daně – Magazín Mensa

Dotace – novodobý mor

Redakce — Sat, 12 Jul 2008 00:36:27 +0000

Podpora bydlení

Dotací je příspěvek na stavební spoření, který je poskytován selektivně – pouze klientům stavebních spořitelen, nikoli osobám, které spoří jinde. Zvýhodňuje tedy tyto klienty oproti jiným a zvýhodňuje stavební spořitelny proti jiným finančním institucím. Formou dotace jsou příspěvky k hypotečním úvěrů, daňové odpočty hypotečních úvěrů i úvěrů ze stavebního spoření, příspěvky z Fondu rozvoje bydlení na výstavbu obecních bytů, novomanželské půjčky, dotace na družstevní výstavbu. Dotací není příspěvek na bydlení – v tomto případě jde o sociální dávku. Celkem na dotacích na podporu bydlení zaplatí každý ekonomicky činný občan ČR v průměru 6 tisíc ročně (bez započítání nákladů na administrativu) a pak podle různých selektivních kritérií dostanou někteří (u stavebního spoření patrně většina) část zpět, vybrané skupiny osob pak dostanou zpět víc, než zaplatily. Nutno podotknout, že nebýt u stavebního spoření dotace, účastníků by bylo mnohem méně a nebylo by potřeba jim něco „vracet“.

Dotační systém se v Evropě nesmírně rozbujel. Odůvodňován bývá samými ušlechtile znějícími argumenty, jako solidarita, rozvoj občanské společnosti, boj proti diskriminaci, podpora drobného podnikání, ovšem ve skutečnosti jde prostě o filozofii „nesvéprávného občana a moudré vrchnosti“. Občanovi (firmě) se jeho peníze seberou a úřad rozhodne, na co a za jakých podmínek budou použity. Je třeba jasně rozlišit nezbytné finanční prostředky na provoz státu a finanční prostředky, přerozdělované formou dotací. Je možné vést debatu o rozsahu, v jakém se na životě občanů bude stát finančně podílet, na míře financování veřejných statků nebo nutné obsluhy státu – ať už jde o armádu, policii, parlament, školství, základní infrastrukturu nebo na druhé straně třeba o míru sociální pomoci potřebným. Společenský souhlas bude v různých zemích odlišný – záleží na místních zvyklostech, celkové atmosféře, prioritách občanů. Pro Francouze je státní podpora umělecké tvorby samozřejmostí, pro Američana je něco takového nepředstavitelné. Ovšem existuje-li společenská dohoda a jasná rozpočtová pravidla, je to v pořádku. Jakmile do hry vstoupí rozhodování úředníka – ať už jde o komisi, ministerstvo či jakýkoli jiný orgán, je to špatně.

Ve skutečnosti totiž jde vždy o to, že kdo vládne penězi, má moc. Čím více peněz přerozděluje stát či jiná entita, tím větší moc má. Je to pravý opak dobrovolného sdružování finančních prostředků na dosažení společného cíle. Neboli systému individuálního rozhodování vždy na nejnižším možném stupni v řetězci občan – obec – region – stát – EU. Rozdíly těchto dvou systémů poněkud připomínají rozdíl mezi americkou ústavou a návrhem ústavy pro Evropu. Zjednodušeně – zatímco americká ústava se řídí zásadou, že na vyšším stupni se rozhoduje pouze to, co je delegováno ze stupně nižšího, evropská vychází z opaku – na nižším stupni se rozhoduje o tom, co dovolí stupeň vyšší.

Důsledkem dotačního systému jsou pak nejrůznější negativní jevy – korupce, klientelismus, parazitismus různých agentur, které se přiživují na náročné administrativě, aniž by přinášely jakoukoli přidanou hodnotu, lobbistických skupin, prosazujících zájmy svých klientů na úkor ostatních, obrovská administrativa, která spotřebuje značnou část finančních prostředků na svou vlastní existenci, možnost ovlivňování politiky formou ekonomického nátlaku, což vede ke snižování míry demokracie. Cílem už není aktivně a svobodně podnikat a tvořit, ale získat dotace. Systém dotací vede k plýtvání – je třeba peníze utratit za každou cenu, i kdyby to mělo být za něco, co dotovaný subjekt ve skutečnosti nepotřebuje. K plýtvání vede i to, že ten, kdo rozhoduje, nerozhoduje o vlastních, ale o cizích penězích.

Extrémního stupně dosáhlo poskytování zemědělských dotací v rámci EU – nejen, že na ně jde 40 % rozpočtu EU, ale důsledkem je nekonkurenceschopnost evropského zemědělství, protekcionismus, celní bariéry a tudíž překážka volného obchodu, vyšší ceny pro spotřebitele, neschopnost vyrovnat se s nadprodukcí, omezování práva na svobodné podnikání atd. Celá oblast je regulována ad absurdum, zemědělci jsou zahlceni administrativou kolem žádostí o dotace, na všechno existují kvóty – úředníci určují co, kolik, za kolik, kde a kdo smí co pěstovat a vyrábět. Smrtící je tato politika pro rozvojové země, které nemohou své potraviny a výrobky dodávat na evropský trh. Špatné svědomí si EU vykupuje potravinovou a finanční pomocí, kterou zemědělství rozvojových zemí dále ruinuje. Přitom z tohoto vlaku nemůže vystoupit ani jednotlivec, ani stát, protože by dotovanému okolí nebyl schopen konkurovat. Většině lidí je už jasné, že tudy cesta nevede, ovšem rozetnutí tohoto bludného kruhu brání mocné lobby jak zemědělců, nejvíce francouzských, ale i jiných a samozřejmě úřednictva – jak unijního, tak v jednotlivých (nikoli všech) státech. Na zemědělství je nesmyslnost dotací vidět poměrně jasně. Jak je to ale s jinými oblastmi?

Položme si otázku: Má se dotovat průmysl, obchod, služby? Většina asi odpoví ne. A co drobné podnikání? Tady už to tak jasné nebude. A co teprve, přijde-li na řadu kultura, sport, sociální služby! Zkusme si odpovědět, jestli se mají dotovat domovy důchodců. Váhání bude asi pořád větší, podíl ano se bude zvyšovat. Proč?

Prostě proto, že jsme si zvykli. Jakmile jde o „ušlechtilé“ záležitosti, souhlas s dotacemi se zvýší. Ať si někdo zkusí vyslovit názor, že domovy důchodců dotace nepotřebují!

Nepotřebují. Neexistuje oblast, kde by byly dotace nezbytné. Cokoli, co je nutné financovat z veřejných prostředků, může být financováno podle předem daných jasných a zákonem stanovených pravidel. Řetězec občan – obec – region – stát může být vždy respektován. Existuje-li konečný uživatel – a ten existuje v drtivé většině případů – má být financován on. Ať už je konečným uživatelem žák, bezmocná osoba, opuštěné dítě. Lidem (potažmo obcím) je třeba ponechat co nejvíce peněz v jejich kapse, aby se mohli sami rozhodnout, co je pro ně důležité.

Je třeba přestat deformovat trh jakýmikoli subvencemi. Místo dotací na tvorbu pracovních míst je třeba uvolnit trh práce, deregulovat nájemné a nechat vzniknout funkční trh s byty. Namísto diskriminačních investičních pobídek je třeba snížit daňovou zátěž, zjednodušit pravidla pro podnikání, uvolnit trh práce, podpořit vzdělání a zajistit vymahatelnost práva.

Ochrana přírody je důležitá a je potřeba. To ale neznamená, že je potřeba dotovat výrobu mnohonásobně dražší energie z větrných elektráren. Daleko účinnější metodou jsou investice do vědy a výzkumu – tam je naděje, že bude nalezeno řešení, které skutečně pomůže. Dotacemi dosáhneme pravého opaku, protože ty naopak finanční prostředky z oblasti výzkumu odvádějí. Jak státní (použijí se na dotace), tak soukromé – dotované subjekty nemají zájem na změně pro ně momentálně výhodného stavu.

Domovy důchodců

Stáří není nic, co by člověka postihlo nepředvídatelně. Každý ví, že bude stárnout, sil mu bude ubývat a bude potřebovat pomoc od mladších. Může se tedy postarat, a to libovolným způsobem. Jestli si na potřebné služby našetří nebo vychová několik dětí, které se postarají osobně nebo přispějí finančně, je jeho věc. Pokud starý člověk dá přednost pobytu v domově pro seniory, pak si má pobyt platit stejně, jako si platí nájemné, služby a stravování doma. Stejně tak by měl být schopen platit za běžnou péči. Pokud schopen není, je to záležitost dávek sociální pomoci, poskytovaných obcí, která mimo jiné zjišťuje majetkové poměry žadatele o dávku.

V mnoha zemích se lidé, když zestárnou, rozhodnou prodat svůj dům nebo byt a odstěhují se do nějakého penzionu, kde je o ně postaráno. Náklady platí z důchodu a peněz utržených za prodaný majetek. U nás je obvyklé, že dům či byt se daruje dětem a původní majitel zůstane závislý na podpoře od státu (čti: daňových poplatníků), protože „je starý a nemá žádný majetek“. To je situace, která není v pořádku.

Něco jiného je péče o bezmocné osoby, kde by měl být zaveden adresný příspěvek na bezmocnost podle stupně bezmocnosti. Bezmocná osoba se pak může sama rozhodnout podle osobní situace a priorit, komu za péči zaplatí – jestli nějakému ústavu, profesionální pečovatelce nebo rodinnému příslušníkovi.

Nedůstojné doprošování se o umístění v „domově důchodců“ a postavení nesvéprávného pacienta by mělo vzít rázný konec a změnit se v postavení platícího klienta, kterého je nutno si vážit a nabízet mu služby na úrovni.

Vyšlo na Peníze.cz

Autor: Kateřina Havlíčková

Důchodová reforma metodou komplementární konverze (3K) – část druhá

Redakce — Fri, 11 Jul 2008 00:53:09 +0000

I. Invalidní důchody

1. Invalidní důchody v novém systému

Invalidita bude pojištěna u zdravotních pojišťoven, a to na 40 % vyměřovacího základu a pojištění spoření na stáří. K tomu bude mít invalida rovnou dávku.

Pojistné se bude na zdravotní pojišťovny převádět postupně tak, jak budou v novém systému invalidé přibývat a ve starém ubývat. V prvním roce 0,2 % bodu z celkového pojistného 28 % vyměřovacího základu. Cílová sazba závisí na rozsahu pojištění. Pokud by bylo pouze základní pojištění, dá se předpokládat konečná sazba 2 % vym. základu.

Pojištění bude vždy obsahovat invalidní důchod ve výši 40 % vym. základu a k tomu pojištění spoření na stáří. To znamená, že pojišťovna bude za invalidu platit příslušné procento z příjmu před vznikem invalidity, které měl pojištěnec na spoření na stáří (podle ročníku narození). Pokud bude spoření do fondů povinné, bude platit fondu. Pokud bude dobrovolné, bude platit přímo pojištěnci spolu s invalidním důchodem.

Navíc pojištění může a nemusí obsahovat pojištění vyživovaných dětí – částku odpovídající životnímu minimu nezaopatřeného dítěte, vzhledem ke ztrátě možnosti pojištěnce dítě živit.

Pojištění spoření na stáří a výživy dítěte by mělo být propláceno v plné výši, pokud invalida nemá žádné příjmy, pokud bude pracovat, mělo by se proplácet zčásti, v poměru, v jakém se snížil příjem pojištěnce po vzniku invalidity (předcházející příjem by byl indexován růstem mezd). Proplácelo by se jednou ročně, po podání daňového přiznání. Invalidní důchod by byl proplácen v plné výši vždy.

Pojištění pro případ částečné invalidity by mělo být pouze dobrovolné. Částečný invalida by měl automaticky pouze rovnou dávku. Dobrovolné pojištění částečné invalidity by bylo rovněž u zdravotních pojišťoven, rozsah plnění podle dohody, maximálně 20 % vyměřovacího základu, doplácení spoření na stáří a výživy dítěte podle poměru předcházejícího a současného příjmu ve výši 1/2.

2. Staré invalidní důchody

Již přiznané invalidní důchody by se vyplácely podle dosavadních pravidel. Invalida by si mohl vybrat, jestli zůstane ve starém systému (nebude mít rovnou dávku a pokud pracuje, nebude mít nižší pojistné) a při dosažení důchodového věku dostane starobní důchod podle starých pravidel.

Nebo by dobrovolně přestoupil do nového systému, dostával by invalidní důchod nadále, k tomu rovnou dávku a měl by snížené pojistné a při dosažení důchodového věku by dostal DD jako ostatní.

3. Nové invalidní důchody pro osoby starší 50ti let, které nevstoupí do nového systému

Dostali by invalidní důchod podle starých pravidel, vztahovaly by se na ně parametrické změny PAYG systému.

4. Invalidé z mládí

Tito lidé vůbec nevstupují do pojišťovacího systému. Nemají tudíž možnost se připojistit, nemají žádný vyměřovací základ, z něhož by bylo možné stanovit výši invalidního důchodu. Měli by mít nárok na celoživotní dávku, vztaženou k výši průměrné mzdy. Návrh: 40 % průměrné hrubé mzdy plus rovná dávka v případě plné invalidity a 15 % plus rovná dávka v případě částečné invalidity.

II. Parametrické změny invalidních důchodů

Nově přiznávané částečné invalidní důchody by byly buď paušální ve výši rovné dávky nebo stejné jako dosud, ale základní výměra ve výši 1/2 základní výměry plných invalidních důchodů.

III. Vdovské a vdovecké důchody (VD) – parametrické změny

Nové VD by byly paušální, ve výši rovné dávky. Nárok na VD z důvodu péče o bezmocnou osobu a vlastní invalidity by zanikl. VD z důvodu věku: věková hranice by se posouvala každoročně o jeden rok – nejdříve pouze u žen, až by se srovnala s věkovou hranicí u mužů, tak obojí. Po dosažení věkové hranice 65 let by se zkracovala ochranná lhůta rovněž každoročně o 1 rok. V předem stanoveném termínu – doporučeno rok 2020 – by zanikl nárok na souběh VD a starobního důchodu, po dosažení důchodového věku by byl nárok pouze na starobní. Na každou ovdovělou osobu by se vztahovala pravidla, platná v roce ovdovění (nikoli pravidla, platná v roce vzniku nároku na VD).

Cílový stav: VD ve výši rovné dávky.
Nárok:
Rodič dítěte do 15 let
Rodič postiženého dítěte do 18 let
Rodič dítěte do 3 let, jehož druhý rodič zemřel, i v případě, že se nejedná o manžele (jde o náhradu vyživovací povinnosti zemřelého rodiče vůči druhému rodiči).
Každá ovdovělá osoba jednorázový důchod ve výši dvanácti rovných dávek.

IV. Sirotčí důchody

Sirotčí důchody by se vyplácely ve výši životního minima dítěte za každého zemřelého rodiče. (Oboustranný sirotek do 18ti let by měl 2x ž.m. plus 1/2 ž.m. jako rovnou dávku pro dítě, nad 18 let (student) 3x ž.m.)

V. Rovná dávka

Rovná dávka bude základním kamenem sociálního systému. Bude na ni mít nárok každý s výjimkou osob, které nevstoupí do nového systému (týká se osob nad 50 let a současných invalidů). Výše rovné dávky osoby nad 18 let bude životní minimum jednotlivce, u dítěte do 18ti let 1/2 životního minima podle věku dítěte.
Proplácet se bude:

u zaměstnanců přes zaměstnavatele – formou odpočtu z daně, příp. formou doplatku (negativní daň)
u OSVČ – odečtou si ji z daňové povinnosti, příp. budou nárokovat doplatek od FÚ (v prvním roce po zavedení bude zohledněna ve výši záloh)
ostatní – od místně příslušného FÚ (po registraci)

Rovná dávka je určena především na připojištění pro krizové případy (nemoc, částečná invalidita, úmrtí živitele) a na spoření na stáří a pro případ nezaměstnanosti. V principu jsou na spoření na důchod určeny 2/5 rovné dávky, ostatní podle uvážení příjemce.

V případě nemoci, nezaměstnanosti, částečné invalidity, po skončení transformace i v důchodovém věku bude rovná dávka jedinou nárokovou dávkou. Ostatní bude na osobním rozhodnutí každého, jak se připojistí. Pro případ plné invalidity bude každý, kdo má příjmy za práci, povinně pojištěn.

VI. Dávky státní sociální podpory

Systém státní sociální podpory zanikne. Přídavky na děti budou obsaženy v rovné dávce na dítě. Porodné budou vyplácet pověřené úřady – zašlou šek spolu s rodným listem dítěte. Pohřebné totéž, bude-li zachováno. Dávky pěstounské péče zaniknou, vznikem systému dávek podle stupně bezmocnosti budou nadále propláceny jako mzda, a to sociálními odbory pověřených obecních úřadů. Příspěvky na bydlení a nové adresné příspěvky na nájemné budou propláceny po předem určenou dobu – 10 let – s tím, že budou v prvních třech letech vypláceny ve výši 100 %, poté každý rok snižovány o 10 % bodů, až 10. rokem zaniknou. Proplácet je budou pověřené obecní úřady.

VII. Dávky sociální péče (zákon o sociální potřebnosti)

Zůstanou zachovány při zachování pravidla posuzování skutečné potřebnosti žadatele, uplatňování přednosti vyživovací povinnosti blízkých osob před dávkami atd.

Změní se „nároková“ část – dnes se v rámci systému sociální péče vyplácí rozdíl mezi příjmem rodiny a jejím životním minimem. Toto by mělo zůstat zachováno v případech, kdy všichni dospělí neinvalidní členové rodiny pracují, studují, pečují o dítě do 3 let věku, jsou v důchodovém věku. Pokud ne, měla by být nároková pouze rovná dávka a nic dalšího. Druhou možností je existenční minimum ve výši 70 % životního minima rodiny.

Jestliže tedy nezaměstnaný otec rodiny začne pracovat, bude mít celá rodina nárok na doplatek do výše životního minima rodiny po celou dobu, kdy pracuje. Nebude třeba zkoumat, jestli práci nemůže najít nebo se mu jen nechce.

VIII. Péče o bezmocnou osobu

Ne každý invalida je bezmocný, ne každý bezmocný je invalida. Invalidní důchod je určen na úhradu životních nákladů invalidy, nikoli na péči jiné osoby. Z toho plyne, že každá osoba, která potřebuje cizí péči, by na ni měla dostat příspěvek na bezmocnost podle stupně bezmocnosti. Dále pak to, že by měla ze svého hradit stravování a ubytování i v případě, že žije v ústavu. Je třeba zrušit všechny dotace ústavům sociální péče. domovům důchodců a domům s pečovatelskou službou, denním stacionářům atd. a namísto toho zavést příspěvek na bezmocnost. 5 stupňů bezmocnosti – od občasné potřeby asistenta až po 24hodinovou nepřetržitou péči (těžce retardované děti, pokročilé stádium Alzheimerovy choroby). Postižený, popř. jeho zákonný zástupce, se sám rozhodne, jestli (a který) zvolí ústav nebo denní stacionář nebo domácí péči atd. Proplácet péči budou pověřené obecní úřady, které budou oprávněny kontrolovat kvalitu péče. (Druhou možností jsou zdravotní pojišťovny, které by to nejspíš zvládaly lépe, je však třeba vzít v úvahu, že mají k lidem dál.) Pro pečovatele z řad rodinných příslušníků budou platit stejná pravidla – tzn. budou dostávat plat z příspěvku na bezmocnost. Ten bude normálním zdanitelným příjmem a péče o bezmocnou osobu bude normální dobou zaměstnání. V případě těžších postižení bude pro péči nutná kvalifikace nebo alespoň základní školení a zkouška (třeba že umí píchnout injekci).

IX. Daňový systém

Pouze pro úplnost, protože s tématem souvisí. Zavedení rovné daně a zrušení odpočtů na cokoli souvisí se sociálním systémem. Namísto daňových odpočtů pro invalidy a jejich zaměstnavatele budou mít invalidé inv. důchod + rovnou dávku + příspěvek na bezmocnost. Zaměstnavatelé sníženou pojistnou sazbu na důchodové pojištění (podstatně více motivuje k zaměstnávání postižených).
Studenti budou mít místo daňových úlev a dotovaných kolejí a menz rovnou dávku.
Nebudou existovat příjmy za práci, vyjmuté z povinnosti platit pojistné – ani zdravotní, ani sociální.
Všechny daňové odpočty budou zrušeny pro všechny mladší 50ti let a pro starší, kteří přestoupí do nového systému. Pro ty, co nepřestoupí, zůstanou odpočty na hypoteční úroky a úroky ze stavebního spoření a penzijní připojištění a životní pojištění. Ostatní budou zrušeny. Nebudou mít ovšem nárok na rovnou daň, ani snížené pojistné, ani rovnou dávku.
Snížené pojistné, určené na spoření na důchod, nebude podléhat zdanění. Od daně budou osvobozeny důchody do určité roční výše jako dnes, ale důchody celkem – tedy jak státní z PAYG, tak anuita z připojištění. Každý, kdo bude pobírat anuitu, může podat jednoduché daňové přiznání (důchod za předcházející rok celkem, důchod státní, anuita z fondu X, anuita z fondu Y) a sražená daň mu do příslušné výše důchodu bude vrácena.

Březen 2005

Autor: Kateřina Havlíčková

Ruka státu v naší kapse

Redakce — Fri, 11 Jul 2008 00:11:20 +0000

Jaké je celkové zdanění – ne to, co vidíme na výplatní pásce, ani to, které se objevuje ve statistikách a mezinárodních srovnáních? Na výplatní pásce najdeme hrubou mzdu, výši odvedeného pojistného na zdravotní a sociální pojištění a daň. Víme, že zaměstnavatel k našemu pojistnému přidá ještě svoje ve výši 35 % naší hrubé mzdy a obojí pojistné a daň pošle státu, potažmo zdravotní pojišťovně. Tabulka ukazuje, kolik z celkové měsíční mzdy (tedy z celkových mzdových nákladů zaměstnavatele) se odvádí na pojistném, kolik na daních a kolik nám zůstane:

* Čistá mzda v procentech z celkové mzdy

Zůstane nám to opravdu? Co uděláme s vydělanými penězi – asi je utratíme. Koupíme si za ně výrobky a služby, na to koneckonců peníze jsou. V cenách výrobků a služeb jsou ovšem zahrnuty další daně. Nejen ty samozřejmé – DPH a spotřební daň – ale i další: clo, silniční daň, daň z příjmu právnických osob (nejdříve jsme museli my zákazníci zaplatit, aby měla firma z čeho platit daň).
V roce 2003 se podle údajů Ministerstva financí na těchto daních vybralo celkem 365 miliard. Domácnosti se na konečné spotřebě podílely přibližně 67 % (zbytek je stát a neziskové instituce). Ve skutečnosti to bude trochu víc, stát jak známo nekouří a nepije, ale pro naše účely to takto postačí. Občané tedy zaplatili 240 miliard. Kolik to je z celkových výdajů domácností je dost těžké zjistit, protože údaje jednotlivých institucí se liší. Použijeme tedy v zájmu nešíření poplašné zprávy nejnižší odhad – z údajů MF vyplývá, že jde o necelých 20 % z celkových spotřebních výdajů domácností. Těchto 20 % tedy zaplatíme státu z naší čisté mzdy v ceně zboží a služeb. (Toto procento neplatíme pouze ze mzdy, ale i ze všech ostatních příjmů, včetně např. důchodů nebo přídavků na děti, dokonce i z příjmů nelegálních.)
Samozřejmě, nezaplatíme všichni stejně – záleží nejen na výši příjmu, ale i na struktuře výdajů – vyšší podíl výdajů na potraviny, které mají sníženou sazbu DPH znamená celkově nižší zdanění, jezdíme-li občas autobusem, vydáme na spotřební dani méně než člověk, který jezdí denně autem, ušetří abstinenti a nekuřáci. Spočítat to přesně nemůžeme, můžeme si nicméně udělat celkový obrázek.
Pokud neuplatňujeme žádné odpočty ze základu daně s výjimkou základní odčitatelné položky na poplatníka, nepobíráme žádné sociální dávky a naše spotřební chování odpovídá průměru populace, vypadá naše celkové zdanění tak, jak je vidět v grafu. A skutečnou cenu toho, co si můžeme za naši práci koupit, ukazuje „užitková mzda“.

Průměrné zdanění, uváděné ve statistikách, tak vysoké není. Je to proto, že část vybraných daní se vrací lidem zpět formou sociálních dávek (včetně důchodů), různých příspěvků na spoření apod. a daňový základ je nižší díky různým odčitatelným položkám. Tzv. složená daňová kvóta je podle MF přibližně 37 %, což je pod průměrem EU, podle metodiky používané pro výpočet Dne daňové svobody je celkové průměrné zdanění cca 45 %.

Pro ilustraci: Takto by vypadalo zdanění v případě 15% „rovné daně“ zároveň se zavedením rovné dávky ve výši životního minima jednotlivce (dnes 2.360 Kč):

Statistické údaje: www.mfcr.cz, www.czso.cz, www.cssz.cz

Autor: Kateřina Havlíčková