Setmělo se.

Konečně, říkám si. Alespoň si mě nikdo nevšimne. Ne tak, jako přes den. Zhnusené pohledy kolemjdoucích, úšklebky plné opovržení a hnusu. Většina dělá, že se dívá jinam, ale všichni si mě všimnou a pak zrychlí krok. Někdy slyším, jak o mě mluví. Špína, děvka, říkají a táhnou pryč svoje děti, kterým jako jediným připadám neskutečně zajímavá.

Je pátek večer, všichni se nejspíš někde baví. Všechen ruch z ulic se přesunul do tepla barů, hospod a diskoték. Každá páteční noc je taková. Každý se baví svým způsobem. Zamilované páry se scházejí v parku. A ti nedočkaví, ti tam zůstanou o něco déle. Baví se.

Ne, jako já.

I moji sourozenci, které jsem už roky neviděla a přátele, za které je považuji už jen já, protože opačně to dávno nefunguje, určitě odjeli na víkend pryč.

Mě by nevzali, ani kdybych je prosila.

Proč? Ptám se sama sebe a vzápětí si odpovím. Prostě proto, že já nemám sourozence a už vůbec ne žádné přátele. Fyzicky možná, ale oni jsou dnes jedni z těch, kteří mě na ulici přehlížejí. Přítel je přeci někdo, kdo tě v noci neokrade, když přespáváš na nádraží, nebo v metru. Přítel je ten, který ti pomůže, když je ti těžko. Takže… vzhledem k tomu, jak se věci mají, nemám přátele, protože kdyby ano, nebyla bych na tom takhle – bez domova, bez peněz, jistoty, budoucnosti.

Chodím městem, dívám se, jak se rozsvěcují lampy, cítím, jak vzduch chladne, slyším štěkot psů a vábivé volání kocourů, vzdálené hlasy lidí, zpěv ozývající se ze zatuchlých hospod a všechen ten šum. Takoví se mají lépe, než já. V dálce zaslechnu hudbu, jdu za ní s pocitem, že jsem konečně našla svůj cíl.

Nenašla. Jen další klam.

Než dojdu k cíli, hudba utichne. V okně, ve kterém ještě před chvílí svítilo světlo, v okně… které je součástí nějakého pokoje – a tam… je jistě teplo, čisto a žijí tam lidé, kteří si ten pokoj zařídili podle svých potřeb, tužeb, snů, podle poslední módy, nebo se prostě jen podřídili svým finančním možnostem, je tma a ticho.

Město už spí a já nemám kam jít. Nemám pokoj, ve kterém bych se zavřela s tiše snila o své budoucnosti. Nemám čtyři stěny, ba ani tři. Přespávám na vlakovém nádraží, na jedné z laviček, blízko stánku s rychlým občerstvením. Prodavačka – starší paní, mě každé ráno probudí, když přijde do práce a pozve mě k sobě. Udělá mi čaj, dá mi i něco k jídlu. Můj rituál. Zkontroluju si obsah odřeného tmavohnědého batohu – veškerý svůj majetek. Je to jedno mýdlo, kartáček, pasta na zuby a hřeben, které jsem dostala v jednom útulku. Nejsem jedna z těch špindír, kolem které se štítíte i projít, i když smrdět určitě musím. Mám tu dva teplé svetry, ty jsou důležité. V noci se kolikrát probudím a nebýt těch dvou svetrů, nejspíš bych umrzla. A to je léto. V zimě nepřespávám na nádraží, ale v útulku, kde mě každý rok nechají. Pomáhám tam s úklidem a někdy i v kuchyni. V zimě je to lepší, protože mám domov…

Mám tu nějaké ponožky, pár kapesníků a spodní prádlo, které si přepírám na dámských záchodech a ještě pár kousků oblečení od paní ze stánku z rychlým občerstvením – věci, které její dcera už nenosí. Zajímalo by mě, jestli její dcera ví, komu vlastně své věci přenechala. Mám tu svůj denník – otrhaný sešit, ve kterém chybí spousta listů a do kterého už skoro nepíšu a fotku svojí mámy, kterou jsem neviděla už deset let. Mám tu jednu ohnutou hliníkovou lžíci, litrovou láhev na vodu a ještě pár dalších věcí, které jsou součástí výhradně ženského světa. O těch mluvit nebudu.

Je noc, slyším kručení v břiše. Nemám co jíst, poslední peníze jsem utratila odpoledne. Dala jsem si slepičí polévku v hospodě na rohu ulice, kam jsem si chodívala sednout. Dívali se divně, ale nakonec mi ji donesli – polévku, dva krajíce chleba, dvě limonády a tabulku čokolády, kterou jsem snědla o pár hodin později. Slíbila jsem, že nebudu dělat potíže, nikoho obtěžovat, žebrat, že se najím a vypadnu.

„Hele, zlato, nešla bys se mnou!“ hulákal na mě jeden z místních opilců. „Vyděláš si!“ Neodpověděla jsem mu. Ať jsem na tom jakkoli, já nešlapu.

Ještě ne.

Zítra se vydám na most, sednu si pod jednu z těch velkých, starobylých soch a se smutným výrazem v očích budu loudit.

„Neměla byste trochu peněz?“ zeptala jsem se dnes jedné ženy, která procházela kolem. Vypadala jako moje máma – menší, trochu silnější postavy, s krásně modrýma očima a hnědými vlasy zapletenými do silného copu. Na sobě měla květované letní šaty – krásné rudé růže na černém podkladu a černou lesklou kabelku.

Mluvím potichu, protože se stydím za to, co ze mě je, ale ona mě slyšela a dala mi celou stokorunu. Za tu jsem se později najedla v hospodě. Byla ale jediná toho dne, která se nade mnou slitovala. Poděkovala jsem. Vždycky bývám uctivá a slušná, to mě učila máma před tím… než mě v patnácti vyhnala z domu. Proč? Nevím.

Nechci být jako ona, nechci žít sama se sebou, nechci žít… napadne mě vždycky.

Chtěla bych se smát, jako ty děti, které tak často vídám. Poskakují kolem svých rodičů, mlsají cukrovinky, mají domov a lásku, kterou jsem poznala tak krátce.

Chtěla bych sebrat odvahu a změnit se. Možná bych si našla práci a pak bych dostala pokojík v azylovém domě. Měla bych trochu peněz a konečně i svoje čtyři stěny.

Jenomže… já nemám odvahu.

Zítra půjdu na most. Sednu si pod jednu z těch velkých starobylých soch a pokud se nade mnou nikdo neslituje, pokud se nestane zázrak a můj život se co nejdřív nezmění, pukne mi srdce.

Je mi dvacet pět let, vypadám na padesát a vím, že se nedožiji ani třiceti.

Autor: Jana Dvořáčková