objednal si čaj. Zelený, ale na tom nezáleží. Seděl sám a bylo mu to jedno. Nedokázala jsem se přinutit ho nesledovat. Nikdo z mého stolu si ho zatím nevšiml. Ten muž jim nepřipadal ničím pozoruhodný. Jak by také mohl. Kdo by hledal Myš v Havraním hnízdě!

Myší princ položil před sebe vyřezávanou dýmku. Nechal si zavolat servírku. Tušila jsem, o co ji žádá. Léna se vrátila se škrtadlem.

Nebyl to zapalovač, nebyly to sirky. A Léna, ta líná Léna, byla zpátky neuvěřitelně rychle. Působil snad nezvaný host na ni stejně, jako na mě? Nesmysl! V chřípí mě zalechtalo prastaré koření. Nervózně jsem se ohlédla. Lokál nehnul opileckou brvou. Jsem snad jedinou, která vnímá vetřelce? A cizinec klidně bafá z dýmky a nikým nerušen popíjí stydnoucí čaj. Vetřelec, vetřelec, hučelo mi na poplach; a lidičkové se smějí!

Tenhle lokál je kouzelníka, co prodal svou duši, kurvičky, kvůli níž se kdysi mydlili Héroové, krvavého žebráka, kterému vypadali zuby; je můj. A občas si sem pozveme pár lidí. Ale to stačí! Co je dnes za den? Dneska je pondělí. Nesnáším pondělky! V pondělí mám vždycky službu. Musím udržet náš lokál čistý. Pravidla zní jasně. Nikdo další. Je jedno, jestli se přitom opiji. Už je nás tu tak dost!

Vyskočila jsem. Kde mám svůj toulec? Kde luk? Kde štít? Proč se ten drzý cizinec usmál. A proč je na odchodu? ,,Omluvte mě!“ Skok a celý můj stůl na mě civí jako jediné vyjevené oko Kyklopa, chviličku předtím, než jedinému synu Poseidona uspí čelní kukadlo nabroušeným kůlem dobrák Odyseus.

O zlomek vteřiny později už nemám čas dokazovat si metaforami, jak jsem chytrá. Stříbřitý luk se vratce třese na mých zádech jako poslední opilá múza. Kouzelník mě hněvivě pozoruje, kurvička vříská, žebrák zvrací krev. Ježibaby se tlačí dveřmi zpět do podmostních chýší. Kostry papírových draků tlučou do zamlžených okenních tabulek.

,,Ty zkurvenče, vrať se, vrať se!!“

Stojím uprostřed prázdné ulice. Nábřeží je tiché. Na ostrově feťáků mír. Škvírami v prolézačkách, jimiž se přes den koulejí dětské tělíčka, se kutálí jen vítr. Řeka mlčí. Řeka mlčí vždycky.

Kde je, kde je? Mrhám šípy na vyboulené tělo měsíce. Mrtvé labutě padají ke dnu jako sestřelené kousíčky neobjasněných vražd.

Vracím se s prázdným toulcem.

Huso! Čtu ve vyčerpaném pohledu kouzelníka. Stálo ho spoustu sil, začarovat lidičky v lokálu tak, aby si jediný z nich nevzpomněl na skok stříbrné lučištnice. Dnes nepotěší jedinou kurvičku.

Ani tu nejstarší. Vždyť ta všechen svůj večerní šarm vyplýtvala na vetřelce, když se ho snažila pohledem přivábit, abych ho já mohla pohodlně zabít.

Ani žebrák se mnou netratí slovíčko. Bezzubý a přesto ho má hloupost donutila kousat do lidských hrdel. Pár pošetilců se vydalo za mnou. Jejich nemrtvá těla se už nevrátí, ani po špičkách za bezesné noci. Zombíci se dávno nerodí.

Je mi trapně. A ještě ke všemu nemůžu na disco! Musím hlídat, kdyby se vrátil…

Myší princ se nevrátil. Takže můžu domů. Vystřízlivět a hurá do práce. Dneska máš šichtu ty, ostrozube. A jestli se vetřelec zase ukáže, poraď si jak umíš. Jestli si zítra v našem lokálu zase objedná čajdu a k tomu si dá čouda, je to na tobě, nejkrásnější ze všech žen. Vyškrábeš mu oči nebo srdce? Pozítří mu náš kouzelník prožene střeva démony. A tři dny potom ho ohlodá trio našich ježibab.

A pak přijde zase pondělí. Nesnáším pondělky. Protože v pondělí mám vždycky službu! A protože v pondělí jsem tě ztratila.

Nevěřil by mi to nikdo z nás; kdyby ještě někdo žil. Stěží mohu věřit sama sobě. Jak jsi mohla? Jak? Otázka se volně vznáší nad šumící řekou. Ozářena světlicemi pomerančových kloboučků omůřených lamp, nikdy se nedočká odpovědi. Já nenacházím odpověď, tím méně ospravedlnění; pro své počiny. Nečiny.

Ještě že ji mám. Řeka, vždycky mě uklidní. Uklidní tam, kde lesy nejsou. Století přes století, valí se jako balvany. Příběh je zavalen dějinami; stejnými ději, z nichž se brzo stanou příběhy. Večernice. Myslela si, že je poslední. A mýlila se.

Poslední z Posledních, vrať se!

Ticho.

Ticho.

R-a-n. Další písmena mizí.

Bakchus bujaré nálady má svůj vliv daleko, sem, do zvětralého Nonstopu však jeho rozjařený smích vítr nedonese. Číše trudně narážejí jedna o druhou, v kviku utrápených chmurníků umlkají tóny každodenních slastí. Tady ti bude povoleno možná hrdlo prolít i šedesátiprocentním absintem, a pak můžeš běžet do pekla. Anebo na disco.

Rozumím modernu a klaním se virtuózům jeho hudby. Po letech, zbožňuji jejich oblečení, jehož střihy obměňují jejich návrháři rychleji, než dokáží jejich králové vyléčit bolístka na tváři vlastní Matky. Jsem šťastná? Ano, jsem.

Všichni v Nonstopu jsou šťastní, a všichni něco ztratili. Tak například ten stařík v samém rohu, co voní po opuštěných psech. Je to kouzelník a ztratil svoji duši nebo aspoň toho démona, jemuž ji kdysi nabídl. Kurvička za barovým pultem ztratila svou krásu, prý bude ještě jednou nejkrásnější ze všech žen, to kvůli ní rozpoutají Héroové válku. A můžete hádat, kdo se pyšní pod škraboškou nesmrtelného bezzubého žebráka v děravém černém plášti? Kdysi pouhý aristokrat, dneska king, ztratil svou nesmrtelnost. Ostatní byli lidi. Podnikatelé nebo důchodci. Venku je víc zábavy.

Pořád se straním známým. Přece si nemyslíte, že bych tu trčela s někým – jako oni? To tak, jsem rigidní. Jako andělova sukuba, jako demokratovo právo. Mockrát jsem byla přizpůsobivá a teď si konečně můžu dovolit tvrdohlavost, čelím každé facce páně osudu! Na ničem vystavět svůj díl, pohrdnout sice ne slabým ale přece hladověním. A koláč tloustne. Jen má léta se tenčí.

V kruhu svých přátel byla jsem nespokojena. Až do včerejška.

N. Zbývá poslední písmeno! A žárovka vprostřed kola hojícího se strupu se uměřeně kinklá. Nikotinový kouř prosakuje až do třetího patra, kde bydlí babka perníkářka se svým šikovným nádobíčkem. Nonstop v přízemí kamenného domu se kolébá, plný tak akorát. Úměrně obsazen dědoušky i bábinkami. Studené jaro ťuká na okno. Vítr od řeky si hraje se šátky bábinek. Draci jsou pro děti.

Bavím se ve skupince svých přátel, kouzelník za půl duše platí další rundu. Podřimujeme na obláčcích kouře jako sáhibové, nikotin nahradila tráva. Když vrzly dveře jako brána Dantova pekla, všichni v Nonstopu se otočili. Nově příchozí se opřel o barový pult, jinde místo nebylo.

Na tom nezáleží. Teď už tě utéct nenechám. Co je dnes za den? Dneska je pondělí. Miluji pondělky! V pondělí mám vždycky službu. Musím udržet náš lokál při životě. Pravidla zní jasně. Sehnat nás co nejvíc. Je lepší, když se přitom opiji. Od té doby, kdy trio čarodějnic uspala na jednom sabatu stíhačka. Je nás tu málo! Ale já tě tu nechci.

Unaveně jsem vstala. Kde svůj toulec? Kde luk? Kde štít? Proč ten drzý přivandrovalec pláče. A proč už neodchází? ,,Sledujte mne!“ Skok a celý můj stůl na mě civí jako jediné vyjevené oko Kyklopa, chviličku předtím, než jedinému synu Poseidona uspí čelní kukadlo nabroušeným kůlem dobrák Odyseus.

O zlomek vteřiny později už nemám čas dokazovat si metaforami, jak jsem střízlivá. Stříbřitý luk visí pevně na mých zádech jako čilá Apolónova múza. Tak se ho chop! Kouzelník mě nadšeně pozoruje, kurvička mlčí, žebrák chlemtá krev. Ježibaby se nemají kam tlačit, protože už nejsou, stejně jako těla šupinatých draků.

,,Vznešený, odejdi, odejdi!!“

Střílej, střílej!

Obklopuje mě dav zvědavců. Nábřeží hlučí. Na ostrově feťáků bitka. Škvírami v prolézačkách, jimiž se přes den koulejí dětské tělíčka, proplouvají jehly. Řeka křičí. Řeka křičí často.

Kam zmizel, kam? Vytrhávám šípy z vybouleného těla měsíce. Živé labutě se vynořují ode dna jako vylovené kousíčky objasněných vražd.

A já konečně můžu na disco!

Ještě že jí nevěřím. Řeka, vždycky mě vystraší. Vystraší tam, kde lesy byly. Balvany přes balvany, valí se jako století. Dějiny jsou zavaleny příběhem; stejným příběhem, z něhož se brzo stanou děje. Večernice. Věděla, že je poslední. A měla pravdu.

Poslední z Posledních, zmiz!

Hluk.

Hluk.

Tak to mi uvěří všichni. A rádi. Návěstní štítek je prázdný. Poslední z nás mrtev. Portál je bezpečný.

Flexibilní.

A už nemusí nikdy hlídat.

Flexibilní navždy.

Autor: Hanina Veselá

Autor: Martin RTC Bezděčka