„Prosíme pošlete těm, kdo by mohli v soutěži uspět… hlavní výhra milion korun.“ Možná jste ho také četli. Hladina adrenalinu v mé krvi se zvedla silně nad normál a v hlavě se začala rojit spousta myšlenek a smíšených pocitů: Televizní soutěž ani náhodou, jsem nervózní, jen nějakou kameru spatřím. Sakra, milion, hodil by se… Komu bych to přeposlala? Na konkurzu budou třeba zajímavé úlohy, to by stálo za vyluštění. Kamera – bojím se, ale bylo by to dobré jako kurz sebeovládání.

Jednoho rána jsem tedy vyplnila přihlášku. Kvalifikační úlohy pro účast na konkurzu mi přišly triviální, ovšem co jim tam napsat na otázku: Proč si myslíte, že jste nejchytřejší? Nakonec jsem napsala, že jim na to odpovím, pokud se do toho finále dostanu. Za pár hodin po odeslání mi přišla pozvánka na vybraný konkurz.

Na chodbě postávala asi padesátka lidí. Za chvíli přišel člověk s logem soutěže na tričku a odvedl nás do jídelny, kde jsme třem slečnám u počítače ukázali občanku a ony nám za to vytiskly naši přihlášku – vše, co jsme zadali na internetu, plus pořadové číslo. Pak jsme si měli sednout a počkat na hromadný odchod nahoru do třetího patra. Ve stupňovité posluchárně jsem si vlezla do první řady u dveří. Na stolech před námi byl odpovědní arch a souhlas, že nás mohou natáčet a že neodpovídají za škody. Obojí podepsat a napsat tam své startovní číslo. „Limit na postup do dalšího kola vám neprozradíme, snažte se to napsat na plný počet bodů. Pozor, za špatné odpovědi body odečítáme. Výsledek se dozvíte hned, nikam po odevzdání neodcházejte, bude to během 15 minut opravené.“ Roman Šmucler chvíli mluvil na kameru (záběry z konkurzu jsou samozřejmě na navnadění diváků), chvíli bez kamery prozrazoval, co bylo zajímavého na předchozích konkurzech.

A už se rozdávají testy. Třicet minut na třicet úloh začíná. Nervozita na vrcholu, pomalu se ale pouštím do řešení a adrenalin klesá. Spousta slovních úloh, to jsem teda zvědavá, kolik bude ten limit. 30 ze 30 asi při tomhle mixu úloh mít nebudu. Dotaz soutěžícího – budete odpočítávat poslední vteřiny? Samozřejmě! Pět, čtyři, tři, dva, jedna, konec! Uf, měli pravdu, je to náročný test. Zaškrtala jsem odpovědi, kde jsem si byla jistá, a tipovat se radši nepokouším. Soutěžící spolu probírají, co věděli a nevěděli.

Z naší padesátky postoupilo dvacet. Nejsme ani nejhorší, ani nejlepší skupina. Koho Roman Šmucler přečte, ten se postaví a on se ho na něco zeptá. IT analytik (sakra, to jsem tam psala já) z Liberce (a je to jisté). A už mě hlásí. Stojí u naší řady a je ke mně zády. Zvedám ruku a už mě vidí. „Tak až z Liberce jste přijela, v kolik jste vstávala?“ Copak neví, že z Liberce do Prahy je to jen zhruba 100 km? Zapomněl, že natáčí v Praze? Mám ho uzemnit? Pak odpovídám, že už jsem víc doma v Praze než v Liberci. „A čekala jste, že postoupíte?“ Opět upřímně odpovídám, že jsem to docela čekala. „Teda příště by to chtělo víc skromnosti.“ To určitě, když na to mám 15 let certifikát, že mi tyhle věci jdou, myslím si a usedám. R. Š. odchází vyhlašovat jinou třídu a my se jdeme fotit.

Postupně přicházíme před tabuli a dostáváme pravou filmovou klapku, na kterou vždy napíší naše číslo. Nakonec ještě společná fotka skupiny a balíme a jdeme ještě o patro výš. V místnosti je i sám vedoucí projektu PhDr. Aleš Ulm, ale posadí mě k nějaké paní, se kterou si pak chvíli povídám o tom, jaké to je být výjimečný, kde pracuju a čím se bavím ve volném čase. „Dobře, tak z produkce se vám ozvou.“ Ale nikdo se neozval. Sobotní natáčení v dalším týdnu bylo bez Čecha č. 508.

Po roce a čtvrt se dozvídám, že bude konkurz na druhou řadu. V Brně 28. a 29. března a v Praze 11. a 12. dubna. Protože ten druhý víkend budu v Kazachstánu na mistrovství světa ve hře Toguz kumalak, přemýšlím, zda mi stojí za to jet do Brna. Nervy už jsou klidnější, možná bych tentokrát ustála i to televizní finále. V každém případě si ověřím svůj pokrok, jestli mi ta kamera ještě bude vadit. Takže jedu do Brna, cestou aspoň rozdám pasy české výpravě na MS a zatrénujeme.

Cílem mé výpravy je napsat tentokrát test na 30 ze 30, bez nervózního svírání žaludku a případně dostat se mezi tu šedesátku. Vybírám si místo v první řadě na kraji. Kamera přímo přede mnou. Brr! Nicméně pocity určitě lepší než prvně. Startujeme. Večer před tím jsem koukala na otázky dostupné na stránkách soutěže, byly ze série loňských testů. Letos nedali novou sérii, většinu úloh znám. S testem jsem hotová 5 minut před limitem. Odevzdáváme. Vyhlašování. Prý tolik lidí v jedné skupině to ještě nenapsalo. Těším se na svých 30 ze 30, ale jsem čtená až třetí od konce, jelikož se mi tam vloudila jedna chybička.

Následuje odchod na focení do druhé budovy a pak pohovor. Usedám k paní, ta se představí a já zjišťuji, že jde o paní produkční, se kterou jsem před tím komunikovala e-mailem. Protože je taky členkou Mensy, tak je ráda, že její e-mail aspoň k některým členům dorazil, a dál si povídáme o mých aktivitách. S dobrým pocitem odcházím.

V době, kdy jsem v Kazachstánu, přichází e-mail z ČT. Z kousku zprávy na telefonu vnímám jen info@ceskatelevize.cz a až později zjišťuji, že to je jen zpětný průzkum, jak jsme spokojeni s odpovědí na náš dotaz. Další e-mail už nedorazil, takže smůla. No stejně se mi přece do finále moc nechtělo a cíl – ověřit si rozdíl „s nervama a bez nich“ – splněn byl. A jestli bude za rok třetí kolo, možná si přijedu napsat test na 30 z 30 za 13 minut. Pak ať mě zkusí nevybrat!

Autor: Hana Kotinová, redakčně upraveno a zkráceno

Hovorná paní nás provedla labyrintem vysílacího molochu, prověřila naše znalosti o tom, co to televize je a čemu slouží, společně s pomocníkem „panem inženýrem“ nám promítla 2 zajímavé krátké filmy, více než 2 hodiny bedlivě dohlížela, abychom se jí ve spleti chodeb nepoztráceli a kromě spousty faktografických údajů o České televizi jako bonus přidala i pár historek z rodinného života

Ve studiích se všichni dobře bavili – pánové měli možnost zabojovat meči a mušketami z rekvizitárny, dámy malinko litovaly, že nebyly k dispozici žádné princeznovské šaty, které by si mohly vyzkoušet a mensané s vladařskými sklony poseděli na trůnu s královskou korunou na hlavě. Technicky zdatní účastníci exkurze zkoušeli snímat scénu kamerou, matematici počítali kapacitu atomového krytu pod budovou televize, talentovaní vizážisté maskovali ostatní parukami, šetřílci vyhekli nad informací, že jedna žárovka do reflektoru v nahrávacím studiu stojí mezi 12 a 70 tisíci a vydrží svítit pouze jeden měsíc. Před problémy běžného života jsme se někteří snažili uletět v plášti čaroděje druhé kategorie Rumburaka. Halili jsme se do hnědého pláště a zapínali velký knoflík u krku, ale.. kouzlo zrovna nějak nefungovalo, i když jsme se snažili sebevíc!

Nejmenší účastníky exkurze zaujalo zejména natáčení oblíbeného pořadu Kouzelná školka. S velkým napětím sledovali, jak moderátorka Majda se skřítčí holčičkou Fanynkou vybírá z dopisů diváků, koho odmění.

Česká televize je i v řeči (vybraných) čísel obrovská – podzemní plocha 35.000 m2, nadzemní plocha 53.000 m2, přibližně 100 000 kostýmů ve skladech, počet zaměstnanců ve všech studiích 2900…

Dověděli jsme se také, že přehlídka České televize je možná i pro zahraniční skupiny, pokud mají sebou vlastního tlumočníka. Organizační tým EMAG-u se v době konání této významné mensovní události chystá s účastníky EMAG-u tuto možnost důkladně prověřit.

Hanko, děkujeme za dobrý nápad a skvělou organizaci exkurze.

P.S. Ten Rumburakův plášť fakt nelétá.. spíše vás stáhne k zemi váží totiž celých 6 kilo.

Autor: Zuzana Šimková

Co se reklamy týče, cena za jednu vteřinu reklamy ve vysoce exponovaném vysílacím čase se pohybuje v rozmezí od 300.000 do 500.000,– Kč. To samozřejmě zaplatí, kdo jiný, než spotřebitelé konečného výrobku. Reklamy činí jen asi 0,5 % z celkového vysílacího času. Výnosy z reklamy se používají na zrychlení digitalizace televizní sítě a na digitalizaci Zlatého českého kinematografického fondu. Digitalizací se čistí pásky od šumu. Reklamou se nesmí přerušit pořad – výjimkou je jen přenos fotbalu či hokeje.

Sledovanost se měří tzv. peoplemetrem – 1830 lidí různého vzdělání, místa bydliště, věku od čtyř let výše dostane od České televize přidělené takové malé krabičky k televizi. Ty se napojí přímo na televizi, členové domácnosti dostanou speciální dálkový ovladač a přidělené osobní číslo. Ten, kdo zapne televizi, se pod tímto číslem hlásí. Jakmile tedy někdo v domácnosti s peoplemetrem zapojí televizor, zeptá se jej přístroj prostřednictvím displeje, o koho jde. Divák zmáčkne číslo, které mu bylo přiděleno. Pokud se z místnosti vzdálí, musí se odhlásit ovladačem. Tyto údaje se v Praze vyhodnocují a zjišťuje se podle nich divácká sledovanost jednotlivých pořadů. Tato skutečnost je však důležitá jen pro komerční televize, pro ČT jako veřejnoprávní televizi ne.

Co se digitalizace týče, ČT byla připravena již 3 roky, zdržovaly ji ostatní komerční televize. Nejprve 11. 11. 2011 má být digitálním příjmem pokryto území celé ČR, ČT má pokrytí již na 93 % ČR. Poté bude ČT končit s vysíláním reklamy, přibude dalších 30 televizních stanic.

Prohlédli jsme si model ČT, vystavený v prosklené vitríně. Výroba modelu trvala zhruba půl roku. Výšková budova na modelu prý má představovat sklady a archiv, tzv. „rohlík“ (budova ve tvaru rohlíku), pak budovu, kde sídlí nejrůznější tvůrčí skupiny. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí, mj. i tu, že v ČT je restaurace, která má podobu pitevny.

ČT vznikla v roce 1992 – v ČR se nacházejí celkem 3 studia – Praha, Brno, Ostrava. Zákon o ČT stanoví, že se jedná o veřejnoprávní televizi – to je taková televize, která poskytuje nezávislé televizní veřejnoprávní služby. Nezávislá je ve smyslu finanční nezávislosti – každý měsíc vybírá od diváků koncesionářský poplatek ve výši 135,– Kč, část z poplatku odchází České poště, část Českým radiokomunikacím, zbytek jde ČT. To tvoří 80 % příjmů ČT. Zbylých 20 % si ČT může přivydělat podnikatelskou činností – prodejem reklamních předmětů, pořadů ČT, na které má autorská práva atd. Veřejná v tomto kontextu znamená, že se vysílá pro všechny lidi, kteří u nás žijí, bez ohledu na věk, vzdělání,… ČT má povinnost opatřovat vysílání skrytými titulky pro hluché a hluchoněmé či tlumočnicí do znakové řeči, která stojí při vysílání na monitoru televizoru. V ČR totiž žije 0,5 mil. diváků se sluchovou vadou.

ČT uvádí 20 % pořadů v rámci regionálních televizních vysílání – např. pořad „Sama doma“ se vysílá převážně ze studia v Praze, „AZ kvíz“ pak z Brna.

Nyní je již v druhém volebním období generálním ředitelem ČT pan Jiří Janeček. Ředitelovo volební období trvá 6 let, stejně jako volební období Rady ČT, která je nad ním. Kontroluje nakládání s financemi i činnost samotného ředitele. Rada ČT má 15 členů, z nichž se třetina každé dva roky mění.

Všechny 4 programy ČT (ČT1, ČT2, ČT24, ČT Sport) odvysílají 96 hodin vysílacího času denně. Shlédli jsme instruktážní film – jak ve vydání pro dospělé, tak pro děti – kde jsme se dozvěděli o nejrůznějších profesích v televizi a současně nahlédli trochu za kulisy dekoratérům, vlásenkářům, kostymérům, střihačům, muzikantům, barvířům, nahlédli jsme k režisérovi, do videotéky – archivu pořadů, k pyrotechnikům a zbrojířům. V ČT je zaměstnáno celkem 600-700 lidí v technických profesích (jako jsou švadleny, dekoratéři, truhláři, vlásenkáři), v televizi je více místností než zaměstnanců. Celkově je v ČT zaměstnáno na 2900 zaměstnanců – včetně vysílacích studií v Ostravě a Brně. Areál ČT pokrývá 170.000 m˛, což by mělo být údajně 33 fotbalových hřišť. ČT vlastní i kryt civilní obrany, odkud se dá také vysílat. Hasiči (ČT má své vlastní hasiče) údajně ještě nikdy zasahovat nemuseli – jen každý měsíc kontrolují funkčnost protipožárního hlásiče.

Česká televize má ve svých prostorách celkem 5 studií, kde se točí pořady. Ve studiu č. 1 se točí např. pořad „Pošta pro tebe“, dále film „Když jsi mrtvej, tak nebreč“. Ve studiu č. 2 se točí pořady „Sama doma“, „Máte slovo“, „Kalendárium“, Čétéčko“ – odtud se vysílají přímé přenosy. Studio č. 3 produkuje pořady „Barvy života“, „Insomnia“. Ve studiu č. 4 se natáčí pořad „Zázraky přírody“, „3+1 s Donutilem“ a pohádky – jedná se o největší studio ČT. Ve studiu č. 5 – nazývaném „seriálové“ – se točí nový seriál pro děti „V síti času“, dále nový dětský seriál „Cukrárna“.

ČT vlastní 1 přenosový vůz s 10 kamerami v hodnotě cca 190.000.000,– Kč (jen pro představu: kostýmy, které ČT vlastní, jsou v hodnotě zhruba polovina tohoto vozu), jeden střední vůz, dále ještě jeden, menší, s 8 kamerami, v hodnotě 140.000.000,– Kč. ČT má ve vlastnictví i 13-15 menších Tranzitů, které jsou určeny pro tvorbu mimo prostory ČT, přenosové motorky, které jsou určeny pro 2 jezdce – 1 je řidič, druhý je kameraman. Jedna kamera vyjde údajně na 1,5 mil. Kč. Cena celkové techniky jde do řádů několika miliard.

Od budovy zpravodajství k budově energobloku vedou 3 patra podzemních chodeb, kde jsou uskladněny všechny věci, které ČT nakoupila pro natáčení nejrůznějších pořadů.

Co se studia Barrandov týče, jedno studio tam patří televizi Nova, zbytek je k pronájmu pro natáčení filmů – k dispozici je i pro zahraniční televizní štáby.

ČT má i vlastní elektrický generátor, což je celkem logické, takže vlastně žádná novinka.

Prohlédli jsme si studio č. 1. Zde jsme se dozvěděli, že stěny jsou stavěny ze speciálních protizvukových cihel. Každý pořad prý má „svou“ barvu – existuje zde funkce barvič pozadí. Na stěny a zdi se maluje co 3 roky, pak se to „ostrouhá“ a „jede se nanovo“. V každém studiu je pracoviště – tzv. „velín“, odkud se „diriguje“ natáčení pořadů ve studiu. Např. v pořadu „Pošta pro tebe“ je podlaha červená.

Jedna žárovka na stropě ve vysílacím studiu stojí 12.000-70.000,– Kč, provozní doba žárovky, pokud běží nepřerušovaně 24 hodin denně, je 1 měsíc. Jinak údajně vydrží i pět let.

Jen 5 % pořadů se odvysílá v přímém přenosu – je to drahé a musí to být naprosto dokonalé – jedná se o pořady, jako je sport, počasí, zpravodajství, publicistika.

Ve studiu č. 2 zrovna vrcholily přípravy na natáčení pořadu „Sama doma“, prostředku studia trůnil varný pult.

Maskování jednoho herce v maskérně trvá cca 1,5 hodiny, pokud se chcete nechat namaskovat na pohádkovou bytost, tak cca 5 hodin, pokud na zvíře, tak v maskérně strávíte až 8 hodin.

Před natáčením pořadu se studio uzavírá kovovými deskami, vyjíždějícími shora a zdola, které jsou protizvukové a protivzduchové, jedná se o pancéř vyplněný pytly s pískem.

Ve studiu č. 4 jsme se byli také podívat. Zde se natáčejí nejrůznější pohádky, dále pořad „Kniha mého srdce“. Údajně se sem vejde celý zámek.

Ve studiu č. 3 se zrovna natáčel pořad „Kouzelná školka“, měli však „kouřovou“, na chodbě jsme měli tu čest potkat se s paní herečkou Magdalénou Reifovou, dále jsme potkali plyšového Mufa ve své životní velikosti – ten konkrétně mi udělal největší radost, že jsem pak hned běžela do krámku s reklamními předměty a jednoho vibrujícího Mufíka s vytahovacím jazykem jsem si tam pořídila J.

Ještě takový detail na závěr – zajímavé bylo i zjištění, v kolika tisících se řádově pohybují ceny paruk – ta nejlevnější je za cca 16 000 Kč, ta dražší, kvalitnější až za 50 000 Kč – ani jedno však nejsou pravé vlasy. Co se vousů týče, pohybují se v rozsahu od 2 do 5 000 Kč. Vyrábí se od 1 hodiny do 2 dnů, vydrží průměrně pět nalepení. Když se pořádá konkurz na nějakou vousatou postavu, dává se přednost mužům s vousy, ČT to prý vyjde, vzhledem k drahému pořízení vousů a jejich krátké trvanlivosti, levněji.

Po přínosné přednášce jsme se s oběma našimi průvodkyněmi rozloučili a šli vstříc krásně započatému dni.

Autor: Helena Kolská