Co se mi v budoucnu nejspíše vybaví s pojmem Nebákov? Především množství individuálních soutěží, zejména těch průběžných, napočítal jsem jich 12, možná 13. Vyvolává to otázku, zda neměla vzniknout další soutěž, totiž hlasování o nejoblíbenější soutěž.

Dalším mezníkem se pro mne stala celodenní „bojovka“, která posunula hranici pro kombinační schopnosti nebo spíš pro znalosti, které lze po soutěžících vyžadovat. Tím se dostávám k pojmu, použitému v nadpisu. Definici i příklady lze najít na Wikipedii, zde postačí hlavní charakteristika NP complete problémů: najít (optimální) řešení znamená postupně probírat všechny možnosti a ověřovat, zda vyhovují, ovšem jakmile to řešení najdu, hned nebo velmi snadno ověřím, že je to to správné. V „nebákovském“ případě šlo o nalezení společné vlastnosti pro osm historických postav (můj tým vyřešil jen tyto: Arnošt z Pardubic, J. G. Mendel, Václav IV., B. Smetana, J. E. Purkyně a Mikoláš Aleš). To, co je pro počítač hračka (už čtyři z nich stačí vyhledávači Google k nalezení stránky, která obsahuje správné řešení), je pro člověka značně obtížné. Pro úplnost dodávám, že kromě oněch postav byly řešitelům k dispozici i pohádky s velmi dovedně skrytými narážkami.

Třetím zážitkem, který bych si rád zapamatoval, byla geniální průběžná soutěž o nástupce Rumcajse. Pro mne byl nový i princip, který bych pojmenoval „udeř nebo uteč“. Každému byl určen jeho sok, kterého mohl vyřadit tím, že jej přiměl udělat určitý úkol (většinou vyslovit nějakou informaci nebo vykonat službičku, či naopak něco odmítnout). Zároveň každý mohl útočníka vyřadit tím, že onen úkol odhalil (dříve, než se stal obětí provedením úkolu). Kdo podlehl, předal útočníkovi svůj úkol, případně všechny úkoly, které svými vlastními úspěšnými zásahy získal. V kolektivu, kde se lidé znají natolik, že se jeden neostýchá druhého o něco požádat, taková hra způsobí mnoho legrace.

Všechny tyto nezapomenutelné prvky (a pochopitelně další zážitky) způsobily, že toto setkání jsem si opravdu užil a že svůj účel splnilo snad ještě lépe než v předchozích letech. Mám totiž pocit, že (zřejmě díky příjemně uvolněné atmosféře) jsem se blíže poznal s více lidmi než na jiných setkáních.

Autor: Jan Gruber, redakčně upraveno

Po absolvování soutěží všichni již bezpečně víme, kam zahodil Cipísek knížepánovi kouli od kuželek i jak se jmenoval podučitel z Jičína. Jako bonus navíc jsme se v rámci večerních vyprávění babičky Václava Cafourka Václavy Čtvrtkové dověděli i množství pikantních, až mládeži nepřístupných historek ze života Rumcajse, Manky i knížecího páru. Na veřejnost například prosáklo, že Rumcajs měl až 13 nemanželských dětí, z nichž byl hodně oblíben Cipískův starší nevlastní bratr Rudolf. I když Cipísek také nebyl úplně vlastní – Manka Rumcajsovi oznámila radostnou novinu o narození synka chvilku po návratu od tety, u které delší dobu pobývala, a ukázala Rumcajsovi „novorozence”, děťátko přibližně půlroční, které už chodilo …

Kostýmy i paruky si vyráběli organizátoři sami – například efektní Rumcajsův klobouk z kašírovaného papíru se na druhý pokus Milanovi povedl k naprosté spokojenosti.

Již samotný první den setkání začal příjemně, organizátoři zajistili exkurzi ve výrobně trubiček v Hořicích a vzhledem k velkému zájmu zmlsaných mensanů o tuto exkurzi k plánovaným časům v 16.00 a v 18.00 přidali ještě jednu prohlídku ve 14.00, vešli se tedy všichni zájemci. Po výborné kávě a (několika :-)) čerstvých hořických trubičkách jsme se šli proběhnout na blízký kopec Gothard, kde jsou v parku vystavena kamenná díla vytvořená v rámci několika ročníků sochařských sympozií, která se v Hořicích konala od roku 1966.

Navzdory špatným předpovědím počasí objednali organizátoři sluníčko, které se odráželo na hladině rybníka, a za ním stály v hustém řadě topoly, ne, ty tam nebyly, ale zato byl výhled na zříceniny hradu Trosky, které nám poskytovaly dobrý orientační bod při návratu z výletů a exkurzí. Časy exkurzí naplánovali organizátoři tak, aby se ze všech dopoledních exkurzí dalo dorazit na kteroukoli z odpoledních a ještě stihnout cestou oběd.

Exkurze do vozovny v Liberci, projížďka historickou tramvají, kde se Marta Heřmanová zhostila role průvodčí, výlet na ekologickou farmu do Pěnčína s výrobnou skleněných korálků, soutěž „O pána loupežníků”, prohlídka hydroelektrárny Spálov, obrácené zvony v Rovensku pod Troskami, broušení drahých kamenů v turnovské brusírně – to jsou jen některé z perel a perliček programu.

Zaznělo i několik přednášek – o své cestě na Island nám pověděla Hanka Druckmüllerová (cituji z krásné upoutávky na přednášku: „Země vodopádů, sopek, pustin, gejzírů, bublajícího bahna, síry, fjordů, ptáků a přívětivých lidí. Promítání a vyprávění o cestě do míst, kde teplá voda má pach síry, kde najdete horké potoky a pestrobarevné kameny, kde ledovce stékají až do moře. Nahlédneme do míst, kde řeky se brodí, potoky přeskakují po kamenech, vlny oceánu jsou ukolébavkou a kde polární lišky dávají dobrou noc i dobré ráno.”), členka Mensy Ivana Bauerová nám poradila, na co si dát pozor při přípravě životopisu, jak odpovědět na záludné otázky na pohovoru a s instruktorem bojového umění Krav Maga Rudolfem Kotrčem jsme si nacvičili chování v nebezpečných situacích. Většina z přítomných dam by výborně vypadajícímu instruktorovi s radostí pomohla demonstrovat účinnou obranu, najít ochotné pány již bylo horší, instruktor totiž kromě dobře míněných rad rozdával i dobře mířené rány.

Kdy jste začali setkání připravovat?

Marta Kubánková: Před rokem.

Milan Ryba: V březnu. Zhruba dva měsíce před loňským jarním setkáním jsme již měli vybranou lokalitu, abychom věděli, co můžeme nabízet.

Marta Heřmanová: Před loňským setkáním jsme si vyhlédli ubytování a poté, co jsme byli vybráni k organizaci, jsme začali s přípravami.

Proč jste zvolili jako místo konání Nebákov?

Marta Kubánková: Protože jsem tu již několikrát byla, hodně se mi tady líbilo, oceňovala jsem hlavně krásné okolí, možnosti výletů … už jsem měla v hlavě i trasu na bojovku, kudy by asi mohla vést.

Co bylo na organizaci setkání nejtěžší?

Vítek Švachouček: Stihnout všechno včas.

Milan Ryba: Fungovali jsme tak, že jsme se průběžně domlouvali, nikdo nebyl šéf, nikdo nebyl podřízený, každý dělal, co bylo potřeba. Fungovalo to velice dobře, protože jsme byli tým, který makal spolu, takže byla příjemná i příprava.

Vítek Švachouček: Nebyla tady žádná snaha svalovat vinu za chyby na někoho jiného, to nikdy nezaznělo.

Kde jste brali inspiraci? To je jasné – Jičín, Rumcajs, chce někdo k tomu něco doplnit?

Petr Luhan: V jeskyni!

Co je podle vás největším benefitem mensovních setkání?

Vítek Švachouček: Setkání je jednou z akcí, která umožňuje držet celou společnost Mensy pohromadě. Pokud by nebyly tyto synchronizační body, tak to asi přestane fungovat.

Marta Heřmanová: Většina lidí jezdí na celostátní setkání, protože je to jedinečná příležitost setkat se s lidmi, které rádi vidí.

Co byste poradili organizátorům dalších setkání, máte pro ně nějaký vzkaz anebo doporučení, nápady, návrhy?

Milan Ryba: Já to trošku otočím – my jsme dělali setkání tak, jak by se líbilo nám. Nenapadá mne nic lepšího, než ať dělají setkání tak, aby se líbilo jim. Pravděpodobně se pak bude líbit i ostatním.

Co byste chtěli vzkázat účastníkům setkání?

(všichni společně) Poděkování!

Marta Kubánková: Překvapili nás svým nadšením, bylo to pro nás zadostiučinění.

Děkuji za rozhovor a mockrát děkujeme za uspořádání setkání, které jsme si všichni krásně užili. Svědčí o tom i dlouhý potlesk vestoje, který účastníci organizátorům na závěr věnovali.

Těšíme se na setkání na dalším setkání!

Autor: Zuzana Šimková

A dojmy z celostátního setkání? Jen mě utvrdilo v dojmech, které jsem už o mensanech měla. Bylo skvělé zažít stovku podobně „divných“ lidí pohromadě, lidí všech věkových kategorií, kteří nezávisle na tom, jakou práci mají v občanském životě, nadšeně luštili šifry, hráli scénky, vykrajovali roztodivné tvary z táče a zatloukali hřebíky. V Nebákově jsem potkala plno nových lidí, se kterými se mi seznamovalo a bavilo podstatně snáze a samozřejměji, než kdyby se vzalo náhodných sto lidí, a už se těším, až se s nimi zase setkám na nějaké z akcí v Brně nebo okolí nebo na podzimním celostátním setkání. Jen nevím, jak tento můj dojem z Mensy rozšířit mezi inteligentní veřejnost, protože Mensa je úplně něco jiného, než si většina (inteligentních) lidí myslí.

Autor: Hana Druckmüllerová

Po páteční snídani nás čekal test z oblasti medicíny. Ten prokázal, co jsem již dávno tušil, že by ze mě příliš dobrý lékař nebyl.

Poté následoval výlet, při kterém si mohli účastníci vybrat z mnoha zajímavostí, které místní kraj nabízí. Po obědě se na vodní nádrži Nové Mlýny odehrála námořní bitva, a i když se někteří účastníci seznámili s vodou mnohem více, než původně plánovali, počet živých bojovníků byl před i po bitvě stejný, což bylo nejdůležitější.

Večer přišly na řadu soutěže družstev Aquaduct a Krétský labyrint. Aquaduct prověřil schopnost družstev dopravit vodu z kbelíku přes papírové trubky do nádoby, přičemž zkoušel i mou výdrž, když mě osvěžovala voda z Mirova kyblíku. Nakonec se našemu družstvu podařilo nádobu zaplnit, i když po vyždímání našeho oblečení bychom možná naplnili ještě jednu. Pak se nám podařilo i navzdory přemístění místa soutěže nalézt proslulý labyrint a společnými silami tuto antickou nástrahu překonat.

Po ukončení soutěží začala volná zábava, kterou účastníci trávili dle svého uvážení. Neboť tradice je nutno udržovat, tak i letos proběhla desková hra Panákovaná. Vzhledem k obavám řidičů byla tentokrát rozdělena do dvou večerů. Po dohrání jsme přešli ke karetní hře zvané Záchod. Zde podala Petra Pelikánová obdivuhodný výkon – navzdory Panákované její spanilé ručky bezpečně vytahovaly jednu kartu za druhou a s přehledem kralovala oběma večerům.

V sobotu přišla na řadu (tentokrát doslova) celodenní bojová hra Hledání bohyně. Celá hra se odehrávala v CHKO Pálava, kde se účastníci mohli nechat unášet nádhernými přírodními sceneriemi. Do cíle dorazilo jako první naše družstvo z Fénicie. Těžko říct, jestli jsme byli tak dobří, nebo nás jednoduše hnala vpřed touha po večeři, ale ještě před setměním se nám podařilo nalézt bohyni a mohli jsme se konečně najíst a osprchovat.

Po náročném dni nás už čekal pouze Test paranormálních schopností. Ten prokázal, že konkurz na šamana mohu klidně vynechat, protože jsem při testu cítil hodně věcí, ale Aleniny myšlenky mezi nimi bohužel nebyly.

V neděli ráno na nás asi poprvé vykouklo sluníčko, takže poslední družstevní soutěž o co nejrychlejší přenesení fénixova vejce proběhla za příjemného počasí. Pak se mohli účastníci pokochat a pobavit nápaditými a zručně vyrobenými maskami. Nato následovalo vyhlášení výsledků a všichni se rozjeli do svých domovů.

Chtěl bych poděkovat všem účastníkům za příjemnou atmosféru, Petrám za to, že mi vždy dokáží neuvěřitelně zvednout náladu, a v neposlední řadě děkuji organizátorům za výborně zvládnuté setkání. Navzdory změnám v realizačním týmu a kratšímu času na přípravu udělal Pavlův tým kus dobré práce a já osobně budu na Pasohlávky velmi rád vzpomínat.

Autor: Jaroslav Zavadil