V sobotu 16. května jsme se opět společně s přáteli z Polska vydali na příhraniční rozhledny a vyhlídky zařazené do trasy Silesianka, tentokrát na české straně na Opavsku. Navázali jsme tak na úspěšná putování po rozhlednách v roce loňském. První zastavení účastníků bylo poblíž Háje ve Slezsku, kde se na návrší nachází památník slezského odboje na Ostré Hůrce. Jedná se o významné místo spojené se slezskou historií. Není to přímo rozhledna, ale skýtá krásné výhledy na hlučínskou pahorkatinu a krajinu kolem řeky Opavy.

Dalším naším zastavením opět nebyla rozhledna, ale věž – a to věž pořádná. Jednalo se o opavskou městskou věž Hlaska, neboli Strážkyni Opavy. V minulosti plnila různé funkce a je součástí budovy historické radnice. Z ochozu ve výši 35 m jsme měli celou Opavu jako na dlani. Za pěkného počasí jsou zde rozhledy až na Jeseníky a do Polska. A to byl tak trochu problém, protože počasí tento den pěkné nebylo a nepřálo nám.

Ale to zase tak moc nevadilo, protože další naší zastávkou byla restaurace U Bílého koníčka a v hospodě, jak je známo, neprší. Zde jsme si dopřáli oběd a naši polští přátelé mohli na oplátku proti minulému roku, kdy jsme se my seznamovali s polskou kuchyní, ochutnat typická česká jídla a nápoje. Spokojenost byla na obou stranách.

Po obědě nás čekala ještě dvě zastavení. Prvním byl park zámku Hradec nad Moravicí a jeho Bezručova vyhlídka. Ani to ještě nebyla rozhledna, ale už se to blížilo. Jedná se o vyhlídkovou plošinu na čtyřech pilířích přístupnou po asi dvaceti schodech. Skýtá také krásné výhledy na údolí Moravice, oba hradecké zámky a také na Opavu – když neprší. A deště nám při zpáteční cestě k zámku bylo opět dopřáno.

Poslední plánovanou zastávkou byly rozhledna „Šance“ v Jakubčovicích nedaleko Hradce nad Moravicí. Ano, nakonec opravdová rozhledna vysoká 16 metrů a skýtající výhledy po celém okolí. I počasí se v pozdním odpoledni trochu vylepšilo, takže konec dobrý, všechno dobré. Po zdolání této poslední výzvy jsme se rozloučili s přáteli i s naším závěrečným zastavením a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.

Na jednom ze zdejších kopečků, v obci zvané Hrabyně, se totiž nachází jak monumentální Národní památník II. světové války, připomínající spletitou vojenskou historii (nejen) opavského pohraničí, ale i Čokoládovna MoonChocolate, jejíž řemeslné čokolády nesou názvy inspirované kosmickými tělesy, souhvězdími a vesmírnými jevy.

A tak když vznikl nápad na detailnější prozkoumání jednoho z těchto míst, nabízela se otázka: proč nespojit dvě zdánlivě nesourodá témata do jedné mensovní dvojakce?

První část našeho programu patřila právě čokoládě. V útulném prostoru čokoládovny nás její zakladatelé okamžitě upoutali fascinujícím procesem výroby řemeslné čokolády metodou „bean-to-bar“, tedy doslova od bobu po tabulku, zcela bez laciných aditiv jako sójový lecitin. Jen kakaové boby, kakaové máslo a třtinový cukr. Víc na opravdovou čokoládu netřeba, a přesto nikdy nebude stejná, protože touto šetrnou metodou výroby si kakaové boby vždy zachovají svůj jedinečný chuťový profil a i boby z jedné země mohou v každé sklizni chutnat malinko jinak.

Součástí programu byla řízená degustace několika druhů čokolád, během níž jsme se učili vnímat jednotlivé chuťové tóny čokolády podobně, jako se degustuje víno. Pro mnohé účastníky bylo překvapením, jak výrazně se mohou jednotlivé čokolády podle odrůdy bobů lišit – od ovocných a kyselkavých tónů až po zemitější a kouřové chutě.

Po sladkém dopoledni nás čekala komentovaná prohlídka Památníku, z níž jsme si neodnesli jen sled historických dat, ale především tíživý pocit blízkosti událostí, které se odehrávaly nejen tady – v krajině mezi Ostravou a Opavou. Expozice Těžká léta 1938–1945 působí silně právě tím, že vedle vojenských operací a politických souvislostí připomíná také každodenní život civilistů, odboj, osobní osudy i křehkost obyčejného bezpečí.

Moderní zpracování přitom nepůsobí samoúčelně. Pomáhá udržet pozornost, vede návštěvníka jednotlivými vrstvami válečné zkušenosti a dává prostor tomu nejpodstatnějšímu: aby se dějiny nepřipomínaly jen jako uzavřená minulost, ale jako něco, co se nás stále může osobně dotýkat.

Toto memento je tím, co v nás po celém dni zůstalo, stejně jako chuť kvalitní čokolády na jazyku.

Ve čtvrtek v 16 hodin jsme se setkali v hojném počtu na parkovišti před elektrárnou, po registraci všech účastníku nám byly rozdány krásné červené bezpečnostní přilby a konečně jsme mohli vstoupit do areálu elektrárny.

Nejprve jsme se přesunuli do zasedací místnosti, kde nám naši průvodci a současně i mensané Tereza a Vítek načrtli proces výroby elektřiny a tepla v elektrárně Opatovice i širší souvislosti této výroby. Tento teoretický úvod trval přibližně hodinu. Poté jsme již navštívili vlastní provoz: kotelnu, střechu kotelny a strojovnu s turbínami. Na slibovanou návštěvu skládky uhlí nedošlo, ale kdo chtěl, dostal příležitost začernit se u kotlů. Tedy, byli jsme u jednoho kotle, který byl zrovna odstavený, ale i tak to byl impozantní „drobeček“ dosahující výšky 35 metrů k jehož téměř vrcholu jsme vyjeli výtahem. A když už jsme byli až pod střechou, zašli jsme se podívat i na areál elektrárny z výšky. Pokud to hluk dovolil, byla prohlídka průběžně doprovázena poutavým výkladem našich průvodců. Věděli jste například, že i když má elektrárna tři komíny, v běžném provozu se používá pouze jeden a zbylé dva najdou uplatnění pouze při zapalování kotlů, ke kterému se používá lehký topný olej?

Poté, co jsme se dostatečně pokochali výhledem, jsme se vrátili zpět do kotelny a většina z nás sešla těch ~32 metrů zpět k patě kotle po schodišti. A pak už následoval přesun do strojovny s turbínami, ovšem s několika drobnými zastávkami třeba u mlýnu na uhlí. Uhlí se totiž v elektrárně nepřikládá ručně (to by vzhledem ke spalovaným objemům ani dost dobře nešlo), ale mele se přímo u kotle na jemný prášek, který se pak do kotle vhání proudem vzduchu. Ve strojovně jsme viděli nejen jednotlivé turbíny, ale i vlastní rotor jedné odstavené turbíny procházející právě údržbou, a mohli jsme si tedy udělat obrázek, co s ocelí dokáže provést pára. Neméně zajímavý byl i vlastní kontrast mezi prostředím kotelny a strojovny.

Když skončila prohlídka strojovny, bylo již téměř 19 hodin, takže nezbývalo než vrátit přilby, rozloučit se a vrátit se zpět do (i díky této elektrárně) vyhřátých domovů.

Skvělým průvodcům Vítkovi a Tereze, jakož i organizující místní skupině Hradec Králové a firmě Elektrárny Opatovice patří upřímný dík za úžasnou a poutavou exkurzi, kterou pro nás zorganizovali. Díky!

Naše kroky vedly nejprve do baziliky sv. Jiří, jejíž strohá románská krása vynikla o to víc, že ráno většina turistů ještě spala a my jsme si mohli interiér takřka nerušeně prohlédnout. Následoval Starý královský palác s impozantním Vladislavským sálem s unikátní klenbou, dále sněmovnou, kde zasedal zemský sněm i soud, a také katastrem nemovitostí té doby se záznamy v ručně psaných knihách. Nechyběla ani návštěva kanceláře českých místodržících, která proslula jedním z nechvalně slavných momentů českých dějin – Pražskou defenestrací.

Po poledním obědě byla pomyslným vrcholem návštěva monumentální katedrály svatého Víta, kde se snoubí duchovno, umění i mistrovská řemeslná práce. Ale také se v ten moment už zjevně vzbudili i zahraniční turisté, kteří se patrně rozhodli přijít všichni najednou právě sem. Nás to ale nerozhodilo (mensané jsou odolní jedinci) a výklad Lenky Klikové nás i zde vtáhl do historie. Mohli jsme tak obdivovat třeba Muchovo okno, Bílkův vyřezávaný oltář i nové velkolepé varhany. Celá akce nabídla nejen přehled „hradních NEJ“, ale také postřeh, že i notoricky známá místa mohou při poutavém výkladu příjemně překvapit

Nejprve jsme se v lednu vydali do Kina Odboj. Většina účastníků dorazila rovnou ze společného brunche – po gastro zážitku tak přišel zážitek kinematografický. Nejstarší opavské kino (z roku 1913) má atmosféru, kterou nelze nainstalovat ani aktualizovat – ta se musí nasbírat. Majitel kina Richard Vacula nás provedl celým objektem, od foyer přes sál až po promítací kabinu. S lehkostí vyprávěl o historii domu i kinematografie – mimo jiné i o tom, že se s Opavou pojí vynález barevného filmu – a zmínil svou sbírku čítající více než tisíc filmových pásů. V promítací kabině jsme stáli u stroje, který připomínal dobu, kdy byl obraz fyzickou hmotou a promítač tak trochu alchymistou. Na závěr nám byl z 35mm pásu promítnut film Sběrné surovosti Juraje Herze. V soustředěném tichu jsme sledovali obraz, který měl pod sebou kus historie.

V únoru jsme se přesunuli z roviny plátna do sféry kupole – do Unisféry Fyzikálního ústavu Slezské univerzity v Opavě. Večerem provázel doktorand Adam Hofer, který nejprve představil technické parametry projekce i samotného systému. Úvodní pořad ke sto letům planetárií se napoprvé spustit nepodařilo a z publika zaznělo známé „Zkusil jste to vypnout a zapnout?“. Během restartu všech sedmnácti počítačů hvězdy na chvíli zmizely – naše otázky na Adama nikoli. Hvězdy si zřejmě potřebovaly ujasnit, zda nám toho večera budou přát.

Poté už kupole naplno předvedla své možnosti. Osm projektorů nám nejprve nabídlo pohled na zimní souhvězdí nad Opavou. Pořad Příběhy cestovatele času pak propojil vědecký výklad s jemnou poetikou. A závěrečný studentský film o hnědouhelných dolech – vytvořený s využitím dronových záběrů – nás po kosmickém výletu definitivně vrátil na Zemi.

Rovinné plátno a sférická kupole. Analogový filmový pás a digitální projekce. Ticho starého kina a množství dotazů pod hvězdami. Dvě projekce, dvě geometrie.

V červnu jsme si položili zdánlivě jednoduchou otázku: Odkud vlastně teče voda do pražských kohoutků? Odpověď nás zavedla do útrob Podolské vodárny, impozantní technické památky, která už téměř sto let pečuje o pitnou vodu pro Prahu. Prošli jsme se místy, kde se voda z Vltavy mění v tu, kterou si doma bez přemýšlení pouštíme do sklenice, a nahlédli jsme i do historie – od dřevěných potrubí prvních pražských vodovodů až po současnou technologii. Mnozí z nás odcházeli s novým respektem k tomu, co všechno se musí stát, než otočíme kohoutkem.

Listopadová akce měla doslova elektrizující atmosféru. Vyrazili jsme do vodní elektrárny na Štvanici, industriální krasavice se secesním vzhledem, která je dnes kulturní památkou – a přitom pořád vyrábí energii. Měli jsme jedinečnou možnost nahlédnout přímo do jejího nitra a „na vlastní uši“ si poslechnout, jak zní voda proudící Kaplanovou turbínou. K tomu jsme se podívali na Helmovský jez, vorovou propusť i plavební komory a dozvěděli se spoustu zajímavostí o okolí, které má na pražské dějiny větší vliv, než by se na první pohled zdálo.

Pokud vás baví objevovat Prahu z nečekaných úhlů, nahlížet do zákulisí města, a ještě si u toho příjemně popovídat s podobně naladěnými lidmi, SIG 111 je přesně pro vás. A my už teď víme, že příště rozhodně zase bude kam jít.

Na závěr přišlo i to, co si mnozí představovali pod kamenickým řemeslem původně – ruční práce. Děti si navíc samy vyzkoušely rytí do pískovce: pod dohledem majitele si každý mohl vyznačit vlastní značku pneumatickou pistolí. Součástí byla i stručná „geologická vložka“ o dělení hornin a jejich vlastnostech, kterou si děti hned ověřily hmatem na vzorcích. Po více než dvou hodinách odcházely nadšené – a obtěžkané kamennými vzorky i kouskem diamantového lana.

Druhý cíl si děti zvolily samy v klubíkových volbách: zvítězilo Planetárium Praha. V lednu jsme vyrazili vlakem z Poděbrad a už cesta byla příjemnou součástí výletu. Před programem děti potěšila i ledová plocha před budovou a poté následovala expozice ESA: Země z vesmíru. Hlavním zážitkem byla návštěva unikátní 22metrové LED kopule, kde jsme nahlédli do aktuální hvězdné oblohy i tajů souhvězdí a pak si užili film Dobrodružství ve sluneční soustavě. Tečku přidala působivá optická iluze při odchodu – jako bychom nevycházeli z kopule, ale z „obdélníkové Sixtinské kaple“.

Těší nás zvídavost a zájem dětí o témata v terénu – jednou směrem k tradičnímu kameni a řemeslu, podruhé k tajemnému vesmíru. Výlety mimo centrum Calm2be rozhodně plánujeme i dál.

Zastávka první: Bouřky, blesky a tajemství atmosféry

První zastávkou byl Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., kde jsme vyslechli poutavou přednášku o bouřkách, blescích a o tom, jak vznikají elektrické výboje v oblacích. Děti měly možnost vidět měřicí přístroje, sledovat animace i praktické ukázky. Nadšeně se zapojovaly do diskuse a pokládaly otázky, které potěšily i samotného vědce.

Zastávka druhá: Experimentální botanika a kouzlo přírodních věd

Po obědě jsme se přemístili do experimentálního pracoviště Botanického ústavu, kde si děti vyzkoušely řadu pokusů: genetickou úpravu jablka, výrobu zmrzliny z kapalného dusíku, pozorování barevných spekter, sledování rostlin ve stresu či získávání barviva z jehličí a okvětních lístků. Program byl nabitý, hravý i poučný – děti pochopily, že věda není jen o teorii, ale hlavně o zvídavosti a odvaze zkoušet nové věci.

Cílová destinace: Cesta do pravěku

Odpoledne jsme se přesunuli do PopAir portu, kde nás čekala návštěva Muzea dinosaurů. Součástí večerního programu byla i projekce legendárního českého filmu Cesta do pravěku. Pan doktor, který nás muzeem provázel, děti citlivě upozorňoval na tehdejší filmové triky a na drobné vědecké nepřesnosti, které však  nesnižují kouzlo tohoto unikátního díla.

Noc mezi dinosaury

Po večeři jsme si rozložili spacáky a hledali to „nejlepší místo ke spaní“ – přímo mezi dinosaury. Atmosféra byla kouzelná. Děti se cítily jako praví badatelé, kteří po dni plném poznání nocují mezi exponáty, o nichž si běžně čtou jen v knihách. Ráno nás čekala snídaně a další dobrodružství – tentokrát už z oblasti lidského těla.

Poslední den expedice za vědou: Anatomický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy

Druhý den jsme se přesunuli do Anatomického ústavu 1. LF UK v Praze, kde se nám s velkou laskavostí a úctou věnoval pan doktor Klepáček a vážená paní Mgr. Kvasilová. Pan doktor nás přijal velmi srdečně a jeho neuvěřitelný přehled v oboru anatomie všechny nadchl. Děti zaujala nejen jeho odbornost, ale i způsob, jakým dokázal složité téma vysvětlit srozumitelně, lidsky a s jiskrou v oku. Vedl s dětmi nádhernou diskuzi, podporoval jejich otázky a trpělivě odpovídal. Jeho vyprávění i osobní zkušenosti bychom mohli poslouchat donekonečna – odcházeli jsme s pocitem opravdového obdivu k vědě a k lidem, kteří jí zasvětili život.

Celá exkurze byla nejen vzdělávací, ale i nesmírně inspirativní. Děti měly možnost nahlédnout do skutečných vědeckých laboratoří, mluvit s odborníky a zažít, jak vzrušující může být svět poznání. Poděkování patří organizátorům, vedení školy i průvodcům z Akademie věd a Univerzity Karlovy za to, že našim nadaným žákům umožnili zažít vědu naživo – srdcem, očima i rukama – to je právě vize naší školy. Žlutá jako mysl dítěte, červená je pro srdce našich dětí a zelená pro ten zážitek z výuky, které naše dětí prožijí v naší škole.

Kompletní prohlídka jaderné elektrárny v Dukovanech ve VR brýlích, adrenalin podzemních chodeb Znojma, večerní posezení s cimbálem, kouzelná papírna v Želeticích a mnoho dalších aktivit byly ovšem silnou konkurencí a zážitky zase z jiného soudku. A když už jsme u soudku, tématem setkání ve Znojmě nemohlo být nic jiného než víno. O jeho pěstování i šlechtění jsme se dozvěděli spoustu podrobností. A kdo měl v týmu Einsteina a byl úspěšný nejen na druhém stanovišti bojovky, ale i v téměř nevyčerpatelné paletě dalších týmových soutěží, mohl nakonec společné týmové úsilí oslavit – ochutnat víno, podle něhož se tým jmenoval.

Díkes moc brněnské bandě za špásama okořeněné sraz. V Brně je prý poledne v 11 hodin. V Mense je zase celostátní setkání jednou za půl roku, tedy aktuálně za sedm měsíců. Sejdeme se v jiném státě, s novými zážitky a tentokrát jarní půdou pod nohama.

Program byl zaměřen na další rozvoj a plánované aktivity, ale také zábavu a setkávání. Odstartoval v pátek komentovanou prohlídkou Geoparku Barrandien, v němž je instalováno téměř 25 druhů hornin. Nikomu však nezkameněl úsměv na tváři.

Po večeři následoval tradiční kvíz, tentokrát doplněný o přednášku Petry Holubové ze světa nejznámějších zvířecích (a lidských) firemních log a jejich vývoje od dávné historie po současnost. Následovala praktická přednáška Honzy Koudelky s názvem 7 tipů pro lepší fotky z mensovních akcí. Získané znalosti průběžně využívali a diskutovali účastníci během celého sobotního programu a zdálo se, že přednáška jim tak otevřela úplně nový svět. Určitě přinese též mnoho nových mensovních fotografií. Večer zakončilo Čokoládobraní – oblíbená sladká tečka, kterou obohatila dokonce i čokoládově vypadající rajčata.

V sobotu jsme vyrazili motoráčkem na výlet. Přestože informační tabule na nádraží hlásala „směr Mensa“, vyrazili jsme na Nučice a doly Mořina. Tady si nás vyzvedly průvodkyně a provedly nás nejen překrásnou Velkou Amerikou, kterou někteří z nás zažili přímo na vlastní kůži, ale také tajemnou Hagenovou štolou. Nevím, jak druhé skupině, ale nám se Hagen neukázal, a vzhledem k tomu, že byli i tací, kteří se na místo vraceli po 50 letech, budou pověsti o nebezpečném zazvonění na konci štoly nejspíš úplně liché, případně zcela sudé.

Na odpolední návrat z výletu navázalo jednání Rady Mensy a pak již večerní program. Zde byly představeny novinky ze světa mensovního IT, dále z oblasti PR a komunikace, Logické olympiády, Dětské Mensy, zahraničních a českých aktivit, včetně připravované Akademie. Následoval tradiční obrázkový kvíz, tentokrát se sladkou příchutí. Večerní program zahájilo opakování znělkového kvízu. Vítězkyně po získání trofeje filmového Oskara děkovala své rodině, že ji nechávala trávit dětství u televize. Kde jsou ty staré dobré časy.

Nedělní program byl věnován pověstem a legendám Berouna. O poutavý popis ctností i neřestí dávných obyvatel Berouna se postarala průvodkyně městského centra. Prý provádí i státním archivem, tak třeba se povede na prohlídku navázat další exkurzí. Co se asi dozvíme?

Oběd proběhl ve slavné restauraci Zastávka v Nižboru. Pokud jste neměli smažený sýr s medem, o hodně jste přišli. Krátká procházka na Nižborský zámek se studiem slunečních hodin a vzpomínkou na slavného místního rodáka, který ve vsi postavil nejen hvězdárnu, ale také elektrárnu, proběhla již ve velmi úzkém druhu těch nejstatečnějších.

Víkend dobrovolníků 2025 v Berouně byl opět příležitostí k tomu, aby se dobrovolníci z Mensy setkali, sdíleli své zkušenosti a našli novou inspiraci pro další činnost. Proto ještě jednou velký dík všem, kteří znovu a znovu věnují svůj čas, energii, nervy, dobrou vůli a úsilí tomu, aby pro ostatní uspořádali výlety, exkurze, přednášky, setkání místní skupiny, akci SIGu nebo jarní či podzimní celostátní setkání.

Nečekejte tedy na příští víkend dobrovolníků a staňte se aktivním dobrovolníkem už nyní. Oblastí, ve kterých Mensa uvítá šikovné a ochotné lidi, je spousta. Nevíte, jak se zapojit? Napište na dobrovolnik@mensa.cz a určitě se nezapomeňte přihlásit do SIGu Dobrovolník, případně dalších tematických SIGů. Uděláte to zaškrtnutím odběru zpráv z e-mailové konference po přihlášení do Intranetu (levé menu > Příjem konferencí).