Jak efektivně navýšit porodnost? Za mě stačí vrátit se ke křesťanským hodnotám a je to. Tedy žádný sex bez cíle zplodit dítě. Žádné manželství pro neplodné páry (nejen z důvodu věku). A samozřejmě zákaz potratů (i když lze očekávat, že by po zákazu sice počet oficiálních potratů klesl, ale reálný počet potratů by stoupl), vrácení se k trestu za znásilnění ve formě manželství, zákaz trvalé antikoncepce, a když ne zákaz dočasné antikoncepce, tak alespoň zavedení vysoké spotřební daně pro dočasnou antikoncepci, třeba 1 000 Kč za kondom/tabletku. Osobně doufám, že tato opatření nikdo nikdy už zpět nezavede…

Stručný úvod, proč nerodit víc dětí: Lidí je na světě cca 8,2 miliard, což překračuje mnohé odhady dlouhodobě udržitelného počtu lidí (2,5–3,4 miliard) a blíží se k maximální nosnosti Země (11,7–12,4 miliard), které bychom měli dosáhnout odhadem mezi lety 2067 a 2076. V souvislosti s tím poroste cena zdrojů, které nosnost Země limitují – nejvíce se skloňuje kombinace energie, potravy, vody, půdy a biodiverzity.

Porodnost klesá. Ano. Ale nenechme se vystrašit různými pro efekt dělanými grafy, jak je to hrozné. Dívejme se na rozumně dělané grafy v delším časovém horizontu jako například mensa.click/1ph, kde máte vývoj porodnosti od roku 1806 do roku 2024. A k tomu si představte údaj z roku 2025: „Podle ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky se v roce 2025 narodilo 75 tisíc dětí”. Odfiltrujme výrazy jako „padá jako kámen“ apod. Prostě klesá. Klesá už mnoho desítek let s různými opakujícími se výkyvy. Klesá víceméně po celé Zemi. Např. údaje z roku 2024 pro mnoho různých zemí: mensa.click/1pi. A pokud mi dovolíte odhadovat vývoj, bude klesat dál.

A protože klesá po celé Zemi, oslabuje to argumenty pro nějaké české zázračné řešení. Nejčastěji bývá skloňovaný široce rozšířený mýtus tzv. Husákových dětí, resp. přetrvávající mýtus „poručíme větru, dešti“ a zvýšíme porodnost. Řádné vysvětlení tohoto mýtu je delší, odkážu vás na výborné české video na YouTube: mensa.click/1pj. Pokud vám stačí stručné vysvětlení, tak tady je: během první světové války byl propad porodnosti (muži na vojně, ženy doma), který se regresí k průměru změnil v nárůst poválečné porodnosti a tento nárůst měl samozřejmě značný vliv v generačních intervalech v následujících letech, včetně tzv. Husákových dětí.

Státní důchodový systém jako důvod?

Nejčastější důvod, proč ovlivňovat porodnost, odkazuje na státní důchodový systém v ČR. Ano, pravda, systém nereálně založený na stále se zvyšujícím počtu lidí bude s klesající porodností fungovat hůře a hůře. Stejně jako jakýkoliv jiný Ponziho systém.

Státní Ponziho systém má nicméně tu výhodu, že na rozdíl od soukromých Ponziho systémů je účast v pyramidové hře povinná, může za chodu měnit (čti zhoršovat) podmínky, rušit sliby, hrát si s inflací, věkem a způsobem výpočtu. Takže státní důchodový systém tu spíše bude stále, jen čím dál horší a horší. Ale s dovolením to je problém státního důchodového systému, ne porodnosti. Státní důchodový systém bude mít problém tak či tak, protože dřív či později dosáhneme maximální kapacity Země a poměr pracujících k nepracujícím se tomu tak či onak bude muset přizpůsobit. Ať už si myslíte, že to bude 12 miliard, 100 miliard nebo miliardy dvě.

Pokud si potrpíte na velmi vzdálenou nejistou budoucnost, můžete započítat i kapacitu Marsu a věřit v nízké náklady na osidlování a přemístění lidí. V každém případě se ale dřív či později bude muset počet lidí stabilizovat, pracující budou muset vydělat na dlouho studující (ze zákona máme čím dál delší povinnou docházku a čím dál víc oborů ze zákona vyžaduje střední, vysokou, certifikace, školení, přezkušování), důchodce a churavějící. Počet lidí bude muset být maximálně stejný, nebo kvůli prodlužujícímu se věku dožití spíše.

Myslíte si, že takové podmínky ustojí státní Ponziho systém, který nemá zpětnou vazbu od klientů, protože je povinný, který nemá stabilizační zpětnou vazbu např. ve formě úpravy výše důchodů všem důchodcům dle aktuálních příjmů a který je zdrojem populistických bodů politikům? Který je navíc gordickýmh uzlem, dortem kočičky a pejska, který neřeší jen důchody, ale máme v něm všemožné politiky na vše (nemocenská, mateřská, rodičovská, dlouhodobá pracovní neschopnost – invalidita, přerozdělování mezi bohatými a chudými, pohlavní diskriminaci). Takže porodnost není problém státního důchodového systému, státní důchodový systém má problém sám se sebou, jedinou otázkou je kdy, kdy narazí na limity počtu obyvatel.

Fungují pobídky?

A jaké mají politici možnosti porodnost ovlivnit? A budou fungovat? V tom videu o Husákových dětech se dozvíte, že nějak moc nefungovaly ani za socíku. Samozřejmě každá pobídka nějak funguje. Někomu pomůže, někdo má dítě dřív, ale aby pak už dítě neměl. Z dlouhodobých statistik ovšem bylo takové snažení k… doplňte sami. Někdy takové státní vlivy zafungovaly, ale s vedlejšími efekty, např. dřívější snaha Číny snížit porodnost (tzv. politika jednoho dítěte) měla vliv na poměr holek a kluků.

Naši čeští politici se předhánějí v tom, jak zavedou nějaké to vlastní školkovné a zruší nějaké to opoziční školkovné. Koho tak mohou tyto pobídky zásadně přesvědčit? Dítě si pořizujete na min. 18 let, nejsem si vědom žádné prorodinné politiky, která by vydržela aspoň 19 let (život dítěte od početí), natož 29 let (věk ukončení doby studia postgraduálu bez přerušení), natož abyste měli jistotu, že od početí vašeho dítěte daná politika tak dlouho ještě vydrží. V realitě tyhle programy mají často trvání nižších násobků volebních období:

• Dnešní (pra)rodiče spoléhali na přídavky na děti, které pak zásadně omezili a navázali na příjem, což mimo jiné znamená, že je pro všechny snížili o ztrátu času spojeného s vyřízením.
• Státní podpora stavebního spoření, používaná často jako spoření pro děti, byla několikrát snížena i pro starší smlouvy, i v době, kdy je člověk uvázán.
• Státní podpora penzijka byla několikrát měněna a důchodcům zcela zrušena i v době vázací. Pokus současné vlády to napravit je jen získání politických bodů levně. Většina lidí, kteří logicky zareagovali na zrušení státní podpory snížením příspěvku, z nápravy vládou nic nedostanou. Opět to byl způsob, jak prarodiče pomohli svým dětem, umožněním spoření na jejich rodné číslo.
• Školkovné bylo zavedeno, pak zrušeno, bude znovu zavedeno v roce 2027.
• Sleva na manžela má dlouhou historii od roku 1992, přispívá nepřímo k uspořádání rodiny, kde žena doma a muž na plný úvazek v práci (viz mensa.click/1pk), ale i ta mnohé rodiče nedávno zklamala, protože byla z roku na rok osekána na tři roky věku dítěte.

A když tyto pobídky ovlivní, kdy má daný pár dítě, s vysokou pravděpodobností neovlivní, kolik dětí bude celkově mít. A k vlastnímu zamyšlení nechám pro vás otázku: Budou tyto pobídky fungovat na celou populaci stejně, nebo to pro některé bude mít větší význam než pro jiné, s dlouhodobými důsledky do dalších generací?

Důvod mít děti?

Navíc – vážně chceme, aby lidé měli děti kvůli důchodovému systému a pobídkám? Není to poněkud nevhodný důvod mít děti? Když už ponecháme stránku morální, tak jaké to je vůči těm dětem, které vytvoříme, aby bylo na důchody? Dalším důvodem uváděném po státním důchodovém systému bývá, aby se o nás ve stáří někdo postaral. Takže milé děti, vytvořili jsme si vás, abyste nám na oplátku ve stáří dělali sluhu či dle některých rovnou otroky.

Aby nedošlo k mýlce, mít děti považuji za dobré. Ale důvodem pro mě není stát, důchod, pečovatelská síla, ani různé dočasné finanční pobídky. Děti jsou radost, nastavují vám zrcadlo, vrací vás do vašeho dětství, odzbrojují svou upřímností, kreativitou. Posouvají vás v diplomacii, hledání společného řešení. Téměř každý den hledáte způsob, jak jim pomoci, jak prokličkovat mezi zákony, které vám nepomáhají, spíše naopak házejí klacky pod nohy. Asi nejhorší jsou zákony, které vás mají ochraňovat, a v realitě zvyšují diskriminaci. Prostě děti máme a ony mají nás. A v neposlední řadě díky více dětem s vyšší pravděpodobností budeme mít vnoučata, s o něco menšími nároky na nás.

Jaké jsou možné důvody poklesu porodnosti?

Hledají se viníci klesající porodnosti. Na každém důvodu něco je, i když často ne úplně to, co je všeobecně známé. Zaměřím se především na finanční důvody, ale pro úplnost stručně zmíním i nefinanční.

„Za to může nedostupné bydlení”. Bydlení nikdy nebylo dostupné pro všechny. Zeptejte se svých rodičů, nebo spíš prarodičů, kteří prožili zakládání rodiny v socialismu. Jejich odpovědi se budou lišit, jestli byli problematičtí, nebo jen konformní s režimem (jak moc v něm uměli chodit) nebo dokonce byli nějací komunističtí pohlaváři. A pak se podívejte do statistik, jak klesá počet lidí na byt: dle sčítání lidí 2021 opět narostly jednočlenné domácnosti, je jich už 40 %. A především, jak zákony zvyšují nedostupnost bydlení. Jak rostou minimální požadavky na byt, které vám milostivě úřady povolí postavit. Jak rostou požadavky na rekonstrukce. Jak rostou různorodé daně a povinnosti z bytu. Jak roste zdržení na stavebním úřadě, dle zákona mají měsíc, reálně se čeká na první reakce v průměru 9 měsíců po tzv. digitalizaci stavebních úřadů (čekání si převeďte na náklady na nájemné, náklady na úroky z hypoték, jak u sebe, tak u developerů). A v neposlední řadě, jaká je ochrana nájemníků – takže někteří vlastníci raději nechají byt pro děti nevydělávající nájemné než riskovat jeho poškození a k tomu navíc náklady na spotřebovanou vodu, elektřinu, plyn a další služby, když za ně nájemce nezaplatí.

Poznamenejme i nefinanční důsledek menšího počtu lidí na byt, zvláště po delší dobu a zvláště u těch jednočlenných – snižuje schopnost dělání kompromisů. A to je dle mě důležitá vlastnost pro delší společné bydlení v páru, zvláště pak páru s dítětem nebo dětmi. Single se nemusí nikomu přizpůsobovat, dělat kompromisy. Najít tu správnou míru vymezení svých hranic a současně akceptování hranic druhého a řešení konfliktů, prioritizace požadavků, je dle mě jedna z nejdůležitějších schopností pro dlouhodobé žití a většině lidí trvá roky se ji (znovu) naučit, především těm, kteří byli jedináčci nebo delší dobu žili sami. A máme tu zesilující kladnou zpětnou vazbu, vyšší počet jedináčků v další generaci jim komplikuje přizpůsobení se partnerovi, popř. dětem. Naopak každodenní dlouholetý trénink dětí sourozenci má určitý vliv, který se podle mě následně hodí, když člověk chce být s někým v páru.

Vliv na porodnost bude mít i přechod z patriarchální společnosti do rovné. Bohužel dnes jsme možná v té nejhorší fázi. Ženy, ale i muži se potýkají s následky jak setrvačnosti kdysi patriarchální společnosti, jako jsou stereotypy, ale i setrvačnost statistik a zákonů, tak s následky „ochrany” v zaměstnání a věcných rozhodnutí z důvodu aktuálních podmínek. Máme zákonem nařízeno hodnotit ženy a muže stejně, i tam, kde to nedává smysl, jako v pojištění nebo v zaměstnání (mensa.click/1pl).

Např. dle knihy Sobecké důvody, proč mít více dětí (mensa.click/1pm) rostou časové náklady péče o dítě (viz strana 26 knihy): Matky v domácnosti místo 11 hodin týdně v roce 1975 o dítě pečují 17 hodin v roce 2000. Pracující matky navýšily péči z 6 na 11 hodin (stejně jako kdysi matky v domácnosti). Moderní otcové se starají podobně jako matky v šedesátých letech. Čas strávený s dětmi vytlačuje partnerský čas a odrazuje od (dalších) dětí.

Lidé spotřebovávají víc času s dětmi, přitom máme technické prostředky (pračka, myčka, kalhotkové/jednorázové pleny, internet – obecně odpovědi na dětské i naše otázky, nebo třeba vzdělání hojně zdarma nebo za relativně nízké peníze oproti soukromým lekcím: Khan Academy, Coursera, Udacity, MIT OpenCourseWare, edX, Seduo, Duolingo), o kterých se našim (pra)rodičům ani nesnilo.

Ale dle knihy trávíme čas tak, že děti mnoho druhů péče ani neocení (logistika dětí, zařizování, pořizování věcí pro děti), a naopak postrádají čas plné pozornosti s rodiči. V dlouhodobém horizontu na výzkumech jednovaječných, dvojvaječných a adoptovaných dětí autor knihy ukazuje, že mnohé důležité vlastnosti dětí výchova prakticky neovlivňuje, důležité jsou drtivě „jen“ naše geny. A samozřejmě časové náklady dítěte ovlivňují příjmy rodiny, únavu a tím odrazují od (dalších) dětí.

Ale pak je tu také více požadavků byrokracie. V bytě, ve kterém vaši (pra)prarodiče bydleli, by vás dnes OSPOD často nenechal bydlet a vás by umístili do dětského domova. Jedním z důvodů časové náročnosti je kontraproduktivní snaha okolí o bezpečnost dítěte na úkor jeho samostatnosti. Mnoho lidí si stěžuje, jak děti nechodí po venku, jak je to hrozné. Realita? Zkuste pustit ve věku, jakém jste chodili po venku vy, své dítě ven. Každou chvíli ho zastaví nějaký dospělý a má obavy, jak to, že je samo venku. Když dítě chtělo jít samo a já s velkým rozestupem za ním, naučilo se málem místo pozdravu říkat „můj rodič je za mnou“. Někteří chtějí pomoci, nenechají si vymluvit doprovázení, jiní jsou agresivní, vyhrožují zavolat policii, nebo i zadrží dítě, které jede do školy samo, a vyžadují, aby si ho rodiče vyzvedli. Řeknete dítěti, aby na vás počkalo u východu z knihovny a než vystojíte krátkou frontu, je kolem dítěte kroužek dospělých a jeden dospělý už šel k přepážce nahlásit „opuštěné“ dítě… Pokud nestačí zkušenosti nás a známých, ve zmíněné knize najdete další názor na straně 34.

Představa o finančních nákladech na dítě roste a tyto představy opět odrazují od (dalších) dětí. Různé články se předhánějí v tom, kdo uvede vyšší částku, kolik stojí jedno dítě na přímých nákladech i ušlém příjmu. Přitom naše generace pořizuje technologie za výrazně nižší částky než generace (pra)rodičů, např. čtvercové plínky bez automatické pračky versus moderní kalhotkové, případně jednorázové. Jako finanční poradce konstatuji, že náklady na dítě se mezi rodinami mých klientů liší i o řád nebo dva.

Naši (pra)rodiče měli víc dětí a bylo obvyklé, že se oblečení dědilo (i přes různá pohlaví), opravovalo, skvrna ho nevyřadila z používání atd. Každé další dítě tak bylo levnější. V dnešní době dítě může stát i méně jako kdysi, viz mensa.click/1ho, pokud si rodiče srovnají priority, co dává smysl pořizovat, a co moc ne, nebo je dokonce kontraproduktivní (jako bezvadné oblečení, i když dítě chce jít na hřiště). Nezapomeňte, že naučit dítě skromnosti, i když máte na víc, vám i dítěti umožní připravit se, jak zvládat případný pokles příjmů v budoucnosti, např. právě s vašimi vnoučaty nebo třeba na začátku podnikání. Nebo díky úsporám za věci běžné spotřeby jako oblečení, hračky, se vám podaří víc investovat a mít tak na část bytu, až ho budou potřebovat.

Místo ve školce – Na jedné straně všechny drtíme daněmi (nedávno daň z internetových přijímačů, která pravděpodobně bude začátkem roku 2027 zrušena), na druhé straně umístit dítě do školky je věcí náhody, štěstí – rozhodně se špatně kombinuje s hledáním práce. A máme tu jako v čase regulovaných nájmů dvě kasty lidí – ti, kteří získají dotované místo ve školce a logicky ho v průběhu roku nepustí (dokonce ho nepustí, a ani nemohou pustit, ani když je dítě v domácním vzdělávání, stále musí školka držet místo pro návrat do denní docházky) a ti, kteří platí o to dražší komerční školky. Samozřejmě pro nízkopříjmové výdělky tato varianta často ekonomicky vůbec nevychází. Podobná situace je částečně se školou.

Máme i plno nefinančních důvodů, pokusím se je stručněji popsat:

„Za to může ta dnešní mládež, chovají se nezodpovědně, odkládají dítě, nechtějí děti, jsou sobci.” Snad každá generace říká o té následující, jak je horší. Dle mě nejsou horší, jen jsou jiní. To, co jedna generace má špatně, přehlíží a všímá si jiných věcí, které jiná generace má jinak, možná hůř.
Pokud bych měl nějak generalizovat dnešní mládež, tak jsou zodpovědnější, uvážlivější – o čemž svědčí statistiky ztráty panictví/panenství v pozdějších letech, klesající promiskuita, klesající počty nechtěných dětí oproti předchozím generacím. Ale i zvyšující se počet tzv. incelů (zkratka anglického involuntary celibate, česky „nedobrovolný celibát“, označení pro člověka – nejčastěji mladého muže – který chce mít sexuální či romantické vztahy, ale nedokáže je navázat).

Mnohé ženy si stěžují na porodnické násilí. Taky roste počet porodů císařem. Komplexní tématika, stručně je z hlediska odpovědnosti lékaře lepší dělat úkon, než ho nedělat – bohužel i nelegálně, bez souhlasu. Ještě donedávna lékaři zakazovali mít děti po dvou císařích. Některé si další riziko podobných zkušeností nechají ujít i s dalším dítětem, pro jiné je to jeden důvod, proč rodit doma. Liga lidských práv má plné ruce práce. Za nevydařený porod doma můžete dostat podmínku: mensa.click/1pn. Zdá se, že čím víc klesá porodnost, tím víc je společnost háklivá na úmrtí dětí, např. trestní oznámení po smrti dítěte záškrtem. Neodrazujeme ale pak další a další lidi mít vůbec děti nebo mít další děti? Umře vám dítě, a spolu s truchlením chodíte po policajtech a soudech. Když už nic jiného, poněkud to prodlužuje dobu, kdy na další dítě nemáte ani pomyšlení. Nemluvě o excesech u některých lékařů z mého širokého okolí:

• Gynekoložka a 26 pacientka: Jste panna? Ne. Takže chcete napsat HA? Ne. Snad mi sem pak nechcete přijít těhotná? Bez odpovědi. Změnila gynekoložku.
• Jiná: Jste těhotná? Ano. Takže chcete žádanku na potrat?

Covid a očkování proti němu – v datech o porodech zde máme minimálně časovou korelaci s očkováním proti covidu, která když už nic jiného ukazuje (ne)důvěru těhotných v doporučení od státu, podrobněji viz mensa.click/1po.

Stoupá věk prvorodiček. Zákony pomalu ale jistě navyšují povinné studium a formální vzdělání pro čím dál víc oborů. Vysoká škola se končí cca v 25, postgraduál v 28 plus nějaké roky pro aspoň nějaké základy, třeba akontaci hypotéky, nějaký čas na hledání protějšku a jsme ve věku, kde plodnost není tak vysoká jako ve 20 letech. Bohužel ne každá těhotná zvládne chodit prezenčně do školy a málokterá škola nabídne neprezenční studování. Těhotná, to ještě jde, ale co pak s dítětem?

Je tedy mnoho možných domněnek, proč klesá porodnost. Některé dávají větší, některé menší smysl. Za mě je to směs mnoha důvodů, různých, individuálních. Vyberte si každý to své.

Mé důvody, které beru za ty nejvýznamnější, proč porodnost klesá:

• Představa, jak je dítě časově a finančně náročné – v realitě nemusí být.
• Představa, jak je druhé, další dítě časově a finančně náročné – v realitě každé další dítě je levnější (může dědit) a snadnější (krom rodičů má i sourozence a stejně tak ho mají předchozí děti)
• Zaměření na to, jak je dítě stresující v prvních měsících života – ano, může být (ale nemusí být tak moc), ale pak vás čekají roky, kdy je víc a víc samostatné, doslova přinášející život do vaší rodiny, nebo dokonce pomáhající, nemluvě o vnoučatech. Berte to jako investici s vysokou návratností.
• Adultismus – různorodá ochrana dětí a podpora rodičů je kontraproduktivní, vyvolává (větší) diskriminaci a ta pak odrazuje od (dalších) dětí.
• Méně dětí v dnešních rodinách (víc jedináčků) znamená menší denní zkušenosti běžného života s různými lidmi, což dle mě přispívá k nenalezení nebo dlouhé hledání vhodného partnera.
• Každá generace je v průměru zodpovědnější, ale má to za následek méně dětí.

Co by tedy (ne)měl dělat stát?

Co by stát měl dělat, je téměř opak toho, co dělá – nepomáhat, neochraňovat.

Proč neochraňovat, je jednodušší vysvětlit. Každá ochrana je na úkor někoho jiného – zaměstnavatele, pronajímatele, provozovatele. Tedy každá ochrana buď navyšuje existující diskriminaci, nebo ji dokonce způsobí. Pročpak zaměstnavatelé nechtějí rodiče, zvláště ženy? Mimo jiné proto, že jim stát nařizuje platit za nepráci (např. dovolená z doby pobírání mateřské, placené návštěvy lékaře). Proč je tolik zákazů pro vstup dětí? Mimo jiné proto, že je nákladné splnit všechny zvýšené požadavky na ochranu dětí. Nebo si vezměte manželství, které stát stále obohacuje novými zákony o další a další povinnosti a zákazy, a to nejen pro nová, ale všechna historická. Už delší dobu to není dvoustranná smlouva mezi párem, ale trojstranná smlouva, kterou stát kdykoliv může změnit nejen pro nové páry, ale pro všechny již podepsané. A změna legislativy není uznávána jako důvod k rozvodu. Výsledkem péče státu je, že cca polovina dětí se rodí mimo (státní) manželství.

Proč nepomáhat? Mimo jiné kvůli behaviorální psychologii. Pro laiky se vypraví příběh, jak pod okny jednoho psychologa hrály fotbal děti a jemu to vadilo. Tak je oslovil s tím, že jim zaplatí za to, když si přijdou zahrát fotbal i zítra. Takhle jim párkrát zaplatil, ale pak začal platbu snižovat, až jim přestal platit úplně. Tak děti přestaly fotbal pod jeho okny hrát – přece nebudou hrát fotbal zadarmo.

Dítě by mělo být individuální rozhodnutí každého jednotlivce, páru. Mělo by to být jeho/jejich rozhodnutí a na jejich náklady. Pokud by stát měl nějak děti podporovat, tak formou daňových odpočtů (z příjmu i sociální daně) pro rodiče i příbuzné. Pokud stát něco musí dělat, měl by dělat osvětu, zhruba takovou, jakou se dočtete v knize Sobecké důvody, proč mít více dětí. Osvětu o tom, jak mít dítě může být finančně i časově nepříliš náročné. Jsou rodiče, kteří denně tráví i mnoho hodin logistikou dětí, pořizují vše, o co si řeknou a přitom/pak nemají čas jen tak s nimi být – což dle knihy děti v dospělosti hodnotí víc než počet kroužků, školku a školu.

Průběh akce byl pro mě několikanásobným příjemným překvapením. Již první část vystoupení věnovaná zajímavým aplikacím a interpretacím typu her, které se nazývají „vězňovo dilema“, obsahovala řadu původních postřehů a interpretací. Ve druhé části byly zmíněny některé myšlenky z knihy o teorii her a redistribučních systémech, která mi nedávno vyšla. [1] Potěšilo mě, že se o ní ví i v tomto prostředí a že inspirovala část diskuse. Zejména jsem pak ocenil, že již v průběhu večera dvojice přítomných dokázala vyřešit poměrně náročný problém dělení dědictví mezi pět bratrů [2] a další z účastníků – Jiří Volf – mi řešení poslal hned další den. Přesvědčil jsem se, že mensané skutečně umí myslet.

Způsob logického uvažování, který jsem měl možnost sledovat již na besedě, přesné odhalení velmi jemných a skrytých předpokladů, na kterých stojí řešení, tak jak je obsahoval mail jednoho z účastníků zaslaný hned druhého dne, mi vnuklo nápad: Dokážou se takto mensané vyrovnat s některými obdobnými otevřenými problémy, s nimiž si láme hlavu náš tým řešící problematiku modelování procesu vyjednávání v redistribučních systémech?

Problém dělení dědictví mezi pět racionálních, ale zlých bratrů je typický příklad z oblasti teorie her, kdy dochází k distribuci prostředků na základě vytváření koalic. Teorie redistribučních systémů se zabývá obdobnou problematikou, ovšem vztaženou k praxi. Pokud by měl někdo zájem dozvědět se o ní něco více, mohu mu doporučit podkladové materiály z archivu našeho pravidelného teoretického semináře. [3]

Pokusím se stručně sdělit, o jaké otevřené problémy teorie redistribučních systémů jde, včetněkontextu jejich vzniku a významu řešení. Především je nutné zdůraznit, že modelování různých typů vyjednávání není samoúčelné. Hledáme prostřednictvím něj „zajímavé“ strategie vyjednávání. Ovšem které strategie vyjednávání jsou zajímavé? S trochou nadsázky lze říci, že ty, které jsou „vytaženy z Platónovy říše idejí“. Poznají se podle toho, že se těžko hledají a když se najdou, zjistí se, že jsou tak samozřejmé, že jinak to ani nemůže být… Kromě toho má nalezení takové „platónské“ strategie zpravidla značný význam jak pro další rozvoj teorie, tak i při praktických aplikacích.

Teorie her se zabývá situacemi, kdy je výsledná situace určena nejen naší volbou, ale i volbou někoho jiného, případně několika dalších subjektů. Řešení konkrétních úloh předpokládá, že známe hráče, strategie, kterými disponují, a výplatní matici, tj. to, kolik kdo dostane, pokud jednotliví hráči uplatní některou ze svých strategií. [4] Hry rozlišujeme podle několika kritérií. Jedním z nich je počet hráčů. Poměrně dobře jsou matematicky popsány hry se dvěma hráči. Hry s více hráči jsou mnohem složitější, zejména pokud uvažujeme, že mohou vznikat koalice a docházet k vyjednávání mezi hráči. Jedním z případů je i teorie redistribučních systémů, která vychází ze dvou předpokladů: 1. čím větší je odchylka odměn hráčů od jejich výkonnosti, tím více poklesne výkon systému; 2. příčinou této odchylky je vznik koalic. Model elementárního redistribučního systému je koncipován tak, aby postihl to nejdůležitější a současně nejjednodušší, s čím se v dané oblasti setkáváme. V logice věci má tři hráče (A, B, C), každý z nich má stejný vliv na daný systém, kteříkoliv dva hráči mohou vytvořit koalici, výkonnost hráčů je oceněna malými přirozenými čísly (např. 6:4:2). Výplaty hráčů pak můžeme zobrazit ve trojrozměrném prostoru, kdy každé ose souřadnic odpovídá výplata některého z hráčů. Vliv snížení efektivnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů můžeme vyjádřit redistribuční rovnicí, např. x + y + z = 12 – ·.R(x – 6, y – 4, z – 2), kde x + y + z je součet skutečných výplat jednotlivých hráčů; 12 je maximální odměna, která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená, že by nedocházelo k redistribuci, rozdělení výplat by proběhlo podle výkonnosti; · je koeficient snížení výkonnosti; R(x – 6, y – 4, z – 2) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonnosti hráčů (v našem přístupu ji modelujeme jako prostorovou vzdálenost, tj. odmocninu ze součtu čtverců).

Struktura všech možných (tedy i nezajímavých) strategií v redistribučních systémech je složitá. Každý hráč má totiž následující možnosti: 1. dát návrh na rozdělení výplat jednomu hráči, druhému hráči, oběma hráčům současně; 2. čekat až jiný hráč dá návrh a reagovat na něj – přijmout, odmítnout; 3. čekat až dá druhý návrh třetí hráč a reagovat na obě nabídky. Přitom každý návrh na rozdělení podle redistribuční rovnice (tj. na redistribuční ploše) je konkretizací obecné strategie, tj. množina strategií je vícerozměrná s mohutností kontinua (každý hráč má nekonečně mnoho, dokonce nespočetně mnoho strategií).

První nalezená skutečně zajímavá strategie platónského typu umožnila, aby model vyjednávání začal chodit na počítači. Současně ukázala, že vyjednávání za podmínek orientace na tuto strategii konverguje k dosažení tří nestabilních rovnováh, v nichž vždy dva hráči diskriminují třetího. Nazvali jsme ji elementárním typem strategie vyjednávání. Lze ji ve stručnosti popsat takto: Předpokladem je, že každý hráč zná všechny kombinace výplat. Ke změně dojde, pokud si dva hráči zvýší výplatu. Jednání iniciuje vždy hráč, který je diskriminován (tj. je vně koalice). Tento hráč zná, jaké jsou výplaty ostatních dvou hráčů, a na základě toho dovede určit i to, jakou výplatu by měl v koalici s každým z hráčů stávající koalice, pokud by se jeho výplata (tj. výplata příslušného hráče, který tvoří stávající koalici) nezměnila. Vytvoření nové koalice nabídne tomu hráči, s nímž by měl větší výplatu, pokud by velikost výplaty hráče, kterému vytvoření koalice nabízí, zůstala zachována. Sobě navrhne výplatu, která se rovná procentuálně stanovému podílu (např. průměru, tj. 50 %) z rozdílu mezi největší a nejmenší možnou výplatou, kterou může v nové koalici dosáhnout. Od své výplaty odvodí velikost výplaty toho hráče, kterému vytvoření koalice nabídne, a ten tuto nabídku přijme. Diskriminovaným se pak stává druhý z hráčů předcházející koalice, který nyní podle stejných pravidel nabídne vytvoření nové koalice.

Odhalení rovnováh, ke kterým systém konverguje v případě vyjednávání na bázi elementární strategie, pak umožnilo zjistit, jak se systém chová, pokud na něj působí různé vnější vlivy (konkurence, možnost meziorganizační migrace, možnost nepředvídatelné změny výkonností hráčů apod.), tj. kam se posouvají tyto rovnováhy v případě, že je systém těmto vlivům vystaven. Z toho rovněž vyplynulo, čím lze argumentovat (případně doplnit argumentaci), pokud chceme vyjednat výhodnější podmínky.

Především však již první jednoduchý systém vyjednávání založený na strategiích platónského typu umožnil odhalení mimořádně významné skutečnosti. Totiž toho, že vnější vlivy lze rozlišit na kompenzované (kompenzovatelné) a nekompenzované (nekompenzovatelné). Pokud se podaří zablokovat určitý typ argumentace, pak nekompenzované vnější vlivy predeterminují typ koalice, který vznikne. To, co blokuje určitý typ argumentace se pak může replikovat („rozmnožovat“) v komunikačním prostoru a vést k predeterminování rovnováhy ve velkém množství reálných redistribučních systémů, následně pak vznikukřížových koalic mezi těmito systémy i od nich se odvíjejících sociálních sítí. Blokující replikátory, které tuto roli plní, jsou přitom v komunikačním prostoru vystaveny konkurenci („boji o přežití“), což vede k jejich zdokonalování, resp. vývoji. Čím větší je intenzita komunikace v příslušném komunikačním prostoru, tím silnější podněty pro vývoj replikátorů uvedeného typu na bázi přirozeného výběru vznikají. [5]

Existují však i jiné, dosud přesně nepopsané, neformalizované a tudíž i nepřenesené do podoby, která by umožnila jejich simulaci na počítači, typy vyjednávacích strategií, které mají významné důsledky. V současné době např. intenzivně hledáme strategii, která by umožnila „pozvednutí“ vývoje v redistribučním systému ze situací, kdy se vytvářejí diskriminující koalice, k situaci, která je pro všechny hráče „nejvýhodnější“. Musíme ovšem upřesnit i to, co znamená „nejvýhodnější“ v tomto kontextu. Jedná se totiž o situaci, která má rysy jak paretovské, tak i nashovské rovnováhy. [6]

Model elementárního vyjednávání v redistribučním systému ukazuje následující: 1 střídají se případy, kdy každý hráč je ve vítězné koalici a kdy je mimo ni a je tedy diskriminován; 2. střídají situace, kdy každý hráč má ve vítězné koalici o něco více a kdy o něco méně.

Počítačové zobrazení procesu vyjednávání vypadá takto: Souřadnice zde představují výplaty hráč. Projekce redistribuční plochy je ohraničena silnými černými křivkami. Ty současně představují body, kdy má jeden z hráčů nejnižší možnou výplatu. V daném případě je výchozí, tj. první dojednaná situace označena zeleným bodem. Slabé modré linii ukazují další kroky vyjednávání, které postupně konverguji ke třem fialovým bodům – příslušným nestabilním diskriminačním rovnováhám.

Jeden z účastníků (a některý bude první, pro ostatní to v tu chvíli ještě nebude platit) zjistí následující: Pokud vyplatí každému z druhých hráčů průměr dvojnásobku větší výplaty a nejmenší výplaty, tj. více než mají průměrně, jeho vlastní výplata bude vyšší než jeho průměrná výplata. Tj. může navrhnout paretovské zlepšení, na kterém vydělá on sám nejvíce.

Matematicky vypadá návrh každému ze dvou ostatních hráčů takto: 1/3 krát (2 krát vyšší poslední výplata ve vítězné koalici plus 1) oběma ostatním hráčům a sobě to, co vyjde jako řešení redistribuční rovnice.

Odsud vyplývají otázky: 1. Jak dojde k tomu, že se hra „pozvedne“ z vytváření plně diskriminujících koalic (v nichž jeden hráč má vždy nejmenší možnou výplatu) k vytváření koalic, kdy i diskriminovaný hráč dostane výplatu vyšší (a v procesu vyjednávání rostoucí), resp. kdy přestává být diskriminován? 2. Kdy a jak konverguje proces vyjednávání v tomto případě k rovnováze, ve které není nikdo diskriminován?

Za těmito otázkami se skrývá mnohem více, než by se na první pohled zdálo – jde totiž o přechod od konfrontace ke kooperaci zúčastněných hráčů; existuje určitá naděje, že identifikování a popis příslušné strategie vyjednávání odhalí to, co je přítomno v každém přechodu od konfrontace k rozumnějšímu řešení problémů.

Lze namítnout, že zadání problému (hledání konvergenční strategie) není zcela přesně definováno. Ale to je standardní badatelská situace. Zformulovat úplně přesné zadání je skoro totéž jako již dát hotové řešení. Vyjasňování předpokladů zpravidla probíhá současně s upřesňováním zadání.

O autorovi

Radim Valenčík (1953) působí na Vysoké škole finanční a správní jako vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů. Rediguje internetový časopis Marathon věnovaný společenskovědní problematice. Je rovněž členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy.

Poznámky

[1] Valenčík, R., Teorie her a redistribuční systémy, Praha, VŠFS EUPRESS 2008. Podrobné informace o knize včetně většího výňatku a recenzí jsou na http://www.palmknihy.cz/

[2] Lze nalézt na www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/80E893693576F0BDC12571140063B8BA?OpenDocument

[3] Jsou ke stažení na www.vsfs.cz/?id=1046

[4] Velké množství materiálů k teorii her lze nalézt prostřednictvím Google. Doporučuji zejména http://euler.fd.cvut.cz/predmety/teorie_her/ , kde jsou plné texty přednášek RNDr. Magdalenay Hykšové, Ph.D. z Ústavu aplikované matematiky Fakulty dopravní ČVUT. V tištěné podobě jsou velmi dobrá skripta nedávno zesnulého Prof. RNDr. Miroslava Maňase, Dr.Sc. Teorie her a konflikty zájmů, která vyšla na VŠE v roce 2002.

[5] Tím se náš výzkum dostal velmi blízko tomu, co se nazývá teorií memů. Zájemcům o tuto oblast poznání, které někteří nepřiznávají status vědy, lze odkázat např. na knihu Susane Blackmoreové Teorie memů, která vyšla v roce 2001 v nakladatelství Portál.

[6] Paretovská rovnováha je situace, kdy nejsou možná paretovská zlepšení, tj. když si nikdo nemůže polepšit, aniž by si někdo jiný nepohoršil. Nashovská rovnováha je situace, kdy každý ze subjektů systému (hráčů) realizuje jako svou strategii tu, která počítá s nejhorší možnou reakcí protihráčů usilujících o maximalizaci svého užitku.