Slavný a bohatý

Když jsme ve spacím vlaku indické páté (tj. nejnižší) třídy řešili naše budoucí plány, jeden z party vyslovil v lehké nadsázce přání „být slavný a bohatý“. A v tomhle je Indie dokonalá: stalo se to téměř okamžitě. Slavný jste kvůli barvě pleti a bohatý díky rupiím a místním cenám. Protože ty ceny!? Měli jsme smlouvat, ale často mi to bylo až hanba. Chcete trs banánů za pětikorunu, no to ne, oni chtějí, ať to usmlouváte na čtyři! Ani jsem si nechtěla vozit oblečení, ale nakonec jsem ráda, že mám na památku nádhernou sukni, kterou mě prodávající donutili koupit ne za 500 ale za 120 Kč. A ještě se s vámi vyfotí.

Jestli si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být v kůži slavné hollywoodské hvězdy, doporučuji vyrazit právě sem. Každý bude mít zážitek z toho, že vás potkal. A mějme si korektnost, kde chceme, bylo to jen protože jsme byli bílí. My jsme konkurovali i hvězdám Bollywoodu – publikum otáčelo mobily a pozornost střídavě z podia na nás v publiku a zase zpět. A fotit se s námi chtěli nakonec jak diváci, tak herci a zpěváci. Takže teď na indických sítích už čtvrt roku kolují tisíce fotek s námi. Jedna z nich je teenagera, který se jel poprvé podívat na Taj Mahal, ale což o to… Vyfotil se tam s bílou 45 letou paní! Doufám, že má hodně lajků. Smajlík.

Laskavost tisíce tváří

Věřím, že to nebylo jen barvou pleti. Ale asi to mělo největší zásluhu. Respektive je to zaujalo. A pak stačilo málo: usmát se. Nejkrásnější a nejrychlejší komunikační styl. A v Indii i nejčastější, protože lidí kolem byly… no zhruba miliony. S některými jsme se i zastavili, s některými jsme i mluvili, někteří nám chtěli podat ruku, někteří nám mávali a další přidávali k mávání „helóu“, mnozí se odhodlali si říct o společnou fotku, ještě víc si jich nás fotilo aspoň tajně. Ale úsměv, ten vyloudil téměř každý. Úsměvy a barevnost oblečení mi také uložily do srdce nejsilnější pocit z téhle země.

Laskaví na mě ale byli i moji spolucestující. A doufám, že to nebylo jen proto, že jsem drobná. To totiž znamená, že jsem byla na cestách i v ubytováních dobře skladná, hodící se jako spolucestující do vlaků, autobusů i tuk-tuků. O mém minibatohu o váze 8 kg ani nemluvě, ten byl při letištních transferech velmi oblíbený! Je až zázračné, že jste schopni vstoupit do jiné hromadné bubliny s tím, že natolik souzníte, že s ní nemáte problém téměř okamžitě splynout.

Jazyková ne/dostatečnost

Taxikáři se ptali, jestli se domluvíme bengálsky. Joj, tenhle cizí jazyk jsme zrovna v nabídce předmětů neměli, a to jsem chodila na jazykové gymnázium. Indové však mají v nabídce v rámci své miliardy obyvatel na 200 místních jazyků… Na letišti tak nějak očekáváte, že se domluvíte. Musím říct, že otázku „Juendifetaj?“ jsem pochopila (nebo spíš odhadla) až napotřetí. Na ulici to bylo ještě horší, ale potkávali jsme i zcestovalé Indy s vhodnou jazykovou vybaveností a dobře umělo i mnoho žen – především prodejkyň. Přineslo nám to spoustu informací, ale většinou i smutných a bezútěšných lidských příběhů. Běžná vybavenost u vzdělaných (setkali jsme se s indickými členy Mensy) čítá čtyři jazyky. Angličtina, hindština a další dva „místní“. Jasně, že jsem si jako vždycky před cestováním mimo svou zem natrénovala aspoň to základní v dané řeči, ale… ve výsledku to bylo snadné: Namasté!

Namasté

Vlastně všechno, co je pro mě důležité, dokáže Indie ukrýt, respektive ukázat v jediném gestu. Namasté. Klaním se ti. Božství ve mně zdraví božství v tobě. Dlaně sepnuté u hrudníku – u srdce – reprezentují pokoru, lásku, respekt a rovnost. Také poděkování, projev úcty, sounáležitosti. Odkládáme své ego a zdůrazňujeme, že jsme v jádru všichni stejní. Kéž by! Můj další sen, ale asi trochu větší a složitější, než „jen“ vidět tygra nebo být (aspoň dočasně) slavný a bohatý! Ale co by to bylo za život, kdybychom už neměli další sny… Sláva snům! A sláva a díky hlavně Tomášovi za zajištění autentických zážitků z Indie, tohle se vážně povedlo, důvěra byla zcela na místě!

P.S. Kdo si až sem láme hlavu nad letištním dotazem v místní angličtině, nebudu vás trápit bez pointy, celník se ptal, zda jsem poprvé v Indii…

V pátek, v den začátku podzimního celostátního setkání 2024, jsem měl telefonát, klient se mě ptal, co dělat, když má závažný zdravotní infekční problém a nemůže jet na celostátní setkání. Za setkání zaplatil cca 7 000 Kč, a nakonec na něj nemohl jet, i když sám chtěl. K domluvě (včetně doložení potvrzení od lékaře) s organizátory ani přímo s hotelem ten den nedošlo. Klient se nevzdal, následující den žhavil nadřízené v hotelu, kde mu byly všechny vstřícné varianty zamítnuty a vrcholem všeho dostal „radu“: „měl jste si dávat pozor, abyste neonemocněl“. Nakonec organizátoři po proběhnutí celé akce část peněz vrátili ze svých zdrojů. Nicméně kdyby nevrátili, klient nezmůže nic, byla to pouze jejich dobrá vůle. Stejně jako nezmůže ex-post nic s hotelem Krakonoš v Mariánských Lázních, který tak měl nastavené storno podmínky. I na cestování po ČR ale lze sjednat cestovní pojištění, i s připojištěním storna.

Kolik stojí cestovní pojištění s připojištěním storna po ČR

Různě dle požadavků, potřeb, vás a vašeho věku. Níže uvedené ceny berte orientačně, už zítra mohou být jiné.

Pokud bych jel sám na všech 5 dní celostátního setkání v ČR a platil 7 000 Kč za setkání, může mě pojištění storna stát např. 189 Kč u ČPP (spoluúčast 0 %, ale i 50 %), 210 Kč u Directu (20% spoluúčast) nebo 212 Kč u ČSOB (10% spoluúčast, včetně připojištění v ceně). Zajímalo mě jen pojištění storna (a co šlo, jsem odstranil z nabídky, i kdyby to bylo za příplatek jen korunu). 

Pokud pojedete celá rodina, např. dva dospělí a dvě děti, na ceně pojištění storna se to projeví cca čtyřnásobkem ceny (ČPP 756 Kč, ČSOB 784 Kč, Direct 840 Kč). U více osob se zaměřte na to, komu z dalších osob proplatí pojišťovna storno, když onemocní jen jedna z osob, ať nejste překvapeni a nemáte nerealistická očekávání. Např. když pojedou dvě dospělé osoby, druhé storno pojišťovna může zaplatit také. Když tři, může zaplatit storno jen nemocnému, pokud se o sebe postará doma sám.

Samozřejmě se lze pojistit i na jarní celostátní setkání v Polsku. Zde má cestovní pojištění vyšší přidanou hodnotu, protože kryje i repatriaci do ČR, spoluúčast zdravotní péče v Polsku a pomůže vám s vyřizováním v Polsku, zvláště pokud jako já polštině rozumíte prachbídně. V rámci cestovního pojištění lze sjednat plno dalších připojištění, např. pojištění odpovědnosti (ale to doporučuji mít sjednané po celý rok na vysoký limit, více viz Odkaz) nebo úrazové připojištění (opět lépe ho sjednat po celý rok včetně pojištění nemoci). Asistenci vozidla – nějakou máte vždy s povinným ručením, v cestovním pojištění si to sjednejte v případě, kdy ji máte nastavenou kolem komína a na dovolenou chcete lepší.

Když jsem kalkuloval sebe a svou rodinu, zvolil bych si jednu z těchto možností, shodou okolností všechny u pojišťovny Colonnade: Silver pojištění bez storna (lze tak uzavřít klidně těsně před odjezdem) pro celou naši rodinu (2+2) na celou dobu setkání na léčebné výlohy (a třeba i repatriaci) do limitu 5 mil. Kč by stálo 211 Kč (90 Kč pro jednotlivce). Plnění i s alkoholem v krvi do 0,5 promile, i za stabilizovaná chronická onemocnění. A plno drobných pojištění. Pozor, odpovědnost je pojištěná jen do limitu 2,5 mil. Kč, tedy tento tarif nedoporučuji, pokud nemáte vlastní smlouvu s dostatečným limitem s územní platností i v Polsku.

Pokud bych chtěl připojistit storno, stálo by cestovní pojištění jednotlivce 309 Kč (nastavil jsem cenu zaplacených služeb na 8 462 Kč, tedy bez jakýchkoliv slev). Pokud bych tedy chtěl pojistit celou svou rodinu se stornem, bylo by to za 1374 Kč i ve vyšším tarifu (léčebné výlohy do 100 mil. Kč, všechna drobná připojištění navýšena a rozšířena, odpovědnost 10 mil. Kč – stále dle mě nedostatečný limit).

Jak cestovní pojištění vyjde pro vás? Pravděpodobně podobně. Ta se stornem pravděpodobně levněji, protože většina lidí má na setkání nějakou slevu (člen Mensy, za brzkou registraci do konce února, za platbu ubytování přes web, vícelůžkový pokoj). Ale nemohu vyloučit i vyšší ceny, např. pro dříve narozené. Pro vícečetné rodiny pojištění vychází levněji. Ale pozor, u pojištění storna se pojistěte tak, jak pojedete a jak jste na sobě závislí; sloučením více rodin do jedné smlouvy sice můžete získat levnější pojistné, ale můžete být pak při pojistné události nemile překvapeni a nemusíte dostat pojistné plnění, které byste dostali, kdybyste byli pojištěni jen sami jako jedna rodina.

Vždy je potřeba číst pojistné podmínky

Každá pojišťovna to má jinak, nelze moc srovnávat pojištění jen dle ceny. To, že vám pojišťovna něco sjedná, neznamená, že vám bude plnit. Kvůli nákladům pojišťovna řeší naplnění podmínek často až při pojistné události – ověřovat je u každé smlouvy předem by se značně projevilo na ceně pojistného, oproti řešení jen u smluv, kde se má plnit. U storna si dejte pozor především na to, že pojištění je nutné sjednat krátce po uzavření smlouvy o zájezdu či ubytování, což je nejčastěji spojené s placením první zálohy. Tedy nejlépe sjednat cestovní pojištění hned ten den, kdy platíte první zálohu. ČSOB a ČPP vyžaduje sjednání storna do 3 pracovních dnů od uzavření smlouvy o zájezdu/ubytování. Ale pokud si pojištění u ČPP sjednáte méně než 14 dní před počátkem cesty nebo čerpáním služby, činí spoluúčast pojištěného na pojistném plnění 50 % vyúčtovaných stornopoplatků. Colonnade to má složitější, ale zas zvláště přívětivé pro případy, jako je celostátní setkání, kdy se platí pobyt měsíce dopředu. Když si sjednáte pojištění až s doplatkem (i do 14 dnů od zaplacení), nejpozději ale měsíc před odjezdem, nevadí dokonce, že jste ještě dříve platili první zálohu (není uvedeno v pojistných podmínkách, zjišťoval jsem kvůli konkrétnímu případu telefonicky). Pokud ale chcete využít last minute nabídky, musíte si sjednat pojištění nejpozději ten den, co zaplatíte svou dovolenou.

Pojištění storna má často spoluúčast, např. 10 %. Co to znamená v praxi? Ať už pojištění využijete, či ne, zaplatíte již zmíněné částky pojistného. Když ho využijete, můžete přijít o další platbu, spoluúčast, abyste byli stále motivováni jet, i když už máte nárok na pojistné plnění. Může být i nulové, třeba pro případ hospitalizace či smrti u Colonnade nebo u ČPP, když pojištění sjednáte více než 14 dní před odjezdem.

A jaké důvody pro storno jsou plněny? Pojištěné důvody jsou různé pro různé pojišťovny, ale i jejich tarify. Obecně lze říct, že nikde vám nepojistí to, že se vám nechce nakonec jet – to musíte včas odhalit a zrušit setkání, když jsou ještě nulové storno poplatky. Obecně bývají pojištěny vážné důvody, které vám zabrání odjet nebo dovolenou předčasně ukončí. Jsou pak hrazeny náklady na předčasný návrat z vážných důvodů, jako je náhlá nemoc, úraz, úmrtí v rodině, živelní pohroma v místě pobytu apod.

Co vše je hrazeno? Storno poplatky, které si účtuje cestovní kancelář, dopravce nebo ubytovací zařízení v případě zrušení cesty před odjezdem. Již zmíněné náklady na předčasný návrat. V některých případech i stornopoplatky za zrušení ubytování nebo jiných služeb, které jste si objednali samostatně mimo zájezd.

Stojí to za to?

To nechám na vás. Pojištění je obecně drahé, když ho nakonec nepotřebujete, a levné, když ho potřebujete (cenou je kromě pojistného i spoluúčast, která může být u některých pojištění i nulová, a čas vyřizování). Pojistit si i miliónové výdaje za léčebné výlohy v zahraničí (v EU až tak moc nehrozí, ale hrozí repatriace ve stovkách tisíců) nebo za odpovědnost je rozhodně důležitější a poměr pojistného a výše potenciálního pojistného plnění vyšší (a pravděpodobnost rizika logicky nižší) než u pojištění storna, kde jde o škodu v tisících a pojistné ve stovkách (a pravděpodobnost rizika vyšší). My jedeme vždy s cestovním pojištěním, byť u hranic, byť na jeden den. Nerad platím, asi jako každý, ale mně se snadněji platí pojistné s vědomím, že je to vlastně i nepřímá charita vůči těm, kdo mají pojistné plnění, a rád jim pár korunami přispěji.

Obecně nejlevnější je domluvit si nulové či aspoň nižší nebo kratší storno přímo s ubytovatelem před zaplacením. Jak se říká, líná huba, holé neštěstí. Lze si domluvit platbu zálohy dlouho předem, ale vrácení 100 %, když třeba zrušíte i měsíc před termínem. Lze se ptát na vaše konkrétní obavy (že dítě opět bude nemocné) a domluvit si lepší storno podmínky pro tento případ. Nejlepší je se ptát předem, s empatií, ubytovatelé bývají vstřícnější, kdy je možné, že se prostě ubytujete jinde, než ex-post…

A i když to nešlo a dojde k něčemu nečekanému, obvykle se lze s ubytovatelem domluvit, že přijedete jindy – i kdyby s nějakým omezením, poplatkem, obvykle je to win-win řešení nastalé situace. A kdyby hotel nechtěl přistoupit ani na tuhle možnost, zařiďte se jako klient, dejte si takové ubytovací zařízení na blacklist a už nikdy se tam neukažte. A případně si jako já dejte na blacklist i hotely, které takto přistupují k vašim známým.

A pokud se nedomluvíte, nechcete riskovat nedomluvení se ex-post a prostě na dané místo chcete i tak jet, krom risknutí storno poplatků máte možnost uzavření právě cestovního pojištění.

Jednou z nejlepších věcí na členství v Mense je SIGHT, mezinárodní mensovní síť pro cestování a seznamování, díky níž můžete poznávat místní členy Mensy po celém světě. Stačí napsat místnímu SIGHT koordinátorovi a on vás spojí s cool členy Mensy, kteří vám mohou zpříjemnit návštěvu a poskytnout místní znalosti. Můžete se dokonce i ubytovat v jejich domovech, pokud se na tom dohodnete, ale to není to hlavní.

Dříve jsem měl prostřednictvím SIGHTu dobré zkušenosti s italskou a chorvatskou Mensou, takže když jsme plánovali prodloužený víkend ve Skopje, rozhodl jsem se vyhledat Mensu Makedonie. Proč jsme si vybrali Skopje? Protože máme rádi balkánskou atmosféru, místní jídlo, nikdy jsme tam nebyli a byly k dispozici levné letenky. Skopje stálo za to samo o sobě, ale zejména díky přijetí od Mensy.

Na svůj e-mail jsem dostal nadšenou odpověď. Předseda Mensy Makedonie a SIGHT koordinátor mě vzali pod svá křídla a nabídli mi, že nás odvezou z letiště, zajdeme někam na drink a pak uvidíme. A tak se taky stalo.

Bojan, SIGHT koordinátor, nás přivítal na letišti; je skvělé, když vás v cizí zemi na letišti vítá někdo s cedulí s nápisem Mensa. Cítili jsme se jako VIP hosté. Bojan, mimochodem, vede IT firmu a měl dost rušné odpoledne, ještě těsně před naším příletem měl online schůzku. A i přes to si našel čas nás vyzvednout. Opravdu se snažil nám příjezd co nejvíc zpříjemnit. Bojan nám cestou do města vysvětlil, že po covidové hibernaci byla v jejich Mense v květnu zvolena nová rada. Proto to nadšení, byli jsme jejich prvními hosty SIGHT. Takže pokud se chystáte k návštěvě i vy, nečekejte nutně zrovna letištní transfer – ale určitě můžete očekávat vlídnost.

Bojan nás odvezl do bytu, který jsme si rezervovali, odložili jsme si batohy a vyrazili jsme do Bojanova oblíbeného podniku. Jako své první hosty nás pozvali na plnohodnotnou balkánskou večeři, raki, šopský salát, grilovaný sýr, různá masa a červené víno. Byli jsme bohatě přivítáni.

Možná, že vás jako další hosty v pořadí nečeká úplně totéž – ale tato místa tam stále jsou, místní členové Mensy tam také jsou (a jejich počet už zase roste), jídlo je dobré a přivítání vřelé. Ani jsme to nečekali, ale určitě jsme se tomu nebránili.

Přidal se k nám i prezident Ilija, také IT profesionál, čtyřicátník. Mluvil o restartu Mensy Makedonie a o výzvách, které je čekají. Bylo hodně o čem diskutovat! Další síla SIGHTu. Snažili jsme se jim poskytnout nějaké nápady s příklady z naší HungarIQa. Dali nám pak několik dobrých rad o městě, ujistili nás (protože byli dříve v Budapešti), že Skopje je bezpečnější než Budapešť, a pak jsme pokračovali po vlastní ose.

Opravdu jsme se po celou dobu cítili bezpečně. V neděli nás Ilija vzal do kaňonu Matka nedaleko od města, který je úchvatným místem pro pěší turistiku. Jako turisti si to nesmíte nechat ujít, ale o víkendech se doporučuje vyrazit o něco dříve, protože později během dne tu může být dost rušno.

Díky Bojanovu a Ilijovu nadšení, ale také díky městu samotnému, bych návštěvu Skopje určitě doporučil. Jeďte tam, stojí to za to. A pokud tam skutečně vyrazíte, vyhledejte Bojana a setkejte se s místními Mensany.

Převzato z Mensa World Journal, č. 139, 8/2024.

Česko

1. Ty, kdo tenhle „zázrak“ vytvořili – zastřelit… Na takovém místě – tak trapné. Stalinův pomník sundali a nahradili ho tímto…
2. Dobře, je to pěkný most s několika pěknými sochami a jedním nebo dvěma talentovanými portrétisty. Ale také jsou na něm stovky turistů, kteří se snaží udělat si selfie a předstírat, že jsou na mostě sami.
3. Nestojí to za to. Na tomhle hradě není nic zajímavého. Vypadá, jako by byl postaven před 20 lety. Ceny pro cizince jsou dvojnásobné. Bez průvodce se neobejdete, i když tam nic není.
4. Nikdy bych nikomu nedoporučil navštívit tento „hrad“. Čeká vás tam jen dlouhá chodba za chodbou s nekonečnými místnostmi. Každá nudnější než ta předchozí. Upřímně řečeno, po desáté místnosti jsme toho měli plné zuby.
5. Z hradu je pěkný výhled na město. Naštvalo mě ale, že u vchodu do hradu chovají na poměrně malém prostoru několik medvědů. Děti turistů na ně neustále pokřikovaly. Byl to příšerný zážitek.
6. S velkým očekáváním jsme se připojili k velkému zástupu lidí, kteří čekali, až hodiny začnou odbíjet. Když to přišlo, jsem si jistý, že celý dav byl nesmírně zklamaný stejně jako já.
7. Dodnes moderní budova, kde musíte zaplatit, abyste se dostali na vrchol, kde je bar. Musel jsem si koupit drink, aby mi dovolili jít ven.
8. Jedno z nejhorších míst ve městě. SUPER přeplněné. Tisíce ztracených duší, které se snaží zjistit, kam jít a co vidět. Ani jedna cedule s jiným jazykem než češtinou. Nic k vidění, jen prázdné místnosti.
9. Jen panenka ve starých zaprášených šatech. Alespoň je zdarma. Chci říct – když prší, asi je lepší jít dovnitř než zmoknout, ale pokud to uděláte, zavřete oči – ta věc je strašidelná.
10. Nic ve srovnání s originálem. Ošizená replika k oblbnutí turistů, kteří nemají v Praze nic jiného k vidění.

Svět

1. Několika slovy: díky chytrému marketingu dokázali zpátky vytřískat peníze z tohohle architektonického selhání. Souhlasím, je to ikonické místo a asi je nutnost ho navštívit, ale to všechno je jen kvůli reklamě a ničemu jinému.
2. Když jsem si v restauraci vychutnal svůj stodolarový šálek kávy, měl jsem pocit, že je tohle místo trochu předražené. Naštěstí můj vrtulník stále čekal venku, takže jsem odešel a ušetřil peníze za spropitné.
3. Zřejmě se jedná o uměleckou galerii… NENECHTE SE OŠÁLIT! Evidentně má tvar trojúhelníku z nějakého důvodu.
4. Množství helikoptér nad vodopády ruší jakýkoli klid a pohodu. Pěkné na obrázcích. Ve skutečnosti je to úplně jinak.
5. Není to kaple. Je to jen jedna velká místnost, jejíž stěny a strop pokrývá malba. Budete se tam pohybovat spolu se stovkami lidí a ochranka vám bude přes hlasitý reproduktor neustále opakovat, abyste zachovali ticho a nefotili/netočili videa.
6. Zvenku to vypadá lépe. Uvnitř podle mého názoru nic zajímavého. Věřte mi, že ty peníze můžete utratit za cokoli jiného, třeba za jinou pizzu…
7. Pokud opravdu toužíte postavit se do fronty s desítkami dalších lidí a snažit se vyfotit na přechodu na rušné silnici, zatímco na vás troubí auta, pak je to to pravé místo. Jsem velký fanoušek Beatles, ale tady opravdu není nic k vidění. Je to jen obyčejný přechod pro chodce.
8. Obrovské fronty na 30sekundové focení s vozíkem připevněným k cihlové zdi. Nasaďte si čepici a šálu, kterou nosí tisíce dalších. Pro mě ne, díky.
9. Doslova krabice uprostřed silnice s pytli písku po obou stranách a dvěma chlápky v uniformách G.I., kteří vás přemlouvají, abyste se s nimi vyfotili za 10 eur. Past na turisty. Zůstaňte radši v autobuse.
10. Nechápejte mě špatně, památka je úžasná, ale organizace na místě je naprosto ďábelská a špatně udržované ulice, které k památce vedou, páchnou močí. Cizinci zaplatí 26× víc než místní. To sice zahrnuje i vstup do mauzolea a předběhnutí fronty, ale značení je tak špatné, že stejně můžete skončit ve frontě.
11. Nechápu, proč je kolem toho tolik povyku. Dotáhla mě sem manželka, když jsem měl hrát golf. Je to jen díra v zemi. Velká díra.
12. Nemůžete zpochybnit historii tohoto místa, ale je to jen oslavovaný kruhový objezd obklopený naštvanými ignorantskými Francouzi.
13. Nechtěli nás pustit dovnitř, i když venku byla zima a pršelo. Stráže se nedokázaly ani na vteřinu usmát. Královna odmítla otevřít dveře nebo aspoň zamávat z okna.
14. Jsou to jen velké hodiny. Nic víc, nic míň… Mám doma hodiny po dědečkovi, na které je stejně vzrušující pohled.
15. Na můj vkus je to trochu moc bránovité. Mám raději brány, které nevypadají úplně jako brány, jestli mi rozumíte. Parkoviště bylo dostatečné.
16. Cítila jsem se naprosto zklamaná. Ve světě jsem viděla velké vodopády obklopené přírodou. Tohle městečko vypadá jako Vegas s výhledem na vodu.
17. Velká očekávání, ale dnes žádná Nessie. Jezero je nádherné, ale jestli se chystáte za příšerou, nejezděte tam, protože se neobjeví.
18. Pokud navštívíte katedrálu v noci, dejte si pozor na říční krysy. Nejsou to myši… mluvím o VELKÝCH ŘÍČNÍCH KRYSÁCH, které přicházejí z břehů řeky, aby se najedly z odpadkových košů v okolí. NEPŘIBLIŽUJTE SE KE KEŘŮM V OKOLÍ.
19. Ostraha je více než nepříjemná. Západní křídlo bylo zavřené. Východní křídlo se maluje. Pokud chcete vidět mahagonový nábytek, jděte do Ethan Allen. Opravdu tam není nic jiného k vidění.
20. Blbá památka v blbé lokalitě. Žádný výklad. Jen trojrozměrný tvar ve špatném stavu. Když sedíte na zablešeném velbloudovi, získáte alespoň dobrý snímek.
21. Opravdu dost vysoká a rozhodně na ni nemůžete vyjet, protože jsem se o to pokusil a rychle jsem selhal! Občas tam je taky docela chladno a není tam žádná kavárna nebo toalety v blízkosti! Dám přednost víkendu v Butlins.
22. Pokud máte rádi cihly, můžete nebo nemusíte si to užít (já ne), pokud cihly a zdi nemusíte, raději se jí vyhněte, je příliš velká.
23. Nelíbilo se mi tu, připomínalo mi to parlament, plný zbytečných panáků. Zkusím s přítelkyní žalář, abych zjistil, jestli se jí líbí být svázaná.
24. Fakt špatně udržovaný, cesta je samé křoví, když jdete nahoru ke Kristu, je velmi špinavý, není možné se vyfotit čelem k němu.
25. K tomu není co dodat. Jedná se o lidmi vyrobený dřevěný nápis. Proč utrácet čas a peníze, abyste ho viděli?
26. Velký kus oceli, který slouží akorát tak jako orientační bod. Nic zvláštního, příliš komerční. Příliš mnoho pouličních prodejců a lidí, kteří se diví, co tu vlastně dělají.
27. Pokud máte rádi zchátralé lunaparky, je to pro vás to pravé místo. Nevím, proč tam lidé ztrácejí čas. Jedinou pozitivní věcí je zelený pás, kde můžete chodit pěšky, jezdit na kole nebo na inline bruslích!
28. Už se nezdá tak robustní. Nejsem si jistý, zda je v tuto chvíli bezpečné po něm chodit nebo jezdit, po tom, co jsem byl svědkem jeho destrukce ve filmech Hrůza přichází z moře, Zrození Planety opic, X-Men: Poslední vzdor, Pacific Rim – Útok na Zemi, Monstra vs. Vetřelci, Jádro, Terminator Genysis, Terminator Salvation, Kniha přežití, Superman, 10,5 stupně, Megažralok vs. obří chobotnice, Godzilla, a San Andreas…
29. Ze všech barev, které si autor této krásné dámy mohl vybrat, zvolil zelenou… Kdyby byla v růžové, rozhodně by vzbudila více pozornosti.
30. Upřímně řečeno, nemůžu uvěřit, že ty kameny ještě nerozvrtali. Je to tak nudné místo. Ty kameny nemají žádný význam, je úplně jedno, jak se tam dostaly. Prostě jen podvod na tahání peněz z lidí. Nejhorší výlet vůbec.

Řešení najdete na mensa.click/bystr12.

Impuls jít za dětskými sny

Pocházím z Českého Těšína – malého města, kde jsem prožila opravdu krásné dětství. Měla jsem volnost a možnost se všestranně a plně rozvíjet. Kvůli mé povaze hyperaktivního, neposedného a zvídavého dítka vyšel jako nejsilnější zájem o vesmír a kosmonautiku. A tak jsem, krom sportu a kroužků, trávila hodně času na hvězdárně. Z astronomického klubu jsem se dostala k soutěžím a můj zájem i chuť stále rostly – nejdřív česká Expedice Mars, poté evropský výcvik v Belgii a následně americký projekt NASA v Alabamě. Pamatuji si dodnes svůj prvotní hnací impuls. Bylo mi devět, když došlo k tragédii raketoplánu Columbie. Napadlo mě tenkrát, že všichni ti astronauti, kteří tehdy zahynuli, měli určitě také své dětské sny o vesmíru jako já. Toužila jsem inspirovat svět – změnit jej k lepšímu. A právě v něčem tak velkém, jako je kosmický výzkum, jsem viděla odpovědi na své životní cíle. Začalo to „pouhou“ soutěží pro děti a v šestnácti letech jsem už na druhé straně světa s pracovníky NASA debatovala o smyslu naší existence… a stále mě provázela touha šířit poselství, že když něčemu opravdu věříte, následujete své srdce a toužíte po tom, vyjde to.

Velké vize a deziluze

Ve škole jsem odjakživa měla samé jedničky a dělala vždy hodně nad rámec na mě kladených požadavků. Kromě toho, že jsem se věnovala stále novým kroužkům, jsem závodně plavala a našla velikou zálibu ve všech školních soutěžích, kterých jsem se začala hojně účastnit. Užívala jsem si tu netradiční cestu, která zahrnovala spoustu skvělých příležitostí – cestování za olympiádami, studijní volna a konzultace s učiteli, získávání diplomů a všemožných ocenění, matematická a astronomická soustředění vybraných vítězů ze seminářů Matfyzu… Byla jsem zkrátka nadšený školní „olympionik“ se vším všudy. Časem jsem se začala objevovat i v médiích. Jenže jsem se chtěla rozvíjet víc, protože tento život se mi zdál být až příliš dokonalým. Já vycítila, že bych se měla posunout blíž k naplnění svých „amerických“ plánů. Malé město mi začalo připadat neatraktivní, a tak jsem se pustila do hledání nové školy, odkud bych mohla pokračovat ve studiu v zahraničí. Bylo mi čtrnáct let. Udělala jsem si rozsáhlý průzkum středních škol, kde by se skloubila matematika a příprava k zahraničnímu studiu. Zaujalo mě matematické gymnázium v Bílovci a pár známých škol v Praze. Mensa gymnázium se mi tehdy „podařilo“ přehlédnout, protože jsem byla po zhlédnutí stránek jednoho mezinárodního gymnázia u Prahy tak nadšená, že jsem prakticky okamžitě přestala toužit po čemkoli jiném. Sepsala jsem dopis řediteli, ve kterém jsem mu osvětlila, co vše mám za sebou a jak moc toužím po větších možnostech rozvoje, které by mi právě na škole takového formátu byly poskytnuty. Přidala jsem k dopisu kopie dokumentů o všech svých tehdejších úspěších a věřila, že se jim zalíbím natolik, že dostanu šanci a budu jim moci dělat jen tu nejlepší reklamu. Vzápětí odepsali, pozvali mě na přijímačky a pohovor a ještě ten den bylo jasno – vzali mě a nabídli mi stipendium.

Nové gymnázium nabízelo možnost od druhého ročníku studovat některé předměty v angličtině, profilovat se, jak je člověku libo, rozvíjet se ve formátu britsko-americké střední školy… a krůček po krůčku „dobývat svět.“ Bylo to skutečné naplnění mých představ, malovaných dříve v mé hlavě v pokojíku maloměsta. Přesto jsem se zde oproti svému předchozímu, velice specifickému životnímu stylu plnému volnosti začala cítit svázaná, jako bych tam nepatřila. Způsoby trávení času a rituály mi přišly cizí – jednalo se o školu internátní, kde bylo zapotřebí řídit se hodně pravidly a nosit uniformu. Také jsem nedostávala zdaleka takový prostor k libovolnému opouštění areálu, po jakém jsem v té době toužila. Věřím ale, že spoustě mých spolužáků tento systém zcela vyhovoval. Nicméně já se cítila až moc volnomyšlenkářským rebelem na to, abych šla jakoukoliv vyšlapanou cestou. Přišlo mi, že na tom gymnáziu je vše předem dané. Nechci říci lehké, ale předem promyšlené, naplánované a perfektně narýsované. Říkala jsem si: „Tak tady zůstanu do maturity a pak mě vpustí do světa, o kterém nebudu vůbec nic vědět?“ Chtěla jsem si vyšlapat svou cestičku, ať už jakkoli těžkou. Spousta lidí se proti mému rozhodnutí nakonec školu opustit ohrazovala: „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že ano, Káťo?“ a „Není lepší zůstat tady v bezpečí a soustředit se plně na jednu věc?“ A já se bránila: „Nechte mě, potřebuji si svět zažít sama.“

Z extrému do extrému

Hned jakmile jsem mohla pracovat, začala jsem dojíždět do Prahy na brigády. Ne, že bych nutně potřebovala peníze, ale nesmírně silně jsem zatoužila po tom vyzkoušet si, co přesně znamená postarat se sama o sebe. Poznala jsem jak hodnotu věcí, tak ryzí hodnoty lidské. Zjistila jsem, jaké je nemít kam jít, nikoho neznat nebo nemít kde spát.

Není moc lidí, kteří by mě z těchto let znali. Prošla jsem několika šílenými transformacemi. Propadla jsem poruchám příjmu potravy, v dalších letech se potýkala se závislostmi, byla zlomená a nešťastná a ztrácela jsem jakoukoli chuť dál žít. Pamatuji si své „emo-období“, kdy jsem od všeho a všech utekla, bydlela v pokoji, který jsem si vymalovala celý na černo, četla depresivní knížky, poslouchala hudbu a psala deník o tom, jak zoufale chci utéct z reality. Dostala jsem se do komunity narkomanů, zmítala se na hraně existence a smrti. Byla jsem chycená do pasti, najednou vůbec nic nedávalo smysl. Neměli jsme peníze. Byli jsme skupina ztracených a zmatených lidí, kteří netuší, kam dál. Naštěstí jsem se jednoho dne sebrala, sepsala všem dopis na rozloučenou, nechala jim všechno, co jsem v té době měla, a odešla. Takhle „nahá“ jsem se vydala hledat novou práci. Díky praxím ze všech předchozích brigád jsem dostala místo provozní v hotelu. Při tom jsem se stabilizovala, vydělala si a dostala do kontrastně jiného prostředí, do skupiny tzv. „zlaté mládeže“. Najednou peníze nebyly problém, bylo jich všude plno. Seznámila jsem se s bohatým podnikatelem a stala se slečnou, která tráví čas ježděním na drahé dovolené po celém světě. Začala jsem soustředit pozornost jen na to, jak vypadám a působím ve společnosti. A tehdy jsem se pro změnu stala závislou na alkoholu. Znovu se spustil kolotoč výčitek: Co to dělám, vždyť to nikam nevede! Kam se poděly všechny mé sny a vize? Je toto snad cesta, kterou chci jít? Vždyť takto přeci žít nechci!

Vše v troskách

V období těch závratných změn jsem se stranila lidí. Už jsem téměř nejezdila ani domů za svou rodinou. Byla jsem úplně jiná, než jakou mě znali a jakou mě tehdy pustili studovat 400 kilometrů daleko. Pamatuji si jejich obavy, když se mě báli pustit z domu. Jistěže se milující rodiče bojí pustit dítě v takovém věku do neznáma. A tenkrát, na tom děsivém okraji společnosti jsem pochopila, proč měli obavy – tolik nebezpečí, kterému jsem přímo utíkala naproti! Na ojedinělé návštěvy jsem se vždy pečlivě připravovala, aby nic nepoznali.

Strastiplná cesta domů

Častokrát jsem měla takovou krizi, že už jsem myslela, že se do školy nikdy nevrátím. Pořád jsem hledala, kam jít, ale nikde jsem se necítila na správném místě. V průběhu let jsem zkoušela studovat i jinde ve světě – na chvíli jsem se ocitla ve vytoužené Americe, Švýcarsku nebo Británii. Mohla jsem tam zůstat, ale já si to vždy rozmyslela a vrátila se, protože jsem v tom viděla vždy jen další úniky, vnitřně jsem necítila, že je to tak správně. Nakonec jsem se rozhodla, že ještě naposledy zkusím dát šanci Česku. A právě tehdy jsem narazila na Mensa gymnázium, které mě okamžitě neskutečně zaujalo – jako nikdy nic předtím. V srdci jsem cítila, že pro mě bude tím správným místem. Opět jsem psala dopis řediteli (přesněji ředitelce) s žádostí o přestup. Odepsala mi, že na ty dva poslední roky je to náročný krok, ale pokud projdu přijímacím procesem, uvidí se a třeba nebude problém. Líbila jsem se jim. Jenže rodiče, na kterých ještě díky mé neplnoletosti záleželo, odmítli přestup podepsat – měli za to, že si zničím budoucnost.

Nová rodina

Počkala jsem si tedy na své osmnácté narozeniny a žádost o přestup si podepsala sama. To už jsem směřovala rovnou do maturitního ročníku. Vedení Mensa gymnázia tehdy vzneslo obavy, zda to celé sama zvládnu. Naštěstí mi tu úžasnou šanci dali. A přesto, že jsem zažila opravdu náročný rok, kdy jsem si musela sama vydělat na školné i na bydlení, byl zároveň tím úplně nejlepším rokem z celé mé školní docházky! Učitelé chápali odlišnosti našich osobností, měli jsme skvělé možnosti rozvíjet přesně ty stránky, ve kterých jsme se posouvat chtěli. Neměli jsme v maturitním ročníku pevně daný rozvrh, mohla jsem chodit na neomezené množství úžasných seminářů, bylo naprosto běžné, že se na hodinách objevovali studenti, i když nemuseli a předmět neměli zapsaný povinně. Takto jsem se třeba přihlásila na hodiny psychologie, filozofie a práva. A celkově jsem zde rozvinula oblasti, které jsem v předchozích letech nerozvíjela. Dostát všem studijním požadavkům bylo leckdy těžké, ale konečně jsem se cítila „doma“ jako nikde předtím. Opravdu nikde jinde jsem se nesetkala s takovou mírou porozumění. Zřejmě skutečnost, že je každý student po svém jiný, vede k tomu, že jsou všichni navzájem mnohem tolerantnější. Po roce mi připadalo, že jsem si s nimi tak blízko, jako bychom společně strávili několik let. Dostála jsem svému slibu a odmaturovala s vyznamenáním. Při posledním zvonění jsem procházela školou a plakala. Nechtělo se mi ten skvělý rok uzavřít a Mensa gymnázium opustit.

Kam dál?

Vybavuji si, jak nás na klasických školách nabádali k tomu, abychom se věnovali v prvé řadě výhradně studiu, že bez něj nebude mít nic smysl. Na Mensa gymnáziu jsem cítila, že nás nikam netlačí, ale naopak nás přijímají takové, jací jsme. Poprvé jsem poznala, že je v pořádku sžít se s vlastní osobností, nemuset se násilně měnit podle cizích představ. Uvědomila jsem si, že není nežádoucí žít nekonvenčním způsobem. Každý z nás se tak rozhodl pro přirozenější cestu. Pár spolužáků si chtělo nejdříve ujasnit, co dál v životě. Tento krok se nakonec týkal i mě samotné, i když mi to došlo až trochu později, protože jsem se nejprve nechala unést nabídkou dobře placené práce v pojišťovně a souběžně s tím se rozhodla studovat ekonomii a marketing. Naprosto proti hlasu svého srdce jsem podlehla myšlence, že to bude lepší než ostatní varianty, ale zpětně vidím, že ten krok jen dokreslil můj pohled na svět. Nikdy jsem nechtěla chodit do práce jen pro peníze a dělat něco, co mě nebaví. Proto jsem po pár měsících ze dne na den odešla jak ze zaměstnání, tak z vysoké školy. Tehdy jsem prodala všechen svůj majetek a šla stopem cestovat po Evropě. Cítila jsem se opět jako poutník, poslechla impulzivní vnitřní hlas toužící jít si odpovědět na všechny své otázky a ujasnit si, co dál. Projela jsem stopem skutečně celou Evropu. A potkala tolik inspirativních lidí!

Majitel galerie z Berlína mi umožnil strávit Vánoce v Indii, a to jen proto, že se mu líbil můj odpor ke konzumnímu světu a touha nestát se prázdným spotřebitelem. Řidič kamionu mi doslova zachránil život, když mě vzal podchlazenou v noci na spolujízdu. Prý kdyby nebyl sám zamlada stopařem, nikdy by mi nezastavil. Plavčík v Itálii mi dal práci v době, kdy jsem tam přišla o všechny peníze i doklady… Z nich a nespočtu dalších si beru příklady a sama chci být inspirativním člověkem pro svět. V období samoty a nového cíleného „ztracení se“ jsem si ujasnila, jak všechny ty rány osudu zformovaly osobnost, kterou se nyní stávám. Že je jen na mně, jak s tím vším naložím. Že mám opravdu možnost tomuto světu něco přinést, neustále se zdokonalovat a tak šířit hodnoty, které pomohly v dobách bloudění mně samotné. Že pokud všichni budeme srdcem toužit dělat svět lepším místem, můžeme si hodně vzájemně pomoci a být tak šťastnějšími.

Můj život s Mensou

Vrátila jsem se do Čech, protože ta nejupřímnější touha udělat další krok byla jít do Mensy a vynahradit to, že jsem díky studiu na Mensa gymnáziu našla kus sebe samotné. Stala jsem se dobrovolníkem jak pro Mensu, tak pro neziskové organizace Anabell a Magdaléna. Předvídatelně se první zabývá léčbou poruch příjmu potravy a druhá závislostmi. Před studiem na lékařské fakultě jsem se zde chtěla ujistit, že moje služba lidem již nebude terapií pro mě samotnou. A tak se stále posouvám, učím a pracuji na sobě a svém rozvoji, abych jim byla přínosem.

Teď jsem asi nejspokojenější, co jsem kdy byla – věci najednou získávají smysl a to, co dělám, má hodnotu a je v souladu s tím, jak chci žít. Dříve, když jsem se ráno probouzela, jsem často neměla žádnou motivaci další den prožít. Dneska vidím, že vše, co se vám kdy stane, z vás dělá právě takového člověka, jakým jste, a ten proces obohacování nemusí nikdy končit. Mně se rány minulosti nesmírně úročí v aktuální práci. Naplňuje mě, když odcházím ze skupinové psychoterapie s pocitem, že jsem spoustě těch lidí pomohla. Kdysi bych hodně ocenila pomoc někoho, kdo si také prošel tím, čím jsem procházela já. A právě proto se takovým aktivitám hodlám nadále věnovat, časem jako kvalifikovaný terapeut. Když asistuju v nemocnici, vidím, že mnoho pacientů by se beze mě cítilo hůř. Chodím často plavat, fyzicky i duševně cvičit, chystám se na meditační kurz Vipassana a znovu na pouť Camino de Santiago. Jsem poprvé v životě (a také díky Mense!) zamilovaná a lásku se snažím promítat i do svého každodenního bytí. Žiju srdcem a často se mi dějí neuvěřitelné věci, které přijímám s pokorou a vášní lásku šířit dál mezi lidi – někdy mívám takové výtrysky radosti, často z úplně malých věcí, až to bývá nenormální.

Od svého prvního setkání s Mensou jsem mnohem šťastnější než kdy dřív. Nejenže se nadšeně účastním všech akcí, kterých jen mohu, a to jak v rámci ČR, tak i těch zahraničních, ale po roce sbližování s mensany jsem si mezi nimi našla své nejbližší přátele a těším se, až začnu aktivněji přispívat svou energií k mensovní činnosti. Již nyní jsem začala působit ve školské radě na Mensa gymnáziu, kde mám tvořit spojovací můstek mezi školou a organizací. A těším se, co dalšího ještě do budoucna budu moci v tomto úžasném mensovním světě zažít a vytvořit!

Nikdy se nevzdávat

V očích některých lidí může moje cesta vypadat jako spousta zmařených příležitostí: výborné výsledky, mezinárodní škola, stipendium na americké univerzitě. Jasně, pro mnoho lidí může být čas strávený někde v zimě, dešti, bez ničeho, jen s batohem na zádech a nejistou budoucností promarněný a naprosto zbytečný. Vyměnila jsem svět předvídatelných kroků za nejasné stezky, opustila rodinu a zklamala očekávání spousty lidí. Jenže právě v těžkých dobách mi došlo, co znamená potřeba lásky, co je reálné přátelství, jak je příjemné mít jasno v tom, co dál v životě sama se sebou. Tyto hodnoty jsou mi nyní něčím daleko důležitějším než diplomy a ocenění. Jelikož to extrémní období hledání sebe sama trvalo několik roků, ještě nemám s rodinou a bývalými přáteli harmonický vztah – ostatně osobně jsme se naposledy viděli již opravdu dávno. Upřímně je ale postrádám a mířím k tomu si všechny vazby urovnat. Těším se, že jako stabilnější osobnost s nimi navážu vztah znovu a vše bude daleko lepší, než kdy bylo. Necítím strach, že se někde ztratím, protože jsem se v životě ztratila už tolikrát, že vím, že se vždy znovu najdu.

Poselství na závěr?

Píšu si deníky a mám jich několik z různých etap. Rámcově v nich vidím sebe, ale někdy nevěřícně kroutím hlavou: „To fakt nejsem já, to je docela jiný člověk…“ Je v pořádku měnit se a snažit se pokorně přijímat všechny rány osudu, které vás čekají, abyste rostli. Vše, co se stane, tvoří mozaiku vaší osobnosti. Věřte v lepší já, kterým se chcete stát, a jděte mu naproti. Každý den. Svět bude lepší, pokud na tom budeme chtít všichni usilovně pracovat. Kdysi jsem měla představu, že svět lze změnit jenom tehdy, když člověk získá Nobelovku. Ale teď si říkám, že stačí i spousta malých krůčků, protože dohromady mají mnohem větší dopad. Myslím si, že dobrovolníci, kteří pracují pro Mensu, přesně tohle dělají. Díky Mense jsem se stala daleko lepším člověkem. A všem, kteří mají dítě ve školním věku a rozmýšlí se, co teď s ním, ráda vzkazuji: Neváhejte a přihlaste ho na Mensa gymnázium, bude tam doopravdy šťastné a změní se mu život.

Proč se zúčastnit programu SIGHT?

Existují mnohé způsoby, jak a proč se do programu zapojit. Já osobně používám SIGHT při hledání ubytování na triatlonové závody. Je úžasné seznámit se s dalšími mensany a zároveň bydlet u nich doma na gauči. Ráda bych poděkovala svým hostitelům – Andreasovi, Rogerovi a Tomovi. Další výhodou bydlení v hostitelské rodině je fakt, že jen místní vědí o spoustě zajímavých pamětihodností a míst, kam stojí za to se podívat – míst, která bych sama nenašla, pokud bych bydlela v hotelu! Ačkoliv ubytovávání neznámých lidí může být i únavné, ráda jsem se sama stala i hostitelkou. Mám z toho pocit, jako bych jela na dovolenou, aniž bych odjela z domu. Od té doby, co žiju ve Vídni, často dostávám prosby o pomoc či ubytování od dalších mensanů a jsem tomu ráda. Zatím jsem u nás hostila Antonia, překladatele z Mexika, a Vladana, studenta fyziky ze Srbska. Někdy cestovatel nepotřebuje ubytování, ale prosí o tipy na zajímavé pamětihodnosti nebo by se rád přišel podívat na setkání místní skupiny s dalšími mensany. Společně s Davem z USA jsme si prošli centrum Vídně a zašli jsme i do místních kaváren a restaurací. Každý, s kým jsem se zatím díky programu SIGHT seznámila, byl velice příjemný a milý společník.

Jak SIGHT inspiruje místní skupiny

Přínosem SIGHT není jen strávit příjemný čas s ostatními mensany. Hosté můžou inspirovat Vaši místní skupinu a můžete zrealizovat program, na který byste normálně ani nepomysleli. Díky Vladanovým studiím fyziky jsme navštívili jediný jaderný reaktor, který v Rakousku aktuálně funguje. Reaktor je umístěn ve vídeňském Prátru a je používaný Vienna University of Technology pro vědecké účely. Akce byla velice spontánní a tak se o ní diskutovalo během schůzek místní skupiny, že dalších dvanáct členů si udělalo do reaktoru exkurzi ještě jednou! Takže SIGHT aktivity mohou být prospěšné i Vaší místní skupině.

SIGHT na Facebooku

Facebook je poměrně hodně užitečný pro organizování mensovních akcí. V současné době mnoho národních Mens založilo svoje SIGHT skupiny na Facebooku. Dle mého názoru je to velmi pozitivní vývoj, protože umožňuje členům celosvětově rychlé propojení se SIGHT hosty v zemi, která je zajímá, a také může usnadnit organizaci aktivit. Pokud ve Vaší národní Mense ještě nemáte SIGHT skupinu na Facebooku, ráda bych povzbudila každou národní Mensu k vytvoření SIGHT skupiny pro Vaši zemi! Založila jsem skupinu na Facebooku pro hostitele z Mensy Rakousko a mensovní cestovatele, kteří míří do Rakouska. Jsou tam také linky na ostatní SIGHT skupiny na Facebooku. Prosím, připojte se – a doufám, že se brzy potkáme v Rakousku!

International SIGHT Facebook group

Austrian SIGHT Facebook group

Rád bych poděkoval Gwen za její příspěvek. Poprosil jsem ji, aby napsala článek o svých zkušenostech hostitelky v programu SIGHT, a je vidět, že ji opravdu těší setkávání se a ubytovávání mensanů – cestovatelů z různých částí světa, stejně jako cestovatele odkudkoliv těší setkávat se s místními mensany. Takže i moje „práce“ pro členy Mensy se tímto stává užitečnou a potěšující. Prosím, připojte se na náš Facebook nebo mě samozřejmě můžete kontaktovat i „po staru“ na SIGHT@mensa.at. Těším se na další zprávy! – Fritz Schachinger, SIGHT Mensa Rakousko

Převzato z Mensa World Journal, únor 2015.

Můžeš nám v krátkosti popsat, jak vypadal tvůj život před odchodem do ciziny?

Vyučil jsem se zámečníkem, čtyři roky s maturitou. Pak jsem šel studovat hydrauliku. Závodně jsem tancoval – tancování bylo můj život. Hlavně proto jsem nastoupil na vejšku, abych nemusel na vojnu, protože jinak bych ztratil dva nejlepší roky života. S partnerkou jsme byli nejmladší pár mezinárodní třídy v Česku, jenže naše partnerství se rozpadlo. Ve stejné době jsem se rozešel s přítelkyní. Bylo to hodně věcí najednou a já se prostě sebral, nikomu nic neřekl a šel jsem.

Šel jsi kam?

Nejdřív jsem jezdil stopem po celé Evropě. Ve Švýcarsku jsem měl kamaráda, bydlel v Lausanne. Na místo jsem ale přijel pozdě v noci a nikdo mi nechtěl zastavit. Stopoval jsem asi šest hodin. Když u mě konečně zabrzdilo první auto, seděl v něm kluk s holkou a ptali se: Kam jedeš? Je pozdě, spíš u nás. To spaní u nich se protáhlo na tři týdny. Jezdili jsme po horách a jednou mě vzali do takové malé hospůdky. Tam jsem se dozvěděl, že je v blízkosti makrobiotické centrum, kde se příští týden pořádá celosvětový kongres, a že potřebují pomoct s organizací. Kdybych náhodou měl čas. Nakonec jsem zůstal tři roky. Asi zjistili, že mám něco v sobě, a nabídli mi práci.

A po dobu těch tří let o tobě vaši neměli žádné zprávy?

Ne, vůbec.

Proč ses neozýval?

Je těžké vžít se do kůže dvacetiletého kluka. Celých těch sedmnáct, osmnáct let jsem na to myslel každý den. Doma jsme neměli ani pevnou linku, chodili jsme přes ulici k sousedům. Nevím, jestli jsem se styděl. A ono se to protahovalo, protahovalo, až to došlo k bodu, ze kterého nebylo návratu. Ten bod nastal, když jsem přijel do Austrálie.

A jak ses v prvé řadě do Austrálie dostal?

Já říkám, že letadlem. Ale pravda je, že mě tam deportovali.

Deportovali?

V tom makrobiotickém centru pracovali lidé z celého světa: Američani, Kanaďani, Francouzi, Španělé … a nikdo neměl pracovní povolení. Dávali nám pouze kapesné jako symbolickou částku, zbytek šel na kredit, za nějž jsme mohli absolvovat tamější kurzy. Někdy jsme si zašli do města na pizzu, protože makrobiotická strava je úplně veganská. Kolegové chodili do taneční školy naproti, tak jsem šel jednou s nimi. A učitel mi říká: Vy už jste někdy tancoval, že jo? Hele, my tady máme holku… No, já to zkrátím. Prostě jsem začal chodit dvakrát týdně, trénovali jsme spolu, jezdili na soutěže a ty jsme většinou vyhrávali. Získávali jsme stále vyšší a vyšší třídu, až chtěla jít studovat do většího města, do lepší taneční školy. Tak jsme jeli do Bernu. Jenže to naštvalo šéfku naší taneční školy. Věděla, že ve Švýcarsku pracuju nelegálně.

Co se stalo?

Jednou nás zastavilo policejní auto, vzali si nás oba dovnitř a: Kde máte doklady? Řekl jsem, že pas mám doma. Strčili mě do cely, vzali mi otisky prstů. Vyzvídali, jak dlouho jsem tady, řekl jsem, že asi rok a půl. Neměl byste být víc jak tři měsíce, pojedete zpátky do Austrálie.

Proč zrovna do Austrálie?

Neměl jsem s sebou žádné doklady, nic, tak jsem jim dal australský pas, který jsem našel. Já nevím, co mi to vjelo do hlavy. Ty se tomu teďka směješ, ale to byla kravina na n-tou.

Čí ten pas byl?

Ten člověk se jmenoval Kurt Hamán. Mluvil jsem s ním jednou, to bylo ještě v Rakousku. Našel jsem ledvinku s pasem, tak jsem zavolal na německou ambasádu. Za chvilku mi zvonil telefon, nějaký Australan: To jsem rád, že jsi našel ten pas. Za čtrnáct dní se pro něj stavím. Tři týdny, čtyři týdny, dva měsíce se nestavil…

Nedalo se té mýlce nějak zabránit?

Je nezajímalo, že jsem Čech! Tady máte australský doklad, jedete do Austrálie.

A odletěl jsi…

V sedm hodin ráno. V šest mě přivezli na letiště, posadili do letadla a já si říkám: Ty idiote, co teďka budeš dělat? Letíš s falešným pasem.

Při letištní kontrole si ničeho divného nevšimli?

Samozřejmě skenovali pas. Hey, that passport has been probably stolen. Odpověděl jsem, že nový pas jsem si nechal u holky v Rakousku, a tak jsem si vzal ten starý, protože tam mám razítka a že mám rád razítka. You can’t have two passports. Na to jsem řekl: Sorry. Asi půl hodiny mě zpovídali: Jak se jmenovala matka za svobodna? Michnová. That’s not what my computer says. Simpson. Rings a bell? Já: Simpson? No. Dívali se na mě jak …

Vezl sis s sebou něco?

Jeden krystal. Já miluju krystaly. A pak takovej malinkej batůžek, do kterýho jsem dal náhradní ponožky. V kapse jsem měl dvacet dolarů.

Muselo to být zvláštní, ocitnout se v Austrálii a bez prostředků.

V Evropě bych stopoval domů, ale odtud? Vážně jsem tehdy uvažoval: V Austrálii jsou velký pouště. Vlezeš do ní, sundáš si šaty, dáš si flašku vodky…

Ale místo toho…

V tom makrobiotickém centru jsem poznal jednu holku, která v Austrálii žila, a ona mě zvala, kdybych náhodou někdy přijel, ať se stavím. Volal jsem jí, ale nezvedala to. Z letiště do Sydney stojí autobus dvanáct dolarů, tak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky. Do centra to bylo daleko, šel jsem asi tři hodiny. Můj první dojem byl: Ty brďo, to je velký město.

Co jsi dělal pak?

Nejdřív jsem si zašel na pivo. Sedl jsem si a trošku popřemýšlel, co dál. A pak jsem šel kolem jedné vitrínky s nápisem „Makrobiotická restaurace hledá kuchaře“. V té restauraci jsem zakotvil, začal jsem škrábat brambory, loupat cibuli a takové věci. O dva týdny později mi dali první plat, tři roky na to jsem tam byl šéfkuchař.

Páni!

Vždycky mi to pálilo a rukama umím celkem dost.

Jak dlouho jsi v té restauraci pracoval?

Asi sedm let.

Po rodině se ti nestýskalo? Pokusil ses je zkontaktovat?

Ani jsem nevěděl, jestli naši žijou a jestli bydlí tam, co bydleli. Nechtěl jsem jim psát dopis, aby je po otevření neklepla pepka. Přes moji zachránkyni v Anglii jsem získal kontakt na svého dobrého kamaráda, kterého jsem neviděl dvacet let. Nakonec jsem se dokopal k tomu, abych mu zavolal. Když to vzal, mluvil, jako bychom se neviděli čtrnáct dní. Že prý to vysonduje. Hnedka volal kamarádce, která tehdy bydlela v Holandsku, a ona za dvě hodiny sedla na autobus a jela k našim. O den později mi volala zpátky, že má pro mě dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva byla, že tatínek umřel, a dobrá, že se na mě všichni těší. Protože můj český pas propadl, šel jsem si vyřídit na ambasádu v Sydney nový. Doložil jsem všechny papíry, kdy jsem byl narozen, kde jsem chodil do školy … Všecko. A oni, že všechno souhlasí kromě toho, že jsem mrtvý.

Jak je to možné?

Naši mi spořili od malička po padesáti korunách. K těm penězům jsem se mohl dostat jedině já, a kdybych si je v pětatřiceti nevybral, propadly by zpátky spořitelně. Rodiče se byli poradit s právníky a ti jim řekli: Jediný způsob, jak je dostat, je prohlásit vašeho syna za mrtvého.

Jak danou situaci řešili?

Nevěřili mi. Kdo ví, kdo to je. To musíme mít nějaké důkazy. Takže fotky, rozbor písma, …, test DNA. Měl jsem záchvaty úzkosti: Všecko, co bylo tolik let vevnitř, najednou vyšlo ven… Za čtyři měsíce dostanu dopis, že musím na testy znova, protože zapomněli vyplnit jeden formulář. Zase další stres! Cestoval jsem tam a zpátky asi dva tisíce kilometrů. Uplynuly tři měsíce, šest měsíců, devět… nic. Po roce a půl potvrdili 99,99% pravděpodobnost, protože v krvi mamky našli nějakou zvláštní látku, která se vyskytuje v jednom ze sta tisíc případů. Já ji mám taky.

Co se dělo dál?

Dali mi pas a pak mi trvalo možná dva měsíce, než jsem se odhodlal odletět domů. Strašně jsem se bál, aby mě nezabásli. Na imigračním mi řekli, že nemají žádné záznamy o mém příjezdu do Austrálie, a ptali se: Jak dlouho jste tady? Čtyři roky. Kdybych řekl, že čtrnáct let, tak by mě asi střelili do hlavy. Venku můj nejlepší kámoš s přítelkyní tři hodiny nervózně čekali, jestli se neozvu, že mají volat právníka. Nakonec mi jedna úřednice říká: Vy chcete odletět? Dobře, tak já vám dám razítko, ale nesmíte se tři roky do Austrálie vrátit.

A vrátíš se ještě někdy?

Rád bych, mám tam spoustu přátel. Bál jsem se, že se na mne budou dívat skrze prsty, ale ne. Všichni zůstali po mém boku a fandili mi.

 Nelituješ někdy?

Každý dělá v životě chyby, já jsem dělal obrovský. Kdybych mohl to rozhodnutí změnit, neváhal bych. Ale nejsem ten typ člověka, který by brečel nad rozlitým mlékem. A bez toho, co jsem prožil, bych nebyl tím, kým jsem teď.

Jak ses dostal do Mensy?

Během sledování hokeje jsem si zběžně udělal on-line test IQ. Měl jsem otevřenou lahvičku vína, už jsem byl skoro u konce. Dívám se na vyhodnocení, sto čtyřicet. Říkám si: To je nějaká blbost, ne? Tak jsem si zašel na oficiální test a tam mi vyšlo něco podobného.

Akcí Mensy se účastníš?

Dlouho jsem se neúčastnil, protože když jsem si přečetl „Večer hraní stolních her a povídání si“, tak jsem si říkal: To bude banda šprtů, co já tam budu dělat? Ale nakonec jsem se teda hecnul a šel na bowling. Nikoho jsem tam neznal, ale hned jsem se seznámil s Káťou, Janou, Tomášem a druhým Tomášem a se všema jsme si hnedka sedli.

Rozhovor má sloužit spíš jako taková ochutnávka. Martin Radvanský uvažuje o sepsání svého příběhu a jeho knižním vydání.

Krásným zážitkem byl Furkapass a ledovcový pramen Rhony – Rhona Gletscher – kde jsme na hraně nad propastí vytvořili nápis Mensa ČR (ceduli přikazujícíchůzi pouze po vyznačených cestách jsme našli až cestou zpět).

Spotřeba lihovin ale byla neporovnatelná se spotřebou mléka. Jen v obci Blumenstein jsme pořídili od místního farmáře tři litry čerstvého. A sýry – no kde jinde než v údolí (v němčině das Tal) řeky Emme, kde jsme navštívili i muzeum ementálu. Počasí se střídavě zlepšovalo a zhoršovalo, takže mnoho majestátních švýcarských vodopádů a Bern jsme si užili bez deště, ale mokli jsme zase třeba v Interlakenu a Luzernu. To už jsme mířili k Curychu.

EMAG byl jako obvykle výborný. Dle údajů organizátorů se zaregistrovalo 365 účastníků z 28 nejen evropských zemí – od Mexika a USA až po Malajsii (v porovnání s údajným milionem účastníků Street Parade, která v Curychu probíhala v termínu EMAGu, nás zas tak moc nebylo). Po zahájení tradičním Ice Breakerem v menze následovaly dny plné přednášek, formálních i neformálních setkání a exkurzí – od letiště po čokoládovnu.

Jeden ze dnů patřil i LEAP bloku. Všech pět účastníků Leadership Exchange Ambassador Programu prezentovalo své projekty – Zdravko Živkovič ze Srbska v Reinforcement of Creativity by Games představil svoji hru Doris (http://gottfriedville.net/puzzles/octagons/index.html), Jutta Ziemen-Graves popisovala vytváření strategií německé Mensy – Mensa’s Strategic Journey – A Roadmap, Holly Brooke z Austrálie se věnovala zapojení generace Y (Growing Gen Y), Alexandros Papandreou prezentoval aktivity řecké Mensy – Achieve the impossible! Spojené státy reprezentovala Jeudi Juetten s projektem Marketing Mensa to the Perfect Demographic, kde popisovala náborovou kampaň do Mensy mezi účastníky zájmových festivalů (fanoušci sci-fi apod.). Videozáznamy všech prezentací můžete najít na:

· http://animusm.com/doris-a-creativity-game/

· http://animusm.com/strategic-planning-for-mensa/

· http://animusm.com/geny/

· http://animusm.com/achieving-the-impossible-a-real-story/

· http://animusm.com/marketing-mensa-the-perfect-demographic/

Na nejbližším zasedání IBD (International Board of Directors) bude stanoven rámec LEAP projektu v budoucích letech. Budeme vás včas informovat, takže případní zájemci o LEAP v příštím roce budou mít možnost podat přihlášku svého projektu – naše Mensa má co nabízet.

Ukončení EMAGu bylo tradiční – Gala Dinner. Všichni (nebo skoro všichni) jsme sborově zpívali, užívali si programu i jídla, v poslední fázi došlo i na tanec.

Součástí EMAGu bylo i setkání tzv. EMAG panelu, na němž byla dohodnuta místa příštích evropských setkání. Pro nás jsou z pohledu geografické dostupnosti nejbližší EMAGy velmi lákavé, hned dvě následující setkání proběhnou v sousedních zemích. Jak bylo již dříve avizováno, EMAG 2015 proběhne v Berlíně, nově bylo rozhodnuto, že další setkání bude v Polsku (Krakov 2016), španělská Barcelona se pak stane hostitelem EMAGu pro rok 2017. Na závěr bych rád poděkoval Tomášovi za organizaci.

Autor: Petr Mazal

Testování IQ jsem totiž podstoupila už před časem, v rámci své novinářské profese. Když už jsem o něm psala (do regionálních novin), proč si jej taky nevyzkoušet? Výsledná číslovka trochu polechtala mé ego, ale dál jsem se jí nezabývala. Jen jsem občas napsala nějaký článek o aktivitách české Mensy, jejíž předseda Tomáš Blumenstein shodou okolností žije ve stejném městě jako já. Teď jsem dostala možnost připojit se k akci, která mě oslovila, a tak jsem vyplnila přihlášku a zaplatila členský příspěvek. Srbské putování pak pro mě bylo nejen cestovatelským zážitkem, ale i výzvou k zamyšlení. Chci si jako členka jen užívat příjemné volnočasové aktivity, nebo jsem schopná a ochotná podílet se i na projektech, které vyžadují čas a energii?

Myslím, že odpověď je jasná, ale teď ještě zpět k srbskému výletu. Něco tak hektického a přitom pohodového jsem snad ještě nezažila. Program byl naplánován doslova na minuty a na „zbytečnosti” ve formě jídla nebo dokonce „courání” po obchodech v něm nebyl čas. Tedy – kdo nechtěl, nemusel se samozřejmě společného programu účastnit. Ale kdo by chtěl přijít o návštěvu vykopávek římského města Viminacium následovanou exkurzí do povrchového hnědouhelného lomu a tepelné elektrárny v sousedním Kostolaci? Kdo by se nechtěl projít po středověké tvrzi Smederevo, kde dřív sídlilo hlavní město Srbska? Kdo by odmítl prohlídku krásné budovy srbského parlamentu spojenou s besedou o jeho fungování? Kdo by se nechtěl setkat se členy České besedy, spolku, který v Bělehradě působí už od roku 1885? Kdo by nenastoupil na přívoz přes Dunaj, kterým se cestovalo do vesnice Češko selo, v níž dodnes žijí české rodiny? Kdo by se otočil zády k nádherným klášterům, schovaným v jediném srbském pohoří Fruška Gora? A tak dál … až k závěrečné nedělní tříhodinové procházce po Hradním vrchu v Budapešti, kde jsme se zastavili na cestě domů.

Z celého výletu mám jednoznačně skvělý pocit nejen kvůli zajímavému programu, ale také díky lidem, které jsem na něm poznala. Přestože to chvílemi bylo náročné, nikdo si nestěžoval na nějaké nepohodlí či únavu. Naopak, nálada zůstala skvělá po celou dobu. Určitě nejen za sebe moc děkuji všem organizátorům exkurze, jejíž příprava určitě nebyla snadná. Zvláštní poděkování patří českosrbskému mensanovi Milanu Fürstovi, který žije v Bělehradě a po celé tři dny nám byl úžasným průvodcem.

P. S. Na příští rok se už teď plánuje cesta po Španělsku a Portugalsku…

Autor: Lenka Sehnalová

Orléans nás přivítal památníkem Panny orleánské – nápis hovoří o tom, jak tam na ni všude vzpomínají a opravdu jsme se s připomínkou jejího hrdinství setkali na mnoha místech, Jeanne d’Arc najdete i na obraze v pařížském Pantheonu.

Putování po pohádkových zámcích na Loiře (řeka překvapivě příjemná i na osvěžení) jsme ukončili v Nantes – město jsme prohlíželi potmě, takže jsme mohli obdivovat zámek nasvícený i s okénky, zvenku na něj vrhaly reflektory nepravidelně červené pruhy a i strom měl díky reflektoru úplně umělecký stín.

V Carnacu jsme se dozvěděli, že menhiry si stále drží své tajemství, protože dosud není jisté, který výklad jejich účelu odpovídá skutečnosti. A víte, co v bretonštině vlastně znamená menhir? Dlouhý kámen.

V Bretani mne zaujalo také Concarneau, kde švitořili racci mořští, dokonce i v krabičce jako suvenýr, anebo jste si mohli koupit jejich vajíčka v cukrové podobě.

Pláž u Plovanu s pěknými oblázky měla moře s nebezpečnými vlnami. A prý opravdu nebyla k plavání vybraná kvůli svému jménu. Tedy plavat tam nešlo, jen skákat s vlnami – a bylo to vydatné cvičení.

Nejzápadnější cíp Francie střeží Sémaphore de la Pointe du Raz – maják využívaný vojensky, meteorologicky i telekomunikačně. Kromě útesů a cesty lemované kvetoucími janovci tam byl k vidění u obchodů ve vitríně čokoládový maják vysoký jako člověk a nápis hlásal, že ho vyráběli dva cukráři přes 300 hodin a váží kolem 100 kg.

Atmosféra Bretaně s kamennými domy a drsnými námořníky je znát i v Brestu: tam jsme prohlíželi zvláštní strohý kostel, který měl několik vchodů a byl bez ozdob, jen barevná okna většinou vysoko u stropu a na schodech růžové lístky, patrně ze slavnosti, kterou jsme ale nezastihli. A Brest je rodištěm herce Pierra Brice.

V Dinanu měli u budovy městské policie na záhonku vystříhaný letopočet 2011.

Kdysi největší přístav Francie Saint-Malo nám nabídl romantický pohled na mnoho lodiček, úžasný výběr zmrzlin a procházku po pevnosti a historických uličkách. A také tu stál kolotoč, ale na rozdíl od kolotočů, které jsme viděli jinde, byl upravený k obchodním účelům.

Jeden z divů Francie, klášter Mont Saint Michel, jsme opustili včas, aby nám moře neodplavilo auta, a ještě jsme stihli povečeřet v pizzerii v Avranches. Tam jsme viděli i restauraci připomínající pojmenováním blízkost muzea rukopisů z Mont Saint-Michel.

Další místo k zamyšlení byly pláže, kde proběhlo vylodění roku 1944 – perfektně zpracované v muzeu v Bayeux, kde měli přehledný film, portréty velitelů – ale také si člověk mohl všimnout drobností jako skleněné miny, kterou nešlo zjistit a i potom v ráně rentgenem těžko, anebo naopak podložky pod knoflíky, aby je mohli leštit a nezničili látku – usoudili jsme, že taková činnost přispívala k pořádku a také k uklidnění. Teď jsou na plážích i hlídaná místa na koupání – na jedné písčité pláži jsme toho využili a nasbírali si i mušle. Kromě hlavního památníku historických událostí – vysokého kříže – tam byly i menší pomníky kanadským a britským jednotkám.

Kanál La Manche vyvolal otázku po významu slova – označuje také rukáv, případně rukojeť, asi průliv opravdu ten tvar připomíná.

Čas v Paříži jsem rozdělila mezi EMAG a toulky po městě (na ty zbylo dost prostoru, protože některé přednášky odpadly).

Místo pro EMAG – v paláci UNESCO – bylo velmi reprezentativní; využila jsem i speciální známky UNESCO, které se daly použít jen při podání zásilky do schránky přímo v budově. Nechtěně jsem podrobila poštu testu – vynechala jsem omylem zemi určení, ale dopisy se dostaly většinou správně do ČR. Výstava na plotě areálu UNESCO nám připomněla nejrůznější zajímavé kouty Země. Poblíž paláce UNESCO stojí budova ministerstva ekologie, udržitelného rozvoje, dopravy a bydlení a zřejmě i proto tam byly k vidění stojany s označením pro elektromobily.

Mensané jsou všude hraví. Na záložkách, které byly k dispozici, měli otázky – odpovědi se dozvědí zájemci, až když přijdou do Mensy. Dvě z otázek: Narodil jsem se 14. července roku 10 př. Kr. Kdy oslavím 20 let? Kolikrát napíšu 5 na seznam celých čísel od 1 do 100?

Organizátoři EMAG měli plné ruce práce, protože byla doba dovolených a nebylo moc dobrovolníků. Ti, co se nám věnovali, se snažili – jednou mne nechtěli pustit strážní do brány budovy, když jsem si zapomněla visačku – náhodou se tam objevil francouzský mensan, který se za mne zaručil. A ještě jedna náhoda mi pomohla, když jsem hledala naši skupinu pro odchod na večeři – jedna z organizátorek mne pozvala, že mne tam doveze – zrovna pršelo, jen se lilo, tak jsem byla moc ráda. Cestou jsme probraly, jak je ráda, že si zopakuje na EMAG angličtinu, že pracuje na univerzitě v Lyonu, že to typicky proměnlivé počasí v Paříži je určitě odlišné od našeho českého vnitrozemského. Podle očekávání jsem se na EMAG setkala se zajímavými mensany; místo francouzštiny jsem si v Café Dernier Métro procvičila angličtinu s francouzským mensanem, který pracuje hodně v zahraničí. Musím se také aspoň stručně zmínit o inspirativní prohlídce pasáží – do té doby mne nenapadlo, že to jsou vlastně předchůdci obchodních domů.

V Paříži jsem šla také kolem památníku objevitelů chininu – pánové Pelletier a Caventou chinin extrahovali r. 1820 a dostali za to ocenění jako dobrodinci lidstva.

V Pantheonu mne kromě Francouzi často uctívaných velikánů zaujala Marie Curie a také cestovatel Bougainville – zahradníci už vědí, že podle něj jsou pojmenované krásně kvetoucí keře bougainvillie.

Place des Vosges je klidné místo, jak slibuje průvodce, s krásnými obchůdky, kde se můžete pokochat i vystavenými obrazy – třeba inspirativní zátiší s vinnými zátkami. Je tam také dům, kde bydlel Victor Hugo, a kavárna Hugo. Té jsem neodolala a dala jsem si tam víno. Číšníci tam byli veselí a tak hezky se mne zeptali, ne třeba „Co si dáte?“, ale: „Co by vám udělalo radost?“

K Pont des Arts se lidé díky zámkům určitě zase vrátí.

Při večerním poklusu Paříží jsme zhlédli i kousek filmu na plátně letního kina na Montmartru a u Moulin Rouge jsme viděli frontu na divadlo Dvou oslů.

Zaujalo mne, že i v Paříži, podobně jako v Praze, byla reklama J. C. Décaux jako nepřemožitelné firmy. Cestou v metru jsme jednou jeli ve špičce a přitom jsem zblízka pozorovala, jak jeden Francouz vyskakoval jako kohout, aby mu ten druhý nedržel ruku před nosem – ale ten se v té situaci taky musel držet a nebylo moc kde jinde, taky mu to řekl, že má právo se držet – byl jako hodně dalších tmavší pleti. Ovšem zas na tmavé dítě v kočárku, které si hrálo, jako že telefonuje, se všichni usmívali. A opravdové mobily klidně fungovaly i v metru a Francouzi toho pilně využívali.

Bydleli jsme v Gennevilliers, kde jsem vyfotila ohrádku pro venčení pejsků.

Ve Versailles jsem kromě moderních skulptur, které byly nápadné i na parkovišti před vchodem do zámku, tentokrát prohlížela krátce i městečko. Našla jsem tam pekárničku, kde mi zabalili zboží do papíru, na kterém měli uvedené zákony Antoina Augustina vypracované v 18. století A. A. Parmentierem, které si upravili na dnešní dobu. Prvý zákon byl např. o obilí, které dodává ovocnou chuť a při kuchařské úpravě nakonec dostane chléb chuť oříškovou, podle druhého zákona se dává soli „vždy tak právě podle potřeby“. A kousek od toho dobrého pekařství jsem se s těmi dobrotami posadila na lavičku v parčíku, který dal upravit jeden z versailleských starostů.

Po návštěvě památníku u Verdunu už vím, proč se říká – dopadli jako u Verdunu …

Kříže s keříky drobných růžiček byly nízké, takže když jste si chtěli přečíst jméno padlého vojáka, museli jste se poklonit. Zimostráz po stranách schodiště byl zastřižený do tvaru dělových koulí. Mezi velkými oddíly polí s kříži byla vedle tisů políčka chrp – byly modré jako oči těch mladých vojáků, kteří zde skončili své životy.

Závěrem ještě několik dalších dojmů. Co mne trochu zklamalo, nebo spíš překvapilo? Suvenýr – hrneček s nápisem I was in Paris, to by mne jako frankofila nepotěšilo. A v Bretani jsem si koupila pěkně typicky pruhovaný batůžek s bretaňským nápisem a pak jsem zjistila, že byl vyroben – kde myslíte? P.R.C.! Aspoň snad design nenechali na Číňanech.

K celkově příjemnému dojmu z výletu bych přidala takovou drobnost: vyvěšené oznámení o využívání obnovitelné energie v obchodě McDonald – jejich spolehlivou pohostinnost jsme jako obvykle využívali v přestávkách jízdy.

Přístup jednotlivých členů naší výpravy se dost lišil právě podle toho, jestli byli nebo nebyli obeznámeni s francouzštinou a francouzským přístupem – a podléhal zajímavému vývoji během cestování. Všichni se o místa, která jsme navštívili, živě zajímali, trochu taky o francouzštinu – i ti, co nejsou zrovna frankofilové, se dokázali několika slovy nakonec domluvit, z toho jsem měla velkou radost.

A poznala jsem zas o trošku víc Francii – některá další místa z jejího rozsáhlého repertoáru.

Ilustrační fotografie pocházejí z Wikimedia.

Autor: Jitka Nováková