Na začátku letošního roku jsem potkal Davida Procházku, bývalého kolegu z impro týmu K.O.P.R. a domluvili jsme se, že založíme vlastní tým. Napadlo mne, že to je aktivita, která by mohla zajímat mnohé Mensany. Oslovil jsme pražskou místní skupinu a zájem předčil očekávání. A tak jsme zorganizovali první vzorový trénink, a pozvali na něj Míšu, jako trenérku.

Na prvním tréninku jsme také založili SIG improvizace (http://www.mensa.cz/volny-cas/zajmove-skupiny/improvizace/). Tréninky máme na Praze 6 zpravidla v liché pondělky a sudé čtvrtky (lichá/sudá podle čísla týdne v roce), vždy od 18:30 do 21:30. Toto neobvyklé rozložení termínů (Po a Čt) jsme zvolili proto, abychom sladili různorodé časové možnosti zájemců. Tréninky vedeme střídavě s Davidem. David cílí na rozvoj improvizačních dovedností a spolupráci v týmu, já se zaměřuju na základní techniky vystupování na jevišti a dril toho, co se účastníci naučí s Davidem.

Pokud si myslíte, že by vás improvizace mohla zajímat, neváhejte a přijďte si na kterýkoli trénink zahrát. Nevadí, že jste úplní začátečníci nebo že jste na tréninky nedocházeli od začátku. Naopak. Bude to o to zajímavější jak pro vás, tak pro stávající hráče.

Ale dost se suchopárným popisem. Abyste si mohli udělat hlubší představu o tom, co to improvizace je, co není a čím pro vás může být zajímavá, připravili jsme pro vás dva rozhovory. Ten první se odehrál mezi Davidem a jeho ženou Janou, ten druhý mezi Míšou a mnou.

Jana & David

Jana Wisingerová
Architektka, matka a zvědavá osoba. Vycvičená psychoanalytická psychoterapeutka, vystudovaná teoložka i amatérská divadelnice. V improvizaci našla propojení dosavadních zájmů a hlavně velkou inspiraci pro život.

David Procházka
Divadelní pedagog, inženýr ekonomie a hrdý otec. Své zkušenosti získal jako herec, režisér, organizátor a vedoucí v rámci projektů pořádaných spolkem A BASTA! o. s., jako člen Čojč Land Ansámblu a jako člen divadelních improvizačních skupin O.T.I.S.K. a K.O.P.R.

David: Co se ti líbí na improvizaci?

Jana: Nejvíc se mi líbí, jak je improvizace provázaná s normálním životem. Že ty samé principy platí v obojím. Že přináší výsledky, když myšlenku druhého rozvíjíš, a ne ji utneš (princip “ano a”), že chyba je brána jako něco vítaného, jako inspirace.

David: Ano, improvizátor je člověk, který reaguje na to, co se děje tady a teď a bere zpátky do hry vše, co se už stalo. Nesmí se věnovat budoucnosti. Je v tom spontánnost a živost. To zajímavé se vytváří interakcí, nemusíš si sama lámat hlavu s tím, co vznikne, protože “jen” reaguješ na nápady od spoluhráčů.

David: Mně se taky líbí princip v improvizaci, že když něco zvládneš zahrát jednou, tak to máš zkusit znovu a jinak. Ne lépe, protože to v tu chvíli lépe nejde, ale jinak. To mi přijde, že tě posouvá. Vede to k tomu, že nemáš strach udělat chybu a riskuješ. A navíc, ty si hraješ a přitom můžeš rozvíjet role, které ti v běžném životě nejdou nebo jsou pro tebe třeba stresující.

Jana: Další věc, která mi sedí: Improvizace není o silných osobnostech. Nejde o to, aby jeden byl super talentovaný a ostatní mu nahrávali, ale o souhru, souznění všech zúčastněných. Není to všechno jenom na tobě, ale „to super“ vzniká souhrou. Nikdo to nemůže sám zařídit. Učí tě to vnímat okolí.

David: A co Johnstone? (Keith Johnstone – zakladatel moderního improvizačního divadla) To je silná osobnost a trenér.

Jana: Pamatuješ, jak Johnstone v tom videu na YouTubu (Don’t do your best) říká, že do svého divadla nechce herecké hvězdy, protože nechce, aby tam někdo zářil? Ale jo, silná osobnost jo, ale ne silný ego. Silná osobnost ve smyslu, že je dost sebevědomý, aby nemusel hrát na sebe.

David: Víš, co Johnstone taky někde říká? Že je to jako v životě, hraješ buď submisivní nebo dominantní roli, ale on tomu říká statusy, protože podle jeho slov BDSM není jeho svět.

Jana: A v improvizaci fungují statusy tedy jak?

David: Status se dá vysvětlit na hře kočky a myši. Myš má nízký status a kočka vysoký. Na jeviště přicházím s nějakým statusem, abych dal ostatním impuls, jak se mnou mají zacházet. A druzí hráči si pak vyberou, jestli budou hrát s nižším nebo vyšším statusem. A když se daří, tak se ty statusy můžou proměňovat, vzniká jakási houpačka, která rozvíjí hru, dává jí dynamiku a baví diváky.

Jana: Jo, a zas mi přijde super, že si ty statusové hry můžeš díky improvizaci uvědomit a vyzkoušet, protože stejně tak se dá se statusem zacházet v normálním životě. Můžeš se pohybovat volně s různým statusem, když tě někdo tlačí do nějaké pozice, tak si můžeš dovolit si s tím pohrát, přejít do jiné polohy, nezůstávat v pozici, která ti není příjemná. Improvizace dává svobodu.

David: Johnstone tomu říká statusová houpačka. Proměnou statusu, jeho snižováním nebo zvyšováním, vzniká napětí. Dokud k té výměně dochází, hra pokračuje. Když přestane být jasné, kdo má jaký status, tak se hra stává nepřehlednou a končí. Může být zajímavé hrát vysoké nebo naopak nízké statusy, ale to nakonec vede buď ke křiku nebo k mlčení. Aby napětí vydrželo co nejdéle (a taky aby vzniklo “flow”), tak by improvizátoři měli zkoušet přijímat nabídky od spoluhráčů a reagovat na ně s co možná nejmenšími postupnými změnami statusu.

Jana: No ale to, že hra hezky plyne, nevzniká jen z proměny statusu, ne?

David: To určitě ne. Je to jeden z nástrojů. Zásadní je schopnost vyladit se se spoluhráči. Flow vzniká vytvořením si vztahů se spoluhráči.

Jana: To ale nakonec potvrzuje tu potřebu sbližování statusů. Snažíš se k tomu druhému přiblížit.

David: To naladění se na sebe navzájem vychází z nabídky a z čitelnosti, z toho, že se nechováš jako egoista, že se primárně nesnažíš být originální, že netlačíš příběh někam, kam chceš jen ty. Že nabízíš ostatním podněty, které oni mohou využít (necháváš je zářit), ale ty podněty nejsou vyumělkované. Vaříš z toho, co je kolem tebe.

Jana: Ještě jedna věc se mi děsně líbí. Vyzkoušela jsem si v impru, že když jsem vůbec nevěděla jak dál, nic mě nenapadalo atd., tak jsem v tom musela vydržet, v té nejistotě a nevědění, a ono se to za nějakou chvíli pohnulo.

David: Ano, nebát se a neblokovat se tím, že nevíš kudy dál, nebo že bys třeba mohla udělat chybu.

Jana: Já si uvědomila, že nemusím nic tlačit, že to nějak přijde a že na to nejsem sama.

David: No právě, když nevíš, kam dál, tak je tam parťák, který tě nechá zářit a nahraje ti. Prostě stačí vnímat jeho nabídku – ať už verbální, tělesnou, gestem či náznakem prostředí.

Jana: Já jsem kolikrát v životě utekla ze situace, kdy jsem měla pocit, že mi to nejde, že nevím, jak dál, jak to dopadne, co mám říct… A tohle byl pro mě úplně transformační zážitek. Že mám počkat, vydržet a mít odvahu nechat se tou situací zavést někam, kam bych se sama nepodívala.

David: Ty musíš pracovat s přítomností, s tím, co je a co bylo, ale nesmíš předjímat, co bude dál. A nesmíš se bát chyb. Improvizace obnáší vysoký risk, ale přináší pro život zisk.

Míša & Mirek

Míša Puchalková

Zakladatelka první improvizační skupiny PRA.L.I.NY, trenérka improvizace & aplikované improvizace, lektorka a průvodce osobním rozvojem a sebepoznáním, koučka a terapeutka. Vede pravidelné sobotní kurzy „Rodiče & děti improvizují“ a od září otevírá první a poslední pondělky v měsíci improvizační tréninky pro dospělé
inspirované knihou Visual Improv Guide. www.impromia.com

Mirek Charvát
Konstruktér, IT vývojář, designer – muž mnoha zájmů a dovedností. Bývalý instruktor Prázdninové školy Lipnice, bývalý člen improvizačních skupin Kopřivy a K.O.P.R., příležitostný divadelník a koordinátor SIGu improvizace.

Mirek: Míšo, vyprávěla jsi mi, že s divadelní improvizací jsi přišla poprvé do styku ve Francii.

Míša: Ano. Chodila jsem v Marseille rok na tréninky. Byla jsem tenkrát naprostý začátečník. Po návratu do Čech jsem pak chtěla naskočit do nějaké místní impro skupiny. Jenže u nás v té době nic takového neexistovalo. Tak jsem se rozhodla improvizační tým založit. Oslovila jsem spolužáky z peďáku a založili jsme tým PRA.L.I.NY (PRA.žská L.iga v I.mprovizaci NY.ní) Začali jsme v září 2000 a hned v prosinci jsme uspořádali první impro zápas v Čechách.

Mirek: To je přímo raketový start…

Míša: Bylo to hodně rychlé – proti všem zásadám, které jsem se učila ve Francii. Ale byli jsme velmi nadšení, moc jsme chtěli hrát a ukázat ostatním, oč v “improvizačních zápasech” vlastně jde. Ono je to i natočené. A je to něco strašného. Na to se nedá dívat. My jsme přitom na jevišti měli tak luxusní pocity a diváci, co to viděli poprvé, vlastně taky… ale byl to děs, když to vidím teď, vůbec jsme se neposlouchali :)))

Mirek: Naštěstí to nikoho neodradilo. Takže tehdy jste založili Improligu?

Míša: Víš co, ty říkáš improliga, ale to jsme tak pojmenovali až dodatečně. Vlastně proto, že ve Francii se tomu říká liga (La Ligue d’Improvisation). A ta frankofonní větev, quebecká, kanadská, jejich nápad jsem přinesla do Čech. Třeba v USA nebo Anglii to tak postavené není – myslím jako liga. U nás se často každé improvizaci říká improliga, ale je to mylné. „Improliga“ (improliga.cz) sdružuje improvizátory, kteří primárně zakládají impro týmy nebo hrají a trénují improvizaci, aby si pak mohli s kolegy zahrát tzv. zápas/match (improliga.cz/zapas-v-divadelni-improvizaci). Improliga taky pořádá worshopy a každoroční úžasný festival Improtřesk (improtresk.cz).
Pečuje o osvětu a kulturu improvizace.

Mirek: Co vlastně improvizace představuje pro Tebe osobně, Míšo?

Míša: Improvizace je moje láska. Je to můj život. Věřím jí. Je to napojení. Absolutní přijetí. To, když se podaří dobrá improvizace, což vůbec neznamená jenom vlastní příběh, ale když celá skupina jede na společné vlně, je nepojmenovatelné. Když si spolu dobře zahrajeme, už nebudeme mít nikdy stejný vztah, jako před tím. Náš vztah se změní. Zažili jsme hluboké souznění.

Mirek: Dobře, ale jaký rozdíl je třeba proti tomu, když se lidé sejdou kolem táboráku a zazpívají si spolu? To je přeci také souznění – a nejen v melodii.

Míša: To je dobrá otázka. Ale ten zážitek není tak hluboký, jako u impra. U táboráku se nevystavujeme žádnému riziku. Tam jsme sice spolu, naladíme se na sebe navzájem. Ale kdo nezpívá, ten nezpívá, kdo se nezapojí, ten se nezapojí. Můžeš jen pozorovat. V impru, když se nezapojíš, tak to prostě nefunguje. V impru to funguje tak, že já spoléhám na tebe, ty se spoléháš na mě a jdeme spolu do rizika, že se nám to nepovede, to napojení. Není tu žádná předem daná písnička. Ani ty, ani já, nevíme dopředu o čem to bude. A aby se nám to povedlo, je nutné, aby mezi námi byla vzájemná důvěra. U táboráku nepotřebuješ mít takovou důvěru k lidem, se kterými si zazpíváš.

Mirek: Takže při improvizaci člověk prostě musí jít se svou kůží na trh a spolehnout se na své spoluhráče, že ho v tom nenechají samotného. Míšo, dá se to souznění zažít i na trénincích improvizace? Nebo se to dá zažít jen při veřejném vystoupení na jevišti?

Míša: Jestli se to dá zažít i na tréninku? Rozhodně. Hned na prvním. Vůbec není nutné vystupovat na jevišti. Mimochodem, podle mě je dobré, když hráči trénují nějakou dobu, než je to koukatelné pro diváky. Já si dokonce myslím, že vystupování na veřejnosti není pro každého. Ale ty tréninky, ty jsou pro každého určitě.

Mirek: No, ale jak se díváš na věkové omezení hráčů impra? Mensa má, podle mého skvělou zásadu, že vše musí být přístupné všem. Nikdo nemá právo bránit komukoli v účasti. Přesto pro účast na tréniku uvádím doporučený věk 18+, aby zájemcům bylo předem jasné, že to není koncipované pro děti, nebo rodiče s dětmi.

Míša: Mám zkušenost, že skupina zvládne 1-2 účastníky, kteří jsou v jiné věkové kategorii (příklad 30+ a jeden dva teenageři). Když je mix větší, svádí to k vedení po povrchu, a ani jedna věková kategorie nedostane, co potřebuje. Hodně je to vidět na dětech, které také trénuji. Sama vedu jednou měsíčně skupiny Rodičů a dětí a rozdělili jsme to na dvě skupiny: 6-10 let a 10-15+. Mám pocit, že od 15 let nahoru už to není až tak výrazný rozdíl. Takže 18+ vnímám jako rozumné doporučení, které bych nebrala úplně striktně. Jde jen o to, jak se v tom budou cítit sami účastníci.

Mirek: A jak dlouho by podle Tebe měl trénink před prvním veřejným vystoupením trvat?

Míša: Minimálně rok. Impro – divadlo je komplexní věc. A my jsme amatéři. Na to nezpomínejme. Než jde hráč na jeviště, potřebuje se kromě zásad improvizace naučit alespoň základní principy vystupování na jevišti. Mám na mysli jak být slyšet a vidět. Vědomá práce s tělem, hlasem, příběhem, statusové hry. To vše odčerpává pozornost od spoluhráčů a to je pro začátečníky samozřejmě těžké si to vše najednou uhlídat. I pro zkušené improvizátory!

Mirek: To chápu. Dodnes si ze svých začátků pamatuju, jak jsi na mne přes celou louku křičela: “Nehraj prstýnek! Buď prstýnek!” A zásadně to změnilo můj pohled na všechno, co jsem potom dělal. Nehrát, ale být. Dobře, takže i improvizace má nějaké zásady, nějaká pravidla? Pamatuju se, že když jsem v impru začínal, převládal názor, že improvizace musí jít úplně od srdce, bez jakékoli domluvy, mantinelů a podobně.

Míša: To v podstatě ano. Přesto musím říci, ze zpětného pohledu, že jsme to tenkrát nevzali za ideální konec. Především jsme se totiž učili tzv. kategorie (pozn.: disciplíny – formy krátkých improvizačních her pro jeviště, pro zápas v improvizaci – každý tým je zná stejně a díky tomu si můžeme společně zahrát s různými týmy po celém světě v podstatě – princip impro zápasů) například: western, sci-fi, prskavka, dabbing, radio, toaster… Týmy tady tak vznikaly rychle a rychle šly taky na jeviště. Někdy neznali do hloubky ani základní principy, teorii, neměli natrénováno.

Mirek: A to se už se naštěstí změnilo, že?

Míša se natáhla pro tašku a vytáhla z ní knihu “The Visual Improv Guide“ (visualimprovguide.com).

Míša: To je jedna z mnoha publikací, které mají a měli improvizátoři v zahraničí k dispozici (i když tahle vyšla letos :). My bohužel ne – tenkrát. Dnes už máme. Tady třeba připravili 50 tipů pro lepší impro scénu, například: “Neptej se, řekni to, co vidíš/cítíš”, “Přilévej do ohně, dovol vědomě situaci, aby gradovala (statusy)”, “Je lepší, když se postavy už znají a my můžeme navázat na jejich vztah”, “Vybuduj co nejdřív platformu: Kdo jsme/Kde jsme/Jaký je mezi námi vztah”, “Nech druhého zazářit”.

Mirek: Hm, tak přesně tohle jsem před lety potřeboval. Už tenkrát jsme nějaké takové zásady trénovali, ale bylo jich podstatně méně. Nanejvýš pět. Ve zbytku jsme dělali skoro pravý opak, jak to tak vidím.

Míša: No, ona jde řada zásad proti přirozenosti. V normálním světě se snažímě věci spíš nehrotit, nesouhlasíme s každou ptákovinou, co o nás druhý řekne a podobně. V impru to naopak vezmeš do hry a rozvíjíš. Tenkrát jsme si to sice uvědomovali také, ale konkrétní způsoby jsme teprve hledali.

Mirek: Také jsme pořád kladli důraz na vymýšlení příběhu. A podle mého jsme mezi sebou zbytečně soutěžili, kdo přijde s lepším nápadem, kdo vymyslí lepší gag.

Míša: To je, podle mě, zásadní chyba. Jsem přesvědčená, že impro vůbec není o vymýšlení. Snažit se vymýšlet, to je průšvih. Máš tam parťáka, tak na něj reaguj. A slovesa impra jsou: napoj se, všímej si, vem to do hry, rozvíjej.

Mirek: Hm, tak to je celkem kontroverzní téma pro Mensany, když se mají snažit nemyslet.

Míša: Ne ne, myšlení je báječná věc. Potřebujeme myslet. Ale ne “vymýšlet”. Když něco sám začneš vymýšlet, tak se chtě nechtě odpojíš od ostatních a následně jim své nápady začneš nutit. V impru jde o pravý opak. Tam je potřeba, aby se lidé na sebe co nejvíc napojili. Učí se hledat inspiraci jeden v druhém a v situaci, která jim vzniká pod rukama. A ve výsledku je to pak vlastně svým způsobem úlevné. Odpovědnost za příběh neleží jen na mně. Nemusím nic vymýšlet, mohu si odpočinout a jen reagovat na druhého. Jsme na to dva. A příběh už tam vlastně je. Jde jen o to si ho všimnout.

Autor: Michala Karásková

Z původně přihlášených nakonec zbyla malá skupinka, proto jsme se do Verony dopravovali individuálně – autem, vlakem, autobusem i letadlem a jejich různými kombinacemi. My jsme zvolili trasu Vídeň – Zurich a Zurich – Verona, což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad, protože kus cesty z Zurichu do Verony malým letadlem byl vlastně hodinový vyhlídkový let nad Alpami. Již začátek výletu za hudbou tedy stál za to, výhled na zasněžené vrcholky horských masivů a jezera v barevné škále od zelené přes modrou až k téměř fialové v různých kombinacích – představte si barvy vějíře pavích per. Cestou zpátky jsme až takové štěstí neměli – po většinu cesty jsme letěli v mracích.

„Verona je druhé největší město v Benátsku, hned po Benátkách. Město leží asi 100 km západně od Benátek a historické město ze tří stran obtéká řeka Adige. Pro svoji krásu a bohatství památek je město vyhledáváno turisty a anglický dramatik William Shakespeare do něj zasadil děj své slavné tragédie Romeo a Julie.

Území bylo osídleno už v pravěku, od roku 89 př. n. l. to byla římská kolonie, která se postupně vyvinula ve významnou metropoli celé oblasti. Roku 30 zde dal císař Augustus postavit velkolepý amfiteátr a další císařové město obehnali hradbami. Veronská Arena je třetí největší na světě po římském Koloseu a po amfiteátru v Capui nedaleko Neapole. Aréna ve své době pojala téměř 30 tisíc diváků a návštěvníci sem přicházeli z celého Benátska, aby zhlédli bitvy a gladiátorské zápasy. Později se amfiteátr využíval k veřejným popravám, veletrhům, divadelním a operním představením a býčím zápasům. Zemětřesení v roce 1117 přečkala pouze 4 pole ozdobné vnější stěny s mramorovým obkladem. Vnitřní dvoupatrové arkády se 74 oblouky se však zachovaly, stejně jako vnitřek arény. Dnes aréna slouží k divadelním představením, v létě se zde konají divadelní festivaly.“

Tolik Wikipedie. Dnešní využití Areny jsme vyzkoušeli na vlastní oči, uši a … sedací svaly. Představení Carmen trvalo déle než tři hodiny! Před Arenou sice prodávali sedací polštářky i s hezkými obrázky, avšak před trestem kamenné lavice nás věru nezachránily. Nepomohlo ani pivo, víno, bagety a zmrzlina, které o přestávkách roznášeli prodavači přímo v hledišti jako na americkém fotbale. Pokud bychom si chtěli posedět opravdu komfortně (tedy v rámci možností – na kovovém sedátku s podsedákem), zaplatili bychom za vstupenku asi 200 eur, což jsme nechtěli, takže jsme snesli trochu nepohodlí za zhruba desetinu této ceny. To však bylo vyváženo diváckým zážitkem – na jevišti jsme v některých částech Carmen napočítali až 150 účinkujících, kteří přiváděli živé koně a osly. V Carmině Buraně účinkoval asi 220členný smíšený sbor dospělých i dětských zpěváků, tři sólisté a orchestr, ve kterém jsme napočítali tři harfy a osm kontrabasů (Magda nám vysvětlila, že tento počet je koncertní standard). Osvětlená Arena je nádherným zážitkem sama o sobě, speciálně nasvícený je zbytek vnějšího oblouku, jediný kousek se čtyřmi kamennými poli, který se zachoval. Již tradičně, na počest zakladatelů Areny a herců, začátek každého představení prosvětlují ještě malinké svíčky v rukou diváků. Do hlediště se vejde asi 20 000 diváků a Carmina Burana byla vyprodaná – pohled na hlediště osvětlené těmito svíčkami byl velmi silný. Škoda, že námi používané fotoaparáty nebyly schopny tento dojem zaznamenat na velkou vzdálenost protější tribuny.

A opět Wikipedie – „Středem historického města vede podlouhlé tržiště Piazza delle Erbe (Zelný trh) na místě římského fóra s měšťanskými domy a paláci ze 13.–17. století. Na jih od náměstí, v ulici Capello, stojí Casa di Giulietta, středověký měšťanský dům, který patřil rodu Kapuletů; ve dvoře je „Juliin balkon“ a v domě muzeum staré Verony.

Centrum města zhruba zachovalo plán římského města s křížem ulic a s fórem v místech dnešního Piazza delle Erbe. Úroveň však byla tehdy o několik metrů níže, takže římské stavby jsou často v podzemí a sklepích.

Po zemětřesení roku 1117 byla většina kostelů přestavěna v románském slohu, často s typickým střídáním vrstev cihel a bílého mramoru.

Od roku 2000 je historické centrum Verony zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.“

Náš dojem z „Juliina domu“ a romantické představy o lásce Romea a Julie nerušil ani fakt, že balkon byl k původnímu domu pouze přistavěn, a to právě za účelem přilákání ještě většího počtu turistů. Ve městě je ještě Juliina hrobka (Tomba di Giulietta), ale Julie tam pochovaná není – jedná se pouze o legendu vytvořenou na základě Shakespearovy předlohy. Nicméně funguje výborně, přivézt z Verony srdíčko, magnetku, čokoládu s obrázkem veronských milenců anebo jiný suvenýr pro svou lásku je přímo povinností.

Celý náš pobyt přetrvávalo velké vedro a hodinu a půl dlouhý výlet rozpáleným autobusem k Lago di Garda se zprvu nejevil jako dobrý nápad, ale jsme moc rádi, že jsme jeli – jezero bylo úžasné! Městečko Sirmione leží na šíji, která zasahuje do jezera, městský hrad lze obeplout na lodičce, jsou tam palmy, a vůbec, nevypadá to jako u jezera, ale jako u moře. Vodu jsme zkusili, je sladká! Sladká jako léto v Itálii.

Děkujeme Magdičce Tydrichové za zorganizování tohoto úžasného zájezdu, pečlivou přípravu všech materiálů, hudební i cestovatelskou průpravu pro účastníky i za organizování dalších akcí pro členy i nečleny SIGu Hudba (v minulosti např. zajímavé exkurze do Amati a Strunalu, letní koncert filharmonie na nádvoří Pražského hradu a další akce).

Autor: Zuzana Šimková

Ve hře účinkovala plzeňská herecká špička: v hlavních úlohách Pavel Pavlovský a Andrea Černá, v menších rolích byli nejznámější Martin Stránský a Antonín Procházka. Pochopitelně nezaostávali ani další herci a herečky. Hra o sobeckém divadelním kritikovi a jeho intrikách postupně nabírala obrátky a po celkem nezáživné první čtvrtině představení se hra rozjela ve velmi vtipnou a poutavou komedii. Tuto hru lze všem kulturychtivým jen doporučit, neboť v tomto (našem plzeňském) obsazení je to naprostá špička, kterou překonalo jen původní obsazení s Milošem Kopeckým. Divadelní zážitek bylo pak pochopitelně nevyhnutelné rozebrat v protější restauraci Malý Jadran. Jen škoda, že všichni neměli dostatečně dlouhou vycházku a z původních osmi účastníků jsme u pivka a vínka pokračovali jen čtyři.

Divadlo jsme naplánovali mimo obvyklou schůzku MS. V poslední době mám dojem, že se u nás vykrystalizovalo jádro členů, kteří se vídají rádi, a to nejen na oficiálních schůzkách každého čtvrtého dne v měsíci. Důkazem jsou naše mezischůzky – pokerové dýchánky, na kterých se sejdeme v pěti až šesti lidech a zdržíme se do pozdních hodin. Takže schůzka MS Plzeň není jen oficiální schůzka členů, nýbrž setkání přátel, kteří si mají co říci a rádi se vidí – to je doufám nejen můj názor. S tím asi můžeme být příkladem ostatním MS.

Autor: Michal Schober

Temná kavárna je projektem obecně prospěšné společnosti Tyfloservis, jejímž cílem je názorně přiblížit veřejnosti podmínky, v jakých lidé bez zraku žijí, a zprostředkovat setkání s nevidomými a slabozrakými lidmi, kteří v kavárně obsluhují a zajišťují doprovodný program. Obecným cílem projektu je pak podpora integrace nevidomých a slabozrakých lidí do společnosti.

Před vstupem do prostor kavárny jsme měli možnost vyzkoušet různé typy brýlí zatemněných tak, aby simulovaly různé zrakové vady, a prohlédnout si pomůcky, které usnadňují nevidomým život. Pak už jsme byli se zakrytýma očima uvedeni do absolutní tmy. Sympatický Lukáš nás uvítal a předal nám nápojové lístky, ve kterých byly jednotlivé položky vyvedeny v Braillově písmu, plasticky v latince a v hmotné podobě (zrnko kávy, čajový sáček či etiketa od vína). Odvážnější z nás si objednali horkou kávu, ti opatrnější zvolili bílé víno. Zatímco náš nevidomý hostitel se kolem stolů pohyboval s naprostou grácií a i při servírování byla jeho ruka zcela jistá, my jsme pokládali sklenky na stůl velice opatrně a snažili se tak předejít případné nehodě. Na absolutní tmu si naše oči zvyknout nemohly, a tak jsme museli, nerušeni zrakovými vjemy, o to silněji zapojit ostatní smysly. Za hudebního doprovodu nám čas strávený v kavárně utekl jako voda a byl pro nás všechny velice zajímavým a nevšedním zážitkem.

Poté, co jsme vyšli opět na světlo, jsme zamířili na nádvoří nedaleké městské hudební síně na studentské představení Sonda do duše pubertálních dívek, které dokázalo patřičně provětrat naše bránice. Své zážitky z celého večera jsme následně rozebrali v nedaleké čajovně, kde jsme při pití brčálově zeleného nápoje z jarního ječmene konstatovali, že je občas možná lepší nevidět, co pijete.

Autor: Marta Heřmanová