Proto jsem se nerozmýšlela, když mi přišla pozvánka na přednášku a exkurzi AI v dopravě, kterou Yunex Traffic pořádali při příležitosti Dnů AI 2023. Tentokrát to byla veřejná akce, nikoliv specializovaná pro Mensu, a měla širší, byť mírně povrchnější záběr. Sešlo se asi dvacet zájemců.

Nejdříve jeden z vedoucích manažerů představil firmu Yunex Traffic, o níž už z předchozích exkurzí vím, že má historii spojenou se Siemensem, ale působí samostatně, spolupracuje s Centrem dopravního výzkumu a z kancelářské budovy má připojení na cvičnou křižovatku na vyzkoušení svých systémů. Pak jsme se v dalším krátkém vstupu dozvěděli o povaze umělé inteligence, která vlastně není inteligencí, ale strojovým učením, které dává výsledky a rozhoduje se na základě poznatků, které má uložené a díky své kapacitě je umí rychle procházet i porovnat. O tom může kterýkoliv člověk jenom snít – protože my lidé jsme plní emocí, nebo aspoň sympatií a antipatií, které nám brání přistoupit k informacím objektivně a zpracovat je rychle.

Následovaly informace o samotném inteligentním řízení dopravy. Stroj umí rozpoznat všechny účastníky dopravy, včetně cyklistů a chodců, vymýšlí se stále citlivější čidla či pozorovací systémy, tzv. kontrolery, a stále účinnější způsoby, jak zabránit případným kolizím např. vozidel s chodci nebo cyklisty. Systémy se učí rozpoznat např. sanitku nebo hasiče a dát jim pomocí semaforů a dalších výstražných zařízení přednost. Systémy města by měly být pokud možno provázané a řiditelné na dálku.

Další přednášející nám přiblížil robotické dopravní prostředky. Provoz takových aut nebo autobusů v běžné dopravě zatím nepovoluje zákon – podle něj musí mít každé auto řidiče. Robotický autobus vozí zájemce po brněnském výstavišti, robotická auta mohou jezdit jen na soukromých plochách a do dopravy se nesmí plést. Robotické auto se pohybuje samo. Umí rozpoznat člověka; na výstavišti prý hodně lidí zkouší, jestli autobus zastaví – a prostě pod něj skáčou. Vždycky zastaví. Nad pohybujícím se vozem vždy bdí někdo, kdo povolí, že se může jet. Vůz se řídí dopravním značením, které umí číst, a rozezná např. i patníky. V neznámých situacích se auto poleká a zastaví.

Poslední přednášející vysvětloval, jak se AI učí na příkladu rozeznání medvěda od motorky. Srovnávaly se dva parametry – rychlost a hmotnost. A skutečně se dá srovnáním těchto dvou kvalit jedno od druhého rozlišit. Na základě analýzy toho, co víme, se lze mnohdy dopracovat zajímavých výsledků. Existuje prý nástroj, jímž můžeme dům vyfotit z úhlu, ze kterého jej nevidíme.

V praktické části bylo možné navštívit laboratoř s počítači a některými zařízeními, která se na křižovatkách využívají. V laboratoři už jsem byla, tak jsem přenechala iniciativu těm, kdo zkušenost nemají, a šla jsem se raději svézt v robotickém autě. Překvapilo mě, že se někteří lidé báli do auta nastoupit, že se jim něco stane. Ba překvapilo mě to natolik, že jsem si myslela, že si dělají legraci, aby pobavili nás okolostojící. Robotické auto jezdilo po areálu firmy asi dvacetikilometrovou rychlostí a skutečně jej nikdo neřídil, byť na místě řidiče seděl člověk, který za provoz zodpovídal. Auto jezdilo plynule, dokonce se podařilo i kličkování mezi kužely.

Celý odpolední program byl zajímavý. Nikde jinde bych se k podobným informacím nedostala, proto jsem ráda, že Mensa takovou akci pořádá.

Organizační tým pro účastníky připravil rozmanitý program – uvítací Icebreaker, párty s grilováním na přehradě, vinný sklep, sobotní Gala Dinner, exkurze (CEITEC, Jaderná elektrárna Dukovany, IBM s workshopem Chatbox, Starobrno, Spalovna, Klub cestovatelů s ochutnávkou hmyzu, Ústav přístrojové techniky AV, Expozice historických vozidel, pivovar Lucky Bastard, Monoracer Peraves, elektronové mikroskopy Tescan, Vida), výlety (Vídeň, Praha), mnoho prohlídek Brna a zajímavostí v jeho okolí (Špilberk, Vila Tugendhat, Vila Stiassni, Brněnské podzemí, Lednice, Punkevní jeskyně, Pálava), únikové hry a další. Mnoho exkurzí a prohlídek přitom proběhlo ve více termínech. Hlavním shromažďovacím prostorem pro účastníky byly konferenční prostory Hotelu Continental, kde proběhlo i přes dvacet přednášek, jedna výstava a kde se hrály deskové hry.

Jsme rádi, že jsme evropské setkání mohli uspořádat i přes různá omezení v cestování, a děkujeme všem účastníkům za kladné ohlasy. Fotografie naleznete na stránce emag.mensa.cz.

Chtěl bych poděkovat dobrovolníkům, kteří po tři roky akci připravovali, i těm, kteří se zapojili do průběhu na místě. Jmenovitě to jsou zejména Petr Mazal, Zuzana Poláková, Natálie Kaňáková, Jana Unruhová, Jiří Rak, Karel Juřík, Petra Bignell, Dita Šamlová, Jana Šobrová, Jana Tillová, Martina Hladíková, Stanislav Wolf, Milada Pytelová, Zdeněk Pytela, Petr Kras, Hana Kalusová, Michaela Jánošková, Mikuláš Nesládek, Sebastien Zikmund, Dagmar Srbová, Hana Dojčanová, Hana Kotinová, Martin Sedláček, Michaela Bučinská, Michal Blümel, Tomáš Počarovský, Baltazar Blumenstein, Bronislava Milinková, David Jaroš, Hana Blumensteinová, Jan Hubert Pavelka, Jitka Nováková, Josef Kunhart, Karel Vaněk, Lenka Počarovská, Leontýna Mikulášková, Lucie Měchurová, Lucie Russnáková, Mario Wanka, Martin Jelínek, Pavel Beran, Vladimír Kutálek, Vlado Marček, Vlastimil Fürst a Vojtěch Tvrdík.

Historie EMAG

Historicky první celoevropské setkání členů Mensy se uskutečnilo v Kolíně nad Rýnem v roce 2008 a od té doby se koná každý rok.

2008 Kolín nad Rýnem, Německo
2009 Utrecht, Nizozemí
2010 Praha, Česká republika
2011 Paříž, Francie
2012 Stockholm, Švédsko
2013 Bratislava, Slovensko
2014 Curych, Švýcarsko
2015 Berlín, Německo
2016 Krakov, Polsko
2017 Barcelona, Španělsko
2018 Bělehrad, Srbsko
2019 Gent, Belgie

Autor: Stanislav Wolf

Základem vzdělávacího systému je spolupráce s firmami. Junior Achievement vyvinula a aplikuje dlouhodobou ucelenou koncepci ekonomického vzdělávání pro základní, střední a vyšší odborné školy. Hlavním cílem výukových programů je rozvíjet schopnosti a dovednosti mladých lidí potřebné pro orientaci ve světě financí.

JA Czech ve spolupráci s telekomunikační společností AT&T vytvořily program Aspire zaměřený na podporu studentů ve škole i mimo ni. Smyslem projektu je propojit studenty s odborníky tak, aby mladí lidé získali praktické zkušenosti, které jim pomohou lépe uspět v jejich budoucí kariéře. AT&T se spojila s JA Czech tak, aby bylo možné do projektu zapojit studenty zejména v Brně. Studenti se naučí řadu technických i měkkých dovedností a budou mít příležitost získat zkušenosti s profesionálním prostředím. Díky tomu si i lépe představí svoji budoucí kariéru. Součástí výukového programu pro střední školy je i Sportovně vzdělávací den, což je aktivita pro 150 studentů 2. a 3. ročníků středních škol. Účastníci jsou rozděleni do šestičlenných týmů tvořených studenty různých škol. Letos bylo takto připraveno 25 týmů, které se sešly ve čtvrtek 15. června 2017 v prostorách Střední školy informatiky, poštovnictví a finančnictví Brno.

Studenti měli k dispozici fotbalové i volejbalové hřiště a další prostory školy. Mezi sportovními a vzdělávacími disciplínami byla i šifrovací hra Mensa, ke které byla pro každý tým připravena obálka s pěti šiframi, časový limit byl 2,5 hodiny. Týmy začaly soutěžit společně, postupně dostávaly jednotlivé šifry a po vyřešení každé z nich jim byl zaznamenán čas včetně časové penalizace, kterou se kompenzovala případná nápověda. Studenti plnili úkoly společně v rámci svého týmu, v některých týmech se ale rozdělili a paralelně s šifrováním plnili úkoly na jiných stanovištích. Vyhrál nejrychlejší tým, který dosáhl čistého šifrovacího času 1 hodina 39 minut.

Mensovní šifry pomohli sestavit Karel Martíšek, Pavel Terber a Tereza Šestáková. Spolu se Staňou Wolfem a Broňou Milinkovou jsem za Mensu jako dobrovolník pomáhal s organizací soutěže přímo na místě. V tomto krásném dni bylo úžasné sledovat nadšení řady studentů do luštění. Celé dvě a půl hodiny to bylo na našem stanovišti jako ve včelím úle. Rozdat, napovědět, zapsat a tak pořád dokola.

Studenti luštili na trávě, lavičkách, na schodech, ve stínu i na sluníčku. Vítězové si z každé disciplíny odnesli hodnotné ceny.

Těším se, že i příště se podaří spolupořádat podobné aktivity, nebo se na nich podílet, zabavit mladé studenty a rozšířit povědomí o činnosti Mensy ČR.

Foto: archiv autora

Autor: Jiří Rak

Byl jednou jeden Hanz a ten studoval v Německu. O filmu nic nevěděl, zato měl rád aikido a cvičení s mečem. Jednou na youtube náhodou narazil na jugger. Ne na film, ale na stejnojmenný sport, který nadšenci na základě filmu vytvořili. Ohromen podivností tohoto sportu zašel na trénink místního týmu, kde dostal do ruky polstrovanou hůl a už ji nepustil. Potom našel Zuzanku a tu už taky nepustil. Když se pak jednoho dne vrátili do ČR, vzali jugger s sebou. A tady náš příběh začíná.

Loni v létě jsme v duchu úsměvného paradoxu dneška “Koho strýček Google nezná, ten neexistuje” nejdříve vytvořili stránky jugger.cz, které se staly domovem veškerého českého juggerového vědění. Potom jsme vyrobili první herní pomůcky, posbírali pár kamarádů a začali pravidelně trénovat v Riegrových sadech. Tým Sadaři Praha byl na světě. Taky jsme uspořádali několik dílen, kde si naši hráči vyrobili vlastní juggerové hole (pompy). Jugger je totiž specifický i tím, že hráči mají možnost do jisté míry přizpůsobit vzhled a konstrukci své pompy vlastním preferencím a hernímu stylu.

„Na prvý pohled jsme se zamilovali do stylově postapokalyptické kulisy starého fotbalového stadionu Za Lužánkami.“

Brzy jsme ale pochopili, že jedinou cestou, jak si zahrát pořádný jugger a taky o něm trochu rozšířit povědomí, bude prostě uspořádat si vlastní turnaj. Za místo utkání bylo strategicky zvoleno Brno, protože jsme počítali s účastí pražského, znojemského a vídeňského týmu. A začal marketing: facebooková událost ve třech jazycích, propagace po relevantních kanálech v rámci juggerové komunity i mimo ni se nám asi docela povedla, protože do dvou dnů byl z malého sousedského turnaje turnaj mezinárodní s osmi nahlášenými týmy nejen z ČR a Rakouska, ale taky z Německa a Irska. Najednou bylo všechno jinak. Místo pár hodin na hřišti u hospůdky jsme potřebovali dostatek místa pro 50 lidí na celý den. A protože prohlížení satelitních map nestačilo, zajeli jsme do Brna osobně.

To se ukázalo jako velmi šťastné rozhodnutí, neb jsme se na prvý pohled zamilovali do stylově postapokalyptické kulisy starého fotbalového stadionu Za Lužánkami. I když to pro nás znamenalo starosti navíc se zajišťováním sociálních zařízení, elektřiny, vody a občerstvení, protože na stadionu opravdu kromě betonových lavic nebylo nic, atmosféra, kterou stadion nabízel, za to všechno stála. Stadion byl označen za první juggerový stadion vůbec a účastníkům umocnil dojem z celého turnaje nenahraditelným způsobem.

Nečekaný zájem o turnaj nabudil také naše tvořivé chutě a my začali vymýšlet, co všechno chceme na turnaj vytvořit a dát tomu osobitý vzhled. A tak jsme navrhli a vyrobili nejenom originální míč (jugg) a branky (hnízda), ale také stylová počítadla bodů a samozřejmě pohár pro vítěze. Náš design sklidil úspěch i na juggerových fórech a počítadla byla hned po turnaji nadšeně rozebrána jednotlivými týmy. Pro sebe jsme si pak ještě vylepšili konstrukci našich pomp.

Jugger se podle filmového vzoru hraje s juggem více či méně podobným psí lebce. S tímto tvarem jsme se rozhodli si pohrát. Pomoci CAD modelování s troškou kreativity tak vznikl nový, moderně vyhlížející jugg. Většinou je vyřezávaný z molitanového bloku, ale my se pro zachování přesného vzhledu rozhodli vytvořit si formu a napěnit si do ní vlastní molitan. Přece to není nic složitého: základní složka a tvrdidlo se ve správném poměru pečlivě promíchají, polyuretanová směs začne po chvíli zvětšovat svůj objem, nechá se v klidu vytvrdnout a voilà, molitanový jugg originálního tvaru je na světě. Nebo ne?

Začali jsme s testováním chování polyuretanové pěny ve formě. Namodelovali a na naší 3D tiskárně jsme si vytiskli jednoduché formičky různých objemů a naplnili je stejným množstvím polyuretanové směsi. Zjistili jsme, že polyuretanová směs zvětší svůj objem asi 10×, ale především že se neobejdeme bez separátoru, látky, která zařídí, že se polyuretanová pěna nepřichytí k formě.

Hnízdo jsme také namodelovali v počítači, ale spíše pro vizualizaci. Kvůli velikosti jsme hnízda vyřezávali z bloku molitanu. Místo řezání odporovým drátem jsme zůstali u klasického nože na pečivo a konečná podoba nás velmi potěšila.

Zbývala ještě počítadla bodů a pohár. Při obou jsme využili motivu juggu a jeho modelu. K počítání bodů jsme vzali zmenšený model juggu, skrz který jsme udělali ze strany otvor. Počítadla se tiskla z bílé PLA a černé PET a reprezentovala 1 a 5 bodů. Při zápase se pak věšela na stojan, a aktuální stav si tak mohli přečíst jak hráči před stojanem, tak diváci za stojanem. Pohár také vycházel z tvaru juggu a hnízda. První verze poháru sice vypadala krásně, ale byla tak komplikovaná, že tisk by trval asi týden. Rozhodli jsme se tedy pro jednodušší verzi a jako materiál použili PLA měděné barvy. Výsledek byl parádní.

A pak nadešel den zápasu. Počasí bylo vynikající, nálada výborná a brána, kterou jsme se měli dostat na stadion, zavřená. Ani my, ani zvolna se scházející týmy jsme se tím ovšem nenechali vyvést z míry. Všichni jsme skrz, přes i pod branou protáhli sebe a své věci a nachystali hřiště, přístřešky, stoly a vše potřebné. Patnáct vzájemných zápasů šesti týmů mohlo začít. A my jsme nejen hráli, ale taky fotili, natáčeli, bavili se s návštěvníky, dokonce i se zvědavým vozem státní policie, a vítali kamarády, kteří přišli podpořit nás i turnaj domácími buchtami, což ocenili především zahraniční hosté. Zavřená brána, která byla stejně zanedlouho otevřena, byla při přípravě turnaje tou poslední z řady Murphyho věcí, které se pokazily, protože mohly. Bouřka, která odpoledne na dvacet minut všechny nahnala pod dva stany, se podle slov účastníků počítala naopak k jednomu ze zpestření celého turnaje. Ovšem největší chvály se nám v restauraci po turnaji dostalo vedle celé organizace a přípravy turnaje hlavně za výběr místa – stadionu Za Lužánkami.

Autor: Jan Hanzelka, Zuzana Funiaková

Vedoucí skupiny elektronové litografie, jednoho ze čtrnácti badatelských týmů ÚPT, doc. Ing. Vladimír Kolařík, Ph.D., nám nejprve vysvětlil historii a souvislosti. Není žádnou náhodou, že se Ústav přístrojové techniky nachází právě v Brně. Vše se odvíjelo od práce tří spolužáků z Vysoké školy technické v Brně: Armina Delonga, Vladimíra Drahoše a Ladislava Zobače, kteří v padesátých letech dokázali s pomocí vynikajícího konstruktéra Jana Speciálného vyrobit první československý elektronový mikroskop. Stolní elektronový mikroskop byl mimořádně úspěšný a v roce 1958 získal zlatou medaili na Světové výstavě EXPO v Bruselu. Profesorům A. Delongovi a V. Drahošovi byla udělena státní cena.

Velký zájem o licenci na výrobu elektronových mikroskopů projevili v zahraničí, zejména ve Francii, avšak nakonec se jí ujal domácí podnik Tesla Brno. Výroba elektronových mikroskopů rychle rostla a celkově zde bylo vyrobeno více než 1 100 kusů. Na základě prací profesorů Delonga a Drahoše byl v Brně založen Ústav přístrojové techniky ČSAV a firma Tesla zavedla jako jednu ze svých nosných aktivit právě výrobu elektronových mikroskopů. V ústavu, který vedl profesor Delong, se postupně otevíraly nové oblasti výzkumu. Například koncem sedmdesátých let to byl vývoj elektronového litografu pracujícího s autoemisní tryskou, ale především vznikaly nové prototypy přístrojů, které pak na čtyřicet let ovládly trh východního bloku. Pouze stále více zaostávající východní součástková základna a embargo na špičkové zahraniční technologie způsobily, že se brněnské elektronové mikroskopy postupně vzdálily světové špičce.

Naštěstí po sametové revoluci se tento trend výrazně změnil a přišli zahraniční investoři, kteří v elektronové mikroskopii a přidružených oborech viděli velký potenciál. Dnes je Ústav přístrojové techniky AV ČR rozšířen o nové laboratoře a plní i roli partnera světových výrobců elektronových mikroskopů, kteří jsou v Brně hned tři.

Pojďme se ale vrátit k elektronové litografii. Abychom elektronový litograf mohli spatřit v akci, museli jsme si před vstupem do laboratoří obléci ochranný oděv. Čistota je tady velmi důležitá a je nepřetržitě monitorována a vyhodnocována. Navštívili jsme dvě podzemní laboratoře, ale z bezpečnostních důvodů bylo v obou přísně zakázáno fotit.

V první laboratoři byl umístěn samotný elektronový litograf, chráněný průhledným závěsem pro dosažení ještě větší čistoty, a nacházela se zde počítačová pracoviště, ze kterých se litograf řídí a kde pro něj členové týmu připravují data. Dověděli jsme se zde, jak vlastně přístroj funguje. Elektronový paprsek lokálně způsobuje strukturální změny na povrchu vhodného materiálu a vytváří tak expozici požadované šablony, například obrázek či text. Exponuje se do tenké vrstvy (makromolekulární) látky, která je citlivá na elektronové záření. Tato tenká vrstva, například běžné plexisklo, je nanesena na křemíkovém plátku (nebo na skleněné destičce). S trochou nadsázky to funguje podobně, jako když na starém fotoaparátu cvakla závěrka a pustila na krátký okamžik světlo na celuloidový film. Dílo se vytváří postupně po malých políčkách a nutno dodat, že to chvíli trvá. Jednodušší úlohy trvají řádově hodiny, na složitější je pak třeba čas až v řádu dnů.

Celý proces je extrémně citlivý. K čistotě už lze jen dodat, že dílo může zhatit jediná prachová částečka. Ale to není vše. Po celou dobu musí být v místnosti také konstantní teplota, to znamená, že vejde-li do místnosti více lidí, jako v případě exkurze Mensy, klimatizace v laboratoři se automaticky přizpůsobí zvýšené produkci tepla z lidských těl. Pracovníci v laboratořích si dávají velmi záležet, aby celý proces proběhl v pořádku, nejde jen o radost z výsledku, ale také o finanční stránku. Elektronová litografie není vůbec levná záležitost. Denní provozní náklady se mohou lehce přehoupnout přes deset tisíc korun. Je to však zanedbatelná částka proti samotnému elektronovému litografu, který stojí řádově desítky milionů korun. V praxi to vypadá tak, že malá porucha na přístroji a jeho následný servis mohou výrazněji ovlivnit již tak napjatý rozpočet celého ústavu, který činí asi pouhých 150 milionů korun.

V pořadí druhá námi navštívená laboratoř spadající pod elektronovou litografii byla vyvolávací. Nejde však o fotokomoru. Je zde odstředivka, na kterou se umísťují křemíkové plátky. Na nich je po exponování jen latentní čili skrytý obraz, který je nutno vyvolat, podobně jako fotografii, aby se vytvořila fyzická struktura. Rychlost rozpouštění materiálu v exponované a v neexponované oblasti je výrazně odlišná. Nejmenší detaily mohou být milionkrát menší než vaše dlaň, třeba jenom deset nanometrů. Opět pro představu, na plochu o velikosti mince hodnoty 1 Kč si tak můžete přepsat třeba tři sta knih. Pokud jste se právě inspirovali a máte ke svému záměru dostatek finančních prostředků, měli byste svoji investici ještě jednou dobře zvážit. Číst takové knihy můžete pouze za pomoci elektronového mikroskopu, jehož pořizovací cena se pohybuje od dvou milionů ve zcela základní verzi bez úprav a nutného servisu až do pěkně zaokrouhlené jedné miliardy korun.

A protože jsme SIG Manager, během exkurze jsme se ptali na praktické využití elektronové litografie. Nalezneme ji třeba na bankovkách jako pověstný stříbrný proužek nebo na dálničních známkách či různých dokladech, kdy při pohledu z různých úhlů se informace viditelně mění. Povídali jsme si o mikrotečkách, které si kromě špionáže našly cestu i jako opatření na ochranu před odcizením. Na chráněné objekty se poněkud drahým sprejem doslova stříkají částečky menší než 1 mm², pro bystré oko viditelné jako neurčité, avšak ve skutečnosti velmi přesné tvary vyplněné mnoha potřebnými informacemi.

Na závěr exkurze nám tým pracovníků dal každému ochutnat kus čokolády. Ne však ledajaké. Jde o domácí výrobu Akademie věd, konkrétně limitovanou edici s vyexponovaným obrázkem bádajícího vědce. Ani my jsme nezůstali pozadu a náš hlavní koordinátor akce Jaroslav Kopal pronesl přátelské poděkování a předal věcný dárek od Mensy, charakterizující obě zúčastněné organizace – umělý mozek.

Více o ÚPT AV ČR na www.isibrno.cz.

Fotogalerii z exkurze najdete na http://www.mensa.cz/volny-cas/fotogalerie/?album_id=961.

Autor: Stanislav Wolf

Co jste čekal, že od Mensy získáte, když jste se stal členem?

Od Mensy jsem především čekal, že zde najdu lidi podobného intelektuálního a mentálního smýšlení. Předpokládal jsem i nějaké společné zájmy. Tedy dalo by se říci, že jsem čekal sblížení se zajímavými lidmi.

Naplnilo se vaše očekávání? Co vám Mensa dala?

Ano. Mé očekávání se naplnilo. Nejenže jsem zde zajímavé lidi potkal, ale získal jsem tu také přátele, s kterými se nyní vídám i mimo Mensu. Do jisté míry mi pomohlo i to, že jsem dostal nápad založit novou zájmovou skupinu, která se rychle rozrostla a stala se pro mensany zajímavou. Tím jsem potkal ještě více podobně smýšlejících lidí. Mensa mi dala jednak možnost potkat ty správné lidičky, jednak možnost realizovat se. Vedu a organizuji SIG a píši články. Dělám to rád a vnitřně mě to naplňuje a uspokojuje.

Co vás přimělo k založení SIGu?

V místní skupině Brno jsem se cítil dobře, avšak deskohraní, hlavolamy a výletnické akce mě zcela neuspokojovaly. A tak jsem jednou zkusil zorganizovat přednášku. Ta se líbila, takže jsem rovnou s pomocí dalších lidí založil nový SIG Manager. Tak nějak jsem cítil, že to tu chybí. Zde se navzájem učíme a sdílíme zajímavé informace s praktickým využitím.

Co vnímáte jako nejdůležitější poslání Mensy?

Mensa je sdružení a tak tuto hodnotu vnímám i já. Posláním Mensy by mělo být a je sdružování lidí s vyšším IQ.

Vnímáte nějak více i její snahy o zlepšení situace nadaných dětí a pokládáte je za důležité?

Ano. Vnímám snahu Mensy systematicky vyhledávat inteligentní a nadané děti. Od organizování testování až po pořádání různých mensovních in- a outdoorových akcí (Logická olympiáda, exkurze). Vzdělávání nadaných dětí vnímám jako péči o budoucnost. Považuji tuto snahu za velmi důležitou a vnímám ji i jako projev společenské odpovědnosti.

Vnímáte též v rámci organizace důležitost své role člena, který v podstatě organizaci umožňuje existovat a vyvíjet činnost? Členské poplatky a poplatky za testování jsou hlavním příjmem Mensy. Kdybyste někdy uvažoval o zrušení členství v Mense, ovlivnil by tento fakt vaše konečné rozhodnutí?

Vnímám především to, že Mensa je založena na dobrovolnosti. Jsem její součástí, a tudíž jedním z mnoha koleček, která tuto organizaci pohání. Jako člen mám jistá práva a povinnosti. Je to v pořádku a vidím, že to tak funguje. Svůj díl vykonávám rád, protože se mi líbí vize a samotná myšlenka tohoto sdružení. Členské poplatky vnímám jako součást, například časopis Mensa není zadarmo atd. Jejich výše mně osobně připadá adekvátní službě, kterou dostávám. A členský příspěvek by na mé rozhodnutí vliv neměl. Jde zde o „vyšší princip“.

Mají mensané dle vašeho názoru nějaká specifika?

Zřejmě ano. Za možná specifika bych označil chuť na sobě pracovat nebo řešit různé zajímavé výzvy a nové situace. Mensané jsou podle mého názoru častěji vnitřně složitější lidé. A i když v Mense nejsem výrazněji dlouho, její členové se mi jeví jako solidnější, charakternější a morálně vyspělejší. Tak je převážně vnímám.

Má pro vás členství v Mense nějaký význam? Vnímáte ho například jako prestižní, elitní? Nebo jinak?

Zpočátku jsem to asi jako více členů vnímal tak, že jsem opravdu chytrý a mám to nyní i písemně potvrzeno. Brzy jsem však přišel na to, že druhů inteligence je vícero a že každý jsme v něčem dobrý. Mensané jsou zjednodušeně řečeno lepší v myšlení. A jistěže je Mensa prestižní, od toho jsou také vstupní testy. Mensa je také do jisté míry otevřená a nakloněná veřejnosti a tak je to podle mého názoru i správně.

Dobře. Děkuji moc za rozhovor. Opravdu jste mi pomohl.

Není zač, Lucie, rád jsem pomohl. A pokud si na mě vzpomenete a pošlete mi vaši bakalářskou práci, rád si ji přečtu.

Poznámka redakce: Bakalářská práce je ke stažení na webu školy https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/138855/ nebo na intranetu: https://intranet.mensa.cz/document.php?men=men14.3.0.0&id_c=485

Foto: archiv S. Wolfa

Autor: Lucie Merunková

Chtěl bych tímto článkem poděkovat Vladimíru Kutálkovi, Haně Druckmüllerové a svému partneru Michalovi za cenné organizační konzultace a dále hlavně všem účastníkům akce poděkovat za jejich účast a vytvoření báječné atmosféry, která se mi stala odměnou za celou organizaci a motivací do organizování dalších podobných akcí. Již nyní se i Vy můžete hlásit na II. queer večer konaný začátkem března (více informací v rubrice Pozvánky nebo na http://jdem.cz/9hy26).

Autor: Martin Felgr

Autor: Pavel Terber

Na začátek naší cesty jsme se vydali ke kostelu Petrov. Prohlédli jsme si kostel. Pak jsme šli na hrad Špilas a návštěva mi na sebe práskla, že má ráda architekturu, zejména kostely. Mnoho jejích přátel ve Zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky Hongkongu je křesťany. Vedl jsem tedy dále naše kroky do dalších dvou kostelů a návštěvě se tam líbilo. Pak jsme se na její přání rozdělili a zbytek večera strávila Fang sólo prohlídkou města, byla např. fotit hlavní vlakové nádraží, které na ni udělalo dojem.

Fang studuje marketing a byla tak již např. na Středním východě, dále ovládá čtyři jazyky. Svůj a angličtinu, japonštinu a korejštinu. Ve své zemi se ráda schází s mensany a hraje deskové hry. Je mi líto, že jsem ji nemohl vzít na setkání Mensy v našem městě, kde se také takovéto hry hrají. Minulo se pouze o týden.

Další kroky cestovatelky směřují snad do Prahy a určitě do Polska. Jelikož Polsko znám lépe než své boty, dovolil jsem si ji inspirovat devíti polskými městy, která na mě udělala dojem svou architekturou.

Návštěva byla v Brně dva dny, tak jsem jí poskytl také přespání. Druhý den ráno jsme se rozloučili, já šel do práce a tiše „záviděl“ mladým studentům jejich svobodný cestovatelský život.