Deprese se zdá být mezi mladou generací čím dál častější – to, zda skutečně častější je, nebo jde jen o zkreslení situace dané vyšším počtem diagnostikovaných jedinců oproti minulosti, nebo tím, že se tématu v poslední době často věnuje více pozornosti než dříve, je otázkou spíše pro odborníky v oboru. Mě jakožto laika zajímá spíše otázka, proč dnešní generace často onen depresivně naladěný obsah sleduje a také co z psychologického hlediska přispívá k tomu, že se k němu opakovaně vrací. Rád bych se v následujícím článku podělil o svoji teorii, jak tento systém funguje.

Ukázka konkrétního videa

Pojďme si definovat typický obsah takových videí na dvou konkrétních příkladech z TikToku.

První z nich „my thoughts when i look at myself“ od autora @0_0.whut (Odkaz) obsahuje scénu ze seriálu, kde silně emocionální člověk křičí věty typu „nikdo tě nemá rád“ a „skončíš úplně sám a zasloužíš si to“ – to vše je doplněno právě popiskem ve smyslu „mé myšlenky, když se na sebe dívám“. Druhé video „POV: how every day is starting to feel“ od autora @shehatetoolie (Odkaz) opět obsahuje popisek, tentokrát ve smyslu „jak začíná vypadat každý den“, a scény s animovanou postavou chlapce s rozbitým keramickým obličejem, který skrývá pod usmívající se maskou a vlivem každodenních událostí má obličej stále rozbitější. Právě rozbitý porcelán zde symbolizuje „rozbitou“ psychiku. Každý den pro chlapce vypadá stejně špatně a postupně se jeho stav zhoršuje. To je známka deprese – na kterou ukazuje i popisek pod videem „Everyday i feel more and more alone“ (v překladu „každý den se cítím ještě osamělejší).

Tato videa používající metafory dávají dnešní generaci pocit pochopení. To je taktéž důvod, proč většina tráví na sociálních sítích tolik času, když mají právě zhoršené duševní zdraví. Existují videa, kde je člověk či nějaká entita v pozadí a trápí se nad tím, že není či nedokáže být pochopen/a svým okolím – právě tento pocit, ve kterém se mnoho vrstevníků nachází, je nutí k tomu, aby dané pochopení našli jinde – právě skrze takový obsah.

Další videa se týkají samoty. Přitom když jedinec tráví více, než tři hodiny na zmíněné platformě a vidí spoustu videí typu „cítím se sám, nemám nikoho,“ může mu dojít, že je doopravdy osamocený – a pocit samoty má na psychiku jedince neskutečný negativní vliv. Oběma videi jsem se detailněji zabýval v loňském roce ve své závěrečné práci Vlivy ovlivňující duševní zdraví.

Pro doplnění ještě uvádím, že video „my thoughts when i look at myself“ má k začátku dubna 2025 celkem 9,7 milionu shlédnutí a 1,2 milionu likes, přičemž ale autor videa má jen 76 tisíc sledujících. Video „POV: how every day is starting to feel“ má k začátku dubna 2025 celkem 2,8 milionů shlédnutí a 285,4 tisíc likes, ale autor videa má jen 23,4 tisíc sledujících.

Hudba, iso-princip a algoritmy

Proč tento typ obsahu mladou generaci láká a proč jej sledují, a to kolikrát opakovaně?

Nechme na chvíli stranou princip fungování algoritmů na sociálních sítích, které uživateli obsah na základě jednou projeveného zájmu opakovaně nabízejí, a zaměřme se na to, proč uživatel zájem vůbec projevovat začne. Jako vhodný nástroj k demonstraci by nám mohla pomoci hudba, konkrétně tzv. iso-princip pozorovaný v receptivní muzikoterapii.

V rámci dotazníkového průzkumu zaměřeného na psychologii hudby, který jsem provedl, jsem se respondentů dotazoval mimo jiné i na to, zda si pouští hudbu podle toho, jakou mají náladu, či nezávisle na ní. Respondentů bylo u této otázky celkem 92, a to ve věku v rozmezí 13 až 18 let (tedy žáci zejména druhého stupně ZŠ ve Velkých Opatovicích a dále studenti SŠ, zejména Gymnázium Jevíčko, A.K. Vitáka). Až 60 % respondentů tehdy uvedlo, že hudbu si pouští podle nálady – cituji jednu z odpovědí:

Náš mozek tedy rád nachází pochopení, má tendence přijímat to, co emočně odpovídá našemu rozpoložení. Na velmi identickém principu funguje i zmíněný iso-princip, který spočívá v počátečním naladění na emoční stav pacienta (zejména melancholická hudba), následném pozvolném přechodu k pozitivnější a energičtější hudbě, a tedy postupném posunu emocí zpět do žádoucí roviny.

Obdobně se jedinci sledující na sociálních sítích depresivně naladěný obsah taktéž „ladí“ na videa odpovídající jejich náladě. Například chlapec procházející pubertou (kdy často dochází k odmítnutí od druhého pohlaví) se zlomeným srdcem bude sledovat videa popisující právě takovou situaci a při jejich sledování bude cítit identickou bolest se situací spojenou. Opakované sledování videí popisujících rozchod, zhrzenou lásku, odmítnutí apod., mu bude znovu a znovu navozovat bolest a v rámci toho u něj tvořit asociaci dané emoce k určité hudbě, určitému obsahu, kontextu a vlastnímu prožitku.

Nutno podotknout, že jedinci, v našem případě chlapec, kolikrát ani tento typ obsahu cíleně nevyhledávají. Dostanou se k němu skrze již zmiňovaný algoritmus. Po odmítnutí od dívky začne chlapec „shodou okolností“ narážet na čím dál depresivnější videa, ač si to neuvědomuje, až se postupně dopracuje právě k obsahu, který je svým poselstvím identický s jeho emocemi. Nicméně i když si chlapec uvědomí, o jaký obsah se jedná, tak jej sledovat (ani na něj reagovat příslušnou obdobou „to se mi líbí“) nepřestane, ba naopak, začne jej sledovat čím dál častěji a postupně každou chvíli věnuje pasivnímu sledování tohoto obsahu. K důvodu, proč tomu tak je, se ještě vrátíme.

Ještě však stojí za zmínku to, že autory těchto videí často nejsou žádní slavní influenceři, jak bylo patrné výše u dvou ukázkových videí – naopak se jedná o účty čistě „těžící“ z jedinců nacházejících se ve stavu s depresivními symptomy. Nemusí se přitom jednat o záměrné využívání – původním účelem často bývá pomoc lidem v těchto situacích, ale sledování videí nakonec vede k podpoře negativních myšlenek, násobení bolesti a prohloubení emocí. Autorovi videa to přinese ne zrovna malou sledovanost, sledujícímu to v důsledku spíše škodí.

Struktura videa

Nyní si rozeberme strukturu takového průměrného depresivního videa.

Kromě samotného vizuálního obsahu, je důležitým faktorem rozhodně již zmiňovaná hudba. Sociální sítě by na tichých videích nemohly existovat, jedná se o zásadní složku, která pomáhá vyvolat v lidech emoce, a tím si udržet své uživatele. (V případě analyzovaného typu vidí se jedná o emoce negativní.)

Důležitou složku videa tvoří ale i kontext. Kontext videa lze chápat jako to, o co se video opírá, určitý tematický přesah nad zvukovým a obrazovým obsahem. Například u zmiňovaného videa „my thoughts when i look at myself“ je tímto přesahem nedůvěra, až nesnášenlivost sama k sobě. U mladé generace se v rámci tohoto kontextu často vyskytují témata jako již zmiňovaná zhrzená láska, první vztahy, rozchody, pocity odcizení, samoty, nepochopení a podobně, tedy jednoduše řečeno časté důvody zaviňující zhoršený duševní stav, psychickou nepohodu či stres.

Další složkou, kterou je důležité zmínit, jsou asociace – pochopitelně ne přímo jako součást videa, ale jako subjektivní asociace, které jsou klíčové pro to, aby v nás video vyvolalo natolik silnou emoci, abychom měli důvod trávit náš čas nadále stejným způsobem – pasivně a depresivně. Asociace vnímám v rámci dvou rovin.

Buď jde o asociaci takovou, kde jedinec nalezne podobnost mezi kontextem videa a svou dřívější zkušeností, a až teprve tím u sebe vyvolá konkrétní emoci. Nebo může jít o asociaci, kde video nejdříve vyvolá v jedinci natolik silnou emoci, že na bázi mozkových reakcí se vyvolá asociace a s ní spojená emoce, totožná té, kterou video vyvolalo – byť byla původně založená na jiném podnětu.

Jak jsem už zmiňoval na příkladu chlapec, co zažil odmítnutí a sklouzává k depresivně naladěnému obsahu pojednávajícím o totožné události – chlapec zažívá dokola a dokola totožnou bolest, čímž stimuluje cestu oné emoce a s tím spojenou událost – asociace je pak na světě. To funguje podobně jako paměť (například učivo si musíme několikrát zopakovat, abychom si jej pamatovali). Když se v jedinci vyvolá v rámci videa emoce, která je shodná s tou již dříve prožitou, aktivuje se totožná mozková „cesta“, a tím se vyvolá i zkušenost asociovaná právě s touto emocí. Zde se pak již vyvolaná emoce „vypodloží“ tou asociovanou, čímž se emoce znásobí.

Podpůrnou složkou videa pak je mimo jiné i sekce komentářů a s tím spojená komunita, která může podpořit pocit pochopení – „nejsem v tom sám“. Nejde ale o zcela klíčovou roli, jedinec v rámci sledování videí prožívá emoce subjektivně, nepotřebuje kolektivní reakci k tomu, aby cítil emoci.

Mezi dalšími složkami musíme zmínit i algoritmus, dále to, že se jedná o pasivní trávení času, které je samo o sobě škodlivé jak v rámci fyzického, tak zejména psychického zdraví, a dále fakt, že jedinec, který tráví čas tímto způsobem, nezažívá sociální ani fyzické interakce. Tím pádem nezachovává jakýsi zdravý stud, který by normálně měl v kolektivu vrstevníků a který by mu do určité míry bránil projevovat všechna svá trápení (tím tak jedinec je schopen přejít běžná trápení a tzv. se nezhroutit z maličkostí), a nemá tak vůli nepodléhat depresivním myšlenkám a emocím.

Princip fungování videí

Na prvním schématu lze vidět tento proces nastíněný na psychologické bázi. Rozlišuji přitom, zda od dané osobní zkušenosti uplynula již delší doba (například v rámci let), nebo je to stále aktuální záležitost.

Pokud jedinec sleduje depresivně laděné video po delší době od dané zkušenosti, může s ní v kontextu videa najít spojitost. V tomto případě se vyvolají vzpomínky na onu zkušenost a následně se vyvolá asociovaná emoce. Na rozdíl od toho, pokud je záležitost pro jedince stále aktuální, když daný obsah sleduje, tak se za podpory kontextu videa a hudby vyvolá emoce. Ta následně, jak jsem již dříve zmiňoval, vyvolá identickou asociovanou emoci (právě na základě totožné mozkové „cesty“ oné emoce), až teprve tím vyvolá konkrétní osobní zkušenost. V tomto případě je emoce silnější, což je důvod, proč se stav jedince rapidně zhoršuje.

Mnohé z vás to možná dovedlo k úvaze, že pokud se jedincův stav nadále zhoršuje, tak jediný způsob, jak se dostat z tohoto zamotaného kola závislosti, je zhroucení, které nezřídka končí pokusem o sebevraždu. Pokud se však jedinec nepokusí o sebevraždu, zřejmě sklouzne k sebepoškozování. Zdali je hypotéza pravdivá, by ověřil jedině průzkum.

Druhé schéma popisuje to zásadní – jak funguje závislost na tomto depresivním obsahu.

Od vyvolané zkušenosti se lze dostat kvůli kontextu videa a komunitě až k pocitu, který by se dal vyjádřit frází: „Nejsem na to sám“. Uživatel totiž v sekci komentářů vidí i ostatní lidi, kteří se svými komentáři také ztotožňují s kontextem, a tedy zažívají podobné emoce jako daný jedinec právě teď – tato „rovnice“ tedy platí spíše pro aktuální prožívání zkušenosti. Dále můžeme sledovat ono ztotožnění se s kontextem. Nakonec vyvolaná zkušenost za podpory vyvolané emoce, asociované emoce a depresivní hudby zajistí jisté prohloubení emoce.

Závěr

Pokud tedy celý proces shrneme, jedinec se v rámci sledování depresivního videa jednak ztotožní s jeho obsahem, jednak nalezne pochopení. Může tak na krátkou dobu cítit úlevu, odhadl bych tak v rámci maximálně sekund, nicméně v dlouhodobém měřítku se jeho duševní stav zhoršuje – to zejména kvůli nadměrné stimulaci mozkových struktur, kde se ona negativní emoce vyvolává. Vnímám zde určitou spojitost s obsedantně-kompulzivní poruchou, kde obsese (nechtěné myšlenky, impulzy, …) člověka nutí dělat kompulze (opakované chování), čímž se jedinci uleví, opět ale jen na krátkou dobu (za předpokladu, že s tím nijak dál nepracuje), stejně jako u sledování videí.

Hlavním problémem je nedostačující povědomí o daném problému, dovolil bych si říct globálním, který má nesmírné následky. Jedinec se dostane do pochmurné nálady, vezme do ruky mobil, aby mohl pasivně trávit čas (nevydá to tolik energie), narazí na depresivní obsah, přes který se následně může dostat až do stavu projevy totožnému například s mírnou depresí, a během dlouhodobého sledování tohoto obsahu (kdy jedinec tomuto obsahu věnuje většinu svého volného času po dobu alespoň pár dní) a během nastíněného procesu si tak vybudovat závislost fungující na principu podobném obsedantně-kompulzivní poruše. Jednoduše se jedná o začarovaný kruh, ze kterého není jednoduché vystoupit. Proto se nabízí otázka, zda by si toto téma nezasloužilo podrobnější odbornou studii.

Petr Kovář, 16 let

Po letech rizikového chování na okraji společnosti a hraně života a smrti se stal zázrak, v mých 23 letech mne maminka „poslala jako dáreček“ strýci, který žil ve vnitrozemí Anglie a mně se začal život měnit k lepšímu. Jako zázrakem jsem se bez vlastního přičinění zbavil alkoholu, gamblerství a toxických vzorců chování. Po 3 letech práce v továrně a později řízení kamionu v krásné Anglii a úžasné londýnské metropoli jsem se trochu rozmluvil a vrátil zpět do Čech. Začal jsem pracovat jako nákupčí v nadnárodní společnosti, život byl najednou zdánlivě opravený a krásný.

Po dvou letech náročné práce ve středním managementu ale přišlo vyhoření, dno, deprese a neschopnost dál pracovat. Ihned jsem se objednal na psychiatrickou ambulanci, nenapadlo mě nic jiného, co by mi mohlo pomoci. Byla mi diagnostikována klinická deprese, byl jsem minimálně měsíc na nemocenské a snažil jsem se dát dohromady. V práci se mě jeden z šéfů zastal, pomohl mi a nechal mě se asi rok pomalu znovu začleňovat do pracovního procesu.

Na několik let mi byla nasazena antidepresiva. Později jsem začal trochu cvičit asijské bojové umění a dostal jsem odvahu práci změnit – měnil jsem sebe a nevyhnutelně přišla i nutnost změnit zaměstnání. Po několikaletém úspěšném léčení depresí (psychiatrie, psychologie) přišla láska a zamilovanost, která spustila paranoidní psychózu, halucinace, stihomam a mánii. Najednou byla z depresivní poruchy diagnóza bipolární schizoafektivní poruchy a paranoidní schizofrenie (nasazeny stabilizátory a antipsychotika). Na chvíli se život zastavil a opravdu hodně zpomalil…

Skrze péči psychiatra a psycholožky mě osud dovedl do psychoterapeutické poradny a následně ke splněnému snu, poněkolikáté jsem začal studovat vysokou školu. Loni jsem úspěšně dokončil bakalářská studia, o čemž jsem od malička snil (než se to celé „pokazilo“), a začal jsem studovat první rok navazujícího magisterského studia. Jsem o 180 stupňů „jiný člověk“ než před deseti lety. Učím se užívat si to nejcennější, co máme, mezilidské vztahy. Rodina, přátelé (spolužáci) a další…

Aby toho nebylo málo, i z druhého zaměstnání jsem na konci bakalářského studia byl „donucen“ odejít (bylo to dilema práce nebo škola). Vždy jsem chtěl podnikat a před asi rokem a půl jsem začal. Dost mne podnikání baví, dá se dělat i slušně, poctivě a je to cesta, která mi možná pomůže vydělat peníze a dovede mě tam, kam si přeji (dobrovolnictví, zahraniční humanitární mise, psychoterapeutický výcvik). Chci pomáhat zlepšovat život a svět – nebo třeba „jen“ být a dobře žít. Studium se vydařilo, podnikání se daří neméně dobře, na mezilidské vztahy si nemohu stěžovat.

Dlouho jsem byl na silných lécích, které mi opravdu pomohly. Nyní mám za sebou téměř 4 roky individuální psychoterapie a po 10 letech na lécích a jejich postupném snižování jsem již téměř rok bez jakékoliv medikace. Možná brzy léky budu znovu potřebovat. Život mi již jednou zachránily. Nebrat je není to nejdůležitější v životě a nemusí to být cesta pro každého. Jezdím na semináře a seznamuji se s psychoterapeutickými metodami, na stole mám přihlášku na psychoterapeutický výcvik. Navazuji spolupráci s NUDZ a snažím se být peerem či ambasadorem. Složil jsem úspěšně několik obtížných profesních zkoušek. Postupuji svým tempem, mé heslo je „pomalu nejdál dojdeš“ (Slowly, slowly, catchy monkey).

Jsem moc rád, že jsem měl tu čest být mnoho let inspirován mnoha úžasnými lidmi a jsem zvědavý, co život přinese a odnese. Někdy večer přijdu úplně vyřízený z celého dne domů, pohádám se s přítelkyní, jsem totálně na dně. Někdy mi zas udělá hroznou radost, když se podívám na slimáka v trávě, svítí sluníčko, nebo za mnou přijde naše kočka a třeba chviličku můžu jen dýchat, nemusím nic, můžu mít radost, že prostě jsem. Rozhodně ne každý den se něco podaří.

Psáno za podpory NUDZ v rámci projektu NA ROVINU: O duševním zdraví a nemoci. Více na mém blogu: nevzdavej.cz

Když to shrnu, bez touhy po lítosti říkám, bylo to těžké dětství. Těžký rozvod rodičů a osamělost dopadla na vývoj osobnosti svou měrou. Nevím přesně, asi ve 14 letech jsem dostal první počítač. To mne ovlivnilo na celý život, ale byl na něm také nainstalovaný IQ test. Byl jsem zvědavé dítě a hned ho proklikal. Tehdy mi vyšlo nadprůměrné IQ. Bral jsem to ale jako něco nepodstatného a informace zapadla. Následovalo těžké období samoty, absence dozoru, výchovy i citu, úpadek ve studiu, alkohol, zahálka, a nakonec přes drogy taneční i pokusy s těmi nejtvrdšími. Deprese střídající mánie a jak jsem říkal, bouřlivé dětství. Tento neharmonický vývoj osobnosti dopadl na příštích 15 let mého života a vybral si svou daň.

Vystřídal jsem mnoho druhů zaměstnání, bydlišť a míst, zažil mnoho psychotických stavů a závislostí. Kolem třicítky si teprve vše začínalo sedat. Než mi bylo 30, stalo se pár zázraků a díky štěstí osudu jsem krátce po 30. narozeninách zavadil o místní organizaci Mensy. Nedalo mi to, přemluvil jsem svou tehdejší přítelkyni a šli jsme na testy. Vzpomínka na tehdejší dětský test tam stále byla, ale nepřikládal jsem jí důležitost. Zkusili jsme to a výsledky nám byly po chvilce řečeny. Oba jsme měli IQ nadprůměrné a s přítelkyní dokonce s rozdílem jednoho bodu. Což se v budoucích letech stalo terčem mnoha vtípků. To, co v následujících osmi letech přišlo, bych čekal tak maximálně v americkém filmu s happy endem.

V první chvíli si to člověk neuvědomí, ale jaký dopad měl výsledek testu na mé sebevědomí a následně jaký dopad mělo mé sebevědomí na osobní i profesní život, to bych nečekal. O tom jsem Vám chtěl právě říci. V následujících letech jsem byl na psychiatrii diagnostikován přibližně poruchou někde ve spektru mezi známou maniodepresí a neméně známou schizofrenií. Nejen díky získanému sebevědomí byla pro mne diagnóza velkou úlevou. Pustil jsem se do léčení. A úspěšná cesta léčby byla velkým darem. Od té doby jsem se nedotkl kapky alkoholu. Po několika letech stabilizace jsem začal docházet na psychoterapii, kde jsme postupně otvírali skříňky mého nevědomí a pracovali s různými vnitřními démony.

Pocit jistoty, stability a spokojenosti rostl. Nastoupil jsem na vysokou školu a splnil si dětský sen, ve svých 37 letech jsem ke svému úžasu dokončil bakalářské studium a těším se na pokračování. Další dveře snu se nečekaně začaly otevírat ihned poté. Absolvoval jsem seznámení s psychoterapeutickým výcvikem a vydávám se cestu budoucího terapeuta. Chci pomáhat lidem překonávat mimo jiné i podobnosti, které potkaly mne a které jsem i já s pomocí ostatních překonal.

Tak jsem Vás chtěl pozdravit a snad potěšit jedním příběhem s dobrým koncem.

Přeji jen to nejlepší do nového roku 2021.

Proč aplikace vznikla

Před dvěma lety u mě samotné propuklo duševní onemocnění a hledala jsem aplikaci, která by mi mohla pomoci. Bohužel v dané době existovaly aplikace jen v anglickém jazyce, a navíc byly velmi jednostranně zaměřené – např. jen na depresi nebo panickou ataku. Nápad vytvořit podobnou aplikaci byl v mé hlavě už delší dobu, ale impulzem pro vytvoření byla soutěž Angelini university award na téma duševního zdraví.

Kdo za aplikací stojí

Sama bych tuto aplikaci vytvořit nedokázala, ale naštěstí mám kamarády ajťáky, Tomáše Chlubnu a Aleše Řezáče, kteří se rozhodli do toho se mnou jít a pomoci nabídnout lidem rychlou psychologickou pomoc zdarma. Já v současné chvíli studuji na VUT biomedicínu, Aleš s Tomem studují na fakultě informačních technologií a všichni tři se známe ze studií na břeclavském gymnáziu. Kromě nás se ale na aplikaci podílelo mnoho dalších lidí, kteří pomáhali s testováním aplikace – jednak to byli lidé s duševním onemocněním, ale i psychologové a psychiatři. Aplikace byla v průběhu vývoje aktualizována a postupně jsme doplňovali některé funkce. Chystají se další aktualizace a překlady do několika světových jazyků.

S čím může pomoci

Aplikace má pět základních modulů: Deprese, Úzkost/panika, Sebepoškozování, Myšlenky na sebevraždu a Kontakty na odbornou pomoc.

Deprese

Modul Deprese zahrnuje funkci Co mi může pomoci, která nabízí tipy, co dělat při obtížích (např. cvičení, meditace, poslech hudby, pozorování videí, kreslení nebo řízená relaxace). Další funkcí je Plánování aktivit, které motivuje uživatele k vytvoření plánu toho, co by chtěl v nejbližší době dokázat (zvládnutou aktivitu si může označit jako splněnou nebo ji kdykoliv změnit, popř. smazat). A poslední částí modulu je funkce Co mě potěšilo, která vede k hledání pozitiv prožitého dne.

Úzkost/panika

Modul Úzkost/panika má za úkol pomoci uživateli rychle překonat pocity úzkosti nebo panické ataky. Obsahuje Dechová cvičení, která jsou navržena tak, aby vedla k rychlému zklidnění. Uživatel při nich dostává instrukce doprovázené grafickým postupem, se kterým se může synchronizovat. Na výběr jsou dva druhy cvičení – první je zaměřený na hluboké dýchání, při kterém se střídá pouze nádech a výdech, druhý je zaměřený na tzv. krabicové dýchání, tedy plný nádech, zádrž dechu, plný výdech, a opět zádrž dechu. Další funkcí modulu je Počítání, ve kterém uživatel počítá jednoduché matematické rovnice. Soustředí se díky tomu na jinou činnost, zaměstná tím svůj mozek, přestane se věnovat fyziologickým reakcím svého těla, a díky tomu pak dojde ke zklidnění. Příklady jsou náhodně generovány a obsahují jednoduché sčítání, odčítání a násobení čísel 0 až 9. Součástí matematických výpočtů je i kontrola správnosti výsledků. Poslední částí je sada doporučení Co dělat při úzkosti, která uživateli nabízí rychlou inspiraci, co v případě akutního problému udělat (např. dýchat podle aplikace, počítat od 100 do 0, podívat se na oblíbený film apod.).

Chci si ublížit

Modul Chci si ublížit se snaží odvést uživatelovu pozornost jiným směrem. Nabízí opět dvě Dechová cvičení a v části Co mi může pomoci jsou k dispozici osvědčené rady, kterými se může uživatel inspirovat (vzít kostku ledu nebo červenou fixu a přejíždět po kůži v místě, kde si chtěl ublížit, přenést své emoce do dopisu a ten potom zničit, křičet, cvičit nebo se snažit tlumit energii malováním, řízenou relaxací apod.)

Myšlenky na sebevraždu

V tomto modulu jsou k dispozici činnosti, které by mohly myšlenkám na sebevraždu pomoci předejít, nebo alespoň přesvědčit uživatele o hodnotě jeho života. Jedná se o Záchranný plán, který si uživatel sám nebo s podporou svých nejbližších vytvoří ve chvíli, kdy myslí racionálně, aby v případě krize měl k dispozici oporu. Uživatel definuje, komu napíše, co napíše, co udělá nebo kam půjde v případě krize, a vytvoří si tím bezpečné alternativy ve svém životě. V této části také může uvést seznam lidí, kterým na něm záleží a kterým by svým chováním mohl ublížit. V další části Důvody, proč ne je obsažen seznam věcí, aktivit a lidí, kterých si uživatel váží natolik, že by kvůli nim sebevraždu páchat neměl. V seznamu jsou již předvyplněné položky, kterých se uživatel může držet, popřípadě se jimi inspirovat a dále sám připsat další body, které jsou pro něj podstatné. I v tomto modulu najde uživatel dvě Dechová cvičení.

Kontakty na pomoc

V posledním modulu najde uživatel telefonní čísla s možností přímého telefonování na záchrannou službu, tísňové volání, linku bezpečí a dále kontakty na krizová centra po celé ČR. Pro případ, že by uživatel raději upřednostnil kontakt bez mluvení, může si v aplikaci otevřít seznam internetových stránek na chat krizových center.

Z recenzí aplikace

„Děkuji za tuhle úžasnou aplikaci, velmi mi pomáhá se vypořádat se s mnoha překážkami v mém životě. Při jakékoliv panice či záchvatu úzkosti na ulici stačí vytáhnout mobil, posadit se na lavičku a otevřít aplikaci. Konečně něco, co nám lidem pomůže. Děkujeme! “

 „Děkuji za aplikaci, může mi být užitečná v těžké chvíli, kdy jsem sám a bezradný se svou depresí a úzkostí a nevím kudy kam.“

„Doporučuji klientům a ti si ji velmi chválí – tipy pro rozptýlení u úzkostných atak jsou užitečné, zatím žádné výhrady. Díky za to!“