Kompletní prohlídka jaderné elektrárny v Dukovanech ve VR brýlích, adrenalin podzemních chodeb Znojma, večerní posezení s cimbálem, kouzelná papírna v Želeticích a mnoho dalších aktivit byly ovšem silnou konkurencí a zážitky zase z jiného soudku. A když už jsme u soudku, tématem setkání ve Znojmě nemohlo být nic jiného než víno. O jeho pěstování i šlechtění jsme se dozvěděli spoustu podrobností. A kdo měl v týmu Einsteina a byl úspěšný nejen na druhém stanovišti bojovky, ale i v téměř nevyčerpatelné paletě dalších týmových soutěží, mohl nakonec společné týmové úsilí oslavit – ochutnat víno, podle něhož se tým jmenoval.

Díkes moc brněnské bandě za špásama okořeněné sraz. V Brně je prý poledne v 11 hodin. V Mense je zase celostátní setkání jednou za půl roku, tedy aktuálně za sedm měsíců. Sejdeme se v jiném státě, s novými zážitky a tentokrát jarní půdou pod nohama.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Členem Mensy se stal ve svých dvaadvaceti, od té doby uteklo už třicet let. Každý, s kým jsem se o něm bavil, mi řekl, že je to jeden z nejmilejších mensanů. Prý je dojímací typ a brečí u filmů. I animovaných. Co dalšího mi o sobě a své třicetileté zkušenosti s Mensou prozradil Pavel Beran z karlovarské místní skupiny?

Pavle, víš, že to je přesně tři dny, cos byl v Mense 30 let?

Vážně 3 dny? To měla moje maminka narozeniny. Vidíš, toho jsem si nikdy nevšiml.

V té době internet v Čechách fungoval jen v akademické sféře. Jaká byla česká Mensa před internetem?

Já jsem tenkrát studoval v Brně na Masarykově univerzitě a na kolej přišli spolužáci, že se druhý den ve škole testuje. Tak jsme se ráno sbalili a vyrazili. Pak mi přišel zvací dopis a v srpnu jsem se stal členem.

V roce 1998 jsem jel na svoje první setkání do Sloupu v Čechách. Tam se tehdy jelo vlakem, batoh na zádech a pak někam ještě pět kiláků pěšky. Mensa byla v té době hodně analogová. Bylo to takové osobnější. Lidi spolu museli fakt mluvit, museli si zavolat nebo napsat, aby se něco dozvěděli. Něco jako web tenkrát vůbec nebylo. Tos vyčetl z časopisu, kde to je, kdy to je, a pak sis našel vlak, naplánoval cestu a tak.

Byla nějaká setkání i dřív? Nebo to bylo vůbec první?

Dřív v tom byl velký chaos. Bývala až čtyři setkání ročně, přetahovali se o ně Tomáš Blumenstein s Jirkou Bělohlávkem. To moje první pořádal Jirka. Bylo nás tam dvacet a hrál jsem tam s malým Řeháčkem Pylos, to si pamatuji dodnes.

Od té doby jsi byl úplně na všech?

Skoro. Mám asi dvě absence u Dlouhých strání. Jednou nebyly prachy, jednou jsem byl nemocný. Paradoxní bylo, že jsem tam dvakrát nebyl, a když se konalo potřetí na stejném místě, tak byla mlha. Vyjeli jsme na Dlouhé stráně, slyšeli vodu a jeli zpátky. To jsou asi moje jediné dvě absence.

To je hodně setkání. Počítal jsi je?

Ne, musím říct, že mi to dost splývá. Za těch třicet let jich mohlo být kolem padesáti. Pamatuji si z každého nějaký drobek. Jaké tam bylo počasí, jaká byla kamna v hospodě, co bylo ke snídani, pokoj, kde jsme spali. Jsou to jen takové útržky, ale ty vzpomínky jsou super.

Jaké setkání bylo nejlepší?

Na každém bylo něco speciálního. Třeba setkání v Dukovanech. Spali jsme na zámku v tanečním sále. Obrovský parketový sál, francouzská okna, skládací polní lůžka, uprostřed kulečníkový stůl, takže tam samozřejmě opilci ve dvě ráno hráli kulečník a tak. Z každého setkání je něco. Ale které bylo nejlepší, to nedokážu vyhodnotit. Na každém bylo něco dobrého, žádné nebylo špatné. Bojovka v Beskydech pod Lysou horou byla nejhorší, jakou jsem za těch třicet let zažil, ale i tak to byl jen jeden aspekt toho setkání a zbytek byl skvělý.

Nějaký největší bizár ze setkání?

Asi právě ta bojovka pod Lysou horou, tam skoro nikdo nevyluštil ani jedinou šifru. To bylo frustrující. Nejlepší družstvo vyluštilo asi dvě šifry, zbytek vyluštil jednu nebo nic. Prostě 8 hodin šplhat po horách, dostávat šifry a nevyluštit ani jednu, to bylo na švestku. Na to vzpomínám nerad.

Krásná bojovka, kterou jsme pořádali my, byla Plzeň, tak tam byly praktické věci. Tenkrát se někdo rozčiloval, že chtěl šifry, a ty tam nebyly. Plácali jsme pajduláčky z modelíny, byla tichá pošta, vázání uzlů a podobné ptákoviny. Další hezké setkání, také v naší režii, byla Železná Ruda. Nám se tenkrát díky mé práci na záchrance povedlo dohodnout hasiče. To bylo myslím pro většinu mensanů hodně neobvyklé a zábavné.

Kdy se ustálila ta pravidelná setkání na jaře a na podzim?

Myslím, že až v tomto století, možná 2006 nebo 2007. V devadesátých letech to bylo tak jednou za rok. Teď už na ta setkání jezdí moc lidí, ale stále je tam to jádro, které jezdí celou tu dobu se mnou. Na mé první setkání přivezli Doubravku Kolářovou ve vajíčku, byly jí 3 měsíce, dneska je jí 27 let. Je úžasné pozorovat tu historii lidí, jak se kdo mění, koho potkává, rozchází se, jak se rodí děti. To mě na tom hrozně baví.

Jak ses rozhodoval, jestli se vůbec staneš členem Mensy?

Pro mě to bylo to patření někam, protože kamarádů jsem moc neměl. V Mense člověk zapadne. Nikdy jsem nebyl úplně aktivní, ani v té místní skupině, ale baví mě tam patřit a užívám si to, že je potkám aspoň dvakrát za rok. Pro mě je Mensa druhá rodina, prostě skupina lidí, se kterými se kterými je mi velice dobře a bez nichž už si svůj život nedokážu vůbec představit.

Odkud jsi přišel studovat do Brna?

Narodil jsem se v Chebu, tam jsem vyrostl, tam i jsem vystudoval první 3 roky vysoké. Tehdy tam otevřeli pobočku Západočeské univerzity, ale neměli akreditaci na inženýry, tak nás potom poslali do světa. Já jsem skončil v Brně, dodělal si inženýra a do své první práce jsem nastoupil zpátky v Chebu.

Jaký obor jsi vystudoval?

Jsem ekonom, ale nikdy jsem tu práci nedělal. Moje první práce byl ajťák na okresním úřadě v Chebu. A ajťák jsem dodnes. Takže ten obor, co mám vystudovaný, jsem v životě nepoužil. Ale vůbec toho nelituji.

Jak jsi zapadl do místní skupiny Mensy?

Ona ta místní skupina byla tehdy malá. Předsedal jí Ronald Němec, pamatuji si, že jsme párkrát u něj hráli nějaké deskovky, ale tenkrát bylo všechno analog. Základ byl časopis, kde byly telefony, kontakty, maily, tak se to tenkrát řešilo takhle. Karlovarská skupina nebyla nikdy moc velká, ani nebyla moc aktivní.

A jaká je teď?

Stejná, ale je to výborná pohoda. Čavojských je klan, dohromady je jich asi osm, k tomu je pár dalších. My máme hodně aktivit společných s Plzeňáky. Na grilovačky u Čavojů jezdí Plzeňáci, samotných je nás fakt jenom pár. Velké aktivity tam moc nejsou, ale máme Ježíška, to je hezká tradice, kdy chodíme vždycky v červnu půl roku před Vánoci na Boží Dar.

Kdo z lidí, které znáš, je v Mense déle než ty?

Upřímně nevím, možná Pavel Terber. A možná ten Řeháček, protože ten byl na tom mém prvním setkání v tom devadesátém osmém. Možná Kolářovi tam byli dřív než já, ale na to jsem se upřímně moc neptal, není to pro mne důležité.

První výskyt tvého jména jsem našel v časopisu 1/2000, kde nabízíš zveřejnění obchodního kontaktu na webových stránkách Mensy. Vzpomínáš si na to?

To byla tenkrát taková šílenost, kterou jsme vymysleli s Mírou Charvátem z Ostrova. To byly ty dřevní doby internetu. My jsme tenkrát založili takový kontaktní rejstřík. V HTML jsme zplodili nějaké stránky, ale byl to jen výstřel. Já nejsem programátor, tak jsem se to učil za pochodu, ale v roce 2000 to byl opravdu velký pravěk internetový, tak to nevadilo. A ty stránky chvíli fungovaly.

Byla to tvoje první mensovní aktivita, když pominu setkání?

Asi moje první a poslední. Myslím, že s tím přišel Míra, tak jsem se toho chytl. Dělal jsem to IT, tak mě to zajímalo. Z hecu, prostě něco zkusit.

Já tě ale poprvé viděl na setkání dobrovolníků. Co bys tam dělal, kdybys nebyl aktivní?

Za velkého dobrovolníka se nepovažuji. Ale dobře, byl jsem. Pořádali jsme setkání v Plzni, dělali jsme setkání Železné Rudě. Pomáhám na Logické olympiádě. Takže ano, asi jsem dobrovolník, ale myslím, že jsou větší dobrovolníci.

Třeba v roce 2011 jsi byl uvedený mezi lidmi, kteří pomáhali s vyhodnocováním Logické olympiády. Tehdy to bylo poprvé?

Je to možné. To vždycky přijde Čavoj, že to je v knihovně ve Varech, tak přijdu. To jsem vždycky přišel.

Myslíš si, že jsi soutěživý?

V životě asi moc ne, ale na setkáních mě baví něco vyhrát, jenom pro ten pocit. Byly frustrující doby, v tom pravěku, kdy všechno vyhrávala Lída Kovářová. Výsledky byly nuda, protože Lída byla prostě vždycky první. Ale pak bylo setkání v Praze v takových dřevěných domcích někde u Vltavy a Pražáci překopali systém hodnocení, jak je dneska. Teď má každý šanci něco vyhrát. A já byl tenkrát třetí v individuálním hodnocení. V životě moc nesoutěžím, ale v Mense je to takové hezké.

Kdybys měl za těch třicet let říct nějaké svoje milníky v Mense, co by tě napadlo?

Pro mě vždycky bylo zásadní, když jsme dělali setkání. Prubířským kamenem pro nás byla ta Železná Ruda. To jsme dělali s Plzeňáky poprvé, tak to byla největší výzva. Člověk to všechno pozoruje zvenku, ale pak je něco úplně jiného to vidět zevnitř. Pak jsme dělali i Plzeň, ta se povedla myslím ještě o chlup líp. A pak byly ty Mariánky a tam jsem to já osobně zvoral. Tam mě tenkrát málem všichni zabili.

Oni totiž chtěli, abych byl obličejem setkání. Ale já nejsem úplně vedoucí typ. Té práce bylo moc a oni pak měli pocit, že jim málo pomáhám. A byly tam třecí plochy v přístupu, jak tu práci organizovat. Dopadlo to nakonec dobře, žádné přátelství to nezničilo, ale bylo to chvílemi takové napínavé. Zapojit se, pomáhat, něco zařídit nebo vyřídit, s tím nemám problém, ale vedoucí role mi úplně nesedí.

Měl jsi někdy slabší chvilku, kdy bys uvažoval o tom se na Mensu vykašlat?

Ne, nikdy. Jak jsem říkal, pro mě to je prostě rodina. Bez ní bych to nebyl já. Takže i když se třeba v Mense úplně neangažuji, tak na setkání budu jezdit stále. Vždycky jsem obětoval všechno tomu, abych mohl na setkání jet a ty lidi vidět.

Jak se díváš na oficiální cíle a aktivity Mensy?

Třeba Logická olympiáda, nadané děti, to je úžasné. To si myslím, že by Mensa měla dělat. Kultivovat společnost, hledat lidi, kteří třeba ve svém kolektivu nezapadají, a nabídnout jim alternativu, místo, kde by se cítili líp. Jednou jsem vedl diskusi s Barborou Dřevíkovskou a shodli jsme se na tom, že Mensa jako organizace je neuvěřitelně sociálně bezpečné místo. Že tam ať přijde kdokoliv s čímkoliv, tak se nestane že by ho někdo odsuzoval, hodnotil, pomlouval nebo něco takového. Tohle je třeba pro mě poslání Mensy. Nabídnout takhle bezpečné prostředí pro lidi, kteří jinde mají třeba nějaký problém.

Co ty jako dítě? Byl jsi klasické nadané dítě, odstrkované spolužáky?

Na základce jsem měl asi tak 2 kamarády, na gymplu taky, teprve na vysoké to potom zapadalo daleko líp. Ale nejlíp je mi v Mense. Takže ano, dětství klasika v tomhle směru. Osamělý vlk.

Jaké máš zájmy mimo Mensu?

Od malička jsem plaval. Otec byl potápěč, takže mě k tomu vedl. Od tří let jsem plaval, potápěl se asi v osmnácti. Na vysoké jsem začal dělat karate, ale pak jsem se odstěhoval za prací do Chomutova, pak do Varů, pak jsem se oženil a pak už asi nic. S rodinou přijdou jiné priority jako počítače, hry, knížky, filmy, asi jako každý. Ale také tancuji. Teď jsem začal chodit na country tanečky.

To začalo úplně náhodou. Chodíme s kámošem do hospody pod kopec a tam jednou hrála kapela a přijely tam takové babky, tak jsme dali pivko, pokecali jsme, a když začali hrát valčík, tak se babky zvedly a šly tancovat. Když jsem jim to pochválil, tak říkaly: „my tady máme takové country“ a já říkám: „já tady bydlím sedmnáct let sto metrů od vás a nevím o tom.“ „No, my to nikomu neříkáme.“ Další týden jsem sbalil boty, vodu, a od té doby s nimi tancuji a je to pecka. Jsem tam nejmladší, ještě mě hýčkají, chlapů je tam málo. Jsou tam tři, občas jenom dva.

S nimi se nebavíš o počítačových hrách, viď?

S těmi fakt ne. [smích]

Jaké jsou tvé nejoblíbenější hry?

Teď momentálně hraji s dcerou na domácím serveru Minecraft. Před měsícem jsme si řekli, že bychom mohli zkusit Forever World, zkusit hrát stále tu jednu mapu. Kačenka jde teď do septimy, bude jí osmnáct, ale pořád ji to se mnou baví, tak dokud bude se mnou chtít hrát Minecraft, tak budu hrát Minecraft. Nedávno jsem tam vykopal na světlo boží kompletně celou trial chamber. Což znamenalo vykopat jeden a půl milionu kostiček. Taky hraji tanky Armored Warfare. Ale už na to není tolik času.

O Kačce jsem zaslechl vtipnou story, žes ji unesl na EMAG. Jak to bylo?

To jsme tenkrát jeli do Rotterdamu na Mensu černým Superbem s temnými skly já, Jirka Rak, Petr Kras a Kačka. Když jsme přejeli hranice do Holandska, tak za námi majáky a zastavila nás policie a hrozně je zajímalo, co dělá malá holka v autě s třemi chlapy. Samozřejmě si vzali pasy a já dlouho vysvětloval, že to je moje dcera, Ale proč že se jmenuje jinak? Tak jsem ještě vysvětloval, že v češtině má ženská na konci jména -ová. Na druhou stranu musím říct, že je fajn, jakou mají starost.

Kolikrát jsi byl na EMAGu nebo jiné mezinárodní mensovní akci?

Byl jsem na Slovensku, v Německu, Polsku, Holandsku, Belgii, a pak v Praze. EMAG je super, že vidíš lidi z celého světa, ale je jich strašně moc. Možná pojedu do Rakouska, to je blízko, ale přehodnotil jsem Anglii i tu Černou Horu příští rok. Ten poměr cena/výkon není úplně ideální. Ale ty, kde jsem byl, byly super. Trošku mě mrzel Berlín, protože tam slibovali výlet balonem nad městem, to bylo velké lákadlo, ale foukal vítr, takže to zrušili. EMAGy jsou zajímavé, zase jiný level lidí, počtů i aktivit, je to zase trošku změna. Ty různé exkurze a společné večery s hrami, na které jsme zvyklí z našich setkáních, na EMAGu nejsou a v těch počtech asi ani být nemůžou.

Co by se ti líbilo, aby se událo nebo změnilo na Mense v nejbližších letech?

Určitě pokračovat v tom, co máme. V práci s dětmi. A inzerovat Mensu jako bezpečné prostředí pro odlišné lidi. U setkání se vede věčná diskuse, jestli už nejsou moc velká a jestli dvakrát za rok není moc. Některé velké rodiny už třeba nejezdí kvůli tomu, že to je moc drahé. Já pamatuji ty dřevní doby, kdy se spalo po patnácti na pokoji a k snídani byly párky s hořčicí. Dneska už ale mají lidé jiné nároky a jiné potřeby a dvakrát do roka to stojí dost peněz.

Mně to ale vyhovuje. Mám to jako 10 dní dovolené, vezmu Kačku, vezmu Káju a je to super. Pro mě by to jednou za rok bylo málo, já ty lidi potřebuji vidět častěji.

Sehrála někdy Mensa roli v tvé kariéře, nebo to máš úplně oddělené?

To je taky věčná diskuze, jestli to dát do životopisu, anebo nedat. Zastávám názor, že by to tam člověk mít měl. Když jsem dělal pohovor do firmy v Ostrově, tak se mě na to vyloženě ptali, protože už tam měli nějakého mensana, tak je to zajímalo a myslím, že mi to i pomohlo.

Máš pocit, že se člověk s vysokým IQ jinak učí a získává zkušenosti?

Možná ti to ulehčí chápání věcí a souvislostí, ale je na každém, jak s tím naloží, jak s tím zachází, k čemu to používá. Pro mě to je, že se pořád ptáš a nespokojíš se s jedním názorem, ověřuješ si věci.

Jsi díky tomu opatrnější, nebo že tě to naopak brzdí v rozhodování?

Jak kdy. Osobně jsem neskutečně naivní člověk. Dokud si nerozmlátím držku, tak věřím každému. Ale mám problém s autoritami, s dodržováním pravidel, která mi nedávají smysl. Třeba v práci, že se máme na schodech držet zábradlí, to mi přijde úchylné. Nebo že nesmíš do firmy v kraťasech. Když mi to nedává logický smysl a nedá se to logicky zdůvodnit, tak jsem rebel.

A když ti někdo poradí, co si vysadit jako živý plot?

Taky jsi slyšel tu příhodu? Jo, to byla výborná rada. „To si kup, to je dobrý.“ Už to neroste naštěstí, ale než jsem to vyprostil, tak to dlouho trvalo. Ale to je přesně ono. Někdo ti poradí, vidíš to u něj, je to hezké, ale musíš získat vlastní zkušenost, abys zjistil, že ty z toho máš telegrafní sloupy.

O co tedy šlo?

To byl sibiřský jilm. Kámoš to přinesl. Sazenice vypadá jako větvička vrby, prostě proutek. A tady ve Staré Roli když kopeš, tak máš pět čísel nějaké hnědozemě a pak je jíl. Takže jsme to sázeli u plotu stylem, že jsem vzal hromosvodový drát, tím jsem vypíchl dírku do toho jílu a tam jsem zavrtal tu sazeničku. Říkal jsem si, že to nemůže vůbec vyrůst, a ono to vyrostlo tři metry za rok. Je to nezmar z Ruska a už nikomu bych to nedoporučil. Jedině možná nepříteli.

Co tě za těch třicet let v Mense a ve světě nejvíc mrzí a co ti udělalo největší radost?

Nejvíc mě teď trápí válka na Ukrajině. Když vidím ty reakce světa, tak je mi z toho smutno. Naopak mě vždycky potěší, co lidi dokážou v oblasti výzkumu. Když třeba vidíš, jaké nové metody jsou v boji s rakovinou. Že na Marsu jezdí něco, co člověk postavil před patnácti lety. Nebo Voyager, ten hardware jsou osmdesátá léta a dodneška to funguje. Fascinuje mě, co lidstvo dokáže vymyslet.

Chceš na závěr něco sdělit čtenářům?

Určitě bych doporučil těm členům, kteří úplně neví, proč jsou v Mense, aby aspoň jezdili na setkání, aby poznali ten kolektiv a společenství mensanů v trošku větším měřítku. Pro mě to je opravdu něco, co mi dobíjí baterky a na co se moc těším. I když nechtějí být jinak moc aktivní, ať přijedou na setkání a nadýchnou tu úžasnou atmosféru.

Letmé seznámení s Orlickými horami

Z rozhledny Šibeník je za dobrého počasí vidět v podstatě celý Královéhradecký kraj, i když tentokrát tomu počasí úplně nepřálo. Krátce jsme se zastavili na Masarykově chatě na Šerlichu, která byla postavena KČT a odkud je skvělá výchozí pozice na putování po Orlických horách. V Neratově jsme viděli mimo jiné netradičně obnovený kostel se skleněnou střechou. Výlet se zakončil prohlídkou tvrze Hanička, která patřila do systému předválečného opevnění, budovaného ve 30. letech minulého století, proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu.

Josefovské podzemí

Tento zájezd byl zcela jiný. Prohlédli jsme si podzemí pevnosti Josefov, která byla založena ve 2. polovině 18. století, aby bránila Prusku a jeho spojencům v rozvíjení útočných operací a drancování pohraničí – ale nikdy se do boje nezapojila.

Cestou světla jsme došli do Hospitálu Kuks, pozoruhodného díla zásluhou dvou velikánů – hraběte Františka Antonína Šporka a sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Hospitál zřídil hrabě Špork za účelem péče o přestárlé vysloužilé vojáky a pro nemajetné. Určitě jsme rádi, že doba pokročila, protože nikdo z nás by nechtěl dožít v místnosti s dvaatřiceti dalšími dožívajícími lidmi. Zajímavá byla i barokní lékárna sloužící až do poloviny minulého století. Velké štěstí jsme zde měli na úžasného průvodce.

Další zastávkou byl Betlém – les poblíž hospitálu, ve kterém se nachází množství Braunových soch. Tyto sochy však byly poničeny blízkým lomem, ve kterém se těžil kámen pro josefovskou pevnost.

Zakončení bylo hlavně zajímavé pro děti – ZOO Dvůr Králové nad Labem, specializující se na africký kontinent. Toto místo je labyrintem cestiček se zvířaty, převážně žijícími v Africe, a je zde i několik větších zábavních míst pro děti. Dospělí se asi zase nejvíce potěšili projížďkou Safari parkem, kde se v přírodě volně pohybují lvi, buzoli, gazely… Pro všechny byla zajímavá největší sbírka děl legendárního Zdeňka Buriana, známého zejména rekonstrukcemi pravěkých živočichů a rostlin.

Wrocław

Vratislav jsme navštívili ve třech částech – čekala nás prohlídka historického centra, návštěva ZOO s Afrikáriem a Vratislavská fontána. Wroclaw je město v jihozápadním Polsku, sídlo Dolnoslezského vojvodství a historické hlavní město Slezska. Leží v Slezské nížině na Odře a jejích přítocích. Ve středověku bylo Vratislavské knížectví součástí českých zemí. Žije zde přibližně 674 tisíc obyvatel. Ve Wroclawi je také jedna zvláštnost – po městě je rozmístěno několik stovek bronzových trpaslíků.

Prohlídku historického centra jsme zakončili prohlídkou radnice na centrálním náměstí – Rynku. V pěkné zoologické zahradě jsme asi ale většinu času strávili v Afrikáriu, představujícím různé ekosystémy související s vodním prostředím Černého kontinentu. Procházeli jsme se podvodním tunelem, kde jsme natáčeli kolem nás proplouvající mořské krávy, žraloky, rejnoky a stovky barevných rybek. Vedle ZOO, za Halou století (postavenou ke stému výročí vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, památka UNESCO), nás pak čekal ještě jeden nezapomenutelný zážitek v podobě vodní show, kterou tu večer každou celou hodinu předvádí místní světelná hrající Vratislavská fontána.

Soví hory

V Sovích horách byl čilý ruch především za 2. světové války. První zastavení nás čekalo v průmyslovém komplexu Mölke Werke (miny, granáty a součástky pro V–1), který je spojován s nestandardními výzkumy. Nejzajímavější a nejzáhadnější stavbou je obrovský dvanáctiboký železobetonový megalit, kterému se neřekne jinak než Mucholapka. Projekt Riese je kódové jméno pro projekt stavby nacistického Německa v letech 1943–1945, kterou tvoří sedm podzemních staveb (nikdy nebyly dokončeny) v Sovích Horách a hrad Książ v Dolním Slezsku.

My jsme navštívili dvě podzemní stavby: ve Walimských štolách (tři rovnoběžné štoly a chodby mezi nimi) jsme se prošli trasou zhruba 0,5 km a viděli mimo jiné makety střel V1 a V2 a ve štole Włodarz nás čekal obrovský komplex protkaný velkým množstvím chodeb, které se protínají v pravém úhlu a vytvářejí mřížku. Nachází se zde jedna z největších nedokončených hal. Na závěr zájezdu jsme se zastavili v Muzeu zbraní Witoszów Dolny, v novodobém vojenském technickém muzeu.

Prostřednictvím zájezdů byla naplněna i myšlenka, že se setkáváme, abychom si popovídali a byli spolu. Takhle bylo najednou pohromadě i 50 lidí, kteří měli možnost spolu trávit celý den…

Na závěr bych chtěla poděkovat Mense Česko, že se díky mnoha obětavým lidem celostátní setkání pořádají a já poprvé navštívila podmořský svět v ZOO Wroclaw, členům MS Hradec Králové a členům „výletníkům“, že se zájezdy celkově vydařily. Díky Zdeňku Falářovi a dalším si můžete místa, která jsme na zájezdech navštívili, prohlédnout ZDE. A poděkovat bych chtěla možná i tak trochu vesmíru, že se neporouchaly autobusy, na trase nebyly dopravní nehody ani dlouhé objížďky, nedošlo k žádnému zranění a nestalo se nic, co by zájezdy úplně zrušilo.

P.S. Na setkání dostávaly ženy květinu Bakopa / Bacopa, která podporuje duševní rovnováhu, koncentraci a paměť. Ovlivňuje nejen duševní výkon, ale také relaxaci. Budeme rádi, když nám pošlete fotografie, jak vám tato rostlina zpříjemnila domov.

Nadstandardní komfort a profesionální přístup

Celé setkání, které proběhlo ve dnech 7.–11. května 2025, se odehrálo v moderním hotelovém prostředí s wellness centrem, bazény, luxusním SPA a dalšími službami, které přispěly k celkovému komfortu. Účastníci ocenili nejen kvalitu ubytování, ale i profesionální a vstřícný přístup personálu, od recepce přes technickou podporu až po gastronomii, a to i přesto, že se občas ztratili mezi bazénem a wellness centrem. Díky perfektnímu technickému vybavení konferenčního sálu mohl hladce proběhnout i náročný program zahrnující online a offline soutěže, do nichž se současně zapojilo přes dvě stě účastníků na vlastních zařízeních. Vše fungovalo spolehlivě, a to zejména díky skvělé spolupráci s hotelovým týmem. Možná i díky tomu, že jsme jim slíbili, že nebudeme testovat jejich IQ.

Program nabitý od rána do večera

A jak už bývá zvykem, program byl pestrý, intelektuálně výživný a nabitý od rána až do pozdního večera, takže přátelé kytarových večírků se mohli řádně prospat až po návratu domů. Na účastníky čekaly zajímavé přednášky, každodenní kvízy, večerní týmové i individuální soutěže (prověřující nejenom znalosti, ale také manuální zručnost) a samozřejmě i tradiční bojovka, která prověřila nejen logické myšlení, ale i schopnost týmové spolupráce. Vrcholem pak byl sobotní večerní společenský program s hudbou a tancem, během něhož se ukázalo, že mensani se nebojí ani parketu – umí nejen počítat, ale i tančit (a to někdy i současně), což je skvělá kombinace, když se snažíte obsadit poslední židli nebo rozšlápnout balonky soupeře.

Dárky, výlety i zasloužený odpočinek

Díky štědrým sponzorům si účastníci kromě skvělých zážitků odvezli i pěkné dárky na památku. Pokud někdo potřebuje utřít slzy smíchu při prohlížení fotek, kapesníky přijdou vhod. Vydrží déle než hořické trubičky, které jste, věříme, s chutí snědli. Velký ohlas měly také výlety do okolí, ať už šlo o autobusové zájezdy, exkurze do místních továren, prohlídky historických památek nebo adrenalinové zážitky na raftech. Pro ty, jenž dali přednost klidnějšímu tempu, byl k dispozici wellness areál a krásný lázeňský park v okolí hotelu. Ten byl ideální pro regeneraci po nabitém celodenním programu, mohli jste se kochat přírodou a přitom třeba promýšlet, jakou aktivitu zvolit pro následující den.

Přátelská atmosféra a inspirativní prostředí

To nejdůležitější ale bylo, že se opět potvrdila jedinečná atmosféra mensovních setkání, která jsou přátelská, otevřená a podnětná. Setkání bylo také skvělou příležitostí navázat nová přátelství, sdílet nápady a posílit komunitu. Celý prodloužený víkend vyvrcholil spontánním potleskem ve stoje, kterým účastníci ocenili práci organizačního týmu, nebo možná už chtěli jít dospat co zameškali, protože chodit spát po π několik nocí za sebou je trochu náročné!

Děkujeme všem účastníkům, sponzorům, a především hotelu Verde Montana za vynikající zázemí. Už teď se těšíme, kde se potkáme příště!

Předběžný harmonogram:

• Podrobnosti k ubytování a stravování budou zveřejněny na začátku června 2025.
• Registrace bude spuštěna v polovině června 2025.
• První vlna aktivit bude zveřejněna na začátku července a upřesněna na začátku srpna.

Exkurze a aktivity jsou v přípravě, ale už nyní je jasné, že Znojmo nabídne bohaté historické památky, přírodní krásy a významnou vinařskou i pivovarnickou tradici. Návštěvníci se mohou těšit na komentované prohlídky města, hradební opevnění, pověsti, podzemní trasy a expozici pivovarnictví.

Každý si zde najde něco zajímavého – ať už ho láká historie, příroda, víno či pivo, exkurze, kvízy, soutěže nebo oblíbená šifrovačka.

V pátek, v den začátku podzimního celostátního setkání 2024, jsem měl telefonát, klient se mě ptal, co dělat, když má závažný zdravotní infekční problém a nemůže jet na celostátní setkání. Za setkání zaplatil cca 7 000 Kč, a nakonec na něj nemohl jet, i když sám chtěl. K domluvě (včetně doložení potvrzení od lékaře) s organizátory ani přímo s hotelem ten den nedošlo. Klient se nevzdal, následující den žhavil nadřízené v hotelu, kde mu byly všechny vstřícné varianty zamítnuty a vrcholem všeho dostal „radu“: „měl jste si dávat pozor, abyste neonemocněl“. Nakonec organizátoři po proběhnutí celé akce část peněz vrátili ze svých zdrojů. Nicméně kdyby nevrátili, klient nezmůže nic, byla to pouze jejich dobrá vůle. Stejně jako nezmůže ex-post nic s hotelem Krakonoš v Mariánských Lázních, který tak měl nastavené storno podmínky. I na cestování po ČR ale lze sjednat cestovní pojištění, i s připojištěním storna.

Kolik stojí cestovní pojištění s připojištěním storna po ČR

Různě dle požadavků, potřeb, vás a vašeho věku. Níže uvedené ceny berte orientačně, už zítra mohou být jiné.

Pokud bych jel sám na všech 5 dní celostátního setkání v ČR a platil 7 000 Kč za setkání, může mě pojištění storna stát např. 189 Kč u ČPP (spoluúčast 0 %, ale i 50 %), 210 Kč u Directu (20% spoluúčast) nebo 212 Kč u ČSOB (10% spoluúčast, včetně připojištění v ceně). Zajímalo mě jen pojištění storna (a co šlo, jsem odstranil z nabídky, i kdyby to bylo za příplatek jen korunu). 

Pokud pojedete celá rodina, např. dva dospělí a dvě děti, na ceně pojištění storna se to projeví cca čtyřnásobkem ceny (ČPP 756 Kč, ČSOB 784 Kč, Direct 840 Kč). U více osob se zaměřte na to, komu z dalších osob proplatí pojišťovna storno, když onemocní jen jedna z osob, ať nejste překvapeni a nemáte nerealistická očekávání. Např. když pojedou dvě dospělé osoby, druhé storno pojišťovna může zaplatit také. Když tři, může zaplatit storno jen nemocnému, pokud se o sebe postará doma sám.

Samozřejmě se lze pojistit i na jarní celostátní setkání v Polsku. Zde má cestovní pojištění vyšší přidanou hodnotu, protože kryje i repatriaci do ČR, spoluúčast zdravotní péče v Polsku a pomůže vám s vyřizováním v Polsku, zvláště pokud jako já polštině rozumíte prachbídně. V rámci cestovního pojištění lze sjednat plno dalších připojištění, např. pojištění odpovědnosti (ale to doporučuji mít sjednané po celý rok na vysoký limit, více viz Odkaz) nebo úrazové připojištění (opět lépe ho sjednat po celý rok včetně pojištění nemoci). Asistenci vozidla – nějakou máte vždy s povinným ručením, v cestovním pojištění si to sjednejte v případě, kdy ji máte nastavenou kolem komína a na dovolenou chcete lepší.

Když jsem kalkuloval sebe a svou rodinu, zvolil bych si jednu z těchto možností, shodou okolností všechny u pojišťovny Colonnade: Silver pojištění bez storna (lze tak uzavřít klidně těsně před odjezdem) pro celou naši rodinu (2+2) na celou dobu setkání na léčebné výlohy (a třeba i repatriaci) do limitu 5 mil. Kč by stálo 211 Kč (90 Kč pro jednotlivce). Plnění i s alkoholem v krvi do 0,5 promile, i za stabilizovaná chronická onemocnění. A plno drobných pojištění. Pozor, odpovědnost je pojištěná jen do limitu 2,5 mil. Kč, tedy tento tarif nedoporučuji, pokud nemáte vlastní smlouvu s dostatečným limitem s územní platností i v Polsku.

Pokud bych chtěl připojistit storno, stálo by cestovní pojištění jednotlivce 309 Kč (nastavil jsem cenu zaplacených služeb na 8 462 Kč, tedy bez jakýchkoliv slev). Pokud bych tedy chtěl pojistit celou svou rodinu se stornem, bylo by to za 1374 Kč i ve vyšším tarifu (léčebné výlohy do 100 mil. Kč, všechna drobná připojištění navýšena a rozšířena, odpovědnost 10 mil. Kč – stále dle mě nedostatečný limit).

Jak cestovní pojištění vyjde pro vás? Pravděpodobně podobně. Ta se stornem pravděpodobně levněji, protože většina lidí má na setkání nějakou slevu (člen Mensy, za brzkou registraci do konce února, za platbu ubytování přes web, vícelůžkový pokoj). Ale nemohu vyloučit i vyšší ceny, např. pro dříve narozené. Pro vícečetné rodiny pojištění vychází levněji. Ale pozor, u pojištění storna se pojistěte tak, jak pojedete a jak jste na sobě závislí; sloučením více rodin do jedné smlouvy sice můžete získat levnější pojistné, ale můžete být pak při pojistné události nemile překvapeni a nemusíte dostat pojistné plnění, které byste dostali, kdybyste byli pojištěni jen sami jako jedna rodina.

Vždy je potřeba číst pojistné podmínky

Každá pojišťovna to má jinak, nelze moc srovnávat pojištění jen dle ceny. To, že vám pojišťovna něco sjedná, neznamená, že vám bude plnit. Kvůli nákladům pojišťovna řeší naplnění podmínek často až při pojistné události – ověřovat je u každé smlouvy předem by se značně projevilo na ceně pojistného, oproti řešení jen u smluv, kde se má plnit. U storna si dejte pozor především na to, že pojištění je nutné sjednat krátce po uzavření smlouvy o zájezdu či ubytování, což je nejčastěji spojené s placením první zálohy. Tedy nejlépe sjednat cestovní pojištění hned ten den, kdy platíte první zálohu. ČSOB a ČPP vyžaduje sjednání storna do 3 pracovních dnů od uzavření smlouvy o zájezdu/ubytování. Ale pokud si pojištění u ČPP sjednáte méně než 14 dní před počátkem cesty nebo čerpáním služby, činí spoluúčast pojištěného na pojistném plnění 50 % vyúčtovaných stornopoplatků. Colonnade to má složitější, ale zas zvláště přívětivé pro případy, jako je celostátní setkání, kdy se platí pobyt měsíce dopředu. Když si sjednáte pojištění až s doplatkem (i do 14 dnů od zaplacení), nejpozději ale měsíc před odjezdem, nevadí dokonce, že jste ještě dříve platili první zálohu (není uvedeno v pojistných podmínkách, zjišťoval jsem kvůli konkrétnímu případu telefonicky). Pokud ale chcete využít last minute nabídky, musíte si sjednat pojištění nejpozději ten den, co zaplatíte svou dovolenou.

Pojištění storna má často spoluúčast, např. 10 %. Co to znamená v praxi? Ať už pojištění využijete, či ne, zaplatíte již zmíněné částky pojistného. Když ho využijete, můžete přijít o další platbu, spoluúčast, abyste byli stále motivováni jet, i když už máte nárok na pojistné plnění. Může být i nulové, třeba pro případ hospitalizace či smrti u Colonnade nebo u ČPP, když pojištění sjednáte více než 14 dní před odjezdem.

A jaké důvody pro storno jsou plněny? Pojištěné důvody jsou různé pro různé pojišťovny, ale i jejich tarify. Obecně lze říct, že nikde vám nepojistí to, že se vám nechce nakonec jet – to musíte včas odhalit a zrušit setkání, když jsou ještě nulové storno poplatky. Obecně bývají pojištěny vážné důvody, které vám zabrání odjet nebo dovolenou předčasně ukončí. Jsou pak hrazeny náklady na předčasný návrat z vážných důvodů, jako je náhlá nemoc, úraz, úmrtí v rodině, živelní pohroma v místě pobytu apod.

Co vše je hrazeno? Storno poplatky, které si účtuje cestovní kancelář, dopravce nebo ubytovací zařízení v případě zrušení cesty před odjezdem. Již zmíněné náklady na předčasný návrat. V některých případech i stornopoplatky za zrušení ubytování nebo jiných služeb, které jste si objednali samostatně mimo zájezd.

Stojí to za to?

To nechám na vás. Pojištění je obecně drahé, když ho nakonec nepotřebujete, a levné, když ho potřebujete (cenou je kromě pojistného i spoluúčast, která může být u některých pojištění i nulová, a čas vyřizování). Pojistit si i miliónové výdaje za léčebné výlohy v zahraničí (v EU až tak moc nehrozí, ale hrozí repatriace ve stovkách tisíců) nebo za odpovědnost je rozhodně důležitější a poměr pojistného a výše potenciálního pojistného plnění vyšší (a pravděpodobnost rizika logicky nižší) než u pojištění storna, kde jde o škodu v tisících a pojistné ve stovkách (a pravděpodobnost rizika vyšší). My jedeme vždy s cestovním pojištěním, byť u hranic, byť na jeden den. Nerad platím, asi jako každý, ale mně se snadněji platí pojistné s vědomím, že je to vlastně i nepřímá charita vůči těm, kdo mají pojistné plnění, a rád jim pár korunami přispěji.

Obecně nejlevnější je domluvit si nulové či aspoň nižší nebo kratší storno přímo s ubytovatelem před zaplacením. Jak se říká, líná huba, holé neštěstí. Lze si domluvit platbu zálohy dlouho předem, ale vrácení 100 %, když třeba zrušíte i měsíc před termínem. Lze se ptát na vaše konkrétní obavy (že dítě opět bude nemocné) a domluvit si lepší storno podmínky pro tento případ. Nejlepší je se ptát předem, s empatií, ubytovatelé bývají vstřícnější, kdy je možné, že se prostě ubytujete jinde, než ex-post…

A i když to nešlo a dojde k něčemu nečekanému, obvykle se lze s ubytovatelem domluvit, že přijedete jindy – i kdyby s nějakým omezením, poplatkem, obvykle je to win-win řešení nastalé situace. A kdyby hotel nechtěl přistoupit ani na tuhle možnost, zařiďte se jako klient, dejte si takové ubytovací zařízení na blacklist a už nikdy se tam neukažte. A případně si jako já dejte na blacklist i hotely, které takto přistupují k vašim známým.

A pokud se nedomluvíte, nechcete riskovat nedomluvení se ex-post a prostě na dané místo chcete i tak jet, krom risknutí storno poplatků máte možnost uzavření právě cestovního pojištění.

Připravte se na poutavé přednášky, zajímavé exkurze a úžasné výlety. Objevte místní perly, odhalte některá tajemství a navštivte nevídaná místa, která stojí za to vidět! 

Připravte se na dny plné zábavy a dobrodružství, ve kterých budete moci nejen soutěžit v nápaditých hrách. A když zrovna soutěžit nebudete, dopřejte si zasloužený odpočinek a pohodu v bazénu nebo navštivte wellness, kde najdete ideální formu relaxace. Poté si dopřejte lahodné pochoutky, připravené místními šéfkuchaři, které potěší vaše chuťové buňky.   

Ať už jste soutěžní nadšenec, milovník dobrého jídla, nebo jen hledáte způsob, jak si odpočinout a užít si skvělou společnost, tato akce je právě pro vás! Přivezte si dobrou náladu a připravte se na skvělou zábavu a nezapomenutelné zážitky.

Přihlašovat se můžete ZDE na webu setkání.

Ty, kteří se už přihlásili, prosíme, aby doplnili svoje členské číslo u volby Sleva pro člena Mensy. Také si můžete zvolit v sekci Stravování vegetariánské jídlo a promyslet, zda se chcete připojistit – cestovní pojištění, případně pojištění storna najdete ve volbě Pojištění.

Celostátní setkání Mensy v Mariánských Lázních od pátku 25. října do úterý 29. října nabídlo svým veleváženým lázeňským hostům nejen možnost setkání, ale i pestrý program plný zajímavých exkurzí, soutěží a také lázeňských procedur.

Již v pátek 25. října někteří účastníci zahájili setkání návštěvou porcelánky Thun 1794 v Nové Roli, kde nahlédli do výroby proslulých talířků, hrníčků, ale i lázeňských pohárků. Další skupina zamířila do logistického centra DHL Tchibo v Chebu. Po exkurzích a večeři následovalo slavnostní zahájení v hotelu, kde proběhly první týmové i individuální kvízy. Zahájili jsme týmovým kvízem na téma lázeňství ve formátu Kahoot, následoval tematicky zaměřený hudebně kvíz a poté reverzní kvíz, při němž se hledala ke každé správné odpovědi právě jediná správná otázka.

Výherci soutěží jednotlivců byly díky neúnavné a bleskurychlé práci HI (rozuměj human intelligence) odměňováni každého večera sladkou, slanou, sypkou nebo tekutou výhrou, případně jejich vhodnou kombinací.

Exkurzím a prohlídkám byly pak věnovány sobota a neděle. K dispozici byly i různé lázeňské procedury, jako reflexní masáž chodidel, rašelinové zábaly, čokoládová masáž, lymfatická masáž Lymfoven či pobyt v solné jeskyni.

V sobotu se účastníci podívali na zajímavá místa jako je Věznice Kynšperk nad Ohří, Dům přírody Slavkovského lesa s promítáním 3D filmu, pivovar Chodovar nebo hasičská stanice v Mariánských Lázních. Sportovně naladění mohli vyzkoušet golf pro začátečníky nebo paintball. V hotelu probíhaly i odborné přednášky, například na téma dědictví nebo investování. Večer byl pak ve znamení týmových a individuálních soutěží, zahájen byl opět na lázeňské téma, tentokrát v podobě Timeline, následovala soutěž Kódy a poté soutěž zaměřená na světové lázně.

Nedělní program byl zaměřen více na historické a přírodní památky. Někteří účastníci se vydali na prohlídku zámku Kynžvart a jeho kabinetu kuriozit, zámku Bečov a relikviáře sv. Maura či kláštera v Teplé. Jiní objevovali krásy národní přírodní rezervace Soos či absolvovali naučné procházky po Mariánských Lázních. V nabídce byl také discgolf a prohlídka Muzea železné opony ve Třech Sekyrách. Kdo dal přednost relaxaci, mohl opět využít hotelové lázeňské procedury. Nedělní večer zahrnul nejprve účastníky hromadou šifer, poté je potrápila lázeňská etiketa a také týmová soutěž z lázeňské dopravy a prádelny s piktogramy.

Celodenní bojovka následovala tradičně předposlední den, tedy v pondělí 28. října. Netradičně pak byla trasa týmy absolvována současně po směru i proti směru hodinových ručiček s příjemným a nekomplikovaným překryvem v době oběda. Týmy tak během dne v jednom či druhém směru navštívily nejkrásnější místa a zajímavá zákoutí Mariánských Lázní a plnily nejrůznější úkoly na stanovištích. Na bojovku navázal večerní kvíz, který korunoval celodenní průběžnou soutěž zaměřenou na slavné osobnosti, které v lázních kdysi pobývaly. V kvízu byly také otázky na šifry ze šifrovací tabulky. Asi nejvíce pořadatele potěšily vyluštěné výsledky: „pořadatelé jsou fakt boží“ anebo „bojovka se mi líbí“. Následovala týmová šifra s tajenkou a večer zakončila velká Filmová soutěž.

Poslední den proběhlo společné fotografování, vyhlášení výsledků soutěží a ocenění nejlepších týmů i celkových vítězů v individuálních soutěžích. Účastníci se rozloučili a odjeli domů, případně na poslední exkurzi ve sklárně Moser, která se ukázala být zážitkem nikoliv pozitivním, ale v každém případě intenzivním.

Rádi bychom jakožto organizátoři neskromně prohlásili, a to i na základě ohlasů účastníků, že podzimní setkání Mensy v Mariánských Lázních nabídlo skutečně skvělý program, osvěžení těla i ducha, soutěže a kvízy, relaxaci i zábavu, a to vše v krásném lázeňském prostředí.

Byl skoro večer, 1. máj – den 1.

Ve středu 8. května nás u vjezdu do krásně rozprostřeného areálu s osvěžující udržovanou zelení uvítal jeden z organizátorů a hned nás nasměroval dál – spěchali jsme totiž rovnou na první přednášku. O indiánech.

Přednášel mladík, co sám vypadá jako jeden z nich a taky s nimi jednu dobu žil a sepsal o nich i písemnou práci. Nabídl nám zajímavé vyprávění o podstatných málo známých aspektech jejich životů, zvyků a tradic – i různých, dle jednotlivých kmenů. Třeba jak indiánští muži směli dávat svou náklonnost indiánské svobodné ženě najevo jen tak, že přikryti přes záda co nejlepší dekou od své matky proseděli a prozpívali třeba celé noci u stanu své vyvolené; dokud v případě zájmu nevyšla ven a nevzali se. Povídání bylo doprovázeno fotkami a praktickými ukázkami ručních výrobků, které jsme si mohli opatrně osahat i očichat. V životech indiánů byla moudrost a u některých kmenů i syrovost.

Od dalšího studenta libereckého soukromého gymnázia Doctrina byla druhá přednáška, a to o vrazích, specificky o sériovém vrahovi Jackovi Unterwegerovi. To sice bylo docela strašidelné, ale spíš před tím, dokud člověk nevěděl, do čeho že to vlastně jde. Téma bylo podané fajn smysluplnou vitální formou a užitečné, k zamyšlení se a ponaučení, aby se něčeho takového v budoucnu mohlo dít co nejméně.

Naštěstí pak přišlo i velmi dobré uvítací jídlo, i s polévkou a výborně ochuceným tradičním okurkovým salátkem. Mňam. I při něm jsme se občas ještě s někým přivítali a povídali si i s protagonisty zmíněných přednášek.

Dobře najedení, ubytovaní, spokojení a natěšení jsme absolvovali i oficiální slavnostní uvítání, organizační záležitosti a seskupili se do týmů. V rámci nich proběhlo další stručné seznámení, tvorba názvů, cedulek, vlajek a hlášek. Pak také první týmové i individuální hry, na bystření mozku v logických úlohách i spolupráci.

Po jejich skončení člověk v dobrém slova smyslu nevěděl, kam dřív:

Velká část lidí se věnovala oblíbeným deskovkám. Vedle v útulném prostoru se spolu příjemně a krásně sladěně i zpívalo a hrálo na různé hudební nástroje (kytara, basa, flétna atd.).

Pozvání na trénink pinčesu den před zahájením oficiálního turnaje se mi hodilo – už jsem ho dlouho nehrála (resp. skoro nikdy), tak jsem to chtěla napravit. U pinčesáku v tělocvičně si hrály i nejmenší děti, takže obíhačka získala mírně komplikovanější a zajímavější ráz – pod stůl se totiž mohl kdykoliv někdo sprintem „přikolínkovat“ pro svůj zatoulaný míček (nebo ho tam hodit naschvál s radostným očekáváním, co to udělá). Aspoň se bylo na co dívat a jak se zabavit, když jsme zrovna nebyli těsně na řadě.

Zpočátku jsem dle svého očekávání byla viditelně naprostý začátečník. Při prvních pokusech jsem se dokonce ani netrefila do míčku – což mě nejdřív vyděsilo, že je to až tak špatné, a silou vůle jsem se to snažila statečně nést, jakože nic, že to je jen začátek, že se to poddá a nějak se do toho vpravím. A taky že jo. Pink od pinku se mi osvěžovaly reflexy a zkušenosti, až jsem si postupně zas docela zahrála. Tak jsme se do toho vžili, že se nám ani dětem nechtělo přestat. Spát se ale musí, únava sílila. Dobrou noc.

Den i jen tak, po svém – den 2.

Probudila jsem se výborně vyspalá – svěží – zdejší klima mi evidentně velmi svědčí a přítel Ondra potvrzuje za sebe totéž.

Na dnešek se mi ještě nepodařilo se dostat na kýžené exkurze a potřebovala jsem oraz, a tak jsem si dala rozjezdový aklimatizační a poznávací čas, opravdovou odpočinkovou dovolenou.

Areál je čistý, upravený, bezpečný, udržovaný, různorodý. Jdu si jen tak, kam mě nohy nesou. Zlákají mě nejvíc místa posezení u ohniště a vzrostlých stromů. Bloumám si tu, nostalgicky až dojatě vzpomínám. Na letní prázdninové táboráky u ohně s opékáním a hlavně muzikou – kytarami a zpěvem táborových písniček; a taky na ty v zahrádkářské parcelové kolonii u tety se vším tím zvířecím a rostlinným hospodařením a výlety po kraji, i s Prachovským skalním městem, filmovým údolím Plakánek, atd. Pro měšťačky vzácné kouzelné časy. Kéž by to tak mohlo zůstat napořád…

S tímhle rozpoložením jsem se dál procházela a užívala jednotlivá další místa a pohledy areálu. Nádherně vzrostlé mohutné stromy, v tak příjemném tak akorát zvlněném členitém terénu. Obzvláště po prožití jiných leckdy velkých nehostinných nebo jednotvárných ploch, to člověk opravdu ocení jako Ráj. Klid, mír, pohoda, upraveno, čisto, uvnitř prý díky doladění organizátory – díky!

Počasí tak akorát, v tašce dobroty, přátelé na telefonu a brzy zas fajn i v reálu ve společných prostorách; co víc si přát, netřeba. A skutečně; brzy přítel Ondra hlásí chvilkovou rychlou otočku z exkurze v hasičské zbrojnici v Mladé Boleslavi, kde je hasiči seznámili se svým každodenním režimem a předvedli praktickou ukázku záchrany člověka z nebouraného auta a záchrany člověka slaněním. Pomáhám Ondrovi rychlým přepakováním na dvanáctikilometrovou procházku po zaniklých obcích území Ralska. Poté, co posloužím jako občerstvovací dok na Tour de France, jdu trochu občerstvit sebe a zpracovat pár optimalizačních úloh od organizátorky Hanky.

Pak se vrací Ondra s novými zážitky – a s tím nejpůsobivějším: vstupem do polorozbořených bývalých škol, které se jako jediné aspoň tak zachovaly v zaniklé obci Jablůnkov.

Jdeme na přednášku oblíbeného autora historických románů Vlastimila Vondrušky. Je plná fajn posluchačsky atraktivního vyprávění i z originálního zákulisí.

Po další dobré večeři pokračuje večerní hromadný program, opět ve svém týmu. Ukázky vlajek, hlášek, hlavolamy, odhady exotičtějších reálií à la národní jídla a zvyky, a nakonec organizační pokyny na další den.

V pinčesovém turnaji se už hrají první zápasy. Nastoupila jsem s odevzdaností osudu přiměřeně svým schopnostem, nečekajíc zápas, ale spíš šanci se procvičit, možná aspoň trošičku zlepšit a neuříznout si ostudu. Prostě to ustát a nezašlápnout při tom batole.

Plno akce a tři exkurze – den 3.

Zas výborně vyspalá, hurá! Tak hurá na exkurze.

První dvě byly v Turnově. Nejprve jsme hledali výrobu lustrů, ale navigace nás vedla do takové pustiny, že jsme se málem otočili zpět. Naštěstí jsme skoro na poslední chvíli uviděli ceduli Wranovski. Obyčejné přízemní stavení, jakoby garážové nebo skladové, se při vstupu najednou proměnilo ve slavnostní sálek plný krásných nasvícených skleněných uměleckých děl, vyvážených i daleko do světa. Při velmi příjemném výkladu a odpovědích na dotazy jsme si mohli sami tvořit vlastní řetízky z vyřazených dílků (zmetků).

Granát – červený drahý kámen – v krásných špercích, bývá nejznámějším artiklem města. Do jeho zpracujícího podniku se obvykle dostat nedá, ale my jsme měli to štěstí být provedeni po různých hlavních pracovištích. Viděli jsme třídění „zrna od plev“, automatizované zpracování těch menších kousků i ruční zpracování těch větších a lepších kousků včetně broušení a leštění. Dále nám ukázali navrhování designu šperků – jak tradiční tužkou a papírem, tak moderním 3D programem. dokonce jsme si mohli osahat jimi navrženého slavného Slavíka. Pak jsme se podívali do ruční výrobny dalších zvláštních kusů – jak parádních s vltavíny, tak i šikovných protetických, odlévacích forem, nasazování granátových kamínků už do nich. My jsme si mohli nějakou tu roztomile růžovou plastovou formu vybrat, bohužel z těch bez kamínků, a odnést si ji domů jako suvenýr.

Pak jsem si nenašla odvoz do lákavě zvláštního kostela, kam se tedy zkusíme podívat při brzké příští návštěvě Českého Ráje, ale do Technické liberecké univerzity s roztomilou zkratkou TUL. Tam přijeli i někteří po návštěvě oblíbené IQlandie. Exkurze v TULu byla nabitá, v několika laboratořích zaměřených na výrobu nanovláken nebo použití zlata (např. v těhotenských testech) a ve „vývojnách“ a zkušebnách nových motorů aut, s 3D tiskárnami i s dokonalejšími a dokonalejšími mikroskopy.

Následovala večeře a tradiční večerní program, na který dorazila i obvyklá pátečně-večerní várka dalších účastníků.

Pinčesové zápasy pokračují. Jsem rozehranější a rozehranější, daří se mi líp a líp. A soupeři postupně zvážňují. Měli mě původně za lehkou kořist, i některé děti za celkem jistou šanci s přehledem získat alespoň nějaké body. Pochopitelně si nechtěli urvat ostudu a prohrát s někým, kdo se nejdřív ani netrefoval do míčku. Vyhrávali, asi většinou, ale hodně bodů jsem uhrála, a stala se leckdy zas rovnocennou hráčkou. Takže za mě úspěch, mise splněna.

Po „zápasech“ odměna – krásné posezení v naší živé hudbě. Jako u táboráku – ještě radši bych i ten skutečný táborový oheň, ale asi ještě nebylo dost teplo, snad na příštím setkání na podzim.

Celodenní týmové putování přírodou s herními stanovišti – den 4.

Po snídani jsme vybaveni mapou a instrukcemi vyrazili na bojovku. Hned na prvním stanovišti byla statečná organizátorka Evča a její hmatovka (nepředstavujme si nic peprného). 

Několik členů týmu mělo každý v rukou za zády pytlíček s předměty, o kterých se měli (vlastně tedy poslepu) dohodnout, kterých předmětů že to mají dohromady právě tolik, kolik je číslo na přidělené kartičce. Ostatní členové týmu mohli zapisovat, radit a brain-stormovat. Skvělé procvičení hmatu, a hlavně týmových komunikačních schopností.

Velmi jsme si užili i atletické stanoviště. Výborně jsme si přiřadili, kdo bude plnit které úlohy dle svých předností, dovedností, odvahy… Hodil se například výborný skokan přes švihadlo, švihák na hod, důvěřující nebojska poslepu s důvtipnou navigátorkou i dlouháni na dlouhé kroky.

První tip na heslo, které jsme v rámci hry hledali, nám nevyšel, ale druhý už ano. Ondra s tím nadějně přišel, dovysvětlil, tým svolil a brzy vzápětí slavil…

Došli jsme pěknou krajinou zas na základnu, oddechli si, splnili cvrnkání kuliček na cíl a stihli ještě foto-objezd po určených místech okolí. I zasloužené mňamky, výjimečně už před večeří; a ještěže tak, protože ve stejném čase začala velká diskuse o domácím vzdělávání s autorem jeho začlenění do našeho právního řádu, která nebrala konce. Taktak jsem stihla jídlo.

Pinčes finišoval. Mně hlavně bez nehody (taky kontumačním odstoupením jedné hráčky). Zato Ondra si ještě dohrál nejvyšší ligu. Aspoň navenek v klidu, s přehledem, takřka bez hnutí brvou až elegantně. Včetně skromného a upřímného poděkování soupeři za dobrou hru, když celý turnaj vyhrál. A mně se svěřil, že zrovna tohle, co mu tak jde, ho zas tak moc nebaví – ale zato takový nohejbal! Takže jestli vás bude víc, mohlo by na příštích setkáních být i o turnaj víc. Řekla jsem mu pak ještě, náležitě, že jsem na něj hrdá a pak už bohužel musel jet domů – jakožto kameraman na volné noze natáčí i svatby, křtiny, konference, workshopy a sport – takže i v neděli ráno…

Dojezd a slavnostní závěr – den 5.

Už dost „uakčněná“ jsem dospávala do poslední chvíle a nakvap si snídani sbalila s sebou na výživný workshop Toma Blumensteina – rychlokurz Braillova písma. Intenzivní nalejvárna – účinný rychlokurz najednou a pro vždy.

Společné foto proběhlo jako obvykle hromadně i po týmech. Vyhlášení bodovaných umístění beru s rezervou, primárně jde o prožití, ale i jsme se přiměřeně snažili. Náš tým „10 myší v Ráji“ se pohodlně umístil v první polovině. Očekávala jsem Ondrovo první místo v pinčesu, a vzhledem k jeho dřívějšímu odjezdu převzala ocenění za něj, najednou bylo ale jeho jméno vyhlášeno znovu, a to hned na 1. celkovém místě. Byla jsem překvapená i hrdá. A rituál s výběrem cen se opakoval ještě jednou, když jsem se posunula i já na cca čtvrtinu pole. Tak jsem nám postupně vybrala tři fajn deskovky.

Následovalo hromadné rozloučení, poděkování organizátorům, individuální loučení, většina jela už rychle domů a jen pár zůstalo na to poslední – popovídání s rodákem Janem Patočkou, účastníkem expedice Dhaulagiri’84 s výstupem na tuto osmitisícovku. Bylo supr; výborná paměť a poutavé vyprávění, jako bychom u toho byli taky, jedinečné i praktické zkušenosti. Co zajímá a trápí jeho, je hlavně zdraví a přežití blízkých… Tedy vždy to pravé, i na nejvyšší hoře světa, prostě kdekoli, hlavně v nitru duše…

Bonus, bonbónek na rozloučenou, pak byly obdržené fajne fusky vlastnoručně pletené babičkou organizátorky Jarky z města pohádek Jičína.

Doma nám ponechaná vlajka týmu visí na křesle u počítače a setkání nám připomínají i hry za odměnu… Těšíme se na další – snad hned příští – na podzim – v Mariánských Lázních.

Z prvního setkání, kterého jsem se zúčastnila (bylo to na jaře 2014), jsem odjížděla naprosto nadšená. Asi o dva roky později jsem si řekla, že by to mohla být dobrá šance k založení místní skupiny. Takže jsem se přihlásila do soutěže o pořádání jednoho z jarních setkání. V těžké konkurenci dalších dvou skupin, já sama, bez skupiny, jen s pár tichými podporovateli, kteří zajistili celé 4 hlasy… O mém mnohahlavém týmu kamarádů z deskoherních federací, akcí okolo deskovek a autorů a luštitelů logických úloh asi nikdo nic moc netušil. No, člověk se pořád učí. Do dalšího boje o setkání jsem vylepšila prezentaci, promluvila s mnoha dalšími lidmi a jen těsně (naštěstí) prohrála. Víc už jsem se o to nepokoušela. Nebyl čas. Nicméně pomalými krůčky jsem se aspoň blížila k založení místní skupiny. Jak moc šílený nápad to tenkrát poprvé byl, možná úplně nejlépe demonstruje výrok jednoho z našich dětí na poslední online schůzce před začátkem setkání: „Mami, ty nejsi maminka, ty jsi pracinka – pořád pracuješ!“.

Etapa č. 2

Hurá, máme místní skupinu. Vymýšlím aktivity a pomalu, ale jistě předávám iniciativu zvolené místopředsedkyni. Skupin, které by měly zájem organizovat setkání, nikdy nebylo příliš mnoho a možná i díky mým starým idejím jsme několikrát přesvědčováni o tom, že bychom měli uspořádat celostátní setkání. Já se toho nebojím, a nakonec tedy kývneme.

Etapa č. 3

Jsem totální introvert, a přestože mám zkušenosti s pořádáním dost masových akcí, jsem tak nějak ráda, že přestávám být hlavní osobou a soustředím se hlavně na kreativní stránku věci. Během přesvědčování dostáváme tip na jedno rekreační středisko v našem kraji, ale po pár návštěvách a diskuzích je toto místo zavrženo. Hledáme jiné místo. Kdysi jsem dělala vedoucí na táboře pro jednu agenturu, a tak prověřuju, kdeže všude mají tábořiště, protože kromě toho, kde jsem byla já, vím, že měli ještě další. Agentura se za 20 let rozrostla a jedno z jejích novějších tábořišť je na celkem dobrém místě, a tak si nakonec plácneme.

Etapa č. 4

Přemýšlíme nad programem, resp. nad hlavním tématem setkání, pátráme po místech na exkurzi, oslovujeme pasivní členy. Někdy v době, kdy se dohadujeme, jestli hudba není moc omezující téma, a přemýšlíme o využití přírodního divadla na původně navrhovaném místě, padne nápad pozvat i jednu dnes již celkem slavnou osobnost. Oslovíme ji, ale návrh není přijat, prý má v té době jiné aktivity. A tak končíme s obyčejným táborovým tématem.

Etapa č. 5

Je 10. ledna, na valné hromadě místní skupiny je zvolena nová předsedkyně a místopředsedkyně a dostáváme mnoho dobrých rad od zkušenějších kolegů, hlavně co se týká práce se systémem. Chvilku to trvá, asi o dost víc, než si někteří představovali, ale nakonec je registrace přeci jen otevřena. Jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje v blízkém penzionu jsou obsazené během prvního dne. Trávím mnoho hodin pokusy s písničkami, od hledání freeware softwaru pro otočení zvuku, přes veselé překlady táborových písní, po nahrávání do midi formátu a úpravu výsledného zvuku. Zvuky z vesmíru, soutěž, kterou jsme zažili před rokem v Prostějově, byla totiž hrozně fajn, ale co si budeme povídat, moc vesmírně to neznělo. Hodlám v tomto Prostějov trumfnout a ukázat opravdové zvuky z vesmíru, ale obavy ze selhání techniky a nevyhovující akustiky sálu odsunují tento projekt do složky nedokončeno. Postupně se do programu dostávají i večerní exkurze. Jenže i přes dávné hlasy pro nějaké delší volno na pokec se nám idea celého volného večera úplně nezdá. Dalších mnoho hodin zabírá příprava optimalizačních úloh. Takže kdo se bude večer nudit, může si luštit. Idea byla, že bude 10 lidí v týmu, a každý tak bude mít maximálně jednu úlohu na jeden večer (vzhledem k tomu, že těch úloh bylo nakonec skoro 40). To by snad mohlo být celkem přiměřené, určitě v případě, že se pokusí o první řešení, nebo maximálně druhé vyhovující podmínkám a pak to nechají. Anebo, že každý zkusí vyluštit jeden papír (mělo to nakonec 12 stran).

Etapa č. 6

Organizační víkend na konci dubna na místě. Procházíme především trasu bojovky a řešíme, kdo bude na jednotlivých stanovištích a jaké úkoly týmům zadáme. Tady je např. ověřován nápad s tajemnými pytlíčky z prvního stanoviště, tady je zařazen kouzelník @magichym na třetí, modré kostky na čtvrté a citáty na sedmé stanoviště.

Etapa č. 7

Setkání začíná. Setkání probíhá. Setkání končí. A končí dost dlouhým potleskem.

Ne všechno se podařilo tak, jak bychom chtěli. Chtěla jsem tam mít ještě i týmovou deskoherní simultánku, chtěla jsem tam mít průběžnou soutěž na Assyk Atu, protože stále hledám pár lidí, kteří by měli zájem udělat si v září výlet do Kazachstánu na Nomádské hry (worldnomadgames.kz/en, přihlašovat se můžeme až do poloviny července, aktuální info na vyžádání u mě), chtěla jsem všem říct, že je pár soutěží v luštění logických úloh (a nejen takovéto), chtěla jsem …  no asi se nevyhneme pořádání setkání někdy za 5–10 let, takže až jednou bude RS Lites 2, máte se na co těšit. Díky všem, kteří našli odvahu na setkání dorazit, a ještě větší díky všem, kteří nás již v průběhu podpořili kladným hodnocením již proběhlých částí.

Bylo to vyčerpávající, ale krásné.