Do šedobílé šňůry

škraloupem na líčku

hryzaly čelisti

červených, modrých

žlutých a zelených

– kolíčků

Strakaté prádélko paní N.

smutně přimrzalo

zapomenuté pod oknem

Tiše se stmívalo

Plešaté domy cukroval sníh

Srozsvícenýma očima

vítaly příchody

prvních prosincových nocí

Živé pospíchalo

z Někde do Někam.

ztracen je ten

kdo nespěchá nikam

Do šedobílé šňůry hryzaly čelisti červených, modrých, zelených, žlutých ba i růžových – kolíčků. Strakaté prádélko paní P. smutně přimrzalo, zapomenuté na balkoně. Stmívalo se. Plešaté domy cukroval sníh. Srozsvícenýma očima vítaly příchod první prosincové noci.

Živé pospíchalo z Někde do Někam, ostatní spalo; jenom D. se nudila.

D. přešlapovala vošmajdaných škorních tam a zpátky, tam a zpátky, zpátky a tam, zpátky a tam, tam a tam, zpátky a zpátky, zpátky; a pořád do kolečka. Samotinká na prázdném balkónku, tiskla tenoulinké prsty jeden k druhému a drkotala lesklé perličky. Zapomněli na ni spolu sprádlem.

D., v roztrhaném svetru na doma, přilepí úzký nos na zamlžené okno.

Obývací pokoj – před lety, blýskající se novotou musel vypadat báječně – se topí vnamodralém přítmí. Paní P., nohy na gauči, pod hlavou polštář a přes sebe kostkovanou deku, zbožně hledí na blikající spotřebič. Zněho ta svatozář. Zkurníku je slyšet pípot mikrovlnky a vkoutě zhaslé chodby vnakřáplém akváriu hlasitě chrupe morče M. chlebovou kůrku. Unavený večer funí po domě.

D. se vydrápe na špinavě růžový plech okenního parapetu. Dole, rovných osm pater pod ní, utíká ulice. D. se tam nepodívá, tak se jí hlava nezatočí.

Hubenější než panenka bárbí, může skákat zjednoho okna na druhé. Šikovný vrabčák, cvičená andulka. A také skáče a přelézá, vysoko nad sněhovým kulichem odpočívajícího města, ne sebevrah, ale provazochodec. Netrvá to dlouho. Úplně prokřehlá, přitiskne se k plastové tvářiposledního z oken bytu obývaného paní P.

Škvírou ve ventilaci se do přetopeného pokoje plíží mrazivý průvan. U okna zlověstně chrupou stupačky, kousek dál Syn S. studuje. Po večerech, při čerstvém vzduchu, připravuje se na Zkoušku.

Protože je dobře vychovaná, D. nejprve slušně zaklepe. Syn S., nos vknize, nehne brvou.

,,Haló, je tu někdo?“ zeptá se D. tiše, tak tiše, až si S. není jistý, zda se mu vtíravý šepot jenom nezdá.

,,Prosím, můžu dovnitř?“ zakuňká D., když jí odpovídá zívající ticho.

S. shlubokým nádechem se ponoří do knihy ještě hlouběji. Samé čárky a tabulky, kdo vnich neumí plavat, snadno se utopí. D. se zamračí, nemá ráda, když se jí nevěnuje pozornost.

,,Chci si stebou povídat!“ prskne a skočí do pokojíku, učenci rovnou do učebnic.

,,Nech mě, nemám na tebe čas, musím studovat!“ učenec ji prudce odstrčí. Sotva popadá dech, tak dlouho vknize vězel. D. se spronikavým pískotem skutálí na zem. Ještě, že je tam chlupatý koberec. Zkroušeně sebou plácne do červených štětin.

,,A už tam zůstaň!“ poručí jí náctiletý učenec.

,,Stejně tě zase vyhodí!“ věští D. zlomyslně. Na podlaze, už je tak malá, že by se mohla schovat vpantofli.

,,Co ty o tom sakra víš? Pryč odsud!“ učenec výhružně bere knihu K., že ji po ní mrští. Pokoj je ohlušen vlnobitím tisíců stránek. Učenec se zalekne a knihu odloží. Stupačky zaraženě mlčí.

,,Možná nevyhodí,“ zaklokotá D., ,,ale co potom? Hloupý snílku, maluješ si, že tvůj tlustý zadek jednou posadí do šéfovského křesla? Kdepak, to spíš začnou pšouky vonět!“

,,Ztrať se! Nevidíš, že mám co dělat?“

,,Bez známých a vlivných přítelíčků dopadneš přesně tak, jak se bojíš, že dopadneš. A ty nikoho neznáš. Jsi sám a tlustý.“

,,Kušuj!“

,,Jsi si sebou nějak jistý, že mě odháníš. Kdo ti řekl, že ti zítra neuřeže tramvaj na kolejnicích nohy? Kartářka? Možná by sis měl popovídat se skleněnou koulí. Bydlí u karet, přes ulici. To ti pomůže pochopit…“

,,Mlč!“

,,Ničíš léta, hubíš mládí, tvá zpozdilost sama tě stráví!“ zazpívala D. hláskem novoročního koledníčka.

,,Ať si! Nikdo neví, co se stane. Tím méně ty! Stakovými radami bychom, my lidé, neopustili teplo jeskyně!“ učenec pevně sevřel knihu. Sdeskami u sebe a tabulkami hluboko uvnitř, působila neškodně. Jezírko, bazének, napuštěná vana.

,,Když myslíš…“ D. splaskla jako bublina – ještě, že ventilace byla stále pootevřená; a byla venku.

Nechtějí si povídat, zafňukala. Nechtějí si povídat, rozbrečela se. Nechtějí si povídat, dopáleně zamáčkla slzičky. A protože přicházel první větší mrazík, svetřík snadno profouknul a škorně provlhly, rozhodla se D., že to ještě zkusí.

Na město se zoblohy vylila tma. D., celá uondaná, stojí uprostřed chodníku. Byla akrobatem, který předváděl výstupy jimž nikdo netleskal, pavoukem, jež chytil do svých sítí domy z nichž kořist ulétla, byla psíkem, který kňučel, aby ho každý nakopl, byla sněhem, jež padal a studil za krkem, leč roztál, byla větrem, který skučel a škrtil, ale jediná bytost neuvízla vjeho ledových prstech. Živé mělo mnoho práce nebo bylo líné, jedlo či se oddávalo dietám, bdělo či spalo, milovalo se a nenávidělo, mluvilo, hádalo se, hloupě se pochechtávalo a tklivě plakalo, nudně se bavilo a zábavně se nudilo; ale nikdo nechtěl slyšel o Depresi.

A tak se Deprese – kdysi nejpružnější diplomat, schopný vyhlodat skulinu v každé mysli, nyní však degradovaná na tuctového nedouka – nafoukla. Nafoukla se tolik, až ztoho byla jednou tak veliká. Ne jednou, ale dvakrát, třikrát, stokrát, tisíckrát… Chodník sulicí jí byl najednou těsný. I sedla si na vysoké domy, až antény se satelity zasténaly vsmrtelné agonii a nohy opřela o nízkou školní budovu. Škorně jí znich samy odpadly a sošklivým pufnutím se rozplynuly. Svetr, beztak samá díra, se roztáhl, vlna zapraskala a úplet uraženě povolil. Svobodná vlna zapletla okolí do desítek neviditelných ok, ale po chvíli zmizela i ta.

Bez škorní a svetru, už dávno nebyla D. Zbyla jen dýmová bublina, obludné dítěbublifuku, jehož foukátko si podaly všechny městské továrny, čističky a spalovny. A vtu samou chvíli, vníž si počaly rvát vlasy fanoušci Televizního božstva, ochuzení o své desatero, dýmová bublina dospěla až kměsíci a – praskla.

Až na pár zkratů ve večerním vysílání si nikdo ničeho nevšiml. Živé – unaveno dnem – šlo spát.

První známky, že něco není vpořádku, přišly sránem.

Bylo to skvělé! Dříči dřeli ještě horlivěji, lenochům se krásně lenošilo, jedlíkům zvlášť chutnalo a hubnoucím se vesele hublo. Živé se umívalo, živé bylo spokojené, a i ten kdo brečel, brečel spožitkem. Těch několik báječných dnů – možná to byl měsíc, stačilo, aby si živé zvyklo.

A běda! Znedostatku strachu zvlastních neúspěchů, dříči si přestali uvědomovat, jak velké jim dření přináší úspěchy a byli ztoho nešťastní. Když nemuseli mít špatné svědomí, lenochům přestalo lenošení dělat dobře. Jedlíkům se jídla, znichž všechna chutnala stejně výtečně, zajídala a hubnoucí omrzel znatelný pokrok vpodváze, poněvadž už se necítili tlustí.

Pozdě si živé uvědomilo, že sDepresí současně vyhnalo ještě někoho.

Tím někým byla Pohoda.

Autor: Hanina Veselá