Ať si kdo chce, co chce, říká, nejlepší relax je ve vaně s horkou vodou a knížkou v ruce. Když se tak můžete na hodinku hezky ponořit, na nic nemyslet, nikdo vás nehoní s nějakým úkolem, neshání vás ani telefonem, ani mailem, jste po dobrém obědě. Tak tedy začnete napouštět vodu do vany. Znáte to, než se napustí přiměřená vrstva vody, je dno vany studené a tudíž trošku nepohodlné. Takže čekáte a protože na cokoliv čekáte docela neradi, to čekání si něčím zpříjemňujete. V dnešní době je na to nejlepší počítač připojený k internetu. Zakoukáte se tedy do monitoru. Tohle si dočtu a pak ještě kouknu sem a…  ježkovy voči, vždyť já napouštím vanu!  Pozdě. Vaše denní dávka teplé vody už protekla kanálem. No ale řekněme, že zábavě odoláte včas. I tak se na ten relax můžete těšit ještě pěkně dlouho. Ne vždy se vám totiž povede namixovat si správnou teplotu hned od začátku. Au, to pálí, budu muset počkat. Studenou přidat nemůžete, vana je skoro po okraj, plýtvat vodou a jen tak kus vypustit nechcete. Čekáte, čekáte, hltáte další zprávy na počítači a voda zatím stydne a stydne, až … sakra, co se stalo, že se dneska neohřála voda? Je to nějaký moc studený!

Ale pojďme k ideální variantě. Tak tedy – napustili jste si vanu přiměřeně teplé vody, ponořili jste se do ní, je vám fajn, berete do ruky knížku, ponořujete se do textu, ze začátku vás to baví, pak však ale začne působit příjemná teplota vody, tělo zpracovává ten dobrý oběd, čtení začíná být lehce unavující, světlo v koupelně není nijak výrazné. Na chvilku zavřete oči…  ŽBLUŇK!  Ty pitomče, cos to zase udělal! Taková hezká knížka, bože, proč jsem takový nešika…  line se z koupelny a já mám jasno. Další utopená knížka. Naštěstí ještě topíme, to do rána uschne.

Drsná story o tom, jak to chodí, když neumíte plánovat čas.

Otec (11:00): Hned po obědě vezmu dítě na hřiště. Synu, co chceš k obědu?

Syn (věk 12+): Nevím

Otec: No tak o tom popřemýšlej.

Otec (12:00): Tak co ti teda mám uvařit?

Syn: Nevím.

Otec: Nekecej a koukej si vybrat. Rýži nebo těstoviny?

Syn:  Dobře tak, těstoviny se sýrem.

Otec: Sýr došel. Udělám ti rýži s houbama.

Syn: Houby NÉÉÉ!!!

Otec (12:45): Tady máš oběd a já se jdu zatím vykoupat.

Otec (13:30): Kolik je hodin?

Matka: 13:30

Otec: Kdy nám jede autobus?

Matka: Nejbližší 13:45.

Otec: Synu, připrav se, vyrazíme

Matka: Syn ještě nedojedl.

Otec: Ok, tak holt pojedeme tím dalším. Co mu na tom jídle tak dlouho trvá?

Matka (v duchu): To je přeci jasný, z hub se mu zvedá žaludek …

Otec (předtím usnul ve vaně): Kolik je hodin?

Matka: 14:55

Otec: Kdy jede další autobus?

Matka: 15:45

Otec (vyleze z vany, je 15:20): Synu, připrav se, půjdeme ven.

Syn: Já mám žízeň!

Otec: No jo, tak až se napiješ. (Mezitím pouští počítač…)

Otec (16:15): Tak už jsi napitej?

Syn: Ne, ještě jsem nedopil.

Otec (poté co se zabral do hovoru se synem): Kolik je hodin?

Syn: 16:50

Otec: Kdy nám jede autobus?

Matka: V 17:45.

Otec: Kolik je hodin?

Matka: 17:30 a zhruba za půl hodiny bude tma.

Otec: Synu, odcházíme.

Matka: Konečně jsou pryč!

Začalo to naprosto nevinně a obyčejně. DD se chystal jednoho deštivého dne večer umýt nádobí. Vodu na nádobí a na koupání nám po většinu roku ohřívá sluníčko. To je prima v tom, že to tak moc nestojí, a nepříjemné v tom, že v určitých obdobích nemá teplá voda standardních 60 stupňů, ale třeba jen 30. Takže občas přihříváme. Někdy stačí jedna dvě konvice vroucí vody, někdy se přidá i nějaký ten hrnec. Operace mytí nádobí samozřejmě zahrnuje nějaký čas, kdy člověk prostě čeká. Jenže DD čeká nerad. A tak začal napouštět vodu do dřezu, současně začal na přihřátí vařit vodu v konvici, a než to bude, usadil se ještě na chvíli k počítači.

Tekoucí voda způsobuje hluk a vařící se voda ještě větší, takže není sledovaný program dobře slyšet. Takže mírně navýšil hlasitost počítače a tekoucí vodu díky tomu přestal vnímat. A jen čekal, až se hluk sníží, což bude znamenat, že se dovařila voda v konvici, takže je možno ji přidat do dřezu a začít mýt. Jenže… voda do dřezu se napustí mnohem rychleji, než se stihne uvařit v konvici naplněné na max.

Výsledek? Když se DD otočí, voda původně tekoucí do dřezu zabírá asi čtvrtinu podlahy. Takže honem bere mop a vytírá. Snaží se vytvořit tenčí vrstvu, která rychleji uschne, jeho vytírací styl ovšem počítá s vysokou teplotou a průvanem – což ovšem úplně dobře nefunguje v půlce listopadu, kdy jsme ještě nezačali topit a v kuchyni je mezi 15 a 18 stupni. Zatímco já, praktik, se v takových případech postavím tak, abych viděla, kde voda leží, nasávám jí maximum mokrým mopem a ždímám do kyblíku, DD se postaví do středu kuchyně, přímo pod žárovku, díky čemuž skoro nemá šanci odlesky vody vidět, mocně se rozmachuje mopem a většinu vody rozetře po větší části kuchyně.

Fakt se modlím, aby si v příští hodině díky té mokré podlaze ještě nezlomil nohu. Nestalo se. A jeho hlášení „Podívej se, co jsem provedl, asi jsem vážně dyspraxik,“ se už jen směju.

Po delší době se k nám chystá návštěva. Když jsme se potkali poprvé, zavládlo nadšení na obou stranách. Teď přijdou podruhé. Těším se, jak si pěkně zahrajeme s velmi šikovnou holčičkou, a jak si její rodiče mezi tím pěkně popovídají s mým drahým dyspraktikem. (Aby to neznělo moc v tom špatném slova smyslu, budiž dále používáno označení DD.)
Začíná to krásně. Hrajeme Othello, snažím se ukázat kouzlo hry. Po dohrání partie ve mně sílí podezření, že se v kuchyni zbytečně svítí, a tak to jdu zkontrolovat. Naštěstí. Sporák zapnutý, ohřívané těstoviny pomalu černají, ze zbytku polévky se taky již vyvařila všechna voda a ta malá černá silně kouřící kostička v troubě… Okamžitě všechno vypínám, přilévám vodu, aby ty zbytky nevydávaly kouř, otevírám okno. Situace je o něco horší než obvykle. Obvykle se DD totiž nachází buď přímo v kuchyni, nebo jen o jednu místnost dál, takže ho to praští do nosu poměrně brzo, kouř nestačí proniknout do nejvzdálenější místnosti a pak opravdu stačí na 10 minut otevřít okno v kuchyni a můžeme zase bez problému dýchat.
Ač nechávám kouřící troubu zavřenou, aby toho kouře bylo co nejméně (zatímco DD by ji zcela jistě nejprve naplno otevřel), kouř pomalu probíhá celým bytem až k nosům návštěvy. DD si uvědomí, že možná něco vařil a je nyní totálně zmaten. Také cítí kouř, ale sporák je vypnutý. Kde se ten kouř vzal? Snad někde nehoří? U nás kromě kuchyně nemá kde. Že by u sousedů? Několikrát se vrátí do pokoje, neboť kouř je prevít a lehce nutí ke kašli a v zadním pokoji je ho přeci jen nejméně, pak zpátky do kuchyně, kde překontroluje, jestli je sporák opravdu vypnutý. Jeho zmatenost působí neblaze i na návštěvu. Můžu desetkrát říkat, že jsem tu před chvílí všechno vypnula, ale nikdo moje slova prostě nevnímá. Návštěva má trošku strach a předčasně odchází. Kouř mizí, v zadním pokoji lze zavřít okno po
10 minutách, ve vedlejším zavíráme po
15, kuchyň přestává vonět po 30, tady mocně pomohl větrák. Ale hlavně, že jsme se obešli bez hasičů.