Ve čtvrtek v 16 hodin jsme se setkali v hojném počtu na parkovišti před elektrárnou, po registraci všech účastníku nám byly rozdány krásné červené bezpečnostní přilby a konečně jsme mohli vstoupit do areálu elektrárny.

Nejprve jsme se přesunuli do zasedací místnosti, kde nám naši průvodci a současně i mensané Tereza a Vítek načrtli proces výroby elektřiny a tepla v elektrárně Opatovice i širší souvislosti této výroby. Tento teoretický úvod trval přibližně hodinu. Poté jsme již navštívili vlastní provoz: kotelnu, střechu kotelny a strojovnu s turbínami. Na slibovanou návštěvu skládky uhlí nedošlo, ale kdo chtěl, dostal příležitost začernit se u kotlů. Tedy, byli jsme u jednoho kotle, který byl zrovna odstavený, ale i tak to byl impozantní „drobeček“ dosahující výšky 35 metrů k jehož téměř vrcholu jsme vyjeli výtahem. A když už jsme byli až pod střechou, zašli jsme se podívat i na areál elektrárny z výšky. Pokud to hluk dovolil, byla prohlídka průběžně doprovázena poutavým výkladem našich průvodců. Věděli jste například, že i když má elektrárna tři komíny, v běžném provozu se používá pouze jeden a zbylé dva najdou uplatnění pouze při zapalování kotlů, ke kterému se používá lehký topný olej?

Poté, co jsme se dostatečně pokochali výhledem, jsme se vrátili zpět do kotelny a většina z nás sešla těch ~32 metrů zpět k patě kotle po schodišti. A pak už následoval přesun do strojovny s turbínami, ovšem s několika drobnými zastávkami třeba u mlýnu na uhlí. Uhlí se totiž v elektrárně nepřikládá ručně (to by vzhledem ke spalovaným objemům ani dost dobře nešlo), ale mele se přímo u kotle na jemný prášek, který se pak do kotle vhání proudem vzduchu. Ve strojovně jsme viděli nejen jednotlivé turbíny, ale i vlastní rotor jedné odstavené turbíny procházející právě údržbou, a mohli jsme si tedy udělat obrázek, co s ocelí dokáže provést pára. Neméně zajímavý byl i vlastní kontrast mezi prostředím kotelny a strojovny.

Když skončila prohlídka strojovny, bylo již téměř 19 hodin, takže nezbývalo než vrátit přilby, rozloučit se a vrátit se zpět do (i díky této elektrárně) vyhřátých domovů.

Skvělým průvodcům Vítkovi a Tereze, jakož i organizující místní skupině Hradec Králové a firmě Elektrárny Opatovice patří upřímný dík za úžasnou a poutavou exkurzi, kterou pro nás zorganizovali. Díky!

Dále jste požádáni, abyste na prázdný papír formátu A4 nakreslili strom. Jediná podmínka je, že to nemá být palma a nemá to být jehličnan (tzv. Baum test). Já třeba měl „atomový hřib“ s několika kořeny a naznačenými větvemi uvnitř hřibu. Na nich pár jablek symetricky na každé straně a k tomu na stromě seděl jeden kos. Psycholožka mi při pohovoru řekla, že u obrázku stromu řeší jen to, pokud vykazuje nějakou anomálii. Například asymetrii, ostrá zakončení aj. Můj strom i s kosem považovala za normální.

Na přesně stanovený velmi krátký čas se pak dělají dva stejné testy na postřeh. Dostanete nejdříve jeden a po jeho dokončení druhý list formátu A4, kde jsou v rámečcích různé znaky (písmena, číslice a jiné symboly, které najdete na klávesnici). Máte vždy dva rámečky vedle sebe odshora dolů v levém sloupci a dva rámečky vedle sebe odshora dolů v pravém sloupci. A vždy v pravém rámečku vyškrtáváte ty znaky, které jsou jiné než v tom druhém – viz příklad níže. Jakmile zpomalíte, test v časovém limitu nestihnete.

a C ě e 4 K W ( ; p y l ů a c é e 4 K w ) ; p y i u

K d á š 2 w f = , 9 ě j i 0 K b á š 2 v f – . 9 é j i O

Nutno podotknout, že dodržení časového limitu u tohoto testu není podle všeho zásadním kritériem, protože i kolega, který dokončil sotva 2/3 listu, nakonec povolení získal.

Na čas se dělá i další test. Zde musíte určit správné pořadí obrázků. První je vždy definován a k dalším už musíte pořadí vývoje určit vy – viz příklad níže. Jsou toho plné čtyři strany obrázků se zvyšující se obtížností. Ty jednodušší jsem zkusil pro názornost nakreslit.

To nejlepší však přišlo na samotný závěr psychotestů. Celkem 567 otázek, u kterých se zaškrtávají okénka, skoro jak ve Sportce. Buď okénko u písmene S = souhlasím s tvrzením, nebo u písmene N = nesouhlasím s tvrzením. Pro člověka v duševní pohodě by neměl být problém je vyplnit. Nicméně mnoho otázek začínalo negací. V nich jsem se občas ztrácel a musel je číst vícekrát, abych pochopil podstatu otázky.

Příklad otázek s negací

• Necítím se š?astný, když nemohu cestovat. Souhlasím/Nesouhlasím
• Nikdy jsem nebral léky, které mi nepředepsal lékař. Souhlasím/Nesouhlasím

A to se jedná o moji mateřštinu. Jak asi musel kroutit očima můj slovenský kolega? A co teprve naše spřátelená montážní firma, kterou z 95 procent tvoří svářeči a technici ze Srbska? Před nimi smekám klobouk, protože naprostá většina z nich psychotesty zvládla úspěšně.

Příklady dalších z mnoha otázek (odpovědět je možné souhlasím/nesouhlasím)

• Nevedl jsem správný život.
• Někdy se rozzlobím.
• Většinou jsem š?astný.
• Mé ruce a nohy jsou zpravidla teplé.
• Všechno kolem mne strašně rychle letí.
• Věřím v prosazování zákona.
• Věřím v posmrtný život.
• Občas se mi zdá, že mé myšlenky jsou vyslovovány nahlas.
• Atd.

Po všech testech a dotaznících jsme si ještě krátce pohovořili s psycholožkou, vysvětlili si rodinné vztahy, můj vztah k drogám a asi po třech až čtyřech hodinách (dle konkrétního člověka) jsme byli hotovi.

A tohle všechno začíná v Temelíně, v 7 hodin ráno… Někdo přijel z Prahy, někdo z Hodonína, někdo ze Senice, ale jestli ti, kteří museli vstávat ve tři nebo ve čtyři ráno, měli nějaké plusové body navíc, to si nejsem jistý. Možná kvůli zocelení se testy navíc vyplňují bez přestávky, takže si mnozí z vás asi dovedete představit, jak se chudáci kolegové kuřáci a kafaři zavření v učebně museli překonávat.

Zhruba po týdnu jsme se dozvěděli výsledky psychotestů a mohli se „těšit“ na další kroky. Výsledky vás rozdělí na ty, kteří mají povolení bez omezení do tzv. primáru a sekundáru (primárního okruhu elektrárny s výskytem radioaktivního záření, kde se nachází reaktor a hlavní cirkulační čerpadlo, a sekundárního okruhu, kde jsou parogenerátor, turbína, další čerpadla a jiné části, jež nepřicházejí do styku s radioaktivitou), a na další, jimž je povolen vstup pouze do sekundáru, případně povolení neumožňuje vstoupit ani do sekundáru, tj. jeho držitel smí pouze do jednoduchých venkovních částí elektrárny. Povolení se liší také dobou platnosti na pět let, na tři roky nebo na jeden rok.

Co se týká dalších školení a zkoušek, ty už naštěstí nebyly sice tak záludné, ale nicméně pořád časově náročné. O nich se zmíním už jen stručně.

Další celodenní školení zakončené písemnou zkouškou se týkalo BOZP (bezpečnost a ochrana zdraví při práci) a znalosti areálu JE Temelín. Protože naše dodávka se týkala i tzv. kápéčka, tedy kontrolovaného pásma (oblast v reaktorové budově, kde existuje riziko ozáření), museli jsme absolvovat následně ještě další celodenní školení i zkoušku pouze k tomuto pásmu. Zde je součástí školení i praktická část, jako je použití dozimetru či používání zvláštních gumových bot a žlutých kombinéz (včetně žlutých ponožek a žlutého spodního prádla). Na každém kusu prádla se nachází nápis „Majetek ČEZ“, takže si pak nejste jisti, zda jste ještě svéprávným občanem, nebo opravdu patříte ČEZu. V KP musíte mimo jiné umět obsluhovat skenery osobních věcí či umět procházet různými celotělovými skenery, které vám při průchodu některými místy zjistí, zda nemáte nějakou část těla náhodně kontaminovanou. Nemusím snad ani podotýkat, že obě školení začínala pokaždé v obvyklých 7 hodin ráno…

Pokud jste úspěšně absolvovali i tato školení, čeká vás ještě návštěva vašeho obvodního lékaře pro výpis ze zdravotní dokumentace. S tímto výpisem se pak musíte objednat k závodnímu lékaři JE Temelín, aby posoudil, zda jste zdravotně způsobilí. Zdravotní kolečko končí u paní na tzv. velkém skeneru, která si zkontroluje, kolik ozáření jste nachytali za poslední měsíce na rentgenu u lékaře, případně jinde. A pokud se na tomto skeneru rozsvítí zelené světýlko, tak až v tuto chvíli máte jistotu a klid, že jste se dostali mezi „vyvolené“. A můžete si jít pro vstupní kartu. Nicméně klid je pouze dočasný a končí dobou platnosti vašich jednotlivých testů a školení, takže vám tím de facto současně začíná nekonečný proces obnovování jednotlivých testů a školení v různých časových periodách.

Autor: Jan Pokorný

„Ta elektrárna vyrobí dostatek elektřiny i pro největší město v kraji,“ zívl znuděně Martelis a vyhlédl z okna. Projížděli jsme venkovem, kupé vozu se příjemně pohupovalo a stromořadí kolem cesty ubíhalo nebývalou rychlostí.

 „Slyšel jsem, že má výšku čtyřicet metrů, je to pravda? Tomu se mi nechce věřit,“ přiznal jsem.

„Ale je to tak,“ odpověděl Martelis. „Pracujeme na tom s USA. Používáme nejmodernější technologie a výrobní postupy, už jsme téměř u konce.“

„Aha,“ zamumlal jsem a poznačil si pár řádek do pageru. Pak jsem se pohodlně opřel o polstrované opěradlo. Celý interiér vozu byl vyrobený z tmavého dřeva, Martelis, průmyslník z hlavního města a jeden z nejbohatších mužů v zemi, seděl proti mně a i při jízdě se opíral o svou hůl s pozlacenou rukojetí.

„Tohle kupé muselo stát majlant,“ začal jsem znovu rozhovor. Martelis mi stále dlužil vysvětlení, proč mě vzal s sebou. Jsem jenom řadový inženýr jedné malé firmy zaměřené na stavbu osvětlení. Nevěděl jsem, jestli mi chce nabídnout práci nebo se jen pochlubit svým novým vynálezem. Ale to druhé nedávalo žádný smysl…

Průmyslník si prohrábl šedivou bradku, jeho černé oči nebyly o nic přívětivější než dřív. „To ano,“ řekl. „Stálo mě balík akcií, pane Severasi. Ale takové pohodlí nemá nikdo. Ani tolik koní.“

Měl pravdu, krajina za oknem přímo letěla. Už se před námi otvíral výhled na kopec, důl zakousnutý do jeho paty a něco zvláštního na jeho vrcholu…

Martelis zvedl hůl v pravici směrem, kterým jsem se díval, a s pýchou v hlase oznámil:  „To je má elektrárna!“

Vystoupil jsem z vozu do kaluže, v níž plavalo podzimní listí. Obloha se zatáhla těžkými mraky a hladinu louže zčeřila první kapka.

Martelis vystoupil na druhé straně a nejprve ukázal dolů do lomu. Stáli jsem na vrcholu dvacetimetrového srázu a pod námi se v blátě pachtily při práci s dřevem stovky dělníků v povědomých červených montérkách s nápisem United Slave Administration property na zádech.

Skoro mi klesla čelist.

„Najal jsem si na tu práci čtyři sta otroků, pane Severasi,“ řekl Martelis.

Otroci se na širokém prostranství hemžili jako mravenci, neustále něco přenášeli a někteří z nich řezali kmeny podivnými zubatými stroji poháněnými vodou. „Stavějí největší elektrárnu, jakou kdy spatřil svět,“ dokončil magnát a nadmul se pýchou. „Mou elektrárnu…“

Z lomu vedla klikatá cesta až na vrchol kopce, kam proud dělníků skládal dřevěné trámy a stavěl z nich vysokou věž zakončenou čtyřmi obrovskými listy.

Než jsem se stačil zeptat na účel těch vrtulí, zafrkal za mnou kůň a celé dvanáctispřežení i s Martelisovým vozem odfrčelo pryč. V životě jsem neviděl více koní pohromadě, ani vůz opatřený pogumovanými koly, tajemstvím naší hladké jízdy…

Vytáhl jsem z kapsy pager, otočil v něm stránku a začal do něj tužkou obkreslovat stavbu na kopci.

„Už tušíte, jaký je její princip, pane Severasi?“ zeptal se Martelis téměř rozmarně.

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. Napadlo mě to už ve chvíli, kdy se k dešti přidal studený vichr. „Chcete využít energie větru.“

Můj průvodce se poprvé usmál. „Říkali mi, že jste nejchytřejší člověk v oboru, pane Severasi…“

Jako na pokyn se listy elektrárny začaly zvolna otáčet. Přitom srazily k zemi několik otroků, ale jejich výkřikům nevěnoval Martelis žádnou pozornost. Mrtvoly uklidí dozorci a USA dodá novou pracovní sílu. „Následujte mě, prosím,“ řekl jen a pokynul mi směrem k cestě obcházející kopec.

Ze zatáčky se před námi vynořila nížina s největším městem oblasti. Stmívalo se a stovka zděných domků na široké ulici se nořila do tmy, kterou se marně snažilo prozářit několik petrolejových lamp, patentů naší firmy.

„Žijeme v sedmadvacátém století, pane Severasi,“ řekl zvolna Martelis a opřel se o svou hůl. „A pokrok se nedá zastavit. Toto století se stane věkem elektřiny! Vím to, protože ji sám vyrobím. A vy mi v tom pomůžete. Vymyslíte způsob, jak dovést elektřinu z elektrárny do města.“

Srdce se mi rozbušilo. Už jsem o tom kdysi přemýšlel, a dokonce nalezl jisté řešení. Jenže…

„Budu potřebovat kovy, pane,“ řekl jsem tiše. „Železo. Nebo měď.“

Martelisův výraz se poprvé změnil. „Na Zemi nejsou žádné kovy, to byste měl vědět, pane Severasi!“ řekl popuzeně. „Já sám jsem jednou viděl celý kilogram železa, v Akademii věd! Hlídala ho armáda ! Najděte nějaký jiný materiál. Dřevo. Nebo něco jiného. Zkrátka cokoli!“

„Dřevo nevede elektrický proud,“ namítl jsem. „Ani jiný nekovový materiál. Naše laboratoř neobjevila za dvacet let ani jednu látku, která by byla vodivá a přitom nebyla kovem.“

„Nesmysl! Nehledali jste dost důkladně!“ 

„Jako dítě jsem četl knihu, pane,“ nedal jsem se. „A v ní se to kovy jenom hemžilo…“

Martelis jen máchl paží do vzduchu. „To musel být jeden z těch blábolů, utopistických vědecko-fantastických románů dvacátého století! Jenom si vymýšleli! Kovy prostě nejsou, pane Severasi. To ví každé malé dítě!“

Horlivě jsem přikývl s očima přilepenýma k jeho pravé dlani. Už se úplně setmělo a spustil se liják. Martelis se otočil k návratu, když jsem ho gestem zastavil.

„Věděl bych o jednom řešení,“ řekl jsem a ukázal prstem na hůl. Poslední paprsek dne sklouzl po zlaté rukojeti a nastala tma…

A v té tmě se na mě upřelo pronikavé bělmo, nic než tma a dvě obrovské oči…

„ Zlato,“ zašeptal jsem.

Oči zhasly, jak mrkly překvapením. A pak ještě jednou. Vzápětí tmou dorazil i hlas: „Zopakujte to. Zdálo se mi, že jsem se přeslechl…“

„Věřím tomu, že kdysi byla Země plná kovů. Nevím, proč nebo kam zmizely. Ale jeden z nich tu zůstal: zlato. Mohl bych postavit vedení ze zlata…“

Oči se rozšířily. „Vy jste se zbláznil! Víte, co ode mě žádáte, pane Severasi?!“

„To si nežádám já, ale váš pokrok, pane,“ řekl jsem tiše.

A pak nastalo dlouhé ticho, rušené jen skřípěním listů větrné elektrárny a pleskáním kapek deště o asfalt. Nevím, co se mu v té chvíli honilo hlavou. Já cítil jen mokro za krkem a lezavý mráz po těle. Nic jsem si nepřál víc než vrátit se domů, k teplu vyhřátých kamen a jasnému světlu petrolejky. Stejně jsem už věděl, co mi odpoví…

Martelisovy boty zaskřípaly.

Chtěl jsem vykřiknout, že věda si žádá oběti. Nebo jiný podobný nesmysl. Ale Martelis už odcházel. „Pokrok tedy bude muset počkat, pane Severasi,“ nesl se ke mně jeho slábnoucí hlas. „A i vy mě počkáte. V pondělí v mé kanceláři. Myslím, že vás přece jen zaměstnám…“

  Možná řekl ještě něco, ale to už jsem neslyšel, protože nebe proťal blesk a vzápětí hlasitě zahřmělo. Zvedl jsem límec kabátu až k bradě a utíkal tmou k lomu a k Martelisovu vozu.

A někde vysoko nade mnou se naprázdno točila větrná elektrárna a divoce sršely blesky…

Autor: Jiří Mazurek