Tam, kde chybí láska, péče a starostlivost …

Ne všechny děti žijí v úplné rodině, s milujícími a starostlivými rodiči. Jsou děti odložené, týrané, zneužívané. Jsou děti, které slouží jako rukojmí ve válce nenávidějících se rodičů. Základní povinností státu by mělo být vyřešit jejich situaci co nejrychleji tak, aby dítě bylo co nejméně poznamenáno.

Oproti roku 1999 (viz rámeček) došlo k nějakým změnám. Např. počet DD se dále zvýšil – už přesáhl 150. Na druhé straně je třeba vidět, že díky novele zákona o sociální ochraně dětí se přece jen víc dětí dostává do péče rodinného typu, i když soudy a soc. pracovnice, které mají zastupovat zájmy dítěte, to zatím za své rozhodně nepřijaly.

Řetězec adopce – pěstounská péče rodinného typu – ústavní péče rodinného typu – dětský domov (kojenecký ústav) by měl být respektován. Soud by měl mít možnost použít další článek pouze v případě, že žádný z předchozích použít není možno. Tam, kde je možná adopce, není pěstounská péče alternativou, tam, kde je možná péče v rodině, není alternativou ústav.

Pravidlo financování je jasné: Bez ohledu na cokoli je úhrada životních nákladů dítěte povinností biologických rodičů. V případě pěstounů by měl stát sloužit pouze jako zprostředkovatel. Dlužno podotknout, že tuto roli stát plní: Na dítě v pěstounské péči je příspěvek na životní náklady dvojnásobek životního minima. Na tom není třeba nic měnit, přidáme-li rovnou dávku na dítě místo dnešních přídavků, je to postačující. Stát by ale tuto částku měl od biologických rodičů tvrdě vymáhat. Ne, že asociál odloží dítě do dětského domova a dál se „stará“ jen potud, aby dítě nemohlo být adoptováno. Nevymůže se samozřejmě všechno, ale každý biologický rodič by si měl být jasně vědom toho, že, obrazně řečeno, „nedojde klidu“, dokud nebude dítě samostatné a on nebude mít vůči němu žádný dluh nebo dokud nebude adoptováno.

Mělo by být uzákoněno minimální výživné ve výši životního minima dítěte od každého rodiče. Nejen na děti, které jsou v pěstounské péči. Přestože se o tom desetiletí mluví, stále trvá situace, kdy soudy pečlivě zkoumají, zda se rodič, který s dítětem nežije, nedostane do problémů, když bude platit výživné. Problémy toho rodiče, který se stará, soudy kupodivu tolik nezajímají. Přestože kvůli péči o dítě má rodič, kterému bylo dítě svěřeno, omezenou možnost vydělávat, protože nemůže přijmout jakoukoli práci a na trhu práce je zranitelnější, ohledy se berou víc na toho, kdo tato omezení z podstaty věci nemá. Námitka, že existují lidé, kteří na výživné ve výši životního minima dítěte nemají, je absurdní. Tak ať se laskavě snaží nebo se uskrovní. Dítě za jejich neschopnost či neochotu nemůže. Pro případ invalidity má být rodič pojištěn.

Tato hranice by rovněž měla platit namísto tzv. předběžného opatření – povinnost platit toto minimum by nastávala automaticky narozením dítěte nebo okamžikem, kdy rodič přestane žít s dítětem ve společné domácnosti. Soudy by následně mohly výživné zvýšit, ale ne snížit.

Je třeba zavést institut profesionálního pěstouna, který po splnění určitých kvalifikačních a lidských předpokladů bude zapsán do seznamu profesionálních pěstounů, které budou mít soudy k dispozici stejně jako dnes seznam znalců. Pouze v případě, kdy žádný pěstoun ze seznamu nebude moci či chtít se konkrétního dítěte ujmout, může soud uvažovat o jiném druhu péče.

Odměna pěstouna by měla být normativní. I tady platí, že je třeba financovat konečného uživatele. Normativ by nebyl stanovován jako dnes pěstounský příspěvek – tedy politickým rozhodnutím – ale podle jasných pravidel. Stanovit počet dětí různého věku, o které se může starat osoba, která má tuto práci jako zaměstnání na plný úvazek. Dejme tomu šest. Pak bude normativ na jedno dítě jedna šestina průměrné mzdy. Pěstoun může mít dětí i více, musí ale být stanoven maximální možný počet (včetně dětí vlastních). Normativ by nebyl sociální dávkou, ale normálním zdanitelným příjmem a profesionální pěstounská péče specifickým druhem samostatné výdělečné činnosti. Specifickým proto, že by neexistovala povinnost platit minimální daň a odvody a také by nešlo odečítat náklady, protože ty jsou hrazeny zvlášť.

Pěstouny by mohly být jedinci i manželské páry, o kolik dětí se budou starat, by určovaly pochopitelně samy. Může to být skutečně zaměstnání, je ale možné i to, že si třeba ke dvěma vlastním dětem přiberou jedno opuštěné. U těch, pro které to bude zaměstnáním, se za život vystřídá dětí víc. Může jít i o péči krátkodobou – třeba v případě vážné nemoci matky nebo do doby, než se rozhodne o adopci, i když pro krátkodobou péči je vhodnější zařízení typu Klokánek. Nicméně ve světě je i krátkodobá pěstounská péče v rodině běžná.

V případě právnické osoby – ať už jde o občanské sdružení, ústav rodinného typu či dětský domov – by bylo financování úplně stejné. Normativ na dítě + příspěvek na úhradu životních nákladů dítěte ve výši dvojnásobku ž.m. a rovné dávky.

Pěstouni by měli mít nárok na odměnu za péči o dítě po celou dobu, kdy je dítě nezaopatřené. Nikoli tedy jen do 18, resp. 19 let věku, ale až do doby, kdy dítě ukončí studium, popř. do 26 let. Podmínkou by bylo, že dítě s nimi žije dál ve společné domácnosti. Pěstoun, který dítě dovede až k vysokoškolskému studiu, by si jistě zasloužil mnohem víc.

Profesionální pěstoun – jak fyzická, tak právnická osoba – by měl nárok i na rodičovský příspěvek. Ten by zohlednil vyšší náročnost péče o malé dítě. Co se týče mateřských dávek, tam by platilo totéž, co u jiných lidí – nárok by měli pěstouni, kteří mají nemocenské pojištění z jiného zaměstnání, protože ti by o tento příjem v době mateřské přišli. Naproti tomu ti, kdo budou mít péči o děti jako zaměstnání, o příjem v této době nepřijdou. I v tomhle by byly fyzické osoby zrovnoprávněny s právnickými.

Na postižené děti je dnes pěstounský příspěvek vyšší. V logice nového systému by bylo spíš vyplácet na ně – stejně jako u všech postižených dětí – příspěvek na bezmocnost. Ten by reflektoval to, o kolik více péče oproti zdravému dítěti určitý druh postižení vyžaduje. To by umožnilo udržet ústavy, které pečují o děti těžce postižené, pro které se pěstouni těžko hledají, a zároveň nebránilo tomu, aby byla možná péče v rodině vlastní i popř. náhradní.

Jakékoli opatření v oblasti financování nevyřeší ovšem základní problém, který představují dnešní soudy. Soudy by měly mít zákonem stanovené termíny v řádu měsíců, a to nejen na základní rozhodnutí, ale i na vymáhání jeho splnění. Pokud soud rozhodne o výši výživného a povinný rodič (obvykle otec) neplatí, musí následovat sankce rychlé a účinné. Rozhodne-li o úpravě styku s dítětem a rodič (obvykle matka) odmítá dítě vydat, po napomenutí a pokutě má následovat změna rozhodnutí a svěření dítěte otci. Deset let trvající tahanice o dítě, vymáhání výživného, protahovaná řízení o adopci – to je doslova zločin na dítěti a žádné výmluvy a odkazování na „nezávislost soudu“ tu nemají co dělat. Pokud soudce není schopen dodržet termíny a využít všech zákonných prostředků k tomu, aby bylo jeho rozhodnutí respektováno, mělo by s ním být automaticky zahájeno kárné řízení. Nejsou-li naše soudy dostatečně vyspělé, musí jim být stanoveny mantinely, aby se nezávislost neměnila ve svévoli. Jistěže soudce není všemocný, od rodiče, který se odstěhoval na Borneo, asi výživné nevymůže, tyto ojedinělé případy ovšem nejsou příčinou stále se zvyšujícího počtu žalob na Českou republiku ve Štrasburku.

Přestat by měly i ohledy na rodiče, kteří ve své rodičovské funkci totálně selhali. Zde by mělo nastoupit odebrání rodičovských práv a co nejrychlejší adopce. Jak může mít „rodičovská práva“ osoba, která sedí v kriminále proto, že dítěti zlomila čtyři žebra nebo je zneužívala? K čemu jsou dítěti „rodiče“, kteří je odložili do ústavu a všimnou si ho pouze čas od času, nejlépe tak, že při vánoční návštěvě ho oberou o novou kombinézu, kterou dostalo od sponzorů?

Jiná věc jsou případy, kdy rodina není plně funkční, ale zůstaly zachovány citové vazby. Tady je na místě naopak individuální pomoc rodině a ne řešení formou odebrání dítěte. Pro tyto případy by měl sloužit např. systém sociální pomoci, z něhož je možné hradit nájemné namísto vyplácení dávek a zachovat tak dětem střechu nad hlavou. Stejně tak školní pomůcky, obědy, školu v přírodě – tak, aby se dítě necítilo vyčleněno ze společenství vrstevníků. Peněžní dávky v těchto případech nic neřeší a poslání dětí do ústavu už vůbec ne.

Autor: Kateřina Havlíčková