Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Členem Mensy se stal ve svých dvaadvaceti, od té doby uteklo už třicet let. Každý, s kým jsem se o něm bavil, mi řekl, že je to jeden z nejmilejších mensanů. Prý je dojímací typ a brečí u filmů. I animovaných. Co dalšího mi o sobě a své třicetileté zkušenosti s Mensou prozradil Pavel Beran z karlovarské místní skupiny?

Pavle, víš, že to je přesně tři dny, cos byl v Mense 30 let?

Vážně 3 dny? To měla moje maminka narozeniny. Vidíš, toho jsem si nikdy nevšiml.

V té době internet v Čechách fungoval jen v akademické sféře. Jaká byla česká Mensa před internetem?

Já jsem tenkrát studoval v Brně na Masarykově univerzitě a na kolej přišli spolužáci, že se druhý den ve škole testuje. Tak jsme se ráno sbalili a vyrazili. Pak mi přišel zvací dopis a v srpnu jsem se stal členem.

V roce 1998 jsem jel na svoje první setkání do Sloupu v Čechách. Tam se tehdy jelo vlakem, batoh na zádech a pak někam ještě pět kiláků pěšky. Mensa byla v té době hodně analogová. Bylo to takové osobnější. Lidi spolu museli fakt mluvit, museli si zavolat nebo napsat, aby se něco dozvěděli. Něco jako web tenkrát vůbec nebylo. Tos vyčetl z časopisu, kde to je, kdy to je, a pak sis našel vlak, naplánoval cestu a tak.

Byla nějaká setkání i dřív? Nebo to bylo vůbec první?

Dřív v tom byl velký chaos. Bývala až čtyři setkání ročně, přetahovali se o ně Tomáš Blumenstein s Jirkou Bělohlávkem. To moje první pořádal Jirka. Bylo nás tam dvacet a hrál jsem tam s malým Řeháčkem Pylos, to si pamatuji dodnes.

Od té doby jsi byl úplně na všech?

Skoro. Mám asi dvě absence u Dlouhých strání. Jednou nebyly prachy, jednou jsem byl nemocný. Paradoxní bylo, že jsem tam dvakrát nebyl, a když se konalo potřetí na stejném místě, tak byla mlha. Vyjeli jsme na Dlouhé stráně, slyšeli vodu a jeli zpátky. To jsou asi moje jediné dvě absence.

To je hodně setkání. Počítal jsi je?

Ne, musím říct, že mi to dost splývá. Za těch třicet let jich mohlo být kolem padesáti. Pamatuji si z každého nějaký drobek. Jaké tam bylo počasí, jaká byla kamna v hospodě, co bylo ke snídani, pokoj, kde jsme spali. Jsou to jen takové útržky, ale ty vzpomínky jsou super.

Jaké setkání bylo nejlepší?

Na každém bylo něco speciálního. Třeba setkání v Dukovanech. Spali jsme na zámku v tanečním sále. Obrovský parketový sál, francouzská okna, skládací polní lůžka, uprostřed kulečníkový stůl, takže tam samozřejmě opilci ve dvě ráno hráli kulečník a tak. Z každého setkání je něco. Ale které bylo nejlepší, to nedokážu vyhodnotit. Na každém bylo něco dobrého, žádné nebylo špatné. Bojovka v Beskydech pod Lysou horou byla nejhorší, jakou jsem za těch třicet let zažil, ale i tak to byl jen jeden aspekt toho setkání a zbytek byl skvělý.

Nějaký největší bizár ze setkání?

Asi právě ta bojovka pod Lysou horou, tam skoro nikdo nevyluštil ani jedinou šifru. To bylo frustrující. Nejlepší družstvo vyluštilo asi dvě šifry, zbytek vyluštil jednu nebo nic. Prostě 8 hodin šplhat po horách, dostávat šifry a nevyluštit ani jednu, to bylo na švestku. Na to vzpomínám nerad.

Krásná bojovka, kterou jsme pořádali my, byla Plzeň, tak tam byly praktické věci. Tenkrát se někdo rozčiloval, že chtěl šifry, a ty tam nebyly. Plácali jsme pajduláčky z modelíny, byla tichá pošta, vázání uzlů a podobné ptákoviny. Další hezké setkání, také v naší režii, byla Železná Ruda. Nám se tenkrát díky mé práci na záchrance povedlo dohodnout hasiče. To bylo myslím pro většinu mensanů hodně neobvyklé a zábavné.

Kdy se ustálila ta pravidelná setkání na jaře a na podzim?

Myslím, že až v tomto století, možná 2006 nebo 2007. V devadesátých letech to bylo tak jednou za rok. Teď už na ta setkání jezdí moc lidí, ale stále je tam to jádro, které jezdí celou tu dobu se mnou. Na mé první setkání přivezli Doubravku Kolářovou ve vajíčku, byly jí 3 měsíce, dneska je jí 27 let. Je úžasné pozorovat tu historii lidí, jak se kdo mění, koho potkává, rozchází se, jak se rodí děti. To mě na tom hrozně baví.

Jak ses rozhodoval, jestli se vůbec staneš členem Mensy?

Pro mě to bylo to patření někam, protože kamarádů jsem moc neměl. V Mense člověk zapadne. Nikdy jsem nebyl úplně aktivní, ani v té místní skupině, ale baví mě tam patřit a užívám si to, že je potkám aspoň dvakrát za rok. Pro mě je Mensa druhá rodina, prostě skupina lidí, se kterými se kterými je mi velice dobře a bez nichž už si svůj život nedokážu vůbec představit.

Odkud jsi přišel studovat do Brna?

Narodil jsem se v Chebu, tam jsem vyrostl, tam i jsem vystudoval první 3 roky vysoké. Tehdy tam otevřeli pobočku Západočeské univerzity, ale neměli akreditaci na inženýry, tak nás potom poslali do světa. Já jsem skončil v Brně, dodělal si inženýra a do své první práce jsem nastoupil zpátky v Chebu.

Jaký obor jsi vystudoval?

Jsem ekonom, ale nikdy jsem tu práci nedělal. Moje první práce byl ajťák na okresním úřadě v Chebu. A ajťák jsem dodnes. Takže ten obor, co mám vystudovaný, jsem v životě nepoužil. Ale vůbec toho nelituji.

Jak jsi zapadl do místní skupiny Mensy?

Ona ta místní skupina byla tehdy malá. Předsedal jí Ronald Němec, pamatuji si, že jsme párkrát u něj hráli nějaké deskovky, ale tenkrát bylo všechno analog. Základ byl časopis, kde byly telefony, kontakty, maily, tak se to tenkrát řešilo takhle. Karlovarská skupina nebyla nikdy moc velká, ani nebyla moc aktivní.

A jaká je teď?

Stejná, ale je to výborná pohoda. Čavojských je klan, dohromady je jich asi osm, k tomu je pár dalších. My máme hodně aktivit společných s Plzeňáky. Na grilovačky u Čavojů jezdí Plzeňáci, samotných je nás fakt jenom pár. Velké aktivity tam moc nejsou, ale máme Ježíška, to je hezká tradice, kdy chodíme vždycky v červnu půl roku před Vánoci na Boží Dar.

Kdo z lidí, které znáš, je v Mense déle než ty?

Upřímně nevím, možná Pavel Terber. A možná ten Řeháček, protože ten byl na tom mém prvním setkání v tom devadesátém osmém. Možná Kolářovi tam byli dřív než já, ale na to jsem se upřímně moc neptal, není to pro mne důležité.

První výskyt tvého jména jsem našel v časopisu 1/2000, kde nabízíš zveřejnění obchodního kontaktu na webových stránkách Mensy. Vzpomínáš si na to?

To byla tenkrát taková šílenost, kterou jsme vymysleli s Mírou Charvátem z Ostrova. To byly ty dřevní doby internetu. My jsme tenkrát založili takový kontaktní rejstřík. V HTML jsme zplodili nějaké stránky, ale byl to jen výstřel. Já nejsem programátor, tak jsem se to učil za pochodu, ale v roce 2000 to byl opravdu velký pravěk internetový, tak to nevadilo. A ty stránky chvíli fungovaly.

Byla to tvoje první mensovní aktivita, když pominu setkání?

Asi moje první a poslední. Myslím, že s tím přišel Míra, tak jsem se toho chytl. Dělal jsem to IT, tak mě to zajímalo. Z hecu, prostě něco zkusit.

Já tě ale poprvé viděl na setkání dobrovolníků. Co bys tam dělal, kdybys nebyl aktivní?

Za velkého dobrovolníka se nepovažuji. Ale dobře, byl jsem. Pořádali jsme setkání v Plzni, dělali jsme setkání Železné Rudě. Pomáhám na Logické olympiádě. Takže ano, asi jsem dobrovolník, ale myslím, že jsou větší dobrovolníci.

Třeba v roce 2011 jsi byl uvedený mezi lidmi, kteří pomáhali s vyhodnocováním Logické olympiády. Tehdy to bylo poprvé?

Je to možné. To vždycky přijde Čavoj, že to je v knihovně ve Varech, tak přijdu. To jsem vždycky přišel.

Myslíš si, že jsi soutěživý?

V životě asi moc ne, ale na setkáních mě baví něco vyhrát, jenom pro ten pocit. Byly frustrující doby, v tom pravěku, kdy všechno vyhrávala Lída Kovářová. Výsledky byly nuda, protože Lída byla prostě vždycky první. Ale pak bylo setkání v Praze v takových dřevěných domcích někde u Vltavy a Pražáci překopali systém hodnocení, jak je dneska. Teď má každý šanci něco vyhrát. A já byl tenkrát třetí v individuálním hodnocení. V životě moc nesoutěžím, ale v Mense je to takové hezké.

Kdybys měl za těch třicet let říct nějaké svoje milníky v Mense, co by tě napadlo?

Pro mě vždycky bylo zásadní, když jsme dělali setkání. Prubířským kamenem pro nás byla ta Železná Ruda. To jsme dělali s Plzeňáky poprvé, tak to byla největší výzva. Člověk to všechno pozoruje zvenku, ale pak je něco úplně jiného to vidět zevnitř. Pak jsme dělali i Plzeň, ta se povedla myslím ještě o chlup líp. A pak byly ty Mariánky a tam jsem to já osobně zvoral. Tam mě tenkrát málem všichni zabili.

Oni totiž chtěli, abych byl obličejem setkání. Ale já nejsem úplně vedoucí typ. Té práce bylo moc a oni pak měli pocit, že jim málo pomáhám. A byly tam třecí plochy v přístupu, jak tu práci organizovat. Dopadlo to nakonec dobře, žádné přátelství to nezničilo, ale bylo to chvílemi takové napínavé. Zapojit se, pomáhat, něco zařídit nebo vyřídit, s tím nemám problém, ale vedoucí role mi úplně nesedí.

Měl jsi někdy slabší chvilku, kdy bys uvažoval o tom se na Mensu vykašlat?

Ne, nikdy. Jak jsem říkal, pro mě to je prostě rodina. Bez ní bych to nebyl já. Takže i když se třeba v Mense úplně neangažuji, tak na setkání budu jezdit stále. Vždycky jsem obětoval všechno tomu, abych mohl na setkání jet a ty lidi vidět.

Jak se díváš na oficiální cíle a aktivity Mensy?

Třeba Logická olympiáda, nadané děti, to je úžasné. To si myslím, že by Mensa měla dělat. Kultivovat společnost, hledat lidi, kteří třeba ve svém kolektivu nezapadají, a nabídnout jim alternativu, místo, kde by se cítili líp. Jednou jsem vedl diskusi s Barborou Dřevíkovskou a shodli jsme se na tom, že Mensa jako organizace je neuvěřitelně sociálně bezpečné místo. Že tam ať přijde kdokoliv s čímkoliv, tak se nestane že by ho někdo odsuzoval, hodnotil, pomlouval nebo něco takového. Tohle je třeba pro mě poslání Mensy. Nabídnout takhle bezpečné prostředí pro lidi, kteří jinde mají třeba nějaký problém.

Co ty jako dítě? Byl jsi klasické nadané dítě, odstrkované spolužáky?

Na základce jsem měl asi tak 2 kamarády, na gymplu taky, teprve na vysoké to potom zapadalo daleko líp. Ale nejlíp je mi v Mense. Takže ano, dětství klasika v tomhle směru. Osamělý vlk.

Jaké máš zájmy mimo Mensu?

Od malička jsem plaval. Otec byl potápěč, takže mě k tomu vedl. Od tří let jsem plaval, potápěl se asi v osmnácti. Na vysoké jsem začal dělat karate, ale pak jsem se odstěhoval za prací do Chomutova, pak do Varů, pak jsem se oženil a pak už asi nic. S rodinou přijdou jiné priority jako počítače, hry, knížky, filmy, asi jako každý. Ale také tancuji. Teď jsem začal chodit na country tanečky.

To začalo úplně náhodou. Chodíme s kámošem do hospody pod kopec a tam jednou hrála kapela a přijely tam takové babky, tak jsme dali pivko, pokecali jsme, a když začali hrát valčík, tak se babky zvedly a šly tancovat. Když jsem jim to pochválil, tak říkaly: „my tady máme takové country“ a já říkám: „já tady bydlím sedmnáct let sto metrů od vás a nevím o tom.“ „No, my to nikomu neříkáme.“ Další týden jsem sbalil boty, vodu, a od té doby s nimi tancuji a je to pecka. Jsem tam nejmladší, ještě mě hýčkají, chlapů je tam málo. Jsou tam tři, občas jenom dva.

S nimi se nebavíš o počítačových hrách, viď?

S těmi fakt ne. [smích]

Jaké jsou tvé nejoblíbenější hry?

Teď momentálně hraji s dcerou na domácím serveru Minecraft. Před měsícem jsme si řekli, že bychom mohli zkusit Forever World, zkusit hrát stále tu jednu mapu. Kačenka jde teď do septimy, bude jí osmnáct, ale pořád ji to se mnou baví, tak dokud bude se mnou chtít hrát Minecraft, tak budu hrát Minecraft. Nedávno jsem tam vykopal na světlo boží kompletně celou trial chamber. Což znamenalo vykopat jeden a půl milionu kostiček. Taky hraji tanky Armored Warfare. Ale už na to není tolik času.

O Kačce jsem zaslechl vtipnou story, žes ji unesl na EMAG. Jak to bylo?

To jsme tenkrát jeli do Rotterdamu na Mensu černým Superbem s temnými skly já, Jirka Rak, Petr Kras a Kačka. Když jsme přejeli hranice do Holandska, tak za námi majáky a zastavila nás policie a hrozně je zajímalo, co dělá malá holka v autě s třemi chlapy. Samozřejmě si vzali pasy a já dlouho vysvětloval, že to je moje dcera, Ale proč že se jmenuje jinak? Tak jsem ještě vysvětloval, že v češtině má ženská na konci jména -ová. Na druhou stranu musím říct, že je fajn, jakou mají starost.

Kolikrát jsi byl na EMAGu nebo jiné mezinárodní mensovní akci?

Byl jsem na Slovensku, v Německu, Polsku, Holandsku, Belgii, a pak v Praze. EMAG je super, že vidíš lidi z celého světa, ale je jich strašně moc. Možná pojedu do Rakouska, to je blízko, ale přehodnotil jsem Anglii i tu Černou Horu příští rok. Ten poměr cena/výkon není úplně ideální. Ale ty, kde jsem byl, byly super. Trošku mě mrzel Berlín, protože tam slibovali výlet balonem nad městem, to bylo velké lákadlo, ale foukal vítr, takže to zrušili. EMAGy jsou zajímavé, zase jiný level lidí, počtů i aktivit, je to zase trošku změna. Ty různé exkurze a společné večery s hrami, na které jsme zvyklí z našich setkáních, na EMAGu nejsou a v těch počtech asi ani být nemůžou.

Co by se ti líbilo, aby se událo nebo změnilo na Mense v nejbližších letech?

Určitě pokračovat v tom, co máme. V práci s dětmi. A inzerovat Mensu jako bezpečné prostředí pro odlišné lidi. U setkání se vede věčná diskuse, jestli už nejsou moc velká a jestli dvakrát za rok není moc. Některé velké rodiny už třeba nejezdí kvůli tomu, že to je moc drahé. Já pamatuji ty dřevní doby, kdy se spalo po patnácti na pokoji a k snídani byly párky s hořčicí. Dneska už ale mají lidé jiné nároky a jiné potřeby a dvakrát do roka to stojí dost peněz.

Mně to ale vyhovuje. Mám to jako 10 dní dovolené, vezmu Kačku, vezmu Káju a je to super. Pro mě by to jednou za rok bylo málo, já ty lidi potřebuji vidět častěji.

Sehrála někdy Mensa roli v tvé kariéře, nebo to máš úplně oddělené?

To je taky věčná diskuze, jestli to dát do životopisu, anebo nedat. Zastávám názor, že by to tam člověk mít měl. Když jsem dělal pohovor do firmy v Ostrově, tak se mě na to vyloženě ptali, protože už tam měli nějakého mensana, tak je to zajímalo a myslím, že mi to i pomohlo.

Máš pocit, že se člověk s vysokým IQ jinak učí a získává zkušenosti?

Možná ti to ulehčí chápání věcí a souvislostí, ale je na každém, jak s tím naloží, jak s tím zachází, k čemu to používá. Pro mě to je, že se pořád ptáš a nespokojíš se s jedním názorem, ověřuješ si věci.

Jsi díky tomu opatrnější, nebo že tě to naopak brzdí v rozhodování?

Jak kdy. Osobně jsem neskutečně naivní člověk. Dokud si nerozmlátím držku, tak věřím každému. Ale mám problém s autoritami, s dodržováním pravidel, která mi nedávají smysl. Třeba v práci, že se máme na schodech držet zábradlí, to mi přijde úchylné. Nebo že nesmíš do firmy v kraťasech. Když mi to nedává logický smysl a nedá se to logicky zdůvodnit, tak jsem rebel.

A když ti někdo poradí, co si vysadit jako živý plot?

Taky jsi slyšel tu příhodu? Jo, to byla výborná rada. „To si kup, to je dobrý.“ Už to neroste naštěstí, ale než jsem to vyprostil, tak to dlouho trvalo. Ale to je přesně ono. Někdo ti poradí, vidíš to u něj, je to hezké, ale musíš získat vlastní zkušenost, abys zjistil, že ty z toho máš telegrafní sloupy.

O co tedy šlo?

To byl sibiřský jilm. Kámoš to přinesl. Sazenice vypadá jako větvička vrby, prostě proutek. A tady ve Staré Roli když kopeš, tak máš pět čísel nějaké hnědozemě a pak je jíl. Takže jsme to sázeli u plotu stylem, že jsem vzal hromosvodový drát, tím jsem vypíchl dírku do toho jílu a tam jsem zavrtal tu sazeničku. Říkal jsem si, že to nemůže vůbec vyrůst, a ono to vyrostlo tři metry za rok. Je to nezmar z Ruska a už nikomu bych to nedoporučil. Jedině možná nepříteli.

Co tě za těch třicet let v Mense a ve světě nejvíc mrzí a co ti udělalo největší radost?

Nejvíc mě teď trápí válka na Ukrajině. Když vidím ty reakce světa, tak je mi z toho smutno. Naopak mě vždycky potěší, co lidi dokážou v oblasti výzkumu. Když třeba vidíš, jaké nové metody jsou v boji s rakovinou. Že na Marsu jezdí něco, co člověk postavil před patnácti lety. Nebo Voyager, ten hardware jsou osmdesátá léta a dodneška to funguje. Fascinuje mě, co lidstvo dokáže vymyslet.

Chceš na závěr něco sdělit čtenářům?

Určitě bych doporučil těm členům, kteří úplně neví, proč jsou v Mense, aby aspoň jezdili na setkání, aby poznali ten kolektiv a společenství mensanů v trošku větším měřítku. Pro mě to je opravdu něco, co mi dobíjí baterky a na co se moc těším. I když nechtějí být jinak moc aktivní, ať přijedou na setkání a nadýchnou tu úžasnou atmosféru.

Program byl zaměřen na další rozvoj a plánované aktivity, ale také zábavu a setkávání. Odstartoval v pátek komentovanou prohlídkou Geoparku Barrandien, v němž je instalováno téměř 25 druhů hornin. Nikomu však nezkameněl úsměv na tváři.

Po večeři následoval tradiční kvíz, tentokrát doplněný o přednášku Petry Holubové ze světa nejznámějších zvířecích (a lidských) firemních log a jejich vývoje od dávné historie po současnost. Následovala praktická přednáška Honzy Koudelky s názvem 7 tipů pro lepší fotky z mensovních akcí. Získané znalosti průběžně využívali a diskutovali účastníci během celého sobotního programu a zdálo se, že přednáška jim tak otevřela úplně nový svět. Určitě přinese též mnoho nových mensovních fotografií. Večer zakončilo Čokoládobraní – oblíbená sladká tečka, kterou obohatila dokonce i čokoládově vypadající rajčata.

V sobotu jsme vyrazili motoráčkem na výlet. Přestože informační tabule na nádraží hlásala „směr Mensa“, vyrazili jsme na Nučice a doly Mořina. Tady si nás vyzvedly průvodkyně a provedly nás nejen překrásnou Velkou Amerikou, kterou někteří z nás zažili přímo na vlastní kůži, ale také tajemnou Hagenovou štolou. Nevím, jak druhé skupině, ale nám se Hagen neukázal, a vzhledem k tomu, že byli i tací, kteří se na místo vraceli po 50 letech, budou pověsti o nebezpečném zazvonění na konci štoly nejspíš úplně liché, případně zcela sudé.

Na odpolední návrat z výletu navázalo jednání Rady Mensy a pak již večerní program. Zde byly představeny novinky ze světa mensovního IT, dále z oblasti PR a komunikace, Logické olympiády, Dětské Mensy, zahraničních a českých aktivit, včetně připravované Akademie. Následoval tradiční obrázkový kvíz, tentokrát se sladkou příchutí. Večerní program zahájilo opakování znělkového kvízu. Vítězkyně po získání trofeje filmového Oskara děkovala své rodině, že ji nechávala trávit dětství u televize. Kde jsou ty staré dobré časy.

Nedělní program byl věnován pověstem a legendám Berouna. O poutavý popis ctností i neřestí dávných obyvatel Berouna se postarala průvodkyně městského centra. Prý provádí i státním archivem, tak třeba se povede na prohlídku navázat další exkurzí. Co se asi dozvíme?

Oběd proběhl ve slavné restauraci Zastávka v Nižboru. Pokud jste neměli smažený sýr s medem, o hodně jste přišli. Krátká procházka na Nižborský zámek se studiem slunečních hodin a vzpomínkou na slavného místního rodáka, který ve vsi postavil nejen hvězdárnu, ale také elektrárnu, proběhla již ve velmi úzkém druhu těch nejstatečnějších.

Víkend dobrovolníků 2025 v Berouně byl opět příležitostí k tomu, aby se dobrovolníci z Mensy setkali, sdíleli své zkušenosti a našli novou inspiraci pro další činnost. Proto ještě jednou velký dík všem, kteří znovu a znovu věnují svůj čas, energii, nervy, dobrou vůli a úsilí tomu, aby pro ostatní uspořádali výlety, exkurze, přednášky, setkání místní skupiny, akci SIGu nebo jarní či podzimní celostátní setkání.

Nečekejte tedy na příští víkend dobrovolníků a staňte se aktivním dobrovolníkem už nyní. Oblastí, ve kterých Mensa uvítá šikovné a ochotné lidi, je spousta. Nevíte, jak se zapojit? Napište na dobrovolnik@mensa.cz a určitě se nezapomeňte přihlásit do SIGu Dobrovolník, případně dalších tematických SIGů. Uděláte to zaškrtnutím odběru zpráv z e-mailové konference po přihlášení do Intranetu (levé menu > Příjem konferencí).

Proč se stát dobrovolníkem?

• Staňte se nedílnou součástí stále rostoucí komunity.
• Komunikujte, spolupracujte a navazujte přátelství.
• Získejte cenné dovednosti a zkušenosti.
• Přispějte ke svému osobnímu i profesnímu růstu.

Většina mezinárodních pozic je vypsána na dvouleté funkční období. Letos jsou otevřeny tyto pozice:

• Výbor pro revizi stanov
• Výbor mezinárodní dobrovolnické sítě
• Redaktor časopisu Mensa World Journal
• Poradní výbor pro strategické řízení

Více informací naleznete na: mensa.click/1kg

Uzávěrka přihlášek je 5. září 2025.

Hledáme také další dobrovolníky do týmů Mensa Hub, PhotoCup a na různé pozice spojené s komunikací v rámci Mensy International, včetně týmů pro sociální sítě.
Pokud vás některá z těchto oblastí zajímá, kontaktujte prosím přímo radní pro administrativu na adrese admin-mil@mensa.org.

Víkendu se zúčastnilo zhruba padesát dobrovolníků, kteří se v roce 2024 s neutuchajícím nadšením zapojovali do činností Mensy napříč všemi oblastmi aktivit od programování, přes pořádání akcí a exkurzí po podporu při Logické olympiádě atd.

Program byl zaměřen na rozvoj, vzdělávání, ale také zábavu a setkávání. Odstartoval v pátek komentovanou prohlídkou výstavy „Lichtenštejnové – 400 let knížecího rodu v Čechách“. Po večeři následovala poutavá přednáška „Komunikační systémy neslyšících v teorii i praxi“, při níž jsme si mohli vyzkoušet odezírání, prstovou abecedu a český znakový jazyk pod vedením tlumočníků Miroslava Hanzlíčka a Kristýny Voříškové ze Spolku neslyšících Plzeň. Večer pak zakončilo Čokoládobraní – oblíbená sladká tečka, která vytvořila ideální podmínky pro další průběh večera, vč. betatestu mnoho-týmové online varianty hry Krycí jména.

V sobotu jsme se tradičně rozdělili na dvě skupiny. Část absolvovala kurz „Bezpečnost nade vše – kdo je připraven, není překvapen“, zaměřený na ochranu osob v budovách. Vyzkoušeli jsme si i simulované přepadení, při němž jsme společnými silami složili útočníka se střelnou zbraní na zem. Tímto děkujeme Janu Hellerovi za statečnost v této roli.

Paralelně probíhala komentovaná prohlídka Kolína, která účastníky seznámila s historií tohoto krásného města. Odpoledne pak patřilo příjemné procházce „Potkali se u Kolína“, během které se účastníci vydali na Kmochův ostrov na rozhlednu Maják, zahráli si krátce diskgolf a prošli se stezkou chůze naboso až k památníku slavným medvědům. Pojďte pane, budeme si hrát?

Večer byl věnován prezentacím aktivit Mensy. Byly představeny zejména novinky ze světa PR a komunikace. Tímto děkujeme Janě Šobrové za vhled do mediálních nástrojů a komunikačních příležitostí, které Mensa nově má a může rozvíjet. Další čas patřil Logické olympiádě, Dětské Mense, zahraničním zájezdům a projektům jako např. připravované Akademii, dále novinkám ze světa mensovního IT a také informacím o mensovním dobrovolnictví v zahraničí. Následoval tradiční obrázkový kvíz a vítězové si odnesli např. kolínské ponožky s medvědem nebo cvičný slzný sprej z dopoledního kurzu. Jedno oko nezůstalo suché.

Večer se opět překvapivě hrála online i offline Krycí jména. Ptáte se, co všichni na té hře mají? Vyzkoušejte a nebudete se chtít odtrhnout od stolu, a zejména od spolustolovníků, kteří vymýšlejí neuvěřitelné kombinace slov. Co nápověda, to příklad neutuchající mensovní kreativity.

Nedělní program byl rozdělen mezi Logickou olympiádu a prohlídku židovského hřbitova a synagogy v Kolíně, kde se účastníci dozvěděli mnoho zajímavostí o bohaté židovské historii v tomto regionu. Víkend byl zakončen zasedáním Rady Mensy Česko, které probíhalo do dlouhých takřka podvečerních hodin.

Víkend dobrovolníků 2024 v Kolíně byl opět příležitostí k tomu, aby se dobrovolníci z Mensy setkali, sdíleli své zkušenosti a našli nové inspirace pro další činnost. Proto ještě jednou velký dík všem, kteří znovu a znovu věnují svůj čas, energii, nervy, dobrou vůli a úsilí tomu, aby uspořádali pro ostatní výlety, exkurze, přednášky, setkání místní skupiny, akci SIGu, celostátní setkání jarní či podzimní.

Nečekejte tedy na příští víkend dobrovolníků a staňte se aktivním dobrovolníkem už nyní. Oblastí, ve kterých Mensa uvítá šikovné a ochotné lidi, je spousta. Nevíte, jak se zapojit? Napište na dobrovolnik@mensa.cz a určitě se nezapomeňte přihlásit do SIGu Dobrovolník – uděláte to zaškrtnutím odběru zpráv z jeho e-mailové konference po přihlášení do Intranetu (levé menu > Příjem konferencí > SIG Dobrovolník).

Proto jsme se společně s Jarkou zaškolily – nejdřív o mobilech a tabletech, poté o specifikách učení seniorů. S touto cílovou skupinou jsme již obě měly své zkušenosti, které se rozhodně hodily. Já, autorka článku, se seniorům věnuji už více než dvacet let a za dobrovolnickou činnost jsem získala cenu Křesadlo. Moje kolegyně ze Středočeské vědecké knihovny Jaroslava Tichá sice jen pár let, ale během nich toho dokázala mnoho. Její nápad na založení a poté i vedení Klubu seniorů v knihovně byl jednou z aktivit, za které si došla až pro ocenění MARK pro mladé a motivující knihovníky ve Středočeském kraji! Nicméně nejdůležitější pro nás obě jsou právě naši senioři, jejich úsměvy, nadšení a důvěra – to je pro nás ta největší odměna. Vůbec nevadí, že jsme i my dvě o generaci od sebe, takže naši studenti nás mohou mít jako zástupce dcer a vnuček. Naopak jsme si v tom našly výhody a používáme to i jako humorné vsuvky na kurzech.

Kurzy jsou to aktuální a potřebné, učíme seniory v rámci projektu Digitální odysea jak zacházet s chytrým mobilem, případně s tabletem. Často ani netuší, co všechno telefon (který už vlastně není jen telefon) dokáže. A co dokáží oni s ním! Naše hodiny na začátku provází ze strany studentů obavy, často přichází na popud právě svých dětí a vnoučat a mají strach, co jsou tyhle novoty zač a vždyť s tím telefonem telefonovat umí. Obavy však velice rychle opadají. Dost možná i díky výše zmíněnému humoru. Také všem dojde, že v tom nejsou sami. A to moc pomáhá. Účastníci kurzu se tak se zájmem soustředí celý čtyřhodinový blok (samozřejmě s přestávkami na občerstvení, protažení a další potřebné úlevy), ale i po konci by většina z nich ráda řešila dál. Domlouvají si možné navazující individuální konzultace s mobilem nebo by chtěli zkusit tablet, ale plánují si také zcela nedigitální srazy s nově nalezenými přáteli.

Zpětné vazby máme také krásné, ať už v podobě zpráv na mobil coby dobrovolný kontrolní domácí úkol nebo osobní návštěvy, kdy nám přijdou sdělit, jak se s telefonem sžili a co všechno už na něm dokážou. Tak máme radost. Protože i taková drobnost jako screenshot může udělat obrovskou službu. Nemluvě o klidu díky aplikaci Záchranka nebo videohovorech, kterými překvapí svá (někdy i pra-) vnoučata. A mile!

To vše jsme trénovali nejprve v prostorách krajské knihovny v Kladně, nyní vyrážíme s kurzem i na cesty. Nadchl totiž naše kolegyně z mimokladenských knihoven, a prý jestli bychom nepřijely proškolit i jejich seniory. A tak jsme se zeptaly výše a zjistily, že „proč ne, to je dobrý nápad“ a aktuální zpráva tedy je, že se vydáváme na turné!

Foto Karel Pazderka (knihovnice a lektorky SVK v Kladně)
Foto z kurzu

Víkendu se zúčastnilo zhruba padesát dobrovolníků, kteří se v roce 2023 s neutuchajícím nadšením zapojovali do činností Mensy napříč všemi oblastmi aktivit. Od programování přes psaní článků a korektury časopisu po pořádání akcí, podporu při Logické olympiádě atd.

Program víkendu někteří z nás zahájili exkurzí do minipivovaru, který se nachází přímo v hotelu. Mohli jsme ochutnávat přímo z tanků, a to včetně jedenáctky (nikoliv Klapzubovy), o kterou byli hosté v restauraci z technických důvodů ochuzeni. Pak jsme si vyzkoušeli plnění lahví. Ostatně, co se v mensovním mládí naučíš…

Pak už jsme se vrhli do víru večerního programu. Vladimíra Kváča nás provedl úvahami na téma „Jak poznáme, jestli skutečně někomu pomáháme?“ Jeho poutavý výklad nám ukazoval tuto problematiku na příkladech z prostředí českého vězeňství. Klíčovou pro další diskuse se pak stala otázka, zda chceme, aby naše děti šly do vězení. Ovšem jen na exkurzi.

Následovala zábavná týmová hra AZ kvíz, za kterou děkujeme Honzovi Koudelkovi. Vzhledem k tomu, že přímo v areálu hotelu funguje již zmíněný minipivovar, bylo téma AZ kvízu zvoleno obzvlášť příhodně. Nezapomenutelný byl výběr: „Chceme písmeno L jako ležák.“ Načež následovala zhruba tato otázka: „Jak se nazývá v Česku nejoblíbenější spodně kvašené pivo?“ Taková malá definice kruhem v praxi.

Následovala sladká tečka v podobě tradičního Čokoládobraní. A pak už jen pohoda, deskovky, povídání. Však to znáte, parta mensanů pohromadě.

V sobotu jsme se tradičně rozdělili na dvě skupiny. Část léčila svou duši na workshopu Jak být dobrovolníkem a zůstat v pohodě, rozuměj psychicky zdráv, od sdružení Nevypusť duši. Společně hledali způsoby, jak si udržet pozitivní energii a radost ze své dobrovolnické činnosti.

Druhá část vyrazila s Janou Šobrovou na komentovanou prohlídku návštěvu paraZOO, kde se řešilo zdraví fyzické, a to tentokrát zvířecí. Nahlédli do světa krotitelů divokých veverek, uspávačů mývalů a zahlédli jsme i plcha. Co si přát více?
Hra Diversophy probíhala v hotelu odpoledne a poté i večer. Diskusní skupinky probíraly Smích napříč kulturami a téma Diverzity, Equity a Inclusion pod empatickým vedením lektorky Mirky Ľachké Molnár, která za námi přijela až z daleké zahraniční Bratislavy.

Odpolední venkovní program, tedy Vlašimská vidlička v zámeckém parku, se nesl ve znamení oslav výročí města, odbíjení zvonů, velké pohody, hudby kolísavé kvality a dlouhých front na jídlo. Což se večer prý výrazně zlepšilo. Kdo nevěří, ať tam běží.

V sobotu odpoledne proběhlo též další setkání předsedů a místopředsedů místních skupin, kde jsme mohli v praxi vyzkoušet novou vítací aplikaci od Tomáše Nováčka. Tímto děkujeme jménem všech mensovních nováčků našemu Nováčkovi za péči a podporu.

Večer tradičně následovaly prezentace aktivit Mensy, projektů a dobrovolnických příležitostí. To byl čas na sdílení zkušeností a možnost najít inspiraci pro další dobrovolnické počiny.

Neděle byla pak věnovaná dalším setkáním a aktivitám. Příznivci Logické olympiády se sešli k jednání o tomto významném mensovním projektu a bavili se mj. konverzací s chatbotem. Nám ostatním prohlídka vlašimského Zámeckého parku nabídla chvíle klidu a pohody vprostřed zeleně i na střeše Čínského pavilonku.

Poté už náš společný víkend zakončil výlet na horu Blaník. Rytíře se nám probudit nepodařilo, asi jsme na tom přeci jen pořád ještě dobře. A věřte, že nám tak společně bylo celý víkend.

Proto ještě jednou velký dík všem, kteří znovu a znovu věnují svůj čas, energii, nervy, dobrou vůli a úsilí tomu, aby uspořádali pro ostatní výlety, exkurze, přednášky, setkání místní skupiny, akci SIGu nebo celostátní jarní či podzimní setkání.

Nečekejte tedy na příští Víkend dobrovolníků a staňte se aktivním dobrovolníkem už nyní. Oblastí, ve kterých Mensa uvítá šikovné a ochotné lidi, je spousta. Nevíte jak se zapojit? Napište na dobrovolnik@mensa.cz a určitě se nezapomeňte přihlásit do SIGu Dobrovolník – uděláte to zaškrtnutím odběru zpráv z jeho e-mailové konference po přihlášení do Intranetu (levé menu > Příjem konferencí > SIG Dobrovolník).

Jedním z klíčových předpokladů, jak úspěšně dosáhnout všech cílů Mensy, je jednak zajištění toho, aby stávající dobrovolníci pokračovali ve skvělé práci, jednak pravidelné zapojování dobrovolníků nových. Právě proto musí vedení Mensy na národní i mezinárodní úrovni dbát na to, aby pro dobrovolníky vytvářelo a udržovalo co nejlepší možné pracovní podmínky a atmosféru.

Pozoruhodná je široká škála schopností, které od dobrovolníků očekáváme – potřebujeme radní, organizátory akcí, stratégy, manažery SIGů, PR specialisty, editory časopisů, IT experty, webové designéry, testující, výzkumníky, archiváře, nadané organizátory z řad dětí a mládeže, odborníky na vzdělávání, právní zástupce, správce členské základny, ombudsmany, členy volební komise, finanční poradce, auditory, experty na bezpečnost dat, SIGHT manažery, koordinátory spolupráce, manažery prevence a mnoho dalších.

Udržet všechny spokojené a motivované je obrovský úkol. Máme ale několik postupů, které se nám osvědčily a které nám mohou pomoct k úspěšnému zvládnutí této výzvy:

• Vytvořit jasnou strukturu dobrovolnického programu – nabídnout různé typy dobrovolnických rolí, definovat úkoly a odpovědnost, které s sebou jednotlivé role přináší, i požadavky, které musí dobrovolníci splnit ke kvalifikaci.
• Poskytnout trénink a podporu – zajistit, aby měli dobrovolníci adekvátní trénink a podporu pro efektivní zvládnutí svých úkolů. Poskytovat dobrovolníkům stále možnosti rozvíjet nové dovednosti.
• Uznávat a oceňovat jednotlivé dobrovolníky – prostřednictvím pravidelných odměn dávat najevo, že si vážíme jejich tvrdé práce a obětavosti.
• Pravidelně komunikovat – vytvořit jednoduché a jasné komunikační prostředky a kanály včetně pravidelných schůzek a newsletterů. Povzbudit dobrovolníky ke sdílení zpětné vazby a nápadů a brát tuto zpětnou vazbu v potaz.

Pokud se budeme držet těchto postupů, můžeme vytvořit efektivní dobrovolnický program, který pomůže podpořit vize a cíle našich národních Mens i Mensy International.

Úspěšné řízení dobrovolníků ale stále zůstává různorodou a komplexní výzvou. Například německá Mensa se rozvíjí rychle – a s ní roste i počet dobrovolníků. Abychom ocenili jejich práci, dříve jsme pro ně organizovali víkendová setkání pojatá jako kombinaci pracovní a společenské události, na kterých se mohli navzájem poznat. Před pár lety ale dosáhly počty dobrovolníků takových čísel, že už bohužel nebylo možné podobné akce pořádat. Namísto nich jsme vytvořili větší množství víkendových akcí pro specifické skupiny dobrovolníků, aby měl každý lepší příležitost navázat nové kontakty.

V mezinárodním měřítku by se mohlo zdát, že je přístup německé Mensy neefektivní kvůli vysokým nákladům – určitě se budeme snažit zapojit svoji představivost a kreativitu, abychom našli jiné vhodné řešení. Jsem si jistý, že mozky našich Mensanů se této výzvě dokáží postavit.

Převzato z Mensa World Journal, 6/223, číslo 125. Přeložila Viktorie Švorcová.

Co na to zákoník práce?

Zákoník práce, který upravuje vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů, stanoví okolnosti, za kterých má nebo může zaměstnanec čerpat volno pro tzv. překážky v práci z důvodu obecného zájmu. Ty se týkají tak bohulibých překážek v práci jako je poskytnutí osobní pomoci při požární ochraně, při živelních událostech, činnost Horské služby, případně též volno, které čerpáte, pokud jste zvoleni do Poslanecké sněmovny apod.
Pro nás je relevantní § 203 Jiné úkony v obecném zájmu, zejména pak písmeno l), který stanoví, že pracovní volno přísluší zaměstnanci k činnosti při organizované zájmové tělovýchovné, sportovní nebo kulturní akci a nezbytné přípravě na ni, a to v nezbytně nutném rozsahu, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele.

Co na to zaměstnavatelé?

Osvícení zaměstnavatelé – neplést s příběhem S. Kinga (viz heslo sekyra) ani s absolutismem Josefa II. (viz heslo kalamář či ranní vstávání) – tak tedy osvícení zaměstnavatelé dobrovolníky podporují, případně méně osvícení jim alespoň nebrání.

Existují prý také bílé vrány mezi zaměstnavateli, kteří vás dokonce oslní. Dají vám nejen volno, ale dokonce placené volno, a ještě se vaší dobrovolnickou prací pochlubí jako svým příspěvkem pro dobro lidstva. Takové jsem nezažila, ale prý skutečně existují (něco jako létající slon Dumbo). Pokud máte podezření, že jste v organizaci vysoce osvícené, pak hledejte ve vizi firmy, jejích cílech, případně strategiích. Nebo se zeptejte kamarádky Radky v kuchyňce, jestli náhodou neví, jak a co (nebo jestli aspoň nemá mléko do kávy).

Méně osvícené zaměstnavatele o volno požádáte. Oni se podiví na tím nápadem, řeknou, že to tady ještě nikdy nikdo nechtěl, a pak jsou dvě varianty. Buď vám volno dají (to je ta lepší), a to formou neplaceného volna. Ano, zaměstnavatel vám skutečně v souladu s § 203 odst. 2 písm. l) nemusí za tento dobrovolnický den volna zaplatit.

Nebo vám volno nedají s odvoláním na provozní důvody zaměstnavatele. Pokud tedy sedíte na montážní lince a není skutečně nikdo, kdo by ten den mohl otáčet šroubem M4x14 5I24014-2 o 45°, pak jste prostě nepostradatelní a zaměstnavatel vám volno dát nemusí.

Co na to počítač?

Mlčí.

A co dětské tábory?

Volno na dětské tábory se řídí zejména § 203a zákoníku práce. Jak podle označení tušíte, byl přidán nedávno a míří na větší podporu dlouhodobé práce s dětmi. Tenhle paragraf je zajímavý tím, že volno může být i s náhradou mzdy či platu. A to je hned veselejší.

Ale aby to nebylo tak snadné – jako pořadatel letního tábora plní Mensa především první 2 podmínky (právnická osoba a existující déle než 5 let). Ovšem s podmínkou, aby práce s dětmi a mládeží byla „její hlavní činností“, už to tak slavné není. Cílem Mensy České republiky je totiž (alespoň dle rejstříku) zkoumat a rozvíjet lidskou inteligenci ve prospěch lidstva, podporovat výzkum vlastností, znaků a využití inteligence a vytvářet stimulující intelektuální a společenské prostředí pro své členy.

To je tedy slabé místo, nicméně papír snese všechno a při správné míře osvícení (viz výše) můžete v kalendářním roce dostat volno až na 3 týdny – z toho může být 1 týden placený. A to se docela hodí, zejména v létě.

Takže si podáte žádost a předložíte informace o pořadateli akce, souhlas nadřízeného, že mu nevadí, že ten šroub (viz výše) bude 1–3 týdny utahovat někdo jiný. Dále potvrzení, že jste nejméně po dobu 1 roku předtím pracovali v rámci Mensy soustavně a bezplatně s dětmi nebo s mládeží. Připojíte též informaci, jakou činnost budete na mensovním táboře vykonávat (vedoucí tábora pro děti a mládež, jeho zástupce pro věci hospodářské a zdravotní, oddílový vedoucí, vychovatel, instruktor, střední zdravotní pracovník atd.). A pak už si jen budete přát, aby to prošlo.

Co s tím dále?

Typový vzor žádosti o volno na tábor či pomoc při Logické olympiádě, kterou si můžete upravit pro konkrétní akci a kancelář Mensy vám ji může potvrdit, získáte na adrese sekretarka@mensa.cz.

Pár rad na závěr

Hlavou zeď neprorazíš – zejména pokud jde o zeď přehradní nádrže, prorážení zásadně nedoporučujeme. Jinými slovy, pokud má váš zaměstnavatel ohledně podpory vašeho dobrovolnictví „zhasnuto“, nestane se nic horšího než to, že si vezmete na krajské kolo Logické olympiády nebo letní camp s nadanými dětmi opět dovolenou jako loni.

A kromě dovolené si vezměte i dobrou náladu, spoustu nápadů, přehršel kreativity a nezlomného ducha, že Mensa bude pro dospělé i pro děti taková, jakou ji společnými silami uděláme.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Jubilejní desátý díl tohoto seriálu jsem se rozhodl věnovat trochu širšímu zamyšlení nad dobrovolnictvím. Práce dobrovolníků, tedy přiložení ruky ke společnému dílu bez nároku na odměnu, je totiž něco, bez čeho by žádná nezisková organizace nemohla existovat, ať už zachraňuje hladové děti v Africe, nebo jen pomáhá ve volném čase zabavit pár lidí se společnými zájmy. I zábava, pokud má být organizovaná, totiž nějakou tu práci potřebuje. I neziskovka, jejíž provoz dnes plně zajišťují placení zaměstnanci, musela na začátku nějak vzniknout, někdo musel ve svém volném čase sehnat prvního sponzora, přesvědčit pár dalších lidí, že má smysl takovou aktivitu podpořit.

Co některé z nás vede k tomu, abychom se zvedli a místo sedění u televize, čtení knihy, hraní her nebo třeba i sportu šli pracovat na něčem pro druhé? Proč jsme ochotni někdy i do noci tvrdě dřít zadarmo poté, co jsme se po osmi i více hodinách placené práce vrátili domů k rodině? Jak je možné, že nás to těší a děláme to stále znovu? A co je zapotřebí, aby tato snaha a energie nepřišla vniveč, aby dávala smysl?

Součástí víkendu dobrovolníků, který se konal letos v srpnu a mohli jste si o něm přečíst podrobněji v minulém čísle časopisu Mensa, byl i workshop, který mi ukázal, že každého k dobrovolnictví motivuje něco jiného. Během workshopu jsme pracovali ve skupinách a měli jsme za úkol se shodnout na pořadí důležitosti našich motivů. Opravdu nám to moc nešlo, protože pro každého bylo důležitější něco jiného. Ale poznali jsme díky tomu motivy těch ostatních.

Abych se o různých motivech dobrovolníků dozvěděl blíže, oslovil jsem aktuální aktivní dobrovolníky Mensy s anketou o třech otázkách. Ptal jsem se v ní, co bylo pro ně prvním impulsem, co je u dobrovolnictví drží a jaký má podle nich jejich dobrovolná činnost dopad na celou společnost.

Před napsáním tohoto článku dorazily zajímavé odpovědi od devíti lidí, které můj poznatek z víkendu dobrovolníků jen podpořily. Celé vybrané odpovědi si můžete přečíst na stránkách s tímto článkem. A pokud také dobrovolničíte, ale anketu jste nevyplnili, stále můžete na adrese mensa.click/kv. Může se to hodit třeba do nějakého příštího dílu tohoto seriálu…

První impuls je jiný než dlouhodobá motivace, i když spolu souvisí.

Jak jsem očekával, neboť je to tak i v mém případě, prvním impulsem k dobrovolnictví je velmi často něco jiného, než co pak člověka u dobrovolnictví drží dále.

Někdo se třeba rozhodne stát se lepším člověkem, jiný se setká s dobrovolníky na nějaké akci a zaujme ho, jak se ti dobrovolníci při té práci baví. Milada ve své odpovědi na průzkum uvedla, že k tomu byla vychovaná a dobrovolníkem je už od 15 let. Hana Kotinová napsala, že vždycky byla pomáhací typ. Respondent, který si nepřeje být jmenován, napsal: „Oznámili mi to Kubeš se Sedláčkem.“

Silný první impuls je to, co neziskovým organizacím pomáhá naverbovat nové dobrovolníky. Často to ale není jen jedna věc, může za to souhra okolností. Něco nám chybí, něco nás vykolejí nebo zaujme, něco se nám povede, nebo naopak nepovede. Může nás k tomu postrčit někdo druhý, komu důvěřujeme a koho respektujeme. Anebo politik, který nás vytočí do běla.

Martin Sedláček, současný předseda Mensy ČR, se zapojil hned na první akci, což byla Valná hromada v roce 2009, protože mu dobrovolnictví přišlo jako přirozená a samozřejmá záležitost. Tomáše Poláčka zase nakazila atmosféra komunity kolem školy Open Gate, kde je kladen důraz na společenskou odpovědnost. Prý „vidět ty příklady kolem sebe – to vás tak nabudí, že už nemůžete jinak.“

Všechny motivy a impulsy k dobrovolnictví mají jedno společné. Je to role druhých lidí. Je to naše vrozená potřeba být součástí společnosti, mít na ni (dobrý) vliv. Tuto potřebu v sobě máme všichni, jen někteří máme různé zábrany – začít novou aktivitu, navázat kontakt s druhým člověkem, mluvit na veřejnosti, apod. Ale nakonec to není o moc složitější, než ráno vstát z postele. I do toho se nám často nechce, ale jak jsem slyšel říct jednoho psychologa: „Nejlepší způsob, jak vstát, je prostě vstát.“

Pokud se ztotožníte s některým z dlouhodobých motivů popsaných níže, třeba pro vás tím prvním impulsem bude to, že večer vypadne proud a řeknete si: „Co s načatým večerem?“ Anebo se na setkání místní skupiny Mensy někde v hospodě seznámíte s novým mensanem a po jeho odpovědi na otázku „Co děláš ve volném čase?“ bude následovat: „Nechceš mi s tím pomoct?“

Nakonec nebude důležité, co vás nastartuje, ale co vás přiměje nepřestat.

Dobrovolnictví je nakažlivé stejně jako cokoli, co člověk dělá rád a s viditelným nadšením. Je lehké se nechat strhnout nebo nabídnout pomocnou ruku. Jednorázově, na jeden den, jednu akci. Neziskovky hledající dobrovolníky ale přemýšlejí, jak někoho přesvědčit, aby se zapojil dlouhodobě. My, kdo chceme pomoci, se třeba zase mnohdy trápíme otázkou, jestli u toho vydržíme, jestli můžeme dlouhodobou pomoc slíbit, abychom pak nezklamali.

Motivy, které nás u toho drží, plynou z našich individuálních potřeb. Na zmíněném víkendovém workshopu jsme jim dávali jména jako pomáhání, seberozvoj, seberealizace, vzdělávání, závazek, pocit štěstí nebo změna společnosti. Pak jsme je zkoušeli seřadit podle důležitosti, ale dost jsme u toho bojovali, protože každý obhajoval ten svůj.

Každému z nás totiž dobrovolnictví přináší do života jinou hodnotu. Často vyplňuje nějakou díru, kterou jsme nebyli schopni smysluplně zaplnit něčím jiným.

Někdo se dobrovolnictvím jen snaží vyplnit volný čas, kdy by jinak, lidově řečeno, neměl do čeho píchnout. Jiný je jednoduše pyšný na to, že je součástí týmu, skupiny, jakou je např. Mensa.

Hodně lidí to bere jako způsob, jak se naučit něco nového, co zatím neumí dost na to, aby se tím živili, ale očekávají, že by jim zkušenosti dobrovolníka v dané oblasti mohly otevřít dveře k novým pracovním příležitostem. To je celkem běžné hlavně na západ od nás. Za práci, kterou děláte zadarmo, dostanete vlastně zaplaceno zkušenostmi, které získáte. Nebo to můžu postavit obráceně – za odborné vzdělání zaplatíte místo penězi svou prací.

První rozsáhlejší dobrovolnictví, do kterého jsem se zapojil před 25 lety já, bylo založení klubu – občanského sdružení, dnes se tomu říká spolek, který spojoval lidi s konkrétním společným zájmem. Prvním impulsem pro mne byl nápad, že jako oficiální organizace bychom mohli shánět sponzory, mít oficiální prostory a pořádat různé akce. Zpočátku mě u toho držela vděčnost členů, kterým se díky naší aktivitě dostávalo pomoci. Později to bylo uznání za to, co jsem dělal, a že čím dál více lidí vědělo, kdo jsem. Pak převážil čas, který jsem pravidelně trávil s přáteli. Stačilo vědět, že spolu děláme něco dobrého pro další lidi. S odstupem času jsem si ale uvědomil, že těch sedm let, kdy jsem se klubu aktivně věnoval, pro mne byla hlavně škola k nezaplacení a z toho, co jsem se tehdy naučil, těžím dodnes.

Ať už je vaším vlastním motivem ušlechtilý pocit odpovědnosti vůči společnosti, snaha naučit se něco nového, nebo jen obyčejná potřeba polechtat si ego pochvalou za dobrou práci od ostatních, mám pro vás skvělou zprávu. Ty přínosy jsou tam většinou všechny, bez ohledu na to, který je zrovna tím vaším hlavním motivem nebo kvůli čemu to dělají ostatní.

Co pomůže celému lidstvu?

Dobře, rozhodli jsme se přiložit ruku k dílu a konat dobro, dokonce máme motivaci to vydržet dělat dlouho. Jak ale zajistit, aby to dobro, které jako jednotlivec i jako skupina konáme, mělo globální význam, vliv na celou společnost, na celé lidstvo?
K tomu právě slouží organizace. I když sám nepřijdu s ničím novým a převratným a nestanu se vůdcem velkého hnutí, mohu se aspoň přidat ke skupině dalších, kdo už s nějakou aktivitou začali, stačí, abych ji považoval za dobrou. Pak bude celá skupina jednat ve shodě a bude mít tím větší vliv, čím sama bude větší.

V Talmudu se píše: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.“

Možná je to židovská moudrost, možná ještě starší, ale vychází to i matematicky. Pokud každý jeden člověk pomůže nějak zlepšit život, byť jen jednoho dalšího člověka, tak se zlepší život celého lidstva. Stačí pomoci tomu, komu ještě nikdo jiný nepomohl. Navíc ten, kdo pomůže, zlepší jako dobrovolník život i sám sobě, protože i jemu samotnému dobrovolnictví něco přinese.

Takže pokud chcete svou inteligencí pomoci lidstvu, pokud máte srdce mensantropa, nemusíte nutně přijít s vlastní aktivitou. Stačí se zapojit do některé z těch, které už někdo rozjel, a vliv na lidstvo poroste přirozeně, jak poroste ona aktivita. A když už čtete tento časopis, tak začněte v Mense a vyberte si třeba některý ze SIGů, který je vám svou náplní blízký. Najdete je na webové adrese mensa.click/sig.

Odpovědi na anketu:

Co tě přimělo stát se dobrovolníkem? Co byl ten první impuls?

„Nejít sám na exkurzi, přednášku. Nebo spíše trénink organizování? Pokaždé něco jiného, nestal jsem se dobrovolníkem prvním impulsem, ale sekvencí akcí, které jsem pořádal z různých důvodů, až najednou jsem zjistil, že jsem asi dobrovolník.“ – VlK

„Největší motivací a inspirací byla na začátku účast na akcích/exkurzích, které pořádali ostatní. Zjištění, že uspořádat akci nevyžaduje magické superschopnosti, ale při troše podpory to zvládne i obyčejný smrtelník (rozuměj Mensan), bylo nesmírně osvobozující. Pamatuji si článek M. Hladíkové o exkurzi na letišti, první procházky SIG111 nebo soutěž v knihovně od Z. Kořínkové na prvním setkání, kterého jsem se účastnila. Největším překvapením pak bylo, že na první akce, které jsem se odvážila skutečně uspořádat, se přihlásili a posléze i skutečně přišli milí a pozitivní lidé (a to se jedna z mých prvních exkurzí konala na Olšanských hřbitovech).“ – Petra Holubová (Holubička)

Co tě u dobrovolnictví drží? Co ti to osobně přináší? Proč u toho zůstáváš a věnuješ dobrovolné práci čas pravidelně?

„Především vnitřní pocit radosti ze smysluplnosti daných aktivit. Potěší i nové kontakty a celkové rozšiřování obzorů a zkušeností.“ – Ing. Tomáš Poláček

„a) Vždycky jsem hledala příležitost se něco nového naučit a tohle je jedna z možností, jak se nachomýtnout k určitým věcem, který by třeba člověk i rád časem dělal jako profík, ale nemá zatím ty potřebné zkušenosti. b) Tím, že jsem extrémně introvertní, to je celkem krásná příležitost, jak současně hledat spřízněné dušičky a vtáhnout je taky trochu do mého světa, protože k jiným možnostem se třeba prostě neodvážím.“ – Hana Kotinová

„Snaha podpořit Mensu svým časem a skromnými silami. Ale vážně – mě třeba hodně těší, když u korektur mensovního časopisu odchytám nějakou hodně nenápadnou šotkovinu. A při chystání akcí a přípravě podkladů pro účastníky bývá fajn atmosféra (i když ve spěchu), u hlídání šatny si užijete krátká setkání se spoustou lidí… No a pro ty nerozhodné potenciální dobrovolníky: někdy má dobrovolník možnost účastnit se akcí bezplatně.“ – Kristýna Mothejzíková

„Seberozvíjení. Setrvačnost. Diverzifikace a synergie s podnikáním, rodinou: když mě naštve podnikání, spravím si náladu či inspiruji se u dobrovolničení, když mě zklame dobrovolničení, mám rodinu. Když máme odlišné názory v rodině, diskuze s přáteli nečekaně pomůže. Vědomí, že mám vliv na něco.“ – VlK

„Myslím, že platí dost obecně, že dobrovolnictví přináší pocit smysluplnosti, a v mém případě je to pravda určitě. Někdy se mi samozřejmě do té práce nechce, ale vždy zvítězí pocit zodpovědnosti k dokončení práce a také to, že tu práci někdo ocení, byť nepřímo.“ – Martin Sedláček

„Mám ráda lidi a děti, se kterými spolupracuji a cítím se s nimi dobře.“ – Milada

Jaký dopad/přínos podle tebe má (nebo doufáš, že má) tvoje dobrovolná práce pro celou společnost, případně celé lidstvo?

„Kultivovanost projevu, propojování lidí se stejnými zájmy/cíli.“ – Petr Štěpán

„Je to asi jako u včelek – když je nás hodně a máme stejnou misi, dokážeme opravdu velké věci. Učíme se od sebe vzájemně nové dovednosti a každý z nás v rámci svých možností něco hezkého vybuduje – pro přírodu i pro lepší život lidí.“ – Ing. Tomáš Poláček

„Přes různé dobrovolnické aktivity se pokouším naplňovat svoji vizi o tom, co by také mělo být součástí vzdělávání ve školách.“ – Hana Kotinová

„Přála bych si říci něco podobného jako soutěžící Miss World o celosvětovém míru a štěstí lidstva, ale na promenádu v plavkách se necítím. Doufám, že má dobrovolnická činnost a organizace akcí má pozitivní a inspirující vliv na ty konkrétní lidi kolem. Na členy i nečleny Mensy, kteří jsou také součástí toho všeobjímajícího pojmu lidstvo. Doufám, že třeba díky mé akci také překročí svůj stín a uspořádají něco pro ostatní. A pokud ano, pak mé dobrovolničení má smysl.“ – Petra Holubová (Holubička)

Víkendu předcházelo čtvrteční setkání předsedů místních skupin, kteří značnou měrou přispívají k získávání nových aktivních členů, tedy potenciálních dobrovolníků. Jednou z klíčových funkcí jsou v místních skupinách „vítači“, tedy lidé, kteří zvou nové členy Mensy na aktivity pořádané místní skupinou. Pro ně je v plánu mimo jiné vytvoření konverzačních karet a také zavedení on-line vítání, jež by pomohlo přivést do místních skupin „nesmělé“ nové členy, kteří se hned neodvažují přijít na fyzické pravidelné schůzky.

V pátek pak večeří oficiálně začal víkend dobrovolníků. Po ní následovala přednáška Jakuba Nešetřila, zakladatele organizace Česko.Digital, pod heslem „Díky expertnímu dobrovolnictví dokážeme dosáhnout velkých věcí a měnit život v Česku k lepšímu.“ Většinu účastníků jeho vstup natolik zaujal, že pokračovali ve volné diskuzi i po jeho skončení.
Sobotní dopoledne a část odpoledne byly věnovány workshopu zaměřenému na „životní cyklus“ dobrovolníka, jeho potřeby a motivaci. Mimoto si jednotlivé skupinky dobrovolníků mezi sebou vyměňovaly postřehy a zkušenosti, jak vést své aktivity lépe a efektivněji.

Uskutečnila se také schůzka KOPR (Komise pro rozvoj) zaměřená na sběr nápadů pro potenciální rozvoj Mensy. Mezi nimi zaznělo například vytvoření databáze dobrovolníků na intranetu, forma helplinky pro dobrovolníky, kteří se chtějí zapojit nebo si nevědí s něčím rady, manuál pro pořádání mensovních dětských táborů nebo feedbackové formuláře na akce. Důležité je především udržení či zvýšení prestiže Mensy ČR vůči veřejnosti, proto zůstane nadále většina akcí přístupná nečlenům, přičemž akce budou komunikovány na sociálních sítích Mensy ČR i ve veřejných sdělovacích prostředcích. V plánu je také více aktivit pro dospělé: kurzy soft sklils, přednášky nebo velký projekt v podobě Akademie Mensy – víkendu přednášek a workshopů pro dospělé.

Jedním z témat bylo také, jak pro aktivní činnost Mensy ČR získat „juniory“ – tedy lidi 20–30 let. Líhní pro tyto mladé členy jsou junior kempy, kde si během dospívání vytvořili silné přátelské vazby, ale už kempům odrostli. Tajemník pro aktivity pro mladé Jan Hubert Pavelka bude tyto lidi oslovovat a zvát je na pravidelné schůzky určené téměř výhradně jim. Cílem je vytvoření místních skupin mladých lidí, které budou svými aktivitami atraktivní pro nové mladé členy, a nenásilně se tak postupně zapojí i do aktivit určených pro všechny členy.

Další víkend dobrovolníků proběhne opět v létě 2022 a jsou na něj zváni všichni stávající i budoucí dobrovolníci Mensy ČR, protože Mensa bude taková, jakou si ji sami uděláme!