„A máme je!“ vítězoslavně zařval benjamínek týmu, vyskočil od monitoru a začal divoce křepčit po místnosti.

Jeho kolegové, nečekaně vyrušení od práce, jen překvapeně zvedli hlavy a s poněkud nechápavými výrazy sledovali jeho prapodivný rituální tanec. On je ovšem nemínil nechat na pochybách o tom, co má na mysli. Kromě podupávání, poskakování a zběsilého mávání rukama nepřetržitě opakovaně vykřikoval: „Konečně máme důkaz, že nejsme ve vesmíru sami!“

Jedna ze starších vědeckých pracovnic k němu přiskočila, chytila jej za rameno a ve snaze přivést ho k chování důstojnému pracovníka této instituce s ním pořádně zatřásla.

 „Vzpamatujte se, mladíku, a přestaňte se chovat jako blázen nebo puberťák.“

„Vy to nechápete?!“ rozhlédl se po místnosti a svých kolezích jako kdyby je viděl poprvé v životě. „Podařil se mi… nám,“ rychle se opravil, „nejvýznamnější objev v dosavadní historii. Pár světelných let od nás žijí inteligentní bytosti. Rozumíte? Inteligentní bytosti jako my! Dokonce jsou nám vizuálně velmi podobné. To dekódované vysílání to jasně prokazuje. Když mi nevěříte, tak se na to pojďte podívat sami.“

Tu poslední větu nejspíš ani nemusel dodávat. Veškeré osazenstvo jejich oddělení se hrnulo k monitoru v rohu místnosti.

Videosekvence, kterou přístroje zachytily a dokázaly dekódovat, byla velmi dlouhá, takže během jejího přehrávání k obrazovce stihli doběhnout nejen všichni momentálně přítomní pracovníci jejich oddělení, ale dokonce i většina pracovníků útvarů vedlejších, které zaznamenaly u sousedů podezřelý ruch, co pochopitelně vyvolal jejich zvědavost.

„To je fantastické! Naprosto neuvěřitelné! Úžasné!“ ozývaly se jeden přes druhého překvapené hlasy.

Ty cizí bytosti se od nich vážně lišily jen několika nepodstatnými detaily jako tvar nosu nebo odstín barvy pleti a vlasů.

„Tto… to přece… není možné,“ koktala narychlo povolaná hlava celého institutu. „Oni vyznávají naprosto stejné hodnoty jako my! Ten záznam mluví jasně – oni hrají hokej!“

„A zatraceně dobře,“ uznale hvízdl kdosi vzadu.

***

Podivný létající objekt, nápadně se podobající talíři na polévku, kroužil už několik dní nad Českou republikou. Za tu dobu stihl obrátit doslova naruby veškerý život v zemi. Valná většina obyvatelstva místo práce zírala na nebe a případně ještě debatovala s kolegy, kamarády a sousedy o tom, jestli jsou to opravdu mimozemšťani a s jakými úmysly asi přilétají.

Přes hraniční přechody se jako hejna kobylek valily stovky reportérů všech možných světových seriózních i bulvárních médií, následovaní ještě mnohonásobně větším množství záhadologů všeho druhu.

Martin Komárek stihl napsat mírně jízlivý komentář na téma, že povolební patová situace končí, protože svými hlasy zasáhnou Marťani, a v jeho závěru samozřejmě položil otázku, zda budou opravdu hlasovat s Paroubkem.

Poslanecká sněmovna zasedala nepřetržitě už třetí den a pravice s levicí stále nebyly schopny se ve věci záhadného objektu na ničem dohodnout. Sociální demokraté ostře vyčítali Topolánkově vládě, že v okamžiku, kdy se záhadný objekt nad územím naší republiky poprvé objevil, ministr obrany rozhodl o vyslání stíhaček proti němu bez toho, že by požádal o souhlas sněmovnu.

„Vláda v demisi nemůže sama činit podobně závažná rozhodnutí,“ hřímali jejich řečníci jeden přes druhého.

Marně se vládní ministři snažili vysvětlovat, že záhadný objekt nejen, že narušil vzdušný prostor České republiky, ale dokonce se i několikrát objevil v bezletové zóně nad jadernou elektrárnou Temelín.

Komunističtí poslanci plamenně řečnili o imperialismu pravice, která se snažila rozpoutat meziplanetární válku.

Kupodivu ani Zelení své tradiční spojence příliš nepodpořili, když interpelovali ve věci přesného vyčíslení ekologických škod, které střelba na mimozemské těleso způsobila.

Skutečnost byla totiž taková, že létající talíř si bez ohledu na střelbu, která mu podle všeho způsobila menší škody, než komáří bodnutí, spokojeně poletoval dál.

Tohoto faktu zase využili někteří občanští demokraté, kteří se pustili do socialistů a lidovců s tím, že tato zkušenost jasně ukázala, jak nesmyslně minulá vláda utrácela, protože ty drahé Grippeny jsou při obraně státu úplně k ničemu.

Zatímco se zástupci občanů ve sněmovně málem začali prát, létající talíř zamířil ku Praze a podle všeho se začal chystat na přistání. Volně klouzal k Hradčanům a pomalu sestupoval. Když minul někdejší sídlo českých králů a přitom stále zvolna klesal, vypadalo to stále jednoznačněji, že se rozhodl přistát na Letné.

Některého z vládních poslanců nekonečná rozprava či spíše hádka nudila natolik, že se připojil na on-line zpravodajství o neznámém objektu. Když zjistil, že pravděpodobní mimozemšťané se chystají během pár okamžiků přistát nedaleko odsud, okamžitě tuto informaci rozšířil ve své straně s tím, že by měli přestat žvanit o hloupostech a raději pospíchat na letenskou pláň, aby to byli právě oni, kdo jako první za celé lidstvo přivítá vesmírné cestovatele.

To, že návštěvníci z jiné planety nereagovali nepřátelsky na střelbu – vlastně na ni nereagovali vůbec nijak – a celý ten jejich „vyhlídkový let“ nad Českou republikou působil dojmem, že se takřka úzkostlivě snažili nezpůsobit žádné škody na zdraví ani majetku, postupně i ty největší skeptiky a milovníky hororových scénářů přesvědčilo o tom, že jejich úmysly násilné nejspíš nebudou.

Strach z nich už neměl skoro nikdo, zato zvědavý na ně byl prakticky každý. Policejní kordóny se snažily ze všech sil držet davy co nejdál od travnatého místa, obvykle hostícího cirkusy a podobné atrakce, které si mimozemšťané podle všeho zvolili za místo dosednutí svého stroje na zemský povrch.

Věděj, u nás se všechno rozkecá, pronesl kdysi komisař Ledvina k americkému detektivovi Nicku Carterovi – a co platilo pro Čechy na počátku dvacátého století, zůstalo v platnosti i na počátku století dvacátého prvního. Během několika minut byla budova parlamentu prázdná, protože předseda každé strany chtěl být tím, kdo jako historicky první pozdraví zástupce civilizace z jiné planety. K letenské pláni směřovala taková kolona aut, že něco podobného nezažili ani pamětníci prvomájových manifestací minulého režimu.

Páni poslanci a senátoři ovšem trochu pozapomněli na to, že nad Malou stranou, kde sídlí parlament, se tyčí Hrad. A že na Hradě sedí muž, který by nepřenesl přes srdce byť jen pomyšlení na to, že by to snad mohl nebýt on, kdo pozdraví jménem naší planety vyslance cizí inteligence. Zatím co se oni se ve sněmovně ještě zarputile hádali, směrem na Letnou už dávno mířila prezidentská limuzína.

Létající talíř se snášel k zemi velice pomalu, trvalo mu to dlouhé desítky minut. Tím pádem se mezitím do vyklizené oblasti přímo za záda Václava Klause stihli procpat předsedové obou komor parlamentu, všech politických stran a těsném závěsu za nimi i všichni straničtí a parlamentní místopředsedové. Neobešlo se to pochopitelně bez strkanic, kdy se jeden snažil probojovat před druhého.

Když mimozemské plavidlo konečně dosedlo, plání se rozlehla různá ta „och“ a „ach“ z tisíců hrdel a pak ji přikrylo naprosté ticho plné očekávání.

Návštěvníci z vesmíru si ovšem dávali pěkně na čas. Další dlouhé minuty se nedělo nic, takže se začal šířit takový ten obvyklý nervózní šum, který postupně sílil. Přesně v okamžiku, kdy začal přecházet ve zvuk podstatně hlasitější, se na boku talíře objevil otvor. Znovu se rozhostilo hrobové ticho a i na prezidentu Klausovi byla na první pohled patrná silná nervozita.

O poznání hlasitější citoslovce údivu a nadšení zaburácela Letnou ve chvíli, kdy se trávníku dotkla noha prvního mimozemšťana.

Přesně tak, byla to noha, nikoli žádné chapadlo, přísavka či podobně exotická končetina. Kapitán plavidla z jiné planety – mají-li tedy nějaké kapitány – vypadal až příliš lidsky. Na první pohled sympatický vysoký ramenatý vousáč kolem třicítky, jehož ne-člověčí původ při podrobnějším ohledání prozrazovala pouze lehce nazelenalá pleť a modrofialové vlasy i vousy, byl doprovázen ženou podobného věku, která byla skoro stejně vysoká jako on. I ona se vyznačovala zelenkavou pletí a nepřirozenou barvou vlasů. Za touto vůdčí dvojicí pomalu vystupoval asi tucet dalších cizinců obojího pohlaví.

Než se stihli přihlížející vzpamatovat z prvního šoku, způsobili jim návštěvníci z vesmíru druhý. Muž a žena v čele mimozemské delegace naprosto neomylně zamířili směrem ke skupince politiků v čele s prezidentem a když od ní byli vzdálení asi dva metry, zastavili se, lehce se uklonili a zřetelně a nahlas pronesli: „Dobrý den, velice nás těší, že vás poznáváme.“ Přízvuk byl sice jasně cizí, ale ne natolik, aby všichni kolem neporozuměli každému slovu.

Ani ti nejvýřečnější politici v ten okamžik nebyli schopni jediného slova.

A bylo jejich jediným štěstím, že pozemská technika není na takové úrovni, aby dokázala přeložit pískavé cvrlikání, kterým se mezi sebou polohlasem bavil zbytek posádky:

„Podle všech našich zjištění je toto přece ta jejich takzvaná Česká Republika.“

„Jistě, že je, ujišťovali jsme se o tom několik dnů – a naše přístroje jasně ukazují, že jsme sem letěli jen o malinko víc, než dva roky.“

„A ten jejich signál k nám letěl přesně šest let.“

„Tak to je vážně divný. Naši vědci se musí pekelně mýlit, když tvrdí, že jejich fyziologie je takřka totožná s naší. Ti musí stárnout nejmíň 3x rychleji, než my. Vždyť se na to podívej, to přece není jinak možný, aby ten jejich skvělý hokejový mančaft z Nagana za těch osm let tahle příšerně zestárl a sešel.“

Autor: Darth Zira