Dotační systém se v Evropě nesmírně rozbujel. Odůvodňován bývá samými ušlechtile znějícími argumenty, jako solidarita, rozvoj občanské společnosti, boj proti diskriminaci, podpora drobného podnikání, ovšem ve skutečnosti jde prostě o filozofii „nesvéprávného občana a moudré vrchnosti“. Občanovi (firmě) se jeho peníze seberou a úřad rozhodne, na co a za jakých podmínek budou použity. Je třeba jasně rozlišit nezbytné finanční prostředky na provoz státu a finanční prostředky, přerozdělované formou dotací. Je možné vést debatu o rozsahu, v jakém se na životě občanů bude stát finančně podílet, na míře financování veřejných statků nebo nutné obsluhy státu – ať už jde o armádu, policii, parlament, školství, základní infrastrukturu nebo na druhé straně třeba o míru sociální pomoci potřebným. Společenský souhlas bude v různých zemích odlišný – záleží na místních zvyklostech, celkové atmosféře, prioritách občanů. Pro Francouze je státní podpora umělecké tvorby samozřejmostí, pro Američana je něco takového nepředstavitelné. Ovšem existuje-li společenská dohoda a jasná rozpočtová pravidla, je to v pořádku. Jakmile do hry vstoupí rozhodování úředníka – ať už jde o komisi, ministerstvo či jakýkoli jiný orgán, je to špatně.

Ve skutečnosti totiž jde vždy o to, že kdo vládne penězi, má moc. Čím více peněz přerozděluje stát či jiná entita, tím větší moc má. Je to pravý opak dobrovolného sdružování finančních prostředků na dosažení společného cíle. Neboli systému individuálního rozhodování vždy na nejnižším možném stupni v řetězci občan – obec – region – stát – EU. Rozdíly těchto dvou systémů poněkud připomínají rozdíl mezi americkou ústavou a návrhem ústavy pro Evropu. Zjednodušeně – zatímco americká ústava se řídí zásadou, že na vyšším stupni se rozhoduje pouze to, co je delegováno ze stupně nižšího, evropská vychází z opaku – na nižším stupni se rozhoduje o tom, co dovolí stupeň vyšší.

Důsledkem dotačního systému jsou pak nejrůznější negativní jevy – korupce, klientelismus, parazitismus různých agentur, které se přiživují na náročné administrativě, aniž by přinášely jakoukoli přidanou hodnotu, lobbistických skupin, prosazujících zájmy svých klientů na úkor ostatních, obrovská administrativa, která spotřebuje značnou část finančních prostředků na svou vlastní existenci, možnost ovlivňování politiky formou ekonomického nátlaku, což vede ke snižování míry demokracie. Cílem už není aktivně a svobodně podnikat a tvořit, ale získat dotace. Systém dotací vede k plýtvání – je třeba peníze utratit za každou cenu, i kdyby to mělo být za něco, co dotovaný subjekt ve skutečnosti nepotřebuje. K plýtvání vede i to, že ten, kdo rozhoduje, nerozhoduje o vlastních, ale o cizích penězích.

Extrémního stupně dosáhlo poskytování zemědělských dotací v rámci EU – nejen, že na ně jde 40 % rozpočtu EU, ale důsledkem je nekonkurenceschopnost evropského zemědělství, protekcionismus, celní bariéry a tudíž překážka volného obchodu, vyšší ceny pro spotřebitele, neschopnost vyrovnat se s nadprodukcí, omezování práva na svobodné podnikání atd. Celá oblast je regulována ad absurdum, zemědělci jsou zahlceni administrativou kolem žádostí o dotace, na všechno existují kvóty – úředníci určují co, kolik, za kolik, kde a kdo smí co pěstovat a vyrábět. Smrtící je tato politika pro rozvojové země, které nemohou své potraviny a výrobky dodávat na evropský trh. Špatné svědomí si EU vykupuje potravinovou a finanční pomocí, kterou zemědělství rozvojových zemí dále ruinuje. Přitom z tohoto vlaku nemůže vystoupit ani jednotlivec, ani stát, protože by dotovanému okolí nebyl schopen konkurovat. Většině lidí je už jasné, že tudy cesta nevede, ovšem rozetnutí tohoto bludného kruhu brání mocné lobby jak zemědělců, nejvíce francouzských, ale i jiných a samozřejmě úřednictva – jak unijního, tak v jednotlivých (nikoli všech) státech. Na zemědělství je nesmyslnost dotací vidět poměrně jasně. Jak je to ale s jinými oblastmi?

Položme si otázku: Má se dotovat průmysl, obchod, služby? Většina asi odpoví ne. A co drobné podnikání? Tady už to tak jasné nebude. A co teprve, přijde-li na řadu kultura, sport, sociální služby! Zkusme si odpovědět, jestli se mají dotovat domovy důchodců. Váhání bude asi pořád větší, podíl ano se bude zvyšovat. Proč?

Prostě proto, že jsme si zvykli. Jakmile jde o „ušlechtilé“ záležitosti, souhlas s dotacemi se zvýší. Ať si někdo zkusí vyslovit názor, že domovy důchodců dotace nepotřebují!

Nepotřebují. Neexistuje oblast, kde by byly dotace nezbytné. Cokoli, co je nutné financovat z veřejných prostředků, může být financováno podle předem daných jasných a zákonem stanovených pravidel. Řetězec občan – obec – region – stát může být vždy respektován. Existuje-li konečný uživatel – a ten existuje v drtivé většině případů – má být financován on. Ať už je konečným uživatelem žák, bezmocná osoba, opuštěné dítě. Lidem (potažmo obcím) je třeba ponechat co nejvíce peněz v jejich kapse, aby se mohli sami rozhodnout, co je pro ně důležité.

Je třeba přestat deformovat trh jakýmikoli subvencemi. Místo dotací na tvorbu pracovních míst je třeba uvolnit trh práce, deregulovat nájemné a nechat vzniknout funkční trh s byty. Namísto diskriminačních investičních pobídek je třeba snížit daňovou zátěž, zjednodušit pravidla pro podnikání, uvolnit trh práce, podpořit vzdělání a zajistit vymahatelnost práva.

Ochrana přírody je důležitá a je potřeba. To ale neznamená, že je potřeba dotovat výrobu mnohonásobně dražší energie z větrných elektráren. Daleko účinnější metodou jsou investice do vědy a výzkumu – tam je naděje, že bude nalezeno řešení, které skutečně pomůže. Dotacemi dosáhneme pravého opaku, protože ty naopak finanční prostředky z oblasti výzkumu odvádějí. Jak státní (použijí se na dotace), tak soukromé – dotované subjekty nemají zájem na změně pro ně momentálně výhodného stavu.

Vyšlo na Peníze.cz

Autor: Kateřina Havlíčková