Výzkumný tým pod vedením Dr. Keuma Sehoona z Centra pro kognici a sociálnost při Institutu základních věd (Centre for Cognition and Sociality, Institute for Basic Science) v Jižní Koreji odhalil klíčové poznatky o tom, jak mozek zpracovává utrpení druhých.

Pomocí miniaturní endoskopické kalciové zobrazovací techniky vědci identifikovali specifické neuronální skupiny v přední části cingulárního kortexu (anterior cingulate cortex, ACC), které kódují tzv. empatické strnutí – behaviorální reakci, při níž pozorovatel reaguje strachem na utrpení druhého.

K prozkoumání tohoto jevu tým provedl sérii reálných experimentů s mozkovým zobrazováním u myší, přičemž sledovali aktivitu jednotlivých neuronů v situaci, kdy jedna myš pozorovala jinou myš při mírném elektrickém šoku do tlapky.

Výsledky ukázaly, že specifické neurony v ACC se aktivují jak při vlastní zkušenosti s bolestí, tak při sledování bolesti u druhých, což podporuje teorii, že vnímání utrpení spouští v mozku reakci obdobnou přímému prožitku bolesti.

Studie dále odhalila, že aktivita neuronální populace v ACC během empatického strnutí úzce odpovídá neuronálnímu zobrazení afektivních – nikoliv senzitivních – aspektů přímé zkušenosti s bolestí.

To naznačuje, že sledování bolesti druhých aktivuje ACC, jako by pozorovatel sám prožíval bolest, což zdůrazňuje specializovanou roli ACC při zpracování emocionálních aspektů bolesti.

Další analýza ukázala, že neurony ACC, které projektují do oblasti periakveduktální šedé hmoty (periaqueductal grey, PAG) – mozkové oblasti zapojené do regulace strachu a bolesti – selektivně přenášejí informace o emocionální bolesti. Výzkumníci k manipulaci s tímto spojením použili optogenetiku – techniku umožňující přesnou kontrolu neuronální aktivity pomocí světla.

Když inhibovali spojení ACC–PAG, výrazně se snížily projevy empatického strnutí i behaviorální reakce vyhýbání se bolesti. Tím potvrdili, že tento okruh transformuje vnímané utrpení do behaviorálních odpovědí a hraje klíčovou roli v afektivní empatii.

Na rozdíl od předchozích studií, které pracovaly se zvířaty s předchozí zkušeností s bolestí, tato studie použila „naivní“ pozorovatelské myši bez předchozí expozice bolesti, což umožnilo zkoumat čistou emoční nákazu bez vlivu minulých zkušeností.

Tento přístup přináší nové poznatky o základních neuronálních mechanismech afektivní empatie.

Pochopení toho, jak mozek kóduje empatii, by mohlo mít zásadní význam pro výzkum duševního zdraví. Poruchy jako porucha autistického spektra, antisociální porucha osobnosti, posttraumatická stresová porucha a schizofrenie totiž často zahrnují právě obtíže při zpracování sociálních a emočních signálů a identifikace konkrétních mozkových okruhů zapojených do sdílení afektu by mohla vést k vývoji nových strategií pro léčbu těchto poruch.

Převzato z Mensa World Journal č. 148, 5/25.