Už jen cesta sem byla plná dobrodružství. Doslechli jsme se o producentovi čaje v horách směrem za Martvili kaňonem, a tak jsme ráno vyrazili. Posunuli jsme se maršrutkou, kam to šlo. A ejhle, první stop – opilý řidič ve starém Mercedesu se chlubí svými schopnostmi. Sviští s námi a vtipkuje. Už jsem získával jistotu, kterou pokazilo snad jen to, že nás málem přejel při odjezdu. O chvíli později jsme vtaženi na rodinnou oslavu do domu, kam jsme se šli zeptat na cestu. O spícím mladíkovi na stole (proč mi jeho pozice připomíná letícího Supermana?) se dozvídáme, že už tři měsíce chodí týden co týden žádat o ruku dcery. Jenže tatík dal podmínku, že nic nebude, dokud jej nepřepije. Tak si říkám, jestli to manželství za ten bolehlav stojí.

Otvírám branku, vlevo je kurník, přede mnou toaleta a vpravo? Medvěd! Dost to ve mně hrkne. Hej, Liboré! To s tím Míšou nebyl fór! (Chvíli před tím jsem se ptal producenta čaje Todua na záchod. „To máš jednoduchý. Vyjdeš před dům, dáš se ke kurníku, za brankou bude před tebou toaleta a vlevo Miško.”)

„No jo,” říkám si, „to jsou ty politické fórky Gruzínců: Miško, Miško!” (Míša je odkaz na významného politika Mikheila Saakashvili – polovina lidí jej miluje, a tak mu říká familiárně Miško. Druhá polovina jej nenávidí, a tak používá stejnou zdrobnělinu jako posměšek.)

Z medvěda se ráno vyklube medvídě. Je to sirotek z hor, který si našel dočasný domov u Todua – producenta čaje v Semi-Svaneti. A když si s ním ráno hraji, tak poznám, že na svých 50 kg je teda pěkně silný.

Nákup čajové zahrady

„A paní notářko, jak dlouho by to vyřízení dědického řízení mohlo trvat?”

V lednu jsme dojeli podepisovat kupní smlouvu. Jenže se ukazuje, že pozemek není jen tak k odkupu, ale je ještě zatížen svou minulostí.

„Možno dva měsíce.” Jo, tak to není zas tak hrozný, si říkám.

„Možno dva roky,” pokračuje notářka. „Ehm.”

S poděkováním se vypoklonkujeme z kanceláře a zdrcený jedu zpátky k Avtovi. Kvůli tomu jsem posledního půl roku vyjednával, několikrát přiletěl do Gruzie a teď na konci? Podpásovka.

A ještě k tomu ta zima! Ono jsme sice kousek od moře, jenže tyhle papírové stavby v lednu moc tepla neudrží.

Prásk! Ohromující rána a jsme ve tmě. Zrovna když vyprávím svůj zážitek z poledne Avtovi, tak blesk vyhodí blízký transformátor. Nevadí, při svíčkách taky dobře! Jenže nejde elektřina, nejede ani čerpadlo a bez čerpadla brzo dojde voda.

„Avto! Co budeme dělat? Nejde voda.”

„Klid Petře, máme pět litrů kompotu, máme 30 litrů vína, máme 5 litrů chachi. Žízní neumřeme.” (Čača je pálenka, většinou z vína, ale může být třeba i z kiwi.)

O pár hodin později:

„Avto! Co budeme dělat? Došel kompot.”

„Klid Petře, máme 28 litrů vína a pořád 5 litrů chachi.”

Můžu vám říct, že pokud si máte vybrat, tak pro mytí zubů je leší pálenka. Moc si z těch tří dnů nepamatuji. Ale v průběhu osudem přiřčené párty se po vesnici rozneslo, že Petr hledá čajovou zahradu. A jak najela elektřina a my se pořádně prospali, tak přišel Gio. Vzal nás do zpustlé čajové zahrady a tam jsme si plácli.

Ono i tak to nebylo bez zádrhele (na tomto pozemku zase měl stát navázanou exekuci), ale v březnu už jsem stavěl plot kolem svého.

Požehnání

Je horko. Už před hodinou bylo přes 30 °C. Ještě musím pár věcí dokončit, a tak tu balím sám v manufaktuře poslední vzorky čajů pro ČR. Jsem vyčerpaný. V posledních dnech jsem měl náročnou pozici, kdy jsem kontroloval a vracel holkám výstupy z ručního zpracování čajů. Holkám… Hmm, možná to není adekvátní označení dam s průměrným věkem 65 let. No, ne vždy to bylo v pohodě, když jsem některým vracel čaj k předělání potřetí. Uff, v tomhle se úplně necítím. Aktuálně je to ale na mně. Výrobu ručních černých čajů jsem je tu učil já, takže kdo jiný by to měl být?

Někdo otvírá dveře.

Ia a Mzia? Co potřebují? ptám se sebe.

Camarjoba… z lámané ruštiny mám těžkou hlavu. Chvíli přemítám, jestli jsem špatně někoho nevyplatil (Ia je „vedoucí” směny). Chvíli zvažuji, jestli se ptají, kdy zase přijedu. Jenže…

Došlo mi, že mi už nějakou chvíli děkují. Za to, že jim přináším slušnou práci.

Červenám se a mám vyražený dech. Óm tat sat.

Tahle vzpomínka sytí mou duši ve chvílích, kdy se trápím nad skřípáním financí tohoto dobrodružství.

Autor Petr Sič založil v Gruzii čajovou firmu, zabývá se obnovováním opuštěných zahrad, implementací moderního know-how, ekologických přístupů a vývojem speciálních čajů.

Co že jsme to podnikali? Někdo by řekl, že jsme se snažili zpřetrhat přátelské vztahy s čajovnou Seraf, kam rádi a pravidelně chodíme hrát deskové hry. Jiný by možná tvrdil, že jsme se pokoušeli vyprovokovat zdejšího čajovníka k agresivní protiakci. Možná, že jsme prostě jen zkoušeli degustovat čaj jen tak nějak „po svém“.

Buď jak buď, místního trpělivého čajovníka (opravdového mistra v řemesle čajovnickém) jsme nakonec přeci jen k nějaké té nečekané reakci donutili. Po více jak dvou hodinách trpělivého vyprávění o historii, původu a rozličných způsobech přípravy čaje (blíže se k tomuto tématu rozepisovat nechystám, protože se vsadím, že o něm již někde v tomto čísle píše Zuzana Novotná) se nám zmínil, že si před nějakou dobou dělal IQ test a mohl vstoupit do Mensy. Jenže takhle prý si nás (mensany) úplně nepředstavoval. Co přesně tím myslel, jsme z něho již nedostali; nicméně doufám, že nás nevezme čajovou konvičkou po hlavě, až se tam zase příště objevíme – třeba s prosbou o degustaci neobvyklých čokolád.

Děkuji mnohokrát jemu i již zmíněné Zuzaně Novotné za opravdu nevšední zážitek a velmi příjemný večer (který se mi díky nadměrnému množství zkonzumovaného theinu protáhl až do pracovního rána). Také děkuji Vaškovi Kořínkovi (profesionálnímu fotografovi), že si udělal čas na zvěčnění a publikování našich nehezkých mimických výrazů, které se – i přes mé protesty – nyní nacházejí ve fotogalerii. Nikdy mu to nezapomenu.            

„Jestli nic necítíte, netrapte se, nemáte prostě dobrej nos,“ aneb MS Plzeň na čajové degustaci 

V MS Plzeň si velice rádi rozšiřujeme obzory; naposledy nám k tomuto účelu posloužila plzeňská čajovna a kavárna Seraf.

Místní čajovník nám za více než dvě hodiny pověděl o čajích snad úplně všechno. Zjistili jsme, že čaj starý třicet let nemusí být nutně prošlý (ba dokonce nám bylo řečeno, že kvalitní archivní Pu-erh je výhodnější investicí než zlato), že fermentovaný čaj nemá vlastně úplně daleko ke kompostu, a že když vám čaj sežerou brouci, nemusíte truchlit – pokud to jsou správní brouci a správný čaj, může se vám klidně stát, že až zase čajové lístky spatří světlo světa, budou mít několikanásobně vyšší cenu.

Dozvěděli jsme se, že v 15. století byl v Anglii čaj tak populární a drahý, že služebnictvo svým pánům kradlo již vylouhované čajové lístky a usušené je znovu prodávalo. Pobavili jsme se také nad trudným osudem Mr. Longstaffa, obchodníka s čajem, jehož čínští obchodní partneři se prý nezřídka zvláštně pochechtávali; jeho jméno totiž údajně v přepisu do čínštiny znamenalo přibližně totéž jako „ohavný ocas“ – a kdo by se ubránil dvojsmyslu. A v neposlední řadě jsme poznali také to, že i čajový trh má svá tajemství a záhady – věděli jste kupříkladu, že v celosvětovém měřítku se ročně prodá čtyřikrát více luxusního čaje Darjeeling, než se reálně vypěstuje?

Ovšem degustace pochopitelně znamenala hlavně ochutnávání; čekalo nás deset vzorků rozmanitých čajů – i nečajů – a získali jsme i cenné rady stran přípravy (ano, kvalitní čaj se skutečně celé tři minuty louhovat nemá).

Obdobně jako při degustaci vín nešlo pouze o samotnou chuť – vedle ochutnávání jsme zkoumali barvu a tvar čajových lístků, barvu nálevu a náležitě jsme očichávali nejen připravený nápoj, ale i čajové lístky, ať už suché, nebo mokré. Tak jako laik v konfrontaci se špičkovým sommelierem i my jsme byli poněkud vyděšeni, když nám čajovník vypočítával vše, co máme v nálevu cítit. Lehké čokoládové podtóny, luční květiny, smetanu, oříšky, pivoňky … Někdo si vedl vcelku dobře, jiní po vůni identifikovali akorát hlínu nebo kopřivy. A někteří celou dobu zatvrzele tvrdili, že cítí jenom čaj. Čajovník nás závěrem po pohledu na naše nešťastné tváře utěšil povzbudivými slovy: „Jestli nic necítíte, nic si z toho nedělejte, nemáte prostě dobrej nos.“

Snad mluvím za všechny zúčastněné, když prohlásím, že se akce vydařila; a do Serafu jsme rozhodně nezavítali naposled – do budoucna plánujeme obdobnou degustaci čokolád.             

Autor: Dagmar Hladíková, Zuzana Novotná