V pátek po prohlídce štol v lomu Amerika letíme na Karlštejn. Snad nikomu nebude vadit, že jsme trochu jako prasata. V kapli sv. Kříže máme oči upřené k obrazům, je dobré dostat se na chvíli do „nebe“. Na špinavé nohy nám nikdo nekouká. Večer s výkladem a ochutnávkou medoviny si moc užijeme. Dcera je také spokojená, našla spoluhráče Dominionu, spát jdeme všichni pozdě.

Sobota je ve znamení bojovky, její předzvěst proběhla předchozí večer v knihovně, kde to vypadalo, že v blikajícím světle nedáme dohromady zhola nic. Obavy ztrácíme po úspěšném vyřešení první zastávky. Tým je sestavený ze super lidí v čele se zkušeným Pavlem, nikam se neženeme, řešíme vše dohromady, radíme se. Chceme si to užít a díky Pavlovi, který bezpečně zná Morseovu abecedu a má encyklopedické znalosti, máme pocit, že se nám bojovka daří. Slunečné počasí a příjemná cesta jen podtrhují dobrou náladu.

Neděle přináší vyhlášení výsledků, aukci a dárky pro výherce. Něco ukořistí i naše rodina, děti mají radost, s tím jsme fakt nepočítali.

Na zpáteční cestě se nemůžeme dohodnout, co vlastně bylo z celého víkendu nejlepší. Pro mě asi výlety, pro syna přednášky (z bitcoinů byl zcela nadšený), pro dceru společenské hry.

Za mě ohromný respekt organizátorům, vůbec nedovedu domyslet, kolik času, schůzek, nočních hodin to určitě stálo celý tým, abychom si my ostatní jen užívali akci. Velký dík.

Foto: Pavel Terber

Autor: Petra Jelínková

Až letos na jaře mě mí přátelé ze západu – Čavojští, s kterými pravidelně jezdíme právě na tato letní setkání rodin – nalákali a následně přesvědčili, abychom jeli i na celostátní setkání na Kokořín. I když jsem tak úplně nevěděla, do čeho jdu, a hlavně měla s sebou toho malého prudiče, přesto jsem byla ve finále se setkáním více než spokojena. Byla to konečně zábava podle mého gusta. Jak říká jedna moje kolegyně – je to tábor pro dospělé.

I když ubytování bez elektriky a vody a testy plné záludných otázek téměř v noční hodinu na úvod působily spíš odrazujícně, celá akce dopadla nad všechna očekávání.

Jako vyvrcholení všeho jsem se totiž poslední den při odjezdu dozvěděla, že jsem byla v týmu téměř s kompletním složením hradecké skupiny. Kdo nebyl v týmu, byl rozptýlen v těch ostatních. A já konečně měla připravenou půdu pro vstup tam, kam jsem se dlouhou dobu ostýchala.

V květnu jsem tedy začala jezdit na setkání do Hradce a po půl roce mi připadá, jako bych je znala odjakživa.

V září už jsem tedy jela na setkání jako mazák. Sice opět s naším prudičem, i když jsme si s Magdou na jaře přísahaly, že příště jedině bez dětí. To když jsme po probdělé noci v herně byly těmito miláčky brzy ráno buzeny.

Jako první pozitivum bylo už to, že jsem se na místo dopravila jako příslušník hradecké skupiny, kdy jsme s Mílou a Martou pojali cestu jako pěkný výlet se zastávkou ve vlašimském muzeu.

Pak už následoval bohatý program plný exkurzí, prohlídek a hlavně večerních her a diskusí.

V týmu jsem se tentokrát cítila už jako plnohodnotný člen, a i když nebylo týmových aktivit tolik jako na Kokoříně, přesto nezapomenu třeba na dramatizace pohádek nebo pěší pochod v krásném pondělním dni na Dívčí skálu.

Už teď se těším na další setkání a možnosti uspokojení mého mozku i duše.

Účastníci podzimního celostátního setkání 2010, foto: Pavel Terber

Autor: Marta Kubánková

S moderní obdobou RVHP* poskakující za mými zády na malých kolečkách po nerovné pražské dlažbě se mi podařilo cestou domů úspěšně odfajfkovat všechny položky na seznamu „Zařídit v ČR“: zakoupit náhradní vrtuli pro vrtulníček, zrušit dolarový účet u ČSOB, sehnat digitální multimetr a sníst smažený sýr.

Hlavní bod programu, na který jsem se těšil, však následoval až večer, po odložení otravného vozíku – jednalo se o výpravu na setkání MS Pardubice, ke které se přihlásilo pět dalších Pražáků. S ohledem na to, že jsem pozvánku na výpravu odesílal členům MS Praha teprve ve středu 31. 3. 2010 ve 23:30, mě velice potěšilo, že se našlo tolik zájemců a že Roman dokonce nabídl k využití svůj zánovní koráb silnic, do kterého se tolik lidí pohodlně vejde.

Po drobném zdržení způsobeném nenechavými příslušníky Městské policie Praha 11, kteří Romanovo vozidlo schovali na své hlídané parkoviště, jsme vyrazili. Podařilo se nám vyhnout se zacpanému městskému okruhu, posbírat všechny zájemce i bezpečně dorazit na místo.

První logickou úlohou večera bylo nalezení místnosti, kde se zdejší místní skupina schází. U Mensy (nejen české) je totiž dobrým zvykem, že se akce organizují na netriviálně přístupných místech, aby se odfiltrovali členové, kteří při psaní vstupního testu opisovali. Nalezení místa znamenalo vejít do dvora prosyceného pachem smažených hranolek a vyjet nepopsatelným výtahem z čeledi lenochodů do třetího patra, v temné chodbě nahmatat vypínač a trefit správné dveře.

Protože se díky účasti přespolních delegací z MS Praha a MS Prostějov (každé o šesti členech) zvedl počet účastníků setkání MS Pardubice o úctyhodných 600 %, bylo stávající místo shledáno příliš malým a rychle rozhodnuto o přesunutí do vhodnějších prostor nedaleké pizzerie.

Pak již následovala jen neřízená (nezřízená) zábava, švitoření a veselí v přátelském a uvolněném mensovním duchu. Jednotliví návštěvníci si postupně přesedávali z místa na místo, aby si mohli popovídat se členy, které již delší dobu neviděli, hodovali nad pardubickými specialitami (salámová pizza, maxiburger a podobně), smáli se a užívali si toto speciální setkání.

Cesta zpět po vyčerpávajícím setkání proběhla v poklidu a tichosti. Musel jsem uznat, že na leprózní české silnice se velká kola a měkké pérování majestátního SUV opravdu hodí. Rád bych na závěr tímto velmi poděkoval všem, kteří svojí přítomností přispěli ke zdaru tohoto úžasného setkání.

*RVHP: ve smyslu „ráno vezmeš, h… přivezeš“ neboli taška na kolečkách

Autor: Tomáš Kubeš