Přijíždějící účastník dostal u vchodu obálku s informacemi a pomůckami pro seznamovací hru a téměř okamžitě byl obklopen dalšími účastníky s dotazem: „Nemáš náhodou kostičku ve tvaru T nebo H?“ A pokud měl, byl donucen vyzradit své jméno, počet účastí na setkáních a na co se v Berouně těší. (Věřím, že statistické vyhodnocení pomůže organizátorům dalších setkání při přípravě programu na míru.) Po večeři následovalo několik soutěží – opravdu zdařilý byl test z matematiky pro 2. a 3. třídu, který snad ani vítěz nevyplnil celý. K dobru nám budiž připsáno, že jsme jinak zřejmě celohodinovou písemku museli splnit za 10 minut.

Čtvrtek a pátek byl jako vždy plný exkurzí a výletů. Ve čtvrtek večer nám pak přednášel RNDr. Jiří Grygar, CSc., o petabytové astronomii, v pátek měla proběhnout přednáška o neuronových sítích, leč přednášejícího sežraly zombie, a tak se program změnil v noční týmovou bojovku. Byli jsme vysláni do knihovny v Králově Dvoře, kde jsme čelili útokům dalších zombií a přitom hledali návod na něco, co je zneškodní. Naše úsilí bylo kromě bodů za zodpovězené otázky oceněno marcipánovým mozkem, který nás měl před dalšími nemrtvými ochránit.

Sobotní šifrovací výlet ze Srbska do Berouna se také vydařil – minimálně počasí vyšlo perfektně. I večerní přednáška byla zajímavá – týkala se budování strategie a šílených nápadů, které se povedlo uskutečnit a které úplně změnily svět, ve kterém žijeme. Nedělní vyhlašování bylo opět spojené s dražbou. Draženy byly i pomůcky (kříž s UV lampou a svíčky z knihovny, letadélko vyrobené 3D tiskem ze sobotního výletu) a byl o ně samozřejmě velký zájem. Domů jsme se rozjížděli ve výborné náladě a těšíme se na další setkání.

Foto: Pavel Terber

Autor: Hana Kotinová

I na letošním podzimním setkání jsem pokračovala v trendu nastoleném na setkáních předchozích – ani jednou jsem se pro samou zábavu nedostala do postele před půlnocí a spánkový deficit jsem dospávala celý následující týden. A opět toho ani trochu nelituji.

Setkání mi přineslo spoustu báječných zážitků, na které budu vzpomínat ještě dlouho. Z hlavy určitě jen tak nedostanu uvítací seznamovací aktivitu, při níž se mě organizátoři snažili přesvědčit, že jsem současně Pavel Terber a Petr Čavojský; řízené noční klopýtání lesním podrostem, zpestřené motivačními cedulkami na stromech (s obsahem typu umrlec, krev, vlkodlak či úchylák), mě také do určité míry poznamenalo a rozhodně budu ještě dlouho vzpomínat na svůj úžasný světlebleděmodrý tým s proklatě nízkým věkovým průměrem a nepřekonatelným týmovým duchem – na to, jak jsme se snažili s šátkem přes oči a enormním entuziasmem stvořit z provazu na poli čtverec, jak jsme ze sebe zoufale potili všechny disciplíny desetiboje do sportovního kvízu a jak jsme si bez sebemenších znalostí o sňatcích slavných tenistů v témže kvízu hráli na dohazovače a stříleli jména od boku (bůhví, koho vlastně jsme nakonec s kým oženili)… A už teď se mi stýská po nocích strávených hromadným zahazováním karet pod stůl a po ochraptělém pění Přátel zeleného údolí v půl páté ráno.

Vzato kolem a kolem – nemám, co bych vytkla. Dokonce je toho tolik, co bych ještě ráda ocenila nebo aspoň zmínila, že se to sem snad ani nemůže vejít – již tradiční exkurze, různé přednášky, individuální soutěže (mezi jinými opět dopravní test – stává se z toho poněkud nepříjemná tradice, tady ten řidičák některým dokonce opravdu chtěli brát…), degustace medovin či snad dražba cen na závěr setkání – opět zábavná a vtipná, tentokrát však výrazně svižnější než na setkání jarním a snad proto i o poznání kladněji přijímaná.

Na závěr mi to přeci jen nedá a musím podotknout, že organizátoři dost možná vůbec netušili, jaké terno je penzion s několika houpačkami hned před vchodem – minimálně má duše dítěte nad nimi plesala většinu pobytu. Organizátorům patří můj dík (a to nejen za houpačky). Bylo poznat, že plánování a organizaci setkání věnovali spoustu času a energie – a stálo to za to.

Už teď se těším na setkání příští, jarní – snad se vydaří právě tak.

Autor: Zuzana Novotná