„A máme je!“ vítězoslavně zařval benjamínek týmu, vyskočil od monitoru a začal divoce křepčit po místnosti.

Jeho kolegové, nečekaně vyrušení od práce, jen překvapeně zvedli hlavy a s poněkud nechápavými výrazy sledovali jeho prapodivný rituální tanec. On je ovšem nemínil nechat na pochybách o tom, co má na mysli. Kromě podupávání, poskakování a zběsilého mávání rukama nepřetržitě opakovaně vykřikoval: „Konečně máme důkaz, že nejsme ve vesmíru sami!“

Jedna ze starších vědeckých pracovnic k němu přiskočila, chytila jej za rameno a ve snaze přivést ho k chování důstojnému pracovníka této instituce s ním pořádně zatřásla.

 „Vzpamatujte se, mladíku, a přestaňte se chovat jako blázen nebo puberťák.“

„Vy to nechápete?!“ rozhlédl se po místnosti a svých kolezích jako kdyby je viděl poprvé v životě. „Podařil se mi… nám,“ rychle se opravil, „nejvýznamnější objev v dosavadní historii. Pár světelných let od nás žijí inteligentní bytosti. Rozumíte? Inteligentní bytosti jako my! Dokonce jsou nám vizuálně velmi podobné. To dekódované vysílání to jasně prokazuje. Když mi nevěříte, tak se na to pojďte podívat sami.“

Tu poslední větu nejspíš ani nemusel dodávat. Veškeré osazenstvo jejich oddělení se hrnulo k monitoru v rohu místnosti.

Videosekvence, kterou přístroje zachytily a dokázaly dekódovat, byla velmi dlouhá, takže během jejího přehrávání k obrazovce stihli doběhnout nejen všichni momentálně přítomní pracovníci jejich oddělení, ale dokonce i většina pracovníků útvarů vedlejších, které zaznamenaly u sousedů podezřelý ruch, co pochopitelně vyvolal jejich zvědavost.

„To je fantastické! Naprosto neuvěřitelné! Úžasné!“ ozývaly se jeden přes druhého překvapené hlasy.

Ty cizí bytosti se od nich vážně lišily jen několika nepodstatnými detaily jako tvar nosu nebo odstín barvy pleti a vlasů.

„Tto… to přece… není možné,“ koktala narychlo povolaná hlava celého institutu. „Oni vyznávají naprosto stejné hodnoty jako my! Ten záznam mluví jasně – oni hrají hokej!“

„A zatraceně dobře,“ uznale hvízdl kdosi vzadu.

***

Podivný létající objekt, nápadně se podobající talíři na polévku, kroužil už několik dní nad Českou republikou. Za tu dobu stihl obrátit doslova naruby veškerý život v zemi. Valná většina obyvatelstva místo práce zírala na nebe a případně ještě debatovala s kolegy, kamarády a sousedy o tom, jestli jsou to opravdu mimozemšťani a s jakými úmysly asi přilétají.

Přes hraniční přechody se jako hejna kobylek valily stovky reportérů všech možných světových seriózních i bulvárních médií, následovaní ještě mnohonásobně větším množství záhadologů všeho druhu.

Martin Komárek stihl napsat mírně jízlivý komentář na téma, že povolební patová situace končí, protože svými hlasy zasáhnou Marťani, a v jeho závěru samozřejmě položil otázku, zda budou opravdu hlasovat s Paroubkem.

Poslanecká sněmovna zasedala nepřetržitě už třetí den a pravice s levicí stále nebyly schopny se ve věci záhadného objektu na ničem dohodnout. Sociální demokraté ostře vyčítali Topolánkově vládě, že v okamžiku, kdy se záhadný objekt nad územím naší republiky poprvé objevil, ministr obrany rozhodl o vyslání stíhaček proti němu bez toho, že by požádal o souhlas sněmovnu.

„Vláda v demisi nemůže sama činit podobně závažná rozhodnutí,“ hřímali jejich řečníci jeden přes druhého.

Marně se vládní ministři snažili vysvětlovat, že záhadný objekt nejen, že narušil vzdušný prostor České republiky, ale dokonce se i několikrát objevil v bezletové zóně nad jadernou elektrárnou Temelín.

Komunističtí poslanci plamenně řečnili o imperialismu pravice, která se snažila rozpoutat meziplanetární válku.

Kupodivu ani Zelení své tradiční spojence příliš nepodpořili, když interpelovali ve věci přesného vyčíslení ekologických škod, které střelba na mimozemské těleso způsobila.

Skutečnost byla totiž taková, že létající talíř si bez ohledu na střelbu, která mu podle všeho způsobila menší škody, než komáří bodnutí, spokojeně poletoval dál.

Tohoto faktu zase využili někteří občanští demokraté, kteří se pustili do socialistů a lidovců s tím, že tato zkušenost jasně ukázala, jak nesmyslně minulá vláda utrácela, protože ty drahé Grippeny jsou při obraně státu úplně k ničemu.

Zatímco se zástupci občanů ve sněmovně málem začali prát, létající talíř zamířil ku Praze a podle všeho se začal chystat na přistání. Volně klouzal k Hradčanům a pomalu sestupoval. Když minul někdejší sídlo českých králů a přitom stále zvolna klesal, vypadalo to stále jednoznačněji, že se rozhodl přistát na Letné.

Některého z vládních poslanců nekonečná rozprava či spíše hádka nudila natolik, že se připojil na on-line zpravodajství o neznámém objektu. Když zjistil, že pravděpodobní mimozemšťané se chystají během pár okamžiků přistát nedaleko odsud, okamžitě tuto informaci rozšířil ve své straně s tím, že by měli přestat žvanit o hloupostech a raději pospíchat na letenskou pláň, aby to byli právě oni, kdo jako první za celé lidstvo přivítá vesmírné cestovatele.

To, že návštěvníci z jiné planety nereagovali nepřátelsky na střelbu – vlastně na ni nereagovali vůbec nijak – a celý ten jejich „vyhlídkový let“ nad Českou republikou působil dojmem, že se takřka úzkostlivě snažili nezpůsobit žádné škody na zdraví ani majetku, postupně i ty největší skeptiky a milovníky hororových scénářů přesvědčilo o tom, že jejich úmysly násilné nejspíš nebudou.

Strach z nich už neměl skoro nikdo, zato zvědavý na ně byl prakticky každý. Policejní kordóny se snažily ze všech sil držet davy co nejdál od travnatého místa, obvykle hostícího cirkusy a podobné atrakce, které si mimozemšťané podle všeho zvolili za místo dosednutí svého stroje na zemský povrch.

Věděj, u nás se všechno rozkecá, pronesl kdysi komisař Ledvina k americkému detektivovi Nicku Carterovi – a co platilo pro Čechy na počátku dvacátého století, zůstalo v platnosti i na počátku století dvacátého prvního. Během několika minut byla budova parlamentu prázdná, protože předseda každé strany chtěl být tím, kdo jako historicky první pozdraví zástupce civilizace z jiné planety. K letenské pláni směřovala taková kolona aut, že něco podobného nezažili ani pamětníci prvomájových manifestací minulého režimu.

Páni poslanci a senátoři ovšem trochu pozapomněli na to, že nad Malou stranou, kde sídlí parlament, se tyčí Hrad. A že na Hradě sedí muž, který by nepřenesl přes srdce byť jen pomyšlení na to, že by to snad mohl nebýt on, kdo pozdraví jménem naší planety vyslance cizí inteligence. Zatím co se oni se ve sněmovně ještě zarputile hádali, směrem na Letnou už dávno mířila prezidentská limuzína.

Létající talíř se snášel k zemi velice pomalu, trvalo mu to dlouhé desítky minut. Tím pádem se mezitím do vyklizené oblasti přímo za záda Václava Klause stihli procpat předsedové obou komor parlamentu, všech politických stran a těsném závěsu za nimi i všichni straničtí a parlamentní místopředsedové. Neobešlo se to pochopitelně bez strkanic, kdy se jeden snažil probojovat před druhého.

Když mimozemské plavidlo konečně dosedlo, plání se rozlehla různá ta „och“ a „ach“ z tisíců hrdel a pak ji přikrylo naprosté ticho plné očekávání.

Návštěvníci z vesmíru si ovšem dávali pěkně na čas. Další dlouhé minuty se nedělo nic, takže se začal šířit takový ten obvyklý nervózní šum, který postupně sílil. Přesně v okamžiku, kdy začal přecházet ve zvuk podstatně hlasitější, se na boku talíře objevil otvor. Znovu se rozhostilo hrobové ticho a i na prezidentu Klausovi byla na první pohled patrná silná nervozita.

O poznání hlasitější citoslovce údivu a nadšení zaburácela Letnou ve chvíli, kdy se trávníku dotkla noha prvního mimozemšťana.

Přesně tak, byla to noha, nikoli žádné chapadlo, přísavka či podobně exotická končetina. Kapitán plavidla z jiné planety – mají-li tedy nějaké kapitány – vypadal až příliš lidsky. Na první pohled sympatický vysoký ramenatý vousáč kolem třicítky, jehož ne-člověčí původ při podrobnějším ohledání prozrazovala pouze lehce nazelenalá pleť a modrofialové vlasy i vousy, byl doprovázen ženou podobného věku, která byla skoro stejně vysoká jako on. I ona se vyznačovala zelenkavou pletí a nepřirozenou barvou vlasů. Za touto vůdčí dvojicí pomalu vystupoval asi tucet dalších cizinců obojího pohlaví.

Než se stihli přihlížející vzpamatovat z prvního šoku, způsobili jim návštěvníci z vesmíru druhý. Muž a žena v čele mimozemské delegace naprosto neomylně zamířili směrem ke skupince politiků v čele s prezidentem a když od ní byli vzdálení asi dva metry, zastavili se, lehce se uklonili a zřetelně a nahlas pronesli: „Dobrý den, velice nás těší, že vás poznáváme.“ Přízvuk byl sice jasně cizí, ale ne natolik, aby všichni kolem neporozuměli každému slovu.

Ani ti nejvýřečnější politici v ten okamžik nebyli schopni jediného slova.

A bylo jejich jediným štěstím, že pozemská technika není na takové úrovni, aby dokázala přeložit pískavé cvrlikání, kterým se mezi sebou polohlasem bavil zbytek posádky:

„Podle všech našich zjištění je toto přece ta jejich takzvaná Česká Republika.“

„Jistě, že je, ujišťovali jsme se o tom několik dnů – a naše přístroje jasně ukazují, že jsme sem letěli jen o malinko víc, než dva roky.“

„A ten jejich signál k nám letěl přesně šest let.“

„Tak to je vážně divný. Naši vědci se musí pekelně mýlit, když tvrdí, že jejich fyziologie je takřka totožná s naší. Ti musí stárnout nejmíň 3x rychleji, než my. Vždyť se na to podívej, to přece není jinak možný, aby ten jejich skvělý hokejový mančaft z Nagana za těch osm let tahle příšerně zestárl a sešel.“

Autor: Darth Zira

„To je nádhera,“ vydechla doktorka Kira Goddanová při pohledu na obrazovku na můstku jejich lodi.

Zkušenější členové posádky se sice jejímu nadšení shovívavě pousmáli a jako ostřílení „vesmírní vlci“ by to nikdy nikomu, včetně sebe samých, nepřiznali ani na mučidlech, ale i je ten obraz chytil u srdce. Na temném pozadí vesmírných hlubin zářila jako obrovský modrozelený diamant druhá planeta soustavy Síria.

Nebylo ani třeba zkoumat výsledky provedených průzkumů, aby bylo všem jasné jediné: Hlavní cíl jejich čtyřleté výpravy byl dosažen. Leda slepec by mohl pochybovat o tom, že planeta, na jejíž oběžnou dráhu se loď právě přesouvala, přímo kypí životem.

„Tak profesore,“ obrátila se hlavní pilotka Blahová na šéfa vědeckého týmu lodi, „kolik obletů budete potřebovat?“

„Osm až deset by mohlo bohatě postačovat, Sáro… pokud tedy…“ zamyslel se na okamžik, „zároveň vypustíme i několik sond, které budou provádět potřebný průzkum po celou dobu našeho pobytu na povrchu.“

„To nám nemusíš říkat dvakrát, Fritzi,“ vložil se do rozhovoru kapitán Ronillio a vzápětí se otočil ke své první důstojnici: „Alfa čtyři, Beta jedna, Gama dvě a Delta sedm vypustit!“

„Průzkumné sondy vypuštěny, pane. Zahajuji první oblet planety C24a,“ zareagovala Sára Blahová podstatně komisnějším tónem, než před chvílí mluvila s profesorem Hansmannem.

„Bóže můj na nebi, ženská, nežer furt tak tu službu! A vůbec, co to má být „planeta C24a“?“ zavrtěl hlavou Pablo Ronillio a dřív, než by se hlavní pilotka stihla nadechnout k případné odpovědi, pokračoval: „Přece nebudeme historicky první objevené planetě, na které je život, říkat nějakým poblblým strojovým kódem. To si možná zasloužily ty kusy ledu, hromady vroucí lávy a shluky metanu, co jsme viděli do teď, ale ta pod námi musí mít nějaké pořádné jméno. A to dřív, než na ní přistaneme. Tak co koukáte?“ rozhlédl se po můstku. „Chci slyšet vaše návrhy!“

„Co třeba…“, kupodivu se jako první osmělila právě nejmladší členka posádky Kira Goddanová. Přejela zrakem po svých kolezích a slabým hláskem kuňkla: „Lorien.“

„Aúúú, spas nás Valar před Tolkienem,“ zaúpěl geolog Merciére.

„Tak něco vymysli sám, Jacquesi, když jsi tak chytrý,“ uraženě odsekla jediná botanička na lodi.

„Pas probléme,“ pokrčil rameny oslovený. „Navrhuji Diana.“

„To byla jako která z těch tvých slečen?“ neodpustila si škodolibost stále uražená doktorka Goddanová. „A vůbec nechápu, proč by se po nějaké…“ na chvíli se významně odmlčela, aby bylo všem jasné, jaké velmi nelichotivé slovo právě spolkla, „měla jmenovat takhle významná planeta.“

Bohémský Jacques Merciére svým neuvěřitelným flegmatismem kříženým s nakažlivým optimismem dokázal za ty čtyři roky více či méně hnout žlučí každému z přítomných, takže nikoho vůbec nepřekvapilo, že na takto úmyslnou urážku naprosto klidně konstatoval: „Tahle dáma byla římská bohyně, Kiro.“

Protože nejen oslovená, ale ani nikdo jiný na jeho prohlášení nikterak nereagoval, poněkud mentorsky pokračoval: „Jedná se o faktickou obdobu starší řecké Artemis. Byla měsíční bohyní a zároveň bohyní lovu a patronkou lovců, ale taky ochránkyní zvířat a vůbec všeho živého či přírody jako celku, byla spojována s jarem, rašením rostlin, klíčením semen a plodností vůbec, pomáhala ženám i zvířecím samicím při porodu, chránila děti a mláďata, zobrazována zpravidla byla…“

„To nám stačí, Jacquesi,“ zarazil ho profesor Hansmann, který svého podřízeného znal až moc dobře a věděl, že je téměř k nezastavení v okamžiku, kdy se rozvypráví o svých koníčcích. Kromě krásných žen pro něj tím největším byla stará historie a dávné umění, o kterých poučoval všechny kolem sebe, bez ohledu na to, chtěli-li poslouchat či nikoli, a to dokonce s oblibou a zaujetím ještě většími, než při barvitém líčení svých milostných dobrodružství.

„Mně se ten Jacquesův návrh vcelku líbí,“ dodal ještě rychle.

„Já jsem taky pro,“ přidal se vzápětí kapitán Ronillio. „A nepochybuji, že naše chodící encyklopedie pravěku nám nevěší bulíky na nos a ta bohyně opravdu měla co do činění s kytičkami a zvířátky a ne třeba se sopkami,“ neodpustil si malou ionii.

„No dovol, Pablo,“ zahrál si na uraženého pro změnu doktor Merciére. „Jestli mým znalostem nevěříš, najdi si to v palubním počítači.“

„Cože? Do palubních počítačů se ukládají i takovéhle voloviny?“ na oko se divila Kira Goddanová, která stále nemohla spolknout znevažování svého oblíbeného spisovatele.

„Drahá Kiro, na rozdíl od elfů a jiné vymyšlené havěti jsou náboženství antického starověku aspoň historickými fakty,“ neodpustil si Jacques taky zlomyslnost. Na oplátku.

„Nechte toho,“ uťal jejich škorpení se kapitán a kategoricky dodal: „Jestli mi během dvaceti vteřin nikdo nepředloží lepší návrh názvu téhle planety, bude se jmenovat Diana.“

Odpovědí mu bylo ticho, takže po uplynutí dvaceti vteřin se Jacques Merciére zatvářil vítězoslavně, zatímco Kira Goddanová poněkud kysele. Ani jeden z nich však už neřekl ani slovo.

Ovšem ironizování bylo ten den nejspíš nakažlivé jako spalničky.

„Jestli vás tím nevyrušuji z veledůležité debaty o pohanských kultech před čert ví kolika tisíci lety,“ ozvala se Sára Blahová, „dovoluji si tímto oznámit láskám vašim, že právě dokončujeme osmý oblet planety C24… teda Diana,“ opravila se rychle.

„Během vašeho zajisté vysoce podnětného rozhovoru se mi podařila jedna zcela bezvýznamná věc. Totiž najít na jižní polokouli místo, kam by mělo jít dosednout s tou naší pikslou bez sebemenších problémů.“

„Výtečně, Sáro,“ bleskurychle zareagoval na její slova kapitán, který moc dobře věděl, jakými takřka drogami jsou pro jeho zástupkyni obdiv a pochvala.

„A vy ostatní, na co ještě čekáte?“ loupl očima po zbytku osádky můstku. „Pořádně připoutat, jdeme dolů.“

Kosmická loď po chvíli hladce dosedla uprostřed rozlehlé, mírně zvlněné nížiny. Obrazovka na můstku byla tmavá, Sára Blahová přistávala jen podle údajů na přístrojích. Hned na začátku mise se totiž celá posádka dohodla, že na každé planetě, na které je pro lidskou posádku možné přistát, se chtějí na vše okolo lodi poprvé podívat až po jejím opuštění, vlastníma očima, nikoli prostřednictvím kamer. Dvojnásob, ne-li trojnásob, to tudíž platilo pro planetu, na které je život.

„Podle senzorů je atmosféra pro člověka velmi dobře dýchatelná,“ podávala hlášení inženýrka Blahová. „Přístroje nezaznamenaly žádné jedovaté plyny ani člověku nebezpečné bakterie a viry. Kyslík, dusík a další prvky obsahuje venkovní vzduch ve velmi podobném poměru, jako na Zemi, jen s tím drobným rozdílem, že kyslíku je zhruba o 7% méně, než jsme zvyklí. Ublížit to nikomu nemůže, pouze Jacques by mohl dostat vysokohorskou nemoc, pokud ihned po opuštění lodi začne prohánět krásné mimozemšťanky,“ maličko si rýpla.

Pak stroze pokračovala: „Venkovní teplota je 17,5° C, vlhkost 54%, vítr do 0,5 m/s, místní čas – měřeno podle doby rotace této planety kolem osy – přibližně 18 hodin.“

„Hotový vlahý májový podvečer,“ pronesl Jacques Merciére.

„Až na to, milý romantiku, že na této polokouli právě začíná podzim,“ neodpustila si Sára.

„Nechte už těch hloupostí,“ napomenul je kapitán. „Nastává historický okamžik.“

Poklop se se zasyčením otevřel a pětice pomaličku sestupovala po rampě. Když se noha kapitána dotkla namodralých lístečků, kterými byla půda kolem lodi porostlá, jeho zástupkyně hlasitě vyřkla: „Malý krůček pro člověka, ale velký krok pro lidstvo.“

„No, někdo miluje romantiku, někdo patos,“ šeptem komentoval Jacques.

Kira, která zástupkyni velitele zrovna dvakrát nemilovala, se tlumeně zasmála a byla ochotná pro tentokrát Jacquesovi odpustit i to ohrnování nosu nad mistrem Tolkienem. Víc si však pomyslet už nestihla, protože stejně užasle, jako všichni ostatní, zírala na neobvyklou scenérii.

Načervenalý kotouč Síria A zabíral na západní části oblohy asi třikrát více prostoru, než zabírá na zemské obloze Slunce klonící se k západu, oslňoval však podstatně méně. Přesto nikdo neriskoval pohled přímo do něj. Ostatně i bez prohlížení centrální hvězdy této soustavy bylo na co se kolem dívat.

Až k obzoru se táhla bujná vegetace. Rostliny všemožných tvarů a různých odstínů zelené, častěji však spíše modrozelené a modré, ale na první pohled vykazovaly jednu neobvyklost. Na jednom místě rostl pouze jediný druh a takováto místečka se dost pravidelně střídala. Kolem lodi se nacházel pás něčeho, co se ze všeho nejvíce podobalo velkým tyrkysovým čtyřlístkům se zubatými okraji, který ale končil jako když jej utne odhadem tak tři sta metrů před ní. Od tohoto místa zase jiný kus země pokrývaly o něco vyšší rostliny barvy zralých borůvek, jejichž detaily se na tu dálku nedaly dobře rozeznat. Na pravé straně od lodi se za čtyřlístky nacházel geometricky přesný pravoúhelník, na kterém rostly výhradně jakési zakrslé smaragdové cykasy, a za ním cosi, co připomínalo sad mexických svícnových kaktusů, ovšem blankytných jako letní bezmračná obloha. Na straně levé pak byly k vidění dva menší čtverce vedle sebe, z nichž jeden byl porostlý trávově zelenými vatovitými chumáči, druhý jasně modrými koulemi velikosti kopacích míčů, ovšem struktury připomínající borovou šišku, a výhled někam dál na této straně zakrýval hustý les dva metry vysoké ostřice olivové barvy.

Kam až kosmonauti dohlédli, celé území kolem nich vypadalo jako sukně sešitá z kousků látky všech možných modrých a zelených odstínů. Geometricky přesné ohraničení všem neodbytně vtíralo myšlenku na to, že tohle nevytvořila příroda, ale nějaké myslící bytosti. Až příliš nápadně se to podobalo ohraničeným pozemským políčkům, na kterých se pěstují rozličné plodiny.

Doktorka Goddanová byla skloněná a soustředěně zkoumala jeden z čtyřlístků, takže jí uniklo to, co vzápětí uviděli všichni ostatní. Na této planetě se nacházejí nejen rostliny, ale podle všeho i větší živočichové! Asi sto metrů před nimi se mezi čtyřlístky pohybovala nějaká zvířata s narůžovělou srstí, odhadem tak velikosti většího plemene psa, a úplně na obzoru byly v borůvkové záplavě jasně rozeznatelné velké rychle se přesouvající černobílé objekty.

Jacques si jako první přiložil k očím dalekohled a hned vzápětí doslova zařval: „Tý vogo, štípněte mě někdo, ať se probudím, todle přece nejni možný!“

„Co vyšiluješ?“ překvapeně vyjekla Kira, kterou ten jekot vytrhl z jejího bádání a tudíž mírně vyděsil.

„Se podívej sama. Dybych nebyl vochotnej dát krk za to, že jsme se sem trmáceli v tý naší plechovce celý štyry roky, vsadil bych se vo cokoli, že tady točí nějakej bláznivej pozemskej filmař. Dyk až na ty divně vomalovaný kulisy je to hotová venkovská idylka poloviny dvacátýho století. Tadydle…“ ukázal rukou před sebe, „se pokojně popásají ovečky… akorát teda… ten výtvarník… ten musel bejt děsně zhulenej…“ rozchechtal se.

Chvíli nebyl k utišení a jen ze sebe mezi smíchem vyrážel: „Růžový vovce… to sem teda ještě neviděl… růžový vovce…“

Ostatní zatím chtíc nechtíc uznali, že i při hodně velkém přiblížení až na tu sladce cukrlátkovou barvu jsou zvířata před nimi prakticky k nerozeznání od pozemských ovcí.

Pak se Jacques Merciére párkrát zhluboka nadechl a již uklidněn pokračoval: „A abychom to měli komplet, v dáli nám jezdí po poli Zetory.“

„Co jsou to „zeroty“?“ zajímala se Sára.

„Žádné „zeroty“, ale Zetory. Traktory značky Zetor.“

Sára se nadechovala k další otázce, nejspíš k něčemu na způsob „a co jsou to traktory“, ovšem profesor Hansmann to včas zpozoroval a aby zabránil Jacquesovi v možnosti sáhodlouze je poučovat, ostře šeptl: „Traktory byly stroje používané kdysi v zemědělství.“

Jacques si toho ale nevšiml, protože právě nadšeně vykládal: „Jó, Zetor! To byla kdysi značka značek, fakt krásný stroje. Ty bych poznal i potmě, vypadaj úplně jako na těch plakátech, akorát jsou pruhovaný jako zebra. Pokud vím…“ na chvilku se zamyslel, „tak zebrované se nikdy nevyráběly. V takovýhle jungle-úpravě se dělaly leda safari džípy…“

Fritz Hansmann stiskl Sáře Blahové silně ruku, aby ji náhodou nenapadlo se zeptat, co jsou safari džípy, a další Merciérovu přednášku rychle utnul návrhem: „Tak se na ty „Zetory“, ať už je to na téhle planetě cokoli, půjdeme podívat, ne?“

Stádečko růžových ovcí pro jistotu obešli širokým obloukem. Sice ti tvorové vypadali jako naprosto neškodní býložravci, ale zdání může klamat a na neznámé planetě zvlášť. Ovce se ovšem spokojeně krmily čtyřlístky a vůbec se nezdálo, že by jejich přítomnost zaregistrovaly.

Když se přiblížili na nějakých 10 metrů k pruhovaným předmětům, iluze trojice strojů, provádějících polní práce, byla naprosto dokonalá. I ti, kteří nikdy ve svém životě neviděli traktor ani na obrázku, by přísahali na to, že se jedná o vysoce složité a sériově vyráběné produkty nějaké vcelku vyspělé civilizace.

„Jak si myslíte…“ zašeptala Kira, „že asi vypadají ti, co tyhle předměty vyrobili?“

„To hned zjistíme,“ rozhodl kapitán Ronillio a udělal směrem k Zetorům několik kroků.

V tom se nad všemi třemi traktory objevily černé baldachýny s bílými puntíky. Vlastně to nebyly baldachýny, ale křídla. Zetory se bleskurychle vznesly, dvakrát nad užaslými pozemšťany zakroužily a odletěly přímo do zapadajícího Síria.

Nikdo se nezmohl na slovo ani na jinou reakci. Stáli tam jak ty příslovečné solné sloupy a jeden jako druhý s otevřenými ústy zírali za odlétajícími traktory.

Tím pádem si pochopitelně nevšimli, že se jim těsně za záda přesunula šestice růžových ovcí. Přišli na to až v momentu, kdy jedna z nich čistou angličtinou a tónem, ve kterém byl cítit mírný despekt, zvolna pronesla: „Chováte se jako malé děti, ne jako naši bratři v rozumu, poutníci z vesmíru. Omlouvá vás jedině to, že jste zde cizinci a tak nevíte, že daxové jsou v době páření poměrně plaší.“

Autor: Darth Zira

Na kamenném lehátku v atriu jedné z nejvýstavnějších vil Říma seděl muž. Dalo by se říci, poměrně mladý muž. Možná hodně mladý, protože jeho zoufalý výraz a pramen předčasně zbělelých vlasů ho dělaly daleko starším. Tiše zde seděl s hlavou v dlaních už celé hodiny. Zdálo se, že okolní svět vůbec nevnímá. Kdyby se čas od času nepohnul, člověk by si ho mohl snadno splést s některou z mramorových soch bohů a héroů, kterými bylo celé sloupořadí kolem atria bohatě zdobené. Barvou se od nich příliš nelišil. Byl bledý, jako kdyby na něj před chvílí sáhla smrt. Občas zvedl hlavu a zadíval se upřeně na svoje ruce. Tvářil se, že je snad nepoznává. Nebo jako by něco hledal a pořád nemohl najít. Něco, o čem věděl jen on sám…

Voda ve fontánce uprostřed atria tiše zurčela a její kapky se rozstřikovaly po mozaikové podlaze, čímž oživovaly její barvy. Díky tomu vypadaly mytologické výjevy na podlaze skoro jako živé. Většina z nich se nějakým způsobem týkala Venuše, oblíbenkyně majitele této nádherné vily, což nebyl nikdo jiný, než onen na první pohled zdrcený člověk, sedící v pustém atriu. Právě tato bohyně byla totiž pramátí rodu jeho adoptivního otce a z úcty k němu ji přijal za svou patronku.

Sklopil zrak a jeho oči na chvíli bloudily po podlaze. Najednou sebou trhl. Venuše s jablkem v ruce jako kdyby se k němu otočila. Ach, bohyně… milosrdná paní, co jen jsem to dnes učinil?! Jsem… VRAH… Před očima mu náhle vyvstala pobledlá tvář jeho umírající oběti a v hlavě mu zazněla její poslední slova: „I ty, můj synu?“. Pronesená klidně, beze stopy výčitky v hlase, v jehož tónu bylo patrné pouze nesmírné překvapení. Přesto mu každé písmeno v této větě připadalo jako šlehnutí bičem. Jsem zločinec nejodpornější ze všech. Jsem… otcovrah!!! Málem vykřikl to strašlivé slovo nahlas. „Otcovrahu!“ zdálo se mu, že to pojednou opakují stěny i sloupoví. „Otcovrahu, otcovrahu!“ Znělo mu stále v uších. Zacpal si je zoufale oběma rukama a schoulil se na svém lehátku do klubíčka jako zbitý pes…

Dlážděním se rozlehly šouravé kroky. Starý řecký otrok nesl svému pánovi na velkém stříbrném táce jídlo a karafu s vínem.

„Běž pryč! Chci být sám,“ křikl na něj.

„Pane… už tady sedíte šest hodin, musíte něco jíst, pane,“ pronesl starostlivě a pokročil k němu o kousek blíž. Upíral na něj typicky oddaný psí pohled domácího otroka, který znal svého pána od narození, viděl jeho první krůčky, vychovával ho a tak si ho postupem času zamiloval daleko více, než jeho vlastní rodiče, kteří pro samé společenské povinnosti a politické intriky na své děti vlastně nikdy čas neměli.

„Ne, nic nechci,“ odmítal stále zvýšeným hlasem.

„Vezměte si aspoň nějaké ovoce, pane, to vás osvěží,“ vedl stařec stále svou a přisunul tác před něj.

„NE!!!“ zařval jeho pán a vyrazil mu jej vztekle z ruky. Kuličky hroznů se rozsypaly po podlaze, jablka a hrušky se kutálely mezi sloupy… a z převrhnuté karafy se rudé víno zvolna roztékalo po mozaice až vytvořilo velkou skvrnu připomínající svou barvou čerstvou krev. Při pohledu na ni zbledl ještě více a roztřásl se jako v zimnici. Já to přece nechtěl! Bohové, přísahám vám, já vůbec nevím, co se to se mnou stalo, přece bych nikdy ani ve snu nepomyslel na to, že bych vztáhl ruku na svého otce, tiše zavzlykal.

Slunce právě zašlo za vzdálený obzor a dům Marca Iunia Bruta se pozvolna propadal do stínu. Končily březnové Idy roku 709 Ab Urbe Condita.

***

Kosmická loď „Naxghrax“ výzkumná expedice Ratloxghské federace z Krabí mlhoviny se právě chystala opustit oběžnou dráhu Země. Hlavní vědec lodi Nagh Ohdrex ještě naposledy kontroloval data v palubním počítači. Rutinní práce, kterou dělal už nesčíslněkrát. Jenom během této expedice, jeho jubilejní desáté, prováděli výzkum na více než třech stovkách neobydlených a na padesátce obydlených planet. A dosud nikdy se nestalo, že by konečná data nesouhlasila s průběžnými. Každý jiný na jeho místě by proto tuto finální kontrolu bral jako formalitu, které by mnoho pozornosti nevěnoval. Ne tak Ohdrex. Přes čtyři standardní časové jednotky věnoval komparaci jednotlivých údajů.

Najednou zjistil něco, co se na první pohled zdálo být pouhým omylem počítače. To je pěkný nesmysl, zasmál se pro sebe. Překontroloval data znovu a smích ho rychle přešel. Stále tam červeně svítila informace, potvrzující nepovolený transfer mysli z lodi na planetu pod nimi. Tohle… tohle se přece nemůže stát! Co to jen může znamenat? Ptal se zmatený vědec sám sebe. Jedno mu ale bylo jasné. Oběžnou dráhu této planety „Naxghrax“ neopustí, dokud neproběhne šetření, které zjistí, kdo, kdy, proč a jak se nepovoleně svou osobností přenesl do mysli některého z domorodců. A zejména bude nutné zjistit, k čemu touto nelegální transmisí došlo. Je jisté, že když byla provedena bez povolení vědecké rady lodi, jednalo se zcela jistě o něco velmi nekalého… něco, co je v příkrém rozporu s primární zásadou nezasahování do vývoje na cizích planetách, osídlených inteligentními bytostmi, a co bude tím pádem třeba pečlivě vyšetřit, pomyslel si znechuceně Ohdrex. Nenáviděl veškerou úředničinu a vyšetřování ještě nikdy v celém svém životě nevedl. A navíc v tak závažné věci…

Po několika hodinách šetření se tvářil o něco optimističtěji. Ten největší kámen mu spadl ze srdce. Dalo to sice hodně práce, ale viník se nakonec ke všemu přiznal. Seděl teď proti němu, pobledlý, s pláčem na krajíčku a nervózně se přes rameno ohlížel po svém tátovi, lodním strojmistrovi Raxhodu Agherxovi. Z celé hrozivě vypadající aféry se nakonec vyklubala obyčejná klukovina. Přesto bylo potřeba naposledy stručně shrnout všechna fakta a provést o tom záznam do lodního deníku.

„Takže, Grxote, ještě jednou,“ obrátil se Ohdrex na hříšníka. „Co přesně jsi udělal?“

„Já…já…“ koktal Agherx junior, „…jsem se transferoval do mysli jednoho z tamtěch dole, v těch bílých hábitech.“

„A???“ položil doplňující otázku hlavní vědec.

„Jeho tělo jsem tím pádem řídil tak, že se přidal k těm ostatním…“

„A zabíjel,“ dodal za něj jeho otec.

„No…,“ Grxot se zatvářil nevinně. „Když ony ty bytosti pod námi to dělají skoro pořád, tak jsem jen chtěl vědět, jaké to je, co na tom mají, že se jim to tak líbí,“ snažil se vysvětlovat.

Nebylo dobře, když se zrušilo ustanovení, že členové posádky s sebou na expedice nesmějí brát své nezletilé děti, zamračil se Ohdrex. Nemají pořádně rozum z toho, co vidí, a pak je jejich zvědavost může dovést až k takovýmto koncům…

„Naghu,“ přerušil jeho myšlenky Raxhod Agherx. „já vím, že je to od Grxota nebetyčné uličnictví. Však…“ pohrozil svému synovi, „…si to s ním taky ještě vyřídím. Ale…“ prosebně se zadíval na hlavního vědce „Naxghraxu“, „…vždyť se zas až tak moc nestalo. Viděli jsme přece ty záznamy z povrchu. Ten muž by zemřel tak jako tak, minimálně polovina úderů, co mu zasadili před tím, než se do toho můj syn zapletl, byla smrtelná. Takže zásada nezasahování do vývoje tím porušena nebyla. Snad bys to nemusel dávat do závěrečné zprávy o expedici. Oni by mě za to taky mohli přeřadit k obyčejné dopravě…“

„Raxhode,“ ostře se na něj obrátil Ohdrex. „V lodním deníku to být musí, jednou je o tom záznam v hlavním počítači a já kvůli nikomu – ani kvůli svému dávnému příteli – nebudu falšovat zápisy.“

„To po tobě přece nechci,“ zavrtěl hlavou oslovený. „Lodní deníky dnes nikdo nečte, takže tam mi taková zmínka uškodit nemůže. Ale kdybys o tom pomlčel v oficiální zprávě…“

„No…“ smířlivě se pousmál Nagh Ohdrex, „…to by šlo. Jestli tedy ten tvůj dáreček do konce cesty ještě něco nevyvede.“

Pro méně znalé historie: Římané byli přesvědčeni o tom, že Romulus založil jejich město roku 753 před naším letopočtem, rok 709 podle jejich kalendáře je tím pádem náš rok 44 př. n. l. Toho roku 15. března (dle tehdejšího kalendáře o březnových Idách) byl v Senátu zavražděn Gaius Iulius Caesar a jedním z vrahů byl i jeho adoptivní syn Marcus Iunius Brutus. Traduje se, že když ho Caesar mezi nimi uviděl, překvapeně zvolal: „Et tu, mi filii?“ (I ty, můj synu).

Autor: Darth Zira

Těžký život upírky

úryvky z deníčku

Věřte mi to nebo ne, ale být upír není opravdu dvakrát med. Všichni máte určitě plno romantických představ z knih a filmů, jenže tam se předvádí jen to hezké a zajímavé. Jak taky jinak, koho by bavilo číst o skutečném a tím pádem poněkud nudném životě? Takže o každodenní realitě a problémech s ní spojených se moc nedozvíte.

No schválně, vezměte to podle sebe. V kolika dílech docela „ze života“ se dopodrobna popisuje všechno možné, co děláte denně? Třeba jak se jezdí s vozíkem po supermarketu, kde a jak se ten vozík vlastně bere, jak se vůbec nakupuje, jak se čistí zuby, jak se chovat na eskalátoru v metru… Tak vidíte. Všichni – včetně autorů těchto děl – to považují za tak samozřejmé a tím pádem nudné téma, že se neobtěžují se o tom pořádně zmínit. A teď si představte, že by někdo z dočista jiné civilizace znal jen ty knížky a filmy a měl by bez další přípravy žít třeba teď v Praze. Neměl by to moc snadné, co?

A takový upír je na tom úplně stejně. Knížky o upírech, které kdy četl, i všechny filmy s vampýři tématikou ho nikdy nemůžou připravit ani na desetinu z toho, co ho vlastně čeká. Ještě navíc když se většina těch děl odehrává někdy ve více či méně dávné minulosti, případně v nějakém fantasy světě. Postřehy na téma, jak se chovat ve viktoriánské Anglii nebo ve světě Zeměplochy, aby jeden nebyl moc nápadný, jsou upírovi dnešní doby vážně na nic. A kolik znáte knih či filmů o upírech žijících na přelomu dvacátého a jednadvacátého století? K tomu v docela civilizované evropské zemi, a nemajících žádného strýčka Rotchilda, bráchu vlivného politika, nejsoucích hvězdami show-businessu ani nepracujících pro tajné služby či mafii…. Zkrátka o takovém úplně obyčejném malém českém středostavovském upírovi, co se snaží, aby jeho skutečná identita zůstala pokud možno utajená.

Třeba už jen to shánění potravy aniž by člověk, teda upír, vyvolával nežádoucí pozornost. To byste vážně neuhodli, co to dá práce a starostí. Mám hotový permanentní stres z řešení ustavičného problému koho, kdy a kde kousnout, aby na vás nepřišli a aby dotyčný – když to náhodou přes veškerou mou opatrnost přece jen nepřežije … jo, někteří lidi fakt nic nevydrží – hodně dlouho nikomu nechyběl a jeho smrt vypadala docela přirozeně. A pokud si u toho chci taky zachovat jistou důstojnost… jako třeba, že bezdomovce zásadně ne… tak půl života nepřemýšlím o ničem jiném.

Naprosto nejvýživnější je krev panen a paniců, té stačí pouhý litr na několik týdnů. Jenže kde ji vzít a nekrást? Zakusování malých dětí se mi přece jen poněkud hnusí a u čehokoli staršího třinácti let si nemůžete být nikdy jistí. Ještě, že jistý můj spolužák z gymplu, co je do mě beznadějně zamilovaný od prvního ročníku, vystudoval medicínu a dělá na hematologii. Nebýt jeho, tak vážně nevím, jak bych to všechno zvládala.

Tak a teď mi určitě nějaký chytrák poradí, ať se přestěhuji do některé rozvojové země, kde lidský život nemá vlastně žádnou cenu. To tak! Brrr!!!! Tam nejsou poměry bezpečné ani pro upíra a navíc málem půlka tamější populace trpí AIDS. HIV pozitivní krev je pěkně hnusná. To mi věřte, jednou se mi něco takového dostalo nedopatřením do pusy a ošklíbám se ještě teď. A kromě toho jsou ty země všechny na jihu, takže tam skoro celý rok svítí to otravné slunko.

To je další problém. Slunce nám, upírům, opravdu nedělá vůbec dobře. Ne, že by nás zrovna zabilo, to ti spisovatelé zase přehánějí, ale málokdo asi stojí o to cítit se věčně věků jak při těžké chřipce a nádavkem mít co chvíli ošklivou alergickou vyrážku. Já v tomto rozhodně nejsem výjimka, takže dělám, co můžu. A jen si to zkuste, nosit slunečník na počátku třetího tisíciletí! Mě už všichni mají za parádního cvoka, naštěstí mne podezírají spíš z toho, že jsem nějaká střelená ekologická aktivistka, když pořád vykládám o ozónové díře a karcinomech kůže…

A nejsou jen tyhle životně důležité věci, co mi pěkně znepříjemňují život. Říká se, že stokrát nic umořilo osla, a je to pravda. Existují maličkosti, ze kterých bych občas vyletěla z kůže. Třeba to, že se musím podívat do astrálu pokaždé, když si chci upravit mejkap a nemám zájem pak vypadat jako klaun z cirkusu Humberto. Jo, nevidět se vůbec v zrcadle je taky pěkná otrava.

Ale úplně nejvíc mi lezou na nervy ti amatéři, zblbí dočista čtením a sledováním druhořadého škváru, co si říkají lovci upírů. Mám na mysli takové ty podivné týpky, co se plíží s růžencem v jedné a s osikovým, dubovým či jiným dřevěným kolíkem v druhé ruce. To vážně dokáže pokazit den, být nečekaně vzbuzen kusem dřeva zaraženým jednou v plicích, podruhé v žaludku, potřetí třeba v játrech…

Anatomický atlas totiž ti chytráci neviděli nejspíš ani z rychlíku, takže jejich představy o umístění srdce jsou velmi zvláštní. Ještě, že spím většinou nahá, jinak by mi nejspíš dávno zničili všechno slušné oblečení. Ovšem muset furt zašívat deky též není nic moc.

A dějí se občas i horší věci. Třeba zrovna předevčírem se na můj lov vypravila jakási potroublá fanatička. Klidně jsem si podřimovala po velmi dobré krevní konzervě… jo, když se na hematologii může předem ochutnat vzorek, tak se na nějakou tu virgin-blood dá při troše štěstí narazit. Tak si tak spokojeně odpočívám a vtom…. Chrrst!!! Přistál na mně pořádný kýbl vody. Svěcené, pochopitelně. Hystericky jsem zařvala a v tom polospánku… vždycky jsem nerada vstávala a probouzím se dlouho doteď… slyším nějaké mumlání jako: „Budeš se smažit v pekle, ďábelská stvůro.“

Naštvaná jsem byla teda už tak pořádně, jen představa, že ten svinčík budu muset uklidit, mě rozpalovala do běla. Ale tohle byl vrchol.

„Ty náno pitomá, rozmazala jsi mi mejkap!“

Tvářila se dost překvapeně. Nejspíš očekávala, že začnu hořet nebo tak něco. Tak jsem přitvrdila: „Aby na mě tyhle opičárny fungovaly, musela bych nejdřív v toho tesaře z Nazaretu věřit, víme?“

Zatvářila se ještě hloupěji, tak jsem to už nervově nevydržela… přece jen jsem cholerik… a strhla jsem jí z krku masivní stříbrný kříž. S neuvěřitelným gustem jsem jí ho zarazila do oka.

Ach jo, tak to v životě chodí nejen u lidí, že každá chvilka zábavy je vykoupená otravnou dřinou. A muset odklízet mrtvoly je vážně jedna z nejhnusnějších prací, co znám.

Autor: Darth Zira

Jeho hlavním zájmem ovšem bylo ochutnat nějaká typicky česká jídla a k tomu přece jen byla osobní asistence někoho z místních nutná. Proto jsem se s ním dohodla, že spolu půjdeme ve středu někam na večeři. Původně jsem se sice domnívala, že zájemců o společnou večeři by mohlo být více, ale nakonec jsme večeřeli pouze ve dvou. Zvolili jsme restauraci „U Švejků“ na Újezdě, kde vaří typickou českou kuchyni (a kupodivu ceny nejsou až tak přemrštěné). Einar si zvolil zabíjačkový talíř skládající se z jitrnice, jelita, klobásy a uzeného, to vše se zelím a bramborami, já talíř selský (sekaná a dva druhy pečeného masa, to vše opět se zelím, ovšem pro změnu s bramborovým a houskovým knedlíkem).

Správné české jídlo je ale třeba zapít pivem – a tomu tedy Einar opravdu moc nedal. Přesněji řečeno pro pravověrného Čecha nejsou dvě malá piva pití. O co méně se však věnoval pivu, o to více se zajímal o všechna další jídla, která byla v nabídce, aby věděl, co si případně dát druhý den, až půjde do nějaké restaurace na vlastní pěst. Doufám, že mu moje rady ve věci jídel jakož i sympatických českých restaurací byly k něčemu dobré. Ačkoli tvrdil, že na něj co do množství alkoholu byla ta dvě malá piva až moc, řekla bych, že tady poněkud přeháněl. Po odchodu od „Švejků“ Einar zvládl bez sebemenších problémů nejen cestu lanovkou na Petřín a zpět, ale i noční procházku od konečné lanovky přes Malou stranu a Karlův most až na zastávku tramvaje u Národního divadla.

Poslední denní tramvají zamířil na hostel do postele. Protože měl v úmyslu většinu následujícího dne strávit na výletě mimo Prahu, potřeboval si trochu odpočinout.

Návštěvníci z USA Bill a Norma (o kterých jsme psali v minulém čísle) nám poslali několik fotografií ze své návštěvy v Praze a pár velmi milých řádků:

„Ahoj, v pořádku jsme dorazili domů tuto sobotu. Byli jsme poněkud unavení a také smutní z toho, že jsme vás museli zanechat v Praze. Děkujeme ještě jednou za to, že jste z naší návštěvy Prahy učinili ještě mnohem krásnější a nezapomenutelnější zážitek. Představili jste svou zemi a své město způsobem, který nás velmi potěšil a jsme proto nesmírně rádi, že jsme se s vámi mohli setkat a strávit čas ve vašem městě. Doufáme, že jednou navštívíte naši zem i New York a my budeme nesmírně potěšeni, když vám budeme moci vaši laskavost oplatit. Musíme ještě jednou zopakovat, jak skvělá a úžasná naše návštěva v Praze byla. A to především díky vaší pomoci a laskavosti. Nemůžeme vám za vše ani dostatečně poděkovat. Mnoho pozdravů, Bill a Norma“.

Další příjemnou zprávou je to, že jedna z nových členek Mensy – Jana Štefániková – ihned po svém vstupu do Mensy ČR projevila zájem spolupracovat se SIGHT jako možná hostitelka. Předem jí za její ochotu ke spolupráci děkuji a zároveň doufám, že bude i nadále jak mezi novými, tak i „starými“ členy přibývat osob, které budou chtít nejen využívat možností, které SIGHT poskytuje cestovatelům, ale budou mít zájem také sami návštěvníkům z ciziny pomáhat.

Postupovala kupředu pomalými nejistými krůčky a opatrně při každém z nich zkoumala hrbolatou skálu pod svýma nohama. Kdekoli se mohla otevírat hluboká jáma nebo dokonce mohla prozatím vcelku rovná chodba vyústit ve strmý komín, na jehož dně by skončila s přelámanými kostmi, odsouzená k pomalé a bolestivé smrti. Jenže ona neměla jinou možnost. Chtěla-li si tedy zachovat aspoň jakous naději na záchranu života. Kamenný vchod se před ní spásně otevřel v té příslovečné minutě dvanácté.

Jenže ani zdaleka neměla vyhráno. Mohla se spolehnout jen na to, že ji nezklame její instinkt, protože neviděla už ani na špičky svých prstů když je držela přímo před očima. Jak postupovala hlouběji do nitra skály, ta trocha denního světla, pronikající dovnitř úzkým vstupem, pozvolna slábla, až se nakonec proměnila v černočernou tmu.

Neměla u sebe žádnou svíci, louč ba dokonce ani křesadlo. Jejím jediným majetkem zůstalo to, co měla na sobě. Sukně, kterou si v rychlosti přehodila přes noční košili, a boty, do kterých stihla vklouznout těsně před tím, než vyskočila ven oknem. Víc nic. Nedali jí šanci, aby se na útěk mohla jakkoli připravit. Jen málo chybělo, aby ji za úsvitu vyvlekli rovnou z postele na hranici, která by pod ní zaplála možná dříve, než by se pořádně probrala.

Měla však štěstí. Poslední dobou ji ustavičně pronásledovalo jakési velmi nepříjemné tušení. Měj se na pozoru, buď pořád ve střehu, snaží se tě zničit a nebudou mít žádné slitování… rezonovalo několikrát denně v její hlavě bez toho, zda na něco podobné vůbec pomyslela. Snad to byl její vnitřní hlas, snad nějaký dobrý strážný duch, ale něco jí stále  říkalo, aby byla opatrná mnohem více, než kdy jindy. Ať šla kamkoli, ustavičně se kolem sebe obezřetně rozhlížela, a v noci spala „jen na jedno oko“ jako se to traduje o zajících.

Díky tomu jim teď unikla. Přinejmenším prozatím…

Ačkoli několik posledních dní už sama sobě vyčítala, že zbytečně panikaří. Zdánlivě totiž nebylo pro podobné obavy žádného důvodu. Lidé z vesnice se k ní sice nechovali nijak hezky, ale vcelku o nic hůře, než před měsícem, rokem, lety dvěma, pěti… Dávno si zvykla na někdy více jindy méně utajované strach, nepřátelství či dokonce nenávist ze strany všech okolo. Báli se jí a ošklivili si ji možná od okamžiku, co se narodila. Nebo přinejlepším kam až její paměť sahala. Už jako malé jí mnoho matek bránilo v tom, aby si hrála s jejich dětmi.

Jak rostla, bylo to stále horší a horší. I samotní její vrstevníci ji zaháněli sprškou kamení v okamžiku, kdy se k nim chtěla přidat. Tak si postupem času zvykla na samotu a lidem se spíše vyhýbala. Ovšem i to bylo podle mnohých špatně.

„Jen se na ni podívejte, na bosorku! Celé dny a noci po lesích běhá, že jí hanba není!“ zněly stížnosti.

„Měla ji matka dát do kláštera dokud byl čas,“ rozumovali někteří.

„Kdepak, to by nepomohlo. Taková divoženka by i stánek boží obrátila na ruby.“

„Právě. Vždyť i tady u nás na vsi než by byla pohromadě s bohabojnými lidmi, raději do hor utíká a tam si s divou zvěří povídá,“ pohoršovali se.

„Kdyby jen to! Obyčejná hovada jsou jí milejší, než dobří křesťané. Prý bychom se k nim měli lépe chovat,“ kroutili hlavou sedláci.

„A taky škodnou prý nezbíjet. To by tak hrálo!“ vztekali se vášniví lovci.

„Hady, štíry a vlky má asi za bratry,“ posmívali se.

„Však není divu, sama je vlčí dítě,“ přisazovali si další.

„Měla toho parchanta raději bába hned pohodit do rokle.“

***

Asi jsem dlouho spala a snila. Možná uplynula celá staletí. Netuším. Nestarám se o to. Tohle přece není mým úkolem. A nikdy nebylo. Jiné síly řídí střídání věků tam nahoře. Lidských věků.

Zde plyne čas jinak. Mně je lhostejné, jestli od mého příchodu sem uplynul den, rok nebo třeba několik tisíc let. Nemá to pro mne významu. Hodina jako století.

Toho času, který potřebuji pro splnění svého poslání, mám a vždycky budu mít dostatek. Tak proč by mne zajímal nějaký jiný?

Ano, pro lidi tam nahoře je důležitý. Myslí na něj neustále, věnují mu pozornosti více, než by vlastně bylo zdrávo. Nechávají se jím ovládat, mnohdy i zotročit.

Nade mnou však lidský čas moci nemá. Již ne…

***

Roztřásla se. Částečně nejspíš chladem, protože její lehké oblečení a nízké střevíce naboso byly na pozdní podzim opravdu nedostatečné. Krom toho ty šaty byly celé rozedrané od hustých větví a pichlavého trní, kterými se lesem prodírala v zoufalé snaze uniknout svým pronásledovatelům. Dokud běžela, co jí jen síly stačily, studený vítr dušičkové noci, profukující ji až na kost, příliš nevnímala. Ale teď se pohybovala tak pomalu, že měla dostatek času si uvědomit, jak strašná je jí vlastně zima.

Kromě toho ji nejspíš silně rozechvíval i strach. Neprostupná tma ji obklopovala jako mrazivý černý závoj. V té temnotě před ní se mohlo skrývat prakticky cokoli. Třeba ty nejděsivější nestvůry z hrůzostrašných vyprávění, třeba ztělesnění všech možných nočních můr…

Navíc nebyla zvyklá na tak neproniknutelnou černotu. Její oči se za celé ty roky dívaly jen do zeleně stromů, peřejí potůčků a temné modře hlubokých horských ples. Louky, lesy a v nich žijící zvěř, ptáci a ryby byli jejími jedinými přáteli. Ano, milovala sice jak den tak noc. Ovšem sebe tmavší noční obloha byla jasným světlem ve srovnání s tím děsivě nepřirozeným příkrovem tmy, který ji nyní svíral.

A k tomu ta strašidelná absolutní nepřítomnost jakéhokoli zvuku. Ležela na ní jako těžký balvan. Jediný její dech dával tušit, že se ještě nachází na tomto světě a ne někde, kde smyslové vjemy neexistují. Děs jí ovšem svíral hrdlo natolik, že dýchala velmi slabounce a takřka neslyšně. Na okamžik se jí proto samotné zazdálo, že dýchat snad už úplně přestala. Ve snaze porušit to tíživé ticho lehce zakašlala.

Vzápětí ji polilo horko nad nepatřičností podobného konání. Její kašel se dutě odrazil od stěny a zanikl kdesi v hlubině. Jako v hrobě, napadlo ji.

A co když… co když vážně JSEM v hrobě? Zamrazilo ji pojednou. Co když jsem mrtvá? A celý ten útěk se mi jen zdál? Ve skutečnosti jsem skončila na hranici a teď jsem… V pekle! Vyděsila se ještě víc.

***

Doběhli ke skále, ve které se ve výšce několik stop nad zemí černal otvor. Skupinka se na moment zarazila. Bylo zřejmé, že štvaná kořist jim zmizela uvnitř hory, ale do tmavé jeskyně se nikomu moc nechtělo. Tak tam stáli jako zpráskaní psi. Koukali mlčky střídavě na tu díru nad sebou, pak jeden na druhého, potom zase na vchod do jeskyně… Každý čekal, jestli se přece jen nenajde někdo, kdo by se trochu osmělil.

„Nu což, sousedi,“ vzal si nakonec slovo jeden muž středního věku. „Ať si tu bosorku rarach odnese sám. Přece se za ní nebudeme plahočit čerti vědí kam.“

„Moje řeč, moje řeč,“ přidal se jiný. „Půjdeme raději domů. Stejně jsme se za ní hnali úplně zbytečně.“

„Já jsem vám to hned od začátku říkal…“ zavrčel dýchavičný tlusťoch, „…že to nebyl chytrý nápad. A vůbec!“ zašermoval pěstí proti neviditelnému protivníku. „Mně nic neudělala, vlastně mi moc nevadila, tak nechápu, proč se za ní štvát o zlomkrk někam ke všem satanášům.“

„Že vám hanba není!“ vykřikl nesouhlasně jiný. „Celé vesnici škodila, rosu z luk kradla, krávy očarovala a loni zrovna o žních bouřku i s krupobitím přivolala. Copak jste už zapomněli?“

„Správně! Dávno jsme ji měli upálit a byl by svatý pokoj.“

„Jenže teď už pozdě bycha honit,“ pokrčil rameny ten, který promluvil jako první.

„Jaképak pozdě?!“ ozval se jeden z těch nejhorkokrevnějších pronásledovatelů. „Tahle jeskyně nemá jiný východ. Tak přineste pochodně a chytíme ji. Nemá nám jak uniknout!“

„Jenže…“ zrozpačitěla většina a s bázlivými výrazy se dívali jeden na druhého.

„Co jenže?“

„V té… jeskyni… žijí démoni,“ špitl tlusťoch.

„Kdepak!“ oponoval kdosi. „Říkala moje bába, že jí to povídala její prabába, že ta jeskyně vede rovnou do pekla.“

„Tak tím líp, aspoň nám čerti ušetří práci,“ vydechla většina s ulehčením a měla se k odchodu.

I těm nejbojovněji naladěným bylo v ten moment jasné, že žádná moc na světě nepřinutí kteréhokoli z jejich sousedů, aby se šel osobně přesvědčit, co je pravdy na tvrzení prabáby něčí báby. 

***

Téměř omdlévala strachy. Ze všeho nejvíc z představy, že je v pekle. Tedy na místě, o kterém věděla, že je zlé. Velice zlé…

Na to, aby si tohle bolestně uvědomovala, nemusela být věřící. Do kostela totiž příliš nechodila. Ani jako dítě a v dospělosti teprve ne. Nezdálo se jí, že by ji tam někdo postrádal. A ona zase nijak nepostrádala kostel. Divila se, co ostatní lidi na podobná místa tolik láká. Nechápala to. Ona si pouze ráda někdy zašla na hřbitov. Jen tak, líbil se jí ten klid. Navíc tam mohla být sama se svými myšlenkami jako v lese, ale rozjímáním na tomto místě nevyvolávala u ostatních nevoli, že se chová DIVNĚ. Jako by vnímání krás přírody bylo něco podivné nebo dokonce hříšné.

Otce nikdy nepoznala a matku pochovala, když byla ještě sotva odrostlé dítě. Takže všem připadalo vcelku přirozené, že poměrně často zajde na matčin hrob a vysedává nad ním celé hodiny. Některé měkkosrdcaté tetky ji v těchto chvílích dokonce litovaly. O žádný soucit se  však za celý život neprosila. Nikoho – a těchhle pokryteckých ženských už vůbec ne. A stejně neměla ráda, když ji na hřbitově kdokoli příchozí vytrhl z přemýšlení. Než aby ji vyrušili, raději se snažila před jejich příchodem nepozorovaně zmizet. Čas od času ale přelézt zeď a zmizet za humny nestihla, tak se raději  skryla někde v křoví, v koruně stromu nebo dokonce v trámoví místního kostelíka. Proto se tu a tam stalo, že neúmyslně vyposlechla cizí rozhovor nebo část bohoslužby.

A že o ďáblovi a jeho nekalých rejdech, stejně jako o hrozných trestech, které po zásluze čekají na všechny jeho pomahače, místní velebníček vyprávěl obzvláště rád! Zejména pokud věděl nebo tušil, že by mohla být někde na blízku. Zbytek vesnice jeho slova ustavičně papouškoval – a v její přítomnosti to, zdálo se, jednomu každému dělalo obzvláštní rozkoš.

Tak dlouho jí všichni kolem vyhrožovali peklem, až na ně přestala úplně věřit. Jenže teď, tváří v tvář  té beznadějné prázdnotě, byla její nevíra v trest za hříchy silně zviklána.

Ale já jsem přece… nikdy nikomu… neublížila , chytila se příslovečného stébla naděje. Nedělala jsem přece nic špatné. To oni… oni se vůbec nechovali podle toho, co hlásali. Prý láska k bližnímu! Pěkná láska! Faleš, závist, lakomství, krutost… to byly jejich křesťanské ctnosti. Tak proč bych měla být v pekle zrovna já?

A vůbec , začala rozumovat, kdybych byla v pekle, musely by tu být plameny, kotle, pach síry… a čerti s vidlemi… a samotný Lucifer na trůně… skládala k sobě střípky vyposlechnutých řečí.

Takže , rozhodla kategoricky, toto není žádný hrob ani peklo, ale docela obyčejná jeskyně. Jenom je hodně hluboká, tak proto je tady taková velká tma a nedoléhají sem seshora žádné zvuky. Na tom není nic nadpřirozeného…

 Ale vzduch není zatuchlý, takže někam to vede, někde musí nakonec ústit. Tak co se dá dělat, musím zkrátka dál.

Přidržela se jednou rukou stěny a udělala další opatrný krok kupředu. 

***

Ano, i mně čas tam nahoře také kdysi vládl. Jak už je to dávno?! Těžko bych to počítala. Není snadné si vzpomenout. Tím spíš když se mi ani příliš nechce vyvolávat z paměti cokoli z těch dob. Ten život tehdy… na lidském světě… nebyl nijak krásný. To je vlastně slabé slovo, velmi přikrášlené vyjádření skutečností. Ale proč lhát sama sobě?

K sobě bych měla být upřímná. Můj lidský život byl odporný, ubohý a zlý. Všichni kolem mi dělali jen to nehorší. Opláceli špatným to málo dobrého, které jsem pro ně dokázala dělat… ach ano… tehdy jsem neznala skoro nic…

Byla jsem jako slepá a hluchá. Stromy, keře, květiny, ptáci i zvířata ke mně mluvili… a já… já je neslyšela. Nerozuměla jsem téměř ničemu.

Snad cosi málo mi občas poradil nějaký instinkt… či co to bylo. Směšné… nebo spíš smutné, jak žalostně málo jsem tenkrát znala a uměla.

Přesto to bylo neporovnatelně více, než věděli ti ostatní.

A proto… mě málem zničili.

***

Jednou rukou se přidržovala stěny jeskyně a druhou nemotorně tápala před sebou. Šouravě se pomalu sunula kupředu.

Před očima se jí objevily různobarevné mžitky, které se postupně slévaly ve vlnovky, kruhy a další obrazce, stále složitější. Geometrické tvary, skládající se ze stylizovaných rostlin, se jí zčista jasna objevovaly před obličejem a stejně nečekaně mizely, aby byly vystřídány novými.

Také se jí zdálo, že slyší různé zvuky. Kapky deště, šumění listí ve větru, zurčení potůčku… a hlasy, mnoho lidských hlasů. Šeptaly jeden přes druhý, takže nebyla schopná zaznamenat, o čem hovoří.

Měla pocit, že všichni mluví najednou k ní. Že jí chtějí říct něco důležitého. Životně důležitého. Snažila se zaposlouchat znovu. Maximálně se soustředila, ale všechno bylo marné.

„Dost!!! Tak už dost!“ zakřičela zoufale.

Ucpala si uši dlaněmi a rozběhla se. Bylo jí jedno, že může spadnout do nějaké jámy nebo boční šachty a srazit si vaz. Už nepřemýšlela, chovala se pudově. Jako zvíře, chycené do pasti. Jediné, co chtěla, bylo dostat se odsud pryč.

Kamkoli.

***

Byl mi dán velký dar. Dar úplně nového života. A taky vědění. Tak ohromného vědění, že jsem si něco podobného nedovedla představit ani ve svých nejbujnějších snech. Vše, po čem jsem kdy toužila, se mi splnilo.

Ale od počátku jsem věděla, že tento dluh budu muset jednou splatit. To, co mi bylo dáno, musím předat dál. Až nadejde pravý okamžik.

Tak tomu je od počátku věků. Ta která učila mne, tím splnila svůj závazek. Nyní povinnost leží na mně.

Nemohu si vybírat, kdy a jak ji splním. To bylo rozhodnuto dávno před tím, než jsem sem přišla. Ale jedno vím jistě. Až se doba naplní, poznám to. Vím to. Vycítím to tak jasně, že je nemožné, abych se zmýlila. 

Dlouho jsem se učila. A ještě déle odpočívala. V polospánku mezi světlem a tmou, mezi dnem a nocí. Teď se však budím.

To může znamenat jen jedno jediné. Nadchází můj čas…

***

Ležela na zemi, pravou nohu nepřirozeně zkroucenou pod sebou. Byla to právě bodavá bolest v kotníku, která ji vrátila do reality.

Měla pocit, že to byl všechno nějaký divný sen. V první moment doufala, že jak otevře oči, zjistí, že se právě probudila a leží doma ve své posteli.

Mýlila se však. Jejímu domku se to, co viděla kolem sebe, nepodobalo ani náhodou. Spojitost se strašidelnou temnou jeskyní, kterou – jak si matně vzpomínala – zběsile utíkala, zde ovšem také příliš velká nebyla.

Černočerná tma byla ta tam. Kolem ní panovalo sice vcelku šero, ale cosi zářivého podél zdí prostor osvětlovalo mírně narudlým světlem, více než dostatečným na to, aby snadno rozeznávala vše podstatné. Po složitých geometrických vzorech samozřejmě taky nebylo nikde ani stopy.

Ležela na podlaze z šedého mramoru v jakémsi rozlehlém a především velmi vysokém sále. Skoro nedohlédla na klenutý strop, který podpíraly desítky štíhlých malovaných sloupů.

Stejně tak zběsilý a zároveň nezřetelný šepot stovek hlasů se už nikde neozýval. Vůkol panovalo naprosté ticho. Bylo však něčím radikálně odlišné. Nebyla to ta předchozí naprosto nepřirozená absence jakéhokoli zvuku, toto ticho připomínalo ze všeho nejvíc klid lesního palouku nebo břehu lidmi opuštěné říčky.

Pomalu se zvedala a zvědavě se rozhlížela kolem. Vypadalo to, že je úplně sama v celé té ohromné síni, jejíž účel nechápe, a navíc ať dělá co dělá, není schopná přijít na to, jak se zde vlastně ocitla.

Pak si však všimla vysokého křesla přímo naproti sobě až na druhém konci. Spíš to byl nějaký trůn, protože se nad ním vznášel velký baldachýn. Zdál se být na první pohled z nějakého stříbrem vyšívaného brokátu.

Osvětlení zde nebylo příliš dobré, takže na tu dálku postavu pod ním sedící příliš zřetelně nerozeznávala. Jen jedno jí bylo jasné – na tom trůně seděla žena. Nevěděla, proč si je tím tak jistá, ale vsadila by klidně svou hlavu na to, že postava na druhé straně sloupového sálu je stejného pohlaví jako ona.

„Jen přistup blíž,“ oslovila ji pojednou silným hlasem, který ještě zesíleněji rezonoval pod klenbou.

„Já?“ rozpačitě se rozhlédla kolem sebe.

„A kdo jiný?“ ozval se zvonivý smích.

Pokusila se došlápnout na zraněnou nohu. Přenést na ni plnou váhu nebylo možné, ale lehce se o ni opírat mohla.

Sláva bohu a všem svatým, zlomené to nebude, jen podvrtnuté nebo obražené , blesklo jí hlavou.

Zvolna kulhala směrem k trůnu.

„Řekla jsem ti pojď sem ke mně,“ ozvala se postava na něm sedící trošičku netrpělivým tónem.

„Odpusťte, vzácná paní, já rychleji nemůžu. Mám něco s nohou,“ vysvětlovala.

„Proč jsi to neřekla hned?“ podivila se a potom máchla oběma rukama. „Tak teď pojď.“

„No, neboj se, jen klidně jdi,“ vyzvala ji, když viděla, že se k tomu moc nemá.

Bolest v kotníku náhle ustala, takže mohla svižně pokračovat v chůzi. Najednou se v půli kroku prudce zarazila. Příčinou však nebyla zraněná noha, ale to, čeho si všimla.

Předmět, co zpočátku mylně považovala za nějaká brokátová nebesa nad trůnem, byla ve skutečnosti obrovitá složená křídla. Podobně kožovitá, jako mají netopýři, a barvy zašlého stříbra. Pod nimi sedící postava, které zjevně vyrůstaly ze zad, vypadala napůl jako lidská bytost a napůl jako ještěr. Tvář jednoznačně patřila člověku, nadpozemsky krásné dívce, ovšem jasně žluté oči s pouhými štěrbinami zorniček již příliš jako člověčí nevypadaly. Kolem obličeje jí poletovaly silné prameny zvlněných vlasů temně smaragdové barvy, přecházející až do černa, které připomínaly stovky malých hádků. Tělo zřetelně ženských tvarů pak měla celé pokryté nazelenalými šupinami s kovovým leskem, navíc někde pod pasem přecházelo v hadí ocas. I prsty na rukou připomínaly spíše dravčí pařáty – byly stejně zelenkavé a nadto opatřené dlouhými stříbřitými drápy.

Zůstala stát jako opařená. Bez hlesu zírala na stvoření před sebou.

„Co je to s tebou?“ nenechalo ji dlouho přemýšlet.

„Jjá… já… vy… vy jste Lucifer?“ vykoktala ze sebe nakonec.

„Lucifer? Lucifer…“ zamyslela se oslovená. „Ach ano, Lúciferos. Ten, který přináší světlo. Sice dávám přednost jménu Dragonia, ale také mi tak kdysi říkali.“

„Takže tohle je peklo,“ rezignovaně si povzdechla.

„Peklo?“ jakoby rozpačitě se pousmála. „Nevím, co má být „peklo“. Jestli ale tohle slovo znamená něco odlišného od světa lidí tam nahoře, pak je tady nejspíš peklo.“

„Vy…“ zadívala se na ni se strachem v očích. „Vy trestáte hříchy?“

„Co je to „hřích“? Ten pojem jsem už někdy někde slyšela. Je to přece jenom dost dávno, ale nemýlím-li se, značí to něco jako minutí cíle. Ty si myslíš, že jsi minula svůj cíl?“

„Já… nevím,“ znejistěla.

„Jak jen můžeš něco takového nevědět?!“ zabodla do ní Dragonia své úzké kočičí zorničky.

Pak se znovu zasmála: „Když jsi právě teď zrovna zde, znamená to, že ty jsi svůj cíl určitě neminula.“

Vážnějším tónem ještě dodala: „Jsi součástí věčného koloběhu. Přišla jsi, abych tě mohla naučit to, co nemá být zapomenuto.“  

Autor: Darth Zira

„An dem Rheinische Berg“ stálo na trošku začernalém a tím pádem hůře čitelném vývěsním štítu. No, krčmu „Na rýnské skále“ ještě neznám, tak proč to nezkusit, řekl jsem si a otevřel dveře. Uvnitř to vypadalo docela sympaticky a hlavně od tam sálalo příjemné teplo. To jsem potřeboval!

Pohodlně jsem se usadil na bytelné dubové lavici nedaleko krbu. Jo, je konec září, přes den ještě sluníčko docela hřeje, ale navečer už bývá poměrně dost chladno. A od vody vůbec táhne zima, navíc Rýn tady nedaleko od francouzských hranic není žádný potůček, ale pořádná vodní plocha. Jenže to místní nejspíš moc dobře vědí, napadlo mě. Ve zdejší hospodě dřevem věru nešetřili.

A jsou to taky dobří kšeftsmani, v duchu jsem je musel pochválit, protože než jsem stihl domyslet, stál přede mnou džbánek ryzlinku a k němu na zakousnutí tradiční ošatka místních skvělých preclíků. K něčemu takovému mě nikdo nemusí dvakrát pobízet. Víno bylo výtečné a preclíky byly snad úplně nejlepší, jaké jsem v tomto kraji zatím ochutnal. Je tady fakt děsně fajn, super dovolená, ještě lepší, než jsem čekal. Zatraceně jsi zaváhal, kámo. Vzpomněl jsem si na svého spolužáka Romana, kterého jsem několik týdnů lanařil, aby sem jel se mnou. Marně.

„Hrabe ti?“ utrhl se na mě, když jsem se ho asi po třetí snažil přesvědčit. „Co bych tam asi tak dělal?“

„Co asi tak? Chytal myši těžko,“ neodpustil jsem si ironii. „No, neblbni, prostě jako vždycky. Coural po přírodě i po památkách – a obojí je tam dost pěkné…“

„Pch,“ zatvářil se znechuceně. „Neřeknu, kdyby šlo o zámky na Loiře…“

„To by stálo dvakrát tolik, ne-li víc,“ skočil jsem mu do řeči. „Cesta na délku skoro dvojnásobná a ve Francii je pěkně draho. Přitom ty hrady a zámky kolem Rýna nejsou o nic horší a příroda je tam možná ještě pěknější, než kolem Loiry. Navíc zrovna koncem září bývá na Rýně vinobraní.“

„Brr, germánský vína!“ zaškaredil se znovu.

„No jen se neošklíbej, to, co se pěstuje tam podél Rýna, není o nic horší, než to naše na Pálavě. Třeba ten jejich schwarz ryzlink je dost proslavený, ale u nás ho prakticky neseženeš. A když budeš přímo tam a ještě v době vinobraní… to by v tom byl čert, aby nějaký super vzorek jeden neochutnal…“

„Jenže ti lidi,“ vedl pořád svou opoziční. „Víš, jak jsou Germáni protivní, namyšlení a vůbec.“

Zkrátka jsem neměl šanci rozmluvit mu jeho fixní ideu, že vinobraní v jihozápadním Německu bude – na rozdíl od takového vinobraní v Burgundsku nebo Provenci – ukrutná nuda nebo něco ještě horšího. Tak jsem to nakonec vzdal a jel sám. No, kdo chce kam, pomozme mu tam.

Nemohl jsem si stěžovat vůbec na nic. Počasí mi neobyčejně přálo, tak nádherné babí léto nebylo snad několik let. Po celé dny obloha takřka bez mráčku, pouze po ránu a navečer se kolem řeky valily chuchvalce mlhy, které beztak překrásným okolním scenériím dodávaly patřičně romantický nádech… No, vyplácal jsem už dvě karty, každou po dvou stech padesáti snímcích – a stále bylo co fotit. Kdybych to na vlastní oči neviděl, málem bych neuvěřil. Sice jsem nikdy hudbu Richarda Wagnera moc nemusel, ale jestli ho inspirovalo tohle… Zkrátka, když jsem se tak kolem sebe díval, dával jsem si závazky, že na „Prsten Niebelungů“ do Národního určitě po návratu zajdu.

A místní lidé mě taky velmi příjemně překvapili. Ani zdání povýšenosti a na rozdíl od zkušeností s mnohými z našich domácích podnikatelů – či spíše podnikavců – nemůžu rozhodně říct, že by byly noclehy v těch zdejších penzióncích a jídla v okolních hospůdkách pro kapsu českého studenta nedostupné. Kdybych trávil konec prázdnin v Krkonoších, utratil bych určitě víc. Dokonce ani ty ochutnávky na vinařských slavnostech nebyly až taková drahota, jak by jeden čekal. Tak na co bych mohl ještě nadávat?

„A co ty ohyzdný studený Němky? Vždyť se na ně nedá koukat. Tam pokud potkáš hezkou ženskou, tak ať visím. Leda, že by to byla Češka. A kvůli tomu přece nemusíš jezdit kamsi ke všem čertům na Rýn,“ vzpomněl jsem si na Romanův poslední zásadní argument.

Kruci, tak v tomhle měl teda přece jen pravdu, musel jsem chtíc nechtíc připustit. Za celých deset dnů jsem se opravdu nesetkal s dívkou, kterou by i při hodně velké nadsázce bylo možné nazvat hezkou. Jo, tohle je podstatná vada téhle dovolené, to se musí zapít. Natáhl jsem se po skleničce a pořádně si přihnul.

„Bitte, noch einmal weinkrug?“ ozval se nade mnou melodický hlas.

Podíval jsem se za tím hlasem a málem jsem se zbytkem vína zadusil. Nevím, jak popsat stvoření, které stálo s několika džbánky v ruce u mého stolu a tázalo se mě, zda si dám ještě. „Krásná víla“ je po čertech nepřesný pojem. Ke všemu byla ta dívka oblečená v nějakém zdejším dirndlu, nikoli v rozevlátém rouchu z mlžných šátků, co prý víly obvykle nosí. A pokud si dobře vzpomínám na pohádky, víly taky nepobíhají jako číšnice mezi stoly v hospodách. Ale je-li krása hlavním atributem víly, musela to být jedině víla. Plavovlasá a s očima modřejšíma, než obloha odrážející se ve vodách Rýna. A utopit by se v hlubinách těch očí dalo stejně snadno, jako v tom Rýně…

Tak to aby si Roman začal chystat pomalu provaz, blesklo mi najednou hlavou, protože o německé národnosti dotyčné se nedalo pochybovat. V tom místním kroji vypadala, jako by se s ním nejspíš už narodila. Typičtější Němku bych prostě nenašel snad ani v nějaké nacistické příručce o tom, jak má vypadat správná árijská žena. Silné zářivě žluté copy jí spadaly přes hrudník a končily až kdesi pod pasem. Obočí a dokonce i řasy měla stejně plavé jako vlasy, rty pouze jemně růžové a pleť velmi bledou, ale přes to její obličej ani náhodou nepůsobil nevýrazně. A to přitom – jak jsem si všimnul – neměla na tváři ani stopu po líčidle.

Musel jsem se nejspíš tvářit dost hloupě, jak jsem tam na ni několik minut beze slova zíral a než jsem se zmohl na to, že jsem ze sebe vykoktal aspoň to: „Ja, danke“. Ale ona vypadala, jako by si toho vůbec nevšimla. Pořád se zářivě usmívala, pak přede mne postavila nový džbánek a – je to otřepané klišé, já vím, ale jinak se to fakt říct nedá – jako vítr se rozeběhla k dalším hostům. Pohybovala se po sále jako by tančila.

Nevím, jak dlouho jsem ji pozoroval, ale z ničeho nic seděla u mého stolu. Ani nevím, jak jsme se dali do řeči a o čem jsme vlastně spolu mluvili. Nepamatuji si z toho nic. Absolutně nic. Jen to, že jsem jí slíbil, že na ni počkám dokud nebudou zavírat a pak že odejdeme spolu. Ptáte se kam? Vážně nevím. A ani mě to nezajímá. Podstatné pro mě je pouze to, že budeme spolu.

***

Všichni hosté už odešli, jen já tu ještě sedím a čekám. Nikdo mě nevyhání. Stará paní, co rovná židle a vytírá podlahu, si mě vůbec nijak nevšímá. Skoro jako kdybych tu vůbec nebyl. Snažím se s ní prohodit pár vět, ale neodpovídá mi. Třeba je hluchá…

Vína jsem tento večer vypil trochu víc, než obvykle, ale nezdá se mi, že bych byl opilý. Naopak, snad ještě nikdy jsem tak jasně nevnímal. Vidím každý suk na prkenné podlaze, každý letokruh na stole před sebou… Z nedostatku jiné zábavy je počítám. Kde je? Konečně! Najednou stojí u otevřených dveří a mává na mě, abych taky šel. Jakmile se zvednu od stolu, vyběhne ven. Běžím za ní, ale musím zvolnit, abych se o něco nepřerazil. Venku není vidět málem na krok. Musí být už hodně po půlnoci, ale neběžím do obvyklé černé tmy bezhvězdné noci. Ta tma je bílá. Je to mlha, neuvěřitelně hustá mlha, která nejspíš během noci přišla od řeky.

Vidím před sebou její copy. Září v tom hustém mléčném oparu jako dvě jasná slunce. Zdá se mi, jako by se kolem nich rozlévalo slabé světlo. Nepochopitelné…

Počasí se oproti podvečeru výrazně zhoršilo. Cítím, že se kolem mě zvedá poměrně silný vítr. Rýn někde dole pode mnou hlasitě hučí, vítr mi sviští kolem uší, ale i přes tento hluk jasně slyším její překrásně modulovaný hlas. Volá mne. Zase se rozeběhnu. Za ní.

Mlha už mi nevadí, její hlas mě spolehlivě vede. Je kousek přede mnou, ale pořád mi uniká. Utíkám stále rychleji. A vítr sílí. Její copy vlají v tom větru přímo mně před nosem. Jenom kousíček, na dosah ruky… Ještě jeden dva skoky… Natáhnu se. Krok kamsi do prázdna. Já… padám!

Najednou mám pocit, že mi cosi strašně významného uniklo. Musím si na něco vzpomenout, je to životně důležité. Na něco, co mi řekla. Cosi se mne zeptala. Řekla to takovým zvláštním tónem… Vlastně ne… to to nebylo. Jen se vyptávala, jestli s ní opravdu chci jít. To přece nebylo nic nenormální. Holky se občas takhle potřebují ubezpečit, jestli to jeden s nimi míní vážně. Samozřejmě jsem na to taky odpověděl, že ano. Ale pak… hned potom řekla něco divného. Něco… o sobě. Co že to… jen… bylo? Už vím!

Autor: Darth Zira

Vědci se občas opravdu nemýlí. Uprostřed nám známého vesmíru skutečně je obří černá díra. Vědci (a už vůbec nikdo jiný) ovšem nevědí ba ani netuší, že tato černá díra je mnohadimenzionální a zasahuje do míst, která lze jen těžko popsat. V některých případech jsou to paralelní vesmíry, nekonečné množství dalších a dalších více či méně zdeformovaných verzí naší vlastní reality, ovšem v jiným případech lidská řeč zkrátka nemá vhodná slova k vyjádření toho, kam by se taky z této černé díry dalo dostat.

To ale není až tak podstatné. Za prvé i kdyby člověk náhodou přežil průlet tou černou dírou, v těchto nepochopitelných místech by stejně jeho tělo nevydrželo pohromadě ani pikosekundu. Starat se „co to je a jaké to je“ je tudíž naprosto zbytečné.

Navíc samo zkoumání oné „vstupní brány“, tedy té černé díry, by bylo neporovnatelně zajímavější. Věřte nebo nevěřte, ale jedná se o sídlo firmy. Vím, že to zní naprosto šíleně, ale tuto černou díru si pro sebe vybudovala akciová společnost vlastnící a spravující všechny tyto paralelní vesmíry i další neuvěřitelné reality – či spíše nereality?

Zkusme si teď na moment představit, že bychom se mohli na chvíli podívat do tohoto největšího a zároveň nejpřísněji střeženého firemního ústředí ve všech známých i neznámých, možných i nemožných vesmírech.

Naše smysly, uzpůsobené pro pouhé tři rozměry a vnímání poměrně úzkého rozsahu elektromagnetického vlnění, by samozřejmě nemohly postřehnout ani zlomek skutečné podoby tohoto zvláštního místa a jeho obyvatel. Přesto by vůbec nebylo nezajímavé je vidět.

Takže vzhůru na exkurzi do ústředí Věčnost, a. s.!

***

Jako první je třeba upozornit na jeden ne až tak nepodstatný detail. Vzhledem k našemu omezenému vnímání reality každý pozorovatel uvidí něco dosti odlišného. Podoba schodišť, chodeb, sálů, kanceláří i reprezentačních prostor, kterou kdokoli z nás uvidí, bude závislá především na naší představě o tom, jak by takové sídlo velmi mocné společnosti mělo vypadat.

Staromilci tak budou obdivovat perské koberce, vyřezávaný mahagonový nábytek, plátna starých holandských mistrů, antické sochy, vzácné gobelíny, benátská zrcadla a křišťálové lustry, jiní budou tajit dech nad oslnivě zářící podlahou z leštěného mramoru a stěnami obloženými malachitem, jantarem, azuritem a dalšími polodrahokamy, fantastové spatří neuvěřitelné futuristické konstrukce ze skla a  dosud neznámých slitin, vášniví lovci spatří na stěnách paroží a na odpočívadlech vycpané lvy, tygry a zebry… zkrátka každý si přijde na své.

Pokud jste se už dostatečně vynadívali, můžeme pokračovat dále. Už asi nikoho z vás nepřekvapí, že i zdejší personál bude nabývat podob dle představ jednoho každého. Ouředníkové v klotových rukávech c. k. monarchie, sexbomby v kostýmcích od Diora, důstojní gentlemani v oblecích a s buřinkami, osoby v tógách, skafandrech, nejroztodivnějších uniformách nebo třeba úplně bez šatů – jak je každému libo.

A nyní se otvírají dveře hlavního zasedacího sálu. Za několik okamžiků zde proběhne schůze správní rady.

Už přicházejí!

Jako první její předseda, generální ředitel a majoritní akcionář v jedné osobě, sám Všemohoucí. Usedá do křesla uprostřed stolu. Po jeho pravici se usazují archandělé Gabriel a Rafael, nalevo od něj pak zbývající dva členové správní rady Michael a Uriel.

Je tradicí, že jednání se s hlasem poradním vždy účastní někdo z dozorčí rady. Ani dnešek není výjimkou, poněkud neobvyklé je však to, že je přítomno kompletní trio jejích členů. Zpravidla se totiž na schůze dostavuje pouze předseda Lucifer. Dnes však křesla naproti Všemohoucímu obsazují i Belial a Semmael.

Může to znamenat pouze dvě věci: Belial a Semmael zcela mimořádně nemají nic rozumnějšího na práci nebo je tato schůze neuvěřitelně důležitá…

Počkejme a uvidíme.

„Naše tržby poklesly o 5% zcela nepochybně kvůli těm stížnostem na chybu v systému Vesmír7846.2. Už se ji podařilo odstranit, Michaeli?“ zeptal se Všemohoucí a podle hlasu se zdál být dost rozladěný.

Ono není divu, při objemech obchodů Věčnosti se při 5% jednalo o ztrátu takových peněz, které si nikdo z nás nedovede představit.

Pochopitelně, jak věděli už židovští rabíni, pro Všemohoucího je miliarda dolarů to, co pro nás jediný cent, jenže dobrý obchodník nerad zbytečně přichází byť i jen o ten zdánlivě zanedbatelný peníz. A Všemohoucí je velmi dobrý obchodník. Asi ten úplně nejlepší, jaký jen může existovat.

„Celá moje a Urielova sekce na tom pilně pracuje, to se můžete spolehnout. Už brzy to budeme mít,“ snažil se svého šéfa uklidnit.

„Vážený kolego,“ ozval se velmi jízlivým tónem Lucifer. „Vaše analytické oddělení je úplně k ničemu, to tady ví už dávno úplně každý. A odbor vnitřní bezpečnosti a auditu, kterému vládne zde kolega Uriel, není o nic efektivnější. Jenomže námi navrhovaná reorganizace…“

„Návrh reorganizace, který na minulé schůzi předložil Semmael, byl naprosto nesmyslný,“ vložil se do toho překotně Gabriel, který by sice za jiných okolností docela rád svému největšímu soupeři otloukl o hlavu cokoli, ale pány z dozorčí rady prostě neměl rád. Měl totiž takový nepříjemný dojem, že šéf na jejich rady dá více, než na ty jeho. Což se mu nelíbilo natolik, že byl ochoten se pro tentokrát spojit i se svým úhlavním sokem.

„Opravdu?“ ironickým tónem položil řečnickou otázku ten, o kterém byla právě řeč. „Všechna oddělení podléhající přímo nám podle těchto pravidel fungují a výsledky jsou jednoznačné. Mohu předložit…“

„Pánové!“ ozval se teatrálně unaveným tónem Všemohoucí. „Vaše žabomyší spory nám s řešením tohoto problému nijak nepomohou.“

„Když dovolíte, pane předsedo…“ nedal se Lucifer. Byl šéfův hlavní oblíbenec a tak si mohl dovolit o něco více než druzí.

„Kdyby mě kolega Gabriel tak neomaleně nepřerušil–“

Neláska mezi Gabrielem a Luciferem byla opravdu vzájemná a útoky mezi nimi vždy velmi osobní.

„Kdyby mne nechal mluvit dál, tak by se toto shromáždění dozvědělo, že mnou řízená sekce – byť to vůbec není její povinností,“ neopomněl zdůraznit, „zjistila, kde došlo k chybě.“

V místnosti to překvapeně zašumělo.

„Ano, pánové, je to tak,“ zamával složkou naditou papíry. Když dovolíte, objasní vám to můj zástupce Belial.

„Špatné fungování Vesmíru7846.2 způsobuje drobná chyba v jednom z jejích dílčích podsystémů Ta chyba je tak nepatrná, že si jí nedokázali zatím všimnout ani nejlepší odborníci od pana kolegy Michaela. Otázkou pak je, zda na jím řízených sekcích pracují opravdu ti praví,“ neodpustil si ani on rýpnutí, ale pokračoval překotně dál, aby mu někdo neskočil do řeči: „Jedná se tady o tohle–“

Položil před sebe papír a ukázal prstem na nepatrný bod.

„Soustava hvězdy zvané Slunce. Konkrétně tedy její třetí planeta, ale tu zde neuvidíte, to bych sem musel donést miliardkrát zvětšené plány chybného sektoru.“

„Není třeba,“ netrpělivě mávl rukou Všemohoucí. „Bez zbytečných detailů – co navrhujete?“

„S Vesmírem7846.2 by za normálních okolností nebylo třeba nic dělat, stačilo by nahradit chybnou sekci ze záložní kopie.“

„Tak přemažte tu chybu záložní kopií! Takovéhle technické detaily by se přece vůbec na schůzích vedení neměly řešit,“ rozčílil se Všemohoucí.

„Víte, šéfe,“ vzal si znovu slovo Lucifer. „Problém je v tom, že někteří podřízení pana kolegy Gabriela nejsou dostatečně vytížení a tím pádem se nudí.“

„Kolega“ zněl obzvláště jedovatě a kdyby archanděl Gabriel mohl, Lucifera by na místě uškrtil. Jenže tím by Všemohoucího hodně, ale opravdu hodně, naštval, takže si nechal zajít chuť a svůj vztek si raději vybil na tužce, ze které po pár vteřinách mnoho nezbylo.

„Dotáhli si do práce tu bezduchou střílečku Brána do Valhally,“ pokračoval klidně Lucifer a tvářil se, že pohled kolegy Gabriela neviděl. „Hrají ji tady po vnitropodnikové síti většinu pracovní doby. To by ovšem nebylo to největší neštěstí, ale jako prostředí, ve kterém ji spustili, použili právě tu záložní kopii Sluneční soustavy, o kterou nám jde. Máme navíc důvodné podezření, že to stejné udělali i s hrou Olymp ještě před dokončením Vesmíru7846.2 a právě proto se systém Sluneční soustavy začal po čase chovat nestandardně.“

„Tím chcete říct přesně co?“ zeptal se Uriel, který byl – jako ostatně většina expertů přes bezpečnost – poněkud natvrdlý.

„Co asi tak?“ obrátil Semmael oči v sloup nad tou tupostí. „Že zkrátka a dobře nemáme k dispozici žádnou kopii Sluneční soustavy, o které bychom mohli zodpovědně říct, že za budoucí vývoj tohoto subsystému v rámci Vesmíru7846.2 ručíme.“

„Co budeme dělat?“ ozval se zoufale až dosud mlčící Rafael. „Zákazníci žádají odstranění závady a pokud nechceme, aby příští kvartál poklesly tržby o polovinu, musíme jim servis poskytnout.“

„To vím taky,“ zavrčel Belial.

„Nějaké návrhy, pánové?“ rozhlédl se Všemohoucí po shromážděných.

Nikdo se k odpovědi neměl.

Gabriel měl oči sklopené do klína a přemýšlel, o kolik procent prémií přijde kvůli poklesku svých podřízených a sliboval jim všem v duchu, že si to šeredně odskáčou, Rafael měl před očima černé scénáře soudních sporů o náhradu škody, ale jak jim předejít ho nenapadalo, Michael se snažil tvářit, že usilovně přemýšlí, a Uriel se pokoušel o totéž, ale šlo mu to podstatně hůř.

No jistě, zase budu muset něco vymyslet já, vztekal se v duchu Lucifer, a když z toho bude průser, tak se budou všichni vozit po mně.

Pochopitelně poněkud přeháněl, protože i přes množství průšvihů, na nichž měl lví podíl, byl pořád šéfův hlavní oblíbenec. O výši jeho platu si všichni ostatní mohli leda tak nechat zdát a málokdo by si dokázal vzpomenout, kdy mu bylo strženo z mimořádných odměn jediné promile. Proto se osmělil jako první.

„No, já bych zkrátka riskl zaplátovat to tou záložní kopií,“ pokrčil rameny.

„Logické, ale poněkud nebezpečné,“ ozval se vždy opatrný Rafael.

„Tak podívejte,“ vzal si Lucifer znovu slovo. „Za první nám jiná možnost nezbývá, za druhé není jisté, že se ta zkopírovaná Sluneční soustava opravdu bude chovat nestandardně, a za třetí i kdyby, tak bude chvíli trvat, než si toho zákazníci všimnou. Do té doby snad naši vývojáři – když se teda přestanou flákat a pařit hry v pracovní době,“ neodpustil si ještě poslední šťouchanec do kolegy Gabriela, „– zvládnout vytvořit úplně novou verzi Vesmíru a my si můžeme dovolit případným nespokojeným zákazníkům verzi 7846.2 bezplatně vyměnit za verzi 7846.3.“

Všemohoucí na ta slova souhlasně přikývl. Nikdo jiný už proti tomuto řešení nic nenamítal, ačkoli Michael a zejména Gabriel by strašně rádi byli proti, jenže to by museli přijít s nějakým vlastním řešením. Které neměli.

Hlasování bylo proto pouhou formalitou.

***

V poledne 14. dubna roku, který pozdější historikové označí za čtyřicátý čtvrtý před Kristem, do přístavu na Tibeře připlula loď. Na její palubě byl narychlo povolaný osobní lékař egyptské královny, který přímo z mola pospíchal do jedné z honosných vil města na sedmi pahorcích. Vznešeného Gaia Iulia Caesara sužovala příšerná bolest zubů, která mu bránila v tom, aby se mohl zúčastnit zítřejšího jednání Senátu.

Jenže egyptští lékaři jsou mistři nad mistry. Druhého dne otok zmizel a ten, kterého jednou budou zvát božským, zamířil na zasedání.

Z hlediska uživatelů Vesmíru7846.2 za pouhých několik vteřin na to se rozezněly zvony v ospalém a ničím nezajímavém maloměstě na řece Inn. Manželský pár, který již přestával doufat v potomka, si odnášel z kostela chlapečka, kterému bylo před chvíli při křtu dáno jméno Adolf.

Autor: Darth Zira