Rodina Bařinova se zase postarala o to, abychom se zajímavým způsobem a za doprovodu výborného jídla a pití dozvěděli vše o radostech a strastech vinohradníků a vinařů (pozor, to není totéž!).

Neplánovaný nedělní brunch v nádherné Café Fara v Klentnici na úpatí Pálavy byl už jen pomyslnou třešničkou na (kaštanovém) dortu velmi odpočinkového víkendu, který jsme si všichni po krajském kole Logické olympiády zasloužili. Účast byla dokonce mezinárodní – členové Mensy přijeli nejen z Ostravy, Brna, Opavy a Prahy, ale dokonce i z USA. Tak se příště přidejte taky!

Sešli jsme se v hojném počtu a musím přiznat, že mě potěšilo, že dorazili jak úplní nováčkové, tak staří matadoři místní skupiny Ostrava. I dozvěděli jsme se, jak to tehdá v dávném mensovním úsvitu dějin přišlo, že se právě tato skupina schází v čajovně u Sýkorova mostu.

Probrali jsme deskovky, nadcházející jarní i podzimní setkání, stravovací návyky veverek, a protože je jaro, tak i jejich namlouvací rituály. V průběhu posezení začalo venku vydatně pršet, nikdo nikam nespěchal, a tak jsme si dali nášup (např. dortík jménem Nebe v hubě) a dopoledne se příjemně překlenulo k polednímu.
Někteří z nás (snad hnáni výčitkami svědomí) vyrazili odpoledne na lezeckou stěnu. Ale to už je jiný příběh, plný lan, potu a prstů od křídy prodchnutý pokřiky připomínající Cimrmanovo jmelí. „Házíš?“ „Házím!“ aneb v našem případě „Lezu.“ „Jistím!“

Bylo to podruhé, co jsem se SIGurmánu zúčastnil. Nemohu se těchto akcí zúčastňovat často, neboť ceny jídel a pití umně vybraných restaurantů nejsou zpravidla příliš ohleduplné k peněžence důchodce. Nicméně pokud si ten luxus jednou za čas popřeji, tak je to vždy obrovský zážitek.

Byl jsem také zvědav, co to ten brunch je. I když znám angličtinu vcelku dobře, tak jsem se s tímto slovem setkal poprvé. Slovník praví, že to je v americké angličtině přesnídávka, v britské to je opožděná snídaně spojená s předčasným obědem. Na každý pád jsem byl přenáramně zvědav.

Skutečnost velmi příjemně předčila mé očekávání svou mimořádností. Při vstupu do Savoye byla na vývěsní tabuli oznamována jako specialita račí polévka. Velice jsem se zaradoval, neboť se mi vynořily velmi milé vzpomínky z hlubokého mládí, kdy ve vesnickém potoku moje maminka se svou matkou, mou babičkou, občas nalovily několik raků, které jsme vařené umně zbavovali zčervenalého krunýře a pochutnávali si na bílém račím masíčku. Nejchutnější byla klepeta a ocásek. Krunýře jsme dobře usušili a poté roztloukli v hmoždíři. K této činnosti jsme s mou sestrou bývali občas připuštěni. Dělali jsme to velmi rádi, neboť to bylo předzvěstí následné vynikající račí polévky. Jemně roztlučené krunýře maminka dusila na másle a získala tak červeně zbarvené „račí máslo“, které poté prosela hrubší utěrkou. Poté s ním „ kouzlila“ v hrnci na plotně přidáváním různých mně neznámých ingrediencí. K račímu máslu samozřejmě přidala notnou dávku vody pro zředění. Nakonec do talířů přidala rozloupaná klepeta a ocásky z předchozího dne. Zanechalo to ve mně neobyčejné gurmánské zážitky, na které s převelikým potěšením vzpomínám do svého pokročilého věku! To bylo ovšem v době, kdy raci nepatřili do seznamu chráněných živočišných druhů!

Proto jsem si s velkým očekáváním objednal račí polévku. Když jsem se se svým záměrem a dotazem, jak polévka chutná a zda ji někdo u stolu již okusil, obrátil na spolustolovníky, byl jsem počastován obdivem a snad úžasem nad mým úmyslem. Nakonec se asi dva nebo tři zájemci po mém příkladu osmělili a tuto záhadnou „krmi“si také objednali. Pochopitelně mne zarazila cena uvedená v jídelníčku (250 Kč za porci polévky), nicméně jsem byl rozhodnut „vyhodit si z kopýtka“ a tuto nákladnou vzpomínku na mládí si dopřát. Po dlouhém čekání přišel konečně číšník a nejprve na přinesený polévkový talíř položil nevelký kousek nějaké žluté kašovité hmoty (bližším jazykovým testem jsem odhadl, že to byla jemná bramborová kaše) a na to jemnou pinzetkou položil vyloupaný račí ocásek. Nakonec na talíř opatrně vlil z kovového polévkového koflíku ne příliš mnoho vlastní račí polévky. Nebyla bohužel proti mému očekávání červená, jak jsem byl z mládí zvyklý, spíše barvy rudohnědé. Nebyla špatná, ale té ze vzpomínky na mládí se pochopitelně nevyrovnala. Její pomalá vychutnávací „konzumace“ byla přesto vynikajícím gastronomickým zážitkem. Jako druhý chod jsem si objednal celého vařeného raka s roztaveným máslem. Jako příbor jsem k tomu dostal miniaturní kleštičky na drcení krunýřů a speciální „vydlabávací nástroj“ připomínající jemnou jehlici na háčkování. V daném případě se již nikdo u stolu k tomuto mému „hodokvasu“ nepřidal, jen mne se zalíbením pozorovali. Na rozdíl od polévky mne mile překvapila cena za celého raka – pouhých (!) 100 Kč.

Měl jsem obrovský zážitek a přitom jsem svému žaludku po vánočních a novoročních hodech dopřál trochu odpočinku. Možná, že mi někteří spolustolovníci neporozuměli, já jsem zase naopak nemohl pochopit jejích zalíbení ve svíčkové následované „vyumělkovanými“ moučníky. Vespolek jsme se všichni bavili a popíjeli různé nápoje, já jsem si objednal černého kozla, kterého jsem s chutí vypil. Myslím, že každý z nás (asi 15 lidí ) byl se setkáním spokojen; já určitě. Teď už tedy konečně prakticky vím, co to je brunch! To vše bylo a je prima!

Chcete se zúčastnit dalších degustací? Přihlaste se do konference SIGurmán na intranetu Mensy.

Autor: Kristian Svoboda